O bezvýchodnosti „demokratického socialismu" (1/2)

Přidáno ve čtvrtek 3. 3. 2011


Jan Procházka

      V Berouně jsem objevil zajímavý stánek kombinující antikvariát s nálevnou a v něm mimo jiné knihu Jana Procházky „Politika pro každého”, Mladá fronta 1969. Stojí za zmínku, že ke knihám jsem se dostal poté, co obsluha zmiňovaného zařízení odvalila podnapilého občana sedícího na bedně s nimi.
      Jan Procházka (1929 - 1971), český spisovatel, scénárista a jeden z protagonistů tzv. obrodného procesu v l. 1968 - 1969, je znám jako autor několika knih a filmových námětů, např. Zelené obzory, Přestřelka, Ať žije republika, Kočár do Vídně nebo Ucho. Jako absolvent střední zemědělské školy začal pracovat v r. 1949 v zemědělství, poté byl v l. 1950 - 1959 uvolněným pracovníkem Československého svazu mládeže, od r. 1959 profesionálním dramaturgem a scénáristou Filmového studia Barrandov, krom toho v l. 1962 - 1967 kandidátem ÚV KSČ a 1968 - 1969 místopředsedou Svazu československých spisovatelů.
      Kniha „Politika pro každého” je souborem Procházkových statí a projevů z let 1962 - 1968 s připojenými komentáři z r. 1968. V komentáři prvního článku se zmiňuje o svém zvolení kandidátem ÚV KSČ na XII. sjezdu: „Nikdo mi předem neřekl ani slovo. Kádrová politika byla stejně utajená jako jaderné vyzbrojování. O lidech se zásadně rozhodovalo bez jejich vědomí…” (s. 9) „Muži, kteří vládli včera, chtěli vládnout i v nových poměrech. A já jsem si už v roce šedesát tři myslil, že začínají nezadržitelně nové poměry. Tito lidé byli v nejhorším ochotni vládnout i ohleduplněji. Byla to tenkrát druhá teplá vlna… První byla v šestapadesátém roce. A dnes prožíváme třetí tání. Je to neustálý zápas kominternovských představ o socialismu s potřebou socialismu skutečně moderního, lidského a demokratického…” (s. 13)
      Zdá se, že by Jan Procházka jakožto tribun „demokratického socialismu” mohl s přehledem vést dnešní KSČM. Snad by ji vedl lépe, než řada dnešních tamních „teoretiků”. Ale kniha „Politika pro každého” není jen souhrnem pohrdavých odsouzení budování socialismu v l. 1948 - 1968 a netřídních představ o svobodě a demokracii - v takovém případě by bylo škodou času se jí zabývat. Na této knize je zajímavé, že mnohdy odhaluje vnitřní příčiny pádu socialismu 20 let po svém vydání, o kterých se všeobecně vědělo a neochota o nich hovořit, natož je řešit, vedla k jejich mocnému propuknutí v perestrojkové „čtvrté teplé vlně” let 1988 - 1989.

      O mládeži, umělcích a náhlém poznání chyb

      „Je už nade všechny pochybnosti, že ekonomie a filosofie bude jediným polem válečným, vlastně jím už celých těch osmnáct let je.”, píše Jan Procházka v r. 1963 (s. 15), zapomínaje na pole válečné v pravém slova smyslu, na vojenské provokace imperialistických mocností a jejich agentur, pronikání narušitelů přes státní hranice, jimi prováděné vraždy a sabotáže jako nejnázornější důkaz ostrého třídního boje, na všechny tyto jevy „studené války”, existující nadále i po „druhém oteplení” po XXII. sjezdu KSSS a jednostranném vyhlášení „studené války” ze strany sovětského bloku za „ukončenou”. V r. 1968 k svému článku dodává: „Celých těch dvacet let jsme se od cílů spíš vzdalovali. … Chybami se člověk i společnost učí jenom do určité míry. Pak už si na ně zvyká. Dnes vystavujeme na odiv, že chyby odstraňujeme, ale pomíjíme mlčením, že jsme je rovněž způsobili. … Jestliže se nám podařilo aplikovat v naší zemi kult osobnosti za naprostého nedostatku osobností, nesnažme se demokratizovat bez demokracie.”, dodává v r. 1968 (s. 15 - 16)
      Komunistická strana Československa V projevu na plénu ÚV KSČ v r. 1964 upozorňuje J. Procházka na jinou výchozí pozici tehdejší mladé generace, kterou už k socialismu nemohou přivést zkušenosti kapitalismu, fašistické okupace a osvobození: „U ní není tento citový začátek, z kterého jsme mohli vycházet my. Dnes tedy tuto generaci rozumově získáváme pro socialismus. Vysvětlujeme jí, proč socialismus, a proč ne kapitalismus. A to mám na mysli ten optimistický předpoklad, že to skutečně děláme. Myslíme si, že nás musí automaticky mladí lidé pochopit, a někdy s roztrpčením zjišťujeme, že nás nechápou.” (s. 18) Zůstává smutným faktem, že jen velmi malá část generací narozených a vychovávaných v socialistické společnosti v l. 1948 - 1989 se stala uvědomělými bojovníky za socialismus a zůstala jimi o po r. 1989. Z lidí narozených po r. 1950 a vychovávaných tedy už v prostředí rozvinutého chruščovovského revizionismu nezůstal po kontrarevoluci komunistou téměř nikdo, o čemž jasně vypovídá i věková struktura dnešní KSČM…
      Zajímavá je stať o profesionálním sportu, který oficiálně v socialistickém Československu neexistoval, nicméně autor se zmiňuje o např. o vojenském klubu, kde „všichni… byli profesionálové, nemluvilo se o tom nahlas, všichni to věděli”. (s. 28) Dodává: „Zdánlivě máme stále ještě amatérskou kopanou, ve skutečnosti většina prvoligových mužstev prožívá vleklé vnitřní krize… Profesionalismus se mezitím ještě silněji rozkošatil kupříkladu v odborovém hnutí. A v jiných, poplatníkem vydržovaných, organizacích. Máme stále víc placených předsedů, tajemníků, referentů a jiných postavačů. Asi na tři pracující Čechy a Slováky jednoho. Těmto organizacím, a to i té nejvýznamnější, bych na prahu demokratizace doporučoval návrat k amatérismu. K dobám, kdy lidé dělali funkce nikoli pro kariéru, ale z přesvědčení a lásky.” (s. 30) Něco na tom bylo.
      „I pro umělce má být socialismus přitažlivější než kapitalismus. Musí dávat více možností. A musí provokovat soutěž myšlenek, koncepcí, směrů… Aby mi bylo rozuměno, vylučuji protisocialistické umění. Protilidové, antihumánní. Ostatně za celou dobu, co jsem filmovým dramaturgem, jsem nedostal do ruky jediný scénář, který by se dal takto označit. Myslím, že celá naše filmová tvorba stojí jednoznačně na straně člověka, jeho lepší budoucnosti…
      A. A. Ždanov Existuje ale něco, čemu se říká nálepkování… Tak to snad přece jenom už máme za sebou… Ždanovovské metry a formičky na přeměřování umění už odvál čas.” (s. 36 - 37) Sovětský stranický a státní činitel A. A. Ždanov se zabýval, zvláště ve 30. a 40. letech, otázkami socialistického umění a důrazně prosazoval socialistický realismus. Mnozí odpůrci Ždanova pod záminkou „svobody umělecké tvorby” naopak chtěli socialistický realismus odvrhnout a jakékoli zásahy komunistické strany do umělecké tvorby odmítali. Jenže, pokud by uměleckou tvorbu neměla hodnotit a ovlivňovat komunistická strana jako vedoucí síla diktatury proletariátu, ale měl ji hodnotit toliko „sám lid” (čtenáři, posluchači, diváci), muselo by docházet (a koneckonců namnoze docházelo) k tomu, aby se tato tvorba snižovala na úroveň nedostatečně vyspělých a uvědomělých mas místo toho, aby tyto masy pozvedala. A takové jednání je pro socialismu sloužící uměleckou tvorbu neméně škodlivé než pro komunistickou stranu.
      „Zapomínáme, že budou-li socialistické instituce i nadále tupit svými nápady přirozenou inteligenci národa, bude mládež zákonitě na druhém břehu.” (s. 41) „Podezíravost, nesnášenlivost, hrubost vůči komukoli i vůči inteligenci jsou vlastnosti, které nemají nic společného se socialismem. Jsou projevem zaostalosti myšlení, primitivismu, brutality. A nedejme se mýlit, jsou vždy proti socialismu! … Socialistický stát musí uznávat pravidla počestné hry, chce-li aby jednotlivec uznával socialistický stát. Jako komunisté jsme dnes obviňováni za chyby jiných komunistů, obhajujeme znesvěcené a dosti otřesené ideály a říkáme, že socialismus je s to se rehabilitovat. Věřím tomu. Má-li automobil závady, je výhodnější a logičtější usilovat o další automobily bez závad než o návrat zpátky ke kočárům…” (s. 49)
      Jenže s těmi „chybami jiných komunistů” je to ze strany J. Procházky a jemu podobných kritiků alibismus. Je pravda, že nebyl ve vrcholové stranické nebo státní funkci, nicméně jako člen KSČ a funkcionář ČSM proti jevům, které kritizoval po „oteplení” v r. 1963, do té doby nic nenamítal. A to bylo příznačné pro většinu těchto „reformátorů”, kteří zvláště v krizových letech nemohli nechat na vývoji v l. 1948 - 1968 nit suchou, nicméně „oči jim otevřel” nejdříve XX. sjezd KSSS a spíše až dokončení československé „destalinizace” v r. 1963...

      Ekonomie, Tuzex a emigrace

      „Náš současný evropský mír bohužel není ničím jiným než pokračováním války jinými prostředky. … Vlastně jsem v tomto dovětku chtěl jenom apelovat na rozum generálů, ale teď mě vlastně napadá, že tyto dva jevy se vyskytují v přírodě jenom odděleně…” (s. 53) Autorovy úsudky o vojenství, dožadující se všeobecného odzbrojení či zrušení základní vojenské služby, jsou zcela mimo možnosti tehdejšího světa.
      „Skutečně málokomu je umožněno létat v povětří. Myslím, že všichni musíme počítat; není u nás takových zisků, aby umožňovaly zahálčivost. Ovšem daleko snáz než kdekoliv jinde se u nás spousta lidí drží nad vodou. Jsou sice špatně placeni, ale pracují ještě méně. Tisíce žen z pražských kanceláří chodí nakupovat v pracovní době. Potkávám je v obchodech, na ulici, dokonce je vidím v kavárnách. Jistě mají devět set až tisíc korun měsíčně. Jejich práce neodpovídá ani tomu. …
      Peníze jsou důležité, dá se za ně všechno koupit, ale nejsou tím nejdůležitějším. Vedle peněz jsou na světě ještě ideály. A pokud ty někdo nemá, koupit je nikde a za žádné peníze nedostane…” (s. 56)
      Za pozornost stojí stať o Tuzexu. J. Procházka píše o tom, že na základě existence Tuzexů se cizinci domnívají, že v ČSSR existuje dvojí měna. „A vůbec se mi nezdá, že je to instituce podporující morálku.” (s. 58) Zdůrazňuje, že na letištích ve spřátelených (tj. socialistických) státech lze nakupovat pouze za valuty (dolary, libry, franky, marky), zatímco koruna zde není směnitelná. „Nepředpokládám, že v New Yorku by se pro korunu přerazil nosič zavazadel. Jde mi ale o poměry mezi bratrskými zeměmi. …
      Jsou jedni, kteří získávají tuzexové poukázky tak, jak otcové myšlenky zvláštních obchodů předpokládali: spořením v cizině, na služební cestě, získáváním darů od příbuzných v Americe. Jsou i jiné legální příjmy tuzexových poukázek. Za autorské honoráře z ciziny. Za práci pro cizí firmy. V neposlední řadě za úsluhy cizincům, kam možno zařadit i chvilkové náklonnosti našich dívek ke krasavcům z nejrůznějších Tramtárií. A pak je ovšem daleko početnější sorta lidí, kteří nemají přímou možnost poukázky získat, chtějí však za každou cenu získat dotyčné zboží… A máme co dělat s celým rozvětveným překupnictvím kolem Tuzexu…
      Vím, že obchod je obchod, že obchod nezná bratra, ale domníval jsem se naivně, že socialistický obchod bude přece jenom něco jiného a dokonalejšího. Máme totiž všichni dohromady jeden stát, jedny zákony, jednu měnu.” (s. 58 - 59)
      Kniha Politika pro každého „Legalizovali jsme nadřazenost”, dodává k tomu J. Procházka. A vzpomenete-li si na film „Bony a klid” z r. 1987, je Vám jasné, že Tuzex byl jedním z těch problémů, se kterými se československý socialismus nedovedl vypořádat za celou dobu své existence.
      Jan Procházka se věnuje i problematice emigrantů. Hodnotí pocity zklamání, se kterými se někteří čs. emigranti na Západě setkávají: „Nutnost tvrdě (a daleko tvrději než v tuzemsku) pracovat slabší, romantičtější a citlivější povahy doslova drtí. Na železniční stanici v Chebu (a jinde) potom říkají reportérům, že je kapitalismus zklamal. A je to bráno vážně. Ani bych moc nejásal, že někteří z ,emigrantů´ jsou zase doma…” (s. 61)
      „Ti, kteří kupříkladu od nás odcházejí absolutně bez politických příčin, tvrdí za hranicemi, že jsou političtí uprchlíci. Aby dostali ony poskytované drobty ze stolu. Neboť i když studené válce bylo odtroubeno, všechny ledovce ani zdaleka neroztály.” (s. 62)
      „Dnes jsou dveře už odemknuté a pootevřené. Socialismus má dost důvěry sám v sebe, aby je otevřel. Aby se mohlo vcházet i vycházet. Všechno ostatní už záleží jenom na nás. Do spořádaného domu každý rád vejde, a kdo je v něm, tomu se nechce loučit. I když jsou vrata dokořán….” (s. 63) To je ovšem vážné podcenění tehdejší reality třídně rozděleného světa! V době, kdy docházelo na hranicích k zadržení řady diverzantů z kapitalistických zemí, kdy díky „uvolňování” domácí situace jezdilo do ČSSR stále více západních cizinců s pochybným posláním, kdy v pohraničí s námi sousedících kapitalistických států byla umístěna americká armáda, chtěli českoslovenští reformisté otvírat hranice dokořán! Vše v duchu teorie třídního smíru, naivity vůči „mírovému soutěžení” a „oboustranně výhodným vztahům” socialismu s imperialismem, kterou k nám importoval chruščovovský revizionismus!
      Zajímavé je poukázání na špatnou životní úroveň mnoha mladých lidí (jistě horší, než byla v 70. a 80. letech, ale ovšem bezpochyby mnohem lepší, než je dnes!). „Mladí, kteří se dnes vezmou, nebude-li jim vydatně ze strany rodičů pomáháno, budou-li si většinu věcí pořizovat sami, budou mít byt zařízený za deset let. … Budou-li mít byt! Úvahy, že by si mohli koupit byt, nemluvě vůbec o čekacích lhůtách, jsou fantasmagorické.” (s. 67)
      Ve velmi kritickém duchu se nese také článek o postavení pracujících žen a starých lidí. „Co všechno by se dalo udělat pro snesitelnější život dnešních pracujících žen? ,Den žen´ je velice málo. Nemluvě o tom, že tento hezký svátek jenom rozmnožil příležitost pro další alkoholizaci mužů. …
      Myslím si, že společnost, které jsou staří lidé na obtíž, nemůže mít úspěch.” (s. 71 - 72) To je však konstatování spíše dnešní, než tehdejší reality…
      K problematice socialistické ekonomiky J. Procházka uvádí: „…Nivelizace, paušální oceňování jednotlivce působí nejtěžší škody. Podcenění kterékoliv práce se ihned projeví zhroucením odpovídající profese. … Nemyslím si, že je u nás podceňována manuální práce. Už léta není podceňována. Nedoceněna je však dobrá práce.
      A tak se ti nejlepší ohlížejí po tom, co by se dalo udělat vedle zaměstnání. A to hlavní pozvolna začínají flinkat. A třeba se zaměstnávají tím, co není zrovna nejdůležitějším zájmem společnosti. Někdy je to dokonce proti zájmu národního hospodářství.” (s. 74)
      Karel Marx „Země potřebuje novou ekonomii, politiku i nové odhodlání. … Těžko nám poradí Karel Marx, obtížně můžeme hledat orientaci u Bedřicha Engelse; Evropa těchto mužů byla Evropou průmyslových začátků… Jsem pro radikální změny, pro originální orientaci, nezatíženou starým balastem ani romantickou setrvačností. Nechtějme použít pro novou stavbu základů staré stodoly: všechno, co bychom postavili, by vždycky byla znovu trochu stodola…”, vyznává se J. Procházka (s. 74 - 75). Jakou novou ekonomii a novou politiku, nedodává. Jako člen komunistické strany by však měl vědět (a uznávat), že tato ekonomie a politika může být buď socialistická, centrálně plánovaná a založená na principech vědeckého světového názoru marxismu-leninismu, nebo kapitalistická, tržně anarchická, případně pseudosocialistická nezaložená na principech marxismu-leninismu a zákonitě směřující ke kapitalismu. Pokud připustíme, že socialistická ekonomie, ekonomika a politika ČSSR v l. 1948 - 1968 vycházela z marxismu-leninismu, ale měla vážné nedostatky, měli bychom se jako komunisté zamýšlet nad tím, jak její fungování zlepšit a ne nad „novou ekonomií, politikou a novou stavbou bez použití starých základů”! Zde si J. Procházka poněkud protiřečí se svou výše uvedenou tezí o automobilu!

      O prostředí, přesvědčení, uvědomělosti a revizionismu

      „Připomeňme si, že prostředí, s nímž zápasíme, jemuž nejednou podléháme, je určujícím prostředím pro růst nejmladších. Všechno to, co nás rozhořčuje, je pro ně zcela normální. Pozorujte své vlastní děti. Mají pocit, že odjakživa byly v obchodech fronty. Pro ně je normální, že není to a hned zase ono zboží. Vždycky viděly jenom znečištěné ulice. Proto ani není třeba příliš dbát o čistotu. A proč by se v takovém prostředí k sobě měli lidé chovat slušně? A tak ani naše děti se nemíní o nic podobného snažit. Atd. Veřejný nepořádek, jednostranný a pochopitelně špatně pochopený materialismus, pohrdání krásou, ušlechtilostí, souladem zanechává v dětském vnímání hluboké neurózní vrypy. Dědíme po rodičích sklony k tomu či onomu, záleží na prostředí, na společnosti, co se v nás rozvíjí. A co začne zakrňovat.
      …Přemýšlel jsem, v jakém množství je pravda socialismu prospěšná, a kdy už začíná být socialismu nebezpečná a je-li tedy něco v nepořádku s pravdou, anebo se socialismem? Přemýšlím si o tom dodnes.” (s. 78 - 79) Zde se autor opět dotýká jedné z vnitřních příčin pádu minulého socialismu. Skutečný socialismus se pravdy bát nemusí.
      „Politické uvědomění není tržní záležitostí. Lidé, kteří jsou skutečnými oporami socialismu, jsou nenápadní a skromní, neinzerují oddanost, nevykřikují, že kdyby bylo zapotřebí, šli by na barikády, nepodobají se halasným trubačům. Okázalé demonstrování politické uvědomělosti je podezřelé.” (s. 81)
      „Ze své svobodné vůle musí člověk přicházet k socialistickému myšlení, má-li být živým nervem pokrokové společnosti. … Politická uvědomělost mu neposkytuje požitky, ale ukládá povinnosti.
      …Občan sám, ze své svobodné vůle, by se měl podřizovat společnosti, měl by cítit pouto k socialismu, k jeho osudu a budoucnosti. Nikdy by neměl utonout v beztvarém množství, vždycky by si měl zachovat svoji osobnost a osobitost. Jenom společnost uvědomělých jednotlivců může být skutečně uvědomělá.
      …Doposud ani jedna garnitura těch, kteří podminovávali staré řády, neuspěla v úloze tvůrců nových pořádků. Je to úplně jiný úkol…” (s. 82 - 83) S tím bych si dovolil nesouhlasit, SSSR dosáhl svých největších úspěchů ve 30. letech v čele s vedením, jehož většina ještě před r. 1917 aktivně bojovala proti carismu. Horší to bylo se situací v ČSR, kde po smrti Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého jako by revolučních vůdců nebylo… Státní znak ČSSR
      „Politická uvědomělost vylučuje ohánění se politickým přesvědčením za účelem osobního úspěchu. Každá síla, strana u moci musí počítat s tím, že její magnetismus bude přitahovat nejenom skutečné zanícence dotyčného světonázoru, ale i houf kariéristů. To už je spíš otázka charakteru než idejí. … Pro společnost je vždycky daleko osudovější (v delší perspektivě), čeho nedosáhla, než čeho dosáhla; rychlost plujícího konvoje neurčuje nejrychlejší, ale naopak nejpomalejší plavidlo. Vztahy lidí, morální principy nejsou přehlédnutelnou stránkou vývojového procesu. …
      Vedle krásných předsevzetí teď hlavně potřebujeme praxi, abychom se ve jménu cesty k lepšímu nedostali k mnohem horšímu…” (s. 86 -87) Větu o nejpomalejším plavidle potvrdilo na začátku 80. let v konvoji socialistických států Polsko.
      Na s. 89 píše J. Procházka, že „žádné, byť sebeskvělejší vítězství nemůže být konečné a definitivní a žádná oběť poslední”. V době, kdy teze XXI. sjezdu KSSS o úplném a definitivním vítězství socialismu byla považována za axiom.
      „Nejnebezpečnější je lhostejnost, shledávající všechno výtečným.”, konstatuje J. Procházka (s. 91). „Demokracie rozvíjená a prohloubená socialismem je budoucnost světa, které věřím.” (s. 92) „Vyvyšování vzdělanců je socialistické demokracii stejně cizí jako vyvyšování nevzdělanců…
      Důstojnost člověka, jeho hrdé a svobodné postavení by nemělo být závislé na pracovním zařazení. Jenom tak lze dosáhnout, aby společnost sama, ve svém vlastním zájmu, pozvedla schopné. Ohrožením všeho je vždy průměr. Lpí na nezasloužených výhodách. Prosazuje zase jenom průměr. Produkuje průměr. Pasuje průměrnost všeho druhu na metu. Už ze své podstaty se sám nad sebe ani nemůže pozvednout. Z přirozeného pudu sebeobrany šikuje vždy houf proti schopnějšímu. Neuvěřitelně lehkomyslně dává právě svým konzervatismem v sázku budoucnost všech. Socialismu i společnosti. …
      Revizionismus naháněl a doposud nahání strach. Zbytečně. Tok života jsou nepřetržité revize toho, co bylo. … Dnes se mi zdá, že naším posláním jako země i jako moderní společnosti je revolucionizovat zaprášený a nehybný socialismus, dát nový obsah starým snům a mladou přitažlivost jedinému možnému cíli…” (s. 93 - 94) Strach z revizionismu rozhodně nebyl nikdy, natož v 60. letech, neodůvodněný. Koncepce „demokratického socialismu” hlásané vůdci tzv. Pražského jara nemohly při nejlepší vůli některých svých hlasatelů socialismus revolucionizovat, nýbrž jej svým nadtřídním idealismem ještě více vzdalovaly od jeho revoluční marxistické podstaty, než tak učinil za dvanáct let své zhoubné vlády chruščovovský revizionismus.

      Protekce a vlastní cesta k socialismu

      „Princip obklopovat se svými lidmi je v socialismu velmi podezřelý. Neobyčejně svádí ke zneužívání. Než se nadějeme, může se i mnohý národní podnik stát rodinným podnikem. A kdo není z rodiny, toho si lze obratně zavázat, tu úsluhou, tu prémií…
      Ano, protekcionářství je…
      A je zřejmě daleko tíživější chobotnicí na těle socialismu, než jsme ochotni připustit. … Kolik intervencí jenom obklopuje přijímání na vysoké školy! … Měl by se rozlišovat každý jediný nespravedlivý případ. Ať už je někdo neprávem zvýhodněn, nebo jiný neprávem poškozen. I to měla ve svých heslech socialistická revoluce.” (s. 106) „Ale všechny nás oplétá pavoučí síť. A i proti naší vůli nás nutí tkát vlákna.” (s. 108) „Máme plno zbytečných zákonů, měli bychom mít jeden krajně potřebný zákon: O neslučitelnosti protekce se ctí socialistického veřejného činitele.” (s. 109)
      „Samozřejmě, cesty sociálního pokroku budou a jsou rozličné. O sociální demokracii ani o kapitalistických odborech si už nemyslíme, že jsou služkami imperialismu. Ale neměli bychom podléhat ani iluzi, že všichni tamní milionáři jsou lidumilové a absolvovali kursy pro anděly. Podstata nespravedlnosti trvá.” (s. 115) Jenže sociální demokracie a kapitalistické reformistické odbory služkami imperialismu jsou, bez ohledu na to, že namlouvají sobě i ostatním opak. Smířlivecké přístupy k reformismu prezentované J. Procházkou nepoškodily socialismus o nic méně, než kariérismus a další jevy, které oprávněně kritizuje!
      „Udivuje vás, že se mohou vyskytnout špatní lidé a mají moc. Mne zas udivuje, že mnozí jsou přístupni nízkostem, ač z toho moc nemají. To je na pováženou!
      Budoucnost buďto dokáže vytvořit systém, který by znemožňoval bujení charakterových pokřivenin, anebo se nakonec pochybená praxe obrátí i proti nejsvětějším myšlenkám. … Podporovat autoritu kohokoliv, kdo není autoritou, je účelné jako zalévat telegrafní tyč a očekávat vzrůst blatenských růží.” (s. 116) To je, myslím, zcela přesné.
      Státní znak SSSR „Dnes jdeme k socialismu vlastní cestou. Odpovídá našim podmínkám. Pro většinu věcí, ke kterým přistupujeme, vzory nejsou. … SSSR naproti tomu nejde ve všem tím směrem, kterým jdeme my. (Uzavření smluv o spoluvýrobě automobilů s Fiatem, atd.) Jiné socialistické země jdou docela jinými cestami než Československo a Sovětský svaz. Doba, kdy někdo byl někomu po všech stránkách vzorem, je už daleko za obzorem.” (s. 121) Jenže ony „vlastní cesty k socialismu” nevycházely především z marxistického rozboru situace, nýbrž z hlubokých rozporů v socialistickém táboře, z velké části vzniklých na podkladě XX. sjezdu KSSS. Jugoslávie, Čína, Rumunsko, Albánie či KLDR šly k socialismu „vlastní cestou” na protest proti vedení SSSR a přitom se od marxismu-leninismu leckdy odchýlily mnohem zřetelněji než sovětské vedení. „Československá cesta k socialismu” byla v podání protagonistů „Pražského jara" cestou ke kapitalismu, ať už si to její hlasatelé uvědomovali, nebo ne. Jan Procházka ve své knize, na rozdíl od jiných zastánců „obrodného procesu”, však po reformách směřujících směrem k „socialistickému tržnímu hospodářství” nevolá. Nevím, jaké byly v tomto jeho názory (něco naznačuje volání po „nové ekonomii”), ale v knize řeší otázky socialistické společnosti spíše z morálního než ekonomického hlediska (ostatně, byl spisovatelem, nikoli ekonomem).
      Následující zaznamenaná historka svědčí o tom, jaký byl ve 2. polovině 60. let obvyklý vztah mas k socialismu: „Nedávno vyšla překrásná knížka. Jmenuje se Rus krví umytá. Promeškal jsem v tom týdnu nákup knih. Kamarád mi telefonoval o velikém čtenářském zážitku. Předpokládal jsem, že knížku už neseženu. Měli ji v prvním knihkupectví. ,Jak to…?´ ptal jsem se. ,Není to atraktivní titul,´ řekl prodavač. Slabikoval jméno autora. ,O čem to je?´ zeptal se mě. ,O revoluci,´ řekl jsem. ,Aha´, řekl. Pohlédl na mne. A ihned si mě zařadil mezi blázínky.
      Chodím často kolem výloh, knížku mají všude, leží za okny dodnes… Myslím si, že předsudky, setrváme-li u nich i přes změnu situace, nejsou postojem, ale pózou. Svědčí o nás, proti nám.” (s. 122) Skutečně, mnohé knihy s díly klasiků a angažovanou tvorbou vydané třeba ještě na konci 40. let, které dnes naleznete v knihovnách a antikvariátech, jsou - netknuté. Za těch 40 let socialismu, která proležely někde v policích, nikdo nepovažoval za nutné je číst…!
      K problematice vztahu k SSSR a „vlastní cesty k socialismu” cituji ještě z úvahy o čs.-sovětském přátelství: „Pro propagaci něčeho tak křehkého, jako je přátelství, vznikla u nás těžkopádná, hmotná a bohužel hodně primitivní organizace. Opakováním frází o nerozborném přátelství vznikaly kariéry. A nikdo ve skutečnosti nevěděl nic podrobnějšího o skutečnostech našich obchodních, vojenských i jiných vztahů. V takové atmosféře lehce vznikají pověsti. Nikdy nebyly zveřejněny podrobné dohody, na jejichž základě jsme se stali dodavateli uranu do SSSR. A málokdo má tušení, jaké jsou cenové relace našich vzájemných ekonomických vztahů. Předpokládám, že tyto věci budou vyjasněny. Ne-li, nebude se naše přátelství zlepšovat, ale bude mít spíš opačný vývoj. Hlavně ve vědomí občana…” (s. 123) K vyjasnění nedošlo. Jak víme dnes, Sovětský svaz řídil od Chruščovovy éry své obchody s ostatními socialistickými zeměmi tak, aby byly výhodné hlavně pro něj…

Pokračování v druhé části.

Leopold Vejr