Ke 190. výročí narození Bedřicha Engelse

Přidáno v úterý 26. 10. 2010


Bedřich Engels

      Motto:
      „Abychom vyhnali majetné třídy od kormidla, k tomu potřebujeme nejdříve převrat v hlavách dělnických mas…“ B. Engels, březen 1891 (Dopis Oppenheimovi, ME Sp. 38 – Dopisy o Kapitálu, s. 326)

      I. Úloha B. Engelse při vzniku marxismu

      28. listopadu tohoto roku (2010) tomu bude 190 let od doby, kdy se narodil (r. 1820) Bedřich Engels, jeden z největších revolucionářů a myslitelů novodobých dějin, Marxův nejbližší přítel a spolubojovník, filozof, sociolog, ekonom - spolutvůrce marxismu, vědeckého socialismu, přední organizátor mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. Tuto vynikající osobnost označil jeden ješitný dramatik a přední kontrarevolucionář, dnes exprezident V. Havel, se sobě vlastní nadutou arogancí, za „bezvýznamného filozofa“.
      B. Engels - učitel a vůdce světového proletariátu - se narodil v porýnském Barmenu, ležícím v tehdejším Prusku, a to v rodině despotického a nábožensky založeného majitele textilní továrny. Již ve škole se projevoval jako neobyčejně nadaný a talentovaný jinoch, s velkým zájmem o literaturu, umění, hudbu a studium jazyků – již jako mladý muž dokázal číst ve více než 20 jazycích. Psal básně a zároveň vynikal tělesnou zdatností a pohyblivostí. Záliba ve sportu a tělocviku zůstala Engelsovi po celý život. Přes své studijní schopnosti musel na otcovo naléhání v září r. 1837 vystoupit z gymnasia, aniž by dokončil poslední třídu, a vzdát se dalšího studia. Engelsův otec totiž svému prvorozenému synovi určil kariéru obchodníka a chtěl jej v obchodě zaučit. Proto jej poslal na praxi k velké obchodní firmě do Brém.
      Mladého Engelse práce v kanceláři a perspektiva obchodníka nelákala, a proto se intenzivně věnoval samostudiu. Pozorování života lidu, dle Engelsových slov „plebsu, jenž nic nemá, ale jenž představuje to nejlepší, co může mít král ve svém státě“, a četba mnoha anglických, holandských aj. novin a knih, to všechno prohlubovalo Engelsův kritický poměr k prostředí, v němž se narodil a vyrůstal - tedy k názorům a předsudkům obchodníků a páterů, mezi nimiž prožil své mládí. Navždy se rozešel i s vírou, světovým názorem svých předků.
      Na podzim r. 1841, když se B.Engels stal jednoročním dobrovolníkem u dělostřelectva v Berlíně, navštěvoval ve volném čase jako mimořádný posluchač berlínskou univerzitu, kde se zajímal především o přednášky z filozofie. Zde se sblížil s kroužkem levého křídla mladohegelovců, mezi něž, ještě krátce před Engelsovým příjezdem, chodíval i K.Marx.
      Pokud jde o Engelsovy teoretické začátky, připomeňme, že jako jednadvacetiletý, ve druhé polovině r. 1841 a počátkem r. 1842, tedy v době, kdy pruská vláda zahájila tažení proti Hegelově filozofii, aby se vypořádala s hegelovstvím v jeho vlastní, tj. filozofické sféře, byl na berlínskou univerzitu pozván jeden z tehdejších významných filozofů F. W. Schelling, který přešel do tábora feudálně monarchistické reakce. B.Engels, který chodil na jeho přednášky, si plně uvědomoval reakční charakter Schellingových vystoupení, jeho objektivně idealistické, iracionalistické a mystické „filozofie zjevení“. Proto (Engels) napsal, i když samozřejmě ještě z pozic Hegelova dialektického idealismu, interpretovaného v mladohegelovském, revolučně-demokratickém duchu, tři kritické studie zaměřené proti Schellingově reakční, iracionalistické a mystické filozofii: „Schelling o Hegelovi“, „Schelling a zjevení“, „Schelling – filozof v Kristu“. Zároveň také kritizoval Hegela za konzervativní závěry a rozpory v jeho idealistickém filozofickém systému a dialektice.
      Engelsovy teoretické začátky byly obdobné jako u Marxe, který začal s kritikou daných poměrů rovněž na půdě filozofie.
      Karel Marx Po skončení vojenské služby v říjnu 1842 Engels odcestoval pracovně do Anglie, kde prožil jedenadvacet měsíců. Tato doba měla pro něj stejně velký význam jako pro Marxe jeho tehdejší roční pobyt v Paříži. Oba, Engels i Marx, vzešli ze školy německé klasické filozofie, aby poté v zahraničí, v rozdílných zemích, dospěli ke stejným závěrům. Zatímco si K.Marx ujasňoval boje a směřování své doby na základě studia podstaty a souvislostí francouzské revoluce, porozuměl jim B.Engels na základě studia ekonomických procesů a souvislostí, poznáním úlohy anglického průmyslu.
      Výsledkem Engelsova studia, nejen všeho toho, co bylo o životním postavení anglické dělnické třídy do té doby napsáno, ale především poznáváním jejího praktického života ve středisku anglického průmyslu v Manchesteru, její nezměrné dřiny a bídy, byl nejprve článek „Situace dělnické třídy v Anglii“. Následně to byla jeho první skutečně ekonomická práce - „Nástin kritiky politické ekonomie“, která byla Marxem označena za „geniální nástin kritiky ekonomických kategorií“. (K. Marx, Předmluva Ke kritice politické ekonomie, Sp.sv.13, s. 37-38) Tato práce svědčí o definitivním Engelsově přechodu od idealismu k dialektickému a historickému materialismu a od revolučního demokratismu ke komunismu, přestože místy kritika buržoazní společnosti stále ještě vycházela z abstraktních principů všelidské morálky, humanity a „etického“ komunismu.
      O svém podílu na spoluobjevení dialekticko-materialistického pojetí dějin v této době napsal B. Engels ve stati K dějinám Svazu komunistů následující myšlenky: „Za svého pobytu v Manchesteru mi přímo uhodilo do očí, že ekonomická fakta, která v dosavadním dějepisectví nemají vůbec žádný nebo jen podřadný význam, jsou – alespoň v moderním světě – rozhodující historickou silou, že jsou základem, z něhož vznikají dnešní třídní protiklady, že tyto třídní protiklady v zemích, kde se zásluhou velkého průmyslu plně vyvinuly, tedy zejména v Anglii, jsou opět základem, z něhož vyrůstají politické strany, boje stran, a tím i celé politické dějiny. Marx nejenže dospěl k témuž názoru, nýbrž jej také v „Deutsch-Französische Jahrbücher“ (Německo-Francouzkých ročenkách) /roku 1844/ už zevšeobecnil v tom smyslu (…), že tedy politiku a její dějiny je nutno vysvětlovat z ekonomických vztahů a jejich vývoje, a ne naopak.“ (K.Marx-B.Engels, Sp.sv.21, s. 243-244)
      Vyvrcholením uvedených Engelsových studií byla jeho vskutku sociologická kniha „Postavení dělnické třídy v Anglii“ vydaná v r. 1845. V ní Engels, slovy V. I. Lenina, jako „první prohlásil, že proletariát není jen trpící třídou, ale že právě hanebné hospodářské postavení, v němž žije, jej nezadržitelně žene kupředu a nutí bojovat za své konečné osvobození. A bojující proletariát si pomůže sám. Politické hnutí dělnické třídy přivede dělníky nevyhnutelně k poznání, že jediným východiskem pro ně je socialismus. Ovšem socialismus bude silou teprve tehdy, až se stane cílem politického boje dělnické třídy. To jsou základní myšlenky Engelsovy knihy o postavení dělnické třídy v Anglii, myšlenky, které si nyní osvojil všechen myslící a bojující proletariát, které však tehdy byly naprosto nové (…) Tato kniha byla hroznou obžalobou kapitalismu a buržoazie. Dojem, který vyvolala, byl nesmírný (…) A opravdu, ani před rokem 1845, ani později nevyšlo tak výstižné a pravdivé vylíčení utrpení dělnické třídy.“ (V. I. Lenin, Bedřich Engels, Vzpomínky na Marxe a Engelse, s. 57; V.Lenin, Sp. sv.2, s. 16-17)
      Utvrzení a bohaté rozvinutí Engelsovy nové, dialekticko-materialistické a vědecko-komunistické pozice je spojeno s hluboce přátelskou, soudružskou a nepřetržitou, celoživotní spoluprácí s Karlem Marxem. Tato spolupráce započala v létě r. 1844 po jejich desetidenním setkání v Paříži, kde K. Marx začal společně s Arnoldem Rugem vydávat „Německo-francouzské ročenky“, v nichž byl publikován i Engelsův vzpomenutý „Nástin kritiky politické ekonomie“. O tomto setkání B.Engels napsal: „Když jsem v létě 1844 navštívil Marxe v Paříži, ukázalo se, že se naprosto shodujeme ve všech teoretických oblastech, a od té doby se datuje naše společná práce.“ (B.Engels, K dějinám Svazu komunistů, K.M.-B.E.Sp.sv.21, s.244)
      K prvým společným pracím, v nichž dále a do hloubky Marx s Engelsem rozvíjeli svůj nový, jimi vytvořený, vědecký světový názor - marxismus, patří „Svatá rodina“, „Německá ideologie“ a zejména „Manifest komunistické strany“, ve kterém byl předložen, slovy V. I. Lenina: „již ucelený, soustavný, V. I. Lenin až dosud nejlepší výklad tohoto učení.“ (V. I. Lenin, Historický osud učení Karla Marxe, Sp.v.18, s. 583) V jiném článku V.I.Lenin zdůraznil, že v „Manifestu“ „je s geniální jasností a působivostí podán nový světový názor, důsledný materialismus, zahrnující i oblast společenského života, dále dialektika jako nejvšestrannější a nejhlubší učení o vývoji, teorii třídního boje a světodějného revolučního poslání proletariátu, tvůrce nové, komunistické společnosti.“ (V. I. Lenin, Karel Marx, Sp. sv. 21, s. 42) „Manifest“ tedy představuje vědecké zdůvodnění historické a zákonité nevyhnutelnosti zániku kapitalismu a jeho nahrazení novou, komunistickou, beztřídní společností, k čemuž je nezbytné „ztvárnění proletariátu v třídu, svržení panství buržoasie, vydobytí politické moci proletariátem“! (ME Sp. sv. 4, s. 440)
      Je třeba připomenout a zdůraznit, že B.Engels měl na napsání „Manifestu“ zásadní a ve vztahu ke K. Marxovi zcela rovnocennou zásluhu. Byl to on, kdo poté, co musel ostře zkritizovat návrh dokumentu předložený londýnským ÚV Svazu komunistů, napsal (12.1847 – 1.1848), jako předběžný nástin programu - „Manifestu“, text otázek a jasných odpovědí na ně, pod názvem „Zásady komunismu.“ Z uvedených otázek pro ilustraci připomínám: Co je komunismus? Co je proletariát a jak vznikl? Čím se liší proletář od otroka, nevolníka, manufakturního dělníka? Jaké byly nejbližší důsledky průmyslové revoluce a rozdělení společnosti na buržoy a proletáře? Co vyplývá z pravidelně se opakujících obchodních krizí? Jaký musí být nový společenský řád? Bylo možné zrušit soukromé vlastnictví dříve a bude jej možné zrušit pokojnou cestou, naráz? Jaký bude průběh revoluce? Může k revoluci dojít jen v jedné zemi? Jak se liší komunisté od socialistů?
      Z hlediska nedávné minulosti a zvláště současnosti je zde nastolena i velmi zajímavá otázka postihující i programové, strategické, ideologické a prakticko-politické zaměření dnešní KSČM (jejíž nosnou ideou je orientace na „demokratický socialismus“). A to otázka, „demokratických socialistů“, kteří, jak píše Engels: „chtějí stejně jako komunisté uskutečnit část opatření vedoucích ke komunismu … ale ne jako přechodná opatření vedoucí ke komunismu, nýbrž jako opatření, která stačí, aby se odstranila bída a zmizely zlořády nynější společnosti. Tito demokratičtí socialisté jsou buď proletáři, nebo jsou to představitelé maloburžoasie … Komunisté se proto budou muset ve chvíli akce s těmito demokratickými socialisty dohodnout a vůbec prozatím provádět s nimi pokud možno společnou politiku, pokud tito socialisté nevstoupí do služeb vládnoucí buržoasie …“ (M, E Sp. sv.4, s. 343)
      Marx a Engels v redakci Neue Rheunische Zeitung K zajímavé (a v pokontrarevolučních letech znovu „oživlé“) otázce z Engelsova textu patří i ona zmíněná otázka: zda může k revoluci proletariátu dojít jen v jedné zemi? Engels vycházeje ze situace předmonopolistického kapitalismu, kdy jeho vývoj neprobíhal ještě výrazně nerovnoměrně jako za imperialismu dospěl k tehdy správnému závěru, když odpověděl: „Ne“. Neboť velký „průmysl už tím, že vytvořil světový trh, tak spojil všechny národy na zemi, zejména civilizované, že každý národ závisí na tom, co se děje u druhého. Kromě toho velký průmysl tak vyrovnal společenský vývoj ve všech civilizovaných zemích, že se ve všech těchto zemích buržoazie a proletariát staly dvěma rozhodujícími třídami společnosti a boj mezi nimi hlavním bojem doby. Komunistická revoluce nebude tedy jen národní revolucí, nýbrž bude probíhat současně ve všech civilizovaných zemích, tj. přinejmenším v Anglii, v Americe, ve Francii a v Německu.“ (B. Engels, Zásady komunismu, K.M.-B.E., Sp. sv.4, s. 339)
      Pokud jde ještě o současnost, zvláště o postavení a podmínky činnosti KSČM (přes 20 let je politickou pravicí permanentně iniciována intenzivní antikomunistická propaganda, působí zde zastrašování i zákonem o protiprávnosti komunistického režimu atd.) a postoje jejího vedení v nich, pak ke zvláště poučným patří Engelsův i Marxovým jménem napsaný tzv. „Okružní dopis“ (17.-18. 9. 1879), zaslaný Bebelovi, Liebknechtovi, Brakovi aj. Zde reagují na oportunistické a kapitulantské přístupy členů vedení německé sociální demokracie k připravovanému (schválen 19. 10. 1878) výjimečnému zákonu proti socialistům, jak to v „Manifestu curyšské trojky“ vyjádřili Höchberg, Bernstein a Schramm. Uvedený zákon zakazoval jakékoliv organizace, tiskové orgány a spolky provádějící socialistickou propagandu, kdy dokonce zvláštní paragraf dával úřadům právo vyhlásit stanné právo atd.
      Engels a Marx stanovisko uvedené „trojky“ charakterizovali následovně: „Jsou to představitelé maloměšťáctva, kteří se hlásí plni strachu, že by proletariát, donucený svou revoluční situací, mohl zajít „příliš daleko“. Místo rozhodné politické opozice – všeobecné prostředkování; místo boje proti vládě a buržoazii – pokus je získat a přemluvit; místo vzdorného odporu proti špatnému zacházení shora – pokorné ponížení a uznání, že trest (výjimečný zákon proti socialistům – ZK) je zasloužený. Všecky historicky nutné konflikty jsou vysvětlovány jako nedorozumění … tak se těmto zdá pád kapitalistického zřízení tak vzdálený, že nemá absolutně žádný význam pro politickou praxi přítomnosti; je možné dohadovat se, uzavírat kompromisy, filantropisovat, co hrdlo ráčí. Zrovna tak je to s třídním bojem mezi proletariátem a buržoazií. Na papíře jej uznávají, protože jej již nemohou popřít, v praxi však se jej snaží zaretušovat, rozmazat, oslabit. Sociálně demokratická strana nemá být dělnickou stranou, nemá proti sobě vzbuzovat nenávist buržoazie nebo vůbec něčí nenávist; především provádět energickou propagandu mezi buržoazií … má raději využít veškeré své síly a energie na takové maloměšťácké příštipkářské reformy, které by poskytly starému společenskému řádu novou oporu, a tím snad mohly změnit konečnou katastrofu v ponenáhlý, postupný a co možná pokojný rozkladný proces. Jsou to tíž lidé, kteří se tváří jako by byli neúnavně činní, avšak nejen sami nic nedělají, nýbrž se snaží zabránit, aby se dělalo vůbec něco jiného, než žvanilo …“ (Marx, Engels, Vybrané dopisy, Svoboda 1952, s. 297-298)

      II. Engelsova filozofická produkce

      První vydání Manifestu komunistické strany B. Engels patřil k nejvzdělanějším mužům své doby. Byl univerzálně talentovaným a plodným myslitelem, vědcem a to nejen na půdě společenských věd, ale i ve sféře věd přírodních. Nebyl tedy jen filozofem, politickým ekonomem, sociologem a politologem. Jeho teoretický přístup, tak jako i Marxův, byl univerzální, interdisciplinární a z teoreticko-metodologického hlediska vždy filozofický - důsledně dialekticko-materialistický.
      Marxistická, dialekticko-materialistická filozofie světonázorově a metodologicky prostupuje všemi jeho pracemi. B.Engels však věnoval velkou pozornost jak jejímu výkladu, tak i rozvoji. Vycházel z toho, že nejen filozofie historického materialismu, dialekticko-materialistické pojetí dějin, ale i dialektický materialismus musí být rozvíjeny na základě zobecňování nejnovějších poznatků ve vývoji přírodních a společenských věd. A naopak, přírodní a společenské vědy se mohou plodně vyvíjet pouze na základě dialektického a historického materialismu.
      Z filozofického hlediska k nejvýznamnějším Engelsovým pracím patří především celý první oddíl – „Filozofie“ z „Anti-Dühringa“, „Dialektika přírody“ a „Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie“.
      V knize Anti-Dühring B. Engels z iniciativy K. Marxe a za jeho aktivní podpory energicky vystoupil proti antimarxisticky zaměřené maloburžoazní ideologii E.Dühringa, která měla podle jeho halasného prohlášení způsobit naprostý převrat ve vědě: filozofii, v politické ekonomii a socialismu. Ve skutečnosti šlo o eklektickou směsici nejrůznějších vulgárně materialistických, idealistických, pozitivistických, vulgárně ekonomických a pseudoscialistických názorů, které se nebezpečně rozšiřovaly v dělnickém hnutí, především pak mezi oportunisticky naladěnou sociálně demokratickou inteligencí.
      Protože Dühringova „soustava“ zahrnovala velmi široký okruh lidských znalostí, byl B.Engels nucen pojednávat o všem možném: od koncepce času a prostoru, pohybu, nekonečnosti a věčnosti hmoty až po přechodnou povahu morálních idejí; od darwinovského přirozeného výběru až po výchovu mládeže v budoucí společnosti. Byl, řečeno jeho vlastními slovy, nucen Dühringa „všude následovat a konfrontovat jeho pojetí se svými názory. Tím se negativní kritika změnila v kritiku pozitivní, polemika přerostla ve víceméně souvislý výklad dialektické metody a komunistického světového názoru, zastávaných mnou a Marxem, a to v dosti rozsáhlé řadě oborů.“ (B. Engels, Anti-Dühring, K.M.-B.E.,Sp.sv.20.s.34) Tak zdrcující kritika Duhringova spekulativního „systému“ umožňovala postavit proti tomuto „systému“ soustavný výklad marxistického pojetí všech základních problémů filozofie, politické ekonomie a socialismu. V nekrologu „B. Engels“ napsal V. I. Lenin, že „polemický spis proti Dühringovi (v něm jsou rozebrány nejdůležitější otázky z oboru filozofie, přírodovědy a společenských věd)“ je „podivuhodně obsažná a poučná kniha“ (viz V.I.Lenin, Sp.sv.2,s.19)
      Je možné říci, že Engelsův Anti-Dühring představuje jakousi prvou a ucelenou učebnici marxismu, kdy jsou základy marxismu vyloženy v dialektické jednotě jeho nedělitelných součástí: marxistické filozofie, politické ekonomie a vědeckého socialismu. Je zde srozumitelnou formou na celé řadě významných a důležitých událostí a faktů objasněn základní kategoriální aparát marxistické teorie ve vazbě na dosažené poznatky přírodních a společenských věd.
      Na místě je rovněž připomenout, že v zájmu popularizace marxismu sestavil Engels ze tří kapitol „Anti-Dühringa“ /z 1. kap. „Úvodu“ a dvou prvních kapitol třetího odd. -„Socialismus“/, které doplnil některými vysvětlivkami, vynikající publikaci pod názvem „Vývoj socialismu od utopie k vědě“. Ta představuje úvod do teorie marxismu, zvláště vědeckého komunismu. Engels zde ukazuje, že marxismus vznikl na bázi kritické návaznosti a tvůrčího přepracování a rozvinutí nejlepších výsledků předchozího lidského myšlení (od antické filozofie přes osvíceneckou filozofii, utopický socialismus a komunismus po klasickou německou filozofii Kanta, Hegela a Feuerbacha) a stal se kvalitativně novým, vědeckým světovým názorem proletariátu.

      III. B.Engels po Marxově smrti (14. 3. 1883)

      Jestliže za Marxova života dělal B. Engels vše, co bylo v lidských silách, aby svému příteli a jeho géniu umožnil pracovat, především napsat „Kapitál“, pak po jeho smrti bez rozmýšlení zanechal své vlastní vědecké práce a zbytek života věnoval dokončení práce na Marxově „Kapitálu“ a jeho vydání. Přitom se stále obával, že toto své skutečně historické poslání nedokáže splnit. Neboť, když začal na druhém dílu pracovat, bylo mu již 63 let. A připravit jen třetí díl pro tisk mu trvalo téměř 10 let. Proto mohl V.I.Lenin napsat, že „vydáním II. a III. dílu „Kapitálu“ zbudoval Engels svému geniálnímu příteli monumentální pomník, na nějž mimoděk vytesal své vlastní jméno. Opravdu, tyto dva díly „Kapitálu“ jsou prací dvou: Marxe a Engelse.“ (Viz V. I. Lenin, Bedřich Engels, s. 20.) Engelsova práce, především na III. dílu Kapitálu, jej přiměla k tomu, aby pozorně sledoval všechny podstatnější přeměny v kapitalistické ekonomice. Své poznatky zachytil nejen v poznámkách a doplňcích k Marxovu rukopisu, ale také v celé řadě dalších prací a odborných článků. Tak doplnil Marxovu teorii politické ekonomie kapitalismu. B. Engels odhalil, že rozhodující tendencí vývoje kapitalismu na sklonku předminulého století bylo vytváření monopolů, příchod monopolistického kapitalismu, tedy imperialismu.
      Vydání Manifestu komunistické strany z r. 1946 B. Engels kromě uvedeného měl ještě mnoho jiné práce, neboť musel kromě redakce anglického překladu prvního dílu „Kapitálu“, kterou dokončil roku 1886, připravit řadu vydání a překladů jiných Marxových prací, jako např. Bída filozofie, Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, Občanská válka ve Francii, Třídní boje ve Francii aj. a rovněž nová vydání svých prací, k nimž musel napsat ještě předmluvy. Nemluvě o celé řadě zajímavých a významných dopisů, jako např. P. Ernstovi, J. Blochovi, F. Mehringovi, H. Starkenburgovi aj., v nichž vystupoval proti vulgarizátorům historického materialismu, proti těm, kteří tvrdili, že ekonomický činitel je prý jedinou aktivní příčinou v historickém procesu a činitelé nadstavby jen pasivním důsledkem, nechápali jejich dialektiku atd.
      Za 12let, o které přežil K. Marxe, napsal Engels ještě velké množství článků a vydal dvě knihy – „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu“ /rok 1884/, v níž mj. dokázal, že soukromé vlastnictví, společenské třídy a stát neexistovaly vždy, ale vznikly až na určitém historickém stupni vývoje, že stát v rukou vykořisťovatelských tříd je vždy jen nástrojem jejich ekonomické a tím i politické moci a že tyto třídy a stát tak jako nutně a zákonitě vznikly, tak i zaniknou. (Jak to objasnil i v „Anti-Dühringu“). Druhou, již vzpomenutou vynikající knihou B. Engelse je „Ludvík Feuerbach a vyústění německé klasické filozofie“ /1888/, v níž populární formou objasnil zdroje vzniku a rozvoje marxistické filozofie.
      Závěrem zdůrazněme, že vedle své obrovské teoretické a propagandistické práce vykonal B.Engels společně s K.Marxem stejně obrovskou, ne-li větší prakticko-politickou, organizátorskou práci, a to jako vůdce mezinárodního proletariátu, když se zásadním způsobem podílel na vzniku a činnosti I. (1864-1876) i II. (1889-1914) Internacionály. Vedl přitom nemilosrdný boj i proti oportunismu v dělnických stranách, odhaloval a ostře kritizoval jejich chyby atd. „Po smrti Marxově“, jak napsal V.I.Lenin, „zůstal Engels sám dále rádcem a vůdcem evropských socialistů. K němu se obraceli o radu a pokyny (…) Ti všichni čerpali z bohaté studnice vědomostí a zkušeností starého Engelse.“ (V.I.Lenin, Bedřich Engels, Sp.sv.2, s. 20)
      My dodejme: Z této „studnice“ nejen můžeme, ale musíme dnes čerpat i my. Zvláště proto, že jsme se po kontrarevolučních převratech ocitli opět v kapitalistickém, i když v poněkud pozměněném, avšak ve své podstatě stejném společenském systému. Tedy tam, kde jsme se nalézali ještě před více než 60 lety. To, že k vítězným kontrarevolučním převratům ve většině bývalých zemí světové socialistické soustavy vůbec došlo, bylo podmíněno právě i dlouhodobým, desetiletí trvajícím nezvládáním a nevyužitím onoho obrovského ideového dědictví, jež nám po sobě K.Marx a B.Engels zanechali. A to včetně obrovského díla jejich následovníka a pokračovatele Lenina, který tvůrčím způsobem - v nových podmínkách rozvoje kapitalismu, v jeho imperialistickém stádiu – marxismus dále obohatil a rozvinul.
      Ano, kdo jiný než otcové - zakladatelé marxistické teorie (marxistické filozofie, politické ekonomie a vědeckého komunismu) a proletářských stran, mezinárodního komunistického a dělnického hnutí nám může teoreticky napomoci z dnešní mizérie, kdy z hlediska jen elementárního sebeuvědomění proletariátu jsme na tom u nás celkově hůř, než tomu bylo v přetěžkých Marxových a Engelsových dobách. Tehdy se komunistické a dělnické hnutí, i když v nelehké situaci a nepřetržitých ideových střetech (s lassallismem, proudhonismem, bakuninismem atd.), avšak pod vlivem těch nejlepších osobností jakými byl K. Marx a B. Engels, nejen zrodilo, ale i dynamicky rozvíjelo, bylo na vzestupu. Dnes se toto hnutí (v zemích bývalé světové socialistické soustavy) teprve ze své vlastní porážky vzpamatovává. Věřme, že jako bájný pták Fénix vstane z popela k novému rozmachu, očištěno od nánosů chruščovovsko-brežněvovského revizionismu, sociáldemokratismu, eurokomunismu a gorbačovsko-jakovlevovsko-jelcinovského renegátství.

Zdeněk Košťál