O ANTIKOMUNISTICKÉM FALŠOVÁNÍ NAŠICH NÁRODNÍCH DĚJIN

Přidáno v úterý 23. 11. 2010


XXIX. pražská teoreticko-politická konference

      Koreferát soudruha Zdeňka Košťála na XXIX. pražské teoreticko-politické konferenci s mezinárodní účastí na téma „K antikomunistické falzifikaci dějin", pořádané v sobotu 13. 11. 2010 Komunistickou stranou Čech a Moravy - OV Praha 1, Praha 6, Praha-východ, Praha-západ, Beroun, Domažlice, Chomutov, Klatovy, Mladá Boleslav, Plzeň-sever, Rokycany a Klubem pokrokové inteligence Olomouc, spolu s Komunistickou stranou Československa a Svazem mladých komunistů Československa.

      Soudružky a soudruzi!
      Falzifikace českých dějin zapadá do soukolí mašinérie historického revizionismu, který tvoří nedílnou součást soudobého antikomunismu. Tato směsice idealismu, subjektivismu a empirismu usiluje o negaci materialistického pojetí dějin. Pravda dějinného vývoje totiž děsí soudobou vládnoucí třídu, neboť svým vědeckým nábojem směřuje proti jejím ekonomickým a politickým zájmům. Iracionální podstata imperialistického období globalizujícího se kapitálu vydává lež za pravdu a obaluje ji emocemi. Aktéři této metamorfózy si za pomoci sdělovacích prostředků psychologicky podmaňují velkou část společnosti, které pak předkládají falešné myšlenkové konstrukce k pouhému věření. Ve své podstatě „tvůrčím způsobem" rozvíjejí středověkou scholastiku. Myšlení širokých lidových vrstev národa musí být totiž odvedeno od nazrálé otázky společenského vývoje - změny vlastnictví výrobních prostředků. Společenské vědy včetně vědy historické ztrácejí svou vědeckou podstatu, která je záměrně revidována do šarlatánské podoby.
      Protagonisté historického revizionismu útočí na vše, co odporuje snobskému myšlení maloměšťáka, na vše, co odporuje adoraci kapitalismu jako konečné fázi dějin. Zákonitě tak musí útočit na pokrokové tradice našich národních dějin, jejichž hybnou sílu tvořily lidové vrstvy národa. Právě tyto lidové vrstvy přejímaly staré a tvořily nové tradice národa v souladu s novými historickými podmínkami a pokrokovými tendencemi vývoje, čímž posouvaly spirálu historického vývoje k vyšším stupňům. Jejich linie se vine od drobné šlechty ve středověku, přes husitského sedláka a řemeslníka k národnímu buditeli a odtud k vlasteneckému proletáři. Proto mezi charakteristické rysy českých národních tradic patří jejich demokratičnost, pokrokovost a revolučnost. Zejména tradice husitského revolučního hnutí, které obnažilo krizi feudalismu, otřáslo jím, a stalo se tak nejvýznamnější předzvěstí následných buržoazních revolucí, je trnem v oku představitelům historického revizionismu. Pro ně je toto období obdobím rozvratu a Jan Žižka je v jejich podání líčen jako lapka a poté jako válečný krvežíznivec. Není divu. Husitská revoluce byla - dobově vzato - skutečně revolucí proti tehdejšímu feudalismu a papežské kurii. Pod náboženskou slupkou v sobě skrývala boj vykořisťovaných proti vykořisťovatelům oné doby, boj proti staré, nespravedlivé společnosti, boj za společnost novou, spravedlivější. Skrývala tedy v sobě boj, který v nových formách nutno vést i dnes. Je pozoruhodné, jak Hus ve svých kázáních líčí rozpory mezi tím, jak žil lid a jak žilo panstvo, zejména vysoké duchovenstvo. Náboženská forma jeho výkladů tvoří zjevně pouhý zevnějšek, kterého využívá v boji proti mocné církvi proto, že i ona své světské zájmy opírala o náboženské důvody. Husitské revoluční hnutí zrodilo zcela nový státní organismus - Táborskou republiku. Byl to stát bez ohraničeného území, neboť k němu patřila místa v rozličných oblastech Čech, ale zato s vyhraněným vnitřním zřízením, demokratickým politicky (byl veden sborem čtyř hejtmanů), sociálně (byly v něm odstraněny rozdíly stavů a tříd) i hospodářsky (bylo v něm odstraněno soukromé vlastnictví a zaveden v něm majetkový komunismus, sice utopický, ale přece jen komunismus). Nepřemožitelný husitský vojevůdce Jan Žižka, který se postavil do čela chudiny, aby si vybojovala právo na život ve svobodě, se stal pro Karla Marxe symbolem boje, který má skoncovat se zlořády veškerých vykořisťovatelských společností. Lze se pak podivovat nad tím, že novodobí vykořisťovatelé tak úporně útočí prostřednictvím historického revizionismu na husitskou revoluční tradici?
      Oč více útočí proti husitské tradici, o to méně jsou kritičtí k pobělohorskému období. Ba co víc. Snaží se tuto dobu zkrášlit. Pod heslem kultu baroka usilují dokonce o vytvoření představy rozkvětu národa v této době temna. O povstání Chodů proti pobělohorskému utlačovateli Lomikarovi, stejně jako o selských rebeliích hovoří jaksi ostýchavě. Smířlivecký postoj zaujímají k Habsburkům, velebí kult Valdštejna, tohoto největšího lupiče doby pobělohorské. Valdštejn se patrně stal svými činy vzorem pro soudobou politickou reakci, která národy Československa po kontrarevolučním převratu v roce 1989 oloupila o majetek v hodnotě 3 bilionů korun. Proto Valdštejnovi před časem uspořádala v Praze i velkolepou výstavu. Máme-li vidět světlé místo v době tehdejšího temna, vidíme jej v něčem zcela jiném. Vidíme jej v tom, jak statečně se držel prostý lid. Trpěl, ale nevzdal se. Nutili ho jako dnes zapřít husitskou tradici, ale on si ji zachoval jako drahocenné dědictví po svých předcích. Svírali ho robotou a krmili pověrami, ale on si zpíval, aby nepropadl zoufalství. Naše lidová píseň je z 90 procent dítětem této smutné doby. Nutili ho mluvit cizím jazykem a brali mu českou knihu, ale on na to odpověděl tvorbou pohádek. Takovým hrdinou byl český lid v době, kdy českou nebyly ani šlechta, ani měšťané. A z tohoto lidu vzklíčilo i naše národní obrození.
      Z tohoto lidu vyrostli naši buditelé, nikoliv z rodící se poněmčelé buržoazie. Josef Dobrovský byl syn prostého českého vojáka. Z vesnice vyšel i Josef Jungmann. Zcela lidovým buditelem byl i vydavatel prvních českých novin Václav Matěj Kramerius. Z lidu vyšel i František Palacký, syn učitele zapadlého hluboko ve valašských horách. Tam vstřebal Palacký i velké tradice českého národa, především tradici husitskou, kterou pak učinil vrcholem svých monumentálních Dějin národu českého, v nichž učil národ nejen ctít národní tradice, ale rovněž řídit se jimi v současnosti i v budoucnosti. Ze stejných lidových kořenů pak rostou i další naši buditelé, velcí i malí, národní i regionální. A tuto světlou tradici českého národa příznivci historického revizionismu nálepkují přezíravě slovy český nacionalismus. Panstvo nikdy nezajímal život prostého lidu. Nezajímal ho v minulosti a nezajímá ho ani dnes, jak dosvědčují i chystaná a bezohledně prosazovaná opatření Nečasovy vlády panské koalice.
      Stejnou přezíravost projevují zastánci historického revizionismu i k počátkům dělnického hnutí u nás, k našim průkopníkům socialismu, k prvním sociálním bojům naší dělnické třídy.
      Dvacáté století je pak pro představitele historického revizionismu obzvláště náročné, neboť musí nevědecky usměrnit do buržoazních schémat boj našeho lidu za národní a sociální osvobození, vrcholící ve slavném vítězství československého pracujícího lidu nad reakcí v Únoru 1948.
      Ne náhodou se po restauraci kapitalismu u nás ostří politické reakce zaměřilo na falšování této dějinné události a celá etapa historického vývoje československé společnosti odvíjející se od tohoto zásadního mezníku našich moderních dějin byla politickou reakcí nazvána nelegitimní a zavrženíhodnou. Smyslem tohoto tažení posluhovačů mezinárodního kapitálu bylo a je vykořenit stopu socialistických hodnot našich dějin z kolektivní paměti národa. Tato stopa je vydávána za cizorodý prvek, který u nás vykrystalizoval v rozporu s naším dosavadním historickým vývojem a přerušil tak prý jeho kontinuitu.
      Uvedená myšlenková konstrukce historických revizionistů je však falešná. Ne přestože, ale právě proto, že byly naše dějiny takové, jaké byly, vyústil historický vývoj do etapy socialistických hodnot.
      První republika - náš vzor? Národní a demokratická revoluce z let 1918 až 1920 přinesla českému a slovenskému národu národní svobodu i určitá demokratická zlepšení. Demokratické přeměny však nedospěly k sociálnímu osvobození dělnické třídy a ostatních vykořisťovaných, neboť demokratická revoluce ustrnula na úrovni zájmů buržoazie.
      Prosazováním svých minoritních zájmů, které vydávala stejně jako dnes za zájmy celého národa, přivedla buržoazie Československou republiku k hospodářské krizi, masové nezaměstnanosti, hladu a bídě většiny českého a slovenského národa. Tyto důsledky své politiky pak neváhala řešit vskutku „humánními" prostředky - žalářováním svých odpůrců a střelbou do hladovějících. Bezmála 130 životů vyhaslo v krvavé lázni české a slovenské buržoazie. Její další politika vyústila ve zradu národních zájmů, která ve spolupráci s francouzskými a britskými spojenci nejenom rozbila československý stát, ale uvrhla národ do temna německé fašistické okupace, na pokraj existenční zkázy.
      Tyto bolestné prožitky se hluboce vtiskly do kolektivní paměti lidových vrstev národa. Jejich životní zkušenost je přivedla k poznání, že budoucí národní a státní vývoj se nemůže vrátit na předmnichovskou úroveň, jejíž demokracie a svoboda byly pro početné vrstvy národa pouhou iluzí, nýbrž musí být postaven na zcela jiných základech.
      Tyto představy o budoucím vývoji se staly cílem protifašistického odboje komunistické strany, která si svou neohroženou obhajobou národních zájmů v dobách pro národ nejtěžších získala autoritu mezi početnými vrstvami národa a stala se rozhodující silou domácího odboje. Přes 60 tisíc komunistů prošlo fašistickými věznicemi, více než 25 tisíc komunistů ztratilo v tomto boji své životy.
      Slovenské národní povstání Slovenským národním povstáním (1944) a Květnovým povstáním českého lidu (1945) vyvrcholil národněosvobozenecký boj našich národů. Jeho úspěšné završení bylo umožněno vítězným postupem Rudé armády a jejích spojeneckých vojsk.
      Výrazné levicové smýšlení velké části československé společnosti umožnilo rozvíjet národní a demokratickou revoluci socialistickým směrem. Únorem 1948 přerostla národní a demokratická revoluce pokojnou cestou v revoluci socialistickou. Tato pokojná, ústavní cesta vývoje směrem k socialismu však byla umožněna porážkou nejreakčnějších sil mezinárodní i domácí buržoazie v ostrém střetu druhé světové války.
      Únor 1948 neměl nic společného s násilným zvratem úzké ozbrojené skupiny, který je charakteristický pro puč. Byl vzedmutím širokého lidového hnutí, na jehož vrcholu se logikou předchozího vývoje ocitla Komunistická strana Československa. Ta však nepovažovala rozhodující podíl na politické moci za cíl, který jí měl sloužit k mocenskému utlačování národa, jak se nám to snaží namluvit stoupenci historického revizionismu. Rozhodující podíl komunistické strany na politické moci byl prostředkem, jenž v daných historických podmínkách umožňoval uskutečnit ekonomické zajištění demokracie, rozšířené na většinu českého a slovenského národa. To byl hlavní smysl onoho společenského pohybu. Jeho realizace vytvářela předpoklady zrodu sociálně spravedlivější společnosti.
      Životní zkušenosti vtiskly do kolektivní paměti našich národů poznání, že míra demokracie a svobody není určována počtem politických stran, jak tvrdila buržoazie, ale reálným podílem občanů na řízení a správě věcí veřejných. Ten se však odvíjí od velikosti ekonomické síly jednotlivých společenských tříd a vrstev. Bez ekonomického zajištění se demokracie a svoboda stávají pouhou iluzí. A iluze sociální spravedlnost neuskutečňují.
      Klement Gottwald Stěžejní osobností únorových dní roku 1948 byl tehdejší předseda Komunistické strany Československa Klement Gottwald. Jeho historická úloha v našich dějinách spočívá obrazně řečeno v tom, že odnaučil žebráky pokorně přijímat zbytky, které padaly panstvu ze stolů. Proto ho dnešní panstvo a jeho přisluhovači pomlouvají a démonizují.
      Únorové vítězství pracujících bylo mezinárodně zabezpečeno spojenectvím se Sovětským svazem. Dnes nám stoupenci historického revizionismu představují toto spojenectví jako Stalinův nátlak. Jak „přesvědčivě" zní takovéto hodnocení z úst pionů na šachovnici německého a amerického kapitálu!
      Únor 1948 byl tvůrčím rozvinutím nejen socialistické revoluce, ale i hlubinných revolučních a pokrokových tradic našich národních dějin, které obohatil socialistickými hodnotami. Posunul spirálu historického vývoje našich národů k vyššímu stupni humanismu. Byl logickým vyústěním předchozího vývoje, a proto tvoří zákonitou kontinuitu našich národních dějin. Výstavba socialismu vyžadovala, aby byla upevňována politická moc dělnické třídy ve svazku s ostatními pracujícími, aby byla vybudována materiálně technická základna socialismu a bylo dosaženo vítězství socialistických výrobních vztahů ve všech odvětvích národního hospodářství, aby byla uskutečněna socialistická kulturní revoluce.
      O těchto nových úkolech československé společnosti jednal IX. sjezd KSČ (květen 1949), který se zabýval základními otázkami strategie a taktiky pro přechodné období od kapitalismu k socialismu. Sjezd vypracoval generální linii výstavby socialismu v Československu, jež byla lapidárně vyjádřena v deseti bodech K. Gottwalda.
      Generální linie výstavby socialismu odpovídala objektivním potřebám vývoje československé společnosti, byla srozumitelná širokým vrstvám pracujících a stala se podnětem k rozvíjení jejich nebývalé společensko-politické i ekonomické aktivity a iniciativy.
      Pud sebezáchovy světového imperialismu a stupňování jeho konfrontačních snah však přivedl svět ke studené válce, která pak začala na mnoha místech světa přerůstat ve válku horkou. Agresivní vojensko-politický pakt NATO, založený roku 1949, tedy šest let před vytvořením Varšavské smlouvy, měl sehrát rozhodující roli v přípravách na rozpoutání 3. světové války.
      Uvedenou realitou třídně rozděleného světa bylo zasaženo i Československo. Americký Kongres vyčlenil v této době částku 100 miliónu dolarů ročně k rozvinutí nepřátelské propagandy, budování ilegálního podzemí, zpravodajství, diverzi. Existovaly výcvikové centrály pro diverzanty a zpravodajce vysílané do Československa. Jen v letech 1951 a 1952 bylo zadrženo na československých hranicích 1 200 agentů západních rozvědek. Narušitelům bylo odebráno 477 pistolí, 27 samopalů, 21 ručních granátů, 115 dýk, 9 196 nábojů a 10 radiostanic. Existovaly neoprávněné přelety československého území. Jen od října 1950 do ledna 1951 se uskutečnilo 58 neoprávněných přeletů ze SRN do Československa a zpět. (Blíže viz www.klub- pohranici.cz). Existovaly balóny se štvavými letáky ohrožující leteckou dopravu. Při operaci Veto, realizované v roce 1954, bylo z území Bavorska denně vypouštěno nad československé území až 600 balónů o váze v rozmezí osmdesáti až sto kilogramů. Existovali bratři Mašínové a jiní zločinní teroristé. Existovala smrt nejméně 100 příslušníků SNB a PS, kteří zahynuli v přestřelkách. Existovalo hospodářské embargo ze strany západních států. Třídní nepřítel rozpoutal v tomto období skrytý i otevřený boj proti nastupujícímu socialismu. Neváhal sáhnout i k takovým formám násilí, jako byly přímé útoky na funkcionáře strany a národních výborů, žhářství, sabotáže, vraždy. Z tohoto podhoubí se uvnitř československé společnosti zrodily v padesátých letech i politické procesy. Jejich přehodnocení bylo zásadním způsobem ovlivněno chruščovovským revizionismem, jemuž bylo a je vlastní nejen přehodnocení řady základních teoretických závěrů marxismu-leninismu (v otázce tříd, politické moci, státu, revoluce atd.), ale i to, že jeho výklad historických událostí novodobých dějin je založen na manipulaci s fakty. Lživá kritika J. V. Stalina na XX. sjezdu KSSS a u nás poté i K. Gottwalda, který byl podobně jako J. V. Stalin obviněn z kultu osobnosti, se plně promítla do hodnocení politických procesů. Stejně jako procesy v SSSR z třicátých let byly i československé procesy z padesátých let dvacátého století přehodnoceny a paušálně označeny za vykonstruované a nezákonné.
      Klement Gottwald s J. V. Stalinem O těchto skutečnostech a jejich historických okolnostech je třeba se zmínit především proto, abychom si uvědomovali, že v otázkách dějin komunistických stran bývalých socialistických zemí, komunistického hnutí a vůbec prvých desetiletí úsilí o budování socialismu v minulém století vychází historický revizionismus od poloviny padesátých let minulého století argumentačně právě z chruščovovského revizionismu. Revizionismu, který při masivní prezentaci velkých lží zasáhl a negativně poznamenal celou řadu generací, od padesátých let, přes osmdesátá a devadesátá léta minulého století, až po současnost. Přitom zejména ti, kteří za socialismu působili v politice a ve společenskovědních oborech a to včetně věd historických, byli a jsou těmito lžemi a manipulacemi stále podstatně zasaženi, neboť oněm velkým lžím dodávala „punc" věrohodnosti a serióznosti skutečnost, že byly „vyprodukovány", „posvěceny" a šířeny z nejvyšších oficiálních stranických a vládních míst. To pak dodnes zásadním způsobem negativně ovlivňuje hodnocení minulosti těmito lidmi. Nutné je mít také na paměti, že ony trockistické a chruščovovské lži v plné míře zneužívají nejen otevření antikomunističtí zastánci historického revizionismu, ale zarputile se jich drží jak tzv. reformní komunisté, kteří se jen subjektivně, formálně hlásí k marxismu, tak i četní bývalí i současní komunisté. Drží se jich i někteří členové předního funkcionářského aktivu KSČM. Přitom to byly právě tyto lži, kterými politický šarlatán, falešný hráč a manipulátor Chruščov se svými společníky zevnitř kontaminoval nejen KSSS, ale i celé mezinárodní komunistické a dělnické hnutí a tato zhoubná kontaminace rozkladně působí téměř pětapadesát let až do dnešních dnů. Tato zhoubná kontaminace přivedla nejen SSSR, ale i další evropské socialistické země do záhuby.
      Některé soudobé historické výzkumy očividně vyvracejí ony lži chruščovovského revizionismu, které ovlivnily i hodnocení československých politických procesů z padesátých let XX. století. Příkladem může být studie profesora Státní Montclairské university v USA Grovera Furra, nazvaná „Antistalinská ničemnost", v níž autor usvědčuje Chruščova z 61 lží, které jsou obsaženy v jeho projevu na tajném jednání XX. sjezdu KSSS! Důkladným studiem příslušných dokumentů a archivních materiálů došel tento vědec k jednoznačnému závěru: „Ani jediné odhalení Stalinových zločinů v Chruščovově projevu, jež jsem podrobil zkoumání, není pravdivé. Ani jediné!" (Blíže viz Dialog č. 264; 6/2010, s. 3.) Autor těchto výroků patří k představitelům tzv. nové historické školy, za jejíhož zakladatele je považován renomovaný americký historik J. Arch Getty, který proslul vědecky fundovaným dílem „The Origins of the Great Purges" (Počátky velkých čistek), v němž vyvrací studenoválečnické lži o Stalinovi, jak je šířili trockisté, chruščovovci a jejich pohrobci z éry perestrojky a obnovy kapitalismu nejen v SSSR. Tento profesor přitom nemůže být v žádném případě některými našimi pseudomarxisty obviňován z toho, že výsledky jeho bádání jsou nevěrohodné, neboť jsou determinovány tím, že byl do roku 1990 příslušníkem a dnes je tedy i obhájcem bývalé vládnoucí, prý „reakční" „třídy řídícího aparátu" tzv. protosocialismu.
      N. S. Chruščov Výše uvedené skutečnosti jsou příčinou toho, že československé politické procesy z padesátých let nebyly dosud objektivně zhodnoceny. V jejich dosavadních hodnoceních převažuje naprosto jednostranná, negativistická interpretace, v níž jsou vyšetřovatelé převážně líčeni jako estébáčtí trýznitelé, které nezajímalo nic jiného, než pod vedením sovětských poradců a nejvyšších představitelů KSČ dostat za každou cenu z podezřelých doznání a „vykonstruovat" politický „monstrproces". Tak i politický proces s Rudolfem Slánským je dodnes i na půdě KSČM i mezi jeho marxisticko-leninsky orientovanými členy bez hlubší analýzy považován za „produkt nebezpečné, škodlivé atmosféry podezírání a odhalování vnitřních nepřátel". (Blíže viz K analýze úlohy KSČ při budování socialismu, Sborník vystoupení na XXI. pražské teoreticko-politické konferenci, OREGO 2007, s. 36-37.) Dodejme, jako by žádní vnitřní nepřátelé ani neexistovali.
      Nově zveřejněné prameny však vnášejí poněkud jiné světlo na dlouhá desetiletí ustálené fráze zkreslující podstatu věcí a odhalují naprosto účelové zaměření učebnicových textů, článků, statí a knížek takových „odborníků", jako jsou např. historici K. Kaplan, K. Bartošek nebo publicista S. Steven. Tyto prameny ukazují, že zdaleka ne všechny procesy byly vykonstruované, že řada obviněných nesla svůj díl odpovědnosti za pokus o zásadní změnu orientace politiky komunistické strany a československého státu, za pokus o rozbití jednoty formujícího se společenství lidových demokracií, za snahu docílit obnovy kapitalismu v Československu. (Blíže viz K. Košťál: Svědectví plukovníka, OREGO 2003, K. Košťál: Pravda o procesu s R. Slánským a spol., OREGO 2009.)
      Za symbol „komunistické tyranie" v Československu považují protagonisté historického revizionismu proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice a s tím spjaté odsouzení a popravu dr. Milady Horákové. „Velkoryse" však přehlížejí příčiny, jež vedly k tomuto procesu a trestu. Vůdčí úloha M.Horákové v ilegálním vedení národně socialistické skupiny, jež od srpna 1948 do září 1949 vyvíjela s podporou zahraničních spolupracovníků a zpravodajských služeb aktivní protistátní činnost, je bez skutečných důkazů označována za „vykonstruovanou". Přitom sama Horáková přiznává, že program jejich skupiny byl „…program pro buržoazní vrstvy…", který sledoval návrat továrníků do znárodněných podniků. (Blíže viz Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice. Causa Milady Horákové, reprint původního vydání z r. 1950, Levné knihy 2008, s. 34.) M. Horáková přiznala, že předání továren kapitalistům mělo probíhat „za podmínek zvratu, změny režimu". Na otázku, za jakých souvislostí by „k tomu mělo dojít", odpověděla, že to „konkrétně viděli ve třech možnostech: v možnosti války, v možnosti dohody diplomatické, která by byla vynucena tlakem hospodářským …" Na další z otázek prokurátora „jaké války, s kým a proti komu?" M.Horáková odpověděla: „Války západních mocností proti Východu, to znamená proti lidově demokratickým zemím a SSSR." (Blíže viz Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice. Causa Milady Horákové, reprint původního vydání z r. 1950, Levné knihy 2008, s. 35.)
      Hlasatelé historického revizionismu zcela zamlčují, že skupina dr. M. Horákové počítala v této „souhře světových událostí" nejen s možností vypuknutí válečného požáru namířeného proti SSSR a ostatním lidově demokratickým zemím, ale i se ztrátou státní samostatnosti Československé republiky. V zájmu obnovení buržoazních poměrů byla připravena realizovat vytvoření tzv. středoevropské federace a obětovat tak státní nezávislost českého a slovenského národa. „Domnívali jsme se," prohlásila M.Horáková, „že by po nějakém otřesu bylo nutné počítat s vytvořením podobné nějaké formace v Evropě. Prostě jsme o takové federaci a … o tom, že by západní imperialisté nesouhlasili, aby tu byl malý československý stát, o tom všem jsme tedy hovořili." (Blíže viz Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice. Causa Milady Horákové, reprint původního vydání z r. 1950, Levné knihy 2008, s. 41.)
      Jako emotivně nejpůsobivější argument protagonistů historického revizionismu „prokazující" údajnou nehumánnost komunistické justice je prezentován fakt, že M. Horáková jako žena nedostala milost a byla popravena. To, že byla 29. 3. 1951 spolu se svým mužem odsouzena a 3.6.1953 popravena v tzv. nejdemokratičtější zemi světa, v USA, také žena - Ethel Rosenbergová - a to za údajnou špionáž ve prospěch SSSR, která jí ovšem nebyla prokázána a ona ji také nikdy nepřiznala, na rozdíl od M. Horákové, která svou protistátní činnost přiznala, nikoho z antikomunistických historických revizionistů nezajímá!
      Nehodí se jim to totiž „do krámu" jejich nenávistné, antikomunistické, manipulativní propagandy. (Blíže viz Mari-Franc Toinetová, Hon na čarodějnice 1947-1957, Mccartismus, THEMIS Praha 1999, kapitola „Rosenbergovi: vinni tím, že byli komunisty?", s. 90-100.)
      Výše trestu, kterou řádný soud vyměřil dr. Horákové ne za její politické názory, nýbrž za její praktickou protistátní činnost, která byla ve vyšetřování i před soudem prokázána a přiznána, odrážela tehdejší složitou mezinárodní i vnitřní situaci podmíněnou rozpoutáním „studené války" Spojenými státy a dalšími imperialistickými mocnostmi na bázi jejich strategické koncepce „zatlačování komunismu", která mohla každým dnem přerůst, tak jako v Koreji, ve válku horkou. Tyto souvislosti podstatně determinovaly stupeň odporu buržoazních sil u nás. Formy společenského boje v dějinách totiž vždy určuje ta společenská třída, která odchází z historické scény.
      Paradoxní ovšem na tom všem je, že v současné oficiální antikomunistické propagandě jsou na jedné straně všichni postižení za protistátní činnost považováni za zcela nevinné oběti „komunistické zvůle", za oběti vykonstruovaných politických procesů a v masovém měřítku jsou rehabilitováni. Na straně druhé se ovšem vyzdvihuje a glorifikuje úloha a význam tzv. třetího, protikomunistického odboje. Tedy na jedné straně zde podle těchto antikomunistických propagandistů žádná protistátní, protispolečenská, antisocialistická a antikomunistická činnost neexistovala, a kdo byl za ní odsouzen, byl zcela nevinný, byl obětí zvůle „komunistické moci" a musel být rehabilitován. Na straně druhé se vyzdvihuje existence protistátního, protisocialistického a protikomunistického odboje! Tedy vlastně to, co neexistovalo! Toto bylo nedávno demonstrativně prezentováno nejvyššími vládními činiteli a to nejen jejich účastí na pohřbu M. Paumera, jednoho z předních členů teroristické skupiny vrahů v čele s bratry Mašíny, ale i zanesením otázky „pozitivního" dořešení onoho protikomunistického odboje do vládního prohlášení současné tvrdě pravicové vlády.
      Soudobí protagonisté historického revizionismu přitom hystericky napadají každého, kdo proti jejich scholastickým myšlenkovým konstrukcím staví kritické myšlení, organizují novodobé „hony na čarodějnice" proti těm, kteří zůstali věrni principům vědeckého hodnocení dějin. Vyvoláváním falešných emocí usiluje současná politická reakce o zakrytí vražd, jichž se dopustili její političtí předchůdci. V propadlišti dějin má podle jejich scénáře zmizet jméno zavražděného Augustina Schramma, aktivního účastníka protifašistického odboje, vedoucího partyzánského oddělení ÚV KSČ, Rudolfa Šmatlavy, vojáka československé armády, který ve strážní službě odmítl antikomunistickým teroristům vydat svou zbraň, neboť „…prísahal len raz …", Aničky Kvášové, funkcionářky KSČ, kterou vyznavači „pravé demokracie" pod falešnou záminkou chladnokrevně zastřelili, a řady dalších. Vraždy funkcionářů Místního národního výboru v Babicích pak mají být podle tohoto scénáře lživě hodnoceny jako „oběti provokace Státní bezpečnosti".
      Neoddiskutovatelnou historickou skutečností zůstává fakt, že hlavní vývojovou tendencí Československa padesátých let byl dynamický progresivní společenský vývoj. Nově se utvářející výrobní vztahy umožnily odstranit vykořisťování člověka člověkem, zmizela nezaměstnanost, rostly nové továrny, přehrady, nouzové bytové kolonie na periferiích měst byly vytlačovány prvními sídlišti, byl vytvářen systém sociálního zabezpečení občanů, jehož součástí bylo bezplatné zdravotnictví a školství, rychlým tempem proběhla industrializace Slovenska a došlo k široké demokratizaci kultury.
      Tyto vývojové tendence představitelé historického revizionismu zcela záměrně zamlčují, aby mohli v mysli mladé generace vytvářet představu lživého obrazu o socialismu jako o tzv. totalitním systému, který se podobal jednomu velkému koncentračnímu táboru s naprosto neefektivní, protože netržní ekonomikou. Proto se vyhýbají faktům. Ta jsou pro jejich lživý obraz socialismu nebezpečná, neboť z nich vyplývá pro ně zcela nepříjemná skutečnost, že totiž socialismus, přestože byl poražen, představuje pro český a slovenský národ nejúspěšnější periodu jejich historického vývoje.
      Začněme připomenutím poslední dekády socialismu u nás, která byla a je i některými předními pseudoteoretiky KSČM považována nejen za stagnaci, ale z ekonomického hlediska dokonce za krizi, která podstatně až fatálně determinovala krizi celosystémovou, směřující nutně ke krachu socialismu, podle některých z nich prý „protosocialismu". V období let 1979 až 1989 však vzrostl národní důchod o 21 %, což by přepočteno na HDP činilo 30 % až 33 %. V roce 1990 tedy vítězná kontrarevoluce přejímala republiku s centrálně řízeným hospodářstvím, kdy např. výdaje na státní a veřejnou správu (antikomunisty a revizionisty u nás tak hanobenou, prý předraženou a byrokratickou!) byly zhruba sedmkrát nižší (!) než v současnosti. Stát měl prý být - a to nejen podle stoupenců tržního a mafiánského kapitalismu - zvláště za socialismu špatný hospodář! Avšak ukazatel HDP na obyvatele u nás v roce 1988 měl hodnotu 10 130 USD. Pro srovnání uveďme, že ve Velké Británii měl tento ukazatel hodnotu 10 420 USD, v Nizozemí 11 860 USD, ale v kapitalistickém Španělsku jen 6 010 USD. (Blíže viz Josef ŠULC: Několik připomenutí aneb který režim je vlastně zločinný? HaNo 9. 8. 2010)
      Fráze o totalitě mají tedy překřičet nejen uvedené údaje, ale i další významné skutečnosti o budování socialismu v Československu: národní důchod se v Československu - jak to dokládají statistické ročenky - od roku 1948 (100%) do roku 1989 zvýšil 7,2krát (721%), z toho v českých zemích 6krát (616%) a na Slovensku 11,3krát (1 132%). Průmyslová výroba vzrostla ve stejném období 14krát (1 438%). Těžba černého uhlí se od r. 1948 do r. 1989 zvýšila o 50% a dosáhla hranice 24mil. tun, těžba hnědého uhlí se v uvedené době zvýšila téměř pětkrát a pohybovala se na úrovni 100mil. tun. Výroba elektřiny založená na těžbě hnědého uhlí však začala neúměrně zatěžovat životní prostředí, proto byl zahájen jaderný energetický program. ČSSR se stala 4. zemí světa, která dovedla stavět „na klíč" atomové elektrárny. Zvýšila se rovněž výroba elektřiny ve vodních elektrárnách. Byla vybudována vltavská a vážská kaskáda, vodní dílo Liptovská Mara, byla zahájena výstavba vodního díla na Dunaji. Zvyšující se kapacita zdrojů elektrické energie umožnila dokončit celistvou elektrifikaci země. Zapojení naší země do RVHP přispělo k realizaci stavby ropovodu a tranzitního plynovodu ze SSSR do ČSSR. Hospodářská spolupráce socialistických zemí umožnila Československu jako 3. zemi v dějinách vyslat do vesmíru svého občana. Stejně tak mu umožnila vyslat vesmírnou sondu Magion. Rozvoj zaznamenalo strojírenství, které patřilo k nejvyspělejším nejen v Evropě. Byl postaven novodobý chemický průmysl od zpracování ropy v Kralupech, Litvínově a Bratislavě, přes výrobu umělých hnojiv v Lovosicích a Šale až po plastické hmoty (etylenová jednotka v Litvínově), malotonážní chemii a akrylovou chemii v Sokolově. Postaveny byly velké jednotky na výrobu celulózy ve Vratimově a Ružomberoku.
      Kolektivizované zemědělství v ČSSR Socialistické zemědělství pak bylo schopno zabezpečit potravinovou soběstačnost Československa. Hektarový výnos obilovin v českých zemích překročil 4,5t, na Slovensku 5,3t, v pšenici dokonce 5,8t.
      Rozvoj průmyslu a zemědělství byl orientován tak, aby se vyrovnávala ekonomická a sociální úroveň Slovenska s českými zeměmi. V roce 1948 byl podíl obyvatel Slovenska 27,9% na celkovém počtu obyvatel Československa, vybavenost výrobními fondy činila 18,9% a osobní spotřeba měla podíl 22,8%. V roce 1988 představoval podíl obyvatel Slovenska 33,6%, vybavenost výrobními fondy se zvýšila na 31,1% a podíl v osobní spotřebě činil 31,4%. Rozvoj hospodářství umožnil všem lidem pracovat. Socialismus odstranil vykořisťování člověka člověkem, nezaměstnanost, bezdomovectví, sociální nejistotu. Životní úroveň rostla nejen „vyvoleným", ale všem obyvatelům. Osobní spotřeba obyvatel se od roku 1948 (100%) do roku 1989 zvýšila 5krát (491%), v českých zemích 4,4krát (436%) a na Slovensku 6,7krát (671%). Pokud jde o bytovou výstavbu, pak toto období přineslo zásadně nové řešení bytové otázky. Bylo postaveno přes 3,5 milionu nových bytů, což znamená v průměru přes 83 000 bytů ročně.
      Doprava se za socialismu rozvíjela jako služba lidu. Železniční spoje zabezpečovaly dostupnost práce i rekreace. Všechny obce byly propojeny levnou železniční nebo autobusovou dopravou. V Praze bylo vybudováno metro. Velká část dálniční sítě byla postavena za socialismu.
      Bezplatné zdravotnictví zlikvidovalo nemoc chudých - tuberkulózu. Byl vytvořen systém soustavné preventivní péče. Ve světě byla všeobecně oceňována vysoká úroveň našeho zdravotnictví.
      Bezplatné bylo rovněž socialistické školství. Celé generace mladých lidí mohly tak získávat doktorské, inženýrské a vědecké tituly.
      V letech socialismu byla širokým lidovým vrstvám zpřístupňována naše i světová kultura. Byla postavena nová divadla, vybudováno rozsáhlé kulturní centrum v Praze, renovována divadla (Národní, Tylovo a Smetanovo v Praze, Národní v Bratislavě), vytvořena síť kulturních domů, závodních klubů, muzeí, lidových knihoven a dalších kulturních zařízení. Kulturní vzestup socialistického Československa zaznamenal řadu úspěchů ve všech oblastech a byl ve světě všeobecně uznáván. (Blíže viz Statistická ročenka ČSFR 1990, SNTL, Praha 1990; Kol.: Pravda o minulosti a současnosti, FUTURA, Praha 2004.)
      Když představitelé vítězné kontrarevoluce ukořistili v roce 1989 československým pracujícím jejich národní majetek, byla jeho hodnota ve srovnání s rokem 1948 třicetkrát až čtyřicetkrát vyšší. (Blíže viz Josef ŠULC: Několik připomenutí aneb který režim je vlastně zločinný? HaNo 9. 8. 2010)
      Výše uvedené skutečnosti promlouvají jasnou řečí. Potvrzují prostý fakt, že socialistická perioda československého vývoje důstojně rozvinula všechny pokrokové tradice našich národních dějin.

      Soudružky a soudruzi!
      Evropou i ostatními světadíly opět obchází strašidlo - strašidlo komunismu. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti starého světa. Celá oficiální nadstavba současné kapitalistické společnosti za podpory a aktivní účasti vědomých zrádců nejrůznějších odstínů a ostatních, třebaže „jen" ideově pomatených renegátů komunistického hnutí a socialismu, pracuje na plné obrátky, aby zabránila odchodu této společnosti z jeviště času. Avšak, jak je z historie známo, nikdo nakonec nezabránil tomu, aby se vědecká pravda neprodrala, byť v krkolomném zápasu, z temnot na světlo denní. Země se točí a její dějiny nekončí. Jejich běh je navzdory tvůrcům historického revizionismu určován zákonitostmi historického materialismu.
      Vědomi si těchto skutečností, stavme proti „modernímu" šarlatánství vědeckou pravdu založenou na teoreticko-metodologických základech dialektického a historického materialismu, neboť jen nepokřivený obraz historie přináší tvůrčí poselství našich předků, z něhož lze čerpat inspiraci k přetváření společnosti progresivním směrem.

Čeněk Ullrich, Zdeněk Košťál