90. výročí krvavého potlačení revolučního hnutí v ČSR

Přidáno v pondělí 13. 12. 2010


Václav Kopecký

      U příležitosti 90. výročí bojů o pražský Lidový dům a krvavě potlačené prosincové generální stávky v prosinci 1920 přinášíme popis těchto událostí z knihy „ČSR a KSČ" význačného představitele československého komunistického hnutí soudruha Václava Kopeckého (1897 - 1961).

      O vývoj věcí v Československu projevovali nejintensivnější zájem západní imperialisté. Viděli, jak ve střední Evropě a ve východní Evropě pod vlivem vítězství Říjnové revoluce burácí revoluční vlna. Odehrály se již revoluční události v Bavorsku, v Maďarsku, otřásalo se vnitřně i Polsko a druhé země. V Československu viděli imperialisté nadějný bod, který měl svojí pevností zabránit, aby se revoluční vlna nerozlila po celé střední Evropě a nesmetla kapitalismus. V Československu proto působily horečně vojenské mise všech západních mocností, sjednávající jejich pomoc při potlačování revolučního hnutí v Československu.
      Zatím však vlna revolučního hnutí dělnictva a také již části rolnictva dále stoupala. V r. 1920 se strach buržoasie stupňoval každým dnem. Ze strachu začali i měšťáci mluvit licoměrně o socialismu. O socialismu mluvil i Kramář, Engliš, Stránský atd. Stejně jako pravicoví soc. dem. vůdcové předstírali i oni, že prý jen chtějí, aby se šlo k socialismu evolučně, pokojnou demokratickou a zákonnou cestou. Používali záměrně tvrzení, že revoluční dělnictvo chce k uskutečnění svých cílů použít jen násilí a že jeho snahami je ohrožována mladá republika a demokracie. Pravdou však bylo, že volby do Národního shromáždění v dubnu r. 1920 dopadly tak, že socialistické strany získaly dohromady většinu přes 50 % a že tu tedy byla většina pro pokojný postup pracujícího lidu k lidové moci a k socialismu, pro postup cestou zákonů schvalovaných Národním shromážděním. Stále silnější vzestup revoluční vlny měl v r. 1920 svůj výraz v tom, že revoluční soc. dem. levice získala postupně většinu soc. dem. členstva. Soc. dem. pravicoví vůdcové a všechny smečky buržoasních hafanů rozpoutali pak nevídaně zběsilou štvanici proti revoluční soc. dem. levici, jejímiž vůdci byli soudruzi Šmeral, Zápotocký, Haken, Kreibich, Čulen, Major atd. V tu dobu se inscenovaly i ničemné provokace, mající pracovníky soc. dem. levice vylíčit jako „agenty Moskvy placené diamanty, jež se dovážejí ze Sovětského svazu. Zatím bylo jasno, že soc. dem. pravicoví vůdcové se spřáhli s buržoasií, aby zradili zájmy dělnické třídy, aby zradili socialistické cíle a aby buržoasii pomohli zachránit její třídní nadvládu a kapitalistický systém". Bohumír Šmeral Antonín Zápotocký Josef Haken Karel Kreibich
      Jsou známy události r. 1920, kdy se buržoasie spolu se zrádnými soc. dem. vůdci rozhodla přikročit k použití kontrarevolučního násilí, aby revoluční hnutí dělnictva zlomila. Dnes je dokumentárně prokázáno, že T. G. Masaryk osobně řídil celý ten kontrarevoluční nápor, který vrcholil v prosinci r. 1920. Masaryk se od r. 1919 exponoval stále otevřeněji pro věc kontrarevoluce. V boji proti soc. dem. revoluční levici vystupoval mnohdy namísto pravicových soc. dem. vůdců, které pokládal za neschopné politicky a ideologicky čelit průbojné síle bolševických ideí. Masaryk psal také anonymně do různých listů štvavé články napadající soc. dem. levici. Kontrarevolučně agitoval, zneužívaje toho, že jako president republiky byl zván do různých míst, i do průmyslových oblastí, kde pak pod titulem oficielního projevu hlavy státu pronášel tendenční invektivy proti bolševismu. Připravoval si záměrně pro své projevy různé protibolševické sentence nejhrubšího demagogického rázu. Velmi špinavě přitom pomlouval Sovětský svaz; a vydávaje se za svědka Říjnové revoluce a za znalce Ruska Masaryk se nerozpakoval používat toho pustého podvodu, že zaostalost a zbědovanost ruské země, kterou bolševici převzali jako dědictví po staleté carské vládě, ukazoval jako socialismus budovaný bolševiky.
      Masaryk se neštítil použít každé lži, aby lidi odrazoval od následování cesty, kterou hlásala revoluční soc. dem. levice. Troufal si přijít k horníkům do Příbrami, aby je hrubě urazil tvrzením, že revoluční komunistické snahy dělnictva jsou prý jen projevem nevzdělanosti a nekulturnosti. Revoluční tužby a revoluční přání dělnické třídy srovnával s přáním Vaška na dvoře, který prý, když je tázán, co pokládá pro sebe za nejžádoucnější přání, odpoví, že „stát na hnoji a práskat bičem".
      Je známo, že T. G. Masaryk u vědomí, že bude proti revolučnímu dělnickému hnutí násilně zakročeno, si předtím k sobě na Hrad zval jako president republiky různé činitele politické a kulturní a přemlouval je, aby násilný zákrok proti revoluční soc. dem. levici podporovali. Pozval si k sobě na Hrad Zdeněk Nejedlý také soudruha prof. dr. Zdeňka Nejedlého a domníval se, že i na něh moci takto působiti. Soudruh prof. Zdeněk Nejedlý tento pokus T.G. Masaryka s pobouřením odmítl a Masarykovi s hněvem vyčetl, jak je to hanebné že funkce presidenta republiky zneužívá ve službách násilné kontrarevoluce. Od té doby také T. G. Masaryk přestal s prof. Zdeňkem Nejedlým mluvit a bál se mu přijít na oči.
      Dnes je prokázáno, že s T. G. Masarykem bylo předem smluveno známé provokativní rozhodnutí pravicového představenstva soc. dem. strany o vyloučení levicových soc. dem. činitelů ze soc. dem. strany po zářijovém sjezdu soc. dem. levice, který ukázal, že za soc. dem. levicí jde téměř všechno členstvo soc. dem. strany. Spolu s tím bylo mezi pravicovými soc. dem. vůdci a T. G Masarykem smluveno, že Tusarova vláda 14. září r. 1920 odstoupí, aby mohla být povolána úřednická vláda Jana Černého, která by proti revolučnímu hnutí dělnictva bez ohledů násilně zakročila.
      Zjistili jsme pak, jak došlo k tomu, že k úloze čsl. Cavaignaca1) v prosinci r. 1920 byl vybrán Jan Černý, zemský president v Brně. Vybral jej Vlastimil Tusar, který Jana Černého dobře znal z Brna. Neboť Jan Černý byl za první války nejprve na okresním hejtmanství v Prostějově. Tam se osvědčil jako „řízný udržovatel pořádku". Později si jej vzal pro tyto jeho schopnosti do Brna c. k. místodržitel v markrabství moravském baron Heinold, který Jana Černého povolal do presidia místodržitelství a pověřil jej uplatňováním silné ruky při potlačování protihladových demonstrací žen a při potlačování protiválečných demonstrací brněnského dělnictva. A tehdy v této činnosti za války poznal Jana Černého Vlastimil Tusar, který byl nejen poslancem v rakouské říšské radě, ale který byl zároveň poslancem moravského zemského sněmu.
      Lidový dům v Praze, sídlo čs. sociální demokracie Vlastimil Tusar věděl, že Jan Černý, kterého doporučil za předsedu vlády, má řídit vládu, která bude střílet do dělnictva a která bude krvavě potlačovat jeho revoluční hnutí. Vlastimil Tusar to cynicky řekl na zasedání soc. dem. zastupitelstva, které se konalo v polovici září v r. 1920 v Praze v zahradním sále Lidového domu. Tusar tehdy řekl, že jeho vláda odstupuje a činí místo úřednické vládě proto, že on, Tusar, nechce dopustit, aby prý slabostí jeho, Tusarovy vlády byl umožněn nástup bolševiků k moci, „jako se to stalo v r. 1917 v Rusku v důsledku slabosti Kerenského", a že on, Tusar, také prý nehodlá dobrovolně předat moc bolševikům, „jako se to stalo v březnu 1919 v Maďarsku". Na zasedání soc. dem. zastupitelstva v Praze, na němž Tusar takto cynicky ohlašoval vystřídání své vlády úřednickou vládou Jana Černého, na tomto zasedání soc. dem. zastupitelstva vystoupil s plamennou obžalobou Tusarovy zrady soudruh Antonín Zápotocký, který tehdy byl sekretářem soc. dem. strany v Kladně. (Chci v závorce uvést, že Jan Černý byl předsedou úřednické vlády nejen v r. 1920, ale i později. Jinak byl stále zemským presidentem na Moravě a v době Mnichova r. 1938 se stal ministrem vnitra ve vládě Syrového. Jana Černého nutno odlišovati od dra Josefa Černého, agrárního poslance, zetě Švehlova, který byl ministrem vnitra ve vládách první republiky před Mnichovem a napomáhal svojí zrádnou činností růstu Henleinova iredentistického2) hnutí. Tento dr. Josef Černý je nyní jako reakční emigrant v Americe, zatím co Jan Černý již zemřel3).)
      T. G. Masaryk věděl o pohnutkách Vlastimila Tusara při navrhování úřednické vlády v čele s Janem černým. Všecko to s ním bylo smluveno. On jmenoval úřednickou vládu Jana Černého s vědomím, že jí Tusarova vláda ustupuje¨ své místo, aby mohla vykonati svou krvavou násilnickou práci.
      V prosinci r. 1920 došlo k provokativnímu zabrání Lidového domu v Hybernské ulici, po němž následovala generální stávka dělnictva. Revoluční slávu si tehdy získalo dělnictvo Kladenska a Oslavanska, Třebíčska a Hodonínska. Prosincového boje se zúčastnilo více než 1 milion lidí. Bylo to vyprovokované měření sil s revolučním hnutím dělnictva. Chvíli měření sil volila ovšem buržoasie. Bylo to v době, kdy revoluční vlna byla již mezinárodně v opadu. A buržoasie měla již v značném rozsahu organisován potlačovací státní aparát. Revoluční hnutí dělnictva utrpělo v prosinci r. 1920 porážku, která znamenala, že dějinná šance pro vítězství proletářské revoluce v době po první světové válce byla v naší zemi ztracena.
      Historicky je jasno, že hlavní příčinou, proč revoluční hnutí dělnictva po první světové válce nedospělo k vítězství a že v prosinci r. 1920 mohlo být krvavě potlačováno, hlavní příčinou bylo to, že dělnická třída Československa neměla ještě jako svého vůdce komunistickou stranu, revoluční stranu nového typu, stranu marxleninského typu. Neuplatnění leninské strategie a taktiky bylo patrno zvláště na tom, že revoluční hnutí dělnictva nemělo v r. 1920 ve svém nástupu spojence. Buržoasii se podařilo pomocí agrární strany a slibu agrární reformy odtáhnout od dělnictva rolnictvo. A buržoasie dovedla přes Kramářovu stranu, přes nár. soc. stranu atd. uplatnit rozhodující vliv i na pracující inteligenci. Souviselo to s tím, že si dělnická třída nebyla předtím plně vědoma úkolu chopit se vedení národní a demokratické revoluce a že jí nebyl jasný postup při přerůstání národní a demokratické revoluce v revoluci socialistickou. Revolučnímu dělnictvu nebylo na př. také jasno, jaký význam měly národní výbory a jakou úlohu mohly před 28. říjnem 1918 a po 28. říjnu 1918 sehrát, kdyby se byly staly orgány revoluční moci lidu a zůstaly v republice orgány státní moci namísto starého byrokratického systému státní administrativy. Dělničtí zástupci byli sice v národních výborech, ale jejich vedení přenechávali buržoasii, tak jako vůbec panovalo tehdy přesvědčení, že věci národní a představitelství národa patří buržoasii a věci třídní, socialistické patří dělnictvu. Všechno to, o čem se revoluční dělnictvo poučilo v průběhu boje o moc do prosince r. 1920, bylo ovšem nesmírně cenným poučením pro pozdější dobu a pro rok 1945.
      Komunistická strana Československa Prosincová porážka r. 1920 byla trpkou porážkou, trpkou při pomyšlení, jak snadno jsme mohli již za revoluční vlny po první světové válce zvítězit v Čekoslovensku a i v druhých zemích, jak jiný mohl být vývoj v Evropě. Kolik utrpení si mohly národy Evropy ušetřit, kdyby nebylo v poválečné době bídné zrady soc. dem. vůdců a kdyby dělnická třída byla měla vůdkyni schopnou ji vést v bouři revolučních událostí k vítězství.
      Historicky nejvýznamnějším ovocem poučení z prosincové porážky r. 1920 bylo tudíž to, že v r. 1921 byla založena naše slavná strana, Komunistická strana Československa, která nadšeně vstoupila pod prapor Leninův, pod prapor ideí Velké říjnové socialistické revoluce, pod prapor revolučního komunismu, aby se po 20 let první republiky zocelovala v revolučních bojích, aby se v duchu leninismu bolševisovala, aby prošla strašnou zkouškou muk a hrdinství v šesti letech hitlerovské okupace a aby spolu s osvoboditelskou pomocí Sovětské armády vedla pak dělnickou třídu a pracující lid Československa k historickému vítězství v květnu r. 1945 a pak k historickému vítězství v únoru 1948.
      V prosinci r. 1920 zvítězil nad námi v čele čsl. buržoasie T. G. Masaryk. Avšak konečné vítězství patřilo nám v zápase s čsl. buržoazií, která byla dějinami odsouzena k prohře své věci. V květnu r. 1945 a v únoru r. 1948 jsme slavně zvítězili my, komunisté.

Václav Kopecký, ČSR a KSČ, Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1960, s. 135 - 139
připravil, zvýraznil a poznámkami opatřil Luboš Pravda

1) Cavaignac Louis Eugéne, 1802 - 1857, francouzský generál, v červnu 1848 brutálně potlačil revoluční hnutí v Paříži.
2) Iredentismus - nacionalistické hnutí usilující o spojení území národnostní menšiny se sousedním státem téhož národa.
3) Jan Černý, nar. 1874, od 1939 v důchodu, zemřel 1959.