Život a boj Julia Fučíka

Přidáno v neděli 28. 11. 2010


Julius Fučík

      V souvislosti s proběhlou výroční schůzí Společnosti Julia Fučíka, které se účastnili zástupci SMKČ a o které budeme informovat, přinášíme výtah ze stati Fučíkovy manželky Gusty Fučíkové „Život a boj Julia Fučíka".

      „Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!“
      To jsou poslední slova Reportáže psané na oprátce, která současně vyjadřují náplň celého života Julia Fučíka. Pro lásku k lidem, za náš lepší, šťastnější život ve svobodné vlasti bojoval, za tento svůj statečný boj byl pronásledován v buržoazní republice a popraven německými fašisty.
      Narodil se 23. února 1903 v Praze na Smíchově, v rodině dělníka. Do školy chodil nejprve v této pražské průmyslové čtvrti a potom v Plzni, kde jeho otec byl za války nasazen do Škodovky jako dělník. Již v dětství viděl okolo sebe následky první světové války, zažil střílení do hladových dětí i strašný výbuch muniční továrny v Bolevci, kde zahynulo na 400 lidí, převážně žen. Zkušenosti z raného mládí ho přivedly k boji za lepší, spravedlivější svět.
      V šestnácti letech vystoupil z církve, v osmnácti se stal členem komunistické strany.
      I když v Plzni vystudoval reálku, stal se v Praze posluchačem filozofické fakulty, protože od časného mládí ho mimořádně zajímaly otázky z oblasti kultury a literatury. Tyto zájmy si odnášel již z domova. Jeho otec vystupoval jako zpěvák ve smíchovských divadlech, později v plzeňském divadle, a Julius Fučík - ani ne tříletý - začal hrát v dětských úložkách. A jeho strýcem byl známý hudební skladatel Julius Fučík.
      Aby mohl studovat v Praze - doma nebylo peněz nazbyt - musil se Julius Fučík sám živit. Již jako výpomocný úředník i jako dělník na stavbě zároveň začal působit jako novinář; nelze se tomu ani příliš divit, vždyť k novinářské práci měl sklony už od dětství. Ve dvanácti letech, v prvním ročníku plzeňské reálky, začal psát na stránky školního sešitu časopis Slovan a o rok později časopisy Čech a Veselá mysl. Tak se od dětství snažil vyjadřovat svůj pohled na život, kritizovat špatné, pomáhat dobrému, nezůstávat lhostejný. Pomáhat dobrému pro něho znamenalo bojovat za pokrokové myšlenky, za socialismus, za to, co při své četbě objevoval v knihách Romaina Rollanda, Boženy Němcové, Jana Nerudy, Lva Nikolajeviče Tolstého a později v díle Vladimíra Iljiče Lenina. To vše upevnilo jeho cestu ke komunistickému přesvědčení a revoluční žurnalistice.
      Jako sedmnáctiletý se stal členem levicového vydavatelského a nakladatelského družstva Pravda v Plzni, kde vycházel týdeník Pravda. Po vzniku Komunistické strany Československa se Pravda stala stranickým orgánem a Julius Fučík do ní přispíval literárními a divadelními kritikami.
      Dvacetiletý Julius Fučík psal do pokrokového časopisu Socialista, vydávaného dr. B. Vrbenským a V. Borkem. Divadelní referáty uveřejňoval i v plzeňském literárním časopisu Pramen. S Ivanem Sekaninou a Janem Švermou zpočátku řídil (a také mezi vysokoškoláky často kolportoval) studentský časopis Avantgarda.
      V roce 1926 ho Klub moderních nakladatelů Kmen pověřil řízením svého stejnojmenného časopisu. Členy tohoto sdružení byli převážně mladí nakladatelé, kteří vydávali soudobou moderní, pokrokovou literaturu, naši i západní, díla našich komunistických a sovětských autorů. Julius Fučík však v této době již byl pravidelným spolupracovníkem Rudého práva, Tvorby a v Rudém večerníku řídil filmovou hlídku. V říjnu 1928, měsíc před volbami, byla zastavena většina časopisů a novin komunistické strany. Tehdy se Julius Fučík obrátil na svého někdejšího univerzitního profesora F. X. Šaldu, kterého si velmi vážil jako vědce i pro jeho čestný a pokrokový postoj. Požádal ho, aby dal komunistické straně k dispozici svůj nepravidelně vycházející časopis Tvorba, list pro literární, politickou a uměleckou kritiku, v jehož redakční radě byl od r. 1926 i Julius Fučík. F. X. Šalda ho nezklamal. A tak na počátku listopadu 1928 vyšlo první číslo týdeníku Tvorba, kterou od těch dob celá léta - s odmlkami své vojenské služby, reportážního pobytu v Sovětském svazu nebo nutné redakční práce v Rudém právu a v Haló novinách - řídil Julius Fučík a vytvořil z ní bojový komunistický časopis pro kulturu a politiku.
      Jako reportér nikdy neseděl jen u svého pracovního stolu. Věděl dobře, že nemůže být jenom nezúčastněným pozorovatelem, že musí bojovat společně s těmi, kteří usilují o spravedlivou věc. A tak když severočeští horníci stávkovali za své spravedlivé požadavky a četníci buržoazní republiky do nich stříleli, odjížděl na Mostecko a žil mezi stávkujícími. Kolikrát se ve dvacátých a třicátých letech v Československé republice střílelo do dělníků, do nezaměstnaných, do žen a dětí pro zájmy továrníků, uhlobaronů a velkostatkářů, pro zájmy reakční vlády! To byl ten špatný, nespravedlivý svět, který bylo třeba změnit. A za tuto změnu Julius Fučík v řadách komunistické strany bojoval. V tom byla vyjádřena jeho láska k pracujícím lidem a jeho vlastenectví.
      Miloval svoji vlast a od dětství poznával její krásy. Jen s několika korunami v kapse prošel křížem krážem Čechy, Moravu i Slovensko, Šumavu, Krkonoše i Beskydy. Moře a vzdálené velehory ho také lákaly. Snad je jednou uvidím, říkal si.
      Druhou zemí nejbližší jeho srdci byl Sovětský svaz. V roce 1930 tam byl vyslán komunistickou stranou s dělnickou delegací, aby se podíval do dalekých končin SSSR, do Střední Asie, kde čeští a slovenští soudruzi, kteří u nás žili bez práce, pomáhali budovat nový, socialistický svět.
      V Kirgizské SSR ho přivítali soudruzi z Čech i ze Slovenska, kteří ve městě Piškeku (od roku 1926 Frunze) založili komunu Interhelpo. Jejich první kroky zde nebyly lehké. Vysoké hory a pouště, země svou podobou nám tak vzdálená. Ale lidé svým komunistickým přesvědčením tak blízcí. Julius Fučík si je zamiloval. Poznával na vlastní oči, že Sovětský svaz je překrásná země, s mořem i horami, velikými městy a hlubokými lesy, ale především s lidmi, kteří nás mají rádi. Viděl, že to je země i našeho socialistického zítřka. O tom všem psal své reportáže, které později vyšly v knize nazvané V zemi, kde zítra již znamená včera.
      Když se vrátil do Československa, psal a vyprávěl o Sovětském svazu. Během jediného roku uspořádal na 370 přednášek, které však úřady předmnichovské republiky často zakazovaly nebo rozpouštěly, protože říkat pravdu o SSSR tehdy nebylo dovoleno. Za své přednášky o Sovětském svazu byl také mnohokrát zatčen, souzen i odsouzen na řadu měsíců do vězení.
      Na podzim 1930 povolali Julia Fučíka do základní vojenské služby. Ale již za měsíc vojenští páni poslali komunistického redaktora raději „na trvalou dovolenou“. Po dvou letech musil znovu narukovat - na Slovensko, do Trenčína. Byl neustále překládán z jedné posádky do druhé. Z Trenčína putoval do Ružomberoku, z Ružomberoku opět do Trenčína, pak do Hlohovce a do Levice. Z Levice byl přeložen do Prahy, do kasáren 5. pěšího pluku. Do kasáren, před nimiž je dnes umístěn první sovětský tank osvoboditelů Prahy, do kasáren, která dnes nesou jméno Julia Fučíka. Při odchodu z vojny byl hned před branou kasáren zatčen, protože byl stíhán za své přednášky o Sovětském svazu. Právnímu zástupci KSČ a příteli Julia Fučíka dr. Zikmundu Steinovi se podařilo oddálit nástup výkonu trestu a Julius Fučík byl prozatímně propuštěn na svobodu. Pokračoval v redakční práci v Haló novinách, které začaly vycházet po zastavení Rudého práva a Tvorby, avšak stále se musel skrývat před policí. Články podepisoval krycími jmény Karel Vojan, Josef Pavel, šiframi -jef-, jp nebo je vůbec nepodepisoval.
      V roce 1934 poslala komunistická strana Julia Fučíka, kterému v Československu hrozilo vězení, znovu do Sovětského svazu, tentokrát jako dopisovatele Rudého práva. Julius Fučík žil v Moskvě, poznával nová města i kraje, zúčastnil se stavby prvního moskevského metra a znovu se vrátil do Střední Asie, do Tádžikistánu, Uzbekistánu, Kirgizie. Do Rudého práva posílal objevné reportáže, které po válce vyšly knižně pod názvem V zemi milované. Do ČSR se vrátil v roce 1936, přesvědčen o tom, že příklad a přátelství SSSR nám ukazují cestu ke skutečné svobodě.Při svém druhém pobytu měl již možnost srovnávat a měřit cestu, kterou sovětští budovatelé socialismu ušli za čtyři roky. Ve svých reportážích zachycuje především onen ohromný hospodářský, sociální a kulturní dějinný pohyb, který ho mocně uchvacuje. Vidí jej nikoliv abstraktně, ale v proměně vzájemných vztahů mezi lidmi, v novém poměru lidí k práci, k obci, státu, muže k ženě, společnosti k dětem, vidí jej v pestrých osudech konkrétních sovětských lidí. Proto také jeho reportáže nemají nic společného s oním druhem povrchního, strnule popisného turistického fejetonismu tzv. objektivních pozorovatelů.
      Také po svém ilegálním návratu do ČSR v roce 1936 se Julius Fučík musel skrývat před policí. Pracoval v redkaci Rudého práva se soudruhy Eduardem Urxem, Františkem Křížkem, Václavem Křenem, Janem Krejčím a dalšími překrásnými lidmi, kteří v boji s hitlerovským fašismem obětovali své životy. Vedle toho ovšem Fučík pracoval i nadále v Tvorbě, jejíž řízení v roce 1938 znovu převzal.Prohlížíme-li dnes Tvorbu, kterou Julius Fučík dělal - ne všechny ročníky, některé zase necelé - udivuje nás jeho mimořádná výkonnost. Žádnou, ani sebenepatrnější poznámku do Tvorby neodbyl. Každý jeho článek byl podložen velkými teoretickými zanlostmi a zkušenostmi. Fakta, která uváděl ve svých reportážích, měl důkladně ověřena.
      Julius Fučík V roce 1938 ukazoval Julius Fučík ve svých článcích na bezprostřední ohrožení naší republiky a pranýřoval zrádnou politiku domácí reakce. V létě 1938 vydal brožuru „Přijde Rudá armáda na pomoc?“, v níž ukazoval, že Sovětský svaz je jediným spolehlivým spojencem československého lidu a zárukou jeho svobody. Československá buržoazní vláda ale ustupovala před německým fašismem. Dne 23. září sice byla vyhlášena mobilizace, ale jak se později ukázalo, byl to jen podvodný tah na oklamání lidu. Již 29. září byla podepsána mnichovská smlouva, která naše pohraničí vydala Hitlerovi. To byl začátek konce samostatného Československa.
      Za mobilizace v září 1938 narukoval Julius Fučík ke svému pluku, který byl z Prahy přesunut do opevněného pásma na Unhošťsku. To bylo už po mnichovském diktátu. Skoro tři týdny trčeli vojáci nadarmo v krytech. A pak nastal smutný odchod. Za necelých pět měsíců poté Hitler okupoval celé Československo. Po mnichovské kapitulaci byla Komunistická strana Československa rozpuštěna a všechen její tisk zakázán. Julius Fučík v té době psal do řady jiných, dosud vycházejících časopisů, jako byly „Svět v obrazech“, „Čin“, družstevní časopis „Včela“, „Cesta soukromých zaměstnanců“ aj. Tyto články vyšly po válce v knize Milujeme svůj národ. Bojoval v nich především proti malověrnosti a poraženešckým náladám, připomínal husitské revoluční tradice i náš osvobozenecký boj.
      Po dovršení mnichovské zrady nacistickou okupací opustil Julius Fučík Prahu a skryl se v Chotiměři, malé vesničce na Domažlicku. Tam napsal překrásné studie o spisovatelce Boženě Němcové a o spisovateli Karlu Sabinovi, v nichž připomínal spisovatelům a intelektuálům příkaz věrnosti revolučnímu boji.
      V červenci 1940 Fučíka upozornil český četník J. Hovorka, že ho hledá gestapo. S pomocí českého železničáře V. Tichoty se tajně dostal do Prahy, kde se skrýval u statečných soudruhů. Navázal spojení s prvním ilegálním vedením KSČ a po jeho rozbití gestapem utvořil s Janem Zikou a Janem Černým druhý ilegální ústřední výbor KSČ. Byl pověřen vedením tiskové propagandy a organizováním národně revolučního výboru české inteligence. Vydával a převážnou většinou psal ilegální časopisy Rudé právo, Českou ženu, České noviny, Tábor a satirický Trnaveček. Mimo to přeložil a vydal Ústavu SSSR a druhé vydání Dějin VKS(b).
      Ilegální Rudé právo vycházelo od léta 1941 jednou měsíčně. Kromě toho Fučík připravoval i zvláštní vydání. Jeho pýchou bylo, vycházelo-li Rudé právo tištěné. Takový exemplář míval šest hustě potištěných stránek kvartového formátu a hlavičku upravenou přesně podle předválečného legálního ústředního orgánu strany. Rudé právo bylo často rozmnožováno na cyklostylech s hlavičkami někdy umně, někdy neuměle nakreslenými, někdy pouze vyťukanými na psacím stroji. Někdy vynalézavě upravoval titulní stránku jako nevinnou brožuru. Mám dva takové výtisky Rudého práva. Na jednom je nápis „Sbírka lidových her pro ochotníky - J. V. Krýsa: Kornout, veselohra o třech dějstvích. Nákladem spolku Divadelních ochotníků v Plzni“ a na druhém „Inž. Jos. Znamenáček - Krmení králíků - 1941 - Nákladem Sdružení chovatelů čistokrevných králíků v Mladé Boleslavi“. Kromě ilegálních časopisů komunistické strany vydal i několik letáků.
      Dne 24. dubna 1942 vpadlo gestapo do bytu, kde měl Julius Fučík schůzku. Byl uvězněn na Pankráci, mučen na gestapu, ale jeho myšlení zůstalo svobodné. Svědčí o tom Reportáž psaná na oprátce, kniha psaná tajně ve vězení, za okolností těžších než kdyby ji psal na bojišti uprostřed výbuchů granátů a leteckých bomb. Stala se jeho poselstvím pro náš socialistický dnešek, pro komunistické mládí celého světa.
      Až do jara 1943 byl Julius Fučík uvězněn na Pankráci v cele 267. Nepodlehl nelidskému trýznění na gestapu, nezradil své soudruhy, své komunistické přesvědčení a věrnost Sovětskému svazu. Při vyšetřování v květnu 1943 řekl: „Stal jsem se za republiky komunistou, protože jsem nebyl a nemohl být spokojen s tehdejšími poměry. Jsem přesvědčen, že po této válce nastane jiná doba. Bylo by nesmyslné, kdyby na nejvyšších místech stáli stejní lidé, jací byli u moci za republiky. Aby se to nestalo, bojoval jsem v ilegalitě. Jinými slovy moje ilegální činnost byla míněna jako příprava pro budoucí socialistický český stát.“
      Také před nacistickým soudem v Berlíně 25. srpna 1943 na otázku, zda přiznává, že svými činy pomáhal nepříteli německé říše, bolševickému Rusku, odpověděl: „Ano, pomáhal jsem Sovětskému svazu a Rudé armádě. A to bylo to nejlepší, co jsem za čtyřicet let svého života udělal.“
      Po vynesení rozsudku smrti byl Julius Fučík vězněn v berlínském žaláři Plötzensee. Odsouzenci k smrti obvykle čekali na popravu nejméně sto dní. Avšak na počátku září 1943 byla při bombardování část věznice zasažena a nacistický prokurátor nařídil okamžité popravy. Tehdy bylo zavražděno na 400 vězňů. Mezi nimi, v noci ze 7. na 8. září 1943, také Julius Fučík.
      Po svém návratu z koncentračního tábora Ravensbrück jsem se dozvěděla, že Julius Fučík v cele tajně psal a popsané lístky předával německému dozorci Kolínskému. Začala jsem ho hledat, i když to v těch dnech nebylo snadné. Vždyť to byl německý dozorce. Také Kolínský mne hledal. Nakonec jsme se sešli v redakci Rudého práva. Kolínský byl původem Čech, ale přihlásil se k Němcům, aby mohl pomáhat uvězněným Čechům. Vynášel jejich dopisy a vzkazy, nabídl spolupráci i Fučíkovi. Adolf Kolínský mi vyprávěl, že Julius Fučík mu dlouho nedůvěřoval. Jednou mu však řekl: „Kolínský, budeme psát. Záleží jen na vás, aby to nikdo nedostal do ruky. Vy víte, že mně se už víc nemůže stát, že mám provaz jistý.“ Kolínský mu odpověděl: „Nebojte se, o tom se nikdo nedoví a dovědět nesmí.“
      Později mi Kolínský ještě vyprávěl: „Když jsem přišel do služby, zanesl jsem mu ve volné chvíli do cely papír, vždy několik lístků, a tužku. Všechno schoval do slamníku. Po obchůzce každého křídla - byla tři, od špehýrky k špehýrce v každé cele to trvalo dvacet minut - jsem se zastavil u cely číslo 267, v níž seděl pan Fučík. Zaklepal jsem na dveře a tiše řekl: Dále! To on věděl, že může psát. Zatímco psal, procházel jsem blízko jeho cely a hlídal. Když mne zdola z chodby odvolali, zaklepal jsem dvakrát na dveře cely a pan Fučík všechno schoval. Psaní musil často přerušovat, schovávat do slamníku a zase vytahovat. Psal jen tehdy, když jsem měl denní službu. Někdy napsal dva lístky a dost. Jindy, bývalo to v neděli, kdy ve vězení bylo trochu víc klidu, možno-li to tak nazvat, napsal i sedm lístků najednou. To klepával na dveře cely, abych mu ořezal tužku. Někdy zase nemohl psát, protože měl smutek. To když se dozvěděl, že některý ze známých soudruhů zahynul. Jakmile přestal psát, zaklepal a odevzdal mi popsané lístky. Tužku mi také vždycky vrátil. Popsané lístky jsem schovával ve vězení na záchodě za trubku k nádrži. U sebe jsem ve službě nikdy nic neměl, žádné dopisy, které po mně posílali někteří vězňové svým příbuzným, ani žádné jiné psané materiály. Večer, když jsem odcházel ze služby, jsem schovával lístky pod plátno víka aktovky pro případ, že by mi aktovku prohlíželi. Několikrát předával pan Fučík popsané lístky i strážníku Jaroslavu Horovi.“
      Za několik dní po naší schůzce v Rudém právu mi Kolínský přivezl očíslované lístky, z nichž první byl nadepsán Reportáž psaná na oprátce. Avšak Kolínský nebyl jediný, kdo vynášel rukopis Reportáže z vězení. Dověděla jsem se, že nějaké lístky má také paní Skořepová, jejíž manžel byl vězněn a popraven. Vzkazy i dopisy z Pankráce od něho tajně vynášel český strážník Jaroslav Hora, který pomáhal také Juliu Fučíkovi a spolupracoval s Kolínským. Rozjela jsem se za paní Skořepovou. Když jsme se domluvily, vytáhla ze zásuvky stolu podlouhlou plechovku a vyňala z ní pečlivě složené lístky. Poznala jsem Fučíkův rukopis. Byla to jeho závěť. Dalších osm lístků jsem pak ještě objevila u bývalého Fučíkova spoluvězně, Stanislava Springla. Byl to dopis adresovaný mně a poznámky nadepsané O povaze české literatury.
      Fučíkův poslední boj, zapsaný do revolučních dějin lidstva Reportáží psanou na oprátce, je nesmrtelný. Jím také získal úctu a lísku pokrokových lidí celého světa. Tak jako toto poselství jsou stále živé i jeho politické a literární práce z období mezi dvěma světovými válkami.
      Proto jsem po vydání Reportáže psané na oprátce sbírala Fučíkovy články, divadelní a literární statě i reportáže, rozseté v mnoha pokrokových časopisech, v ústředním orgánu Komunistické strany Československa Rudém právu i v ilegálních letácích. Postupně pak vyšlo dvanáct svazků díla Julia Fučíka. Jsou to především dvě knihy reportáží ze SSSR, které jsou vzácným dokumentem a reportážním záznamem těžkých, ale vítězných let socialistického budování Sovětského svazu. Dále to jsou kulturní články a reportáže z bojů na naší vnitropolitické frontě, z bojů proti nastupujícímu světovému a především hitlerovskému fašismu, z bojů na obranu republiky a za naše spojenectví se Sovětským svazem, z bojů proti domácím zrádcům a kapitulantům.
      Ve všech jiskří Fučíkovo nesmírné komunistické přesvědčení a pravdivost, které vyšlehly takovým plamenem právě v jeho poslední práci - Reportáži psané na oprátce.
      Za tuto Reportáž byl Julius Fučík vyznamenán na II. světovém kongresu míru ve Varšavě Mezinárodní čestnou cenou míru in memoriam.
      Již od prvního vydání Reportáže psané na oprátce v roce 1945 jsem postupně dostávala sta a tisíce dopisů od nás z ČSSR, ze socialistických i dalekých zemí. Dodnes Reportáž vyšla ve 266 vydáních a v 88 jazycích v Evropě, v Jižní Americe, v USA, Asii, Austrálii i v Africe.
      Na stovkách besed u nás, v Sovětském svazu i na setkání s mládeží v Německé demokratické republice, na Kubě a v dalších socialistických zemích jsem vyprávěla o životě a díle Julia Fučíka. Z materiálu po léta sbíraného se zrodily dvě knihy vzpomínek, v nichž jsem se snažila ukázat život, charakter a práci Julia Fučíka, protože jsem měla to štěstí, být mu celá léta nablízku. Chtěla jsem zachytit jeho život komunisty, krásného, bojovného a statečného, který nám i dnes pomáhá v boji proti válce, za svět míru a socialismu, za přátelství mezi národy, za komunistickou budoucnost.

      Praha, prosinec 1975
      Gusta Fučíková

Život a boj Julia Fučíka, Novinář, Praha 1977
Připravil a zkrátil Leopold Vejr