O leninismu jako nedílné součásti ideologie komunistické strany a vědeckých východisek její politiky - 3. část

Přidáno v pátek 17. 9. 2010


V. I. Lenin

      (Pokračování z čísel 263 a 264 - 1. část ZDE, 2. část ZDE.)

      a) Vraťme se k problematice učení o revoluční straně nového typu, k otázce, která je dnes velmi živá, i když se může zdát jasnou a již dávno zodpovězenou. Tato otázka zní: jakou a čí jsme politickou stranou, my strana s komunistickým názvem - KSČM? Komu „sloužíme"? Čí zájmy vyjadřujeme, reprezentujeme a prosazujeme?
      Na „půdě" marxismu je všeobecně známo, že se vznikem tříd, třídní společnosti a tedy politické moci, státu a politických stran, nemohou politické strany existovat mimo společenské třídy. Vždy vyjadřují zájmy právě těch či oněch tříd.
      Jsme-li, či máme-li být opravdu komunisté a naše strana (KSČM) stranou komunistickou, pak nemůže být stranou kohokoliv, jakékoliv třídy nebo sociální vrstvy. V souvislosti se svým a Marxovým hodnocením buržoazně demokratických revolucí z r. 1848-49, to B. Engels vyjádřil následovně. Napsal, že uvedené revoluce chápali „jako východisko dlouhého revolučního hnutí, v němž (…) strany by se stále ostřeji vyhraňovaly, až by se úplně kryly s velkými třídami, buržoazií, maloburžoazií, proletariátem, a v němž by proletariát v celé řadě bitev postupně dobýval jednotlivé pozice." (viz B. Engels, Marx a „Neue Rheinische zeitung" 1848-1849, K.M.-B.E., Sp. sv. 21, Praha 1967, s. 50)
      B. Engels Máme-li být stranou komunistickou, marxisticko-leninskou, nemůžeme být jakousi neurčitou stranou, jakési sociálně třídně neurčité, těžko postižitelné množiny „neprivilegovaných" lidí. Nebo stranou lidovou - s lidmi pro lidi. Nevystačíme přitom ani s o něco méně abstraktnějším určením, ovšem rovněž v rovině „banální pravdy", že jsme stranou „lidí práce". Jistě, že jsme takovouto stranou - stranou lidí práce, ale má toto určení v rovině banální pravdy nějakou hlubší vypovídací hodnotu? Nemá. Je rovněž neurčité a matoucí, neboť v běžném jazyce k lidem práce jsou přeci zařazováni i „pracující" velkopodnikatelé, majitelé velkých firem a podniků. A k těm, kteří pracují za mzdu - a jsou tedy dokonce v tomto smyslu i námezdně pracujícími - patří např. jejich manažeři, dále ministerští a jiní vysocí byrokraté, právníci - soudci, prokurátoři a mnozí advokáti, nemluvě o policajtech a jiných reprezentantech a „ochráncích" našeho buržoazního společensko-politického zřízení a „pořádku".

      Podle některých dnes už neplatí, byť sklutečnost dokazuje opak... b) S uvedenou otázkou souvisí další z ní vyplývající a ještě podstatnější a naléhavější, bytostně živá otázka: Jak jsme vůbec spojeni s proletariátem a ostatními především námezdně pracujícími? Jsme vůbec nějak reálně a aktivně s nimi spjati kromě anonymity volebních lístků, hlasů? Na tuto konkrétní otázku můžeme již velmi stěží seriózně odpovědět. Budeme-li upřímní, pak takovéto naše spojení s dělnickou třídou, existuje-li vůbec, je mizivé. Dokladem toho je nejen samotná zcela neodpovídající sociálně třídní a profesní struktura KSČM (o věkové ani nemluvě), ale především naprosto neexistující organizačně politické spojení s touto třídou. Nemluvě již vůbec o spojení ideovém.
      V této souvislosti je třeba upozornit, že bohužel, v duchu programových dokumentů převládají názory, které odmítají ani ne tak historickou, jako vedoucí roli proletariátu, včetně toho, že by KS měla být stranou této třídy a její avantgardou. Že by tato strana měla hrát vedoucí úlohu v revolučních přeměnách a při budování socialismu. Pokud jde o vztah KSČM a dělníků, pak to kdysi lapidárně vyjádřil M. Grebeníček slovy, že prý „dělníci příliš nepodporují KSČM a mnozí z nich volí ODS" /viz rozhovor…/, takže těžko lze s nimi počítat. V žádném případě, a bylo by to v naprostém rozporu s leninismem, nelze jen čekat až se dělnická třída (zdecimovaná, dezintegrovaná, „zatomizovaná" a při obraně svých i jen bezprostředních, každodenních zájmů, fakticky bezbranná), dělníci sami „probudí" a přihlásí jako „neprivilegovaní" ke KSČM. Je třeba vidět, že dělnická třída doposud, zejména od kontrarevolučního převratu existuje jen jako „třída o sobě", ne jako „třída pro sebe". V pohybu od „třídy o sobě" v „třídu pro sebe" se nalézá jen v „embryonální" formě, to znamená, že se teprve začíná konstituovat, že se nalézá jen v rovině neuvědomělosti, instinktů a živelnosti. Leninovými slovy „trade-unionismu", který podle něj znamená právě jen „ideové zotročení dělníků buržoazií. Proto náš úkol - píše Lenin - (…) tkví v boji proti živelnosti …" (Co dělat?; V. I. Lenin, Sp. sv. 5, s. 397). Jde o fázi jen zdánlivého „odporu", který je v podstatě manipulován a ovládán především odborářskými bossy, „taťky pracujících". Těmi, kteří se sami otevřeně považují za stoupence a reprezentanty kapitalismu na bázi „sociálního státu", avšak víc než kolaborují s buržoazní mocí, jsou její pevnou oporou usilující o sociální smír k udržení a upevnění kapitalismu!
      Ještě jinak s Leninem řečeno, jde o to, že „každé poddávání se živelnosti masového hnutí, každé snižování sociálně demokratické (dodejme, tj. komunistické - ZK) politiky na politiku trade-unionistickou je právě přípravou půdy pro přeměnu dělnického hnutí v nástroj buržoazní demokracie. Živelné dělnické hnutí samo o sobě je s to vytvořit (a nutně vytvoří) jenom trade-unionismus a trade-unionistická politika dělnické třídy je právě buržoazní politikou dělnické třídy." Potud Lenin (Tamtéž, s. 451)
      Je přitom samozřejmé, že řešení této otázky není vůbec jednoduché a krátkodobé. Spočívá v získávání zejména mladých a mladších dělníků, rolníků a pokrokově smýšlejících příslušníků inteligence, včetně studentů. Všech těch, u nichž se utváří kritický pohled až odpor k asociální politice vládnoucích pravicových, tzv. „demokratických", ve skutečnosti pseudodemokratických, v podstatě buržoazních, prokapitalistických stran včetně sociální demokracie. Bez jistých změn v charakteru a orientaci naší strany, opuštění převážně reformistického kurzu, fakticky čistě parlamentaristické pozice v politice, bez vypracování marxisticko-leninského, komunisticky vyhraněnějšího programu strany (tzv. minimálního i v dlouhodobém horizontu) a zvláště pak bez změny stylu a metod její práce, a to na bázi marxisticko-leninské strategie a taktiky, omlazení našich řad, abychom se nestali stranou na „vymření" … k žádnému potřebnému, reálnému obratu nemůže dojít a nedojde.
      V této otázce je odkaz leninismu, marxisticko-leninského učení o revoluční straně, zvláště tak, jak tomu bylo u nás již uplatňováno zejména po V. sjezdu KSČ z r. 1929, v souvislosti s procesem bolševizace, nejaktuálnější a nejživější. Těžiště práce strany bylo tehdy přeneseno tam, kam patřilo. Mezi dělnickou třídu, na závody, při zaktivizování závodních stranických „buněk" a práce funkcionářského aktivu s nimi! A to je prozatím bohužel jen sen nás, kteří se hlásíme k nezbytnosti marxisticko-leninské orientace a politiky KSČM.

Zdeněk Košťál,
Dialog č. 265, červenec - srpen 2010
(pokračování příště)

      Objednávky, připomínky, dotazy i své články do marxisticko-leninského měsíčníku „Dialog" můžete zasílat na adresu: Orego, Box 13, 257 26 Divišov, orego@orego.cz.