Kam kráčíš, Čínská lidová republiko? (1/2)

Přidáno v pátek 10. 12. 2010


Státní znak Čínské lidové republiky

      Přečetl jsem zajímavou publikaci polských autorů Mieczislawa Rakowskiho a Zbigniewa Wiktora „Rozvoj Číny a svět" (2007), do češtiny přeloženou Václavem Exnerem. Publikace pojednává o dějinách a ekonomice Číny od 19. století až do současnosti, s důrazem na období ekonomických reforem a tzv. tržního socialismu od r. 1978. Citace z knihy uvádím v uvozovkách, zbytek textu je mým komentářem. Vkládám-li komentář přímo do citace, činím tak v závorce a s poznámkou o této skutečnosti.
      Zbigniew Wiktor Na s. 3 (českého vydání) autoři uvádějí, že Mao Ce-tungovo vedení „odmítlo stalinskou taktiku a v roce 1935 svrhlo staré vedení (to emigrovalo do SSSR), které ji uskutečňovalo". Vzniku ČLR a mimořádným úspěchům z prvních let budování socialismu (1949 - 1956) „na základě sovětského modelu ústředního plánování a s významnou pomocí SSSR" není věnováno mnoho pozornosti. Autoři uvádějí, že toto období „vyvolalo ve vedení čínské strany závrať z úspěchu". … „Ukázalo se však, že většina inteligence, alespoň jejích vyšších vrstev, je proti socialismu." Čínské vedení proto zavrhlo svou předchozí politiku „široké liberalizace" („nechť rozkvete sto květů a rozvíjí se sto škol myšlení") a „po negativních dopadech XX. sjezdu KSSS, zvláště v Polsku a Maďarsku, spustilo potlačování inteligence". „Zdá se, že smutný konec obojího, politiky ,sta květů´ i průběh událostí v SSSR a dalších socialistických zemích v l. 1956 - 1957, dovedl čínské vedení k závěru, že… se nelze spoléhat hlavně na vedení SSSR, protože je nakaženo oportunismem…" Pro „zvýšení nadějí komunismu" a „kladné působení na hospodářský rozvoj a změny v SSSR a dalších socialistických státech" se čínské vedení rozhodlo pro „skok" v hospodářské i společenské oblasti, budování lidových komun v zemědělství (s vyšším stupněm zespolečenštění než zemědělská družstva) a výrobu surového železa v desítkách tisíc malých a primitivních pecí, čímž mělo být dosaženo „obrovského růstu průmyslové i zemědělské výroby" (vše s. 4).
      Autoři správně kritizují „velký skok do komunismu", který měl pro Čínu katastrofální hospodářské i politické následky: „Bohužel se to všechno ukázalo jako iluze, vzešlá z nepochopení zákonů moderního hospodářského a společenského rozvoje. … Avšak čínské vedení, a především Mao Ce-tung, nechtěli v roce 1959 uznat svůj omyl… a pokračovali ve své politice, která měla avanturistický charakter a prohloubila hospodářský i politický propad. To oslabilo čínský politický vliv v socialistických zemích. … Čínská selhání usnadnila Chruščovovu politiku oddělení SSSR… V roce 1960 stáhl SSSR své odborníky… a zesílil rozhovory se Spojenými státy a NATO…, které ve skutečnosti vedly k rozdělení zón vlivu mezi SSSR a USA s praktickým ignorováním Číny." (s. 5)
      Na tomto místě by se slušelo dodat, že „rozdělení sfér vlivu" mezi tábor socialismu a imperialismu je chybné, chápeme-li jej jako věčné a definitivní, protože na jednu stranu vytváří iluze o tom, že imperialismus nebude nadále usilovat o politické změny ve svůj prospěch v socialistickém táboře, o svou expanzi na jeho úkor (navzdory všem dohodám), na druhou stranu zavazuje socialistické státy k „nevměšování se" do událostí v táboře imperialismu, čímž podlamuje třídní boj v kapitalistických státech. To neznamená, že dohody s imperialisty nejsou dočasně přípustné, je však třeba objasňovat jejich podstatu a podmíněnost aktuální situací, jak to dokázali prosazovat Lenin i Stalin (viz např. Brest-litevský mír a sovětsko-německou dohodu o neútočení). O nic méně chybné než rozdělování světa na „navždy" pevně ohraničené dva tábory však není úsilí o „multipolaritu" či „třetí sílu" v třídně rozděleném světě, jak se o to pokoušeli nejprve jugoslávští revizionisté a později i čínské a albánské vedení. (V případě Číny a Albánie se jednalo o upřímnou snahu zastavit chruščovovský revizionismus, která však nebyla úspěšná a jejich prohlubující se kritika SSSR a většiny ostatních socialistických zemí nakonec sloužila buržoazní antisovětské a antikomunistické propagandě…)
      Čou En-lai „V roce 1961... Chruščov na XXXII. sjezdu rozhodl pod záminkou kritiky malé, stále ještě stalinistické Komunistické strany Albánie o útoku ve skutečnosti na Komunistickou stranu Číny nejen kvůli jejímu rozdílnému přístupu ke stalinistické minulosti a vnitřní politice, ale hlavně kvůli jejímu nesouhlasu s kurzem KSSS v mezinárodních záležitostech." (s. 5 - KS Albánie se v té době jmenovala ve skutečnosti Albánská strana práce.) „Avšak bez ohledu na tehdejší omyly se Čína nepodřídila diktátu Chruščova a Čou En-lai, čínský delegát na XXII. sjezdu, ve svém projevu označil útoky na Albánii (a ve skutečnosti na Čínu) za nepřijatelné… Je možné říci, že se v té chvíli rozpadl světový socialistický blok… To byla velká výhra imperialismu jako výsledek nejen oportunismu a imperiální politiky Chruščova, ale také chybné politiky KS Číny, která postupovala velmi nerealisticky… Nestačí být revoluční v politice, je také nutné být realistou. To čínské vedení nedokázalo po další řadu let.", hodnotí rozkol v mezinárodním komunistickém a dělnickém hnutí autoři.
      „V červnu 1963 se Chruščovovi podařilo s USA dosáhnout dohody o omezení jaderných zkoušek jen v podzemí a na nerozšiřování na jiné země… Tato dohoda měla potvrdit monopol na jaderné zbraně pro USA a SSSR…" „Čína obvinila ruské vedení ze zrady mezinárodního revolučního hnutí…, změnila hospodaření lidových komun zavedením zásady platit podle vykonané práce a hospodářského účetnictví a byla na prahu výroby vlastní atomové zbraně." (vše s. 6)
      Mao Ce-tung s N. S. Chruščovem „Po Chruščovově pádu očekávalo čínské vedení zlepšení vztahů se SSSR - stranických i státních, a v roce 1965 poslalo delegaci vedenou ministerským předsedou Čou En-lajem do Moskvy k úcasti na oslavách 20. výročí vítězství nad nacistickým Německem. Ale Šelepinova skupina, která to očekávala (vítala), byla poražena, ke zlepšení nedošlo, právě naopak. Za těchto okolností KS Číny prohlásila, že nové sovětské vedení úplně opustilo socialismus a kapitalistické síly kontrolují hospodářství, politiku i ideologii (ve skutečnosti do toho bylo ještě velmi daleko). … Ve vedení čínské strany však byla i silná pragmatická skupina, která považovala za hlavní úkol strany zrychlení hospodářského rozvoje s využitím hmotných podnětů, … na což Mao Ce-tungova skupina považující rozvoj trhu za návrat ke kapitalismu reagovala obviněním, že ve vedení jsou lidé, kteří ,jdou kapitalistickou cestou´, mezi nimi na prvním místě čínský prezident Liou Šao-čchi a na druhém Teng Siao-pching. Mao Ce-tung vyzval masy ke ,svržení štábů´ na všech úrovních, tj. k rozprášení většiny stranického aparátu, pod hesly krajního rovnostářství a vlády mas nad aparátem. K uskutečnění této linie využil pomoc armádního velení většinově kontrolovaného maršálem Lin Piao s ještě krajnějšími názory, když žádal úplné rozprášení stranických kádrů a provádění kasárenského socialismu.
      … Stejným směrem jako Lin Piao působili v ideologické oblasti Mao Ce-tungova žena Ťiang Čching a někteří další činitelé té doby. … Převahu nabyla krajní skupina, která s Mao Ce-tungovým souhlasem prováděla krajní útisk (mezi jinými byl uvězněn Liou Šao-čchi a v roce 1969 ve vězení zemřel).
      Lin Piao Avšak chaos a hospodářský úpadek, které byly zpočátku (do roku 1970) zapříčiněny skupinou Lin Piao (který si na Mao Ce-tungovi vymohl jmenování jeho nástupcem), způsobily oslabení jeho vlivu ve vedení. Ve snaze udržet moc se pokusil svrhnout Mao Ce-tunga vojenským převratem. Odhalení tohoto spiknutí ho přinutilo pokusit se uprchnout do SSSR. Ale během útěku se jeho letadlo zřítilo v Mongolsku. Po Lin Piaově smrti (posmrtně byl ze strany vyloučen v roce 1972) získala větší vliv pragmatická skupina. Teng Siao-pching se v roce 1973 vrátil z vyhnanství zpět k práci ve vedení strany a vlády a lednu 1975 po několikaleté debatě znovu ohlásil předseda vlády Čou En-laj modernizaci hospodářství za hlavní úkol. Avšak extrémní skupina, částečně podporovaná Maem, zůstala vlivná a stále propagovala tezi, že klíčovým prvkem je třídní boj proti buržoazním prvkům ve straně. Po smrti Čou En-laje v roce 1976 byl Teng Siao-pching znovu odstraněn z vedení. V září 1976 zemřel Mao Ce-tung a extrémní skupina (Ťiang Čching a její soudruzi) byla uvězněna na základě souhlasu mezi umírněnou skupinou Chua Kuo-fenga (který se na Maovo doporučení stal předsedou ÚV Komunistické strany Číny) a pragmatiky s jejím zničením…
      V počáteční fázi ,kulturní revoluce´ Komunistická strana Číny a hlavně Lin Piaova skupina se snažily co nejvíc zantagonizovat vztahy se SSSR - vnitřní politickou kampaní a dokonce v roce 1969 vojenskými střety v pohraničním sporu na řece Ussuri, které však vzhledem k vojenské slabosti Číny skončily porážkou. Po pádu Lin Piaa byly podobné případy zastaveny.
      V roce 1971 se Spojené státy snažily zlepšit vztahy s Čínou na základě předpokladu, že SSSR je hlavním nepřítelem a může být využito čínské nepřátelství vůči SSSR. Podobně Čína vstoupila do OSN a z její Rady bezpečnosti byla vytlačena loutka USA - Tchaj-wan. Byly také navázány obchodní vztahy mezi USA a Čínou." (s. 6 - 8)
      Tak popisují období triumfujících „idejí Mao Ce-tunga" autoři publikace. Nepovažuji za nutné jej dále komentovat - svůj názor na maoistickou teorii a praxi jsem vyjádřil na stránkách SMKČ v článku „Maoismus - rozkladná ideologie v komunistickém hnutí".
      „Nové vedení rozpoznalo (ač jeho část žádala ostřejší kritiku), že dějinné zásluhy Mao Ce-tunga jsou důležitější než jeho chyby, že bez jeho vedení by nevznikla lidová Čína…, že jeho chyby byly subjektivními chybami velkého revolucionáře, který porazil nepřátele socialismu a zamířil ke komunismu, ale ke konci svého života nedokázal správně používat vlastní pravidla, zaměřená na úspěch revoluce, především zásady založené na politice realismu. (Ke konci svého života? Vždyť se jednalo o posledních 20 let Mao Ce-tungova života, prakticky od smrti J. V. Stalina a skončení jeho kladného vlivu na čínské vedení! - pozn. LVE) ... V této souvislosti bude čínská strana pokračovat v uskutečňování těchto idejí pod označením ,myšlenky Mao Ce-tunga´". (s. 9)
      Na straně 10 se autoři poprvé dotýkají problematiky tzv. tržního socialismu. Konstatují, že „jde o uskutečnění téhož cíle - obrany zájmů lidí práce a jejich získání moci, tj. ohromné většiny společnosti, jenom jinými metodami odpovídajícími vnějšímu i vnitřnímu stavu" a dodávají, že „čínská strana se nezměnila ve stranu privilegované byrokracie antagonistické vůči lidovým masám" (Je tomu skutečně tak?!). „Nové vedení strany nepochybně rozpoznalo a sovětský příklad to potvrdil, že očerňování bývalého vůdce těmi samými lidmi z nového vedení, kteří ho ještě nedávno oslavovali, má neslýchaně záporný politický vliv na společnost." To je zřejmé, nicméně oslavování bývalého vůdce při současné kritice téměř všech jeho kroků a praktickém totálním ústupu od jeho politiky, která přes všechny své výkyvy nikdy nebyla a neměla být „tržním socialismem", nemůže mít na společnost politický vliv o mnoho lepší, domnívám se já.
      Chua Kuo-feng Vůdce čínské KS Chua Kuo-feng „určitým způsobem pokračoval v ,kulturní revoluci´ bez ohledu na návrat Teng Siao-pchinga do vedení v roce 1977. Bez ohledu na skutečnost, že zásadní obrat v politice strany nastoupil v prosinci 1978, kdy byly rozhodně zkritizovány praxe i zásady ,kulturní revoluce´, přijaty nové formy práce lidových komun, které umožnily zrychlení rozvoje zemědělství, bylo dáno do pořádku řízení průmyslu a Teng Siao-pching se stal faktickým vedoucím představitelem strany, ale Chua Kuo-feng zůstal ještě do r. 1982 předsedou ÚV a později byl zvolen do jeho vedení.
      Podstata zaváděné ideologické linie a politiky strany byla zformulována následovně: držet se socialistické cesty; zůstat věren diktatuře proletariátu; trvat na vedoucí úloze komunistické strany; trvat na marxismu-leninismu a na myšlenkách Mao Ce-tunga." (Vše s. 10) Domnívám se, že sám další text odhalí, jak se čínskému vedení podařilo „udržet" tuto linii. Ostatně, „trvat na marxismu-leninismu a na myšlenkách Mao Ce-tunga" je protimluv, jelikož „myšlenky Mao Ce-tunga" jsou často s marxismem-leninismem v protikladu a koneckonců i v protikladu sobě navzájem, protože odrážejí a musejí odrážet silné výkyvy praktické maoistické politiky té doby - a naopak, tak silné výkyvy maoistické praxe by nebyly možné bez výkyvů v maoistické teorii.
      „…Čínská strana došla k závěru, že socialistická přeměna Číny zašla příliš daleko vzhledem k její hospodářské zaostalosti a v jejích podmínkách jsou mimo velkých podniků hospodářsky účinné individuální drobná výroba a služby, kterým je třeba poskytnout svobodný rozvoj pro projevení iniciativy ke zvýšení výroby a zaměstnanosti.
      Lidové komuny v počátku, v roce 1978, dostaly větší svobodu činnosti a byly zvýšeny podněty k rozvoji výroby a v roce 1984 byly rozpuštěny s přechodem na smluvní rodinný systém výkupu v rámci výrobních brigád pracujících na pronajaté státní půdě.
      Státní podniky rovněž dostaly více svobody ve stanovování sortimentu své výroby, cen a financování, čímž se postupně ceny blížily cenám tržní rovnováhy. Rozhodující role plánovacích směrnic ovšem zůstala zachovaná.
      Mao Ce-tung s prezidentem USA Richardem Nixonem Současně začalo provádění politiky širokého otevírání hospodářství kapitalistickému zahraničí nejen prostřednictvím obvyklých obchodních vztahů, …ale hlavně lákáním zahraničního kapitálu, ve velkém rozsahu čínského (zvlášť ve speciálních ekonomických zónách). Tento kapitál dosahující vysoký stupeň zisku instalováním současné techniky ve svých podnicích a při nízkých platech čínských zaměstnanců přináší technické pozvednutí hospodářství i zaměstnaných pracovníků, zvyšuje vývoz a valutové příjmy ČLR potřebné pro nákup moderních strojů a celkovou modernizaci hospodářství." (s. 12)
      Povšimněte si formulace „při nízkých platech čínských zaměstnanců". Nebylo by od věci zmínit také jejich nízkou životní úroveň a špatné, někde přímo otřesné pracovní podmínky (nebo že by zmínky o nich v buržoazních médiích byly jen socialismu nepřátelskou propagandou?!), které musí v podmínkách tzv. tržního socialismu s nízkými platy (nebo mzdami, v soukromém sektoru) nutně souviset.
      „Nebylo však povoleno kupování čínských podniků, jak se to dělá v bývalých socialistických zemích (ale po kontrarevoluci, nikoli z iniciativy vládnoucích komunistických stran! - pozn. LVE). Namísto předčasných tvrzení o existenci plně rozvinutého socialistického hospodářství v Číně, s chudobou obyvatelstva ve skutečnosti, čínská strana v čele s Teng Siao-pchingem ocenila situaci střízlivě. Došla k závěru, že Čína se nachází teprve v prvním stádiu socialismu s převahou drobných hospodářství na venkově a velkém podílu domácích drobných kapitalistických podniků ve městech, že je možné a potřebné nasměrovat rychlý rozvoj se státní kontrolou a socialistickým státním hospodářstvím a také spolupráci se zahraničním kapitálem a rozsáhlou obchodní výměnu, a to bez ohledu na všechny překážky. Je možné říci, že čínskému vedení se podařilo ve velkém rozsahu a s větším úspěchem uplatnit leninskou taktiku NEP a zároveň zvládnout nasměrování domácího i zahraničního kapitálu státem, neboli státní kapitalismus." K tomu je ovšem nutné dodat, že úspěch Nové ekonomické politiky - NEP - v SSSR spočíval v tom, že sovětské vedení ji po celou dobu chápalo jako dočasný ústup a dokázalo včas (už po Leninově smrti, v čele se Stalinem) tuto politiku ukončit, aby nezpůsobila postupnou restauraci kapitalismu. Budoucí léta ukážou, zda totéž dovede čínské vedení, ale dosavadní vývoj napovídá spíše opaku…
      Autoři se dále zmiňují o obrovském tempu nárůstu obyvatel Číny. „Za 23 let od roku 1955 do roku 1978 představoval … 370 mil. lidí, tj. 62 %, s ročním přírůstkem 2,1 %. … Čínské úřady proto přijaly drastická opatření, aby se přirozený přírůstek zmírnil, když povolovaly mít v rodině jen jedno dítě ve městech a dvě na venkově. ... Škodlivým důsledkem této politiky bylo časté zbavování se ženských novorozeňat a jako výsledek nadměrná, šestiprocentní, v mnoha oblastech ještě značně větší převaha počtu mužů nad ženami. Tomu se vláda snaží energicky čelit.
      Pokud jde o mezinárodní problematiku, je možné říci, že čínská strana - rovněž se střízlivým odhadem situace - došla k závěru, že teď není čas myslet na přípravu světové revoluce, ale na to, aby Čína nebyla pohlcena imperialismem, do kterého, zvláště po intervenci do Afghánistánu, začala započítávat i SSSR. Proto dodala určité množství zbraní proti této intervenci bojujícím mudžahedínům. Všeobecně vytyčila čínská strana heslo boje proti hegemonismu, právo každé země na volbu vlastního hospodářského, sociálního a politického systému.
      V roce 1984 dosáhla Čína významného politického úspěchu, když přinutila Velkou Británii zříci se v roce 1997 jejích práv na její kolonii Hongkong." (s. 13) Bohužel, s rezignací na „světovou revoluci" se postupně Čína izolovala prakticky od celého mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, ve kterém ji postupně přestaly podporovat i maoistické strany a organizace. Ani po pádu SSSR, kdy už není rozkol mezi (post)maoistickým a (post)chruščovovským vedením obou velmocí aktuální, se KS Číny nedokázala do mezinárodního revolučního hnutí aktivněji zapojit - snad proto, že ve stranách a organizacích tohoto hnutí, které můžeme označit skutečně za revoluční, nepanuje pro čínský „tržní socialismus" žádné nadšení.
      „Hlavní kapitalistické státy, zvláště USA, byly však přesvědčeny, … že se čínské vedení … rozhodlo jít protržní cestou a širokým otevřením hospodářství pro propojení se zahraničním kapitálem a ve skutečnosti kráčí … směrem ke změně státu na kapitalistický. … Nebylo proto náhodné, že prestižní americký týdeník Time uznal Teng Siao-pchinga v letech 1978 a 1985 za ,člověka roku´ - poprvé to bylo po ,kulturní revoluci´ a podruhé po rozpuštění lidových komun. Avšak tato očekávání imperialistů se ukázala lichá a brzy se o tom přesvědčili." (s. 14) Nejsem si jist, zda zklamání imperialistů je tak velké, jak se domnívají soudruzi, vkládající do současné Číny veliké revoluční naděje…

      Budovatelé čínského tzv. tržního socialismu zleva Teng Siao-pching a Chu Jao-pang Další kapitola Rakowskiho a Wiktorovy knihy pojednává o pokusu o kontrarevoluci v r. 1989, kterému předcházelo „rozladění velké části obyvatel z jejich nízké životní úrovně" (s. 14) - odtud pramenily požadavky na „zrušení politické převahy komunistické strany, která jakoby byla vinna všemi zápornými jevy v Číně" a „zavedení systému více stran, ve kterém by mohly volně působit buržoazní strany propagující návrat ke kapitalismu. Tyto politické tendence měly ohromnou podporu zahraniční buržoazní propagandy a posiloval je i politický rozpad systému v SSSR a dalších socialistických zemích." (vše s. 15) Připomeňme, že o „koaličním partnerství" s buržoazními stranami hovořil na zasedání ÚV KSČ 24. 11. 1989 v té době už bývalý dlouholetý předseda vlády ČSSR Lubomír Štrougal…
      „V roce 1987 byl za podléhání těmto tendencím zbaven funkce generálního tajemníka Komunistické strany Číny Chu Jao-pang, který vykonával tuto funkci po 5 let, a v roce 1989 v souvislosti s tlakem studentských a mládežnických demonstrací žádajících svobodu pro politické strany na náměstí Tchien-an-men (mimo jiné bylo požadováno postavení americké Sochy svobody místo mauzolea Mao Ce-tunga) byl zbaven funkce další generální tajemník Čao C-jang a demonstranti byli rozehnáni silou.
      Je vhodné při této příležitosti připomenout návštěvu Gorbačova v Číně v květnu 1989, která se měla stát podporou pro ,liberalizaci´ politického systému v Číně a pro jeho přeměnu v buržoazním směru, jak to herostatovsky dosáhl sám Gorbačov." (s. 15)
      „Po odsunutí z vedení Komunistické strany Číny Čao C-janga, který těžil z kompromisu s prokapitalistickou opozicí, se v roce 1989 generálním tajemníkem Komunistické strany Číny stal Ťiang Ce-min a zůstal jím až do XVI. sjezdu strany v roce 2002, kdy došlo k celkové náhradě věkově staršího vedení za mladší.
      Ťiang Ce-min, generální tajemník KS Číny 1989 - 2002 a prezident ČLR 1993 - 2003 a Chu Ťin-tchao, generální tajemník KS Číny od r. 2002 a prezident ČLR od r. 2003 (v popředí) Inspirátorem politiky a zásadních reforem té doby v Číně, které po toto období uskutečňovalo vedení strany, však byl Teng Siao-pching, který zemřel v roce 1996. Jeho hlavními směrnicemi byly: upřednostňování rychlého hospodářského rozvoje se širokým otevřením zahraničí, úplné zavedení tržního hospodářství regulovaného státem místo dosud převažujících administrativních metod řízení s omezeným působením tržních mechanismů… a pro toto období odsunutí sociálních otázek na druhou kolej.
      Z jeho podnětu, provedeného v roce 1992, se do čínské ústavy dostalo ustanovení, že čínské hospodářství je tržním socialistickým hospodářstvím." (s. 17)
      Tím dalo čínské vedení jednoznačně najevo, že nevychází z marxistické politické ekonomie, ba co víc, že ji popírá. Neřeklo to ovšem takto otevřeně, místo toho hovořilo a hovoří o „teoretickém převratu" apod. Autoři knihy shrnují argumenty čínského vedení pro „tržní socialismus", ale stavějí se k nim nekriticky, takže je zřejmě pokládají za správné. Zde považuji za nutné rozsáhleji citovat: „Teoretici a uskutečňovatelé socialistického hospodářství stejně v SSSR, jako v Číně, připouštěli fungování tržního hospodářství v ohraničeném rozsahu pouze v období přechodu od kapitalismu k socialismu s ohledem na značný podíl lidí pracujících v drobných výrobních podnicích, hlavně v zemědělství, či službách, kteří dávali přednost tržnímu hospodářství. Nebezpečí fungování trhu pro socialismus, jak uváděli Marx a Engels, se vidělo v tom, že drobná tržní výroba nutně vede k rozvrstvení společnosti a k socialismu nepřátelskému kapitalismu.
      Kvůli popírání těchto tezí krutě káral Stalin své odpůrce ve SSSR a Mao Ce-tung v Číně. J. V. Stalin s Mao Ce-tungem
      Podstatu tohoto teoretického převratu, který učinil Teng Siao-pching, když tvrdil, že socialistické hospodářství musí být tržním hospodářstvím (odpovědně regulovaným lidovým v zájmu společnosti), je tedy třeba posuzovat na širokém dějinném pozadí, a to hlavně z perspektivy příležitostí současného socialismu pro budoucnost celého světa.
      Uvažujíce o hlavním rozporu kapitalismu mezi stále více socializovaným a koncentrovaným charakterem výroby, jakož i směny nejen v rozsahu podniků, ale i v celém hospodářství, a soukromým přivlastňováním jejich výsledků nepočetnými vlastníky kapitálu, což vede současně přes anarchii ve výrobě k periodickým krizím, tj. k relativní převaze tržní nabídky nad efektivní tržní poptávkou, dopadajících nejtíže na dělnickou třídu, Marx a Engels vyvodili následující závěry: Je nezbytné nejen vyvlastnit kapitalisty a jejich vlastnictví převzít jimi vykořisťovaným proletariátem, ale zároveň překonat tržní anarchii cestou zespolečenštění celého hospodářství a jeho centrálním řízením státem podle jednotného plánu. …
      Průběh první světové války ukázal, zvlášť na příkladu Německa, účinnost centrálního řízení válečného hospodářství a plánovitého rozdělování prostředků v podmínkách krajně omezených zdrojů. Tento příklad posílil přesvědčení sovětských vůdců, a hlavně Lenina a Stalina, o výhodách centralizovaného řízení a plánování v socialistickém hospodářství. Tyto výhody byly velmi cenné pro vedení SSSR od roku 1917 do roku 1956, kdy se takřka nepřetržitě (s krátkým obdobím hospodářské obnovy v letech NEP - 1921 - 1928) země nacházela ve stavu mobilizace, když válku buď vedla nebo se na ni připravovala, a to při značné nižší úrovni hospodářství než měly jí nepřátelské kapitalistické státy." (s. 18 - 19)
      Jenže! Výhody centralizovaného řízení a plánování v socialistickém hospodářství odhalili už Marx a Engels v podmínkách před první světovou válkou, v podmínkách, kdy ještě neuvažovali ani o vítězství socialismu jen v jedné nebo několika zemích a rozdělení světa na tábor socialismu a imperialismu.
      „Právě úspěchy dosažené především v obdobích hospodaření takového typu se staly hlavním důvodem setrvávání na dogmatickém uplatňování teoretických názorů Marxe, Engelse, Lenina a Stalina o tom, že centralizované řízení hospodářství a ústřední, sortimentní plánování budou rozumné i v budoucnosti a dokonce i za komunismu. To bylo chybné přesvědčení. Použití metod minulosti na novou etapu rozvoje výrobních sil se stalo brzdou tohoto rozvoje, blokovalo rychlý technický a organizační rozvoj, ztěžovalo zavádění nových výrobků a služeb a nakonec i růst životní úrovně lidí odpovídající novým požadavkům na jakost.
      Centralizované řízení a plánování bylo však i nadále používáno, protože zachovávalo a zesilovalo moc vládnoucí a upřednostňované byrokracie. Výsledkem bylo rostoucí hospodářské a technické zaostávání systému ,reálného socialismu´, degenerace byrokracie, která ho ovládala, a celý systém nakonec padl v SSSR i v evropských lidových demokraciích. Přeměnily se na země zaostalého a podřízeného kapitalismu.
      To se nemuselo stát. To dokazuje příklad socialistické Číny, velmi zaostalé v 80. letech minulého století, která odmítla dogma o nesporných výsledcích centralistického řízení hospodářství a direktivního ústředního plánování, v poměrně krátkém období přešla na ústředně regulované, ale ne centrálně řízené socialistické tržní hospodářství, rychle se rozvíjí, překonává svou zaostalost a uskutečňuje v praxi, ač ještě na nízké úrovni a při, hlavně z objektivních příčin, velkých rozdílech v příjmech obyvatel, myšlenky rychlého a harmonického růstu životní úrovně celé společnosti, to znamená plní základní požadavek socialismu." (s. 20 - 21)
      Autoři knihy tak vyjadřují přesvědčení, shodně se současným čínským vedením, že socialismus ve většině států ho budujících padl z důvodu centrálního plánování, které je ovšem dle marxistické politické ekonomie základem socialistické ekonomiky. Jinými slovy tím autoři říkají, že základ marxismu-leninismu, jeho politická ekonomie, je chybný, protože socialistické hospodářství nemá fungovat na principu centrálního plánování a rozdělování podle práce, ale na principu trhu - shodně s kapitalismem. Zastánci tohoto tvrzení se považují za socialisty nebo dokonce komunisty, přitom však usilují o „kapitalismus s lidskou tváří", o „sociálně orientované tržní hospodářství", o „státní kapitalismus", zkrátka toliko o zlepšování kapitalismu, kterému ať se říká jakkoli, přece jen zůstává kapitalismem. Ostatně, zásadní tvrzení, že centrální plánování vede k byrokratizaci, nijak nevysvětluje, proč by tržní hospodářství (byť „socialistické"!) mělo byrokratizaci bránit. Hospodářská nadstavba nemůže vznikat odtrženě od základny, a není-li tato základna svým charakterem společenská, socialistická, umožňuje-li soukromé vlastnictví, konkurenci a proto nezbytně i vykořisťování, nelze překonat přežitky soukromovlastnické (malo)buržoazní morálky, brzdící postup vpřed k socialismu a komunismu. Tedy tržní hospodářství ve formálně socialistickém státě je ideální základnou pro byrokratismus, kariérismus a všechny další přežitky staré společnosti, které za těchto okolností nemůže komunistická strana překonat.
      J. V. Stalin Zřekne-li se komunistická strana marxistické politické ekonomie, zříká se celého vědeckého světového názoru marxismu-leninismu, protože ten zůstává bez své ekonomické podstaty jen idealistickým shlukem zbožných přání a nerealizovatelných snů. Právě zde, v odchýlení se od základních ekonomických marxistických principů směrem k „tržnímu fungování" a „ziskovosti", společně s opouštěním leninských zásad v samotných komunistických stranách (oboje šlo a muselo jít spolu ruku v ruce a projevilo se to zvlášť po XX. sjezdu KSSS v r. 1956), je třeba vidět začátek konce socialismu v SSSR a ve většině zemí, usilujících o jeho vybudování, nikoli v centrálním plánování, jak se domnívají autoři knihy „Rozvoj Číny a svět" shodně se současným čínským vedením.
      „Hlavní slabostí socialistického systému příkazového typu byla jeho nízká inovativnost.", uvádí se na s. 21. „…Zcentralizovaný a odvětvově zmonopolizovaný systém socialistického hospodářství se nejen nestačil rychle rozvíjet a poskytnout společnosti dostatečnou hojnost spotřebních statků pro vyhlašovaný přechod ke komunismu, ale prohrával v konkurenci se současným kapitalismem, degeneroval a padl.", dodává se o stranu dále. Inu, uvidíme, jak dokáže zajistit „přechod ke komunismu" čínský „tržní socialismus", pokud na něj nerezignuje úplně. J. V. Stalin shrnul podstatné rysy a požadavky základního ekonomického zákona socialismu ve své práci „Ekonomické problémy socialismu v SSSR" (1952) takto: „Zajištění maximálního uspokojování neustále rostoucích materiálních a kulturních potřeb celé společnosti nepřetržitým růstem a zdokonalováním socialistické výroby na základě nejvyšší techniky." (Stalin, c.d., SNPL 1953, s. 41) A nezapomněl dodat větu, na kterou zapomínají kritici centrálního plánování: „Pokud jde o plánování národního hospodářství, může dosáhnout kladných výsledků jedině tehdy, dodržují-li se dvě podmínky: a) jestliže správně odráží požadavky zákona plánovitého rozvoje národního hospodářství; b) jestliže je ve všem v souladu s požadavky základního ekonomického zákona socialismu." (tamtéž) Problémy socialistických centrálně plánovaných ekonomik před jejich pádem v 80. letech však byly způsobeny právě nedodržováním těchto dvou podmínek, nikoli samotným principem centrálního plánování!
      Ve zdravě, na principech marxismu-leninismu se rozvíjející socialistické společnosti, nemůže znamenat „zajištění maximálního uspokojování neustále rostoucích materiálních a kulturních potřeb" zajišťování rozmařilosti, protože člen této společnosti, řídící se zásadami komunistické morálky, nepovažuje za své rostoucí materiální a kulturní potřeby osobní vlastnictví více a lepších televizí, chladniček a osobních automobilů než jeho soused. Člena takové společnosti nemůže vyvést z míry ani dočasná, dílčí „nízká inovativnost" v některých oborech, protože jeho požadavkem na výrobek je, aby tento dobře sloužil svému účelu, nikoli, aby byl „nejhezčí a nejmodernější".
      „…Hlavním cílem jednotlivých kapitalistů, a zvlášť velkých koncernů, je nejen konkurencí vynucená snaha o maximalizaci zisku na úkor konkurentů a jejich vytlačení z trhu, což pro odběratele a spotřebitele může být výhodné díky snižování cen a zavádění inovovaných výrobků a služeb. Pro dosažení tohoto cíle užívají ve většině případů a nejraději snižování úrovně zaměstnanosti a platů zaměstnanců. Převádějí také výrobu do zaostalých zemí, kde mají své pobočky, protože tam jsou mnohem nižší platy." (s. 24 - A do pozice takové zaostalé země s mnohem nižšími platy podbízející se zahraničnímu kapitálu se dobrovolně postavila „socialistická" Čína!)

Pokračování ve druhé části.

Leopold Vejr