Ivan Olbracht: Jak mluvil…

Přidáno ve čtvrtek 30. 12. 2010


Ivan Olbracht

      Viděl jsem ho poprvé 16. března 1919, krátce po svém příjezdu do Ruska, ve Velkém divadle moskevském, kde ve výroční den úmrtí Jakuba Michailoviče Sverdlova bylo vzpomínáno tohoto předáka ruské revoluce a spolubudovatele státu dělnických rad. Byl to zvláštní dojem. Divadlo, jedno z největších v Evropě, je zlaté a rudé. Zlaté jsou pruhy balkonů a loží, a rudé jest jejich pozadí s hedvábnými záclonami. Velká carská lože s baldachýny, tyčící se přes tři poschodí a položená proti jevišti, je také zlatá a rudá. A vše jest naplněno dělníky. Přišli v kožených kabátech a kožiších, s furažkami, vojenskými čapkami a vysokými bílými beranicemi v šálech, dívčích kožišinových čapkách a šátcích; přišli sem do svého, jako domů, prostě, srdečné, vyplnili do posledního místa přízemí a všechna zlatorudá poschodí i s carskou loží, rozsadili se na židlích v pozadí otevřeného jeviště. To představuje jakýsi modravě sešeřený gotický palác se sloupy. Mezi ně napjali široký pruh rudého plátna s nápisem: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ a pod něj pověsili obraz Sverdlovův, ověnčený chvojím. V popředí, za rudě prostřeným stolem, táhnoucím se přes celou šířku jeviště, zasedli revoluční vůdcové a předáci komunistické strany, kteří kladli základy k dějinám nového věku.
      Krátce před zahájením slavnosti vchází postranní kulisou Lenin. Nevelký, širokoplecí, s tmavě rusou bradkou, s pleší, čelem nevysokým, ale silně klenutým a vpřed směřujícím, jako by hotovým, podobně čelu býčímu, proraziti vše, co se mu postaví do cesty. Za několik dní mu bude padesát let. Uvítal ho potlesk; ne nadmíru hlučný, spíše přátelský než nadšený. Lenin usedá na jednu z židlí, které ještě zůstaly u stolu prázdné, na třetí či čtvrtou od kraje, na místo naprosto nevýznačné. Proč by také? Je mezi soudruhy, s nimiž již pětadvacet let společně pracuje, o nichž ví, kdož jsou, a kteří vědí, kdo jest on. Krestinský zahajuje schůzi. Lenin se dívá na hodinky, sedí trochu nervosně, hladí si pleš a ústa se širokými rty, šeptá cosi sousedu a obrací se k někomu dozadu. Prohlížím si tohoto nejmocnějšího muže světa. Imposantní zjev? Ne. Tvář genia? Ne. Všechny jeho podobizny jsou špatné. Vkládají do jeho úzce sříznutých očí cosi démonického nebo sarkastického, čeho v jeho tváři není, a neříkají, že jest blondýn. Jeho nos jest trochu začervenalý a v koutcích očí jsou ostré vrásky. Je podoben organisátoru českého Podkrkonoší, zesnulému soudruhu Kuličkovi. Ale mohl by to býti také správce konsumu v Semilech nebo stavitel z Vysokého. Ano, ještě nejspíše stavitel! Soudruh Lenin. Ne více, ale také ne méně! Muž, kterého vyvedla doba z podkrovních pokojíků a musejních knihoven exilu do světa dějin.
      J. M. Sverdlov Teď vstává a postupuje do středu jeviště. Je ustrojen jako dělník, zaměstnaný prací, která neznečišťuje; v hnědém zapjatém kabátci a přizrzlých, zvarhánkovatělých kalhotách. Ujímá se slova. Jaksi zpevněl celý. Jeho hlas je silný a plný, ale poněkud zastřený, jaký mívají lidé, kteří příliš často namáhali hlasivky táborovými řečmi. Ale možná také, že je to následek rány, kterou mu předloni vpálili. Lenin mluví o zemřelém Sverdlovu. Řečníkovy věty jsou klidné, důrazné, jedna jako druhá, neboť vše, co říká, je stejně důležito, nic netřeba zvláště zdůrazňovat a nic zde není zbytečného. Také jeho pohyby jsou takové; absolutní, které nepřipouštějí stínu pochyby. Ruce v pěst zavřené jdou pomalu nahoru a pomalu dolů, tu několik klidně plných pohybů ukazováčkem, pevná čára klidného mávnutí rukou: v zákon vyhraněná, zkrystalisovaná vášeň. Vyhranila se v žaláři, ztvrdla ve vyhnanství a exilu, zahrotila se pod šibenicí bratrovou a šibenicemi přátel, zakalila se v nejtvrdší ocel v krvavých ohních protirevoluce. Ale mluví Lenin vůbec o Sverdlovu? Ano, jeho jméno se tu několikráte objevuje, a řečník teď praví, že byl zesnulý skvělým organisátorem. Ale tu větu říká Vladimír Iljič jen proto, aby mohl mluviti o organisaci a disciplině, které jediné přivedly ruský proletariát k vítězství a jichž bude ještě velmi třeba a jež bude nutno ještě zesíliti, aby byl dobudován tento nový stát a aby bylo dobyto pro dělnictvo světa. Neboť kdo je to Sverdlov, zemřelý spolubojovník a druh Sverdlov? Byl jen produktem poměrů, jen z lidského zástupu, jako jest jím i on sám, Lenin, byl jednán z vojáků revoluce, jichž nesčetně již padlo a jichž životy měly jen potud cenu, pokud byly pákou revoluce. Není lidí. Jen revoluce jest. Sverdlov je vzpomínka. A není kdy na vzpomínání. Teď vypravuje řečník o tom, že Jakub Michajlovič se seznamoval s lidmi, které tak dobře uměl vybírati a stavěti na jejich místa, nikoli v salonech a na banketech, jako se to děje na západě, ale v žalářích, na transportech, v Sibiři a exilu. Ale o tom bylo užitečno zmíniti se jen proto, že bylo třeba zdůrazniti rozdíl mezi Ruskem s jeho starou revoluční tradicí a ostatní Evropou, poněvadž je vůbec nutno promluviti o západu, o politice dohody vůči proletářské revoluci, o agentech buržoasie mezi evropskými lžisocialisty, o převratu v Německu a zprávách, které dnes večer o něm sovětskou vládu došly, o nadějích a možnostech německé Kornilovštiny. Sverdlov patří minulosti a dnešek nemá historických zájmů. Revoluce jest vším a jediným, jen k ní směřují Leninovy myšlenky, jen o ní mluví, jen duchem revoluce žije.
      V. I. Lenin Kdo je tento Vladimír Iljič Lenin? Stavitel! Teď je mi to jasno, hledím-li na jeho vyklenuté v před směřující čelo, na jeho gesta, jimiž rozkazuje: Tak, tak, tak! Ne objevitel, ne architekt, stavitel! Největší stavitel, jakého zná historie. Hledám v dějinách marně takového a nalézám jen vzdáleně podobný obraz v Pavlovi z Tarsu1), ve svatém Pavlovi, který s touž vášní v řád obrácenou, s touž systematičností úžasného stavitele, s touž nevšímavostí ke krvavým hekatombám, rozdrceným při stavbě pyramidovými kvádry a rozsápaným jeřáby, dovedl také budovati království, jehož králem nebude on, nýbrž mrtvý z Nazareta.
      Karel Marx, toť pravda a život! Lenin ho již neznal, jako neznal Pavel svého mistra, a snad právě proto, nerušeni vzpomínkou, nerozkolísáni citem k sobě, mohli se cele oddati jejich myšlence. Ano, Karel Marx, toť Leninův architekt! Karel Marx, jehož obraz visí v příbytku každého ruského komunisty, jehož socha stojí v každé veřejné budově sovětského Ruska, on, s jehož heslem: „Proletáři všech zemí, spojte se!“, setkáte se všude, kamkoli oči obrátíte, v záhlaví každého potištěného kousku papíru, na každém rublu, který vezmete do ruky. Karel Marx to byl, v jehož krásné židovské hlavě se lví hřívou se zrodil gigantický plán na přestavbu světa. „Filosofové až dosud vysvětlovali svět, ale jde o to přestavět jej,“ řekl. Napsal „Kapitál“ a „Komunistický manifest“. Vladimír Iljič je zná téměř zpaměti. Jsou mu více než methodou a programem: Toť astronomická mapa, z níž možno do budoucnosti bezpečně určiti východ i západ slunce a všechny konstelace hvězd; chemická řada; matematická tabela: přesný plán, dle něhož lze vypočítati hloubku příštích základů, nosnost a pružnost sloupoví, nutný materiál a počet potřebných dělníků. Velký architekt měl mnoho obdivovatelů a ctitelů, mnoho vykladačů a kritiků; pak již jen těch, kteří s úctou mluvili o jeho methodě, již možno s jistými výhradami přijmouti, o ideální jeho metě, které sice nelze dostihnouti, ale jíž se třeba co nejdříve přiblížiti; i takových, kdož si jeho jméno napsali prostě na vývěsní štít svých krámků. Ale kdo byl odhodlán budovati jeho město? Skupinka lidí s neupravenými vlasy a ne vždy čistými límci, lidí s poněkud nervosními gesty a neklidnýma očima, kteří prošli všemi žaláři Ruska, Sibiří a exily, podkrovními světničkami proletářských čtvrtí všech evropských metropolí, lidí z jiného světa, než ve kterém žili, považovaných za blázny, monomany2), jichž třeba politovati. Kdekoli kdo z nich usedal, tam vynímal plán Marxova města a skláněl se nad jeho čarami do oslabení zraku; kdykoli se dva z nich sešli, tam mluvili, debatovali, rvali se, přátelili se i na smrt znepřátelovali ve jménu plánu; a cokoli se v světě dalo, vše sledovali se vzrušenou pozorností, odhadujíce, zda to prospívá či škodí stavbě budoucího města. Jak míjela léta a střídaly se světové situace, bývalo jich více a bývalo jich méně, pak jen skupinky zbývaly a také pouze jednotlivci. Ale Vladimír Iljič Uljanov byl mezi nimi vždy. Uljanov, proletář a věčný vyhnanec bez pevného krovu nad hlavou. Jeho revoluční jméno bylo Lenin. Je to on, který v této chvíli mluví k zástupům.

Ivan Olbracht: Obrazy ze soudobého Ruska, 1920 - 1921

      1) Pavel z Tarsu, asi 1. stol. n.l., pův. Saul (Šavel), židovský teolog v Malé Asii; římský občan, zprvu odpůrce vznikajícího křesťanství, po svém obrácení jeho horlivý hlasatel v zemích východního Středomoří, uznaný za apoštola. Přičítá se mu 14 listů, které tvoří vedle evangelií nejrozsáhlejší a nejvlivnější část kanonizovaných knih Nového zákona.
      2) Monoman - Člověk chorobně zaujatý jedinou myšlenkou, jednostrannou vášní.