Kam kráčíš, Čínská lidová republiko? (2/2)

Přidáno v neděli 12. 12. 2010


Oslavy 60. výročí vzniku ČLR (říjen 2009)

      Pokračování z první části.

      Na dalších stránkách autoři blíže rozvíjejí čínskou (i svou?) vizi „tržního hospodářství v novém socialistickém systému, kde převládá nekapitalistické, kolektivní vlastnictví zaměstnanců podniků, s pro epochu vědy nezbytnou podmínkou, že takový sytém pod heslem plánování neblokuje nezávislost a tržní konkurenci mezi různými hospodářskými subjekty a z toho vyplývající vynucování inovativnosti a hospodářské odpovědnosti podniků a jejich zaměstnanců za dosažené výsledky. … Tím spíš je možné očekávat růst efektivnosti takového typu plánovitě tržního hospodářství na vyšší úrovni rozvoje socialismu, kdy budou možné a účinné různé formy zespolečenštění celého hospodářství a hospodářsko-technická spolupráce s rozvinutými zeměmi bude přinášet hlavně výhody komparativního typu…
      Tak se tedy ukázalo, že v epoše vědy je nezbytnou podmínkou stálého, rychlého a jakostního vědecko-technického rozvoje a jeho využití v hospodářství, aby i v beztřídní, harmonické společnosti budoucnosti byla zásadou její organizace zmodifikovaná metoda plánovitého rozvoje, tj. nikoli ústřední plánování a ovládání hospodářství, ale směřování plánově tržního hospodářství, s různými samostatnými hospodářskými subjekty opírajícími se o kolektivní vlastnictví zaměstnanci a působícími v rámci konkurenčního trhu a současně podřízených strategickým cílům všeobecného hospodářského rozvoje." (s. 25 - 26)
      Sovětský svaz dokázal se svou marxismem-leninismem se řídící ekonomikou překonat občanskou válku a zahraniční intervenci, zvítězit ve Velké vlastenecké válce, osvobodit od fašismu velkou část Evropy a Asie a vytvořit podmínky pro vznik světové socialistické soustavy. Čínská lidová republika dokázala se svým „tržním socialismem" přilákat zahraniční kapitalisty a za cenu velmi špatných pracovních a platových podmínek čínských dělníků zaplavit svět čínským zbožím nevalné jakosti. Autoři knihy „Rozvoj Číny a svět" však tomuto „tržnímu socialismu" přisuzují budoucnost. To by byla pěkná budoucnost, s nezaměstnaností, nízkými mzdami a otřesnými pracovními podmínkami, placeným školstvím a zdravotnictvím, koneckonců i s perzekucí za obhajobu marxismu-leninismu (neboť si nelze dělat iluze o tom, že by čínské vedení vztahovalo formálně ještě uznávanou kritiku a sebekritiku i na obhájce tohoto vědeckého světového názoru, kteří z tohoto titulu nemohou být k čínskému vedení nekritičtí)!
      „Ale lidové masy, jejichž rukama došlo ke svržení socialistického systému, to učinily proti svým skutečným zájmům. Ty vyžadovaly ne jeho svržení, ale proměnu, jak se to stalo a stále děje v Číně." (s. 30) Komentář viz o odstavec výše.
      Oslavy 60. výročí vzniku ČLR (říjen 2009) Autoři správně shrnují některé rysy současného kapitalismu, ale docházejí k naprosto nesprávnému závěru: „Zmíněné záporné rysy současného kapitalismu jsou zesílením jeho dávno trvajících rysů, které vypozorovali, analyzovali a kriticky vyhodnotili tvůrci vědeckého socialismu Marx a Engels a pak uskutečňovatelé socialistické výstavby - Lenin a Stalin. Vyvodili z nich závěry o nutnosti omezení rozsahu působení tržního zbožně peněžního hospodářství v socialismu a o jeho postupném vytěsnění v budoucí beztřídní, harmonicky se rozvíjející společnosti, kde, podle jejich předpokladu, musí vládnout komunistická zásada: ,Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!´, a to vzhledem k rozporu působení zbožně peněžního hospodářství s touto komunistickou zásadou.
      Ačkoli systematický růst uspokojování hmotných i duševních potřeb společnosti, jak to předpověděli Marx a Engels, Lenin i Stalin, je na základě dalšího rozvoje výrobních sil (hlavně co do jakosti) plně možný, jejich plné uspokojení ve smyslu komunistické zásady ,každému podle potřeb´ je nemožné. Tato teze se v nové epoše vědy ukázala výrazně neracionální." (s. 31) Může se někdo, kdo považuje komunismus za nemožný, považovat za komunistu?, táži se já. Může. Ale komunistou není.
      Tvrzení z následujících stránek knihy jen potvrzují, co bylo uvedeno výše. „…Tržní konkurence mnoha samostatných podniků a vědeckých ústavů ani v zespolečenštěném socialistickém hospodářství není zastupitelná. Tak tedy není možné zrušit zbožně peněžní hospodářství a z něj vyplývající zásady tržní konkurence v socialistickém zřízení (před kterým se otevírají velké perspektivy), ale je dobře možné s výhodou pro socialismus řídit tržní zbožně peněžité hospodářství značně účinněji oproti současnému kapitalismu s omezením jeho slabých a posílením silných stránek. … Do uskutečnění základních zásad socialismu, tj. do co možná nejúplnějšího uspokojování stále rostoucích potřeb společnosti, se nebude provádět ústřední řízení a odmítání tržního hospodářství, ale jeho racionální usměrňování způsoby odpovídajícími konkrétním podmínkám prostřednictvím demokratického socialistického státu. Ten bude působit v zájmu celé společnosti a bude jí kontrolován. Podle mínění autorů se to bude týkat všech socialistických zemí i zemí, které vstoupí na cestu socialismu." (s. 32 - 33) Zde už se autoři k Teng Siao-pchingově koncepci hlásí otevřeně a dokonce ji prosazují pro všechny socialistické země. Nevím, co je myšleno „demokratickým socialistickým státem", zda existovaly též „nedemokratické socialistické státy" (a pokud připustíme, že ano, čím se chce Čína odlišit? - Připustí kritiku svých koncepcí z marxisticko-leninských pozic? Připustí i působení sil usilujících o otevřenou restauraci kapitalismu, tedy bez socialistického hávu?). Nevím ani, k čemu má existovat „stát, působící v zájmu celé společnosti". „Až se konečně stane stát opravdu představitelem celé společnosti, učiní sám sebe zbytečným.", napsal Bedřich Engels v práci „Pana Evžena Dühringa převrat vědy" (Anti-Dühring, Svoboda 1948, s. 239 - 240) Možnost existence takového státu připouštěl Stalin ve svém projevu na XVIII. sjezdu VKS(b) v r. 1939, kdy pravil, že stát zůstane zachován i v období komunismu, „nebude-li učiněn konec kapitalistickému obklíčení, nebude-li úplně odstraněno nebezpečí vojenských útoků zvenčí." (Stalin: Otázky leninismu, Svoboda 1950, s. 601) Ale KS Číny jednak možnost vybudování komunismu myšlenkou nemožnosti zrušení zbožně-peněžních vztahů odmítá, jednak sama možnost vybudování komunismu v jedné zemi za současné existence kapitalistických států nebo dokonce přímo v kapitalistickém - nepřátelském - obklíčení není pravděpodobná.

      Zajímavé údaje poskytuje kapitola „Průběh a výsledky rozvoje Číny v období 1990 - 2002". V ní se můžeme např. dočíst, že v r. 2000 ještě zůstávalo 12% Číňanů negramotných (to není příliš radostná bilance v zemi budující socialismus v té době přes 50 let a prodělavší prý „kulturní revoluci"). „Rozvoji Číny prospěla také dovedná spolupráce s kapitalistickými zeměmi. ... Taková spolupráce našla svůj výraz hlavně v dovozu do Číny chybějících současných strojů z rozvinutých zemí a ve vývozu výrobků vyráběných značně levněji než ve vyvážejících zemích, a to současně díky pracovitosti i poměrně nízkým platům čínských zaměstnanců." (s. 34 - zaměstnanců, jejichž pracovní a platové podmínky v nich jistě vyvolávají nadšení nad jejich komunistickou stranou a vládou!)
      „Příklad rozvoje Číny … prokazuje, že tržní hospodářství řízené státem může být socialistické, že může posilovat politický systém jako demokracie pro lidi, která jim svěřuje široké možnosti rozvoje a podílu na řízení hospodářství i státu na všech jejich úrovních.
      Současně - z důvodu nepřátelského a silnějšího kapitalistického obklíčení - omezuje takový systém politickou činnost vlastní buržoazie, která může hospodářsky i politicky spolupracovat a která má dílčí účast v řídících orgánech, ale za politické hegemonie komunistické strany. …
      Oslavy 60. výročí vzniku ČLR (říjen 2009) Není pochybností, že čínská buržoazie, která zkusila vyvolat převrat už v roce 1989 a jejíž síly na různých místech (konkrétně ve speciálních zónách) rostou, se bude snažit o uchopení moci a počítat přitom s buržoazní degenerací vrcholů komunistické strany a v hospodářském aparátu, jakož i s různými formami pomoci kapitalistických států. Uskutečnění takových cílů se nepodařilo, protože se Čína pod vedením Komunistické strany Číny a socialistické vlády rychle rozvíjela a životní úroveň lidí práce se zvedla. Taková vláda díky tomu požívala široké podpory lidí. Tvrzení buržoazní propagandy (zvlášť silné v Polsku), že se Čína brzy změní v kapitalistický stát, odrážela a odrážejí nikoli skutečnost ale jen tzv. zbožné přání." (s. 35 - Jenže stejného mínění je významná část komunistického hnutí a z její strany se nejedná v žádném případě o přání, nýbrž o obavu!)
      „Slabou stránkou čínského hospodářství po celou tu dobu byl slabý tlak na růst podílu osob s vyšším vzděláním. ... Druhou závažnou chybou sociální povahy vedení Komunistické strany Číny v čele s Ťiang Ce-minem, které bylo jednostranně okouzleno rozvojem hospodářství, byla v podstatě po celou dobu prohlubující se rozdílnost příjmů obyvatel. Ohromně se zvýšily důchody stále početnějších kapitalistů…" (s. 38 - skvělý výsledek „tržního socialismu"!)
      „Toto zlehčení problematiky sociální rozdílnosti, které bylo bolestně pociťováno velkou většinou obyvatel s rychle rostoucími požadavky…, našlo svůj projev v podle našeho názoru neopodstatněném návrhu předloženém v roce 2002 na XVI. sjezdu Komunistické strany Číny na přijímání do strany kapitalistů, kteří se výrazně zasloužili o rozvoj země bez ohledu na jejich velké důchody a majetek (o čemž se běžně nemluví)." (s. 39) Zde nacházíme první a zcela vzácná kritická slova autorů publikace na adresu KS Číny. Nicméně, problematika přijímání kapitalistů do komunistické strany nesouvisí ani tak s jejich velkými důchody a majetkem, jako s jejich třídním vědomím a materiálními zájmy, které míří a musí mířit proti socialismu, jelikož kapitalisté usilují o zvyšování zisku a socialismus, alespoň ve své marxistické podobě, je chce připravit o to, co jim zisk přináší - o výrobní prostředky. Může existovat kapitalista, který si toto uvědomuje a přesto bojuje za socialismus a komunismus - z dějin známe takové případy, nejznámějším je spoluzakladatel marxismu Bedřich Engels. Ale takových kapitalistů je jako šafránu a považuje-li KS Číny za jediné kritérium pro přijímání buržoazie do strany netřídně pojímané „zásluhy o rozvoj země", je to, troufám si tvrdit, cesta komunistické strany do hrobu.
      Podle informace ze s. 39 byl v r. 2000 podíl kapitalistických podniků v čínském průmyslu 36%. Po pěti desetiletích budování socialismu to není radostná bilance. Naskýtá se otázka, zda se v dalších letech bude jejich počet zvyšovat nebo snižovat.

      Oslavy 60. výročí vzniku ČLR (říjen 2009) - s obrazem Chu Ťin-tchaa Následuje kapitola o programu rozvoje Číny do r. 2020 podle vystoupení Ťiang Ce-mina na XVI. sjezdu KS Číny v r. 2002. Její první bod je nazván „Všestranně budovat středně zámožnou společnost a vytvářet novou situaci pro věc socialismu s čínskými rysy". Hovoří o nutnosti „vysoko třímat důležitý základ Teng Siao-pchingovy teorie", nutnosti technických inovací, ale také o hodnocení ideově politických postojů lidí a „jaký vklad svou vlastní prací přinášejí k věci socialismu s čínskými rysy". (s. 40) Druhý bod, „Úkoly v oblasti všestranného budování středně zámožné společnosti", konstatuje, že „se v současnosti nacházíme a ještě dlouho budeme nacházet v počáteční etapě socialismu" a že „má být vytvořen co nejdokonalejší systém socialistického tržního hospodářství". (s. 40 - 41) V bodu „Hospodářská politika a reforma hospodářského systému" uvedl Ťiang Ce-min, že „je třeba povzbuzovat zdravý rozvoj nespolečenského sektoru hospodářství a zdokonalit právní systém ochrany soukromého vlastnictví" (s. 43 - to by mohla mít v programu i česká ODS a TOP 09!). „Je třeba podněcovat a podporovat podniky všech druhů vlastnictví, které dosahují srovnatelných výhod, aby investovaly v zahraničí." (s. 44 - co je to za socialismus, kde podniky „všech druhů vlastnictví" dosahují srovnatelných výhod, nemluvě o tom, že „všechny druhy vlastnictví" nejsou chápány jako dočasná, nýbrž jako dlouhodobá záležitost?)
      Zastavme se ještě u bodu „Kulturní politika a reforma v odvětví kultury", ve kterém se uvádí „Dál je třeba se zaměřovat na službu lidu a věci socialismu, držet se kurzu na rozkvět sta květů a soutěžení sta škol (hle, návrat k později zavržené kampani z 50. let!, pozn. LVE), podporovat mnohostrannost, co nejvíc rozvíjet současnou kulturu, udržovat zdravou, společensky užitečnou kulturu, nešetřit úsilí ke změně zaostalé kultury a rozhodně stát proti shnilé kultuře. Je nezbytné vytvářet takový systém socialistické ideologie a morálky, který by byl ve shodě se socialistickým tržním hospodářstvím a se zákony a normativními akty socialismu. Současně aby byl propojen s nejlepšími morálními tradicemi čínského národa. Je třeba zesilovat výchovu z pohledu společenské, odborné i rodinné etiky, která by se soustředila na službu lidu v souladu se zásadou kolektivismu." (s. 45) Bohužel, z kapitalisticky fungující hospodářské základny sotva vzejde socialistická politická nadstavba, jinak řečeno, zásady kolektivismu při zachování soukromého vlastnictví a z něj vyplývajícího vykořisťování a třídních protikladů nelze úspěšně šířit.
      V bodu „Mezinárodní situace a zahraniční politika" je pozitivní konstatování, že „Čína nikdy nebude usilovat o nadvládu, ani o územní rozšiřování." (s. 46) Zajímavý je bod „Posilovat a zdokonalovat stranické působení". „Je třeba v celé straně prohlubovat výchovu na příkladech dějin rozvoje marxismu, všestranně rozvíjet duch hledání pravdy a praxe, duch iniciativy a podnikavosti, stále prohlubovat znalost zásad řízení komunistické strany, budování socialismu a rozvoje lidské společnosti, neustále doplňovat a rozvíjet marxismus. …
      Těsné spojení s masami, to je největší politická přednost naší strany. Odtržení od mas je pro ni po převzetí vlády největším nebezpečím. ... Nebude-li se nelítostně trestat morální rozklad, vážně to naruší úzké vazby s národem, straně by hrozilo nebezpečí ztráty její vedoucí role a mohlo by se stát, že přejde na cestu sebezničení. V podmínkách dlouhého vládnutí, v situaci otevření se vnějšímu světu a při rozvoji socialistického tržního hospodářství musí věnovat co nejvíc pozornosti zabránění vlivu každé rozkladné ideologie, střežit čistotu vlastních řad." (s. 47) Jak už jsem zmínil výše, čínský „tržní socialismus" není rozvíjením, nýbrž popíráním marxismu, protože jeho ekonomickou podstatu staví na hlavu. Proto i úsilí o „neustálé doplňování a rozvíjení marxismu" nemůže skončit jinak než jako jeho tendenční revize.
      V „Programových úpravách po XVI. sjezdu a v období přípravy XVII. sjezdu v roce 2007" uvedl Ťiang Ce-min, že „všechno jde dobrým směrem, sociální rozpory takřka nejsou (ve společnosti, kde existuje buržoazie a proletariát, dvě antagonistické - protikladné - třídy!, pozn. LVE), a proto také přišel čas, ve jménu převážné většiny národa, přijímat do komunistické strany i lidi s velkými příjmy a majetkem (tzn. kapitalisty), pokud toho dosáhli poctivou prací s příspěvkem pro rozvoj Číny.
      XVII. sjezd KS Číny v r. 2007 Vedení čínské komunistické strany … si slabě uvědomovalo výskyt záporných hospodářských a sociálních jevů, které už narostly, dále narůstaly a hrozily ,převrácením socialistické lodi´, stejně pro ztrátu socialistického charakteru společnosti jako kvůli pocitům mas, že rychle roste rozvrstvení příjmů a současně se slabě rozvíjí sociální a jiné oblasti, že dochází k příliš rychlému růstu podílu čínského soukromého kapitálu na celkovém potenciálu země a uskutečňování jeho vlastních třídních cílů (například spekulační tendence nebo luxusní život), a co je zvláště hrozné, k demoralizaci stranického aparátu díky korupci. …
      Kladem bylo, že o těchto rozporech se mluvilo otevřeně… Vedle přijatých závěrů o plném převodu státních podniků, které jsou vedoucí silou hospodářství, na tržní pravidla jejich změnou na akciové společnosti, s připuštěním podílu soukromého kapitálu v nich, byly vytvářeny smíšené podniky, byla zpřesněna a srovnána pravidla a závazky vlastníků a organizována úzká spolupráce všech sektorů, což urychlí hospodářský rozvoj a posílí řídící roli státu. Bylo rozhodnuto zrychlit a zjednodušit proces urbanizace, mezi jiným odstraněním omezení stěhování lidí z venkova do měst a srovnáním práv přistěhovalců s dosavadními obyvateli. Cílem bylo dosáhnout snížení počtu venkovského obyvatelstva, což se dosud nedařilo dosáhnout.
      Chu Ťin-tchao V následujících letech byly stále víc zdůrazňovány komunistické cíle, které si stanovila Komunistická strana Číny, a způsoby jejich dosažení do roku 2020. Tak například nový vůdce Komunistické strany Číny Chu Ťin-tchao, zvolený v roce 2002 místo Ťiang Ce-mina ve shodě s přijatou zásadou desetileté rotace vedoucích kádrů, potvrdil na konci roku 2004, že ,uskutečňování sladěného společenského rozvoje a budování společnosti s vyspělou civilizací musí být ideálem lidskosti po dlouhé časové období. O to marxistické strany, včetně Komunistické strany Číny, trvale usilovaly.´ A dále: ,Příznačným rysem budoucí sladěné společnosti v Číně bude demokracie, vláda práva, rovnost, spravedlnost, úcta, přátelství, živorodost, pořádek a shoda mezi společností a přírodou….´" (s. 49)
      Jak bylo potvrzeno na 6. plénu ústředního výboru KS Číny v říjnu 2006, „nepodařilo se předpovídané snížení rozpětí příjmů a rozdílů mezi oblastmi a spíš došlo k jejich dalšímu prohloubení. A tak 10% lidí s nejvyššími příjmy vydělávalo v roce 2005 osmkrát víc než 10% lidí s nejnižšími příjmy, 60% městských obyvatel mělo příjmy na osobu menší než průměrné příjmy všech obyvatel, nejbohatší oblasti země mají příjmy na obyvatele desetkrát vyšší než podobné příjmy v nejchudších oblastech. … Ale blíž nebylo objasněno, odkud se vzaly takové většinu lidí pobuřující společenské rozdíly v průběhu roku 2002, ani proč se ještě prohloubily do roku 2006.", konstatují autoři publikace na s. 50.

      V kapitole „Rozbor příčin prohlubujících se společenských rozdílů v Číně v průběhu reformy od roku 1978" autoři tvrdí, že „Čína byla ve skutečnosti jedinou socialistickou zemí, čelící jasnému úpadku socialismu". (s. 51) To je dosti smělé tvrzení. Např. Kuba a KLDR čelily úpadku socialismu také úspěšně, dokonce úspěšněji než Čína, protože po r. 1989 musely rozvoj socialistického hospodářství také zpomalit, ale tak rázný posun k tržnímu hospodářství jako Čína neučinily. „V Komunistické straně Číny se s obtížemi oponovalo kapitulantskému gorbačovskému směřování, studentská mládež, budoucí vědecko-technická elita, se jevila výrazně protisocialistická, vlastních vědecko-technických kádrů bylo málo... Hrozba, že USA dosáhnou úplné nadvlády nad světem, včetně Číny, když by zničily její socialistické zřízení a znovu ji uvrhly do polokoloniální situace, byla velmi dobře možná. … Východisko bylo v co největším zrychlení rozvoje hospodářství, v co nejrychlejším technickém přezbrojení způsobem, který by byl spojen s dalším celkovým růstem společenské spotřeby, ale který by byl také spojen s dalším růstem rozdílů v této spotřebě a s určitým zanedbáním sociální sféry. ... Navíc z politicky chybných jednostranných důvodů začaly být vybírány vysoké poplatky za studium. To mělo za důsledek, že studovala především mládež ze zámožných rodin (v roce 2003 bylo v rámci kritiky takové politiky potvrzeno, že jenom 6% studentů pochází z 80procentní části nezámožných obyvatel).
      Když se prokázalo, že vzdělávání na vlastních vysokých školách je na nedostatečné úrovni, bylo od roku 1978 ročně posíláno na zahraniční vysoké školy okolo 30 tisíc mladých lidí, převážně za prostředky jejich rodičů. Z počátku jejich velká většina zůstávala za hranicemi a zásobovala převážně zahraniční vědecké instituce (hlavně v USA). Tam získávali samozřejmě mnohem větší příjmy. Malá část studentů se vracela zpět a zakládala především soukromé podniky v oborech spojených s vysokou technikou." (s. 51 - 52)
      V průběhu 25 let reformy „se zvýšil absolutní rozdíl úrovně průměrných příjmů mezi městem a venkovem třikrát a ztížil se nebo byl úplně znemožněn přístup k ochraně zdraví a k osvětě, z velké části placených. Zprůmyslnění a urbanizace také vedly ke zmenšení už tak malé plochy obdělávané půdy. Rovněž na samotném venkově se rozdíly příjmů i životní úrovně velmi zvětšily." (s. 53) Výskyt nouze zůstal velmi omezen na asi 3% v rámci celé země, uvádí se na s. 54. Otázkou je, jak je definována „nouze".

      Manifestace v ČLR Publikace „Rozvoj Číny a svět" přibližuje dále závěry 6. pléna ÚV KS Číny v říjnu 2006. Mezi ně patří „shoda ve společnosti" a „podpora prvků navozujících shodu a potlačování prvků, které shodu narušují" (při existenci buržoazie a přijímání buržoazie do komunistické strany!) pro „dosažení středně zámožné společnosti do roku 2020" (opět zde zůstává nejasná její definice), „konkrétní zaručování práv a zájmů lidu, změna směru a odvrácení dosavadního rozšiřování propasti mezi venkovskými a městskými oblastmi, rozumné rozdělování národního důchodu, rozšíření systému sociální péče, ochrany zdraví a kultury na celou společnost, zásady inovativnosti jako základu hospodářství celé země. … Aby se dosáhlo sociální rovnosti, spravedlnosti a společenské shody, je nutné zrychlit vytváření socialistického systému hodnot, opřeného o ideologii marxismu a soustředit ideologický a morální přístup strany a celé společnosti na společnou užitečnou práci. …
      Při budování socialistické sladěné společnosti musí Komunistická strana Číny, která vykonává řídící roli, opírá se přitom o společnost a je nástrojem vlády lidu, zlepšit své schopnosti vést takové budování, posílit kázeň, ideologickou práci a svou vlastní morálku, usilovat o čistou a váženou stranu, bojovat s korupcí. To jsou klíčové úkoly, které umožní, aby se zdravá morálka prosazovala jak všeobecně, tak taky mezi řídícími kádry a aby se vytvářely sladěné vztahy mezi stranou a masami. Celá strana musí dále zavádět zásady vědeckého rozvoje, hledat nové cesty, sjednocovat a řídit všechny Číňany při výstavbě zámožného, silného, demokratického, civilizovaného a sladěného, současného socialistického národa." (s. 58)
      Následuje výtah ze zprávy předsedy vlády Wen Ťia-paa k sociální politice a socialistické demokracii v Číně. Ta hovoří mimo jiné o zaručení životního minima pro veškeré obyvatelstvo, stavbě bytů dostupných širokým vrstvám, ochraně životního prostředí, přednostním rozvíjení městské hromadné dopravy, bezplatné pomoci chudým dětem, učení přes internet, závodním školení, státních prémiích a stipendiích na vysokých školách, na vyšších a středních závodních školách a o bezplatném studiu na pedagogických školách. (s. 60 - po téměř 60 letech budování socialismu je žalostné, že není vzdělání plně bezplatné, když např. Kuba a KLDR, nevycházející z o nic horší životní úrovně na počátku budování socialismu, toto garantovat dovedou!) Dále zpráva zmiňuje družstevní systém léčení na venkově, zřizování nemocnic a zlevňování lékařských služeb (dodnes nejsou bezplatné a bezplatné nebyly ani v 80. letech, kdy např. v Sovětském svazu, čínskými představiteli tehdy považovaném za imperialistický, bylo bezplatné školství a zdravotnictví samozřejmostí!). V oblasti kultury se má rozvíjet výchova v socialistickém duchu (správně! - až na ten tržní socialismus…), má být využíván internet k rozvíjení a šírení kultury, zvyšovat se zaměstnanost, zlepšovat se bezpečnost práce a mají být přísně trestány osoby odpovědné za havárie (s. 60 - 61). Má být trestána nepoctivá výroba a klamná reklama, obchodní podvody, neplacení daní a pašování. Celkově se mají snižovat správní náklady. Čína chce usilovat o „udržení dlouhodobého míru a společného rozkvětu na naší planetě" (společného rozkvětu socialismu a imperialismu?! - Třídní boj už asi „socialismus s čínskými rysy" neuznává!) Na s. 62 čteme také, že „poprvé po mnoha letech Komunistická stran Číny ukončila oddělování od mezinárodního komunistického hnutí a aktivně se podílela na přípravě a vydání prohlášení Mezinárodního setkání Komunistických a dělnických stran v Lisabonu 11. - 12. listopadu 2006". To je třeba hodnotit s uspokojením. Ne tak tezi na s. 64, že se Čína „pod silným vedením strany změní už okolo roku 2020 v zemi převažujícího dostatku (bez škodlivých složek), žijící ve shodě s marxistickou ideologií, k čemuž vedou čínské záměry (tj. v beztřídním společenství)". Ať už toto tvrdí čínské vedení, autoři publikace nebo všichni dohromady, jedná se o naprostou ztrátu smyslu pro realitu, o pokračování chruščovovského a maoistického subjektivismu. Ze strany čínského vedení by to ovšem bylo zvláštní konstatování, když toto uznává, že „se v současnosti nacházíme a ještě dlouho budeme nacházet v počáteční etapě socialismu".

      Na s. 69 se píše o „přechodu od nedostatku k poměrnému přebytku odborných kádrů s vysokoškolským vzděláním, které pocházejí hlavně z bohatších vrstev společnosti", s čímž souvisí informace ze s. 73, že „velké množství absolventů vysokých škol nenajde uplatnění odpovídající jejich vzdělání". Hle, jaká podobnost čínského socialismu s českým fašizujícím se kapitalismem!
      Oslavy 60. výročí vzniku ČLR (říjen 2009) Zcela mimo realitu a především zcela mimo marxistické stanovisko je kapitola „Pravděpodobný směr změn světové situace". Zde autoři hovoří o (prý!) pravděpodobném „zvětšení ,mnohopolárnosti´ světa, kde hlavními póly budou USA, EU a Čína s dlouhotrvající vzájemnou mírovou spoluprací a s hospodářským, sociálním a politickým soupeřením mezi tržně liberálním systémem USA, ,sociálními´ kapitalistickými státy EU a Čínou, měnící se v současný a demokratičtější socialismus se státem kontrolovaným tržním hospodářstvím. … Vlastní existence tří tak rozdílných pólů s přibližně stejnou silou bude jedním z hlavních činitelů bránících nebezpečí vypuknutí nové světové války kapitalismu proti socialismu." (s. 76 - 77) Nazývání států EU sociálními, byť v uvozovkách, je matením pracujícího lidu těchto zemí, zakrýváním jejich charakteru buď jako imperialistických velmocí (Německo, Velká Británie) nebo jako jejich (polo)kolonií (včetně ČR a SR). Také „demokratičtější" socialismus je neurčitý pojem, snad mezistupeň mezi marxistickým socialismem a antikomunistickou koncepcí „demokratického socialismu" Socialistické internacionály, přijatou KSČM a jinými formálně komunistickými stranami odvrátivšími se od marxismu-leninismu. „Dlouhotrvající vzájemná mírová spolupráce s hospodářským, sociálním a politickým soupeřením" mezi dvěma imperialistickými tábory (USA, EU), mezi nimiž autoři nechtějí vidět souvislost, a mezi socialistickou (dle mínění autorů!) Čínou nemá nic společného s mírovým soužitím mezi státy s rozdílnou společensko-ekonomickou formací, jak je razili Lenin a Stalin. Dlouhodobě by bylo možné jen za předpokladu naprosté ztráty socialistického charakteru Číny (k němuž má dobře nakročeno), kdy bude moci Čína s imperialisty „pokojně spolupracovat" jako velmoc maoistickou terminologií „sociálimperialistická". Pokud Čína tento svůj charakter neztratí, resp. obnoví, nemohou ji dle zákonitostí třídního boje nechat imperialisté na pokoji a „pokojně s ní soutěžit". V takovém případě budou iluze o „dlouhodobé pokojné spolupráci" trestuhodným podceňováním nepřítele, jakého se dopouštěla prosovětská část komunistického hnutí od Chruščovovy epochy - a později i antisovětské (antichruščovovské) čínské vedení.
      „Rozhodující význam pro budoucnost světa má rostoucí počet vysokoškolských zaměstnanců ve všech státech. V rozvinutých státech tvoří jádro současného proletariátu a hrají rozhodující roli současných tvůrčích sil opírajících se hlavně o vědu. Tato společenská skupina si stále víc uvědomuje svou roli a sílu. To povede k přesvědčení o potřebě antisystémového boje proti moci příživnického velkého kapitálu a mohlo by vést k vítězství - více nebo méně pokojnou cestou - současného socialismu, jehož hlavní rysy se výrazně rýsují v Číně a který pro veškeré lidstvo nabízí nepřetržitý, trvalý a mírový rozvoj.", snaží se nám namluvit autoři publikace na s. 77. Proč by právě tato vrstva měla být, jak autoři naznačují, vůdčí silou budoucích změn (revolucí)? Vždyť se jedná z velké části o dělnickou aristokracii, tedy z nadhodnoty lépe než většinu proletariátu placené nepracující (nadhodnotu nevytvářející) osoby, plazící se strachy před svými šéfy, aby neztratili své pozice? A měl-li by se dát budoucí socialismus v dnešních kapitalistických zemích současnou (a budoucí?) čínskou cestou, není ostatně třeba hovořit o antisystémovém boji, neřku-li o socialistické revoluci - vždyť čínský tržní socialismus by nebyl ničím než zlepšováním současného kapitalismu, tedy nastolen by nebyl a nemohl být revolucí, nýbrž evolucí, reformismem.
      Poslední dvě kapitoly publikace M. Rakowskiho a Zb. Wiktora - „O problematice budoucího státu ve vztahu k závěrům přijatým čínským vedením" a „Všeobecné závěry", jsou již jen opakováním předchozích tezí, popírajících marxismus-leninismus a komunismus v jeho pojetí. „…I když je možné uskutečnit myšlenky beztřídní společnosti zespolečenštěním výrobních prostředků různými formami, nemůže být zcentralizované hospodářství, pro uskutečnění takového dlouhého postupu je třeba soutěžení, trh a peníze a také usměrňované působení zákona hodnoty… V beztřídní společnosti budoucnosti nezmizí skupinové rozdíly mezi tvůrčími a netvůrčími, mezi řídícími a výkonnými skupinami. Takové rozdíly budou vzhledem na rozdíly v lidských schopnostech trvat provždy. … Tyto rozdíly v zájmech nebudou výsledkem kapitalistického vykořisťování, které vzniká z monopolu vlastnictví výrobních prostředků spojeného s určitou třídou, a proto nejsou antagonistické. … Jestliže v takovém státě zmizí hrozby z nepřátelského kapitalistického okolí, které dosud opravňovaly a opravňují monopolní vedoucí úlohu strany…, dojde k volné činnosti různých stran a společenských organizací s různými zájmy a názory a obyvatelé z nich budou schopni volit budoucí vlády.
      Krátce řečeno, stát … může pomáhat v řešení neantagonistických rozdílů různých skupin, ale zrušit stát jako strážce práva a jeho vymahatele není možné." (s. 79 - Leninův „Stát a revoluci", celé spisy Marxe, Engelse, Lenina a Stalina hoďte do smetí, zastaraly!)
      „Budoucí beztřídní zřízení, pro jehož vznik jsou nejlepší předpoklady vidět v socialistické Číně, se bude opírat o různé formy společenského vlastnictví pracovníků (a v nevelké míře i o vlastnictví jednotlivců, ale ne drobných kapitalistů) působících v podmínkách tržního soutěžení, které povzbuzuje kolektivy i jednotlivce k zavádění novot. Skutečně demokratický stát opírající se o beztřídní zřízení bude usměrňovat působení trhu…" atd. atd. (s. 80) Je nad rámec této statě shrnovat učení klasiků marxismu-leninismu o státu a „skutečně demokratickém státu". Kolik času věnovali tomu, aby iluze o „skutečně demokratickém", „svobodném" státu vyvrátili! Bedřich Engels napsal v r. 1875: „Dokud proletariát ještě používá státu, nepoužívá ho v zájmu svobody, nýbrž aby potlačil své protivníky, a jakmile se může mluvit o svobodě, přestává stát jako takový existovat." (Marx-Engels: Kritiky programů, Svoboda 1949, s. 65) A přesto si ještě dnes některé komunistické strany, dokonce vládnoucí, představují budoucí beztřídní komunistickou společnost jako „skutečně svobodný a demokratický stát", dokonce s penězi, maloburžoazií a trhem! Že společenský pokrok např. v SSSR ve 30. letech už jejich představy o komunismu předstihl, aniž by se byl za komunismus považoval, jim jaksi uniká…
      Sundejme si růžové brýle a posuďme marxisticky, bez ohledu na naše vlastní přání: Jsou v Čínské lidové republice nejlepší předpoklady pro vznik beztřídní společnosti nebo nejlepší předpoklady pro postupnou úplnou restauraci kapitalismu?

Leopold Vejr