Projev Envera Hodži na zasedání 81 komunistických a dělnických stran v Moskvě 16. listopadu 1960 (3/3)

Přidáno ve středu 3. 11. 2010


Projev Envera Hodži na mezinárodním setkání komunistických a dělnických stran v r. 1960 (albánský obraz z r. 1974)

      ODMÍTNĚME REVIZIONISTICKÉ TEZE XX. SJEZDU KOMUNISTICKÉ STRANY SOVĚTSKÉHO SVAZU A ANTIMARXISTICKÝ POSTOJ CHRUŠČOVOVY SKUPINY! PODPOŘME MARXISMUS-LENINISMUS!

      Ze sbírky "Albánská strana práce v bitvě s moderním revizionismem, Projevy a články", vydavatelství "NAIM FRASHERI", TIRANA, 1972, str. 3 až 105. - 1. část ZDE, 2. část ZDE.

      Drazí soudruzi!
      V moskevském prohlášení z roku 1957, stejně jako v nám představeném návrhu prohlášení, se zdůrazňuje, že revizionismus dnes tvoří hlavní nebezpečí v mezinárodním komunistickém a dělnickém hnutí. Moskevská deklarace z roku 1957 správně zdůrazňuje, že existence buržoazního vlivu je vnitřním zdrojem revizionismu, zatímco kapitulace před tlakem imperialismu je jeho vnějším zdrojem. Zkušenost plně potvrdila, že skrytý za pseudomarxistickými a pseudorevolučními hesly se moderní revizionismus snaží všemi prostředky a způsoby diskreditovat naše veliké učení, marxismus-leninismus, které nazývá "zastaralým" a již nesouhlasím se sociálním rozvojem. Skrývajíce se za slogany o tvůrčím marxismu, nových podmínkách, se revizionisté snaží, na jedné straně, zbavit marxismus jeho revolučního ducha a podkopávat víru dělnické třídy a pracujícího lidu v socialismus, a na straně druhé používají všechny prostředky, které jsou v jejich silách, aby lichotili imperialismu, popisovali ho jako mírný a klidný. Během tří let, která uplynula od moskevské konference, bylo plně potvrzeno, že moderní revizionisté nejsou nic jiného než odpadlíci od komunistického hnutí a socialistického tábora, loajální poklonkovači imperialismu, usvědčení nepřátelé socialismu a dělnické třídy.
      Život sám ukázal, že až dosud standardními nositeli moderního revizionismu, jeho nejagresivnějšími a nejnebezpečnějšími zástupci jsou jugoslávští revizionisté, zrádná klika Tita a společníků. V době, kdy bylo schváleno moskevské prohlášení, tato nepřátelská skupina, agenti imperialismu USA, nebyla veřejně odsouzena, i když podle našeho názoru pro to byl dostatek faktů a informací. Nejen to, ale později, když bylo nebezpečí více zřejmé, nebyl veden s náležitou intenzitou proti jugoslávském revizionismu konzistentní a neutuchající boj k jeho ideologickému a politickému rozbití. To bylo příčinou mnoha zla a mnoha škod v našem mezinárodním komunistickém a dělnickém hnutí. Podle názoru naší strany důvodem, proč Titova revizionistická skupina nebyla zcela odkryta, proč se hovoří o falešných "nadějích" pro údajné "zlepšení" a pozitivní "obrat" této zrádné skupiny, je, že soudruh Chruščov a někteří další sovětští vůdci udržují smířlivý postoj, chybné názory a nesprávného posuzování této nebezpečné titovské revizionistické skupiny.
      Enver Hodža s J. V. Stalinem Říkalo se, že J. V. Stalin se mýlil při posuzování jugoslávských revizionistů a ve svém ostrém postoji vůči nim. Naše strana nikdy neschválila takový pohled, protože čas a zkušenosti ukázaly opak. Stalin velmi správně posoudil nebezpečí jugoslávského revizionismu, snažil se urovnat tuto záležitost ve vhodnou chvíli a marxistickým způsobem. V té době bylo svoláno Informbyro jako kolektivní orgán a poté, co byla titovská skupina odhalena, byl proti ní veden nelítostný boj. Čas ukázal znovu a znovu, že něco takového bylo nutné a správné.
      Albánská strana práce vždy zastávala názor, a je přesvědčena, že Titova skupina jsou zrádci marxismu-leninismu, agenti imperialismu, nebezpeční nepřátelé socialistického tábora a celého mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, tedy proti ní musí být veden nelítostný boj. My, z naší strany, jsme vedli a nadále vedeme tuto bitvu jako internacionalisté - komunisté, a také proto, že jsme cítili a nadále pociťujeme na vlastní zádech břemeno nepřátelské činnosti Titovy revizionistické kliky proti naší straně a naší zemi. Ale tento postoj naší strany nebyl a není podle představ soudruha Chruščova a některých dalších soudruhů.
      Titovská skupina je již dlouho skupinou trockistů a odpadlíků. Pro Albánskou stranu práce, přinejmenším, byli takoví od roku 1942, to znamená již před 18 lety.
      V tak daleké minulosti, jakou je rok 1942, když válka albánského lidu mocně zesílila, bělehradská trockistická skupina se vydávala za přátele a zneužívajíce naši důvěru se snažila nanejvýš bránit rozvoji našeho ozbrojeného boje, aby zabránila vzniku silných albánských partyzánských bojových oddílů, a od té doby, kdy už to nebylo možné zastavit, je chtěla uvést pod svou přímou politickou a vojenskou kontrolu. Pokoušela se učinit vše závislým na Bělehradě, naši stranu a naše partyzánské armády pouhým chvostem jugoslávské komunistické strany a jugoslávské národně-osvobozenecké armády.
      Naše strana, při zachování přátelství s jugoslávskými partyzány, úspěšně bránila těmto ďábelským úmyslům. To bylo v době, kdy se titovská skupina pokusila založit balkánskou federaci pod vedením bělehradských titovců, zapřáhnout komunistické strany do chomoutu jugoslávské komunistické strany, podřídit partyzánské armády balkánských národů jugoslávské titovské posádce. Tak se dělo v dohodě s Brity, a tak se snažili podřídit naše armády vedení Angloameričanů. Naše strana se úspěšně bránila těmto ďábelským plánům. A když byl prapor osvobození pozvednut v Tiraně, titovský gang v Bělehradě vydal rozkazy svým agentům v Albánii zdiskreditovat úspěch albánské komunistické strany a zorganizovat "puč", svržení vedení naší strany, které řídilo národně-osvobozeneckou válku a vedlo albánský lid k vítězství. První "puč" byl organizován Titem prostřednictvím jeho tajných agentů v řadách naší strany. Ale albánská komunistická strana zmařila tento Titův záměr.
      Bělehradští zrádci nesložili zbraně a spolu se svým zástupcem v naší straně, zrádcem Koči Džodžem, pokračovali v reorganizaci svého spiknutí proti nové Albánii v jiných, nových formách. Jejich záměrem bylo proměnit Albánii do sedmé republiky Jugoslávie.
      V době, kdy naše země byla zdevastována a plná odpadu a potřebovala být kompletně přestavěna, kdy naši lidé byli bez jídla a přístřeší, ale s vysokou morálku, kdy náš lid a armáda se zbraní v ruce ostražitě bránili spiknutí reakce podporované angloamerickou vojenskou misí, která hrozila Albánii novou invazí, kdy velká část albánské partyzánské armády překročila hranici a šla na pomoc jugoslávským bratrům, bojovat bok po boku s nimi a společně osvobodit Černou Horu, Bosnu, Hercegovinu, Kosovu a Metochii a Makedonii, bělehradští zrádci vymysleli plán na zotročení Albánie.
      Ale naše strana se postavila na hrdinný odpor těmto tajným agentům, kteří se tvářili jako komunisté. Když si bělehradští trockisté uvědomili, že jejich plán je ztracen, že naše strana rozbila jejich spiknutí, hráli se svou poslední kartou, a to napadením Albánie svou armádou, rozdrcením veškerého odporu, zatknutím vůdců Albánské strany práce a albánského státu a vyhlášením Albánie sedmou republikou Jugoslávie. Naše strana porazila také tento jejich ďábelský plán. Pomoc a intervence Josefa Stalina v těchto chvílích byla rozhodující pro naši stranu a pro svobodu albánského lidu. Přesně v tomto okamžiku Informbyro odhalilo Titovu kliku. Stalin a Sovětský svaz zachránili albánský lid podruhé.

Tito a Rankovič v sovětské karikatuře (Boris Jefimov)

      Informační byro přineslo porážku spiknutí Titovy kliky, a to nejen v Albánii, ale také v dalších zemích lidové demokracie. V přestrojení za komunistu odpadlík a agent imperialismu Tito a jeho gang se pokusili odcizit země lidové demokracie na Balkáně a ve střední Evropě přátelství a válečnému spojenectví se Sovětským svazem, zničit komunistické a dělnické strany našich zemí a udělat z našich států rezervy angloamerického imperialismu.
      Kdo o tom nevěděl a neviděl v akci nepřátelské plány imperialismu a jeho věrného sluhy Tita? Každý věděl, všichni se seznámili a všichni jednomyslně schválili správné rozhodnutí Informačního byra. Všichni bez výjimky schválili usnesení Informbyra, jehož informace, podle našeho názoru, byly a stále zůstávají správné.
      Ti, kteří nechtěli vidět a pochopit činy tohoto zločineckého gangu, měli druhou šanci, aby tak učinili v maďarské kontrarevoluci a neutuchajících spiknutích proti Albánii. Vlk může změnit kožich, ale zůstává vlkem. Tito a jeho gang se mohou uchýlit k podvodu, mohou se pokusit zamaskovat, ale zůstávají zrádci, zločinci a agenty imperialismu. Jsou to vrazi hrdinských internacionalistických jugoslávských komunistů, a proto jimi budou i nadále, a proto budou takto jednat, dokud nebudou zničeni.
      J. V. Stalin a V. M. Molotov Albánská strana práce nepovažuje rozhodnutí přijatá proti odpadlické Titově skupině Informačním byrem za rozhodnutí přijatá soudruhem Stalinem osobně, ale rozhodnutí přijatá všemi stranami, které tvořily Informační byro. A nejen těmito stranami samotnými, ale i komunistickými a dělnickými stranami, které nebyly členy Informbyra. Protože toto byla věc, která se týkala všech komunistických a dělnických stran, tedy také Albánské strany práce, která poté, co obdržela a prostudovala kopii dopisu soudruhů Stalina a Molotova, napsala dopis ústřednímu výboru jugoslávské komunistické strany, schvalující plně dopis i rozhodnutí Informačního byra.
      Proč pak byl "změněn postoj" k jugoslávským revizionistům, což provedl soudruh Chruščov a ústřední výbor KSSS v roce 1955, bez běžné konzultace s ostatními komunistickými a dělnickými stranami, proč byl koncipován a proveden tak rychle a jednostranně? To byla věc, týkající se nás všech. Jugoslávští revizionisté buď stojí proti marxismu-leninismu a světovým komunistickým a dělnickým stranám, nebo nestojí; buď se mýlili oni nebo jsme pochybili my, a to nejen Stalin, ve svém jednání proti nim. Nenáleželo soudruhu Chruščovovi vyřešení této záležitosti dle vlastního uvážení. Ale ve skutečnosti je to, co udělal, a tato změna postoje ve vztazích s jugoslávskými revizionisty, spojeno s jeho návštěvou v Bělehradě. To byl bombový útok na Albánskou stranu práce, která okamžitě kategoricky oponovala. Než soudruh Chruščov vyrazil do Bělehradu v květnu 1955, ústřední výbor Albánské strany práce poslal dopis ústřednímu výboru Komunistické strany Sovětského svazu, ve kterém vyjádřil nesouhlas naší strany s jeho návštěvou Bělehradu, zdůrazňuje, že jugoslávskou otázku není možné vyřešit jednostranným způsobem, ale že by měla být svolána schůze Informačního byra, na kterou by Albánská strana práce měla být také pozvána. Na ní by tato záležitost měla být vypořádána po korektní a obsáhlé diskuzi.
      Samozřejmě, že oficiálně jsme neměli právo rozhodnout, zda soudruh Chruščov měl nebo neměl jet do Bělehradu, a ustoupili jsme v tomto, ačkoli jsme v podstatě měli pravdu, a čas potvrdil, že jugoslávská otázka neměla být urovnávána tímto uspěchaným způsobem.
      Se slovy o "prvořadých zájmech" bylo usnesení Informačního byro rychle odvoláno, začala "epocha usmiřování" s "jugoslávskými soudruhy", spiklenci, všude tam, kde byli, přehodnoceni a rehabilitováni a "jugoslávští soudruzi" vyšli bez úhony, vykračovali si jako pávi a vytrubovali v zahraničí, že ve své "pouhé kauze" triumfovali, že "zločinec Stalin" vykonstruoval všechny tyto věci. Kdo odmítl převzít tento kurz, byl nazván "stalinistou", který by měl být odstraněn.
      Naše strana odmítla přijmout takový smířlivý a oportunistický kurz. Stavěla nadále na správných marxisticko-leninských ideologických důvodech, bojujíce proti jugoslávským revizionistům ideologicky a politicky. Albánská strana práce zůstala neochvějná ve svých názorech, že titovská skupina je zrádci, odpadlíky, trockisty, rozvratníky a agenty imperialismu USA, že se Albánská strana práce v jejich hodnocení nemýlila.
      Albánská strana práce zůstala neochvějná ve svém názoru, že soudruh Stalin v této věci nepochybil, že revizionisté, sledujíce svou zrádnou linii, se pokusili zotročit Albánii a prostřednictvím přípravy několika mezinárodních komplotů s angloamerickými imperialisty se snažili zavléci Albánii do mezinárodních konfliktů.
      Na druhou stranu Albánie usilovala o zřízení mezistátních vztahů dobrého sousedství, o obchodní a kulturní vztahy s Federativní lidovou republikou Jugoslávií za předpokladu, že budou dodržovány normy mírového soužití mezi státy s různými režimy, protože Albánská strana práce je přesvědčena, že titovská Jugoslávie nebyla, není a nikdy nebude socialistickou zemí, dokud bude mít v čele skupinu odpadlíků a agentů imperialismu.
      M. A. Suslov Žádné otevřené nebo skryté pokusy nesvedou Albánskou stranu práce z tohoto správného stanoviska. Marná byla snaha ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu nás přesvědčit prostřednictvím soudruha Suslova, abychom odstranili otázku Koči Džodže ze zprávy předložené našemu III. sjezdu v květnu 1956, což by znamenalo negovat náš zápas a naše principiální stanovisko.
      O Albánii se otupil titovský hřebík, nebo, jak říká Tito, "Albánie byla trnem v jejich oku", a, samozřejmě, zrádná titovská skupina pokračovala ve svém boji proti Albánské straně práce, domnívaje se, že nás zesměšní, nazývajíc nás "stalinisty".
      Bělehradská skupina neomezila svůj boj proti nám na pouhou propagandu, ale pokračovala ve své špionáži, rozvracení, spiknutích, řízení ozbrojených skupin v naší zemi, intenzivněji než v roce 1948. To vše jsou fakta. Ale tragédií je, že zatímco Albánská strana práce upevňovala ochranu proti ostrým a opakovaným útokům jugoslávských revizionistů, její neotřesitelné, principiální, marxisticko-leninské stanovisko bylo v protikladu ke smířlivému postoji sovětských vůdců a některých dalších komunistických a dělnických stran k jugoslávským revizionistům.
      Pak bylo hlasitě prohlášeno a napsáno, že "Jugoslávie je socialistickou zemí, a to je fakt", že "jugoslávští komunisté mají velké zkušenosti a velké zásluhy", že "jugoslávské zkušenosti si zaslouží větší zájem a pozornější studium", že "období sporů a nedorozumění nebylo způsobeno Jugoslávií", že "se jí stalo velké bezpráví", a tak dále a tak dále. Toto, samozřejmě, potěšilo Titovu kliku, která si myslela, že vyhrála všechno, kromě toho, že měla ještě "trn v oku", o kterém si myslela, že jej izoluje a pak zlikviduje. Ale nejen, že naše strana nebyla izolována, tím méně likvidována, ale čas ukázal, že názory naší strany byly správné.
      Velký tlak byl vyvíjen na naši stranu ohledně tohoto stanoviska. Albánci byli považováni za "horkokrevné" a "tvrdohlavé", "přehánějící" záležitosti s Jugoslávií, nespravedlivě obviňující Jugoslávce, atd. Útok proti naší straně v tomto směru byl veden soudruhem Chruščovem.
      Doposud jsem se zmínil ve stručnosti o tom, co jugoslávští revizionisté dělali proti naší zemi během války a po ní, po roce 1948, ale budu se muset trochu zdržet i událostmi předcházejícími maďarskou kontrarevoluci, která je dílem jugoslávských agentů. Zrádná bělehradská skupina začala organizovat kontrarevoluci také v Albánii. Kdyby naše strana udělala chybu zahájením "usmiřovacího tance" s jugoslávskými revizionisty, jak kázal Chruščov po roce 1955, lidová demokracie v Albánii by byla ztracena. My, Albánci, bychom nebyli zde v tomto sále, ale ještě bychom bojovali v našich horách.
      V pevné, ocelové jednotě měli naše strana a lid oči otevřené dokořán a objevili a odhalili Titovy špiony v našem ústředním výboru, kteří pracovali v tajné dohodě s jugoslávským vyslanectvím v Tiraně. Tito poslal těmto zrádcům vzkaz, aby věci připravili a čekali na jeho rozkazy. Tito špióni a zrádci také psali soudruhu Chruščovovi, aby zasáhl proti ústřednímu výboru Albánské strany práce. Jedná se o doložené skutečnosti. Titovým záměrem bylo koordinovat kontrarevoluci v Albánii s kontrarevolucí v Maďarsku.
      Náš třetí sjezd se konal po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Jugoslávští agenti si mysleli, že přišel čas, aby svrhli "neústupné stalinistické albánské vedení" a organizovali spiknutí, které bylo objeveno a rozdrceno na stranické konferenci v Tiraně v dubnu 1956. Spiklenci dostali přísné tresty, které si zasloužili.
      Titovi další nebezpeční agenti, Dali Ndreu a Liri Gega, přijali objednávku od Tita na útěk do Jugoslávie, neboť "v Albánii byli v nebezpečí, a protože aktivity proti Albánské straně práce měly být řízeny z jugoslávského území". Naše strana si byla plně vědoma Titovy činnosti a tajných rozkazů. Byla bdělá a chytila zrádce přímo na hranicích, když se snažili utéct. Zrádci byli postaveni před soud a popraveni. Všichni jugoslávští agenti, kteří připravovali kontrarevoluci v Albánii, byli odhaleni a zničeni. K našemu překvapení soudruh Chruščov vystoupil proti nám na obranu těchto zrádců a jugoslávských agentů. Obvinil nás, že jsme zastřelili jugoslávskou agentku, zrádkyni Liri Gegu, údajně "když byla těhotná, což je věc, která se nestala ani v době cara, a udělalo to špatný dojem na světové mínění". To byly pomluvy vymyšlené Jugoslávci, kterým soudruh Chruščov důvěřoval více než nám. My samozřejmě popíráme všechny tyto pomluvy ze strany soudruha Chruščova.
      Ale nesprávný, bezcharakterní a nepřátelský postoj soudruha Chruščova vůči naší straně a jejímu vedení se u toho nezastavil. Další jugoslávský agent a zrádce Albánské strany práce a albánského lidu, Panajot Plaku, uprchl do Jugoslávie a vstoupil do jugoslávských služeb. Organizoval nepřátelské vysílání takzvané rozhlasové stanice "Socialistická Albánie". Tento zrádce napsal banditovi Titovi a soudruhu Chruščovovi žádost, aby využili své autority k odstranění albánského vedení v čele s Enverem Hodžou pod záminkou, že jsme "antimarxisté a stalinisté". Aniž by byl rozhořčen dopisem tohoto zrádce, soudruh Chruščov vyjádřil názor, že Panajot Plaku by se mohl vrátit do Albánie za předpokladu, že mu nic neuděláme, nebo by mohl najít politický azyl v Sovětském svazu. Měli jsme pocit, jako kdyby zdi Kremlu klesly na naše hlavy, protože jsme si nikdy nedokázali představit, že první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu by mohl jít tak daleko, že podpoří Titovy agenty a zrádce naší strany proti naší straně a našemu lidu.
      Ale vyvrcholení naší principiální opozice k soudruhu Chruščovovi v jugoslávské otázce bylo dosaženo, když tváří v tvář našemu principiální přetrvávání odhalování bělehradských titovských agentů se tak rozzuřil, že během oficiálních rozhovorů mezi oběma delegacemi v dubnu 1957 nám rozzlobeně řekl: "Zastavujeme s vámi jednání. Rozcházíme se s vámi. Snažíte se nás donutit, abychom jednali jako Stalin".
      Byli jsme znechuceni nepřátelským postojem soudruha Chruščova, který hodlal přerušit jednání, což by znamenalo zhoršení vztahů s albánskou stranou a státem v otázce zrádců marxismu-leninismu, Titovy skupiny. Nikdy jsme se nedokázali shodnout na toto téma, ale my, kteří jsme byli obviněni z horkokrevnosti, jsme zůstali klidní, protože jsme byli přesvědčeni, že jsme v právu, a nikoli soudruh Chruščov, že naše linie je správná, a nikoli linie soudruha Chruščova, že zkušenosti správnost naší linie znovu potvrdí, jako ji už potvrdily mnohokrát.
      Podle našeho názoru, kontrarevoluce v Maďarsku byla hlavně dílem titovců. V Titovi a bělehradských odpadlících měli američtí imperialisté nejlepší zbraň ke zničení lidové demokracie v Maďarsku.
      Po návštěvě soudruha Chruščova v Bělehradu v roce 1955 už nikdo nehovořil o Titově podvratné činnosti. Kontrarevoluce v Maďarsku nevypukla nečekaně. Byla připravena, můžeme říci, zcela otevřeně, a bylo by zbytečné se nás snažit přesvědčit, že tato kontrarevoluce byla připravena ve velké tajnosti. Tato kontrarevoluce byla připravena agenty Titova gangu v tajné dohodě se zrádcem Imre Nagym, ve spolčení s maďarskými fašisty, a ti všichni jednali otevřeně pod vedením Američanů.
      Plán titovců, kteří byli vůdci, znamenal oddělení Maďarska od našeho socialistického tábora, aby se stalo druhou Jugoslávií, vešlo ve spojenectví s NATO prostřednictvím Jugoslávie, Řecka a Turecka, obdrželo podporu z USA a spolu s Jugoslávií a pod vedením imperialistů pokračovalo v boji proti socialistickému táboru.
      Kontrarevolucionáři pracovali v Maďarsku otevřeně. Ale jak je možné, že jejich činnost nevzbudila žádnou pozornost? Nemůžeme pochopit, jak je možné, že titovské a horthyovské bandy působily tak volně v bratrské zemi lidové demokracie jako je Maďarsko, kde strana byla u moci a zbraně diktatury byly v jejích rukou, kde byla přítomna Sovětská armáda.
      Myslíme si, že stanovisko soudruha Chruščova a dalších sovětských soudruhů přijaté k Maďarsku nebylo jasné, protože se velmi mýlili ve svých názorech, které udržují o bělehradském gangu, a které jim nedovolují vidět situaci správně.
      Imre Nagy Sovětští soudruzi důvěřovali Imre Nagymu, Titovu muži. Neříkáme to pro nic za nic, bez dobrého důvodu. Před vypuknutím kontrarevoluce, a když byly věci ve varu v "Petöfiho klubu", jsem zrovna projížděl přes Moskvu, a v rozhovoru se soudruhem Suslovem jsem mu řekl, co jsem viděl na své cestě přes Budapešť. Řekl jsem mu také, že Imre Nagy dezertoval a organizuje kontrarevoluci v "Petöfiho klubu". Soudruh Suslov vystoupil kategoricky proti mému názoru, a ve snaze dokázat mi, že Imre Nagy je dobrý člověk, vytáhl ze šuplíku čerstvou Imre Nagyho "sebekritiku". Nicméně jsem soudruhu Suslovovi řekl, že Imre Nagy je zrádce.
      Ptáme se a klademe legitimní otázku: Proč soudruh Chruščov a sovětští soudruzi platí časté návštěvy na Brioni, aby hovořili s odpadlíkem Titem o maďarských událostech? Pokud si sovětští soudruzi byli vědomi skutečnosti, že titovci připravovali kontrarevoluci v zemi našeho tábora, je přípustné, aby vedoucí představitelé Sovětského svazu jezdili rozmlouvat s nepřítelem, který organizuje spiknutí a kontrarevoluce v socialistických zemích?
      Jako komunistická strana, jako stát lidové demokracie, jako člen Varšavské smlouvy a socialistického tábora, jsme oprávněni ptát se soudruha Chruščova a sovětských soudruhů, nač tolik setkání s Titem na Brioni v roce 1956, s tímto zrádcem marxismu-leninismu, a ani jedno setkání s našimi zeměmi, ani jediné setkání členů Varšavské smlouvy? Kdy se členové této Varšavské smlouvy sejdou, pokud ne tehdy, když je jedna z našich zemí v nebezpečí?
      Zda zasáhnout či nezasáhnout se zbraní v ruce v Maďarsku, to není, myslíme si, v kompetenci jednoho člověka; když jsme zřídili Varšavskou smlouvu, měli bychom společně rozhodovat, protože jinak je k ničemu mluvit o spojenectví, kolektivním duchu a spolupráci mezi stranami. Maďarská kontrarevoluce stála náš tábor krev, krev Maďarska a Sovětského svazu.
      Proč bylo toto krveprolití povoleno a nebyly učiněny kroky k jeho zabránění? Jsme toho názoru, že žádné předběžné opatření by nemohlo být přijato, dokud soudruh Chruščov a sovětští soudruzi budou důvěřovat organizátorovi maďarské kontrarevoluce, zrádci Titovi, dokud budou přikládat tak malý význam nezbytně nutným pravidelným setkáním se svými přáteli a spojenci, dokud budou jednostranně rozhodovat ve věcech, které se týkají nás všech, dokud nebudou přikládat vůbec žádný význam kolektivní práci a kolektivním rozhodnutím.
      Albánské straně práce není vůbec jasné, jak se věci vyvíjely a jaká rozhodnutí byla přijata. V době, kdy titovské vedení hovořilo na Brioni se sovětskými soudruhy, na jedné straně, a horečně organizovalo kontrarevoluce v Maďarsku a Albánii, na straně druhé, sovětští soudruzi ani v nejmenším neměli snahu informovat naše vedoucí představitele, alespoň formálně, protože jsme spojenci, o tom, co se děje nebo o tom, jaká opatření budou přijata. Ale nejedná se jen o formalitu. Sovětští soudruzi vědí až příliš dobře, jak bělehradský gang smýšlí o Albánii a co s ní zamýšlí. Ve skutečnosti by tento postoj sovětských soudruhů měl nejen být odsouzen, ale je také nepochopitelný.
      Maďarsko bylo pro nás velkým poučením, tím, co se stalo, dramatem, které zde bylo hráno na jevišti i v zákulisí. Věřili jsme, že maďarská kontrarevoluce více než dostatečně ukázala zradu Tita a jeho gangu. Víme, že mnoho dokumentů je uzamčeno a nebyly zveřejněny, dokumenty, které odhalují barbarskou činnost Titovy skupiny v maďarských událostech. Proč se tak děje, tomu nerozumíme. Jaké zájmy se skrývají za tím, že tyto dokumenty nebyly odhaleny, ale jsou drženy pod zámkem? K odsouzení Stalina po jeho smrti bylo vytaženo mnoho bezvýznamných jednotlivostí, zatímco dokumenty, které odhalují tak odporného zrádce, jakým je Tito, jsou zavřené v šuplíku.
      Ale dokonce i po maďarské kontrarevoluci politický a ideologický boj proti titovskému gangu, místo aby byl stále intenzivnější, jak požaduje marxismus-leninismus, je bagatelizován, což vede k usmíření, úsměvům, kontaktům, umírněnosti a téměř k polibkům. Ve skutečnosti tyto oportunistické postoje umožňují titovcům těžit z této situace.
      Albánská strana práce oponuje linii sledované soudruhem Chruščovem a ostatními soudruhy vůči jugoslávským revizionistům. Naše strana pokračuje v boji proti revizionistům s ještě větší rázností. Mnoho přátel a soudruhů, a to zejména sovětští a bulharští soudruzi, neschopni zaútočit na naši správnou linii, se nám vysmívali, zesměšňovali nás a prostřednictvím svých přátelských kontaktů s titovci všude náš lid izolovali.
      Josip Broz Tito Doufali jsme, že po VII. titovském sjezdu i slepý, natož marxista, uvidí, kým se zabývá a s kým má co do činění. Bohužel to tak nedopadlo. Nedlouho po VII. titovském sjezdu bylo odhalování revizionismu umírněno. Sovětské teoretické publikace mluvily o každé odrůdě revizionismu, a to i o revizionismu v Honolulu, ale velmi málo říkaly o revizionismu jugoslávském. To je jako říkat: "Nedívejte se na vlka před svýma očima, ale podívejte se na jeho stopy". Byla zahájena hesla: "Nemluvte už o Titovi a jeho gangu, posílí to jeho ješitnost", "nemluvte už o Titovi a jeho skupině, poškozujete tím jugoslávský lid", "nemluvte už o titovských renegátech, Tito to využívá k mobilizaci jugoslávských národů proti našemu táboru", atd. Mnoho stran přijalo tato hesla, zatímco naše strana tak neučinila, a myslíme si, že jednala správně.
      Byla vytvořena taková situace, že tisk ve spřátelených zemích přijímal články albánských autorů pouze za předpokladu, že v nich nebyla žádná zmínka o jugoslávských revizionistech. Všude v zemích lidové demokracie, s výjimkou Československa, kde obecně platí, že českoslovenští soudruzi hodnotí naši činnost správně, byli naši velvyslanci izolováni, protože diplomaté ve spřátelených zemích raději hovořili s titovskými diplomaty, zatímco nenáviděli naše diplomaty a nechtěli na ně ani pohlédnout.
      A věci šly tak daleko, že soudruh Chruščov svůj příchod do Albánie v květnu 1959 v čele sovětské stranické a vládní delegace podmínil jugoslávskou otázkou. První věc, kterou soudruh Chruščov prohlásil na začátku jednání v Tiraně, bylo informování všech na schůzi, že nebude mluvit proti jugoslávským revizionistům, což je věc, ke které ho nikdo nemohl nutit, ale učiněná prohlášení tohoto druhu ukazují zcela otevřeně, že v tomto tématu nesouhlasí s Albánskou stranou práce.
      Respektovali jsme přání hosta po celou dobu jeho pobytu v Albánii, bez ohledu na skutečnost, že titovský tisk byl velmi nadšený a neopomněl napsat, že Chruščov zavřel Albáncům ústa. To odpovídalo skutečnosti, ale soudruh Chruščov byl dalek tomu, aby nás přesvědčil v této záležitosti a titovci se to dozvěděli zcela jasně, protože po odjezdu hosta z naší země se Albánská strana práce necítila již vázána jeho podmínkami a pokračovala po vlastní marxisticko-leninské cestě.
      Ve svých rozhovorech s Vukmanovičem Tempem soudruh Chruščov mimo jiné srovnával naše stanovisko s jugoslávským a řekl, že nesouhlasí s tónem Albánců. Domníváme se, že prohlášení soudruha Chruščova Vukmanoviči Tempovi, tomuto nepříteli marxismu-leninismu, socialistického tábora a Albánie, je chybné a mělo by být odsouzeno. Myslíme si, že každý by měl dostat, co si zaslouží a my, z naší strany, nesouhlasíme se smířlivým tónem soudruha Chruščova k revizionistům, protože naši lidé říkají, že je třeba hovořit drsně s nepřítelem a medově s milovaným.
      Někteří soudruzi zastávají chybný názor, že udržujeme tento postoj vůči titovcům, protože, jak oni prohlašují, údajně toužíme držet prapor boje proti revizionismu, nebo proto, že chápeme tento problém z úzkého úhlu pohledu, z úhlu čistě národního, tedy tvrdí, že jsme se dali, ne-li úplně na "šovinistický kurz", alespoň na "omezený nacionalismus". Albánská strana práce otázku jugoslávského revizionismu hodnotí prizmatem marxismu-leninismu, považovala jej, považuje a bojuje proti němu jako proti hlavnímu nebezpečí pro mezinárodní komunistické hnutí, jako nebezpečí pro jednotu socialistického tábora.
      Albánská strana práce Ale ačkoli jsme internacionalisté, jsme komunisté z konkrétní země, z Albánie. My, albánští komunisté, bychom se nemohli nazývat komunisty, pokud by se nám nepodařilo důsledně a odhodlaně obhájit svobodu naší posvátné země od spiknutí a diverzích útoků Titovy revizionistické kliky, které jsou zaměřeny na invazi do Albánie, což je již každému známo. Můžeme připustit my, albánští komunisté, aby se Albánie stala kořistí Tita, imperialistů USA, Řeků nebo Italů? Ne, nikdy!
      Někteří jiní radí, abychom se nevyjadřovali proti Jugoslávci, říkajíce: "Proč se bojíte? Brání vás Sovětský svaz!" Říkali jsme těmto soudruhům a řekněte jim znovu, že se nebojíme ani jugoslávských trockistů, ani kteréhokoli jiného systému. Řekli jsme a říkáme to znovu, že Sovětský svaz nás bránil, brání a bude nás bránit, ale my jsme marxisté-leninovci a ani na chvíli bychom neměli upustit od boje proti revizionistům a imperialistům, dokud je nevyhladíme. Protože aby vás Sovětský svaz bránil, musíte se nejdříve bránit sami.
      Jugoslávci nás obviňují, že jsme údajně šovinisté, že zasahujeme do jejich vnitřních záležitostí a požadujeme úpravy albánsko-jugoslávských hranic. Mnoho našich přátel si myslí a naznačuje, že albánští komunisté plavou v těchto vodách. Říkáme našim přátelům, kteří si to myslí, že se hluboce mýlí. Nejsme šovinisté ani nepožadujeme úpravu hranic. Ale to, co požadujeme a budeme neustále požadovat od titovců, a co budeme neustále odhalovat, je, aby přestali páchat zločin genocidy proti albánské menšině v Kosovu a Metochii, aby ukončili bílý teror proti Albáncům z Kosova, aby přestali odcizovat Albánce jejich rodné půdě a deportovat je 'en masse' do Turecka. Požadujeme, aby práva albánské menšiny v Jugoslávii byla uznána v souladu s ústavou Federativní lidové republiky Jugoslávie. Je to šovinistické nebo marxistické?
      To je náš postoj v těchto záležitostech. Ale pokud titovci mluví o mírovém soužití, míru, dobrých sousedských vztazích a na druhé straně organizují spiknutí, armády žoldáků a fašistů v Jugoslávii za účelem útoku na naše hranice, sekání do socialistické Albánie a jejího rozdělení s řeckými monarchofašisty, pak jsme přesvědčeni, že nejen Albánci v nové Albánii, ale i jeden milion Albánců žijících v Titově područí pozvednou zbraně, aby zastavili ruku zločince. A to je marxistické, a pokud se něco stane, bude to, co bude třeba udělat. Albánská strana práce nedovolí nikomu politikařit s právy albánského lidu.
      Nechceme zasahovat do vnitřních záležitostí druhých, ale když, v důsledku zpomalení boje proti jugoslávskému revizionismu, věci jdou tak daleko, že je zveřejněna v přátelské zemi, jakou je Bulharsko, mapa Balkánu, v níž je zahrnuta Albánie uvnitř hranic federativní Jugoslávie, nemůžeme mlčet. Dozvídáme se, že se to stalo kvůli technické chybě zaměstnance, ale proč se to nestalo již dříve?
      Alexandr Rankovič Ale to není ojedinělý případ. Na shromáždění v Sremské Mitrovici bandita Rankovič jako obvykle napadl Albánii a nazval ji "peklem, kde svrchovaně panují ostnatý drát a boty pohraničníků", hlásaje, že demokracie italských neofašistů je vyspělejší než naše.
      Rankovičova slova by pro nás neměla žádný význam, ale tato slova poslouchali s největším klidem sovětský a bulharský velvyslanec v Bělehradě, kteří se zúčastnili tohoto setkání, aniž by vznesli sebemenší protest. Vyjádřili jsme proti tomu soudružským způsobem protest ústřednímu výboru Komunistické strany Sovětského svazu a Bulharské komunistické strany.
      Todor Živkov Ve svém dopise s odpovědí ústřednímu výboru Albánské strany práce se soudruh Živkov odvážil odmítnout náš protest a nazvat řeč gangstera Rankoviče pozitivní. Nikdy by nás nenapadlo, že první tajemník ústředního výboru Bulharské komunistické strany by mohl popsat jako pozitivní projev gangstera Rankovičova typu, který hrubě uráží socialistickou Albánii, přirovnávaje ji k peklu. Nejen, že odmítáme s pohrdáním tuto nepřípustnou urážku od prvního tajemníka ÚV Bulharské komunistické strany, ale jsme si naprosto jisti, že Bulharská komunistická strana a hrdinný bulharský lid by se naprosto vzbouřili, kdyby toto vyslechli. Žádná jednání nám nepůjdou příliš dobře, pokud vůči sobě připustíme takové hrubé chyby.
      Můžeme se nikdy, nikdy shodnout se soudruhem Chruščovem a protestujeme proti jeho jednání s Sofoklem Venizelem ohledně řecké menšiny v Albánii. Soudruh Chruščov si je dobře vědom, že hranice Albánie jsou nedotknutelné a posvátné a že každý, kdo se jich dotkne, je agresor. Albánský lid bude bojovat do poslední kapky své krve, co se týče jeho hranic. Soudruh Chruščov se vážně mýlil, když řekl, že Venizelos viděl Řeky a Albánce pracovat společně jako bratry v Korse. V Korse vůbec není řecké menšina, ale prastaré lakomství Řeků je známo v okrese Korsa stejně, jako v celé Albánii. V Gjirokastře je velmi malá řecká menšina. Soudruh Chruščov ví, že požívá všech práv, používá svůj vlastní jazyk, má své vlastní kostely a školy a kromě toho všechna práva, která mají ostatní albánští občané.
      Ambice Řeků, mezi nimi i ty Sofokla Venizela, syna Eleftheria Venizela, který vraždil Albánce a vypaloval celé okresy jižní Albánie, fanatického řeckého šovinisty a otce myšlenky Velkého Řecka, zaměřené na rozkrájení Albánie a její anexe pod heslem autonomie, jsou velmi dobře známé: soudruh Chruščov si je dobře vědom postoje Albánské strany práce, albánské vlády a lidu v této záležitosti. Nechce dát Sofoklovi odpověď, kterou si zaslouží, znemožnit jeho vzrušující naděje a iluze a říci, že přednášení tužeb britského agenta, šovinisty albánským přátelům, je pro nás nepřijatelné a zaslouží si odsouzení.
      Soudruhu Chruščove, dali jsme vám odpověď ohledně Sofokla Venizela a věříme, že jste se o ní dozvěděl prostřednictvím tisku. Nejsme proti vašemu politikaření se Sofoklem Venizelem, ale bráníme se politikaření s našimi hranicemi a našimi právy, protože nedovolíme a nepřipustíme takovou věc. A to děláme nikoli jako nacionalisté, ale jako internacionalisté.
      Někteří mohou považovat věci, které vám říkám, za nemístné, za prohlášení nepříslušející úrovni tohoto setkání. Nebylo by pro mě obtížné si dát dohromady projev v údajně teoretickém tónu, hovořit v zobecňování a citacích, podat zprávu v obecné rovině, jak se sluší, a předat slovo dalšímu.
      Ale Albánské straně práce se zdá, že na to není příležitost. To, co jsem řekl, se může zdát jako nějaký útok, ale je to kritika sledující správnou linii, vznesená v rámci leninských norem. Ale vidíme-li, že jednu chybu následuje další, bylo by chybou, abychom byli zticha, protože postoje, činy a praxe potvrzují, obohacují a vytvářejí teorii.
      Jak rychle byla zorganizována bukurešťská konference a jak rychle byla čínská komunistická strana odsouzena za "dogmatismus"! Ale proč nebyla stejně rychle zorganizována konference, která by odsoudila revisionismus?
      Byl revizionismus zcela odhalen, jak tvrdí sovětští soudruzi? Ne, v žádném případě nebyl! Revizionismus byl a zůstává hlavním nebezpečím, jugoslávský revizionismus nebyl zlikvidován a díky tomu, jak s ním zacházíme, nachází volné pole působnosti pro všechny formy činností.
      A lze říci, že neexistují žádné rušivé projevy moderního revizionismu v jiných stranách? Každý, kdo říká, že "neexistují", zavírá oči před tímto nebezpečím, a jednoho krásného dne se probudíme a uvidíme, že se s námi staly nečekané věci. Jsme marxisté a měli bychom analyzovat svou práci, stejně jako to dělal a nás učil dělat Lenin. Nebál se chyb, podíval se pravdě do očí a napravil je. To je způsob, jakým jednala bolševická strana a to je způsob, jakým by měly jednat naše strany.
      Ale co se děje v řadách našich stran? Co se děje v našem táboře od XX. sjezdu? Soudruh Suslov to zřejmě pociťuje optimisticky a vyjádřil tento pocit na říjnové výborové schůzi, když vyčítal delegátu Albánské strany práce, Hysni Kapovi, pesimismus při pozorování událostí. My, albánští komunisté, jsme nebyli pesimisty ani v nejčernějších okamžicích v historii naší strany a lidu a nikdy nebudeme, ale vždy budeme realisty.
      Hodně bylo řečeno o naší jednotě. To je zásadní, a měli bychom bojovat o její posílení a zakalení. Ale faktem je, že v mnoha důležitých principiálních otázkách jednotu nemáme.
      Albánská strana práce je toho názoru, že věci by měly být přezkoumány ve světle marxisticko-leninské analýzy a chyby by měly být napraveny. Vezměme otázku kritiky Stalina a jeho práce. Naše strana, jsouc marxisticko-leninská, si je plně vědoma toho, že kult osobnosti je cizím a nebezpečným pro jednotlivé strany i pro samotné komunistického hnutí. Marxistické strany by nejen neměly umožňovat rozvoj kultu osobnosti, který brzdí aktivitu mas, neguje jejich roli, je v rozporu s rozvojem života strany a se zákony, kterými se strana řídí, ale mělo by se s ním také vědomě bojovat a hlavně jej vymýtit, když se začne objevovat nebo se již objevil v konkrétní zemi. Podíváme-li se na věc z tohoto úhlu, plně souhlasíme s tím, že kult osobnosti, Stalina, by měl být kritizován jako nebezpečný projev v životě strany. Ale podle našeho názoru XX. sjezd a zejména tajná zpráva soudruha Chruščova nenastolily otázku soudruha Stalina správně, objektivním marxisticko-leninským způsobem.
      N. S. Chruščov s J. V. Stalinem Stalin byl těžce a nespravedlivě odsouzen v této záležitosti soudruhem Chruščovem a XX. sjezdem. Soudruh Stalin a jeho práce nepatří samotné Komunistické straně Sovětského svazu a sovětskému lidu, ale nám všem. Stejně jako soudruh Chruščov řekl v Bukurešti, že rozdíly nejsou mezi Komunistickou stranou Sovětského svazu a Komunistickou stranou Číny, ale mezi čínskou komunistickou stranou a mezinárodním komunismem, stejně jako mu vyhovovalo říci, že rozhodnutí XX. a XXI. sjezdu byla přijata stejně tak všemi komunistickými a dělnickými stranami, měl by také být tak velkomyslný a důsledný v posuzování práce Stalina, aby jej světové komunistické a dělnické strany mohly přijmout s čistým svědomím.
      Nemohou být dva metry ani dvě váhy v této záležitosti. Dále, proč byl soudruh Stalin odsouzen na XX. sjezdu bez předchozí konzultace s ostatními světovými komunistickými a dělnickými stranami? Proč byla na Stalina uvalena tato "kletba" nečekaně pro ostatní světové komunistické a dělnické strany, a proč se o tom mnoho sesterských stran dozvědělo pouze tehdy, když imperialistický tisk publikoval tajnou zprávu soudruha Chruščova široko daleko?
      Odsouzení soudruha Stalina bylo vnuceno komunistickému a pokrokovému světu soudruhem Chruščovem. Co mohly naše strany dělat za těchto okolností, když nečekaně, s využitím veliké moci Sovětského svazu, vnutil záležitost tohoto druhu našemu bloku?
      Albánská strana práce se ocitla ve velkých rozpacích. Nebyla přesvědčena a nikdy nebude přesvědčena o správnosti odsouzení soudruha Stalina tímto způsobem a těmito formulacemi, jak to udělal soudruh Chruščov. Naše strana přijala, vcelku, závěr XX. sjezdu v této věci, ale přesto se nebude držet omezení stanovených sjezdem ani ustupovat vydírání a zastrašování zvnějšku naší země.
      Albánská strana práce udržovala realistický postoj k otázce Stalina. Bylo to správné a přijatelné, že vůči tomuto slavnému marxistovi, dokud byl naživu, nikdo nebyl "dost statečný", aby vystoupil a kritizoval ho, ale když zemřel, bylo na něj naházeno velké množství bahna, čímž byla vytvořena nepřijatelná situace, v níž celá slavná epocha Sovětského svazu, kdy byl první socialistický stát na světě založen, kdy Sovětský svaz sílil, úspěšně porazil imperialistické spiknutí, rozdrtil trockisty, bucharince a kulaky jako třídu, kdy byla zahájena výstavba těžkého průmyslu a zvítězila kolektivizace, krátce, kdy se Sovětský svaz stal kolosální silou úspěšnou při budování socialismu, kdy bojoval za druhé světové války s legendárním hrdinstvím a porazil fašismus, osvobodil naše národy, kdy byl zřízen silný socialistický tábor, a tak dále a tak dále - celá tato slavná epocha Sovětského svazu je ponechána bez kormidelníka, bez vůdce?
      Albánská strana práce se domnívá, že to není správné, normální ani marxistické, vymazat Stalinovo jméno a skvělou práci z celé této epochy, jak se tomu právě děje. Měli bychom všichni hájit velké a nesmrtelné Stalinovo dílo. Ten, kdo jej nebrání, je oportunista a zbabělec.
      Lenin a Stalin Jako člověk a jako vůdce bolševické komunistické strany byl po Leninově smrti soudruh Stalin, v té době, nejvýznamnějším vůdcem mezinárodního komunismu, pomáhal velmi pozitivním způsobem a s velkou autoritu při konsolidaci a podpoře vítězství komunismu na celém světě. Všechny teoretické práce soudruha Stalina jsou ohnivým svědectvím o jeho věrnosti svému geniálnímu učiteli, velikému Leninovi, a leninismu.
      Stalin bojoval za práva dělnické třídy a pracujícího lidu na celém světě, bojoval až do konce s velkou důsledností za svobodu národů našich zemí lidové demokracie.
      Hodnotíme-li věci pohledem z tohoto úhlu, Stalin patří celému komunistickému světu a nikoli sovětským komunistům samotným, patří všem dělníkům světa a nikoli sovětským dělníkům samotným.
      Kdyby soudruh Chruščov a sovětští soudruzi posuzovali záležitost v tomto duchu, nedopustili by se hrubé chyby, která byla provedena. Ale oni nahlíželi na otázku Stalina velmi jednoduše a pouze z vnitřního hlediska Sovětského svazu. Ale podle názoru Albánské strany práce i z tohoto hlediska na ni nahlíželi velmi jednostranným způsobem, viděli pouze jeho chyby, téměř kompletně odhlédli od jeho velkolepé činnosti, jeho hlavního přispění k posílení Sovětského svazu, k zocelení Komunistické strany Sovětského svazu, k budování hospodářství Sovětského svazu, jeho průmyslu, jeho kolchozního zemědělství, od jeho vedení sovětských lidí k jejich velkému vítězství nad německým fašismem.
      Dělal Stalin chyby? Samozřejmě, že ano. V tak dlouhém obdobím plném hrdinství, zkoušek, bojů a vítězství, bylo nevyhnutelné, nejen pro Josefa Stalina osobně, ale také pro vedení jako kolektivní orgán, udělat chyby. Která strana a který vůdce může tvrdit, že se nedopustili žádných chyb ve své práci? Když kritizujeme stávající vedení Sovětského svazu, soudruzi ze sovětského vedení nám radí dívat se dopředu a nechat minulost minulostí, říkají nám, abychom zabránili polemikám, ale když přijde řeč na Stalina, nejenže se nedívají dopředu, ale obracejí se stále znovu hluboko dozadu, aby se vystopovali pouze slabá místa ve Stalinově práci.
      Kult osobnosti Stalina by samozřejmě měl být překonán. Ale lze říkat, jak to bylo prohlašováno, že Stalin sám byl podporovatelem tohoto kultu osobnosti? Kult osobnosti by měl být svržen nepochybně, ale bylo to nutné a bylo to správné jít do takové hloubky, aby se ukazovalo prstem na každého, kdo zmínil Stalinovo jméno, hledělo se úkosem na každého, kdo rychle a nadšeně používá citáty ze Stalina? Určité osoby rozbíjejí sochy postavené Stalinovi a mění názvy měst, která byla po něm pojmenována. Ale proč zacházet ještě dál? V Bukurešti, obraceje se k čínským soudruhům, soudruh Chruščov řekl: "Naskakujete na mrtvého koně", "Přijďte a dostanete jeho kosti, jestli chcete!" Tyto odkazy byly na Stalina.
      Albánská strana práce prohlašuje slavnostně, že je proti tomuto jednání a tomuto hodnocení práce a osoby Josefa Stalina.
      Sovětští soudruzi, proč byly tyto otázky položeny tímto způsobem a v tak zkreslené formě, zatímco existují možnosti, jak pochybení Stalina i celého vedení napravit náležitě, opravit je, aniž by vznikl takový šok v srdcích komunistů celého světa, kterým jen smysl pro disciplínu a autorita Sovětského svazu znemožňuje, aby pukla?
      A. I. Mikojan Soudruh Mikojan řekl, že jsme se neodvážili kritizovat soudruha Stalina, dokud byl naživu, protože by nám uřezal hlavy. Jsme si jisti, že soudruh Chruščov nám neuřízne hlavy za to, že přicházíme s jeho kritikou.
      Po XX. sjezdu došlo ke známým událostem v Polsku, kontrarevoluce vypukla v Maďarsku, začaly útoky na sovětský systém, došlo ke zmatku v mnoha komunistických a dělnických stranách světa - a v konečném důsledku to způsobil tento sjezd.
      Pokládáme otázku: Proč se tyto věci vyskytují v mezinárodním komunistickém hnutí, v řadách našeho tábora, po XX. sjezdu? Nebo se tyto věci dějí, protože vedení Albánské strany práce je sektářské, dogmatické a pesimistické?
      Záležitost tohoto druhu nemůže stát mimo náš mimořádný zájem a my bychom měli hledat léky a léčit tuto nemoc. Ale, každopádně, tuto nemoc nelze vyléčit poklepáváním odpadlíku Titovi po ramenou, ani sdělením, že moderní revizionismus byl zcela odstraněn, jak tvrdí sovětští soudruzi.
      Autorita leninismu byla a je rozhodující. Měla by být udržována a všestranně a radikálně očišťována od mylných názorů. Neexistuje žádný jiný způsob pro nás komunisty. Jestliže jsou věci, které musí a měly by být řečeny naplno, a ony jsou, mělo by se tak stát nyní, na této konferenci, předtím, než bude příliš pozdě. Komunisté, myslíme si, by měli jít spát s čistým svědomím, musí usilovat o upevnění své jednoty, ale aniž by skrývali své výhrady, bez pocitu zvýhodňování a nenávisti. Komunista říká otevřeně, co cítí v srdci, a záležitosti budou hodnoceny správně.
      Mohou existovat lidé, kteří nebudou mít radost z toho, co naše malá strana říká. Naše malá strana může být izolována, naše země může být podrobena ekonomickému tlaku s cílem dokázat, údajně, našemu lidu, že jeho vedení je k ničemu, naše strana může být a je napadána; Michail Suslov přirovnává Albánskou stranu práce k buržoazním stranám a přirovnává její představitele ke Kerenskému. Ale to nás nezastraší nás. Naučili jsme se některé lekce. Rankovič neřekl horší věci o Albánské straně práce, Tito nás nazýval Goebbelsy, ale my jsme leninovci a oni jsou trockisté, zrádci, poklonkovači a agenti imperialismu.
      Rád bych zdůraznil, že Albánská strana práce a albánský lid prokázali v praxi, jak moc milují, jak moc respektují a jak věrně stojí za Sovětským svazem a Komunistickou stranou Sovětského svazu, a že když Albánská strana práce kritizuje špatné činy některých sovětských vůdců, neznamená to, že naše názory a náš postoj se změnily. My, Albánci, se odvažujeme jako marxisté kritizovat tyto soudruhy ne proto, že je nenávidíme, ale protože o nich máme vysoké mínění a protože milujeme nade vše Komunistickou stranu Sovětského svazu a sovětský lid.
      Tak je to s naší láskou k Sovětskému svazu, Komunistické straně Sovětského svazu a sovětskému vedení. Se svou marxistickou vážností jim to soudružsky říkáme, otvíráme jim své srdce, říkáme jim narovinu, co si myslíme. Pokrytci jsme nikdy nebyli, ani nikdy nebudeme.
      S touto vážností ukážeme, že Komunistická strana Sovětského svazu nám bude nadále drahá, bez ohledu na chyby, které můžeme udělat, ale Komunistická strana Sovětského svazu a další světové komunistické a dělnické strany nebudou moci nás obviňovat z nedostatku upřímnosti, z pomluv za jejich zády nebo z přísahání věrnosti na sto zástav.
      Závěrem. Chtěl bych říci pár slov o návrhu prohlášení podaném nám redakční komisí. Naše delegace vzala na vědomí tento návrh a bedlivě jej prozkoumala. V novém návrhu prohlášení došlo k mnoha změnám oproti první variantě předložené sovětskou delegací, která byla vzata za základ práce této komise. Změnami se nový návrh prohlášení značně zlepšil, mnoho důležitých myšlenek bylo zdůrazněno, řada otázek byla formulována přesněji a drtivá většina narážek proti čínské komunistické straně byla zamítnuta.
      Na zasedání této komise delegace naší strany podala mnoho návrhů, které byly částečně přijaty. I když naše delegace nesouhlasí s některými důležitými, zásadními otázkami zůstávajícími ve vypracovaném dokumentu, dává svůj souhlas, aby tento dokument byl předložen tomuto setkání, vyhrazujíc si právo vyjádřit ještě jednou své názory na všechny otázky, se kterými nesouhlasí. Především si myslíme, že pět otázek, které zůstávají nesjednocené, by mělo být vyřešeno tak, abychom mohli vypracovat dokument, který obdrží jednomyslný souhlas všech.
      Maurice Thoréz Myslíme si, že je nezbytné ujasnit v prohlášení Leninovu myšlenku vyjádřenou nedávno soudruhem Mauricem Thorézem, jakož i soudruhem Suslovem v jeho projevu na zasedání redakční komise, že absolutní záruka odvrácení války bude pouze tehdy, když socialismus zvítězí na celém světě, nebo alespoň v řadě jiných velkých imperialistických zemí. Současně je třeba, aby bod, který odkazuje na frakcionářství nebo skupinovou činnost v mezinárodním komunistickém hnutí, byl zrušen, protože to, jak jsme poukázali i na zasedání komise, nepomůže upevnit jednotu, naopak ji to narušuje. Jsme také pro vypuštění slov odkazujících na překonání nebezpečných důsledků kultu osobnosti anebo jinak, pro přidání fráze "k čemuž došlo v řadě stran", což je věc, která lépe odpovídá skutečnosti .
      Nechci brát čas tomuto shromáždění touto otázkou a dalšími názory, které máme k návrhu prohlášení. Naše delegace podá své konkrétní připomínky, až bude návrh prohlášení sám o sobě diskutován.
      Bude dobré a prospěšné, pokud budeme mít odvahu se na této konferenci podívat na naše chyby a léčit rány, které ať jsou kdekoliv, hrozí zhoršováním a mohou začít být nebezpečné. Nepovažujeme za útok, když nás soudruzi kritizují právem a na základě faktů, ale nikdy, nikdy nepřipustíme, aby nás bez jakýchkoliv podkladů nazývali "dogmatiky", "sektáři", "omezenými nacionalisty" jednoduše proto, že pokračujeme v boji proti modernímu revizionismu, a zejména proti jugoslávskému revizionismu. Pokud někdo vidí náš boj proti revizionismu jako dogmatický nebo sektářský, řekneme mu, "Sundejte si své revizionistické brýle a uvidíte jasněji!"
      Albánská strana práce se domnívá, že tato konference zůstane v paměti jako historická, zařadí se do tradice konferencí organizovaných leninskou bolševickou stranou s cílem odhalit a vykořenit zkreslené názory, s cílem posílit a zocelit jednotu našeho mezinárodního komunistického a dělnického hnutí na základě marxismu-leninismu. Naše strana práce bude i nadále odhodlaně usilovat o posílení naší jednoty, našich bratrských vztahů, společných aktivit našich komunistických a dělnických stran, což je zárukou vítězství věci míru a socialismu. Jednota socialistického tábora v čele se Sovětským svazem, jednota mezinárodního komunistického a dělnického hnutí se slavnou Komunistickou stranou Sovětského svazu v jeho středu, je nejposvátnější věc, kterou naše strana střehne jako oko v hlavě a bude víc a více posilovat s každým dalším dnem.

Z angličtiny přeložil Luděk Kobza.