Julius Fučík píše z budoucnosti (1/2)

Přidáno v pondělí 14. 2. 2011


Julius Fučík - V zemi milované (obálka knihy, vydání Svoboda Praha 1949)

      V nedávné době jsem zavítal do jednoho pražského antikvariátu podívat se, je-li zde k mání nějaká socialistická literatura. Nepřekvapilo mě, že v první řadě knih jsem žádnou nenalezl - antikvariáty dnes až na vzácné výjimky nenabízejí žádné knihy z let 1948 - 1989 s politickou tématikou… Nicméně, na patřičně zasutém místě jsem za řadou knih z první a současné republiky obdivujících kapitalismus na tisíc způsobů přece jen několik hodnotných publikací z let budování socialismu nalezl. Zvláště mě mezi nimi zaujala kniha Julia Fučíka V ZEMI MILOVANÉ s podtitulem Reportáže ze Sovětského svazu, vydaná nakladatelstvím Svoboda v Praze r. 1949.
      Druhá kniha Fučíkových reportáží z SSSR volně navazuje na známější knihu V ZEMI, KDE ZÍTRA JIŽ ZNAMENÁ VČERA, ve které Fučík popisuje své zkušenosti z pobytu v SSSR v r. 1930. Z tohoto prvního Fučíkova pobytu v SSSR jsou do knihy „V zemi milované" zařazeny dvě reportáže, ostatní pocházejí z let 1934 - 1936.
      Na oba své pobyty do Sovětského svazu odjížděl Julius Fučík ilegálně. V r. 1934 odjel do SSSR jako dopisovatel Rudého práva z rozhodnutí vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem, aby nemusel nastoupit výkon trestu za své výroky o Sovětském svazu (k nejnižším trestům patřil rozsudek z 6. května 1929 na deset dnů odnětí svobody za provolání: „Ať žije Rudá armáda!"…). O tom pojednává předmluva Gusty Fučíkové a Ladislava Štolla.
      Kniha (541 stran) je rozdělena do dvou velkých oddílů - jeden popisuje evropskou část SSSR a druhý Střední Asii - prostřednictvím reportáží vydaných většinou v Rudém právu a v Tvorbě. Součástí je 33 fotografií (škoda, že jich není více) a skládací mapa SSSR. Reportáže popisují především obrovský technický a společenský pokrok SSSR té doby, který měl Fučík možnost vidět už díky tomu, že stejná místa navštívil jednou v r. 1930 a podruhé za čtyři nebo pět let. Ve svých reportážích se vysmívá buržoazním pomluvám Sovětského svazu jako zaostalé a nedemokratické země a dokazuje prostřednictvím mnoha příběhů ze života i statistických údajů, že Sovětský svaz svým budováním už překročil sny mnoha západních fantastů. Zvláště se zaměřuje na kulturní revoluci, na výchovu nového, socialistického člověka a tepe měšťácké a maloměšťácké pisálky, kteří sovětskou skutečnost znevažují a šíří o ní rozsáhlé dezinformace (dnes, stejně jako tehdy, brané většinou českého a slovenského obyvatelstva za „nezpochybnitelná fakta")…
      Soudruzi Václav Kopecký a Julius Fučík v Moskvě v létě 1935 Fučík je ve svých reportážích dalek tomu, aby sovětskou přítomnost své doby považoval za bezchybnou a dokonalou, jak je mu to vyčítáno dnešními kritiky, kteří od Fučíka nikdy nic nečetli. Nicméně zdůrazňuje, že obtíže sovětské společnosti jsou obtížemi růstu, nikoli úpadku, a dokazuje, jak rychle jsou nedostatky odstraňovány, jak neustále roste životní úroveň, jak se prohlubuje sovětská demokracie… Už titulky „Země bez nezaměstnaných" či „Sedm hodin práce, 50% zvýšení mezd" hovoří samy za sebe. Obzvlášť výmluvné jsou při častém srovnávání s realitou kapitalistického světa, buržoazně demokratického Československa a fašistického Německa, které Fučík také znal a kde byl nakonec popraven…
      „To, co v Sovětském svazu nejhlouběji působí na člověka, který se v životě alespoň seznámil s marxismem, je uskutečňování těch úkolů, jež první marxisté dávali vzdálené budoucnosti.", píše Fučík (s. 70).
      Velkou pozornost věnuje Fučík sovětskému venkovu, vyvraceje pomluvy o tom, že sovětská města vzrůstají na úkor vesnice, že venkov je chudý, vykořisťovaný a zaostalý. „Ještě před deseti lety neznal sovětský venkov kombajnů - kolik rolníků v kulturním Československu ještě dnes vůbec ví, co je to kombajn - před čtyřmi lety měly všechny kolchozy v Sovětském svazu k dispozici 7 takových kombinovaných strojů; dnes kosí a mlátí sovětské obilí 25.000 kombajnů.", uvádí v obsáhlé stati „17 let proletářské revoluce" z října 1934 (s. 74). Odtud pocházejí i zajímavé údaje o kulturním vzestupu („…Jen za poslední čtyři roky vzrostl počet vědeckých ústavů v SSSR ze 400 na 850, zatímco ve všech kapitalistických zemích jsou bez přestání rušeny ústavy pro vědeckou práci. … V Sovětském svazu ze všech studentů vysokých škol je 51,4% dělníků a dělnických dětí a 16,5% rolníků a rolnických dětí v té době, kdy na vysokých školách např. v Německu je podíl dělníků jen 3,2% a malých rolníků jen 2,4%", s. 77) a o osvobození ženy („Žena v buržoazní demokracii musí vynaložit stokrát větší úsilí, aby se mohla životem alespoň podobat člověku, než kterýkoliv muž jejího prostředí… /V SSSR/ 36% všech průmyslových dělníků jsou ženy, 26% členů městských sovětů jsou ženy, 31% všech vědeckých pracovníků jsou ženy - a tento počet, podíl žen na všech dílech veřejné práce, stále vzrůstá.", s. 79 - 80).
      Komsomolka A. Polivko při práci na stavbě metra v Leningradě Julius Fučík věnuje pozornost také boji proti byrokratismu a „podlézání", který byl v té době v Sovětském svazu úcinně veden a jeho pozdější zanedbání bylo jedním z hlavních faktorů úpadku a pádu SSSR (kdyby to byl Fučík viděl, chce se říci, ale dějiny jsou jednou napsány a nepřipouštějí „kdyby"…). „Za těch sedmnáct let, která uplynula od Říjnové revoluce, proměnily se i kolísající i nevnímavé masy i masy lhostejné z nedostatku uvědomění v masy skutečných hospodářů, uvědomělých hospodářů na svém.", shrnuje Fučík (s. 83). Takoví uvědomělí hospodáři by nepřipustili nástup kontrarevoluce. To za několik let znovu dokázali ve Velké vlastenecké válce, o které už měl Julius Fučík jen kusé informace z ilegality a z vězení. Jenže převládnutí oportunismu, kariérismu a byrokratismu zvláště od 2. poloviny 50. let učinilo postupně z uvědomělých hospodářů opět kolísající a lhostejné masy, jenž mezinárodní kontrarevoluční smršť přelomu 80. a 90. let nechaly projít bez povšimnutí, pokud jí dokonce aktivně nenapomáhaly… Tento vývoj si nedokázal připustit nejen Julius Fučík, ale patřičnou pozornost takové možnosti nevěnovali ani nejvýznamnější sovětští představitelé té doby. Důsledky byly tragické.
      Fučík si ve svých reportážích všímá všech detailů péče o blahu sovětského pracujícího člověka. Nepíše jen o rozvoji továren, ale i tom, že jejich okolí je zkrášlováno sady a květinovými záhony. Ve svých reportážích (nezřídka s ohledem na to v ČSR cenzurovaných) se obrací i na československé dělníky, které více či méně otevřeně vyzývá, aby se dali sovětskou cestou: „Vy, kteří říkáte, že milujete Sovětský svaz, dívejte se na něj dobře! Jeho velkolepé úspechy nemluví jen o jeho přítomnosti, ale také o jeho minulosti pro vaši přítomnost." (s. 90)
      Budova Sovětu ministrů SSSR v Moskvě na Ochotném rjadu Reportáže věnují pozornost sovětské Rudé armádě, práci orgánů lidové moci - sovětů (česky rad), zdůrazňují pravou tvář sovětské demokracie jako nástroje diktatury proletariátu (Fučík správně chápe, že diktatuře proletariátu vděčí SSSR za všechny své úspechy, což se výmluvně potvrdilo pádem SSSR po Chruščovem vyhlášeném „ukončení" diktatury proletariátu!). Nechybí ani přiznání tehdy ještě existujícího omezení volebního práva a popis toho, jak vypadalo: „14 lidí starého režimu, zbavených volebního práva, proti 2300 lidem, majícím volební právo - hle, sovětská demokracie, hle, demokracie diktatury proletariátu!!!"… (s. 107) „Život je svobodný a stává se stále bohatším a veselejším." (s. 111)
      O sovětské demokracii pojednává samostatná teoretická stať „Naše demokracie", v „Tvorbě" z 28. 2. 1935 mocně cenzurovaná. „…Pochybnosti o přímém vztahu mezi diktaturou proletariátu a rostoucí demokracií pro obrovskou většinu národa je to nejhlavnější, co sociálně demokratičtí ,teoretikové´ jako důstojní antimarxisté zaseli do myšlenek mnoha dělníků. A právě proto musíme jasně zdůraznit: ten velkolepý růst demokracie v Sovětském svazu je možný jen za diktatury proletariátu, jen diktatura proletariátu může rozšiřovat demokracii a upevňuje se tím, že ji rozšiřuje." (s. 125) Tato část cenzurou prošla, ne tak následující: „…A jestliže dnes proletariát kapitalistických zemí nepochopí, že ten růst demokracie v Sovětském svazu je a může být jen dílem diktatury proletariátu, budeme musit poněkud odložit radostná slova o růstu demokracie na zbývajících pěti šestinách (světa)." (s. 130)
      Za pozornost stojí líčení života v carském Rusku, zaznamenané Fučíkem z vyprávění tehdy ještě četných pamětníků - nejen tehdejšího útlaku a bídy, ale i bídných hygienických podmínek a všudypřítomných nemocí, způsobených např. tím, že moskevští proletáři neměli přístup k jiné vodě než ke kalu řeky Moskvy, plného splašků a odpadků… Radostné je srovnání s tehdejší sovětskou současností, nahrazující celé nehygienické čtvrtě a města novými a překonavší všechny epidemie.
      Jedna z reportáží se věnuje lístkovému sytému v Sovětském svazu a dokazuje, že v SSSR není hlad, že lístkový systém byl zaveden právě proto, aby se neprojevil jakýkoli nedostatek, a že od 1. ledna 1935 budou již lístky na chleba zrušeny. Fučík vzkazuje československému pochybovači o rozvoji Sovětského svazu: „…Stojíš v předlouhé frontě, daleko od jejího začátku, stojíš a čekáš - na práci. Na práci, kterou ti kapitalismus nedá. Stojíš ve frontě nezaměstnaných. Jak strašlivě daleko máš ty k chlebu. A tam v té frontě se ho nikdy nedočkáš. Pochopíš teď, co jsou to obtíže růstu? Pochopíš teď, co jsou to hrůzy krachu? Pochopíš, která cesta vede nejen k chlebu, ale k bohatému, svobodnému životu?…" (s. 134)
      J. V. Stalin S. M. Buděnnyj K. J. Vorošilov M. Gorkij A. A. Ždanov Soudruh Fučík se zúčastnil i VII. všesvazového sjezdu sovětů. Jeho popis přímo kypí nadšením k nové společnosti, budované v SSSR pod vedením jeho skvělých představitelů: „Velká, slavná abeceda: Buděnnyj, Vorošilov, Gorkij, Ždanov, Kaganovič, Kalinin, Krupskaja, Molotov, Ordžonikidze… Každé písmeno abecedy - to je nadšení a potlesk dvou tisíců delegátů a tisíce hostů. A pak z tribuny zazní jméno Stalin. Ty vidíš, jak tiše postupují ručičky hodin nad podiem, ty cítíš, jak se zrychluje dech tvých sousedů, ale ani jejich, ani tvoje ruce neumdlévají. Jak vyjádřit pocit, který tě váže k tomu muži, stojícím nehybně na podiu uprostřed členů politbyra, jak vyjádřit to všechno nadšení, jež v tobě vyvolává jeho jméno, jak vyjádřit tu lásku, kterou k němu máš? … Ať žije náš Stalin! - volali delegáti na sjezdu a s nimi dělníci Putilovských závodů i Magnitogorska, kolchozníci Ukrajiny i Střední Asie. A v tom slůvku ,náš´ - je vysvětlení tohoto nadšení. Náš, náš - proto, že nás vede k vítězství." (s. 137) Takto si trockisticko-pravičácká sběř v čele s notorickým nepřítelem sovětského lidu N. S. Chruščovem zřejmě představovala kult osobnosti…
      Zvlášť poučný pro současnost je následující odstavec z článku „Sjezd sovětů" (7. 2. 1935): „Bolševici, bojujíce za diktaturu proletariátu, bojovali za demokracii pro všechny pracující, pro všecky vykořisťované proti všem vykořisťovatelům. Sociálně demokratičtí vůdcové dělnictva nešetřili sil ani prostředků, aby zatemnili proletariátu tuto skutečnost. Mluvili o barbarství diktatury, mluvili o čisté demokracii, mluvili o měšťácké demokracii jako o ,demokracii vůbec´, slibujíce proletariátu převrácení této ,čisté politické demokracie´ v ,demokracii hospodářskou´ - klidné, ,přirozené´ převrácení kapitalismu v socialismus." (s. 143) Hle, jak komunista Julius Fučík předeslal „teze" pseudokomunistických „teoretiků" KSČM…!
      G. K. Ordžonikidze V. M. Molotov N. K. Krupská M. I. Kalinin L. M. Kaganovič „…Jen vládnoucí proletariát může a je povinen zajistit skutečnou, plnou demokracii všem pracujícím … jestliže sám pro sebe zachová výjimečnou, vládnoucí pozici tak dlouho, dokud nepřevychová zaostalé masy rolnictva, dokud nezabezpečí vítězství socialismu v celé zemi.", dodává správně Fučík (s. 144).
      Jedna z reportáží připomíná Pařížskou komunu a srovnává ji se Sovětským svazem. „Vy, hrdinové, kteří jste první dobyli moci pro dělnickou třídu, jste dobrosrdečně zapomněli, že třídního nepřítele nelze jen porazit, že je třeba jej zničit jako třídu. … Pařížská komuna, utopená v krvi po 72 dnech své existence, žije znovu, žije v naší zemi, žije a nikdo nebude mít nikdy sílu, aby ji opět utopil v krvi…" (s. 152 - 153) Skutečně, Sovětský svaz nikdy nikdo neutopil v krvi - utopili jej „jeho vlastní" představitelé v bahně revizionismu…
      Brigáda mládeže v Kazachské SSR z dolu trustu Leninugol „Když soudruh Molotov mluvil na VII. sjezdu sovětů o sociálním složení obyvatelstva Sovětského svazu, řekl, že na sovětském území bývalo do revoluce 16% buržoazie a že z nich dnes zůstal jen nepatrný zlomek procenta, jen jediná desetina procenta jako zbytek třídy…", uvádí Fučík v kapitole „Průvodce po Nižním Novgorodu čili o tom, jak se změnila sociální tvář SSSR" (s. 167). „Vymírají jako předpotopní živočichové a jenom v muzeích zůstanou zachovány památky jejich existence: fotografie strašných bydlišť jejich někdejších dělníků, diagramy úmrtnosti dělnických dětí, soupisy bohatství pánů Dobrovů a spol. a seznamy revolucionářů, kteří na jejich ochranu byli pověšeni nebo umučeni v kriminálech a vyhnanství." (s. 171 - 172)
      Fučík se důrazně ohrazuje proti pomluvám, že sovětští lidé nemají žádné „soukromí". Dokazuje naproti tomu, že soukromý život dělníků v kapitalismu je uniformní, kdežto život pracujících v sovětské demokracii svobodný a bohatý. „Socialistickému člověku musí být přístupna každá vymoženost a všecky vymoženosti jsou určeny jen pro něj, pro jeho život, pro jeho soukromí (chcete-li to tak nazývati). V tom se tak důkladně odlišuje socialismus od kapitalismu, kde jsou věci určeny k tomu, aby na nich někdo vydělával, aby z nich někdo - jeden - bohatl a tisíce je krvavě platily." (s. 179)
      „Měšťák může bojovat proti sovětské demokracii, může usilovat o její zničení, ale zneužít jí nemůže. Neboť sovětská demokracie je a nepřestala být ani po svém rozšíření diktaturou proletariátu. Ona dává obrovská demokratická práva pracujícím, ale pro buržoazii sovětská demokracie neplatí.", zdůrazňuje článek „O školách, hračkách a vynálezech" (s. 185). O vzdělávání dodává: „Teoreticky ovšem dává měšťácká demokracie každému stejné ,právo´ na vzdělání. Co však nedává každému stejně, jest ,jen´ možnost užíti tohoto práva. … Zkus to a uč se na střední nebo na vysoké škole, když nemáš peníze ani na život, ani na školné, ani na knihy, ani na nejdůležitější studijní pomůcky!" (s. 186) Jak tragicky současné! „Měšťácká demokracie dělá z profesorů metaře. Sovětská demokracie se od ní liší tím, že dělá z metařů profesory." (s. 187)
      „Studium - to je práce. A pracující člověk musí být zabezpečen. Jen v Gorkém je dvanáct tisíc studentů a studentek, kteří žijí ze stipendií. Jen v Gorkém, jediném, půlmilionovém sovětském městě. Představte si, jaká je to síla v celém stosedmdesátimilionovém Sovětském svazu!" (s. 189) Město Nižní Novgorod se v době Fučíkova pobytu jmenovalo Gorkij. Dnes se jmenuje opět Nižnij Novgorod. Julius Fučík ve svých reportážích z SSSR ze 30. let minulého století nepíše z minulosti, ale píše - z budoucnosti. To je jejich tragická stránka. A zdaleka se to netýká jen názvů měst a továren…

(Pokračování ve druhé části.)

Leopold Vejr