Proti pokusům o falzifikaci dějin

Přidáno v neděli 26. 12. 2010


XXIX. pražská teoreticko-politická konference

      Úvodní referát předsedy Komunistické strany Velké Británie (marxisticko-leninské) soudruha Harpala Brara na XXIX. pražské teoreticko-politické konferenci s mezinárodní účastí na téma „K antikomunistické falzifikaci dějin", pořádané v sobotu 13. 11. 2010 v Praze Komunistickou stranou Čech a Moravy - OV Praha 1, Praha 6, Praha-východ, Praha-západ, Beroun, Domažlice, Chomutov, Klatovy, Mladá Boleslav, Plzeň-sever, Rokycany a Klubem pokrokové inteligence Olomouc, spolu s Komunistickou stranou Československa a Svazem mladých komunistů Československa.

      Dříve než přejdu k vlastnímu tématu, rád bych zdůraznil to, co je v jeho kontextu ještě důležitější. Vliv antikomunismu - i jeho falzifikace moderních dějin - je úměrný i tomu, jak na příslušné otázky reagujeme my sami. Dvacet let po zániku Sovětského svazu a restauraci kapitalismu v celé střední a východní Evropě je načase, aby se k nim zaujala skutečně adekvátní a opravdu ofenzivní stanoviska. Jen tak má šanci úsilí o společenský pokrok do budoucna. Porážka fašismu, jež byla především triumfem Sovětského svazu, je velice koncentrovaným a přesvědčivým dokladem všeho, co se dnes antikomunismus snaží zamlčet a překroutit. Hitlerův debakl na východě prokázal grandiózní úspěch socialistických přeměn - v průmyslu, zemědělství i ostatních sférách. Sílu a vliv socialismu potvrdily i desítky poválečných let. Pozice sovětského průmyslu i ekonomiky dalších socialistických zemí v mezinárodním srovnání byla nepoměrně příznivější než dnes. Inspirací pro celý okolní svět, před níž musel lavírovat i západní kapitál, byl obrovský pokrok sociální spravedlnosti v zemích, které se vydaly cestou Velkého Října. To vše je neocenitelná zbraň v ideovém boji dnes, kdy se svět zmítá už v druhé globální ekonomické krizi. Plně jí využít je nejvyšší čas.
      Harpar Brar V průběhu posledních let imperialistická buržoazie znásobila svou snahu zfalšovat historii pomluvami výsledků komunistického hnutí. Provází je zastírání zločinů, jichž se dopustil imperialismus. 14. prosince 2005 schválilo Parlamentní shromáždění Rady Evropy rezoluci nazvanou „O potřebě mezinárodního odsouzení totalitních komunistických režimů". Tzv. Pražská deklarace, puštěná nedávno do oběhu v Evropském parlamentu pod názvem „Evropské svědomí a komunismus", je dalším z pokusů postavit naroveň Sovětský svaz a hitlerovský fašismus. Shodný cíl sleduje i film Andrzeje Wajdy Katyně. Dějiny jsou donebevolajícím způsobem překrucovány tvrzením, že podpisem sovětsko-německého paktu o neútočení z 23. srpna 1939 se Sovětský svaz stal Hitlerovým komplicem.
      Dne 1. ledna 1970, když byly zpřístupněny některé dříve utajované dokumenty britského ministerstva zahraničí, napsal deník Guardian: „Vládní dokumenty z roku 1939, zveřejněné dnes ráno, dokládají, že druhá světová válka by toho roku nezačala, pokud by se Chamberlainova vláda ztotožnila s ruským stanoviskem, že spojenectví Británie, Francie a Sovětského svazu válce zabrání, protože Hitler by neriskoval konflikt s mocnostmi na dvou frontách." Anthony Eden, britský ministr zahraničí a později i premiér, prohlásil už dlouho předtím: „Jen málokdo si troufne vyslovit pochybnost o tom, že pokud by spojenectví Ruska, Británie a Spojených států, uzavřené v Jaltě, vzniklo už v roce 1939, k válce by nikdy nedošlo." Také francouzský generál André Beuafre napsal: „Když se teď člověk začte do textu anglo-francouzsko-ruské smlouvy, jen těžko se dokáže smířit s tím, jak slepá a malicherná byla naše diplomacie, když tak závažnou smlouvu nedokázala podepsat." Příčinou byla politika „appeasementu" usilující o to, aby se Hitlerova agrese zaměřila na východ, a zabila tak hned dvě mouchy jednou ranou - likvidovala Sovětský svaz a oslabila imperialistické Německo. Tehdejší americký senátor a pozdější prezident Harry Truman to vyjádřil zcela cynicky už den po napadení Sovětského svazu: „Uvidíme-li, že vyhrává Německo, měli bychom pomoci Sovětskému svazu, bude-li vítězit Sovětský svaz, měli bychom pomoci Německu, a tak je necháme, aby se navzájem co možná pozabíjeli" (New York Times, 24. června 1941).
      Karel Marx a Bedřich Engels Střet o interpretaci dějin míří do budoucnosti. Na jejich falzifikaci jsou odkázáni ti, kdo chtějí upřít dělnické třídě a utlačovaným národům světlejší perspektivu. „Buržoazie," zdůrazňoval už kdysi Bedřich Engels, „všecko proměňuje ve zboží, tedy i dějepisectví. Patří k její povaze, k podmínkám její existence, že všechno zboží falšuje; zfalšovala tedy i dějiny. A nejlépe se platí taková dějepisná díla, ve kterých je historie nejlépe zfalšována v zájmu buržoazie" (K. Marx - B. Engels: Spisy, sv. 16, Praha, NPL 1965, s. 545). Dnes tato poptávka roste ještě víc. Roste úměrně tomu, jak se stále víc kompromituje sám kapitalismus. Současná krize z nadvýroby, rozpad imperialistického finančního systému, prudký růst státních deficitů následkem záchrany velkých bank imperialistickými vládami, vedoucí k redukci sociálních výdajů, masová nezaměstnanost a mizérie, to vše začíná dělnickou třídu odcizovat od buržoazního systému. Na území bývalého Sovětského svazu a východoevropských socialistických zemí sílí nespokojenost s důsledky restaurace kapitalismu i nostalgie po někdejší socialistické společnosti. Především ta je motivem nových pokusů zfalšovat historii a postavit komunismus naroveň s fašismem. Demolice sovětských válečných pomníků v pobaltských zemích a Gruzii či Paláce republiky v Berlíně jsou příznačnou známkou masivní krize buržoazie. Tak jako Cato Maior, hnán nenávistí k nepřátelům Říma, deklaroval, že „Kartágo musí být zničeno", je i dnešní imperialistická buržoazie posedlá snahou dosáhnout, aby se z paměti lidstva vytratily grandiózní výdobytky komunismu. Vzhůru nohama se obrací úplně vše. Osvobození národů východní a střední Evropy Rudou armádou zpod jařma německého fašismu se vydává za potlačení jejich svobody. Heroismus a přínos zápasu Rudé armády a sovětského lidu se všemožně bagatelizují. Zvlášť ostudné je, že v tomto protikomunistickém tažení kolaborují s dnešními arcireakcionáři i někteří z dědiců obětí nacismu.
      To vše je v příkrém rozporu s tím, jak tuto epopej vnímali její přímí aktéři. Například Churchill tehdy psal: „Byla to Sovětská armáda, kdo zlomil hřbet německé vojenské mašinerii." Generál Charles de Gaulle uváděl: „Ruské úsilí, jež zasadilo nenapravitelné údery německému válečnému arzenálu, bylo i hlavním faktorem osvobození našeho vlastního území." Franklin D. Roosevelt: „Ruské armády pobíjejí víc Němců a ničí víc jejich nejdůležitějšího materiálu než ostatních 25 zemí dohromady." Později, v dopise z února 1943, americký prezident Stalinovi napsal: „Jménem lidu Spojených států chci vyjádřit Rudé armádě u příležitosti 25. výročí jejího vzniku náš upřímný hold za výkony, jež nemají historické obdoby. Po mnoho měsíců, nehledě na obrovské ztráty zásob, dopravních prostředků i území, Rudá armáda nedává šanci mimořádně silnému nepříteli. Porazila ho u Moskvy, Voroněže, na Kavkaze a nakonec v nezapomenutelné bitvě o Stalingrad. Rudá armáda nejenže nad nepřítelem dosáhla vítězství, ale přešla do velké ofenzivy na celé frontě od Baltského až po Černé moře. Rudá armáda a ruský lid se neklamně zasloužily o to, že Hitlerovy síly spějí k neodvratné porážce." Také americký ministr zahraničí Stettinius tehdy konstatoval: „Americký lid by neměl zapomenout, že se v roce 1942 ocitl na samém pokraji katastrofy. Kdyby Sovětský svaz neudržel svou frontu, Německo bylo s to dobýt Velkou Británii. Mohlo se zmocnit Afriky a v takovém případě si vybudovat předmostí i v Latinské Americe."
      SSSR, rozvíjející se v imperialistickém obklíčení, si byl dobře vědom rizik, jež mu hrozila. Jeho vedení sledovalo neobyčejně komplikovanou, avšak jedinou skutečně vědecky podloženou politiku v otázce války s imperialismem. Stručně se dá sumarizovat takto:
      - Nechat se vtáhnout do války s imperialismem není cílem Sovětského svazu;
      - avšak to, zda se ji podaří odvrátit, nezávisí jen na něm. Pokud proti němu imperialismus rozpoutá válku, Sovětský svaz v ní nesmí zůstat osamocen proti společnému útoku všech hlavních imperialistických mocností.
      - Proto je třeba plně využít všech rozporů mezi fašistickými a „demokratickými" imperialistickými státy, pramenících z jejich odlišných reálných zájmů. Následkem nerovnoměrného vývoje kapitalismu se někdejší struktura velmocenské nadvlády nad světem přežila. Znovurozdělení jejich sfér vlivu však odporovalo zájmům „demokratických" imperialistických států. Odtud vyvěral reálný zájmový konflikt, jejž mohl SSSR využít.
      - Sovětská zahraniční politika, uskutečňovaná ve velice složitých podmínkách, vykonala maximum pro uzavření smlouvy o kolektivní bezpečnosti s „demokratickými" imperialistickými státy, zavazující ke společné akci proti agresorovi.
      J. V. Stalin - „Demokratické" imperialistické státy, posedlé nenávistí ke komunismu, však smlouvu o kolektivní bezpečnosti odmítly uzavřít. Pokračovaly v politice „appeasementu" fašistických států a jmenovitě nacistického Německa, usilující zaměřit jeho agresi na východ, proti Sovětskému svazu. Proto byl SSSR nucen zvolit na obranu socialismu i zájmů mezinárodního proletariátu jiný postup. Ve svém projevu na XVIII. sjezdu VKS(b) v březnu 1939 Stalin hodnotil tzv. politiku nevměšování, na niž vsadily „demokratické" imperialistické země a jmenovitě Británie a Francie, takto: „V politice nevměšování lze vycítit snahu, touhu… nepřekážet, dejme tomu, Německu, aby… se zapletlo do války se Sovětským svazem, nechat všechny účastníky války, aby hluboko zapadli do víru války, potají je v tom povzbuzovat, nechat je, aby se navzájem zeslabili a vyčerpali, až pořádně zeslábnou, vystoupit na scénu se svěžími silami, vystoupit ovšem ´v zájmu míru´ a nadiktovat zesláblým účastníkům války své podmínky." Poukázal v této souvislosti na Hitlerův anšlus Rakouska a mnichovskou dohodu a zdůraznil: „Přenechali mu Rakousko, ačkoli měla být podle závazku bráněna jeho samostatnost, přenechali mu sudetské kraje, vydali Československo na pospas osudu, čím pošlapali všechny závazky, a potom začali okatě lhát v tisku o ´slabosti ruské armády´, o ´rozkladu ruského letectví´, o ´nepořádcích´ v Sovětském svazu, pobízejíce Němce dále na východ, slibujíce jim snadno dosažitelnou kořist a domlouvajíce jim: Jen zahajte válku proti bolševikům, a dál půjde vše hladce. Je třeba říci, že také to se velmi podobá pobádání a povzbuzování útočníka." O to víc, zdůraznil v této souvislosti Stalin, třeba „zachovávat ostražitost a nepřipustit, aby naše země byla zatažena do konfliktů válečnými provokatéry, kteří si zvykli nechat si za sebe pálit prsty jiné" (J. V. Stalin: Otázky leninismu, Praha, Svoboda 1952, s. 566-7, 570). Sovětsko-německá smlouva o neútočení byla podepsána až poté, co Británie a Francie odmítly uzavřít smlouvu o kolektivní bezpečnosti a po mnichovské dohodě, již se Sovětským svazem dokonce nikdo ani nekonzultoval.
      - Podpisem smlouvy o neútočení s Německem odvrátil SSSR hrozbu, že bude jeho agresi čelit sám. Plány mocností, jež právě s tímto cílem odmítly uzavřít smlouvu o kolektivní bezpečnosti, se tím podařilo zmařit. Dne 1. září 1939 Hitler napadl Polsko. Dva dny nato vypršelo anglo-francouzské ultimátum a Británie s Francií vstoupily do války s Německem. Tím zkrachovaly všechny plány obrátit Hitlerovu agresi výlučně na východ. Sledovala je už hra na mrtvého brouka, k níž se západní země uchylovaly již v době, kdy Německo začalo porušovat restrikce svého zbrojení, zakotvené ve Versailleské smlouvě, a stupňovalo své válečné přípravy. Porušovat to, co jí ukládal versailleský systém, Německu umožňovala i anglo-německá námořní dohoda z roku 1935, stejně jako mlčenlivý souhlas s obnovou německé nadvlády nad Sárskem a se vstupem německých vojsk do Porýní v roce 1936. V březnu 1938 nenarazila na žádný protest ani německá anexe Rakouska. Vyvrcholením této krátkozraké hry byla mnichovská dohoda z 30. září 1938. To vše provázela enormní ekonomická pomoc, již Německu poskytovala Británie a Spojené státy. Jak to řekl britským a americkým žalobcům německý kapitalista, kterého vyslýchali v norimberském vězení: „Chcete-li soudně trestat průmyslníky, kteří pomohli Německu se vyzbrojit, musíte pohnat před soud vaše vlastní průmyslníky."
      - Německo-sovětskou smlouvou o neútočení tak Sovětský svaz získal další dva roky, nesmírně důležité pro posílení jeho obranyschopnosti na prahu války, o níž dobře věděl, že se jí nevyhne. Když byla nakonec Sovětskému svazu vnucena, měl heroický podíl na grandiózním vítězství nad nacistickým Německem. Rudá armáda a sovětský lid porazily nacismus na vlastním území, zahnaly jej zpátky až do Berlína a jednu za druhou přitom osvobodily i země otročené fašismem. Prokázaly tím historickou převahu socialismu a významně napomohly i k jeho triumfu ve východní Evropě. S tímto hodnocením se ztotožnily nejen všechny revoluční síly, nýbrž i seriózní buržoazní historiografie a politika. Zpochybňují je jen antikomunisté na život a na smrt, především z řad trockistů.

Předsednictvo XXIX. pražské teoreticko-politické konference se s. H. Brarem uprostřed během vystoupení s. Herwiga Lerouge

      Po napadení SSSR většina buržoazních politiků a vojenských stratégů předpovídala, že nebude s to odolávat fašistickému náporu déle než zhruba šest týdnů. Nemalý vliv na to měl i příklad Polska a Francie, které podlehly agresi už po dvou týdnech. Svou roli hrálo i ponižující fiasko britské armády, donucené k evakuaci z kontinentu v květnu 1940 u Dunkerque. Buržoazní ideologové se navíc stali obětí vlastní propagandy, šířící zvěsti o „dekapitaci" a „zdecimování" Sovětské armády v důsledku procesů s Tuchačevským a dalšími vojenskými činiteli, stejně jako s představiteli trockismu a Bucharinovy skupiny. Omámeni svými vlastními legendami o „násilné kolektivizaci" sovětského venkova očekávali, že rolníci v řadách Rudé armády se vzbouří proti jejímu velení. Lev Trockij dokonce Sovětskému svazu předpovídal „nevyhnutelnou porážku". V knize „Zrazená revoluce" psal: „Dá se očekávat, že Sovětský svaz nebude v nadcházející velké válce poražen? Na takto přímou otázku odpovídáme zpříma: zůstane-li válka jen válkou, porážka Sovětského svazu bude nevyhnutelná. V technickém, ekonomickém a vojenském směru je imperialismus neporovnatelně silnější. Nebude-li paralyzován revolucí na Západě, smete imperialismus režim, nastolený Říjnovou revolucí."
      Byly to však právě teprve Rudá armáda a sovětský lid, kdo dokázal Hitlerovu agresi zastavit a zvrátit. Už do bitvy u Moskvy, psal s hlubokým respektem i buržoazní historik Ian Grey, „se zapojily 2 miliony mužů, 2 500 tanků, 1 800 letadel a 25 000 děl. Rozsah ztrát byl děsivý. Pro Rusy skončila vítězstvím. Protrpěli si všechny hrůzy ´blitzkriegu´ bez ohledu na své ztráty…a dokázali mu zasadit efektivní protiúder. Začali bořit mýtus o německé neporazitelnosti." Ustupující Němci napsali v Istře nedaleko Moskvy na zeď: „Nashledanou, Moskvo, vracíme se k Berlínu." Sovětští vojáci k tomu připsali: „Také my dojdeme až do Berlína!" Po porážce pod Moskvou psal ve své knize Ian Grey, že „přešla strategická ofenziva na všech úsecích sovětsko-německé fronty do rukou sovětského velení…Nejen řadoví Němci, ale i mnoho německých důstojníků a generálů se přesvědčilo o síle sovětského státu a pochopilo, že sovětské ozbrojené síly představují nepřekonatelnou překážku uskutečnění Hitlerových cílů."
      Jeho porážka u Stalingradu svět doslova hypnotizovala. Jak nevídaný byl ten sovětský triumf, tak byl i obdivuhodně heroický. Nacisté ztratili na Volze a Donu 1,5 milionu mužů, 3 500 tanků, 12 000 děl a 3 000 letadel. Tak ponižující debakl německá válečná mašinerie, zvyklá okupovat cizí země během několika málo dnů či týdnů, ještě nezažila. I Isaac Deutscher, jeden z lídrů trockismu s velmi nepřátelským vztahem k SSSR, později napsal, že právě u Stalingradu začala „aureola německé armády vadnout". Právě „na pozadí této bitvy…nabyl Stalin téměř titánského kalibru v očích světa" (Isaac Deutscher: Stalin - A Political Biography, London, Pelican 1966, s. 472).
      Pozoruhodné svědectví o tom, co vedlo k vítězství Sovětského svazu nad fašismem, podal i tehdejší velvyslanec USA v SSSR Joseph E. Davies: „V Rusku nedošlo k žádné ´vnitřní agresi´, spolupracující s německým vrchním velením. Hitlerův pochod na Prahu v roce 1939 byl provázen aktivní vojenskou podporou henleinovských organizací v Československu. Totéž se stalo při jeho invazi do Norska. V Rusku nebyli žádní sudetští henleinovci, slovenský Tiso, belgičtí De Grellové, norští Quislingové..." Rooseveltův velvyslanec, který jej sledoval přímo v jeho epicentru, to považoval i za výsledek rozhodného boje proti trockismu a bucharinovské opozici: „Všechny pochyby byly vyřešeny ve prospěch vlády. V Rusku nebyla v roce 1941 žádná pátá kolona."
      Zdrojem úspěchu SSSR byla výstavba průmyslu a kolektivizace zemědělství na socialistických základech. Realizace tohoto programu dodala Sovětskému svazu materiální sílu. Naplnila proletariát hrdostí na dosažené vymoženosti, nezlomnou vírou v to, že socialismu patří budoucnost. Tento program však nespadl z nebe. Vzešel z urputného boje s jeho „levicovými" (trockisté) a pravicovými (bucharinci) odpůrci. Musel odolat i záškodnictví a sabotáži, spiklencům a zrádcům. Byl to program, zrozený z výhně ostrého třídního zápasu. Sovětský svaz by si velmi přál, aby se mohl věnovat v míru jen vlastním socialistickým přeměnám. Jeho vedení však mělo plně na paměti hrozbu, že imperialismus zatáhne zemi do války. Právě proto muselo odmítnout kapitulantské návrhy bucharinců, aby zvolnilo tempo socialistické industrializace. Na konferenci vedoucích představitelů socialistického průmyslu 4. února 1931 to Stalin komentoval slovy: „Opozdili jsme se za pokročilejšími zeměmi o 50-100 let. Musíme tuto vzdálenost urazit za deset let. Buď tak učiníme, nebo nás rozdrtí" (J. V. Stalin: Otázky leninismu, Praha, Svoboda 1952, s. 330-1). Díky gigantickému úsilí, vyvinutému z tohoto podnětu, byl roku 1940 výkon sovětského průmyslu 8,5krát větší oproti carskému Rusku v roce 1913, přičemž u velkého průmyslu vzrostl 12krát a výroba strojů se zvýšila dokonce 35krát.
      Prvořadým zdrojem vítězství sovětského lidu bylo to, že byl veden revoluční stranou, jejíž řídící štáb i členskou základnu spojovala bezmezná oddanost věci proletariátu. Z 27 milionů sovětských občanů, kteří položili život v boji proti fašismu, byly 3 miliony členy komunistické strany. Miliony sovětských vojáků, partyzánů i civilistů šly na smrt s heslem „Za vlast! Za Stalina!" na rtech. Sovětský svaz, mnohonárodní stát vítězného proletariátu, postavil mimo zákon vykořisťování člověka člověkem i ve vztazích mezi národy. Stal se bratrským svazkem desítek národů a národností, společně usilujících o lepší budoucnost, v němž újma kterémukoli z nich byla vnímána jako újma všem ostatním. Tím vším se stal zcela unikátní formou společenského uspořádání, nemající obdoby v celých dosavadních dějinách. Proto byl sovětský lid připraven k obrovským obětem a strádání, jimž jej válka vystavila. 27 milionů životů, které položil v boji proti fašismu, představovalo 13,5 % veškeré předválečné sovětské populace. Za 1 418 dní války (od 22. června 1941 do 9. května 1945) Sovětský svaz obětoval 9 životů každou minutu, 857 každou hodinu a 14 000 životů den co den. 25 milionů sovětských lidí přišlo následkem války o střechu nad hlavou. Kromě vlastního obyvatelstva osvobodil Sovětský svaz dalších 113 milionů lidí, žijících v zemích na západ od jeho hranic. Jen při osvobozování Polska v roce 1944 padlo na 300 000 sovětských vojáků. Máloco je tak nechutným projevem nevděku jako snaha dnešních vládnoucích kruhů Polska a imperialistických center, jimž čtou z očí, líčit vstup sovětských vojsk do Polska jako „invazi koloniální mocnosti", a nikoli osvobození Polska z fašistického jha. Následkem dnešních absurdních zákazů komunistických symbolů v zemi nesmí být srpy a kladiva ani na uniformách sovětských vojáků, hanobených nactiutrhačným filmem Katyně.
      Americké válečné ztráty činily 0,3 % celkové populace a v případě Velké Británie 0,6 %. Na Dálném východě, v boji proti japonskému fašismu, položila Čína 20 milionů životů. Ze 60 milionů životů, jež zmařila druhá světová válka, tak připadá plných 47 milionů na Sovětský svaz a Čínu. Právě tyto dvě země, a ne hrdinové v Normandii, zaplatily největší cenu za osvobození lidstva. Na každého vojáka ostatních spojenců, který zahynul v boji proti fašismu, připadá 40 padlých sovětských vojáků. Na sovětské frontě bylo nasazeno 77 % německých ozbrojených sil. Délka sovětské fronty oscilovala mezi 2 200 a 2 600 km, zatímco po vylodění v Normandii to bylo maximálně 800 km. Německo zaznamenalo největší ztráty na východní frontě. Činily 73 % jeho veškeré živé síly, 75 % všech tanků a vojenských letounů a 74 % veškeré dělostřelecké techniky.
      G. K. Žukov V prvých týdnech války zaznamenal Sovětský svaz enormní ztráty. Byly důsledkem věrolomné agrese i absence druhé fronty. Za první světové války, kdy Německo tuto výhodu nemělo, mohlo na ruskou frontu vrhnout jen 85 ze svých 220 divizí. I v dalších etapách konfliktu to nebylo nikdy více než 127 divizí. Tentokrát však své síly takto rozptylovat nemuselo. Na východní frontu bylo nasazeno 176 německých divizí (z celkového počtu 256) a navíc i 22 rumunských, 14 finských, 10 italských, 1 slovenská, 1 španělská a 13 maďarských divizí, celkem tedy 240 divizí. „Následkem absence druhé fronty," upozorňoval právem ve svých memoárech maršál G. K. Žukov, „si mohlo Německo dovolit držet pouhých 20 procent svých ozbrojených sil na všech ostatních frontách a v okupovaných zemích."
      Kompletní dohody o otevření druhé fronty dosáhl sovětský ministr zahraničí Molotov už v květnu 1942. Británie a Spojené státy se zavázaly ji otevřít ještě v témže roce. Už měsíc nato však do Moskvy oznámily, že svůj vstup na evropské bojiště odkládají na následující rok. Dne 12. srpna 1942 to bylo předmětem ostré názorové výměny, k níž došlo v Moskvě mezi Stalinem, Churchillem a Rooseveltovým vyslancem Harrimanem. Sovětské vedení v jejím průběhu nijak neskrývalo, že s otevřením druhé fronty počítaly už operace, naplánované sovětskými štáby na rok 1942. Své západní partnery důrazně upozornilo i na to, že právě v tomto roce byly pro jejich invazi do Evropy tím příznivější podmínky, oč víc Hitlerových sil poutala východní fronta. Netajilo se ani tím, že nedodržení závazku otevřít druhou frontu již v roce 1942 přivodí západním spojencům „smrtící úder v očích sovětské veřejnosti". Bitva o Moskvu už skončila triumfem. K bitvě o Stalingrad se však teprve schylovalo. Sovětský svaz zažíval nejtěžší fázi boje o holé přežití.
      Západní spojenci však nesplnili ani svůj závazek otevřít druhou frontu v roce 1943. I když je okolnosti nakonec donutily, aby se postavili na stejnou stranu konfliktu jako Sovětský svaz - a jakkoli nešetřili licoměrnými slovy obdivu na adresu hrdinného boje sovětského lidu - západní předáci a zejména Winston Churchill se ani v letech války nikdy nevzdali ani svých protikomunistických plánů. Churchill je formuloval už v tajném memorandu z října 1942, zveřejněném až Haroldem Macmillanem na jednání Evropských společenství ve Štrasburku v září 1949. Podlehne-li Německo Sovětskému svazu, psal Churchill ve svém memorandu, pokračování v politice skutečné koalice se SSSR by vedlo k „nezměrné katastrofě, pokud by ruské barbarství zaplavilo kulturu a nezávislost prastarých evropských států". Ve svém projevu ve Woodfordu 23. listopadu 1954 Churchill uváděl bez všech skrupulí už docela veřejně: „už předtím, než skončila válka a Němci se vzdávali po tisících, jsem telegrafoval lordu Montgomerymu, aby německé zbraně udržoval ve stavu, umožňujícím je snadno znovu rozdat německým vojákům, s nimiž bychom spolupracovali, pokud by sovětský postup pokračoval." Od března 1945, kdy bylo zřejmé, že jeho dny jsou sečteny, věřilo i nacistické vedení, že se mu podaří přesvědčit Británii a Spojené státy, že skutečnou hrozbou je „rudé nebezpečí", představované „imperialistickým bolševismem". Oč menší odpor kladlo na západní frontě, tím víc ho slibovalo stupňovat na východě v naději, že se dojde k obratu v dosavadních spojeneckých svazcích.
      Úvodní referát s. Harpala Brara Dne 23. dubna 1945 se ve sklepě švédského konzulátu v Lübecku tajně sešli hrabě Folke Bernadotte a šéf SS Heinrich Himmler, který tu podepsal závazek německé kapitulace Británii a USA za podmínky, že obě tyto země potáhnou na Moskvu společně s Německem. „Hitlerův osud v bunkru byl zpečetěn postupem Rudé armády," napsaly později britské Sunday Times. Avšak „nacistické vedení vědělo, že Churchill má obrovské pochybnosti o osudu východní Evropy, pokud v ní Sověti dosáhnou hegemonie. V závěrečných dnech války byly analýzy Londýna a Berlína zlověstně identické." Churchill navíc, s vědomím Američanů, zahájil jednání o separátním míru s Kesselringem, velícím německým silám v Itálii, už na podzim roku 1944. Když se to před Sovětským svazem nepodařilo utajit a Stalin konfrontoval Churchilla přímou otázkou, tomu nezbylo než reagovat ponižující omluvou. Později vešla ve známost i mnohem vážnější fakta. Teprve v roce 1998 byl odtajněn například Churchillův plán pod krycím kódem „Operace nemyslitelné", jehož přísně tajný text nesl titulek „Rusko: hrozba západní civilizaci". Předpokládal překvapivý britsko-americký úder, podpořený statisícem německých vojáků, po linii od Baltského moře až po Drážďany. Plán vycházel z kalkulace, že třetí světová válka vypukne už 1. července 1945. Byl však rozhodně odmítnut generálními štáby obou západních zemí. Právem upozornily na to, že by Británii zatáhl do vleklé a nákladné války s velice nejistým výsledkem.
      Skutečné motivy odkladů a manévrování, jež provázelo otevření druhé fronty, tkvěly v něčem úplně jiném, než jak je zdůvodňovali předáci západních mocností. Británie a Spojené státy vedly válku s Německem ne v zájmu svobody a sebeurčení národů, nýbrž svých imperiálních ambicí. Ze všech protifašistických mocností to byl jen Sovětský svaz, který do války vstoupil s cílem vést ji až do úplného vítězství v zájmu socialismu, svobody a práva utlačovaných národů na sebeurčení. „Příští generace," napsal Stalinovi sám Churchill, „pocítí dluh vůči Rudé armádě." Druhá fronta mohla být otevřena dávno předtím, než k tomu skutečně došlo. Hitlerovský agresor byl již z velké části zdecimován na východní frontě. Hlavním cílem invaze v Normandii bylo zachránit, co se ještě dalo, v zájmu imperialismu.
      Cokoli skutečně seriózního a smysluplného má být řečeno o Velké vlastenecké válce sovětského lidu a jejím příspěvku k porážce fašismu, nemůže obejít mimořádně významnou roli, kterou v ní sehrál J. V. Stalin. Právě tu se však snaží všemožně zastřít a zfalšovat buržoazní propaganda. V tomto směru dochází k jakési dělbě práce mezi imperialistickou buržoazií Západu a „novou buržoazií" v Rusku. Bagatelizují a znevažují i vše, co byli dřív nuceni uznat i velice militantní odpůrci marxismu. Ti, kdo se snaží, jak říká staré přísloví, doplivnout až na Měsíc, si plivou do vlastních tváří. Všechny pokusy snížit a znevážit Stalinovou roli jsou odsouzeny k nezdaru. Svůj jasný verdikt na toto téma už dějiny vynesly. Jeho nesmazatelnou součástí je už Stalinova statečnost a chladnokrevná rozhodnost ve dnech, kdy wehrmacht stál až přímo před Moskvou. Stalin ji neopustil ani ve stínu nacistických hlavní. Slova, jimiž 7. listopadu 1941 pozdravil účastníky přehlídky na Rudém náměstí, se stala obrovskou inspirací i prozíravým proroctvím: „Soudruzi rudoarmějci a rudí námořníci, velitelé a političtí pracovníci, partyzáni a partyzánky! Na vás se dívá celý svět jako na sílu schopnou zničit lupičské hordy německých vetřelců. Na vás se dívají zotročené evropské národy, které se dostaly pod jařmo německých vetřelců, jako na své osvoboditele. Připadlo vám veliké osvobozenecké poslání. Buďte hodni tohoto poslání! Válka, kterou vedete, je válka osvobozenecká, válka spravedlivá. Nechť vás v této válce posiluje mužný vzor našich velikých předků - Alexandra Něvského, Dimitrije Donského, Kuzmy Minina, Dimitrije Požarského, Alexandra Suvorova, Michaila Kutuzova! Nechť vás vede vítězný prapor velikého Lenina!" (J. V. Stalin: O Veliké vlastenecké válce Sovětského svazu, Praha, Naše vojsko 1953, s. 54)
      Mezi ty, kdo dřív dokázali Stalinův přínos po zásluze ocenit, patří i Ian Grey, buržoazní, avšak jinak poctivý autor: „Pod tlakem masivních porážek a bezprostředního nebezpečí, hrozícího samotné Moskvě, by většina ostatních ztratila hlavu, avšak Stalin byl zdrojem rozhodnosti k nelítostnému boji. Pro zachování jednoty národa v té době nehrál žádný jiný faktor tak důležitou roli jako právě on." Grey přiznával i to, že výsledek války „byl v pravém smyslu jeho (Stalinovým) vítězstvím. Nebylo by jej dosaženo, nebýt industrializace a zejména intenzivního rozvoje průmyslu za Volhou. Kolektivizace přispěla k vítězství tím, že umožnila vládě akumulovat zásoby potravin a surovin, čelící paralýze průmyslu a hladomoru ve městech. Kolektivizace však zároveň, díky svým strojně-traktorovým stanicím, zajistila výcvik rolníků v ovládání traktorů a dalších strojů." Grey přitom cituje i Isaaca Deutschera, jednoho z hlavních Trockého epigonů, na hony vzdálených sympatiím ke Stalinovi: „Kolektivizované zemědělství se pro rolníky stalo ´přípravnou školou mechanizované války´." Grey dále psal: „Bylo to jeho (Stalinovo) vítězství, protože řídil a ovládal každou součást válečného postupu. Rozsah a náročnost všeho, zač převzal odpovědnost, byly gigantické, avšak den co den a bez sebemenší přestávky řídil po celé čtyři roky velení ruských sil i zásobování, válečný průmysl, vládní politiku včetně diplomacie." Týž autor svou knihu uzavírá: „Bylo to především jeho vítězství, dosažené díky jeho géniu a obrovskému úsilí, heroického už svým rozsahem. Ruský lid k němu vzhlížel jako ke svému vůdci a on jeho očekávání nezklamal. Jeho projevy 3. července a 6. listopadu 1941, které jej zocelily pro válečné zkoušky, i jeho přítomnost v Moskvě během velké bitvy o metropoli, demonstrovaly jeho vůli po vítězství. Svůj lid uměl inspirovat a nabídnout mu jasná pozitivní východiska. Disponoval schopností pronikat až do všech detailů i jejich celkové mozaiky. Uměl mít na zřeteli vše, čím byla aktuální minulost, hluboko si osvojit živé otázky současnosti, přitom však stále pohlížel daleko do budoucnosti."
      Státní znak SSSR Sám Deutscher, ke Stalinovi bytostně nepřátelský, byl jeho obraz v letech války nucen vykreslit takto: „Mnozí ze spojeneckých návštěvníků Kremlu za války byli šokováni tím, o kolika různých otázkách, velkých i malých, vojenské, politické i diplomatické povahy, přijímal konečné rozhodnutí sám Stalin. Ve skutečnosti byl jak svým vlastním vrchním velitelem, ministrem obrany, hlavním válečným ubytovatelem, ministrem zásobování, ministrem zahraničí a dokonce i šéfem svého vlastního protokolu. ´Stavka´, hlavní stan Rudé armády, sídlila v jeho pracovně v Kremlu. Od svého stolu, v trvalém a bezprostředním styku s velením všech frontů, sledoval a řídil jejich bojové operace. Od svého stolu však řídil i jiné náročné operace typu evakuace 1 360 závodů a podniků ze západního Ruska a Ukrajiny za Volhu, na Ural a Sibiř, evakuaci zahrnující nejenom stroje a zařízení, ale i miliony jejich zaměstnanců a jejich rodin. Nad rámec výkonu všech těchto funkcí si ukládal i vyjednávání s Beaverbrookem a Harrimanem o množství hliníku a ráži pušek a protiletadlových děl, jež měli západní spojenci dodat Rusku; nebo přijímal partyzánské velitele z území, okupovaných Němci a posuzoval s nimi údery, zasazované stovky mil od přední linie nepřátelského území. V ohni bitvy o Moskvu, v prosinci 1941, kdy městem duněly zásahy německých děl, si našel čas na nuance diplomatické hry s polským generálem Sikorským, který přijel uzavřít rusko-polskou spojeneckou smlouvu… Zahraničním vyslancům a návštěvníkům se věnoval většinou pozdě v noci či nad ránem. Po dni, plném vojenských hlášení, operačních rozhodnutí, ekonomických instrukcí a diplomatických vyjednávání, se nad ránem probíral čerstvými zprávami ministerstva vnitra, NKVD…Tak to vydržel, den co den, po celé čtyři roky nepohody - génius trpělivosti, houževnatosti a ostražitosti, téměř všudypřítomný a všeho znalý" (I. Deutscher: Stalin - A Political Biography, London, Pelican 1966, s. 456-7).
      Ve své knize Deutscher dále psal: „O tom, že byl skutečným vrchním velitelem sovětských vojsk, nemůže být pochyb. Jeho řízení se v žádném případě neomezovalo jen na abstraktní strategická rozhodnutí, v nichž umí excelovat civilní politici. Zájem, s nímž studoval technické aspekty moderní války až po každý dílčí detail, dokládá, že diletantství je to poslední, z čeho jej lze vinit. Na válku pohlížel především z logistického hlediska…Zajistit rezervy živé síly, zásob a zbraní ve správném množství a proporcích a distribuovat je ve správný čas na správné místo, shromáždit rozhodující strategické rezervy a nasadit je v rozhodujících chvílích - právě tyto tvořily devět desetin toho, co řešil" (Tamtéž, s. 459). Takto se Deutscher vyjádřil k vítězné přehlídce na Rudém náměstí po skončení války: „24. června stanul Stalin na vrcholu Leninova mauzolea a sledoval přehlídku velkého vítězství Rudé armády, konanou čtyři roky po Hitlerově útoku. Po jeho boku stál maršál Žukov, jeho zástupce a vítěz od Moskvy, Stalingradu a Berlína. Přehlídce velel maršál Rokossovskij. Na jednotky pěchoty i jezdectva a tanky, pochodující, cválající či projíždějící Rudým náměstím, se lepilo bláto z dlažby - ten den hrozně lilo - v němž končil bezpočet vlajek a standard Hitlerovy armády. U mauzolea je házely ke Stalinovým nohám. Z té alegorické scény vyzařovala podivuhodná imaginace…Následujícího dne Stalin přijal hold za obranu města v roce 1941. Den poté obdržel medaili Hrdiny Sovětského svazu a titul generalissimus." V těchto dnech „nevídaného triumfu a slávy", pokračuje Deutscher, „se Stalin těšil naprostému lidovému respektu a vděčnosti. Ty pocity byly zcela spontánní a reálné, a nikoli inscenované propagandisty. Stará hesla o ´vymoženostech stalinské éry´ nabyla rázem svěžího smyslu nejen pro mládež, ale i skeptiky a kverulanty starší generace" (Tamtéž, s. 534).
      Státní vlajka SSSR Vítězství SSSR bylo triumfem celého pokrokového lidstva. Proto si je připomíná rok co rok. Tím méně smí upadnout v zapomnění oběti, jež si vyžádalo. Zvlášť důležité je to dnes, kdy se nad světem znovu kupí mračna rasismu, národnostního útlaku a válek rozpoutaných imperialismem a hladem strádají stovky milionů lidí. Druhá světová válka byla produkt imperialismu stejně, jako ta prvá. Začala jako meziimperialistický konflikt o podíl na kořisti, kolonie, trhy a prostor pro vývoz kapitálu. Jen Sovětský svaz a široké masy lidstva bojovaly skutečně proti fašismu a za lidský pokrok. Zahynulo více než 60 milionů lidí, z toho 12 milionů v koncentračních táborech. Dalších 95 milionů lidí zaplatilo válku invaliditou. Vpravdě kolosální byly jen samotné ztráty Sovětského svazu. V boji proti fašismu zahynulo na 27 milionů sovětských občanů, z toho 7,5 milionu vojáků. Spojené státy ztratily méně než 300 000 vojáků a britské impérium 353 652, z nichž činily přímé britské ztráty 224 723 životů. K nim třeba připočítat 60 000 britských civilních obětí.
      V důsledku revizionismu a zrady Sovětský svaz, který se tolik zasloužil o osvobození světa od fašismu, už neexistuje. Nač se nezmohli nacisté s miliony vojáků, tisíci děl a letadel po čtyři roky války, toho revizionisté dosáhli téměř bez jediného výstřelu. Od zániku Sovětského svazu se počet obyvatel Ruska snížil o 15 milionů - tedy v míře, blížící se ztrátám v letech druhé světové války a představující největší pokles populace kdekoli a kdykoli v celém světě. Na národy Sovětského svazu a lidových demokracií dolehla pauperizace, nezaměstnanost, bezdomovectví a existenční nejistota. Největším poučením, jež z toho plyne pro mezinárodní proletariát, je, že jeho nejnebezpečnějším nepřítelem je právě revizionismus.
      Od zániku SSSR se všichni reakcionáři předhánějí v ujištěních, že „marxismus byl poražen". To, co hlásají, není ničím novým pod sluncem. Stalin na to reagoval nezapomenutelnými slovy: „V některých západních zemích se říká, že marxismus už byl zničen. Říká se, že byl zničen buržoazně-nacionalistickým směrem zvaným fašismus. To je však samozřejmě nesmysl. Tak mohou mluvit jen lidé, nemající o dějinách ponětí. Marxismus je vědeckým výrazem fundamentálních zájmů dělnické třídy. Ke zničení marxismu by bylo nezbytné zničit dělnickou třídu. Zničit dělnickou třídu však nelze. Od chvíle, kdy marxismus vstoupil na scénu, uběhlo 80 let. Za tu dobu se pokusily marxismus zničit stovky buržoazních vlád. A co se stalo? Buržoazní vlády přicházejí a odcházejí, avšak marxismus žije dál. Dosáhl úplného vítězství na celé jedné šestině planety; ba právě v zemi, v níž byl marxismus považován za jednou provždy poražený. To nelze považovat za náhodu, že marxismus dosáhl úplného vítězství v jediné zemi světa, která netrpí krizí a nezaměstnaností, zatímco ve všech ostatních zemích, včetně fašistických, nyní ovládá krize a nezaměstnanost už po čtyři roky. Ne, to není náhoda, soudruzi. Ano, soudruzi, naše úspěchy jsou dílem toho, že jsme pracovali a uvažovali pod praporem Marxe, Engelse a Lenina. Odtud vyvěrá druhý závěr. Musíme zůstat věrni velkému praporu Marxe, Engelse a Lenina."
      Z našeho hlediska, je třeba zaměřit se především na to, že:
      - kapitalismus je přechodnou fází vývoje lidstva od prvobytně pospolné společnosti ke komunismu;
      - kapitalismus se již dávno historicky přežil v důsledku rozporu mezi společenským charakterem výrobních sil a soukromovlastnickým přivlastňováním; základní rozpor je zdrojem krizí z nadvýroby a pauperizace dělnické třídy;
      - v podmínkách jeho monopolního stadia kapitalismus přerostl v monstrózní systém nadvlády a vykořisťování hrstkou monopolistických koncernů a imperialistických států ve světovém měřítku, které vykořisťují a utlačují převážnou většinu lidstva;
      - v důsledku zvláštností, příznačných pro nynější vývojové stadium kapitalismu, směřuje imperialismus nevyhnutelně k válkám proti utlačovaným národům (typu stále pokračující loupeživé války anglo-amerického imperialismu proti lidu Iráku) i meziimperialistickým válkám, které si v průběhu 20. století vyžádaly na stovku milionů lidských životů;
      - východiskem z rozporů kapitalismu je pouze socialismus; jen ten je s to nabídnout lidstvu svět bez krizí z nadvýroby, nezaměstnanosti, bídy a válek; pouze socialismus dokáže zajistit neomezený růst výroby, rostoucí prosperitu, bratrskou spolupráci a mír mezi státy a národy;
      - kapitalismus sám plodí sílu, kterou je proletariát a která jediná je s to skoncovat s anarchií výroby a zvěrstvy kapitalistického výrobního způsobu, neboť ze všech tříd, stojících tváří v tvář buržoazii, je skutečně revoluční třídou jen proletariát;
      - boj proletariátu za svržení kapitalismu musí být veden jeho avantgardní revoluční stranou;
      - stát není než nástrojem v rukou jedné třídy k potlačení jiné třídy, a také proletariát proto potřebuje svůj vlastní stát po celou historickou etapu, kdy musí čelit pokusům buržoazie o restauraci kapitalismu a zároveň pro vytvoření materiálních a sociálních podmínek k přechodu do vyšší, komunistické fáze;
      - řečeno slovy V. I. Lenina: „Diktatura proletariátu, přeložíme-li tento latinský, vědecký, historicko-filozofický výraz do srozumitelnějšího jazyka, znamená: Jen určitá třída, a to městští a vůbec tovární, průmysloví dělníci, je schopna vést veškeré pracující a vykořisťované masy v boji za svržení útlaku kapitálu, během samého svrhávání, v boji za udržení a upevnění vítězství, při budování nového, socialistického společenského zřízení i v celém boji za úplné odstranění tříd." (V. I. Lenin: Sebrané spisy, sv. 39, Praha, Svoboda 1988, s. 36);
      - zbožní vztahy a socialismus jsou vzájemně neslučitelné, a úkolem socialismu je proto eliminace zbožní výroby a trhu, nastolení plánovitého charakteru společenského vývoje, jehož hybnou silou není zisk, nýbrž maximální uspokojení trvale rostoucích hmotných a duchovních potřeb lidu;
      - třeba rozhodně odmítnout všechny buržoazní předsudky proti Sovětskému svazu v období, kdy v jeho čele stál J. V. Stalin. V této etapě Sovětský svaz dosáhl převratných výsledků ve všech oblastech - socialistické výstavby, zespolečenštění i vítězství v boji proti fašismu, nad nimiž mají proletáři a utlačované národy právo i povinnost pociťovat hrdost. Negace tohoto významného období dějin mezinárodního dělnického hnutí slouží jen zneuctění největších vymožeností, jichž toto hnutí dosud dosáhlo. Tím víc třeba mít na zřeteli, že „antistalinismus" vždy byl a je i dnes jen zástěrkou útoků, vedených proti marxismu-leninismu a diktatuře proletariátu s cílem „vykořenit v dělnické třídě víru ve vlastní sílu, v možnost a neodvratnost vlastního vítězství, a tím navěky prodloužit kapitalistické otročení" (J. V. Stalin: Otázky leninismu, Praha, Svoboda 1952, s. 604);
      - nelze polevit v bdělosti a boji proti všem formám oportunismu - sociální demokracii, trockismu a revizionismu, neboť „není-li boj proti imperialismu nerozlučně spjat s bojem proti oportunismu, je jen planou a lživou frází" (V. I. Lenin: Sebrané spisy, sv. 27, Praha, Svoboda 1986, s. 442);
      - proletariát v imperialistických centrech v boji, jejž vede o vydobytí politické moci, musí všestranně podporovat osvobozenecké hnutí utlačovaných národů proti imperialismu. Poněvadž „kdyby se dělníci v boji proti kapitálu v Evropě a Americe plně a co nejtěsněji nesjednotili s deseti a stamiliony ´koloniálních´ otroků, utlačovaných tímto kapitálem, bylo by revoluční hnutí ve vyspělých zemích ve skutečnosti pouhou fikcí" (V. I. Lenin: Sebrané spisy, sv. 41, Praha, Svoboda 1988, s. 308).

      Věčná sláva všem hrdinům boje proti fašismu!
      Věčná sláva velkému Sovětskému svazu!
      Věčná sláva Velké říjnové socialistické revoluci!
      Věčná sláva marxismu-leninismu!

HARPAL BRAR

Převzato ze stránek OV KSČM Praha - východ - http://tresnicka.kscm.cz
Vystoupení všech účastníků konference vydá ve sborníku nakladatelství OREGO (kontakt: orego@orego.cz)