Maoismus - rozkladná ideologie v komunistickém hnutí

Přidáno v sobotu 14. 2. 2009


Mao Ce-tung znázorněný se Stalinem, Leninem, Engelsem a Marxem jako svými ideovými předchůdci

      V poslední době se i mezi členy a sympatizanty Svazu mladých komunistů Československa objevují pokusy tak či onak obhajovat ideologii maoismu, tj. ideje Mao Ce-tunga, které byly na IX. sjezdu Komunistické strany Číny v dubnu 1969 označeny za „třetí etapu" ve vývoji marxismu-leninismu.
      Vznik maoismu je nerozlučně spjat s odklonem Mao Ce-tungovy skupiny ve vedení KS Číny od linie mezinárodního komunistického a dělnického hnutí vycházející především ze závěrů sjezdů Komunistické strany Sovětského svazu, které byly zvláště od r. 1956 negativně ovlivněny subjektivismem a voluntarismem (tj. povyšováním vlastní vůle nad objektivní zákony vývoje) N. S. Chruščova a jeho odsouzením kultu osobnosti J. V. Stalina (XX. sjezd KSSS, 1956), tezemi o úplném a definitivním vítězství socialismu (XXI. sjezd, 1959) a o tom, že ještě naše generace bude žít v komunismu (XXII. sjezd, 1961), odklonem od třídních hledisek, přílišným důrazem na mírové soužití států s různým společenským zřízením a na pokojnou cestu vývoje revoluce v kapitalistických zemích a přeceňováním úrovně společenského rozvoje vedoucímu k závěrům, že diktatura proletariátu již skončila a SSSR je nyní „všelidovým státem". Ke škodě mezinárodního komunistického a dělnického hnutí a světové socialistické soustavy nebyly tyto teze vyjma té nejabsurdnější - o přechodu ke komunismu během života jedné generace - ani pozdějším sovětským vedením nikdy odmítnuty.
      Je však třeba vidět, že zastánci Mao Ce-tungova politického kursu, i když mnohá z těchto pochybení v Chruščovově politice oprávněně kritizovali, nevedli kritiku vždy ze správných pozic a nezastávali správná a komunistickému hnutí prospěšná stanoviska.
      V srpnu 1958 přijalo rozšířené zasedání politického byra ÚV KS Číny rozhodnutí o budování lidových komun a postupném přechodu ke komunismu. To bylo v rozporu s tezí Stalina, ke kterému se slovy čínské vedení stále hlásilo, že „hlavním článkem řetězu kolchozního hnutí, jeho dnes převládající formou, které je třeba se nyní chopit, je zemědělský artěl (výrobní družstvo)" (Stalin: Otázky leninismu, Svoboda, Praha 1950, str. 304) Naopak to vyhovovalo Chruščovově avanturismu. Svá vlastní ideová a politická stanoviska ke všem hlavním otázkám revolučního hnutí pak vedení KS Číny zaujalo v červnu 1963 „Návrhy na generální linii mezinárodního komunistického hnutí".
      „Další vývoj maoismu směřoval ke stále většímu odklonu od marxismu-leninismu. Vedení Komunistické strany Číny v tomto období nejen přerušilo spolupráci s jinými komunistickými stranami, ale začalo i vytvářet v mnoha zemích pod rouškou takzvaných „marxisticko-leninských" stran rozbíječské skupiny levicově oportunistického ražení, jež často uzavíraly spojenectví s trockisty. Peking se snažil tyto skupiny sjednotit pod svou záštitou a vytvořit tak protiváhu k mezinárodnímu komunistickému hnutí." (Současný pravicový revizionismus, Svoboda, Praha 1973, str. 63)
      Mao Ce-tung a Lin Piao Stojí za zmínku, že rozkol v mezinárodním komunistickém hnutí tím nevznikl, jen se prohloubil - již v r. 1948 vyhlásil vlastní politickou linii Svaz komunistů Jugoslávie v čele s J. B. Titem (od r. 1955 se s ním z Chruščovovy iniciativy SSSR postupně usmiřoval) a v r. 1961 Albánská strana práce v čele s E. Hodžou. Ani tyto linie deklarující svou nezávislost na SSSR - jugoslávská, čínská a albánská - spolu vzájemně nevycházely, ba dokonce byly v některých obdobích zcela nepřátelské.
      Maoismus byl ze strany KSSS definován jako „nacionalistický směr, nepřátelský vědecké marxistické teorii, těsně spojený s kultem osobnosti Mao Ce-tunga (...), státní ideologie vojensko-byrokratického režimu v Číně, jejímž základním kamenem je antisovětismus". (Slovník vědeckého komunismu, Svoboda, Praha 1978, str. 75) Co vlastně sovětským ideologům na maoismu tak vadilo? Uvedu některé příklady ze sovětské knihy „Kritika teoretických koncepcí maoismu" (česky Svoboda, Praha 1973):
      a) Kult osobnosti Mao Ce-tunga. I když přihlédneme k tomu, že se zde nezdravě projevovala sovětská kritika „kultu osobnosti J. V. Stalina" a s ní spojené podceňování významu revolučních vůdců, je třeba vidět, že v ČLR nabyl kult osobnosti Mao Ce-tunga (řečeno slovy Malenkova o Stalinovi) skutečně „chorobných forem a rozměrů". Maoistická ideologie hlásala, že masy nedovedou jednat uvědoměle a mohou se jen podřizovat, a veškeré názory rozdílné od Maa byly nazývány revizionismem a jejich nositelé nepřáteli lidu. Z toho vyplývala absence vnitrostranické demokracie a nahrazení demokratického centralismu ryzím centralismem, kdy veškerou moc soustředil v rukou Mao a jeho spolupracovníci. (Sovětská kniha si všímá také toho, že KS Číny nejprve vyjádřila s XX. sjezdem KSSS souhlas a až od počátku 60. let jej začala kritizovat jako zradu. Na to upozorňoval i E. Hodža.)
      b) Nacionalismus a velkochanský šovinismus. Tento výraz je odvozen od pojmenování čínského národa „národ Chan". V praxi se projevil hlásáním teze, že Čína má politickou, morální a ideovou převahu nad jinými zeměmi, že je centrem světové revoluce (sinocentrismus). Čínské maoistické vedení se snažilo o hegemonii ve světě, hovořilo o „široké frontě národů proti SSSR a USA", k čemuž mu sloužila teorie o dvou „supervelmocích", které se mezi sebou prý domluvily na rozdělení a vykořisťování ostatního světa. Z toho pak dle maoistů vyplývalo, že SSSR byl „sociálimperialistický" a ostatní socialistické státy vyjma Číny (a po určitou dobu vyjma Albánie, která v l. 1961 - 1978 podporovala čínské vedení) „revizionistické". Podle maoistické teorie byl v socialistických státech s nástupem Chruščova do čela KSSS restaurován kapitalismus a v čele jejich komunistických stran stanula „nová buržoazie".
      Šovinismus (vyhrocený nacionalismus) Maova vedení se projevil i v územních nárocích Číny vůči SSSR, Mongolské lidové republice, Vietnamské socialistické republice a Indii. Maoisté dle tvrzení Sovětů vyprovokovali konflikty na čínsko-sovětských hranicích v r. 1969, dle tvrzení maoistů je vyprovokovali naopak Sověti... Proti Vietnamské socialistické republice vedla Čína v r. 1979 (tři roky po Maově smrti) válku.
      c) Otázka války a míru. Maoisté vytvořili teorii „lidové války" hlásajíce, že partyzánská válka je jedinou cestou k vítězství socialistické revoluce. Snažili se vyprovokovat ozbrojené konflikty, vtáhnout do nich USA a SSSR a vyprovokovat novou světovou válku. Ohledně ozbrojeného převzetí moci prohlásil Mao Ce-tung, že zkušenost ČLR platí vždy a všude. Hlásal také tezi „proti válce válkou" a hovořil o tom, že mezinárodní napětí urychluje rozvoj revoluce (naskýtá se otázka, jak jej tedy urychlují základny USA budované ve stále větší míře právě v souvislosti s růstem mezinárodního napětí, jak jej urychluje blok NATO apod.?)
      Maoistický propagační plakát Mao Ce-tung uvažoval i o možnosti vítězství socialismu nad imperialismem termojadernou válkou. Říkal, že sice „vyhyne polovina lidstva, ale imperialismus bude zničen. Malé země se musí podřídit zájmům celého tábora." Tím poukazoval na nevyhnutelnost nové světové války a možnost vyhlazení celých národů v takové válce při použití jaderných zbraní. Tím se dostával do rozporu se zájmy celého světového mírového hnutí, prakticky obhajoval trockistické pozice a nebral vůbec v úvahu, že v takové válce může také vyhynout lidstvo kompletně nebo tato válka může vyvolat takový morální úpadek civilizace, že socialismus bude naopak oddálen.
      Maova Čína rozsáhle militarizovala veřejný život. Nejen, že neustoupila od „válečného komunismu", který zavedla po vzoru období občanské války v SSSR, ale posílila jej militarizací strany, závodů, škol i školek. Tomu sloužila teze, že „lid je armádou bez uniformy". Maoisté se zcela postavili proti mírovému soužití států s rozdílným společenským zřízením, které sice bylo sovětským vedením poněkud přeceňováno, ale přesto nevylučovalo přistupovat v revolučních bojích i k ozbrojeným vystoupením a přímo zdůrazňovalo, že „v oblasti ideologie mírové soužití neexistuje", nebylo tedy ideologickým odzbrojením před imperialismem, jak zdůrazňují ultralevé bojůvky.
      d) Do rozsáhlého sporu se maoisté dostali s marxismem-leninismem v oblasti ekonomické, zejména v oblasti materiální úrovně obyvatelstva socialistických států a v oblasti hmotných stimulů. Maoisté se postavili proti boji dělnictva za dílčí sociální a demokratické požadavky za kapitalismu a v této oblasti hlásali heslo „Čím hůře, tím lépe", tedy čím horší postavení pracujících, tím blíže k revoluci. Je jasné, že s takovýmto přístupem by komunistické strany v kapitalistických zemích nezískaly mezi pracujícími žádnou významnější podporu, protože pracující nepodporují komunisty proto, aby se měli (sice po určité, ale neznámo jak dlouhé období) „ještě hůře".
      Zatímco Lenin propagoval technický pokrok jako cestu ke zvyšování životní úrovně pracujících, Mao Ce-tung hlásal, že „bída a zaostalost pobízí k revoluci" a stavěl se proti zvyšování životní úrovně. Je však zřejmé, že pokud v kapitalismu bída a zaostalost pobízí k revoluci jako ke svržení systému, který bídu a zaostalost způsobuje, pak v socialismu musí bída a zaostalost nutně vést ke svržení systému, který ji přinejmenším nadále udržuje, tedy ke svržení socialismu, ke kontrarevoluci. Proto je v zájmu podpory socialistických přeměn ze strany pracujících nutno zvyšovat jejich životní úroveň tak, jak se to dělo v SSSR, ČSSR a většině socialistických zemí. (Samozřejmě v rozumné míře, ne podporou kapitalistického konzumerismu končícího budováním nákupních a zábavních center a směřováním k tomu, aby každá rodina měla dvě auta...)
      Rudí gardisté Maoisté intenzivněji využívali pracovní síly na úkor životní úrovně místo rozvíjení výroby. Zavedli v Číně deseti až dvanáctihodinovou pracovní dobu a pouhé dva volné dny v měsíci. V zemědělství, v již zmiňovaném rozporu s teorií Lenina a Stalina o družstevnictví, budovali lidové komuny spoléhající na vlastní síly (nežádající od státu obilí, peníze ani materiál), ale odevzdávající státu veškeré přebytky. To vedlo k izolaci komun a pracovních kolektivů bez vzájemné spolupráce a k nízké výkonnosti. Maoisté také brojili proti hmotným stimulům v socialistickém hospodářství a v rozporu se zájmy pracujících prosazovali asketismus a nivelizaci potřeb a životních zájmů lidí.
      e) Je třeba uznat, že kritika maoistického výkladu restaurace kapitalismu je v knize „Kritika teoretických koncepcí maoismu" vyložena tak, že dává za pravdu maoistické teorii a dokazuje naopak, že v této otázce je v rozporu s Leninem a leninismem tehdejší sovětská teorie. Zatímco sovětská (fakticky Chruščovova) teorie je zde totiž interpretována tak, že „vykořisťovatelům zbývá naděje na restauraci v přechodném období od kapitalismu k socialismu, nikoli v socialistické společnosti, kdy je otázka „kdo s koho" již vyřešena", maoistická teorie říká, že „k restauraci kapitalismu může dojít i v socialistické společnosti až do vybudování úplné komunistické společnosti." Lenin napsal v práci „Proletářská revoluce a renegát Kautsky": „Přechod od kapitalismu ke komunismu je celá dějinná epocha. Dokud tato epocha neskončila, vykořisťovatelům nezbytně zbývá naděje na restauraci, a tato naděje se mění v pokusy o restauraci." Historie dala Leninovým slovům plně za pravdu a dala tak za pravdu i maoistické teorii o restauraci kapitalismu, nikoli chruščovovské. To jen dokazuje, že ne ve všem je maoismus v rozporu s leninismem.
      f) Teorie tří světů. Jedná se o využití starší buržoazní teorie, která považuje za první svět „liberální a demokratický Západ", za druhý svět „komunistický a totalitní Východ" a za třetí svět „chudé státy s beznadějnou budoucností". Maoisté jen upravili terminologii - za první svět považovali americký imperialismus a jeho spojence, za druhý svět „sovětský (sociál)imperialismus a jeho spojence" (nyní tedy především bývalé socialistické státy) a za třetí svět ostatní státy v čele s Čínou. V rámci této teorie maoisté prohlašují, že v „prvním světě" neexistuje vykořisťování a staví „první" a „druhý" svět proti „třetímu", čímž zaprvé upouštějí od proletářského internacionalismu a od třídního hlediska (podle kterého mohou existovat pouze „dva světy" - buržoazní a proletářský, resp. kapitalistický a socialistický), zadruhé ideologicky odzbrojují komunistické strany v kapitalistických státech, které podle této teorie nemohou bojovat proti vykořisťování pracujících vlastních zemí, protože tito údajně vykořisťováni nejsou. Mao Ce-tung s J. V. Stalinem

      Nyní se podívejme, jaké byly výsledky uplatnění „Mao Ce-tungových idejí" v praxi. Politika „Velkého skoku" byla nahrazením „linie opatrné, postupné cesty k socialismu dobrodružným zdůrazňováním velmi rychlého tempa sociálně ekonomických přeměn (...), jednorázového přímého skoku do komunismu. (...) Po nezbytném krachu této ideje začala Maova skupina svalovat vinu za svůj nezdar na úskoky „nepřátel" v zemi a na „revizionisty" za hranicemi." (Slovník vědeckého komunismu, Svoboda, Praha 1978, str. 76.) Základ politiky „Velkého skoku" spočíval ve zřizování mladých a středních podniků, jejichž pomocí měla být zvýšena průmyslová výroba 6,5krát v letech 1958 - 1962. Protože však byli do tohoto experimentu zapojeni především nekvalifikovaní pracovníci, docházelo k velké ztrátovosti a nízké kvalitě výroby. Projevil se odliv pracovních sil ze zemědělství a prudké snížení investic do velkoprůmyslu, místo kterého se investovalo do vojenství včetně vývoje atomových zbraní. (První výbuch čínské jaderné zbraně se uskutečnil v r. 1964 a ČLR se tak stala pátou jadernou mocností po USA, SSSR, Velké Británii a Francii.)
      Ať už se Mao Ce-tung jakkoli snažil odlišit, jeho avanturistické urychlování přechodu ke komunismu bylo plně v souladu s tím, co prosazoval v SSSR Chruščov a v ČSSR Novotný (v obou případech rovněž s tragickými následky). „Po nezdaru „velkého skoku", který přivedl Čínu do dlouhodobé hospodářské krize, prohlásili maoisté i socialismus za dalekou perspektivu, neuskutečnitelnou dříve než za padesát nebo sto let." (Kritika antimarxistické podstaty, cílů a praxe maoismu, Svoboda, Praha 1976, str. 12)
      Po neúspěchu „Velkého skoku" došlo k obnově hmotné zainteresovanosti, záhumenků a možnosti prodeje produkce z nich. Tato opatření byla brzy opět zrušena a ideologové maoismu je ostře odsuzovali.
      Spravedlivá společnost neměla být v Číně vybudována vyřešením hospodářských problémů, nýbrž výchovou lidu v duchu asketismu a strádání. Protože pracujícím se nezřídka takový přístup nelíbil, množily se projevy nespokojenosti, které byly vojensky potlačovány. Buržoazní média uvádějí, že „velký skok" vyvolal hladomor, kterému padlo za oběť 20 - 30 milionů lidí.
      Mao Ce-tung s N. S. Chruščovem V zahraniční politice ČLR došlo po roce 1960 k omezení hospodářských styků se světovou socialistickou soustavou a ke snaze o izolovaný rozvoj národní ekonomiky (podobně jako v případě Albánie), která přerostla v orientaci na mezinárodní kapitalistický trh. Už koncem padesátých let došlo ke znemožnění činnosti odborníků ze socialistických zemí v ČLR a pobytu čínských studentů v ostatních socialistických státech a k přerušení vězšiny forem styků mezi ČLR a zeměmi socialistického společenství. (viz Kritika antimarxistické podstaty, cílů a praxe maoismu, Svoboda, Praha 1976, str. 16)
      Maoisté sice neustále obviňovali a obviňují ostatní komunisty z revizionismu a nedostatečného boje proti buržoazii, sama Čína však po roce 1956 buržoazii ustupovala. V r. 1956 došlo ke změně soukromých podniků ve státně soukromé, ale bývalým majitelům bylo ročně vypláceno 5% z vloženého kapitálu. Bývalí kapitalisté působící nyní jako zaměstnanci těchto podniků měli navíc velmi vysoké platy. I přes výzvy k zostřování třídního boje bylo v Číně i po 20 letech trvání lidové moci placeno buržoazii odstupné. Národní buržoazii se tak dělaly ústupky, zatímco nepřátele Maova skupina hledala v řadách komunistů.
      V roce 1965 vyhlásil Mao Ce-tung „Velkou proletářskou kulturní revoluci", kterou potvrdila usnesení KS Číny z následujícího roku. V tomto sociálním experimentu bylo veškeré kulturní dědictví označováno jako „feudální" nebo „buržoazní" a plně zavrhováno; také o tehdejší zahraniční kultuře se tvrdilo, že je „buržoazní" nebo „revizionistická" a je třeba ji ničit. Docházelo tak k ignorování socialistické a pokrokové demokratické kultury vzniklé v buržoazní společnosti. Literatura a umění byly zaměřeny pouze na oslavu Maových idejí, byly likvidovány knihy a kulturní památky. Nebyla vůbec vydávána umělecká díla, nýbrž jen politická, a docházelo k rozsáhlému tažení proti inteligenci a k její „převýchově" fyzickou prací. V „proletářské revoluci" se opřel Mao Ce-tung o politicky nejméně vyspělé masy mládeže a armády a namířil ji především proti inteligenci místo proti národní buržoazii, a proti stranickým pracovníkům, kteří oprávněně kritizovali neúspěchy Maovy politiky.
      Ve „Velké proletářské kulturní revoluci" docházelo k porušování zákonů ČLR i vnitrostranické demokracie. Mao Ce-tung si přisvojoval pravomoci předsedy ČLR (fakticky prezidenta), kterým byl Lio Šao-čchi, a který byl v roce 1968 sesazen ze všech funkcí. 1512 delegátů IX. sjezdu KS Číny v roce 1969 nebylo zvoleno, ale jmenováno. Právě tento sjezd popřel linii přijatou na VIII. sjezdu v r. 1956 a prohlásil „ideje velikého Maa" za „teoretický základ" KS Číny.
      Za „proletářské revoluce" byla přerušena činnost všech politických stran vyjma KS Číny, stejně jako činnost Všečínské federace odborů a Všečínské federace žen. V roce 1967 byl násilně rozpuštěn Komunistický svaz mládeže Číny. Náboženství bylo v letech 1966 - 1976 postaveno mimo zákon.
      Docházelo k rozsáhlému porušování socialistické zákonnosti, důležité zákony vůbec neexistovaly nebo se používaly, aniž byly zveřejněny. „Rudé gardy" a „cao-fani" („buřiči" z řad dělníků) nespoutaně řádili a když maoistické vedení uznalo, že toto řádění překračuje meze únosnosti, rozhánělo tyto vlastní oddíly vojensky. Konaly se veřejné popravy a posílání obyvatel do vyhnanství nebo koncentračních táborů bez soudu a souhlasu prokurátora. ČLR v té době neměla trestní, civilní ani pracovní zákoník ani rozvinuté procesní zákonodárství. (Podotýkám, že toto jsou údaje ze sovětských, nikoli buržoazních zdrojů, nemělo by se tedy jednat o smyšlenky za účelem očernění socialismu, protože to bylo v rozporu se zájmy SSSR.)
      Mao Ce-tung a Lin Piao V roce 1968 KS Číny odsoudila intervenci vojsk pěti států Organizace Varšavské smlouvy v ČSSR a postavila se tak po bok některých komunistických stran kapitalistických zemí, Albánské strany práce, Rumunské komunistické strany a Svazu komunistů Jugoslávie, které propadly v této otázce bezmeznému oportunismu. Soudruh Gustáv Husák uvedl v projevu na mezinárodní poradě komunistických a dělnických stran v Moskvě 11. června 1969: „V této souvislosti odsuzujeme počínání maoistického vedení, které vyzývá náš lid k ozbrojenému boji proti Sovětskému svazu, za svržení současného vedení v Československu a slibuje tomuto boji, jak sami maoisté uvádějí, podporu „revolučního lidu celého světa". To je hrubé vměšování do vnitřních záležitostí naší strany a země a nemá to nic společného ani s marxismem-leninismem, ani s proletářským internacionalismem." (G. Husák: Výbor z projevů a statí I, Svoboda, Praha 1982, str. 86)
      Tragickým vyústěním maoistické zahraniční politiky bylo sbližování se Západem, které vedlo k navázání spolupráce s USA v r. 1972 a vyhlášením, že hlavním nebezpečím pro ČLR je SSSR, na X. sjezdu KS Číny v r. 1973. Tím maoistické vedení zákonitě muselo ztratit důvěru všech komunistů, kteří mu do té doby ještě věřili.
      Generální tajemník ÚV KSSS L. I. Brežněv ve zprávě ÚV KSSS na XXV. sjezdu právem konstatoval: „Nyní už nestačí říci, že maoistická ideologie a politika jsou neslučitelné s marxisticko-leninským učením. Maoistická ideologie a politika jsou totiž marxisticko-leninskému učení přímo nepřátelské." (XXV. sjezd. Dokumenty a materiály. Svoboda, Praha 1976, str. 12) Generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák charakterizoval maoistické hnutí na XV. sjezdu KSČ slovy: „V ostrém protikladu s úsilím o upevňování socialistického společenství a zabezpečení světového míru je rozbíječská a marxismu-leninismu nepřátelská politika a ideologie maoistického vedení Čínské lidové republiky. Dnes už je očividná jeho snaha podkopat jednotu socialistických zemí a narušit akceschopnost mezinárodního dělnického hnutí, oslabit boj pokrokových, demokratických a mírumilovných sil. Maoistické vedení se spojuje s nejreakčnějšími silami ve světě. Je to politika nepřátelská socialismu, která je v rozporu se zájmy pokroku a míru." (Sborník hl. dokumentů XV. sjezdu KSČ. Svoboda, Praha 1976, str. 59)
      Maoisté tvrdí, že s nimi ostatní socialistické státy v čele se SSSR nechtěly komunikovat. Ve skutečnosti to bylo tehdejší vedení ČLR, které o spolupráci nestálo. L. I. Brežněv v citované zprávě XXV. sjezdu KSSS uvedl: „Stručně řečeno, jsme ochotni normalizovat vztahy s Čínou podle zásad mírového soužití. Navíc lze s jistotou prohlásit: Jestliže se Peking vrátí k politice založené vskutku na marxismu-leninismu, jestliže se zřekne linie socialistickým zemím nepřátelské, jestliže vykročí cestou spolupráce a solidarity se socialistickým světem, setká se to u nás s příslušným ohlasem a naskytne se možnost rozvoje dobrých vztahů mezi SSSR a ČLR, jež by odpovídaly zásadám socialistického internacionalismu. Záleží to na čínské straně." Také Gustáv Husák řekl na XV. sjezdu KSČ: „Pokud jde o naše státní vztahy s ČLR, jsme kdykoliv ochotni je normalizovat."
      Mao Ce-tung s Enverem Hodžou V souvislosti s prohlubováním orientace ČLR na USA a kapitalistické státy přerušila v r. 1978 styky s Čínou Albánie. Již v r. 1971 kritizoval první tajemník Albánské strany práce Enver Hodža přijetí prezidenta USA Nixona v ČLR, po kterém čínské vedení vyhlásilo svým největším nepřítelem SSSR a tvrdilo, že s USA je možno v boji proti SSSR utvořit alianci. V r. 1977 byl v Pekingu přijat také předseda Svazu komunistů Jugoslávie a prezident Socialistické federativní republiky Jugoslávie Josip Broz Tito. Enver Hodža poté hovořil o „zradě titovských, sovětských, čínských a jiných revizionistů". V předmluvě ke knize „Imperialismus a revoluce" (Tirana 1978) uvedl, že „americký imperialismus a jeho agentury, sovětský sociálimperialismus, čínský sociálimperialismus, velkoburžoazie a reakce, znovu sílí a bojují proti marxismu-leninismu". Po albánské kritice maoismu odvolala Čína hospodářskou pomoc Albánii a své odborníky. Albánští studenti museli opustit čínské vysoké školy. Enver Hodža zhodnotil ve zmiňované knize maoismus jako „směs ideologií anarchismu, trockismu, moderního revizionismu á la Tito, á la Chruščov, á la „eurokomunismus", využívající marxistické fráze" se „silnou dávkou nacionalismu, xenofobie a buddhistického náboženství" a prohlásil, že „Albánie je jediným socialistickým státem na světě". Rozkol v komunistickém hnutí se dále prohloubil - vznikl „hodžismus" jako další směr.
      V roce 1970 - 1971 došlo k potlačení „kontrarevoluční kliky Lin Piaa", který byl předtím veřejně deklarován jako Mao Ce-tungův nejvěrnější žák a nástupce. V roce 1976 zemřel Mao Ce-tung. Jeho nejbližší stoupenci („banda čtyř", ve které byla i Maova manželka) byli odsouzeni za zločiny předcházejících období.
      Ve vrcholných stranických a státních funkcích stanul Chua Kuo-feng, který pokračoval v procesu sbližování s kapitalistickými státy. V roce 1978 začala Čína spolupracovat s Japonskem a po tomto roce vyhlásila KS Číny „novou ekonomickou politiku" spočívající v postupné modernizaci, důrazu na „mírové obklíčení", postupné zvyšování kulturní a životní úrovně obyvatel a pozvolnou obnovu spolupráce i se socialistickými zeměmi. Ekonomické reformy tohoto období přivodily prohloubení sociálních rozdílů, znečištění životního prostředí, růst korupce a nezaměstnanosti.
      Ke zlepšení vztahů ČLR a SSSR došlo až za éry renegáta M. S. Gorbačova, kdy se již oba státy blížily kapitalistickému způsobu hospodaření a ideologické rozpory jejich vedení v otázkách marxismu-leninismu tedy již nebyly tak významné. Úplná normalizace však nikdy neproběhla, protože SSSR se mezitím v r. 1991 rozpadl. Čína považovala za překážku obnovy přátelských vztahů s SSSR za Gorbačova podporu Vietnamské socialistické republiky ze strany SSSR, přílišný počet vojáků SSSR na hranicích s ČLR a přítomnost Sovětské armády v Mongolské lidové republice a Afghánistánu.
      Mao Ce-tung s prezidentem USA Richardem Nixonem XII. sjezd KS Číny v r. 1982 podrobil kritice „kulturní revoluci", ale opět se přihlásil k Mao Ce-tungovým idejím jako ke konkrétnímu uplatnění a rozvinutí marxismu-leninismu v Číně. Od r. 1984 pak dochází k dalšímu omezení centralizace a sbližování se zahraničním kapitálem. Od r. 1985 bylo výrazně omezeno centrální plánování, v r. 1986 byl zaveden zákon o úpadku podniků. Drobné státní podniky byly od té doby pronajímány kolektivům i jednotlivcům, docházelo k rozšiřování kolektivního vlastnictví nezávislého na státním plánování, individuálního vlastnictví v maloobchodě, službách a řemeslné výrobě (ale i v průmyslu, kde individuální vlastnictví tvořilo v r. 1984 0,2%). Vznikaly podniky s různou formou účasti zahraničního kapitálu. Uzákoněno bylo vlastnictví výrobních prostředků státní, kolektivní, soukromé i smíšené. Zahraniční obchod se uskutečňoval v r. 1986 ze 60% s vyspělými kapitalistickými státy, pouze ze 7% se socialistickými státy a zbytek tvořil obchod s rozvojovými zeměmi. Nejvýznamnějšími obchodními partnery bylo Japonsko s 20% obratu, USA s 15%, dále Hongkong a Macao.
      Od r. 1980 vznikají zvláštní ekonomické zóny - uzavřené hospodářské oblasti, kam mohou zahraniční podnikatelé volně dovážet suroviny a polotovary a zařízení a výrobky volně vyvážet na zahraniční trhy. V r. 1985 byla v ČLR zavedena soukromá lékařská praxe. V r. 1986 činila nezaměstnanost 1,9%. „Socialistický" stát se stále otevřeněji soustředil na rozšiřování pomoci zahraničních Číňanů jednotlivcům z řad domácích Číňanů k získání výrobních prostředků a zakládání soukromých či smíšených podniků, ale i na získávání darů státu ze strany těchto zahraničních Číňanů. Tentýž „socialistický" stát kladl důraz na studium svých odborníků v USA - bez ohledu na to, že tak docházelo k jejich přípravě na ovlivňování politiky ČLR ve směru výhodném pro USA... (viz Čínská lidová republika, Svoboda, Praha 1988)
      V r. 2004 měla „socialistická" Čína dle oficiálních údajů 4,2% nezaměstnaných, tj. asi 55 milionů ze svých 1 miliardy 300 milionů obyvatel, ale dle neoficiálních odhadů (buržoazních ekonomů) ve skutečnosti až kolem 10% (kapitalistická Česká republika tehdy 9,9%). Z praktických výsledků maoistické politiky v Číně vidíme jasně, že za cenu nesmírných obětí zde dnes funguje jakási liberální symbióza socialismu s kapitalismem či spíše státní kapitalismus, nebo, jak by řekli sami maoisté, „sociálimperialismus". Zastánci maoistické ideologie kritizující sovětský „sociálimperialismus" jako příčinu pádu světové socialistické soustavy by si tedy měli uvědomit, že čínská „správná aplikace marxismu-leninismu" vedla prakticky k tomu samému, k restauraci kapitalismu v Číně, jen v hávu zastřeném formálně deklarovanou vedoucí úlohou komunistické strany.
      Ačkoli spor mezi linií KSSS a KS Číny není již dnes po pádu SSSR a výrazném příklonu ke kapitalistickému hospodaření v ČLR aktuální, organizují se nadále maoisté i v mezinárodním měřítku samostatně v „Mezinárodní konferenci marxisticko-leninských stran a skupin". V některých rozvojových zemích dosáhlo a nadále dosahuje národně osvobozenecké hnutí vedené maoistickými komunisty výrazných úspěchů, ve vyspělých kapitalistických státech však většinou maoistické strany a skupiny působí rozkladně, nejsou svolné k akční jednotě ani s ostatními komunisty, které obviňují z revizionismu, a často dokonce bojují prvotně proti podobě již neexistujícího reálného socialismu v těchto zemích, čímž objektivně napomáhají antikomunistické štvanici ve shodě s pravicovými oportunisty.

Leopold Vejr