Antonín Zápotocký: Co je lid (Aby nebylo nedorozumění)

Přidáno v pátek 31. 12. 2010


Antonín Zápotocký

      Ve středu tento týden napsal pan profesor Dr Miroslav Boháček do „Svobodných novin" článek „Kdo je lid a co je lidová demokracie". Projevuje názor, že je potřebí upřímného vysvětlení této otázky, aby nedošlo k nedorozumění. Pan profesor myslí, že „k takovému nedorozumění mohlo by totiž snadno dojít, kdyby si část naší veřejnosti vykládala — jak tomu některé projevy naznačují — slovo „lid" příliš úzce a hledala v něm označení určitého stavu nebo třídy národa či obyvatelstva naší republiky."
      Na tato slova neváhám otevřeně prohlásit, že nedorozumění, kterého se pan prof. Boháček obává, už tu je, on je svým článkem podle mého zdání vyvolal. Neváhám však také říci, že jsem rád, že je vyvolal, to dává alespoň příležitost říci si docela otevřeně, co si kdo pod slovy „lid a lidová demokracie" představuje, když se tato slova dnes tak často u nás opakují a ozývají.
      Pan profesor Boháček myslí, že slovem lid máme, musíme a měli jsme vždy na mysli bezvýhradně celý národ a že nikdo, žádný stav a žádná třída, nemůže být z pojmu lid vylučován.
      Cituji z článku: „V tomto smyslu mluvilo se u nás o lidu už v politickém hnutí národa od let šedesátých, kdy řečníci na památných veřejných táborech oslavovali shromáždění vždy slovy ,Lide český!´ Je tedy politický pojem lidu, zahrnující všechny vrstvy národa, u nás vžit a stále jednoznačně chápán, takže i programní příslib vlády zabezpečiti lidu všechna politická práva nemohl znamenati, že by šlo o zajištění těchto práv jen určité vrstvě, která by se nazývala ,lidem´". Já zde s panem profesorem nesouhlasím. Od svých dětských let žil jsem mezi lidem. Zúčastnil jsem se jako malý kluk malých památných táborů na Řípu a jinde, kde řečníci promlouvali k „českému lidu". My u nás na venku jsme chápali oslovení „český lide" vždy tak, že jsou tím lidem míněni rolníci, dělníci, řemeslníci a ne „páni", to jest šlechta, její drábové, pohůnkové a přisluhovači, zkrátka všechna ona panská holota, která šlechtě přisluhovala, pomáhala otročit lid, od lidu se odtahovala a na tyto památné tábory lidové také nechodila. Stejně tak bylo i ve městech. I zde byl u nás národ vždy rozdělován, byli čeští stavové, šlechta, byli páni měšťané, buržoasie, a byl městský lid, to jest pracující chudina, malí řemeslníci.
      Toto rozdělení, že se národ skládá z pánů a lidu, u nás do dneška podle mého názoru zůstalo. Neslyšel jsem na příklad nikdy, že by pan Dr Preis někdy byl začal svou řeč nebo prohlášení slovy: „My, český lid!" Slyšel jsem však často: My průmyslníci, my finančníci, my podnikatelé atd.
      Ani v první demokratické republice se naši velkoagrárníci a velkokapitalisté mezi lid nepočítali. Ale považovali se za demokraty. A proto si osobovali nakonec výhradní právo demokracii si propachtovat a v ní vládnout.
      Co bylo naším neštěstím? Neštěstím bylo to, že se u nás celá řada vrstev, které k lidu skutečně náleží a patří, vylučovala ze řad lidu a svůj osud spojovala se zájmy pánů. Fakt je ten, že velká část české inteligence se přimykala ke stranám panským, buržoasním, a ne ke stranám lidovým, i když fakticky náležela mezi lid a ne mezi pány. Stejně tomu bylo i s vrstvou živnostenskou. I když všemi svými kořeny náležela k lidu, k pracujícímu lidu, tvořila středostavovskou stranu živnostenskou a kolaborovala s velkoagrárnickými velmoži a spekulanty. Odcizovala se lidu, tíhla k pánům. To všechno se mohlo u nás dít pod rouškou demokracie, to je pod rouškou pouhé demokracie, která byla pak ve skutečnosti demokracií buržoasní a ne lidovou. Opírala se o pány a ne o lid. Proto jsme v nové republice naši novou demokracii označili jasněji. Řekli jsme, že nemá být jen pouhou demokracií, tím méně buržoasní demokracií, že se neopírá o pány, ale o lid, a to jsou pracující. Pracující rukou i ducha, dělníci, řemeslníci, zemědělci, úředníci, inteligence.
      Není zde podle mého přesvědčení žádné obavy, že by zde tu či onu jinou vrstvu národa, kterou by někdo, kdo se sám označí za „lid", vykázal za dveře politického dění ve státě. Je jen potřebí, aby všechny ony vrstvy, které se v minulých dobách samy neoprávněně ze řad lidu, to jest ze řad pracujících, samovolně vylučovaly a svůj osud spojovaly s řadami panstva, našly dnes správnou cestu. Dnes není doba kolísání a vyčkávání, na kterou stranu se skloní vítězství, zda na stranu panstva anebo na stranu pracujícího lidu. My svou lidovou demokracii, opřenou o pracující lid, vybudujeme, dobudujeme a upevníme.
      Je potřebí, aby se ta část inteligence, živnostnictva i rolnictva, která se dnes ještě rozpakuje a váhá, zda se má také zařadit do řad pracujícího lidu, kam právem náleží, rozhodla a tam, kam patří, zařadila. Jde-li panu profesoru Boháčkovi o to, aby skutečně ze řad lidu nebyl vylučován ten, kdo do jeho řad patří, pak se nedorozumění dá odstranit. Jde-li mu o to, aby pod rouškou mluvení o pouhé „demokracii", pod rouškou, že do pojmu „lid" je nutno zahrnovat všechny vrstvy bez rozdílu, byly činěny pokusy o obnovení nadpráví a privilegií soukromého kapitálu a jeho vlastníků, pak si neporozumíme.
      Pan profesor Boháček zdůrazňuje ke konci, že musíme „trvati neústupně na tom, že přestože je lidovou, je naše demokracie stále opravdovou demokracií, to je vládou za účasti všeho lidu československého".
      Nikoli přes to, že je „lidovou demokracií", ale právě proto, že je lidovou demokracií, je opravdovou demokracií, a ne stále, ale teprve proto. Má-li to být ještě názorněji řečeno: Stará demokracie, která měla být vládou všeho lidu, byla především vládou buržoasie, lidová demokracie, jsouc vládou všeho lidu, musí být především vládou pracujícího lidu. Kdo nechce být v lidové demokracii vyřazen, musí pracovat a nesmí se přitom sám z řad pracujícího lidu vylučovat.

napsáno v listopadu 1945
vyšlo v knize „Po staru se žít nedá", 1. vydání Práce, 1947