O metodách titovské zrady

Přidáno v sobotu 13. 11. 2010


Kniha Národ nepokoříš

      Přečetl jsem pozoruhodnou knihu Jana Světlého „Národ nepokoříš" s podtitulem „Rok svědkem Titovy zrady". Publikaci, vydanou 30. 3. 1950 v Malé knihovně Rudého práva, jsem sehnal v jednom antikvariátu za 10,- Kč. Komunistické publikace zde byly naházeny na nejméně nápadném místě v oddílu, nazvaném „Obludárium", a bylo lze je nakoupit za 10,- - 30,- Kč. Mezi „seriózní politickou literaturou" na podstatně viditelnějším místě byly samé knihy od nebo o Masarykovi a Benešovi, vydané do r. 1948 a několik dalších kousků reakční literatury včetně protektorátní, mezi nimiž se vyjímala kniha o výchově mládeže Velkoněmecké říše (v češtině) z r. 1943, které si však prodejce na rozdíl od komunistického „obludária" vážil na 150,- Kč.
      Brožura „Národ nepokoříš" zaujme už obálkou (navrhli V. Hejzl a V. Holubová), na které je znázorněna mapa Jugoslávie a před ní postava v maršálské uniformě se znakem dolaru místo obličeje. Autor knihy pobýval v Jugoslávii jako novinář v letech 1948 - 1949, tzn. v době, kdy revizionistická Komunistická strana Jugoslávie v čele s Josipem Brozem Titem otevřeně opustila mezinárodní komunistické hnutí a dala se cestou restaurace kapitalismu, doprovázenou perzekucí komunistů věrných spojenectví se Sovětským svazem a lidově demokratickými státy. Poutavě popisuje autorovy zážitky v Jugoslávii, rozhovory s tamními komunisty, titovci i politicky neangažovanými občany. V úvodní kapitole „Žujovič a Hebrang" popisuje atmosféru v Jugoslávii před přijetím rezoluce Informačního byra komunistických a dělnických stran, která odhalila pravou tvář Titovy kliky. „Vybavily se mi i jiné myšlenky: na mnohé odstraněné soudruhy, na zprávy o jejich zmizení, na náznaky napětí, které na začátku léta 1948 porušovaly onen optimistický obraz o jugoslávské cestě k socialismu, malovaný působivou jugoslávskou propagandou. … Musel jsem myslet na záhadná mizení soudruhů, na nápadnou povýšenost některých dřívějších přátel a jejich nevysvětlitelnou uzavřenost, na rostoucí bídu obyvatel, na zavřené krámy, za něž nebyla náhrada, na stále rostoucí neochotu vůči mně i mým kolegům ze zemí lidové demokracie a na téměř již neskrývané přezírání všeho toho, co se děje u nás v ČSR, co organizovala Komunistická strana Československa." (s. 7)
      Funkcionář KS Jugoslávie Ivo Grušič přichází na schůzku s J. Světlým a hned při příchodu hlásí: „Odsoudili jsme je k trestu smrti!" (Hebranga a Žujoviče.) „Cožpak jsi byl na nějakém procese?", táže se autor. „…Přečetli nám dopis Ústředního výboru, v kterém se píše o jejich zradě, oportunismu, sabotáži pětiletky a o snaze o rozkol uvnitř KSJ. A pak řečník navrhl trest smrti a žádal, abychom jej odhlasovali. Učinili jsme tak. Tak jako ve všech jiných organizacích KSJ." (s. 8 - 9) Toto je jeden z příkladů porušování socialistické zákonnosti Titovou bandou, které to však buržoazní a revizionističtí autoři nevyčítají, zato z porušování zákonnosti neustále obviňují Sovětský svaz a lidově demokratické státy té doby, kde nic takového - odsuzování k výkonu trestu, včetně trestu smrti, stranickým hlasováním místo rozhodnutím soudu - nebylo možné. (Adrija Hebrang zemřel ve vězení v roce 1948 - podle tehdejší jugoslávské oficiální verze spáchal sebevraždu. Přestože byl titovským vedením označen za agenta SSSR - stalinistu - byl při své rehabilitaci v roce 1992 označen za oběť „komunistického režimu". Sreten Žujovič provedl v roce 1950 „sebekritiku", po které byl propuštěn z vězení. Po odstavení Alexandra Rankoviče /1966/ byl znovu přijat do Svazu komunistů Jugoslávie /dřívější KS Jugoslávie/. Zemřel v r. 1976.)
      Josip Broz Tito Následuje popis rozhovoru s funkcionářem KSJ Ivekovičem po zveřejnění rezoluce Informačního byra. Ivekovič řekl mj.: „Nechce se mi tomu věřit, ale proč odstranili Žujoviče a Hebranga?
      A mnoho jiných? Myslel jsem, že jsou to imperialističtí špioni a zatím… byli pro SSSR. … Konspirativnost naší strany se mi zdála správná. Nikdy jsem ti neřekl, že jsem v KSJ, mělo by to pro mne zlé následky, kdyby se to někdo dozvěděl. Nevěděl jsem ani, kdo jsou vedoucí KSJ, natož snad abych znal nějaký organizační řád. Vyřizovaly se nám vzkazy ,shora´, my jsme je plnili. Na nějakou kritiku nebylo ani pomyšlení, připadali jsme si stále jako za války. Scházeli jsme se jen ve čtyřce… Soudruha Marinoviče vyloučili ze strany za to, že jednou v rodině prozradil, že byl na schůzi čtyřky. Letěl za to dokonce i ze zaměstnání."
(s. 12 - 13)
      Ihned po zveřejnění rezoluce Informbyra ji vedení KS Jugoslávie ostře odsoudilo: „Vedoucí KSJ prohlašují rezoluci za hroznou urážku… jediným cílem rezoluce prý bylo diskreditovat KSJ a její vedení." (s. 16) V zemi se náhle objevilo velké množství západních novinářů, kteří pozoruhodně rychle dostali víza. Naopak s novináři a dalšími hosty z SSSR a lidově demokratických států přestaly stranické a státní instituce téměř komunikovat. „Onoho odpoledne jsem se marně pokoušel dostat do Direkcije za informacije. Vrátný mne bez vysvětlení nepustil dál." (s. 16) Autor podotýká, že americké a anglické velvyslanectví věděly o dopisech Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany (bolševiků) - ÚV VKS(b), které předcházely rezoluci Informbyra, ještě v době, kdy jugoslávský lid o ničem neměl ani potuchy. (s. 16)
      Následuje popis pádu poctivého třiadvacetiletého komunisty Branka Peroviče, který za války bojoval jako partyzán proti fašistům. „Branko byl pro mne ztělesněním oné krásné, zdravé mládeže, věnující celý svůj mladistvý elán výstavbě své vlasti. Ten elán, který byl příznačný pro Jugoslávii v letech 1946 a 1947, který však roku 1948 již značně opadal a roku 1949 úplně vyprchal. … (Branko) Celou silou svého mladého zápalu agitoval pro návrat do řady ostatních komunistických stran, pro sebekritiku chyb a pro poctivý, mužný postoj. V jeho organizaci nebylo jediného, kdo by s ním nebyl souhlasil. Nedlouho po vydání rezoluce dostal příkaz prodebatovat ve své skupině rezoluci Informbyra a Prohlášení ÚV KSJ. Proti obvyklému způsobu bylo oznámeno, že schůze se zúčastní delegát z ústředí mládeže. Na schůzi měl být též stanoven delegát skupiny, který bude volit krajské delegáty na V. sjezd KSJ." (s. 21)
      Josip Broz Tito „Delegát nemluvil o kritice a sebekritice, vůbec nepoužil slovníku, na který si Branko zvykl při studiu marxismu. Prohlásil je všechny za zbabělce, zaprodance, za zrádce národně osvobozenecké války. Pravil, že nemají dostatek hrdosti, která by jim bránila přijmout takový diktát, uznat podřízenost jugoslávské strany jakýmsi příkazům ze zahraničí. … Následujícího dne jim oznámili, že k volbě krajského delegáta může být připuštěn jen společný delegát dvou skupin. A protože skupina, která byla spojena s Brankovou skupinou, je větší, bude delegován její kandidát. Branko se později dozvěděl, že člověk, vybraný za kandidáta druhé skupiny, byl neznámý mládenec, který vůbec nebyl jejím členem, že jim kdosi jakýmsi nejasným způsobem navykládal, že jej mají zvolit. Zmateni nejasným postupem skutečně na to přistoupili. Tak si titovci zajistili, že jejich agent šel do dalších voleb.
      Mládež odsuzovala tyto metody… Titovci poznali, že zašli trochu daleko, a změnili taktiku. Počali hrát na to, že rezoluce je důsledkem neinformovanosti ÚV VKS(b) o situaci ve FLRJ
(Federativní lidové republice Jugoslávii, pozn. LVE) a v KSJ. Bili se v prsa a prohlašovali, že oni milují SSSR, Stalina, že vždy byli nejvěrnějšími zástupci jednoty mezinárodního proletariátu." (s. 22 - 23)

      Nadešel V. sjezd KS Jugoslávie. Jan Světlý píše: „Ačkoliv jsem se o to pokoušel, vstupenku na kongres jsem nedostal. Zarazilo mne to o to víc, že ji dostali (pokud jsem zjistil) všichni ti západní novináři, kteří se v tu dobu slétli do Bělehradu." (s. 24)
      Branko Perovič v rozhovoru s J. Světlým poznamenal: „Delegáti, kteří se hlásili o slovo, museli tři dny před kongresem písemně oznámit, o čem budou mluvit." (s. 24)
      Josip Broz Tito Titovská banda nechtěla být ve svém rokování rušena. „Vlevo na stráni pod vilami na Dedinje byla v zeleni stromů postavena děla. Vojáci v plné výzbroji seděli seřazeni opodál." Branko Perovič to komentoval slovy: „Milovaný maršál pořádá kongres. Je vidět, že se může spolehnout na lásku lidu. … Chtějí nám namluvit, že jsou socialisté, a zatím to, co dnes Tito řekl, to je státní převrat. Nejsou tak naivní, aby nevěděli, kam tahle cesta povede. Buď se Sovětským svazem, nebo proti němu, třetí cesta není. To oni vědí, a volili proti SSSR. Jenže jsou tak hloupí, že myslí, že i my to nevíme, že se dáme uchlácholit jejich frázemi o socialismu. Trocký také tvrdil, že buduje socialismus. … Mnozí z nás doufali v Tita, čekali do dnešního dne, doufali, že fráze o přátelství s SSSR nejsou jen frázemi. Dnes však mají potvrzenou zradu." (s. 25 - 26)
      Kapitola „A boj začal" popisuje nechutné metody titovské tajné policie UDB v pronásledování komunistů. „Rafinovaná UDB posílala k sledování vyhlédnutého člověka najednou několik lidí, kteří se během cesty střídali. Sledovaný tím byl přiveden k mylné domněnce, že není sledován, a UDB zjistila, ke komu šel, s kým se stýká." Branko poznamenal: „Ale čím se dnešek liší od okupace? Vždyť je to dnes ještě horší. A o to je dnes těžší práce." (s. 27)
      „Nejdříve vyloučí člověka ze strany, někdy si na něj vymyslí, že vede zhýralý život, jindy že provedl nějakou hrubou chybu. Když už ani to nemohou na něj udat, tvrdí o něm, že jedná proti dnešní vládě. … Propustí ho ze zaměstnání. Jelikož pak není v Bělehradě zaměstnán, vyhodí ho i s rodinou z bytu. Nové zaměstnání nenajde, o to se již titovci postarají. A když ho takto odstraní s očí lidí, kteří ho znají a po případě s ním sympatizují, za nějaký čas ho zatknou. … Ale přes všechen ten teror, ba právě proto, hnutí odporu roste. Je bez počtu skupin, které provádějí odboj, avšak není dost uvědomovacího materiálu, nejsou technické pomůcky. … S jugoslávským temperamentem se pustili do práce, a to je právě škodlivé. Soudruzi jsou netrpěliví, nepočínají si dosti konspirativně. UDB jim proto lehce přijde na stopu. Posílá mezi nás velké množství provokatérů. … Poctiví soudruzi na vyšších místech jsou odstraňováni. Každý slušný člověk musí dnes stranou a na jeho místo nastupují teroristé, lidé ochotní za peníze a moc sloužit třeba čertu. Do policie jsou bráni bývalí četníci Draži Mihajloviče, ustaši a kolaboranti, kteří dnes nejohnivěji křičí ,Živeo Tito´. Stejně je tomu v armádě. … Jde prý o to, vybudovat ,svůj´ socialismus. Škoda, že studiu trockismu a bucharinismu se u nás při školení věnovalo tak málo pozornosti. Ale i to bylo záměrné." (s. 28 - 29)
      Josip Broz Tito „Domovníci a domovnice jsou pravidelně zváni na UDB, aby referovali o svém domě, kdo ke komu chodí, zdali se u někoho nestýká víc lidí atd.", řekl Branko. „Jaký je rozdíl mezi Bělehradem 1948 a Prahou 1944, myslel jsem si. Snad jen ten, že UDB je ještě rafinovanější než gestapo.", dodává J. Světlý. (s. 30) „Titovce v té době velmi mrzelo, že příslušníci lidově demokratických států se jich straní. Aby na svou stranu přece jen ,získali´ některého příslušníka zemí jdoucích k socialismu, vymýšleli intriky hodné spisovatelů kriminálních románů nebo nejrafinovanějších vedoucích imperialistické špionáže." (s. 31) Následuje popis některých.

      Důležitá pro uvědomění si pravé tváře titovské zrady je kapitola „Hlad - průvodce Titovy pětiletky". Ta srovnává situaci na jugoslávském trhu v roce 1946 a na podzim 1948. „…Ceny na bělehradském trhu byly mnohem vyšší nežli roku 1946 a výběr zboží menší." Na chléb, ve kterém byla přimísena kukuřice, se muselo čekat ve frontě. „Houska nebyla vůbec k dostání, uzeniny se nevyráběly, čevapčiče byly zakázány, v lidových restauracích se nedostalo vůbec nic k jídlu." Nedostatek byl i nádobí a textilu. (vše s. 35) Hojně zásoben byl však speciální důstojnický obchod na třídě maršála Tita, kam bylo možno vstoupit pouze s důstojnickou legitimací. „Z přídělových potravin nebylo možno vůbec žít. Dávky nejen byly nízké a některé důležité potraviny se roku 1948 vůbec již nevydávaly, jako vejce, mléko, máslo, ale nikdo ani neměl zaručeno, že dostane to, co podle lístků měl dostat." (s. 36)
      Zemědělská družstva se rychle proměnila v družstva vesnických boháčů přisluhujících titovské bandě, v družstva kulacká. Popsán je rozhovor s venkovským prodavačem sýra Jankem Klimkem: „Do družstva jsou jenom ti, kteří něco mají. … Dnes není rozhodující, zda družstvo prosperuje či ne, zda ten či onen dobře pracuje nebo se válí, dnes záleží hlavně na tom, aby člověk uměl co nejvíce křičet ,živeo Tito, Tito heroj´ a jiné nesmysly. … Komunismus byl pro ně (kulaky - pozn. LVE) vždy něco jako mor či podobně a dnes dokonce křičí na plnou hubu, my, členové komunistické strany v čele s milovaným hrdinou Titem. … Nejdřív se pořádně nacpou a pak začínají vyšetřovat situaci v družstvu a v obci. Dopadlo to několikrát tak, že onen odvážný kritik byl odvezen do Bělehradu jako ,informbyráš´. Zmizel a nevíme, kde je ho konec. … To nejsou družstva pro lid. To jsou družstva pro boháče. … A utěšují se, že Tito již brzo ta družstva zase zruší. To prý byl jen takový pokus. … To málo, co se dnes rodí na polích, zabavují a vyvážejí. Do Anglie, aby se tam napapali…" (s. 38 - 40)

      Následuje svědectví Václava Říhy, Čecha pracujícího na stavbě elektrárny v Makedonii. Hovoří o tom, že makedonští dělníci, pracující pod vedením Čechoslováků, byli velmi často vyměňováni, aby se zabránilo politickým debatám mezi nimi. Vedoucí stavby, většinou Srbové, se dělníků stranili. Ve skupinách, v nichž Češi pracovali, „byli neustále někteří dělníci, kteří ani o práci neměli příliš zájem, zato však byli zvědaví na každé jejich slovo." (s. 49)
      „ I když v tisku byli titovci na podzim roku 1948 ve svých útocích proti Sovětskému svazu a zemím lidové demokracie poměrně umírnění, na veřejných projevech nasadili již ostrý, štvavý tón.
      „Po V. sjezdu Komunistické strany Jugoslávie v červenci 1948 vypukla ve FLRJ, jak se říkalo, hotová kongresománie." Jsou citovány některé žvásty, které titovská klika šířila: „ÚV VKS(b) vždy sabotoval budování socialismu ve FLRJ. Záviděl Titovi jeho velkou autoritu v mezinárodním socialistickém hnutí. Upíral i to, že se Jugoslávie sama osvobodila od Němců a Italů…
      ÚV KSJ vybuduje socialismus ve FLRJ za pomoci kapitalistů. Bude s nimi obchodovat, ale nedá jim žádné koncese. Bude pouštět do FLRJ jejich odborníky a komise, ale předem si vyžádá záruku, že jejich činnost bude čistě odborná. Rádi tyto odborníky v zemi přivítají, neboť budou přispívat jen blahu země a jejímu socialistickému budování.
      Americká Vacuum Oil Company vybuduje ve FLRJ socialistickou těžbu nafty a bude se radovat z tohoto přínosu k socializaci Jugoslávie, a jak říkají titovci, přínosu světové socializaci. Italští zbrojaři dodají FLRJ tanky na posilu armády země bojující proti kapitalismu. … Jugoslávie vybuduje socialismus bez Sovětského svazu a proti němu, neboť jedině ÚV KSJ vede správnou stalinskou politiku…"
(!!!) (s. 52)
      Alexandr Rankovič Jugoslávští učni v ČSR byli po vydání rezoluce Informbyra povoláni ihned zpět do Jugoslávie pod dohled Rankovičových agentů. „Pro svůj poctivý postoj stali se tito učni štvanci po jugoslávských továrnách, začali být propouštěni z továren, jen aby nebyli ve styku s dělnictvem, jemuž vykládali o československém dělnictvu, o správné politice KSČ a úspěších budování socialismu v ČSR. Mnohým z těchto učňů se podařilo utéci z FLRJ, větší počet jich však byl poslán do jugoslávských vězení a koncentračních táborů." (s. 54)

      V kapitole „Teror a náhončí teroru" popisuje J. Světlý, že v dělnické čtvrti Bělehradu viděl vojenskou hlídku se samopaly, jak zastřelila dělníka, a jeden její člen pak konstatoval: „Prase dělnické, lepil na zdi nálepky." Autor dodává: „Často v noci, když jsem psal, slyšel jsem venku střelbu. Někdy mi dokonce připadalo, že slyším kulomet. … Rafinovaná práce UDB a zatýkání a vraždy, teror, teror, teror, to jsou metody titovské kliky, to jsou její argumenty, o ně se opírá její moc." (s. 58)
      Funkcionář KSJ Ivo Grušič, který na začátku knihy horoval pro trest smrti pro odpůrce titovštiny Hebranga a Žujoviče, byl mezitím - jako zastánce rezoluce Informbyra - zatčen. Funkcionář Ivekovič, dříve vyjadřující souhlas s rezolucí, se stal agentem UDB. J. Světlý se poté konspirativně setkal s jugoslávským komunistou s krycím jménem Pavle, který mu oznámil, že Branko Perovič je mrtev - byl uvězněn titovci a dle jejich tvrzení spáchal sebevraždu. Na plenární odborové schůzi, před kterou na něj byl činěn nátlak, aby se přihlásil k titovštině, proti ní rázně vystoupil a zastal se spojenectví se SSSR. „Pak přijelo několik vozů milice a vytlačily jednotlivé skupinky dělníků z továrny. Mnoho jich bylo při tom zatčeno. Branko zmizel. … Udba následujícího dne nařídila propustit téměř polovinu dělníků. Slyšel jsem, že další z nich byli zatčeni. Pak přivezli do továrny brigádu mládeže, dvanáctileté a čtrnáctileté děti, snažili se jejich pomocí dát továrnu zase do chodu. A hlavně budit zdání, že je vše v pořádku. …
      Pak nás jednoho dne znovu nahnali do sálu, na odborovou schůzi. Bez předchozího ohlášení. Předseda, jakýsi nový člověk, jehož nikdo neznal, pravil, že nejen vedení továrny, ale i dělníci litují nedávné příhody, která prý dokazuje, že v továrně působilo několik cizích agentů. … A potom ten samozvaný předseda vytáhl jakýsi cár papíru a označil jej za dopis Brankův. Za jeho prohlášení. Napsal prý jej - před svou sebevraždou, kterou prý spáchal ze zoufalství, když si uvědomil, jaké chyby se dopustil, jak křivdil vedoucím lidem KSJ."
(s. 63)
      „Teror proti dělnické třídě, který je nutně průvodním zjevem jejich politiky, politiky restaurace kapitalismu, probíhal v té době již v celé Jugoslávii. Přicházely zprávy o zatýkání odborových vůdců, o incidentech v továrnách. Celé desítky dělníků ,mizely´ z továren. A odpovědí bylo snižování výrobnosti, sabotáže." (s. 65)

Svobodné volby v titovské Jugoslávii

      „Titovská propaganda se úzkostlivě vyhýbala věcné debatě na podkladě rezoluce, zato zběsile vířila na bubny buržoazního nacionalismu frázemi o ,národní hrdosti´, o ,pravdě´, ,spravedlnosti´, ,touze po rovnoprávnosti´, atd. … Aby zmátly vlastní lid, hlásné trouby titovské kliky typu Moši Pijadeho dokonce demagogicky osočují VKS(b) a všechny ostatní komunistické strany z buržoazního nacionalismu, projevovaného prý právě v ,postoji k FLRJ´. …
      Uvnitř samotné KSJ vystupuje mnoho poctivých komunistů proti renegátské politice Titovy kliky. Snaží se o vnitrostranickou diskuzi, avšak místo diskuze jim odpovídají Rankovičovi pochopové. Kromě Žujoviče a Hebranga, zatčených ještě ve schůzi ÚV KSJ, na níž vystoupili proti zrádcovským snahám Tita, Kardelje, Džilase, Rankoviče a spol., je zákeřně zavražděn Arso Jovanovič, vůdce jugoslávského odboje za války.
      Arso Jovanovič Bez udání důvodu jsou zprošťováni svých funkcí a zatýkáni ministři vlád jednotlivých republik. … Všude jsou dosazováni osvědčení agenti titovské kliky.
      Provádí se čistka mezi poslanci lidové skupštiny ústřední i skupštin jednotlivých republik. … Kromě desítek poslanců byly v té době zatčeny stovky vedoucích pracovníků hospodářských a kulturních."
(s. 65 - 66)
      Tribunou lží a pomluv proti Sovětskému svazu se stávají jugoslávské odbory, vedené trockistou Džuro Salajem. Ministerstvo zahraničních věcí pod vedením Aleše Beblera, je dirigováno americkým, britským a francouzským velvyslancem. Tito „nevynechá jediné příležitosti, aby nepřijal některou významnou osobnost kapitalistického světa, zavítavší do Jugoslávie. … V prosinci (1948, pozn. LVE) se v celé Jugoslávii mluví o jednáních na ostrovech Briony, kam za Titem přijíždějí význačné buržoazní politické a hospodářské osobnosti. … Přeplněná vězení již nestačí, jsou zřizovány koncentrační tábory. … Heslem třídního boje kulaků a buržoazie proti dělnické třídě je: Živeo Tito. Po V. sjezdu KSJ kulaci a buržoazie houfně vstupují do tzv. komunistické strany Jugoslávie, která jim dává perspektivy, že budou opět v plné míře obnoveny jejich výsady, že budou opět zrušena omezení vykořisťování člověka. Titovský sociálšovinismus, v němž vidí přechod ke kapitalismu, nalézá v nich nejhorlivější zastánce, v jeho jménu pronásledují poctivé komunisty, jimž říkají ,informbyráši´, tj. přívrženci Informačního byra. …
      Ve dnech 27. až 30. prosince 1948 je v Bělehradě uspořádáno zasedání skupštiny poslanců, na němž Tito a spolupachatelé ostře napadají SSSR a země lidové demokracie. … V záplavě štvaní proti SSSR a zemím lidové demokracie vynikl ještě před 1. květnem 1949 třetí sjezd Lidové fronty Jugoslávie. … Celá bělehradská čtvrť Topčider, kde se kongres konal, byla uzavřena, vyrukovalo vojsko s protileteckými děly k ochraně ,miláčka lidu, hrdiny Tita´. Před sjezdem bylo zatčeno mnoho ,podezřelých´ osob."
(s. 68 - 69)
      Tito v projevu na třetím sjezdu Lidové fronty „už bez ostychu též přiznává, že odesílá do USA olovo, měď apod., tj. suroviny, které imperialisté používají k výrobě děl a granátů proti táboru míru. Tu měď, olovo, rtuť apod., jejichž dodávku do zemí lidové demokracie znemožnil." (s. 70) Tito v sovětské karikatuře

      Následuje kapitola o tom, jak titovská banda bránila Slovákům (kterých v té době žilo v Jugoslávii zhruba 60 tisíc) a Čechům (30 tisíc) v reemigraci do Československa. Všechny, kteří chtěli opustit Jugoslávii, považovala za nepřátele socialismu. Zrušila Matici slovenskou, která „mohla existovat desítky let, přetrvala i monarchofašistický režim Alexandra a Petra a najednou nevyhovovala spojeneckému režimu v čele s maršálem Titem". (s. 78) „Je příznačné pro odpor, který vzbuzuje politika titovské kliky, že všichni vedoucí slovenské menšiny odmítli být nástrojem titovské protilidové politiky a raději riskovali pronásledování UDB. Titovcům se podařilo korumpovat jen jediného, jakéhosi Juraje Speváka. … Teprve ,přesvědčen´ příslibem význačného úředního postavení změnil tento korupční panák, který si dává říkat ,pan ministr´, své názory a stal se titovským agitátorem." (s. 81)
      V té době docházelo i k fyzickému napadání československých dělníků působících v Jugoslávii. Kniha se vrací k Václavu Říhovi, jehož skupinka dělníků byla 28. 5. 1949 napadena pěti Jugoslávci, z toho jedním v uniformě důstojníka UDB, ve Skoplji. Jeden z civilistů z jugoslávské skupinky kopl makedonského šoféra, který měl odvézt české dělníky, a vynadal mu, že je fašista, protože vozí české fašisty. Dělník Karel Havránek řekl: „Nejsem fašista, ale český komunista", a ukázal na svou přívěšek ve tvaru pěticípé hvězdy se srpem a kladivem. Důstojník UDB mu jej strhl s krku a nadával mu, že je fašista a „moskevský sluha". Potom ho Jugoslávci natolik zmlátili, že „v prvních dnech vůbec nemohl jíst, dostával silné závratě a pět dnů ležel úplně nehybně. Nebyl téměř schopen slova." (s. 83)
      Čeští dělníci po tomto incidentu požádali československá místa o okamžitý návrat do vlasti. Jejich odjezdu využila zvrácená titovská propaganda ve svůj prospěch. „Dělníci chtěli zůstat dále na stavbě, avšak na příkaz vedoucích KSČ, provádějících politiku nepřátelskou jugoslávskému lidu, musili se vrátit do Československa." (s. 87)

      Kapitola „Úklady v Řecku a Terstu" popisuje, jak titovci obvinili KS Řecka z oportunismu a „pomlouvání Jugoslávie" a udržovali vřelé přátelství s monarchofašisty a Angličany a Američany velícími monarchofašistickým vojákům (s. 88 - 89). Předáci dělnictva slovinského či chorvatského původu z italského Terstu byli vydáváni Rankovičově UDB a beze stopy mizeli v Jugoslávii. „Dělníci v Terstu věděli, že Rankovičovi agenti mohli přijíždět svobodně do Terstu a odvlékat své oběti do Jugoslávie. Jinak všudypřítomnou anglo-americkou policii nebylo možno při násilnostech titovských agentů v Terstu nikdy sehnat." (s. 91)
      Závěrečná část knihy, nazvaná „Maska je stržena", hovoří o odhalení titovského agenta László Rajka, bývalého maďarského ministra vnitra a zahraničních věcí, který v září 1949 vypověděl o plánu titovských zrádců o sjednocení všech protisovětských sil v lidově demokratických státech a opření se o západní velmoci proti Sovětskému svazu.
      Josip Broz Tito a Sofokles Venizelos Vybírám několik citací ze závěru knihy: „Vojenskou disciplinou, utajováním života strany, zatajováním členstvu dokonce i jmen vedoucích členů strany, nepořádáním stranických sjezdů, potíráním kritiky a sebekritiky agenti ve vedení strany chtěli zatáhnout záclonu nad svým počínáním. A za touto záclonou imperialističtí agenti, trockisté nenávidějící Sovětský svaz a kariéristé a nacionalisté vypořádali se s komunisty ve vedení strany, zbavovali je vlivu a nezřídka i životů. …
      Rozplynutím strany v Lidové frontě zbavili ji bojovnosti a posléze i existence. Podřadili ji přímo Rankovičově UDB. A stanovením nemožných požadavků v hospodářském styku se Sovětským svazem a lidovými demokraciemi připravovali rozbití těchto styků a nutný přechod k hospodářské spolupráci s kapitalisty, přechod Jugoslávie z tábora demokratického do tábora imperialistů. …
      Tak jako likvidovali poctivé komunisty v Jugoslávii a připravovali volnou cestu imperialismu na Balkán, tak se snažili umisťovat agenty imperialistů ve vedeních ostatních KS a jejich prostřednictvím, použitím obdobné taktiky jako v Jugoslávii, znemožňovat uskutečnění socialismu i v jiných zemích lidové demokracie. Snažili se o likvidaci vedoucích soudruhů v jiných KS. K tomu jim měl například v Maďarsku pomoci Rajk."
(s. 94 - 95)

      Kniha Jana Světlého „Národ nepokoříš" je významným svědectvím o metodách, používaných Titovou bandou za účelem zmaření cesty k socialismu v Jugoslávii. Je výstrahou těm členům komunistického hnutí, kteří se ještě dnes zastávají Titovy bandy nebo tvrdí, že „dnes už je to jedno", co a proč tato klika páchala a zda zájem socialismu a míru hájila v třídním boji, později neklasifikovaném chruščovovskými revizionisty na „roztržku", titovská banda nebo Sovětský svaz a země lidové demokracie, jejichž komunistické a dělnické strany byly sdruženy v Informačním byru (Chruščovem později v zájmu „urovnání roztržky" rozpuštěném).

Leopold Vejr