Ivan Hlivka: Couvnutí socialismu (4/5)

Přidáno ve středu 11. 2. 2009


Státní znak ČSSR s odstraněnou pěticípou hvězdou

      Čtvrtá část shrnutí obsahu knihy PhDr. Ivana Hlivky, DrSc. (nar. 1933) „Couvnutí socialismu" (Svoboda Servis, Praha 2004):

      Východní Evropa se postupně stávala hlavním bodem jednání západních státníků s Gorbačovem. Zatímco USA důraznou podporou západních investic a společných projektů a usnadnění integrace do světového hospodářství pomáhají tržně orientovat v těchto zemích hospodářské prostředí, a tím přispívat k celkové orientaci směrem na Západ, Sovětský svaz podporuje politické změny a pomáhá vytvářet v socialistických zemích pluralistický politický řád. Tak byl myšlený i obsah Gorbačovovy koncepce „společného evropského domu". Taková byla i podstata tzv. nové Jalty. Šlo o nové rozdělení vlivu a kontroly nad Evropou - v neprospěch socialismu.
      Tohoto hlavního cíle USA dosáhly. Přičemž dosáhly i „pochopení" pro koncepci, podle které nová, sjednocená Evropa nemá sahat od Atlantiku po Ural, ale pouze po polsko-sovětské hranice. Protože jinak by byl vliv Ruska příliš velký.
      Gorbačov ignoroval naléhavé přání svých kolegů v partnerských stranách na svolání kolektivní porady v říjnových dnech roku 1989 k projednání kritické situace v socialistickém světě. Při návštěvě G. Bushe v USA dle vzpomínek Gorbačovova spolupracovníka Boldina obdržel Gorbačov kolem sto tisíc dolarů od vedoucího představitele Jižní Koreje, se kterou SSSR oficiálně neudržoval styky!
      Tehdejší šéf americké diplomacie G. Shultz otevřeně ve svých vzpomínkách píše, že byl „zneklidněn, jací nevzdělaní a dezinformovaní" byli Gorbačov a Ševarnadze, jak Gorbačov „skládal dary k našim nohám", dělal „všechno, co jsme žádali" a to bez jakýchkoli amerických ústupků. Shultzův nástupce J. Baker píše, že nenadálá sovětská destrukce spolupráce mezi socialistickými zeměmi v něm vyvolala obavy z možné anarchie. Cituje doznání Ševarnadzeho, který se mu svěřil, že „když jsme s Gorbačovem začali, předpokládali jsme, že stát, ve kterém žijeme, nemůže vydržet. Neměli jsme ovšem akční program. Chybyli jsme v tom, že jsme nepracovali postupně a nevypracovali jasně stanovené časové lhůty. Za druhé, nedocenili jsme nacionalismus."
      Je tedy nepochybné: socialismus byl podminován zevnitř, rozbit nevelkou skupinou sovětských vůdců, kteří zprvu vystrčili ušlechtilá hesla a cíle - zvednout sílu socialismu, reformovat ho na zdravějších základech.
      Gorbačovovi, ani kterémukoliv jinému bezpáteřnímu mluvkovi by se nemohlo podařit rozbourat zemi i celé socialistické společenství, nemohl by se dostat na tak vysoký piedestal, jakým byl nejvyšší post v KSSS a SSSR, kdyby ve vedení strany a státu panovaly normální poměry. Právě tento příklad nejmarkantněji dosvědčuje, že ve vedení KSSS a SSSR bylo cosi „shnilé". A jeho rozpad se zkázonosně dotkl socialismu i světového pokroku vůbec.
      Při návštěvě v dubnu 1987 v ČSSR Gorbačov ocenil vedení KSČ za dosahované výsledky a prohlásil, že přestavba nemá nic společného s tím, o co usilovali revizionisté v roce 1968, že za základní považuje v Evropě upevnění spojenectví a bratrství států a stran Varšavské smlouvy - a že nemáme kam spěchat, že přestavbu je třeba dělat s ohledem na podmínky a opozici v ní neangažovat. Jak se pak ukázalo, byla to zkázonosná „pomoc" od „přítele-zrádce". Po této návštěvě byly všechny návrhy na vážnější změny v řízení státu považovány za antisocialistické.
      Pokud jde o hledání možných hybných sil při organizování a modelování protirežimních aktivit v krizových časech, nejčastěji se spekuluje na účet StB. Někteří poukazují, nebo se ptají, na to, proč se např. během demonstrace 17. listopadu generál StB A. Lorenc a jeho partner z KGB generál V. Gruško zdržovali v restauraci na Národní třídě; lze si přičíst náhodě skutečnost, že student, který měl být zavražděn, byl odhalen jako spolupracovník StB; že agent StB Zifčák průvod směroval do centra Prahy; proč StB zakládala buňky v Občanském fóru atd. Podezíravost na adresu StB se zvýšila po výroku Lorence v anglické televizi, že StB se nevypořádala se svou úlohou, neboť výsledkem „revoluce" mělo být dosazení nějakého liberálního komunisty k moci.
      Kromě toho existují některé náznaky, svědčící o jakémsi tajném záměru, který měl v očích veřejnosti kompromitovat generálního tajemníka KSČ M. Jakeše. Je zajímavé, že Jakešův projev z léta 1989 (o izolaci vedení strany, které je „jako kůl v plotě"), přestože šlo o uzavřené jednání, se téměř ihned dostal na veřejnost. Proč bezpečnost nezjistila pachatele? A zjišťovala vlastně? Zdá se, že nemusela. K zajímavostem patří i fakt, že k velice podobným událostem došlo i v NDR, možná i jinde.
      Do celkové problematiky mnoho zajímavého vnesou fakta z tragických událostí, které se odehrály 21. a 25. prosince 1989 v Rumunsku. Securitate hrála aktivní roli v případě pádu Ceauseskova režimu. Prý za zády nejvyššího šéfa po nástupu Gorbačova k moci intenzivněji než předtím spolupracovala s KGB. Pozoruhodné bylo i to, že koncem prosince se najednou prudce zvýšil počet sovětských turistů, převážně mladých mužů, kteří se po Temesoaru a Bukurešti vozili v ladách a volhách a bydleli v drahých hotelích. Neméně zajímavé je i to, že vojenská jednotka, která bezhlavě střílela v Temesoaru do demonstrujícího davu, byla prošpikovaná příslušníky Securitate, přičemž velení nemělo ráz vojenský. Existují náznaky, že došlo k boji mezi dvěma koncepcemi: tzv. proreformní část Securitate zřejmě nechtěla, aby došlo k masovému krveprolití (42 mrtvých), cynicky řečeno, asi jí stačil jeden mrtvý (asi podle pražského scénáře). Jiná část zřejmě poslouchala někoho, kdo byl rozhodnut Ceausesca odstranit nadobro. A tak se i stalo.
      Zajímavá je též okolnost, že po jeho nesmyslné popravě (25. prosince 1989 byli Nicolae Ceausescu a jeho žena Elena odsouzeni vojenským soudem k smrti a zastřeleni, pozn. LVE) tzv. Fronta národní spásy prohlásila do světa: „Budeme respektovat všechny mezinárodní závazky Rumunska, především ty, které souvisí s Varšavskou smlouvou"(!). Měl to být patrně signál Gorbačovovi, že bude v Rumunsku respektován a že se na předsedu FNS Iona Iliesku může spolehnout.
      A jak to bylo u nás? Z dokumentů a svědectví vyplývá, že po 17. listopadu až do zasedání ÚV KSČ 24. 11. přicházely na ÚV KSČ delegace, telegramy, telefonáty, dopisy ze závodů, zemědělských družstev, stranických a odborových organizací a vesměs požadovaly odhodlanost a energičnost při řešení vzniklé situace. Marně však, neboť členové ÚV KSČ na konkrétní návrhy nereagovali. Místo toho se - hlavně skupina kolem Antonína Kapka - snažili využít složitou situaci ve svůj prospěch: zmocnit se vedení strany. Důsledkem byla destabilizace a - kapitulace před kontrarevolucí, převzetí strany do rukou zkompromitovaných bezzásadových prospěchářů v čele s V. Mohoritou a dalšími.
      Za zmínku stojí fakt, že značnou úlohu v rozvoji antikomunistického hnutí po 17. listopadu sehrál Mohorita jakožto předseda Socialistického svazu mládeže i tím, že odsoudil veřejně ne protivládní komplot, nýbrž zásah státních orgánů, a dal antisocialistickým živlům k dispozici list Mladá fronta. Byla to podle mnohých svědectví nepokrytá a zbabělá zrada.
      Jak se mohlo stát, že ve státě, ve kterém nejvyšší představitel strany a státu má v rukou kormidlo řízení bezpečnostních služeb, se nevědělo nic o připravovaném státním převratu? A navíc v naší zemi nebyla opozice s vlastní politickou alternativou, s osobnostmi připravenými převzít moc. Neexistoval ani otevřený politický boj o moc, ba ani silné vzbouřenecké organizace. Stručně řečeno, neexistovaly základní symptomy politického převratu.
      V Závěrečné zprávě komise, která byla ustavena Federálním shromážděním a Českou národní radou, se „připouští možnost, že kromě bývalých disidentských kruhů měly zájem na změně politického vedení i skupiny uvnitř KSČ…, ale také část složek ministerstva vnitra a mocenského aparátu vůbec." A dále, že „zásah na Národní třídě byl předem plánovaný a tedy nevznikl náhodou a že kromě oficiálního vedení zásahu mohlo fungovat ještě jedno, zatím ještě přesně neurčené druhé velení". A patří též k zajímavostem, že „složky KGB byly informovány o zásahu na Národní třídě předem".
      Dá se říci, že klíč na rozbourání socialistického světa byl vypracován a zhotoven již v roce 1985. Tehdy gorbačovovská skupina vypracovala zahraničněpolitickou směrnici, která měla podnítit „globálnější úvahy" o socialistické zahraniční politice. Zahrnovala spolupráci s USA a „ztlumení" dosavadní „nepovolné" zahraniční politiky SSSR a jeho spojenců. Politický a diplomatický „Černobyl" sovětské zahraniční politiky a s ní i ostatních socialistických států se odehrál 2. - 3. prosince 1989 na Maltě. Zde došlo k sovětsko-americké schůzce mezi Gorbačovem a Bushem. Bush pochválil perestrojku, zmínil se o možných cestách další „technické spolupráce", jež by prý pomohla reformám. Poté vyslovil požadavek, aby SSSR přestal podporovat Kubu. Tvrdou porážku utrpěl Gorbačov při projednávání otázky východní Evropy. Snaha USA likvidovat helsinské dohody a narušit status quo ve střední Evropě byla neoblomná. Gorbačov začal ustupovat, dával najevo svůj komplex méněcennosti a neschopnosti obhajovat své pozice. Nakonec kapituloval „ve všem", co si usmyslel Bush. Ten vytřískal z Gorbačova i to, aby řekl (na adresu Spojených států): „Chceme, abyste v Evropě zůstaly."
      Gorbačov „potvrdil nutnost a účelnost zapojení USA do evropského procesu", „zdůraznil význam a pozitivní charakter evropské integrace, včetně jejího celokontinentálního rozsahu", připomenul svou ideu „celoevropského domu" a poradil Ševarnadzemu a Bakerovi, aby se hlouběji zabývali těmito otázkami a perspektivami.
      Malta měla klíčový význam pro geopolitické změny v Evropě - ve prospěch NATO a světového imperialismu. Zasadila však i úder Československu a jeho lidu. Po ní se uskutečnilo setkání vedoucích představitelů spojeneckých zemí, na kterém Gorbačov informoval své „kolegy" o svém „úspěchu". Zpráva ČTK uvedla, že „vedoucí představitelé Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR prohlásili, že vstup vojsk jejich států do Československa v roce 1968 znamenal vměšování do vnitřních záležitostí svrchovaného čs. státu a musí být odsouzen". Kontrarevoluce tak získala ještě volnější průchod.

Připravil Leopold Vejr