O leninismu jako nedílné součásti ideologie komunistické strany a vědeckých východisek její politiky - 5. část

Přidáno v pondělí 18. 10. 2010


Lenin, Stalin a Molotov v redakci Pravdy

      (Dokončení z čísel 263, 264, 265 a 266 - 1. část ZDE, 2. část ZDE, 3. část ZDE a 4. část ZDE.)

      Můžeme říci, že prezentovaný antileninismus představuje jakýsi antimarxisticky pojatý „návrat od Lenina zpět k Marxovi.“ Přitom nešlo a nejde o nic jiného než mj. o nepochopení nebo spíše zcela vědomé odmítnutí významného Leninova objevu zákonitosti nerovnoměrného vývoje kapitalismu poté, co kapitalismus tzv. „volné soutěže“ přerostl v imperialismus. Z toho totiž podle Lenina „plyne nesporný závěr: socialismus nemůže zvítězit současně ve všech zemích. Zvítězí nejdříve v jedné zemi nebo v několika zemích.“ (V.I.L., Vojenský program proletářské revoluce, O hesle Spojených států evropských). A to v nejslabším článku v řetězci imperialistických mocností. Přes tuto skutečnost potvrzenou historickým vývojem (a to přese všechny problémy spojené s dočasnou porážkou socialismu v SSSR a s jeho zánikem, tak jako i dalších socialistických zemí, kdy se ovšem opomíjí existence nejen socialistické Číny, ale i dalších zemí - Kuba, Vietnam, KLDR, nemluvě o socialistické tendenci ve Venezuele aj.), tito autoři a jim podobní lpí, jako kdysi omezení oportunističtí dogmatikové druhé internacionály, na tezi, že K. Marx a B. Engels prý nejednou ukazovali na to, že společnost nemůže přejít do vyšší formace v oddělené zemi, neboť socialistická revoluce může probíhat jen současně v ekonomicky nejrozvinutějších zemích, jako přinejmenším v Anglii, Americe, ve Francii a v Německu (viz B. Engels, Zásady komunismu z r. 1847). Tito lidé ovšem zcela a vědomě zamlčují, že uvedený názor zastával Marx s Engelsem v pohledu na období vývoje kapitalismu tzv. volné konkurence a ne kapitalismu monopolistického, imperialismu, který představuje nejvyšší a poslední, monopolistické stádium kapitalismu, je předvečerem socialistických revolucí, prahem socialismu. Svůj parazitismus a zahnívání výrazně prokazuje v soudobé „globalizaci“, v níž nadnárodní finanční oligarchie (jejíž vznik a roli Lenin objasnil) v počtu jen několika desítek tisíc osob vlastnící cca 80% bohatství celé planety a ovládá dnešní svět, fakticky diktuje světu své zištné, bezohledné představy o dalším vývoji na úkor nejen rozvojových a méně vyvinutých zemí (ty tvoří 2/3 světové populace žijící v chudobě, pro něž je kapitalismus neštěstím), ale i naprosté většiny obyvatelstva zemí tzv. vyspělých. „Globalizace“ tak objektivně a stále více staví do popředí otázku nutné alternativy k imperialismu. To je nutnost „přeměny kapitalismu v jeho protiklad“, v socialismus.
      Ve výše uvedeném zcela jasně vidíme onen zřejmě základní důvod toho, proč takovíto ideologové mluví jen o marxismu a ne o marxismu-leninismu. Podle nich „necivilizovaný“, „neevropský“ leninismus jim, tak jako i dnešním představitelům KSČM, skutečně nesedí. Leninismus je pro ně přeci jen něčím velmi nepříjemným! A to především svou přílišnou, ve vztahu k buržoaznímu státu „nestátotvorností“, svým (na bázi vědeckých poznatků) přesvědčením o zrušení kapitalismu při naplnění historické role dělnické třídy a avantgardní úloze jejího revolučního předvoje - komunistické strany. Je pro ně přeci jen příliš buřičským ideologickým fenoménem. Státotvorní „tvůrčí“, novodobí „legální marxisté“, tj. reformní „neokomunističtí“ a „demokratičtí socialisté“, považují „neevropský“, „asiatský“ leninismus pro Rusko sice za legitimní variantu marxismu minulého století, pro nás však nevhodnou a nepřijatelnou!
      Pokud jde o jiné tvrzení, že prý byl marxismus v minulosti deformován, lze s ním souhlasit. Bohužel však tomu zdaleka nebylo jen dříve. K deformacím marxismu dochází zejména a především dnes a to ve velkém, nebývalém rozsahu. Což ovšem není historicky vzato něčím tak zcela náhodným. Útoky na marxismus přes jeho totální odmítání a zatracování až po intenzivní snahy o jeho revizi, o „vykleštění“ jeho revolučního jádra, zde byly vždy od doby, kdy vznikl, zvláště pak v dobách odlivů revoluční vlny, při nástupu a vítězství kontrarevoluce nemluvě, jak to svého času velmi výstižně popsal V. I. Lenin např. v publikacích Marxismus a revizionizmus, Materialismus a empiriokriticismus aj. Marxismus, marxismus-leninismus, však nebyl zdaleka deformován jen dogmatismem, jak se často uvádí, ale naopak revizionismem!
      Stálo by ovšem za to, tuto otázku podrobněji a hlouběji, tedy zcela konkrétně, na základě hlubší analýzy, objasnit. A to především proto, že již od druhé poloviny 50. let, nemluvě o letech 60. a následně, až do současnosti, bylo a je tohoto pojmu (dogmatismus) zneužíváno k „ocejchovávání“ a zastrašování stoupenců a nositelů skutečně, a nebojím se použít tohoto pojmu, i když byl rovněž zneužit revizionizmem, autentického marxismu, v tomto století marxismu-leninismu. K jejich vyřazení „ze hry“ jako „ortodoxních“, „konzervativních“, „netvůrčích“, „nemoderních“, „stalinistických“ ap. Abych však dokončil myšlenku: marxismus, ML, nebyl deformován jen dogmatismem, ale především a hlavně oportunistickou, subjektivistickou a voluntaristickou, buržoazní dezinterpretací - revizionismem!
      Pokud jde nejen o minulost, je faktem, že při ML analýze skutečnosti, nastávaly často problémy při prezentaci jejich výsledků, které byly v rozporu s přáním některých zadavatelů, což mělo negativní vliv na tvůrčí rozvoj marxismu-leninismu i praxi budování socialismu! Hlavní problém byl a bohužel doposud je v tom, že se od teorie očekávalo a požadovalo, aby plnila, pod vlivem subjektivistických přání a představ některých politických špiček, i jistou negativní apologetickou funkci. Tato teorie měla zdůvodňovat jejich praktické i ideologické přístupy a postoje a to bez ohledu, zda odpovídají či neodpovídají skutečným objektivním zájmům a potřebám pracujících, zejména dělnické třídy. Šlo a bohužel i nadále jde o výraznou deformaci dialektického vztahu politiky a vědecké ideologie. Šlo a zvláště dnes jde o negativní vliv politikaření, prakticistní politiky na teorii, ideologii a zpět deformované teorie, ideologie na praktickou politiku.
      N. S. Chruščov Abych byl konkrétnější. Např. někteří nejpřednější „partokraté“, ti, kteří byli nejvíce podobni svou nechutí k vědecké, revoluční teorii a svým subjektivismem, voluntarismem a byrokratickým prakticismem, svému „příkladu“ - N. S. Chruščovovi, částečně i L. I. Brežněvovi, a především věrolomnému M. S. Gorbačovovi, a jejich některým nejbližším spolupracovníkům, se snažili ovlivňovat teoretickou frontu ve směru, aby „plnila“ i apologetickou funkci jejich oportunistické, pragmatické politiky. Politiky, při níž byla mnohdy přání vydávána za skutečnost, kdy se vytyčovaly i naprosto nereálné a tím i zcela zcestné cíle a úkoly apod. Politiky, která byla přitom razantně prezentována jako jedině správná politika strany a všeho lidu.
      Teoretická fronta tak měla, právě v rozporu s metodologií ML, např. zdůvodňovat a zdůvodňovala to, že socialismus byl již definitivně vybudován a vývoj ke komunismu se stal nezvratným! Třídní rozdíly a rozpory přestaly mít antagonistický charakter, třídní boj postupně přestal existovat a působit, natož aby se zostřoval(!), kdy výjimku tvořila jen sféra ideologie. Komunistická strana prý přestala být stranou dělnické třídy a stala se stranou všelidovou, kdy tak „chtě nechtě“ byly do lidu automaticky zahrnuty maloměšťácké a vysloveně protisocialistické, prokapitalistické živly a elementy. Měla dokonce existovat bezrozporná, monolitní morálně politická jednota lidu, strany a lidu, kdy ještě tehdejší, naše generace měla žít (podle Chruščova již v 80. letech) v komunismu, posléze (za Brežněva) alespoň v rozvinutém socialismu, který představoval práh komunismu atd. atp.
      V takových a podobných názorech, které měly představovat nedogmatický, „tvůrčí“ přístup k rozvíjení marxismu-leninismu, se zcela zjevně projevily v podstatě metafyzické, nedialektické přístupy, vyjadřující revizionistickou tendenci ve vztahu k leninismu, marxismu-leninismu. Byl opuštěn vědecký, dialekticko-materialistický, konkrétně historický tedy i třídní přístup při hodnocení společenských jevů a procesů. Tím byly činěny nesprávné závěry a s tím spjaté chybné prakticko-politické kroky nejen stranických, ale i státních orgánů a společenských organizací. Došlo tak postupně k určitým a nakonec ve svých důsledcích k nezvratným negativním proměnám v charakteru a podstatě komunistických stran právě ve směru jejich odkomunizování.
      Byl otevřen prostor nejen pro subjektivismus, voluntarismus, revizionizmus, oportunismus a byrokratismus, ale i pro pronikání kariéristických, maloměšťáckých živlů až do nejvyšších stranických a státních funkcí. A tedy prostor pro odtržení se, nejprve některých vedoucích představitelů komunistických a dělnických stran a postupně i mnohých stranických orgánů a organizací, od dělnické třídy a ostatních pracujících. Tak se nakonec otvíral prostor pro zpočátku zakrývanou, posléze zcela otevřenou kontrarevoluční angažovanost a tedy zradu věci socialismu těmi, kteří zastávali ty nejvyšší funkce v KSSS (Gorbačov, Ševardnadze, Jakovlev, Jelcin ad.) a měli své „páté kolony“ i v ostatních komunistických a dělnických stranách bývalých socialistických zemí. Tak došlo v řadě bývalých socialistických zemí ne k vítězství socialismu a k přechodu ke komunismu (jak to vytyčil III. Program KSSS na XXII. sjezdu, 10/1961), ale k jeho porážce! Jak rádi s optimismem dodáváme, jen dočasné.

Zdeněk Košťál,
Dialog č. 267, říjen 2010

      Objednávky, připomínky, dotazy i své články do marxisticko-leninského měsíčníku „Dialog" můžete zasílat na adresu: Orego, Box 13, 257 26 Divišov, orego@orego.cz.