Ivan Hlivka: Couvnutí socialismu (5/5)

Přidáno ve čtvrtek 12. 2. 2009


Státní znak ČSSR s odstraněnou pěticípou hvězdou

      Pátá a poslední část shrnutí obsahu knihy PhDr. Ivana Hlivky, DrSc. (nar. 1933) „Couvnutí socialismu" (Svoboda Servis, Praha 2004):

      Podobně jako ve všech předcházejících společenských systémech, ani za socialismu nemohl být „odstraněn" generační problém. Stále více přibývalo stížností ze školských, společenských a stranických organizací na to, že situace mezi mládeží je stále kritičtější, že mezi ní panuje apatie a lhostejnost. Statistické sondy, prováděné Ústavem pro výzkum veřejného mínění při Federálním statistickém úřadu v l. 1986 - 1988, poukazovaly na to, že ačkoli mladí lidé oceňují z přibližně 85% právo na práci, na vzdělání jako základní vymoženosti socialismu, téměř z poloviny zpochybňují oprávněnost vedoucí úlohy KSČ a spolupráci se socialistickými zeměmi.
      Narůstala též kritičnost ke zneužívání funkcí a členství v KSČ k osobnímu obohacování nebo získávání jiných výhod pro sebe, rodinu nebo blízké. Kritičnost směřovala i vůči deformacím v kádrové práci, necitlivému nadřazování členství v KSČ schopnostem, praxi a vzdělání. Nicméně v celé ČSSR považuje perspektivy socialismu za lepší 75% obyvatel (v Praze necelých 60%), přestože důvěra od konce 70. let mírně klesala.
      Zcela krizová situace panovala ve světě inteligence. Ve všech zemích, třebaže ne ve stejné míře. Inteligence se po válce ještě nestačila „najít", a hned se, v důsledku importované antikomunistické literatury a propagandy, dostávala do převráceného vědomí světa a, řečeno slovy K. Marxe, sama se stávala a nakonec i stala, „převráceným světem", který nebyl schopen pochopit, a arci nastolit pravdu skutečného světa. Tak vyrůstali „bojovníci" za falešnou buržoazní „pravdu".
      Ani antikomunističtí analytici nenacházejí průkazná svědectví, která by mohla potvrdit myšlenky, že potíže s uspokojováním nároků a přání obyvatelstva byly tak velké a společenská situace byla tak tíživá, že vyvolaly masové protesty. Dělnická třída - až na několik jedinců - podpořila protirežimní protesty až v listopadu, družstevní rolníci neprojevovali žádnou nespokojenost. To samé lze říci i o společenské skupině reprezentované technokraty a manažery.
      Komplikovanější byla situace mezi uměleckou inteligencí. Mnozí nechápali, a dodnes nechápou, že přivlastněná „originalita" z cizího prostředí nestojí za mnoho, není-li ničím jiným než bláhovostí na vlastní pěst. Tak se postupně stávali a stali oběťmi manipulátorů v cizích službách - Havla, Tigrida a dalších. Ti hanebně útočili na všechno, co souviselo s pokrokem v životě i v umění, pouštěli jedovaté šípy proti uměleckému směru zvanému „socialistický realismus" pod falešnou záminkou, že jde o „stalinský totalitarismus v umění".
      Zkrátka: život vyvrátil představu, že se člověk v první fázi komunismu bude řídit komunistickými nařízeními a zákony bez výjimky, a že jeho hlavním motivem bude společenský prospěch. Osobní prospěch - to byl nejzákladnější popud ekonomických vztahů za socialismu; převažovala snaha zvýšit své zisky. Nikdo a nikdy nevypracoval jasné kritéria „odměny za práci". Lidi si je z velké části vykládali po svém - obohacuj se, jak můžeš. Výsledkem bylo, že se lidi snažili zvýšit vlastní příjmy nejen cestou většího pracovního úsilí, nýbrž i cestou spekulací, krádeží atd. Hledaly se různé způsoby, jak „obejít" zákony a „vlivy zvrchu". Navíc lidi vždycky mají chuť bouřit se proti jakékoli moci, včetně té, která funguje v jejich prospěch.
      Již V. I. Lenin připomínal, že socialismus nezničí nikdo, nezničíme-li ho sami svými chybami. A tak se i stalo: Varšavská smlouva se nezhroutila pod náporem NATO. Spojené státy se svými spojenci nedonutily SSSR opustit východoevropský prostor za nevýhodných podmínek: ne v otevřeném boji, ne ve studené válce, úspěch jim darovala zrada, jaká nemá v dějinách lidstva obdoby. Do osudu socialismu negativně zasáhl oportunismus ve světovém komunistickém a dělnickém hnutí, který se pojmenoval v šedesátých letech „eurokomunismus". Pod vlivem antikomunismu, šířeného západními vědeckými a propagandistickými centry, prosazovali představitelé „eurokomunismu" takový model socialistické společnosti, který vylučuje řízení společnosti dělnickou třídou, a hlavně komunistickou stranou.
      Vztah lidí k socialismu v ČSSR neprodělal do listopadu 1989 dramatický vývoj. Socialismu dávali občané přednost, protože lépe zabezpečoval sociální jistoty a kulturní a národní rozvoj. Ještě v roce 1986 byly téměř tři čtvrtiny obyvatelstva přesvědčeny o lepších perspektivách socialismu, a také výzkumy po listopadové tragédii potvrdily, že socialismus byl silně usazen v myslích lidí. Výzkumy se konaly ve dnech 23. - 24. listopadu a 9. - 12. prosince 1989 a v obou byla položena otázka, jakou cestou by se měla naše společnost vyvíjet dál. V prvním se vyslovilo 45% a v druhém 41% dotázaných pro socialistickou cestu, pro kapitalistickou cestu v obou případech pouze 3%(!), a pro jakousi třetí variantu, tj. spojení výhod socialismu a kapitalismu bylo 47% a 52% občanů. Za samozřejmost považovali občané základní princip socialismu - zestátnění. V prosinci 1989 pouze 23% dotázaných souhlasilo, aby do soukromého vlastnictví byly vráceny nejen restaurace a malé dílny, ale i velké podniky, kdežto 75% bylo proti; pro obnovení soukromého vlastnictví v zemědělství se vyslovilo 13%, kdežto záporně odpovědělo celých 83% dotázaných. Tudíž demonstrace nebyly vzpourou proti socialismu, ale jen revoltou proti jeho škůdcům.
      V únoru 1990 Havel říká v Moskvě, že by nebylo správné líčit věci tak, jako by se snažil navrátit svou zemi ke kapitalismu a pronásledovat komunisty, ani vracet továrny jejich bývalým vlastníkům, a že „jestliže se v sovětském tisku objeví tvrzení, že likviduji socialismus, bude to nepravda".
      - - -
      Kapitalismus nemůže zabezpečit takový systém, ve kterém by se člověk mohl stát hospodářem, svobodným ve smyslu realizace své osobnosti. Pouze, když člověk ovládne společnost a podřídí ekonomický život cílům lidského štěstí, pouze tehdy se bude aktivně účastnit sociálního procesu, pouze tehdy bude moci překonat příčiny svého nynějšího stavu: pocitu marnosti, nemohoucnosti, bezbrannosti, odcizení.
      Socialismus znamenal zcela novou kvalitu života pracujících mas, jež se zdaleka neomezuje na materiální komfort, ale ani ho nezanedbává, neboť zahrnuje celé spektrum plného lidského života. Z tohoto pohledu bylo zcela nepochopitelné heslo „dohnat a předehnat", neboť orientovalo pozornost na západní pozlátko, ne na skutečný život; kapitalismus byl stavěn proti socialismu na vyšší úroveň, kterou socialismus měl teprve „dohánět".
      Socialismus ustoupil, ale výzva, kterou před nás postavil, zůstala. Každý krok k překonání diskriminace, která lidi rozděluje do vyšších a nižších kategorií, na vládce, bohaté a chudé, na pány a otroky, je i krokem v potenciálním procesu civilizace. Jsme čím dál tím více přesvědčeni, že ve zběsilém úprku ke globalizační tržní společnosti, která nutně vytváří nové formy nerovnosti, jsou ideály komunismu daleko aktuálnější než kdy předtím.
      Kapitalismus ztratil historické perspektivy. Nárok na věčné trvání třídního panství je nesmyslný. Jen lidé utlačovaní a zbavení práva rozhodovat o svém osudu a současnosti disponují otevřenou dimenzí výhledu. A celé poznání o socialistické minulosti a hlubší důvěra k marxisticko-leninskému učení je obrátí nakonec k průkopnické úpravě cesty k řádné a spolehlivé budoucnosti.

Připravil Leopold Vejr