Kontrarevoluční pomsta rodině Envera Hodži v Albánii

Přidáno v pondělí 31. 1. 2011


Ilir Hodža

      Výňatek z knihy „Můj otec Enver Hodža" Ilira Hodži (publikováno v albánštině v Tiraně v roce 1998)

      PŘEDMLUVA

      Napsal jsem tyto paměti v průběhu jednoho roku odnětí svobody „demokratickým" albánským státem, protože jsem dával rozhovor, ve kterém jsem odpověděl na otázky, které mi položil novinář z listu „Modeste", o mém otci, Enveru Hodžovi. U soudu jsem dal jasně najevo, že i přes politicky inspirovaný a mstivě vyměřený trest by si nikdo neměl myslet, že bych mohl mít strach z říkání pravdy o svém otci nebo o dávné i nedávné minulosti Albánie. Kromě radosti, kterou mi dalo jejich napsání, jsou tyto paměti obranou velmi milovaného člověka.
      V těchto pamětech jsem popsal svého otce, jak jsem ho znal ze svého života, který jsem s ním sdílel, dokud byl naživu. Byl to vzorný rodič, který nás miloval, káral nás, radil nám a učil nás společenské morálce. Stejný byl jako dědeček na naše děti, své vnuky a vnučky. Znal jsem ho i jako vůdce, který pracoval po celý svůj život pro Albánii a její obyvatele. Byl hlavním architektem velkého vítězství, kterého lid dosáhl v národně osvobozenecké válce, porazil s našimi bojovníky nacisticko-fašistické mocnosti a jejich spojence, postavil Albánii po bok vítězných spojeneckých sil. Konsolidace a rekonstrukce země, její povznesení ze staleté zaostalosti a úplného zničení, které utrpěla ve válce, rozvoj průmyslu a zemědělství prováděný na vědeckém základě, budování celonárodní elektrifikace, rozvoj umění, kultury, vzdělávání a vědy, emancipace žen, čestné místo, které získala Albánie ve světě - to vše musí být připsáno zásluze Envera Hodži jako vůdce během celého období, ve kterém stál v čele státu.
      Jak upřímný čtenář pozná, on byl pravdivým demokratem ve vztahu k lidem, dělníkům, rolníkům, inteligenci a mládeži, stejně jako byl nemilosrdný k vnějším a vnitřním nepřátelům, kteří se snažili sabotovat tyto úspěchy nebo dupat po nezávislosti a svrchovanosti nové demokratické Albánie.
      Zemřel poctěn celým národem, protože pracoval po celý svůj život pro lidi. Pět let po smrti Envera Hodži demokratický socialistický systém, který byl budován v průběhu 45 let potu a obětí, byl svržen. Byl svržen temnými vnějšími a vnitřními silami, které se divoce mstily, ve spolupráci s imperialistickými mocnostmi, těmi, kteří jím byli zbaveni politické moci a „práva" vykořisťování. Tyto síly, nyní politicky organizované, strhly jeho památník. V temnotě noci, protože ve strachu před lidmi, morbidně vyhrabaly na hřbitově národních mučedníků tělo Envera Hodži, vrchního velitele národně osvobozeneckého boje. „Demokracie" byla v Albánii ustavena!
      Enver Hodža byl nyní nazýván „diktátorem", ačkoli nikým takovým nebyl.
      Pronásledování jeho rodiny začalo. V tisku, ať „levicovém" nebo pravicovém, jsem byl nyní nazýván „synem diktátora", což na mě dělalo nepatrný dojem. Věděl jsem, že si budu vždy pamatovat svého otce jako vzorného rodiče a daleko vidícího vůdce, odhodlaného bránit dosažená vítězství. On byl skutečným demokratem - nikdy diktátorem.
      Tyto paměti jsou určeny mým třem dětem - Ermalovi, Shkëlzenovi a především mému nejmladšímu synovi Besmirovi, který s ním sdílel život pouhé tři měsíce, jež nemohou dobře znát svého dědečka a být na něj hrdy jako já .

Ilir Hodža, srpen 1995.

      Exhumace

      Původní hrob Envera Hodži Než popíši své pocity z exhumace těla svého otce, která byla nejbolestnější událostí v mém životě, musím nejprve napsat krátce o smrti mého otce a pohřbu.
      Dne 9. dubna (1985, pozn. překl. LK), asi v devět hodin ráno, otec utrpěl infarkt a upadl do kómatu. Matka1), která byla jako vždy nablízku, okamžitě zavolala lékaře. Přišli hned, protože už byli kvůli otcově vážnému zdravotnímu stavu připraveni. Byli schopni obnovit funkci jeho srdce, ale už se neprobral z kómatu.
      Byl jsem v práci. Informovali mě a já jsem šel ihned domů. Našel jsem ho v posteli, obklopeného lékařskými přístroji. Cítil jsem, jak se mi svírá krk. Naklonil jsem se k němu a řekl: „Tati, to je Lilo!"
      Hodiny míjely, ale jeho stav se nezlepšil, a já jsem začal ztrácet naději. Seděl jsem u jeho postele, držel ho za ruku a říkal jsem si: „Možná si je vědom mé přítomnosti, cítí, že jsem blízko."
      Mluvil jsem s ním v naději, že mě slyší, i když neodpovídá. Tento stav trval až do 11. dubna, asi do dvou hodin ráno, kdy jeho srdce definitivně přestalo bít. Usnul jsem, úplně oblečený, na lůžku v jiné místnosti, protože jsem dva dny nespal. Vstal jsem a šel okamžitě do jeho pokoje. Políbil jsem ho na rozloučenou.
      Vrátil jsem se do svého pokoje a rozplakal se ve snaze zmírnit velkou bolest, ale musel jsem se donutit k rozmluvě se svými dětmi, které byly malé - deset a šest let, zatímco Besmirovi byly jen tři měsíce a nemohl chápat, co se děje. Byla to pro ně příliš těžká rána. Jejich dědeček, který je miloval a tolik pro ně udělal, už nebyl.
      V dopoledních hodinách se všichni shromáždili před hlavním vchodem. Pak otec naposledy opustil svůj dům, ale jeho cesta nevedla do úřadu, nýbrž do márnice.
      Dále bylo všechno veřejné - obřad v lidovém shromáždění, kde po několik dní stála dlouhá fronta lidí, aby se v tichosti a se slzami v očích rozloučili před rakví, která ležela na lafetě děla přikryta národní vlajkou; obřad na Skanderbegově náměstí a nakonec pohřeb na hřbitově národních mučedníků.
      Lidé doprovázeli Envera Hodžu na místo jeho posledního odpočinku v bolestech, protože věděli, že po celý svůj život pracoval pro ně.

      Jednoho dne na počátku května 1992, v devět hodin večer, se ozvalo zaklepání na dveře mého domu. Otevřel jsem. Neznámá osoba mi podala obálku a pak zmizela. Zavřel jsem dveře a otevřel obálku. Uvnitř bylo oznámení, že druhý den v šest hodin ráno je rodina zvána na veřejné pohřebiště v Shaře, kde se bude konat pohřeb „pana Envera Hodži".
      Jak bylo to možné? V devět hodin v noci nám bylo sděleno, abychom se v šest hodin ráno, před východem slunce, účastnili něčeho tak zdrcujícího. Jak to bylo možné, že exhumace proběhla tajně, v noci, bez přítomnosti členů rodiny?
      Bylo to těžké období pro naši rodinu. Sedmdesátiletou matku odvedli do vězení. Snad jí tam řekli o „akci", samotné ve své cele.
      Informoval jsem svého bratra a svého švagra Klema. Sehnali jsme auto a vyrazili ihned na hřbitov národních mučedníků. Ale policie zablokovala vstup na hřbitov a nedovolila nikomu projít.
      „Máme příkaz od nejvyšších orgánů nikoho nevpustit", řekli.
      Odpověděl jsem: „Nikdo mi nemůže zabránit v přítomnosti, když je tělo mého otce exhumováno".
      Ohlásili to svým nadřízeným a tváří v tvář našemu naléhání řekli, abychom šli domů, kde nás budou informovat o průběhu exhumace. Ale noc jsme nestrávili doma, nýbrž s naším otcem u bran hřbitova. Pak, pod světlomety, ponurá práce začala. Slyšeli jsme zvuk sbíječky. Pracovali ve spěchu, aby úkol splnili před východem slunce. Tento druh práce je třeba dělat tajně, v noci, daleko od očí lidí.
      Konečně skončili a my jsme směli přístup k exhumované rakvi. Byli zde lékaři, aby ověřili, že Enver Hodža je opravdu mrtvý. Bylo jedenáct hodin. Nesli rakev pryč a my jsme je měli dovoleno sledovat. Pohřbili ho přímo do země na lidovém hřbitově.
      Následující den, a každý další, přicházeli veteráni, bývalí partyzáni, stát na stráži hrobem svého velitele.
      Prezident (nyní exprezident) Sali Berisha může vyznamenávat zločince, kteří zabíjeli ženy a děti, může uctít Pjetëra Arbnoriho, syna fašisty, který bojoval proti partyzánům! Může vzdát čest Renetu Alexanderu Meksimu, bývalému premiérovi, který přivedl Albánii na pokraj totálního zničení! Ale Envera Hodžu může zneuctít! Jaké pokrytectví!
      Ale plán selhal. Na místo, kde býval hrob Envera Hodži, mladí lidé umístili kytice květin a velkou národní vlajku.
      Myslel jsem si, že nový hrob by mohl být, přinejmenším, „více osobní". Ale nebyl! Mnoho lidí chodilo pokládat květiny a zapalovat svíčky na tento jednoduchý hrob, který byl nyní hrobem Envera Hodži.

      Blok mramoru

      Krátce poté, co Berishův režim vyhrabal tělo mého otce z hřbitova národních mučedníků, jsem se jednoho dne procházel parkem s umělým jezerem v Tiraně, když jsem si všiml památníku vytesaného z červeného mramoru.
      Poznal jsem hned náhrobní kámen, který dříve označoval hrob mého otce na hřbitově národních mučedníků. Ještě nesl otvory od umístění písmen jeho jména. Ale v místě bývalého nápisu „Enver Hodža (1908-1985)" bylo nyní napsáno: „1939-1945: Na paměť britských vojáků, kteří padli v Albánii během druhé světové války".
      Jako by nestačilo, že tito vojáci druhé světové války měli být pohřbeni daleko od své vlasti a rodin, nyní musejí nést váhu náhrobku Envera Hodži!
      Stát, který ukradne náhrobek muži, jenž vedl národně osvobozeneckou válku, s cílem přetvořit jej v památník zahraničním vojákům, je stát naprosto postrádající jakékoli zdání důstojnosti. Na druhou stranu je to urážka království Velké Británie. Alespoň si to myslím.

      Věznění mé matky

      Nedžmije Hodžová Po této události značně přibylo návštěvníků do naší rodiny. Přicházeli lidé, které jsme neznali, mladí i staří, veteráni a další.
      Mladí návštěvníci byli prostí lidé, ale charakterní. Mezi nimi Kosované, mnozí bez řádných dokladů, kteří přišli v noci přes hory, aby dosáhli své Albánie, své rodné země.
      Albánské dny teroru přivedly mou matku k soudu. Propaganda namířená proti naší rodině byla intenzivní, ale většina lidí si uvědomovala, že cílem řízení proti ní bylo zdiskreditovat Envera Hodžu.
      Státní televize přenášela každé zasedání soudu, ale lidé rychle odhalili absurdnost obvinění. Matka údajně zpronevěřila částku 300 dolarů! Pro toto byla odsouzena k 11 letům vězení. Bezprostředně po obdržení rozsudku mi matka napsala ze své cely:
      „Mé děti!
      Nezoufejte z mého odsouzení. Mým jediným zájmem bylo nezdiskreditovat Envera, mého manžela a Vašeho otce, a toho bylo dosaženo. Ve skutečnosti jsme to byli my, kdo jsme vyhráli soud. Objímám Vás."
      Poté, co strávila více než dva roky na samotce, v chladných celách tiranského vězení, kde spala na matraci na podlaze, byla převedena do věznice s ostrahou v Tepeleně, kde strávila asi rok. Bylo to vězení pro muže a matka byla jediná žena - vězeňkyně.
      Spolu se svou manželkou Teuta a naším nejstarším synem Ermalem jsem šel mnohokrát do Tepeleny ji navštívit. Někdy jsme také vzali další dvě děti.
      Nechci zacházet do podrobností, k obtížím, kladeným do cesty k návštěvě mé matky, protože ona se bude týkat těchto záležitostí ve svých vlastních pamětech. Budu se zabývat jen velmi stručně jednou věcí, která utkvěla v mé mysli.
      Jednoho dne ji přivezli z cely, aby jí řekli, že u příležitosti výročí založení „Demokratické strany" je Berisha ochoten zkrátit její trest o dva roky, pokud o to požádá. Pobouřena řekla úředníkovi: „Nebudu žádat o laskavost. Vezměte mě zpátky do cely."
      Podobně vzpomínám na další incident, když byla ve vězení v Tepeleně. Během jednoho setkání mě požádala, abych jí přinesl některé knihy vzpomínek Envera Hodži. Ale policie mi řekla, že „není dovoleno brát knihy Envera Hodži do vězení". Odpověděl jsem:
      „Nevezu jí knihy Envera Hodži, ale vzpomínky na jejího manžela a mého otce. Jedná se o osobní věci, a to navzdory skutečnosti, že byly zveřejněny."
      Strávila více než pět let ve vězení, ale teď je volná a píše paměti. Přes pokročilý věk, přes utrpení ve vězení ji nedemoralizovali ani neoslabili jejího ducha. Čelila tomu s vysokou morálku, protože to byl nespravedlivý a čistě pomstychtivý trest.

      Mé věznění

      Nedžmije Hodžová s Enverem Hodžou Uvěznění mé matky selhalo. Protesty mnoha organizací v zahraničí vzrůstaly a tlak na její vydání rostl. Bylo to ostudné, že ona, antifašistka, byla ve vězení z politických důvodů.
      Jak se její trest blížil ke svému konci, ti, kteří osnovali v zákulisí, cítili, že je nutné najít jiného člena Hodžovy rodiny, který by byl uvězněn. Našli záminkou v poskytnutém rozhovoru, v němž jsem mluvil o svém otci. Nebylo to opravdu nic víc než dojmy syna z jeho otce, ale moje zatčení dalo událostem nový směr.
      V předvečer dne 11. dubna 1995, v den výročí smrti mého otce, novinář z „Modeste" mě požádal o rozhovor. Řekl jsem mu, aby napsal otázky a uvedl své jméno a místo setkání. Pracoval jsem celou noc na odpovědích a předal mu je, když jsme se setkali. Čtenář najde záznam rozhovoru dále v knize.
      Po zveřejnění rozhovoru mi mnoho lidí blahopřálo, protože do té doby se názory naší rodiny neobjevily v tisku, jelikož albánské noviny neměly zájem je prezentovat.
      Bylo 17. dubna. Domů jsem dorazil asi v osm hodin večer. Domov byl zničen a orgány nám přidělily opuštěnou budovu na okraji Tirany.
      Pět minut po mém příchodu se ozvalo zaklepání na dveře. Náš malý syn se šel podívat, kdo to je, a strachy volal zpět na Teutu:
      „Mami, to je policie!"
      Teuta šla ke dveřím, kde čekala skupina policistů a dva civilisté. Ptali se na mě a Teuta mě volala. Když jsem přišel, podali mi dopis a řekli, že musím jít s nimi do kanceláře prokurátora odpovědět na některé otázky.
      „Hned", řekl jsem, „vezmu si kabát".
      Šel jsem zpátky do domu.
      „Co chtějí?", zeptala se mě Teuta stísněně.
      „Chtějí mě vyslýchat v prokurátorově kanceláři."
      „Ti bastardi Tě jdou zatknout!"
      Děti sledovaly mé počínání beze slova. Oblékl jsem se teple, protože, ačkoli byl duben, počasí bylo chladné a ve vězeňské cele by bylo velmi chladno.
      Objal jsem děti a svou ženu a řekl nejmladšímu:
      „Neboj se, miláčku, teď jsi velký kluk a musíte být odvážní. Táta se vrátí."
      Nejstaršímu klukovi, Ermalovi, jsem řekl:
      „Musíte se starat o maminku, až budu pryč. A ty, Shkëlzene, musíš pomáhat mamince se starat o svého mladšího bratra."
      Neměl jsem čas k projednání věci se svou ženou, ale oba jsme věděli, že příčinou mého zatčení byl můj rozhovor.
      Když jsem sestupoval po schodech, pomyslel jsem na svou čtyřiasedmdesátiletou matku ve vězení a řekl jsem si:
      „Pokud to ona může přestát ve svém věku, musím toho být schopen já ve svém věku."
      Pod schodištěm čekala policejní dodávka. Byl jsem, jak se zdá, považován Berishovým režimem za příliš nebezpečného pro přepravu v běžném policejním voze. Berisha nás popsal Frau von Kohl, zástupkyni Mezinárodní federace pro lidská práva ve Vídni, jako „kriminální rodinu", když se zeptala, proč je pronásledována rodina Envera Hodži. A ona odpověděla: „V demokracii není možná taková věc jako trestání rodiny, pouze jednotlivých zločinců. Jako prezident byste to měl vědět." Po tomto incidentu Frau von Kohl už Albánii nenavštívila.
      Vlezl jsem do policejní dodávky a pozdravil policisty, kteří byli všichni mladí. Když jsme dorazili na prokuraturu, prokurátor jménem Genc Gjokutaj mi přečetl rozsudek. Byl jsem obviněn z „podněcování nenávisti mezi národy a rasami"!
      Když začal výslech, bylo po desáté hodině. Ale navzdory pozdní hodině Teuta šla té noci říci své sestře o mém zatčení. Několik přátel informovalo noviny „Náš čas" o mém zatčení, a druhý den o tom publikovaly „exkluzivní zprávu".
      Samozřejmě, že jsem přemýšlel, jestli moje matka věděla o mém zatčení. Ve skutečnosti druhý den, jako vždy, poslouchala zprávy BBC, které považuje za objektivnější než vysílání stanic řízených Berishovým režimem.
      „Minulou noc", začínala zpráva BBC, byl zatčen Ilir Hodža, syn bývalého diktátora Albánie, Envera Hodži."Zpráva k ní dorazila jako bomba a ona neslyšela nic víc. Byla přesvědčena, že mé zatčení bylo politické. Teprve později četla rozhovor a napsala mi:
      „Dobře jsi manévroval v moři plném skrytých skal."
      Mnoho dalších lidí mi řeklo, že rozhovor byl past. Nesouhlasil jsem a řekl jsem, že pokud šlo o mě, nestaral jsem se, zda novinář přišel ke mně z vlastní vůle nebo byl poslán. Důležité pro mne bylo, že mi dal příležitost vyjádřit světu své myšlenky, a publikoval je přesně.
      Druhý den se šla podívat Teuta na matku ve vězení a řekla jí přesně, co se stalo.

      Proces

      Nedžmije Hodžová s Enverem Hodžou V období před mým procesem jsem intenzivně pracoval na přípravě své obhajoby. Bylo mi dovoleno vybrat si právníka. Mladý muž jménem Arben Ristani, kterého jsem neznal, ale jehož otec, fotograf, mi byl znám, byl doporučen. Přišel do vězení a povídali jsme si dlouhou dobu. Představil svou obhajobu z právního hlediska - to dělal velmi kompetentně, zničil jeden po druhém argumenty obžaloby.
      Zatím Teuta navštívila všechny zastupitelské úřady států, které byly členy mezinárodních organizací pro lidská práva, jako je Rada Evropy, a napsala přátelům uvnitř i vně země.
      Příprava mé obrany nebyla snadným úkolem, protože příslušné dokumenty musely být přeloženy, napsány a distribuovány jako tisková prohlášení. Nicméně, v obtížných podmínkách, Teuta mi pomáhala se zařizováním toho, co bylo nutné.
      Přišel den soudu. Soudní síň byla přeplněná kamarády a přáteli, stejně jako novináři. Spatřiv Teutu, Besmira a Shkëlzena v první řadě soudní síně, zamával jsem jim na důkaz, že jsem v pořádku, a oni se usmáli.
      V těchto obtížných podmínkách celistvost rodiny - základu společnosti, jak byla nazývána - byla nepostradatelnou hodnotou.
      Verdikt „vinen" byl předem rozhodnut a soud mne odsoudil k roku odnětí svobody.
      Odvolali jsme se na dvou úrovních, ale naše odvolání byla zamítnuta.
      Řada mezinárodních organizací zabývajících se lidskými právy poslala protesty poukazující na zřejmou závislost soudů na politických činitelích. Takové protesty byly zaslány Berishovi, lidovému shromáždění, předsedovi vlády, ministru spravedlnosti atd. a označovaly mě jako vězně svědomí. Ale úřady měly jediný zájem v oblasti lidských práv, šlapat na ně. Alespoň bylo jasné čestným lidem na celém světě, že soudy v Albánii byly zneužity k pomstě rodině Envera Hodži.

      Za vězeňskými mřížemi

      Byl jsem uvězněn nejprve v tiranském vězení, kde jsem se shodou okolností ocitl ve stejné cele, ve které byla předtím držena má matka.
      Život ve vězení byl velmi nudný a frustrující a netrpělivě jsem očekával návštěvu Teuty a zjištění, jak se chovají děti. Dva dny po mém příjezdu přišel dozorce a řekl mi, abych se připravil na setkání. Varoval mě, že bych měl nosit pouta, protože to vyžaduje nařízení. Ale nezamkl je správně a spadla na zem. Mrkl na mě. Rozuměli jsme si.
      První setkání ve vězení bylo velmi emotivní. Objali jsme se a začali si vzájemně vyprávět novinky. Setkání nám dodalo odvahu. Ale skončilo příliš brzy a museli jsme se znovu rozloučit.
      Zase jsem byl sám ve své cele, dny ubíhaly pomalu a monotónně. Má cela byla velmi malá, vybavená pouze matrací na podlaze. Malé okno s tyčí pouze propouštělo světlo a vzduch. Nebylo možné se z něj dívat, jelikož bylo umístěno vysoko ve zdi. Potraviny nemohly být ponechány na místě, protože tam byli velcí švábi, kteří lezli z díry ve zdi. Byly zde také velké myši, ale neodvážily se do cely.
      Bylo velmi horko a pot ze mě lil. Nicméně v odpočinkové místnosti bylo velké okno, jímž bylo vidět na nádvoří a v dálce na státní archivy. Mohl jsem chodit půl hodiny v rekreační místnosti a teprve poté se vrátit do cely. V den mého setkání s Teutou a následující den jsem snědl chutné jídlo, které připravila. Suroviny používané k přípravě jídla doma byly vždy v pořádku, ale v cele se brzy teplem zkazilo a trvalo to nějakou dobu, než se naučila připravovat jídla, která by vydržela týden, až do její příští návštěvy. Vězeňské jídlo bylo následující: žádná snídaně, k obědu jsme měli polévku, která byla poměrně dobrá a kterou jsem si obvykle vzal, zatímco k večeři byly špagety, kterým jsem se vyhýbal, protože vypadaly odporně.
      Po čtyřech měsících strávených zde přišla jednoho dne do mé cely stráž a řekla mi, abych se připravil, že budu přemístěn do jiné věznice. Během pěti minut jsem dostal dvě nebo tři věci, které jsem měl s sebou, a dostal se do policejní dodávky s chlapcem, který byl odsouzen za krádež. Zazněla siréna a vzdálili jsme se ve směru Durrës.
      V Kavaje jsme se obrátili vpravo a já si uvědomil, že jedeme do vězení Bardhora. Cesta byla velmi špatná, plná výtluků - a já si uvědomil, že by bylo velmi obtížné pro Teutu a děti, aby mě týdně navštěvovali, na cestu by potřebovali vozidlo s pohonem na čtyři kola. Konečně, přemýšlel jsem, jestli byla má rodina informována o mém přemístění.
      A tak to bylo. Teprve poté, co čekali dvě hodiny ve frontě před tiranským vězením, bylo jim sděleno, že jsem byl převeden do Bardhory, v blízkosti Kavaji. Teuta a dva chlapci se hned vydali ve směru Bardhora, stopujíce nákladní automobily, aby se tam dostali.
      Čekal jsem toho dne po mnoho hodin na cvičišti - dvoře věznice, a nakonec jsem byl naplněn radostí, když jsem je viděl přicházet vraty do vězení. Poté, co prošli všemi formalitami potřebnými pro návštěvníky, jsme se setkali a objali.
      „Našli jste mě!", bylo všechno, co jsem mohl říct.
      Bardhora byl kompletně zničený vězeňský tábor. Mezinárodních organizace, které navštívily albánské věznice, jej kategorizovaly jako „zcela neobyvatelný". Dříve to byl vězeňský tábor pro vězně pěstující a sklízející vavříny nedalekého zemědělského družstva. Ale to už neexistovalo a vavříny byly všechny vytrhány. Tábor dříve přijímal vodu v cisternách, nyní pil vodu znečištěnou vápnem. Nebyly zde žádné sprchy a vězni se sprchovali před děrami v zemi, jež sloužily také jako latríny. Kuchyně byla deset metrů odtud a jídlo bylo pokryté mouchami, když nám bylo podáváno.
      Kousky vápna neustále padaly ze stěn jídelní haly. Vězni spali v ubytovnách starých více než padesát let - čtyři najednou - v houpacích sítích, okna byla beze skla. V létě tam byli všude brouci. V zimě foukal vítr. Když pršelo, celý tábor se stal mořem bláta.Bylo zde asi 250 vězňů, většinou odsouzených za závažné trestné činy jako vraždy, znásilnění, loupeže.
      Když vešlo ve známost, kdo jsem, i přes své různé politické názory se mnou jednali laskavě a vlídně, říkajíce: „Každý má právo postavit se za svého otce!". To nijak nepotěšilo guvernéra.
      Rodina mi vždy přinesla noviny a postupně všichni přišli, aby si je přečetli. Udělali jsme dohromady diskuzi. Na jednom konci noclehárny byla umístěna televize, a když přišly zprávy a hlasatel začal říkat: „Policejní komisariát oznamuje…", každý si přicházel poslechnout, kdo byl zatčen. Všichni vypadali, že se navzájem znají.
      Dny mého trestu se chýlily ke konci. Všichni vězni sní o tomto dni. Bylo to dobré, když byla moje rodina znovu pohromadě. Ale setkání bylo jen částečné - během doby, kdy jsem byl ve vězení, byl můj nejstarší syn nucen emigrovat na podporu rodiny. Přišel mi to říci do vězení a poradil jsem mu, jak jsem mohl. Teď se můj druhý syn, Shkëlzen, stal Teutinou pravou ruku.
      V noci před svým propuštěním jsem nemohl spát. Sbíral jsem všechny své záležitosti dohromady. Můj druhý syn čekal mimo tábor. Nemohl jsem se dočkat, až se dostanu domů. Navrhl, že bychom se měli cestou zastavit na kávu, ale já cítil, že by to bylo plýtvání časem. Doma čekala Teuta, můj druhý syn a ostatní členové rodiny. Řekl jsem svému synovi:
      „Vidíte, že tatínek se vrátil."
      Pak jsem mluvil po telefonu se svým nejstarším synem. Následující den jsem se šel podívat na matku do vězení a poté položit květiny na hrob otce. Dotkl jsem se jeho hrobu s pýchou.

Převzato z http://www.oneparty.co.uk, přeložil Luděk Kobza.

      1) Nedžmije Hodžová (Nexhmie Hoxha), narozena 7. 2. 1921 v dnešní Makedonii, členka Komunistické strany Albánie od jejího založení v listopadu 1941, od r. 1942 členka Generální rady albánského Národně osvobozeneckého hnutí. Do konce druhé světové války bojovala v 1. oddílu Národně osvobozenecké armády. V roce 1943 byla zvolena do sekretariátu Albánské ligy žen, 1946 - 1952 byla jeho předsedkyní. Po druhé světové válce se provdala za albánského premiéra a prvního tajemníka KS Albánie (později Albánské strany práce) Envera Hodžu. Členka Národního shromáždění od r. 1948, od 1952 členka ústředního výboru Albánské strany práce, od 1966 ředitelka Institutu marxisticko-leninských studií. Po smrti svého manžela v r. 1985 předsedkyně Demokratické fronty. V prosinci 1990 byla donucena z funkce odstoupit. Po kontrarevoluci byla pět let vězněna za údajné zneužití finančních prostředků albánské vlády v období budování socialismu. Členka současné Komunistické strany Albánie (založené v r. 1991 oddělením od Albánské strany práce, která se přeměnila v sociálně demokratickou Socialistickou stranu Albánie).