90. výročí bojů o Lidový dům a prosincové generální stávky r. 1920

Přidáno ve čtvrtek 9. 12. 2010


Lidový dům v Praze v době, kdy byl sídlem čs. sociální demokracie a deníku Právo lidu

      V těchto dnech si připomínáme 90. výročí bojů o Lidový dům a generální stávky v roce 1920, které patří k nejvýznamnějším událostem v dějinách československého dělnického hnutí a přímo předcházely založení slavné Komunistické strany Československa v květnu 1921. Lidový dům byl dělnickým střediskem v Praze v Hybernské ulici. V letech 1911 - 1948 (s výjimkou let 1939 - 1945) byl sídlem sociálně demokratické strany, redakce a tiskárny Práva lidu. V r. 1912 se zde konala VI. konference Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (bolševiků) za účasti V. I. Lenina. Na podzim 1920 byl střediskem marxistické levice v Československé sociální demokracii, 21. 9. 1920 zde vyšlo první číslo Rudého práva. V prosinci 1920 byl o Lidový dům sveden boj mezi pravicí a levicí sociální demokracie. Lidový dům byl obsazen pravicí za podpory buržoazního státního aparátu. Od r. 1953 byl Lidový dům muzeem V. I. Lenina. (Tolik Ilustrovaný encyklopedický slovník II., Academia, Praha 1981, s. 353) Dnes je, bohužel, Lidový dům v Hybernské ulici v Praze opět sídlem sociálně demokratické strany, která už právem nemá v názvu slovo „dělnická", protože nemá s dělníky nic společného a stojí na podstatně radikálněji protilidových a prokapitalistických pozicích než po vzniku KSČ v r. 1921. Každý, kdo prochází kolem Lidového domu, si může u jeho vchodu všimnout výstavky o „perzekuci sociálních demokratů komunisty po roce 1948". Antikomunismus je oficiální státní ideologií České republiky, antikomunismus je tedy oficiální ideologií i pro takzvanou sociálně demokratickou stranu, která už nemá nic společného ani se sociálnem (natož socialismem), ani s demokracií.
      V následujících řádcích bych si dovolil zmíněné události roku 1920 přiblížit podle Přehledu dějin KSČ: Vládnoucí čs. buržoazie získala v přípravách na rozhodující střetnutí s dělnickou třídou předstih a iniciativu. 9. prosince 1920 policie a četnictvo obsadily sídlo levice, Lidový dům. Tato provokace nezůstala bez odpovědi. Dělníci se postavili na odpor a bránili svůj majetek. Byli však četnickou a policejní přesilou přemoženi. Lidového domu se za přispění policie zmocnili pravicoví předáci československé sociální demokracie.
      Vedení levice okamžitě vyhlásilo generální stávku, která se postupně rozšířila téměř na celé území republiky. Asi milion průmyslových a zemědělských dělníků zastavilo práci. V některých místech stávka přerůstala v boj o moc. Na Kladně, kde všechny akce dělnictva řídil Ústřední revoluční výbor Kladenska, zabíraly dělnické výbory továrny, závody a velkostatky. V Oslavanech projevila solidaritu s bojem dělníků i část vojska. Dělnictvo přechodně převzalo moc v Hodoníně, ve Vrútkách a jinde. Přes odpor pravicového vedení německé sociální demokracie se na výzvu německé levice zúčastnili stávky dělníci Liberecka, Mostecka, Znojemska, Jihlavska aj. Vláda vyhlásila v Praze a v dalších městech mimořádný stav, na Kladensku, Slánsku, Brněnsku, Hodonínsku a Třebíčsku stanné právo. Proti dělníkům nasadila vojsko, ozbrojené jednotky Sokola, Orla a pravicových dělnických tělocvičných jednot. V Moskvě, Oslavanech, Vráblech a v Praze dala do dělníků střílet. Při střelbě padlo 13 dělníků a desítky dalších byly zraněny. 15. prosince byl odpor dělníků v rozhodujících oblastech zlomen. Nastalo masové zatýkání členů revolučních výborů, dělnických a závodních rad. Přes 3000 dělníků bylo uvězněno.
      Prosincovou generální stávkou roku 1920 vyvrcholilo bouřlivé období let 1918 - 1920. Porážka dělnictva v prosincové generální stávce demonstrovala, že čs. buržoazie překonala počáteční labilitu svého politického panství, dokázala upevnit svůj třídní aparát a jeho mocenský aparát, který ve chvíli pro ni výhodné neváhala použít proti revolučnímu dělnickému hnutí.
      Buržoazie zvítězila v boji o politický charakter státu za přímé podpory pravicových vůdců sociální demokracie. Jejich politika koaliční spolupráce s buržoazií byla zradou na proletariátu v období pro buržoazii nejkritičtějším. Ve dnech prosincové stávky nejenže pravice dala záminku k brutálnímu útoku státní moci, ale svou činností všestranně omezovala rozsah stávky a pomáhala ji potlačit.
      Účinnost prosincové stávky byla podstatně oslabena tím, že se jí nezúčastnilo rolnictvo a městská maloburžoazie. Mimo stávku zůstala značná část dělníků německých.
      Boj, který buržoazie vyprovokovala, musela dělnická třída a levice přijmout. Kapitulace bez odporu by měla daleko vážnější důsledky než porážka v nerovném boji. Dělnictvo se v některých místech pokoušelo živelně převzít moc. K tomu nebyly ani objektivní, ani subjektivní předpoklady. Otevřené střetnutí s buržoazní mocí však bylo výrazem revolučního uvědomění proletariátu a jeho snahy vtisknout československému státu socialistický charakter. I když skončilo porážkou, přineslo cenné zkušenosti a bylo poučením pro budoucnost.
      Prosincová generální stávka odhalila zrádcovskou tvář pravicových vůdců a přispěla k dovršení úplného rozchodu marxistické levice s reformismem. Zkušenosti z prosincové stávky ukázaly, že třídní zápasy s buržoazií budou úspěšné jen tehdy, povede-li proletariát revoluční strana. Od prosince 1920 vedla přímá cesta ke vzniku Komunistické strany Československa. (Přehled dějin KSČ, Svoboda, Praha 1976, s. 99 - 101)
      Ivan Olbracht Prosincové události roku 1920 zpracovalo ve svých beletristických dílech několik významných komunistických spisovatelů. Strhující popis bojů o Lidový dům podal Ivan Olbracht ve své slavné knize „Anna proletářka". Cituji z popisu o obsazování Lidového domu namátkou:
      Dvě stě mužných hrdel pělo „Rudý prapor" a jejich hlasy a jejich kroky rozechvívaly tabulky přízemních oken. „Pryč s tyrany a zrádci všemi!" rozléhalo se mezi domovními bloky a slovo „zrádci" mělo barvu ostře rudou. „Však přijde jednou den odplaty a potom budem soudit my!" burácelo k večerní obloze a blížilo se sem a pouliční dav v bojácné úctě před touto organizovanou silou se mlčky rozestupoval a pochod dvou set kovodělníků s černýma rukama a odhodlanýma očima jej prorážel s touž samozřejmostí, s jakou vniká nůž do chleba…
      Četníci a strážníci, skákajíce přes převržené židle, bili, koho dosáhli, do temen hlav. Vše prchalo, kudy mohlo a úzká ulička k hostinci byla přecpána. Jiný oddíl četníků vykonával rozkazy ministerstva vnitra na dvorech Lidového domu. A venku byla vyklizována Hybernská a Havlíčkova ulice. A všude dopadaly pažby a obušky a všude byl řev a zoufalé výkřiky šlapaných žen…
      První kráčela vysoká postava Františka Soukupa, pak starý Antonín Němec, Haberman, Stivín, Biňovec, Koudelka. Šli dvory pustými a mlčenlivými a po dlažbě zbrocené dělnickou krví, trochu rozpačití novou situací, trochu rozrušení, a trochu pyšní, že stojí na příčlích svých životních žebříků již tak vysoko, že mohou dělati dějiny i s jejich nezbytnou součástkou, kterou jest lidská krev. Za vůdci šel hlouček redaktorů a odborových tajemníků. A s nimi patnáct policejních detektivů, z nichž pět bylo oněch, kteří byli před čtyřmi hodinami v zahradním sálku biti…
      O půlnoci byl Lidový dům zas v držení svých zákonných vlastníků. Ministerský předseda Černý a odborový přednosta Podhradský ještě bděli v kabinetě ministra vnitra. Pili černou kávu a kouřili doutníky. Teď, když jim byl oznámen konečný výsledek, kývl ministerský předseda a spojil se s komnatami prezidenta republiky.
      Když podal svůj krátký referát, položil sluchátko a narovnal se v kříži.
      „A zítra?" říká, dívaje se na odborového přednostu Podhradského.
      Antonín Zápotocký „Asi horký den."
      „Zbývá dát ještě nějaké rozkazy?"
      „Myslím, že ne."
      „Čekáte tedy generální stávku?"
      „Ano."
      Pak si oba pánové dávají přinésti sluhou zimníky a sestupují po schodišti k automobilu.
      Také jejich práce je pro dnešek ukončena.
      (I. Olbracht: Anna proletářka, Svoboda, Praha 1946, s. 218 - 225)
      O prosincové generální stávce pojednává např. Antonín Zápotocký ve svém románu „Rudá záře nad Kladnem". Soudruh Antonín Zápotocký byl v době zakládání Komunistické strany Československa v květnu 1921 vězněn za organizaci generální stávky na Kladně. Ve svém dopise z pankrácké věznice k ustavujícímu sjezdu KSČ napsal: „Kapitalistická společnost je v rozkladu a odsouzena k zániku. Zoufalý strach a tušení brzkého konce může ji vyprovokovat k násilným činům v bláhovém domnění, že tím pádu bude zabráněno. Kdyby na kteréhokoli z nás, soudruzi, nejkrutěji zloba a vztek této společnosti dopadla, uvědom sobě:
      Dnes můžete mne štvát, zítra zavřít, obžalovat, odsoudit i oběsit - však kdybyste tisíc rozsudků vynesli a tisíc šibenic postavili, ideál osvobození dělnické třídy, idea komunismu je zde a idea tato zvítězí." (Svoboda č. 56, 14. 5. 1921)

Leopold Vejr