O kultu osobnosti, jeho tvůrcích a kriticích

Přidáno v neděli 18. 7. 2010


Lenin a Stalin

      Píše se rok 1949, generalissimus J. V. Stalin slaví 70. narozeniny a chvalozpěvy na jeho osobu neznají mezí. Mohli bychom dodat: není se čemu divit, soudruh Stalin si obdiv zaslouží… Pokud by mezi představiteli komunistického hnutí, kteří tehdy skloňovali Stalinovu genialitu ve všech pádech a předháněli se ve vymýšlení květnatých slov popisujících jeho zásluhy, nebyli mnozí z těch, kteří Stalina už za několik let, brzy po jeho smrti odvrhnou, pomluví, udělají z něj tyrana a ze staré trockisticko-reformistické písničky o stalinské hrůzovládě generální linii mezinárodního komunistického hnutí.
      Některé formulace popisující Stalinovy zásluhy byly patrně už v době svého publikování i mnohým komunistům, kteří je četli, k smíchu: „Železné vůli Stalinově a jeho geniálnímu bystrozraku je děkovat, že Carycin byl uhájen a bělogvardějcům zabráněno proniknout k Moskvě.", píše se v publikaci „J. V. Stalin: Stručný životopis" kolektivu pěti sovětských autorů (rusky 1947, česky 1949, s. 38). „Neexistuje ani jediný problém historického materialismu, který by nebyl dále zpracován a rozvinut v dílech největších koryfejů vědy - Lenina a Stalina." (Historický materialismus, Akademie věd SSSR 1951, česky 1952, s. 60) Chvalozpěvy na Stalina byly doprovázeny i chybnými informacemi. Obě výše zmiňované knihy např. uvádějí, že Stalin napsal „Stručný výklad dějin VKS(b)", ačkoli Stalin se k autorství této knihy nikdy nehlásil, v knize samotné je uvedeno pouze „redigováno komisí Ústředního výboru VKS(b), schváleno Ústředním výborem VKS(b) 1938". Stalin napsal zásadní teoretický oddíl této knihy „O dialektickém a historickém materialismu", který vycházel s uvedením Stalinova autorství jako brožurka samostatně i jako součást Stalinových „Otázek leninismu". Stalinova účast v redakci je však patrná a projevila se jednoznačně pozitivně v tom, že o Stalinovi a jeho zásluhách se zde píše prostě, že „soudruh Stalin udělal to a ono" a odpadají květnaté věty patolízalů o Stalinově skvělých schopnostech a vlastnostech.
      „Stalin nezná nepevnosti a útrpnosti k nepřátelům lidu. Stalin je opatrný a prozíravý, když je třeba učinit rozhodnutí. Stalin je odvážný, smělý a neúprosný, když byla otázka rozhodnuta a je třeba jednat. … Stalin má železnou logiku. … Je nebojácný a smělý, pevný, chladnokrevný a rozvážný, nesnáší kolísající, fňukaly a naříkaly. …", horlil v r. 1939 v článku „Stalin - to je Lenin dneška" ve sborníku „Stalin. K šedesátinám." jeden z největších „destalinizátorů" a „bojovníků proti kultu osobnosti" A. I. Mikojan (česky citováno v: Historický materialismus, 1952, s. 640). Také Chruščov prožil celou svou skvostnou politickou kariéru za života J. V. Stalina řečněním o „leninsko-stalinské straně soudruha Stalina". Materiál Marxisticko-leninské strany Německa (MLPD) „Restaurace kapitalismu v Sovětském svazu" (německy 1971 - 1972, česky výtah na stránkách SMKČ 2009) uvádí, že v době, kdy byl Chruščov tajemníkem moskevského městského výboru strany, zveřejnila Pravda 31. 5. 1937 usnesení městského výboru: „Moskevská stranická konference ujišťuje Ústřední výbor strany a našeho vůdce, učitele a přítele soudruha Stalina, že nebudeme mít žádné slitování se špiony, podvratnými živly a teroristy, kteří vztahují své ruce proti životu sovětského pracujícího lidu. Budeme likvidovat špiony a podvratné živly, nedovolíme nepřátelům Sovětského svazu, aby přežili. Nepřátelé Sovětského svazu zaplatí za každou kapku prolité proletářské krve vylitými potoky krve své vlastní." „Bolševik Ukrajiny" číslo 7 z roku 1938 uvádí: „Až poté, kdy ÚV VKS(b) poslal horlivého bolševika a stalinovce Nikitu Sergejeviče Chruščova na Ukrajinu do čela ÚV KS(b)U, začala neúprosná likvidace všech nepřátel lidu, trockistů, bucharinců, buržoazních nacionalistů a všeho ostatního špiónského bahna." V projevu na 14. konferenci KS(b)U řekl Chruščov: „Za každou kapku prolité krve poctivého dělníka musíme prolít vědro černé krve nepřítele."
      Oportunisté všech odstínů vyzdvihují Chruščovovu „odvahu" v „boji proti kultu osobnosti" (pěkná odvaha, po Stalinově smrti!) a opomíjejí, že Chruščov se svými spojenci přitom používal naprosto chybných a zvrácených argumentů. Jak uvedl v r. 1977 V. M. Molotov, „Chruščov a Mikojan šli svého času tak daleko, že se snažili dokázat, že byl Stalin agentem carské ochranky. Ale vyrobit takové dokumenty se jim nepodařilo." (F. I. Čujev: Vzpomínky Molotova, česky OREGO, 1996, s. 257)
      Byli to - pro někoho možná překvapivě - právě a především Chruščov s Mikojanem, kteří se za Stalinova života nejaktivněji podíleli spolu s dalšími sobě rovnými kariéristy na vytváření obludného, nevěrohodného kultu Stalinovy osobnosti, stejně tak na represi čestných kádrů, aby pak společně se svými spojenci z této doby po Stalinově smrti hodili odpovědnost za tyto jevy na Stalina a upevnili svou politickou pozici. Podařilo se jim to dokonale. Bylo velikým neúspěchem a v konečném důsledku prohrou Komunistické strany Sovětského svazu a jedním ze skutečných (na rozdíl od řady domnělých!) pochybení J. V. Stalina, že ovládnutí strany kariéristy typu Chruščova, Beriji a Mikojana a nepevnými lidmi typu Malenkova a Bulganina nedokázali zabránit.

      Chruščov a Stalin Nelze přitom tvrdit, že Stalin proti kultu osobnosti, proti byrokratismu a kariérismu nebojoval. Naopak, proti přehnané glorifikaci své osoby se mnohokrát stavěl, jak na to poukazují ve svých dílech např. současní obhájci marxismu-leninismu Ludo Martens a Harpar Brar. Zvláště od svých šedesátých narozenin v roce 1939 však od toho byl nucen ustoupit, protože se blížila Velká vlastenecká válka, ve které bylo nanejvýš nutné, aby národy Sovětského svazu důvěřovaly svému vedení, tedy především bolševické straně a Stalinovi v jejím čele. To se podařilo, skvěle se projevila dosažená morálně-politická jednota lidu a sovětští vojáci, partyzáni i civilisté - komunisté i nekomunisté - umírali v boji proti fašistickým vetřelcům a jejich přisluhovačům se Stalinovým jménem na rtech. („Bojovníci proti kultu osobnosti" po XX. sjezdu KSSS byli tak drzí, že to zamlčovali a zaměnili dokonce poslední slova oběšené osmnáctileté komsomolky - partyzánky Zoji Kosmoděmjanské, aby v nich nefiguroval Stalin…!) Po válce už Stalin nedokázal projevům kultu osobnosti, proti kterým se předtím mnohokrát stavěl, pro své vyčerpání a zhoršující se zdravotní stav čelit.
      L. M. Kaganovič Není pravdou ani to, že každý ze Stalinových spolupracovníků, kdo jeho osobnost až nezdravě vyzdvihoval, se dal po jeho smrti cestou „antistalinismu". Příkladem budiž L. M. Kaganovič, který byl ve 30. a 40. letech například zastáncem přejmenování Moskvy na město Stalin či marxismu-leninismu na leninismus-stalinismus, ale k chruščovovské antistalinské hysterii se nepřipojil a byl společně s Molotovem a dalšími vyloučen v tzv. protistranické skupině z KSSS. Příklad V. M. Molotova vyvrací pomluvy o tom, že působit ve významných stranických a státních funkcí za Stalinovy éry a nevelebit přehnaně Stalina nebylo možné. „Bylo to naše štestí, že v těžkých letech války vedl Rudou armádu a sovětský lid vpřed moudrý a zkušený vůdce Sovětského svazu - veliký Stalin. Se jménem generalissima Stalina vejdou slavná vítězství naší armády do dějin naší země a do světových dějin. Za vedení Stalina, velikého vůdce a organizátora, přistoupili jsme nyní k pokojné výstavbě, abychom dosáhli skutečného rozkvětu sil socialistické společnosti a dostáli nejlepším nadějím našich přátel na celém světě.", uvedl soudruh Molotov v r. 1945 v projevu k 28. výročí Velké říjnové socialistické revoluce (česky citováno v: J. V. Stalin: Stručný životopis, 1949, s. 114). Soudruh Molotov říkal to, co si myslel, a neustoupil od svých názorů ani po nástupu Chruščova, ani po XX. sjezdu KSSS, kdy byl obviněn z absurdních pochybení a údajných zločinů (bez soudního řízení, které by je nemohlo prokázat!) a v čele tzv. protistranické skupiny vyloučen z KSSS. Za Stalinova života se nezajíkal Stalinovou genialitou a po Stalinově smrti se nedal cestou jeho špinění. Velmi dobře to prokazuje výše zmíněná kniha F. I. Čujeva „Vzpomínky Molotova", v níž jsou zachyceny vzpomínky a názory V. M. Molotova z rozhovorů z let 1969 - 1986, jež jsou natolik kritické ke chruščovovskému revizionismu, který zůstal generální linií KSSS i za dalších představitelů následujících po Chruščovovi, že by v tehdejší době nemohly být v SSSR publikovány.
      Stalin a Molotov Bohužel pro věc leninismu, ani kvality V. M. Molotova nebyly takové, aby dokázal zabránit spiknutí kariéristů ovládnuvších KSSS už v posledních letech Stalinova života.
      „Brzy po XIX. sjezdu strany, 5. března 1953, zemřel Josef Vissarionovič Stalin. Nepřátelé socialismu počítali s tím, že mezi lidem, v řadách strany a v jejím vedení se projeví nejistota a kolísání při provádění vnitřní a zahraniční politiky. Avšak jejich plány se zhroutily. Sovětský lid se těsněji semkl kolem strany a jejího ústředního výboru. Strana pozvedla ještě výše vítězný prapor marxismu-leninismu a úspěšně vedla lid ke komunismu.", praví se v Dějinách KSSS, 4. vydání, rusky 1973, česky 1975, s. 530 - 531. Tak tomu ale bohužel nebylo. Ve skutečnosti uchvátila moc banda Chruščova, Mikojana a jejich spojenců, kteří postupně vytlačili všechny ostatní významné vedoucí představitele, ať již zastánce bolševismu (typu V. M. Molotova a L. M. Kaganoviče), kolísavé a dezorientované (typu G. M. Malenkova, N. A. Bulganina či K. J. Vorošilova) nebo konkurenta z řad pravicových oportunistů L. P. Beriju, který však za své antileninské názory nebyl vůbec kritizován a odsouzen k smrti byl v neveřejném procesu, přičemž zveřejněná obvinění byla velmi nekonkrétní, např. „snažil se postavit ministerstvo vnitra nad stranu a vládu a uchvátit moc ve straně i v zemi" (Dějiny KSSS, česky 1975, s. 531). Proč nedošlo k veřejnému procesu a proč nebyla obvinění Berijovy bandy konkrétnější, je vcelku jasné - mohlo by dojít k odhalení spoluviny N. S. Chruščova a jeho spolupracovníků.
      Úvahy o tom, že vedoucí představitelé KSSS v čele s Berijou, Chruščovem a zřejmě i Malenkovem oddalovali lékařskou pomoc těžce nemocnému Stalinovi (viz např. svědectví Molotova), aby urychlili jeho smrt a dříve mohli převzít veškerou moc, na podstatě věci nic nemění. I pokud by se lékařské pomoci dostalo Stalinovi včas a žil by o měsíc či dva déle, nedokázal by již převzetí moci bandou kariéristů zabránit.

      N. S. Chruščov Brzy po Stalinově smrti vymizely ze sovětských materiálů pozitivní zmínky o něm a v sovětské vnitřní i zahraniční politice došlo k radikální změně linie, k převládnutí směru, který bývá zastánci marxismu-leninismu označován termínem „chruščovovský revizionismus". Tento směr byl politickou linií KSSS a jejích bratrských stran až do rozpadu světové socialistické soustavy. Vedl k ovládnutí Sovětského svazu klikou Gorbačova a jemu věrných likvidátorů socialismu, k naprosté kapitulaci před silami imperialismu, zradě bratrských států budujících socialismus, k rozpadu SSSR a restauraci kapitalismu téměř na celém světě. Hovoříme-li o těchto smutných událostech, mějme vždy na paměti, že dočasný ústup socialismu nebyl krachem marxismu-leninismu, ale jeho nepřítele, zvítězivšího oportunismu a revizionismu.
      A. I. Mikojan Od r. 1955 docházelo k postupnému bezzásadovému usmíření se s jugoslávskými revizionisty a ke stejně bezzásadovému „odhalování a odstraňování hrubého porušování socialistické zákonnosti", při kterém byla rehabilitována řada zjevných nepřátel SSSR a socialismu, usvědčených mnoha důkazy ve veřejných procesech. V usnesení ÚV KSSS ze 30. června 1956 „O překonání kultu osobnosti a jeho důsledků" dle 4. vydání Dějin KSSS údajně „strana jasně vysvětlila, proč vznikl kult osobnosti, v čem se projevoval, jaká byla jeho podstata a k čemu vedl". To nebyla pravda! Usnesení sice správně konstatovalo, že „postupem doby se mu (Stalinovi - pozn. LVE) začala připisovat všechna vítězství, jichž dosáhla sovětská země pod vedením strany. Postupně se začal vytvářet kult jeho osobnosti.", ale úmyslně opomíjelo dodat, KDO začal připisovat všechna vítězství Stalinovi a vytvářet kult jeho osobnosti. V rozporu se skutečností se snažilo vinu svalit na samotného Stalina (který byl po smrti a nemohl se bránit… - jak „leninsky zásadové"…!). „K rozvoji kultu osobnosti přispěly některé Stalinovy záporné osobní vlastnosti, na něž upozorňoval Lenin, když řekl, že není přesvědčen, zda Stalin bude vždy s to obezřetně používat nesmírné moci soustředěné v jeho rukou. Stalin neúměrně přecenil svou úlohu a zásluhy, uvěřil ve vlastní neomylnost a začal zneužívat důvěry strany, porušovat leninské principy a normy stranického života a jednat v rozporu se zákony." (Dějiny KSSS, 4. vyd., česky 1975, s. 542) Po přečtení tohoto textu se ani nechce věřit, že pochází z oficiálního sovětského výkladu dějin KSSS sestaveného redakcí v čele s tajemníkem KSSS akademikem B. N. Ponomarjovem! Vypadá spíše jako antikomunistická propaganda! Argumentace revizionistů Ponomarjova a spol. úmyslně opomíjí fakt, že Lenin byl ve své tzv. „politické závěti" velmi kritický ke všem tehdejším vedoucím představitelům bolševické strany a nikdo z jeho hodnocení nevyšel lépe než Stalin, protože schopnějšího vedoucího představitele než Stalina po Leninově smrti bolševická strana zkrátka neměla. Není pravda, že Stalin „uvěřil ve vlastní neomylnost". Naopak, o jeho neomylnosti ho neustále přesvědčovali patolízalové typu Chruščova, Beriji, Mikojana a Malenkova, kteří nahradili diskuzi o otázkách marxisticko-leninské teorie a praxe bezbřehým tlacháním o Stalinově genialitě, což vedlo ve straně a společnosti ke stagnaci a pasivitě. Stalinova úloha byla v takové situaci nesmírně obtížná, protože jako každý člověk měl právo chybovat - a přesto se ocitl v situaci, kdy každá věta, kterou vyslovil, byla bez diskuze přijímána jako absolutně platná. O to ovšem Stalin neusiloval! Bohužel, nedokázal tomu zabránit…
      L. P. Berija Konstatováním, že Stalin „začal … jednat v rozporu se zákony" pak chruščovovská propaganda postavila Stalina do pozice zločince (protože kdo jedná v rozporu se zákony, je zločincem a kdo jedná v rozporu se zákony v socialistickém státu, dopouští se zločinu proti socialismu!), čímž se postavila do jedné linie se starými antikomunistickými, buržoazními, reformistickými a trockistickými žvásty. Vůbec neodpovídalo skutečnosti tvrzení, že „v činnosti J. V. Stalina viděla strana dvě stránky: kladnou, které si váží, a zápornou, kterou kritizuje a odsuzuje." (Dějiny KSSS, 4. vyd., česky 1975, s. 542) Naopak, pod záminkou „kritiky kultu osobnosti" docházelo ke znevažování a opomíjení Stalinova díla, včetně jeho neoddiskutovatelně kladných stránek. Odvržen byl celý Stalinův přínos teorii marxismu-leninismu, po XX. sjezdu nebyly v SSSR a bratrských lidově demokratických a socialistických státech publikovány Stalinovy spisy, jeho jméno nebylo obvykle zmiňováno ani v projevech a statích k výročím vítězství ve Velké vlastenecké válce a osvobození od fašismu, naopak projevy k výročím V. I. Lenina se o Stalinovi zmiňovaly pouze v souvislosti s kritikou kultu osobnosti. Ve výkladech sovětských dějin dělali jejich autoři všechno pro opominutí Stalinova jména a jeho zásluh. Vycházely dokonce i publikace proti trockismu bez uvedení Stalinova jména (přitom Stalin byl hlavním cílem trockistických útoku od Leninovy smrti!) či životopis L. I. Brežněva neobsahující jména J. V. Stalina ani N. S. Chruščova…
      G. M. Malenkov Na začátku 60. let došlo ke změně velké části názvů měst, ulic, náměstí či továren v socialistickém bloku, nesoucích jméno J. V. Stalina, a to včetně hrdinného Stalingradu. Sovětské materiály pak často dokonce hovořily o „bitvě na Volze" místo o slavné „bitvě u Stalingradu".
      „Antistalinskou" (ve své podstatě antileninskou) koncepci XX. sjezdu KSSS, prohloubenou pak XXI. a XXII. sjezdem a s tím souvisejícím odstraněním „protistranické skupiny", bohužel přijala za svou většina komunistických a dělnických stran. V komunistickém hnutí se sice našly síly, které měly odvahu proti triumfujícímu chruščovovskému revizionismu bojovat, ale zůstaly na okraji vlivu. Velký podíl na tom měl subjektivismus čínského maoistického vedení, které si sice po určitém váhání v 1. polovině 60. let zastalo Stalina a leninismu, ale poté se přiklonilo ke spolupráci s imperialistickými velmocemi „proti sovětskému sociálimperialismu", prohlásilo SSSR za většího nepřátele než USA a brzy se uchýlilo k „socialistickému tržnímu hospodářství", čímž rychle předjelo zprava revizionisty v ostatních socialistických státech. A protože zastávání se Stalina se k „socialistickému tržnímu hospodářství" nehodilo, upustilo čínské vedení brzy i od něj.

      J. V. Stalin Rehabilitace marxismu-leninismu není možná bez objektivního zhodnocení úlohy osobnosti J. V. Stalina v komunistickém hnutí. Toto zhodnocení z pozic marxismu-leninismu musí nutně vést i k rehabilitaci Stalinovy osobnosti, k uznání toho, že pozitivní stránky Stalinovy činnosti výrazně převažovaly nad stránkami negativními, nad pochybeními. Není náhodné, že všichni ti, kteří se hlásí ke komunistickému hnutí a k dílu V. I. Lenina a snaží se zpochybňovat přínos J. V. Stalina, překrucují postatu Leninova díla. Stalina stavějí do pozice deformátora Leninova díla (kterým byl ve skutečnosti především Chruščov se svými spolupracovníky a následníky) a snaží se dokázat, že Stalin byl „krutý", že „oddané kádry vystavoval represi", což by Lenin nikdy nedělal. Na základě rozboru sovětských dějin i Leninových a Stalinových spisů je však zřejmé, že Lenin byl podstatně ráznější a nesmlouvavější k nepřátelům a kolísavým funkcionářům než Stalin. (Přičemž ani jeden, ani druhý neusiloval o represi „oddaných kádrů"!) To, že za Leninova života nedosáhly politické procesy takového rozsahu jako později, je dáno především tím, že sovětská moc byla ještě příliš slabá na to, aby si mohla dovolit tak rázný rozchod s nepřáteli.
      Bohužel, nejvychytralejší agent ve vlastních řadách se vždy přizpůsobí natolik, že je skutečně obtížně rozeznatelný. To, že nepřátelé pronikají do řad komunistického hnutí a někdy až na nejvyšší funkce, se v minulosti neprojevilo jen v osobnostech Chruščova a Gorbačova v SSSR a v podobných případech v dalších státech, ale koneckonců i v nedávné době v českém Komunistickém svazu mládeže a osobě jeho posledního předsedy.
      Lenin, Stalin a Molotov v redakci Pravdy Vladimír Iljič Lenin napsal 20. září 1921 do deníku „Pravda": „Z menševiků, kteří vstoupili do strany po začátku roku 1918, by měla být podle mého mínění ponechána ve straně nanejvýš tak asi setina, a to ještě s podmínkou, že každý, kdo bude ponechán ve straně, bude třikrát čtyřikrát prověřen. Proč? Protože menševici jako směr prokázali v období let 1918 - 1921 dvě svoje vlastnosti: za prvé, obratně se přizpůsobovat a ,přidávat se´ k směru, který má mezi dělnictvem převahu; za druhé, ještě obratněji sloužit do posledního dechu bělogvardějcům, sloužit jim skutky, i když se jich slovy odříkají. … Je třeba očistit stranu od darebáků, od lidí zbyrokratizovaných, od nepoctivců, od nepevných komunistů a od menševiků, kteří si přemalovali ,firmu´, aby v nitru zůstali menševiky." (V. I. Lenin, O čistce ve straně, Spisy, Sv. 33, česky 1955, s. 30 - 32)
      Jedním z bývalých menševiků vstoupivších do bolševické strany až po začátku roku 1918 (přitom předseda dělnického sovětu v Rudčenkově na Ukrajině od května 1917!), kdy už bylo téměř jasné, že bolševici udrží vítězství, byl N. S. Chruščov. Ve všech čistkách stál na straně jejich organizátorů a po svém odstranění z vrcholových stranických a státních funkcí v roce 1964, po jedenácti letech devastace sovětské moci a marxismu-leninismu, odešel do politického důchodu. Zemřel 11. září 1971, ale jeho politická linie jej přežila ještě o 20 let, než revizionismus uvolnil místo restaurovanému kapitalismu, diktatuře buržoazie...
      Píše se rok 2009, 130. výročí narození J. V. Stalina. Drtivá většina světové veřejnosti má Stalina v povědomí jako diktátora a vraha (pokud vůbec!), jeho výročí si téměř nikdo nepřipomíná...
      Píše se rok 2010, 140. výročí narození V. I. Lenina. Drtivá většina světové veřejnosti má i Lenina v povědomí jako diktátora a vraha (pokud vůbec!), jeho výročí si téměř nikdo nepřipomíná...
      Snaha o oddělení Lenina a jeho díla od Stalina a jeho díla utrpěla porážku a vážně oslabila autoritu marxismu-leninismu jako celku. Komunistické hnutí nemůže znovu nabýt své síly a autority, pokud se jasně nepostaví za svou vědeckou teorii, za svou světlou revoluční minulost, za své minulé revoluční strany a jejich vůdce, kteří vedli dělnickou třídu a její spojence od vítězství k vítězství! Pouze na základě obhajoby takové teorie, takové minulosti a jejích představitelů dokážeme revoluční teorii správně pochopit a aplikovat na současné podmínky, získat nové revoluční vůdce, obnovit předvoj proletariátu a v souladu se zájmy všech pracujících a vykořisťovaných, tj. drtivé většiny společnosti, vykročit znovu vpřed k socialismu a komunismu!

Leopold Vejr