Ivan Hlivka: Couvnutí socialismu (3/5)

Přidáno v úterý 10. 2. 2009


Státní znak ČSSR s odstraněnou pěticípou hvězdou

      Třetí část shrnutí obsahu knihy PhDr. Ivana Hlivky, DrSc. (nar. 1933) „Couvnutí socialismu" (Svoboda Servis, Praha 2004):

      V průběhu budování socialismu se zvyšovala průmyslová a zemědělská výroba, aktivně se rozvíjela bytová výstavba, energetika, věda, kultura a vzdělávání. Zaostávala však hospodářská výkonnost a technické zdokonalování. V některých zemích se objevily pokusy o získání nejnevhodnějších nástrojů pro urychlení rozvoje, mezi nimi přilákání zahraničního kapitálu, získávání půjček ze Západu, hlavně z Mezinárodního měnového fondu. Bylo to nebezpečné a osudné dobrodružství. Polsko vydíralo Sovětský svaz a žádalo ho, aby nakupoval pro něj na Západě obilí, NDR se stále více orientovala na „německo-německý obchod", Rumunsko demonstrativně prohlašovalo svoji „nezávislost" na Moskvě, koketovalo se Západem, uskutečňovalo svérázný byznys s rumunskými Němci, kterým za výhodnou odměnu vydávalo povolení k vystěhování do NSR atd.
      Patrně se neprohřešíme proti pravdě, řekneme-li, že hlavní ohnisko proradných iniciativ bylo v Maďarsku. V 80. letech se v Maďarsku začaly projevovat signály krize „konzumního socialismu". Partikulární nacionalistické zájmy vedly k deficitu státního rozpočtu, inflaci, nezaměstnanosti. Ve společnosti začínalo vření - dobrá příležitost pro záškodnickou činnost domácích i zahraničních kontrarevolučních sil. Na povrch začaly vyplouvat různé „horthyovské" síly pod praporem „demokratizace" společnosti a územních nároků na Transilvánii, Zakarpatsko, jižní Slovensko (po Tatry). (Horthy byl maďarský fašistický diktátor v letech 1920 - 1944, pozn. LVE.)
      A jak se projevovali komunističtí „reformátoři"? Ti nejprve rozvrátili stranu a socialistický systém, poté pod vedením komunisty - ministra zahraničních věcí G. Horna - iniciovali demontáž hraničních drátěných zátarasů mezi Maďarskem a Rakouskem, symbolizujících rozdělení Evropy na Východ a Západ. Tento akt měl dalekosáhlé následky celokontinentálního významu. Byl výsledkem tajné dohody z 10. září 1989 mezi maďarským a západoněmeckým ministrem zahraničních věcí - Hornem a Genscherem. Později se prozradilo, že za tuto věrolomnost Maďarsko obdrželo od Bonnu šek na 500 milionů DM.
      Dech beroucí změny, které se odehrály roku 1989 v Polsku - legalizace hnutí „Solidarita", drtivé vítězství nekomunistů ve volbách a následné jmenování první nekomunistické vlády v zemích socialistického společenství - umožnila Gorbačovova zrádná antisocialistická politika ve východoevropských záležitostech. Do pohybu je však uvedl neklid, který zasáhl Polsko počátkem osmdesátých let, kde zemí otřásla vlna stávek. Katolicismus byl úzce spjat s tímto hnutím, a toto spojením oživil a posílil papež Jan Pavel II., který v roce 1979 uskutečnil emotivní návštěvu ve své vlasti. Krize dosáhla vrcholu v roce 1981, kdy vedení Solidarity vystoupilo s požadavkem, aby se toto odborové hnutí mohlo podílet na řízení ekonomiky. Po dalších osm let Polsko stagnovalo hospodářsky i politicky. V roce 1988 byl národní produkt na jednoho obyvatele o 13 procent nižší než v roce 1978. Inflace se pohybovala kolem 100 procent ročně. Zadlužení Polska u západních bank dosáhlo takové výše, že vláda nedokázala splácet úroky a byla nucena žádat o odklady plateb. Těch se jí dostalo, protože banky ve skutečnosti neměly jinou volbu: v minulosti půjčily Polsku tolik peněz, že nemohly připustit státní bankrot.
      Ohniskem opoziční kultury a disidentské politiky se stala církev, kterou vláda nemohla zakázat nebo aspoň účinně umlčet. Nový kostel v ocelářském městě Nowa Huta, vysvěcený v roce 1979 papežem, se stal základnou Křesťanské dělnické univerzity, kam lidé mohli chodit číst protisocialistické knihy a dívat se na protisocialistické filmy.
      Postavení Polska v polovině osmdesátých let připomínalo patovou situaci v šachové hře: vláda si nedokázala získat podporu mas, zatímco obrovská disidentská komunita nedokázala proměnit svůj potenciál ve skutečnou moc.
      Příležitost k překonání mrtvého bodu nastala, když se v Sovětském svazu objevil Gorbačov a požadoval reformy nejen ve vlastní zemi, ale i v ostatních státech. Jak se zdálo, zvláště si přál vyvolat změny v Polsku, protože, jak vysvětlují někteří západní analytici, v Jaruzelském viděl možného spojence proti „starým stalinistům" v NDR, ČSSR, Rumunsku a Bulharsku. Ukázalo se, že tento odhad byl správný: polská vláda poměrně rychle následovala sovětský příklad. V listopadu 1987 uspořádala referendum, v něm žádala občany o souhlas s řadou radikálních ekonomických reforem, které zahrnovaly i zvyšování cen. Když voliči odmítli její návrhy, přistoupila vláda ke zvyšování cen cestou vládních nařízení. To vyvolalo na jaře 1988 vlnu stávek. Následovaly volby, ve kterých Solidarita získala 99 ze sta křesel v novém senátu a kromě jednoho všechna křesla v dolní sněmovně.
      Hospodářství, slabé už celá desetiletí, bylo nyní v horším stavu než kdy dříve. Polští dělníci si stále častěji brali v zaměstnání volno, aby mohli jezdit do ciziny shánět tvrdou měnu a obchodovat na černém trhu. Jak píší vzpomínaní američtí analytici, nebylo nic neobvyklého vidět dobře oblečené Poláky, jak hledají na smetišti něco k jídlu.
      Noví komunističtí vládcové Polska doufali, že obrátí ekonomiku o 180 stupňů, když zavedou svobodný trh a hospodářství volné soutěže. To však byl sebeklam: někteří spekulanti snad měli z přechodného období prospěch, ale miliony ostatních Poláků se octly bez práce.
      V 80. letech socialistické země prožívaly další dramatické období svého vývoje. Se zvýšenou aktivitou se pustily do podvratné činnosti proti nim vnitřní i zahraniční záškodnické síly. Nevídaně se aktivizovala západní ideologická centra, prohlubovala se jejich činnost s vnitřními antisocialistickými silami, jež prohlašovaly, že bojují za prosazení nového ekonomického a politického modelu socialismu, za „demokratický socialismus", který bude založený na tržním hospodářství a politickém pluralismu.
      Američtí diplomaté v socialistických zemích doporučovali, aby Západ pomohl politickým opozičním skupinám „naučit se dělat politiku", odborům pokračovat v navazování vztahů se vznikajícími „nezávislými" odborovými svazy, měly by se poskytovat instruktáže ve vedení politických kampaní, v publikační činnosti a v průzkumech veřejného mínění, ve zřizování „nezávislých" novin, rozhlasových a televizních stanic. To všechno se pak provádělo.
      Maďarsko se dostalo do léčky, kterou mu nastražili západní antikomunističtí stratégové. 24. 2. 1989 Světová banka poskytla Maďarsku úvěr 140 milionů dolarů. 26. 10. americký prezident G. Bush podepsal rozhodnutí, na jehož základě byla Maďarsku na neomezené období poskytnuta doložka nejvyšších výhod. 6. 11. ministři zahraničních věcí členských států ES rozhodli, že ES otevře své hranice maďarskému a polskému zboží. 19. 11. Maďarsko obdrželo krátkodobou „rychlou" pomoc od ES ve výši jedné miliardy USD. A tak se klec uzavírala. 30. 11. 1989 Mezinárodní měnový fond obviňuje maďarskou vládu z váhavosti při provádění „nepopulárních opatření". A hrubá zahraniční zadluženost Maďarska koncem roku 1989 dosáhla 20 miliard dolarů! Tudíž, kormidlo maďarského vývoje měl v rukou nadnárodní kapitál, nikoliv maďarská vláda.
      V Polsku byly díky obrovské pomoci SSSR a dalších spojenců vybudovány mohutné závody, města, divadla, kulturní zařízení a mnoho jiného, zatímco značná část polských občanů přistupovala k budování své budoucnosti, povězme, liknavě. Například uchování soukromého sektoru v zemědělství bránilo jeho modernizaci a zůstalo zdrojem značných rozdílů mezi vyspělými a zaostalými oblastmi a sociálními vrstvami. Trvalá společenská konfrontace, kterou církev a další antisocialistické síly vyvolávaly, byla dalším původcem stagnace a úpadku.
      Lze říci, že události v Polsku, Maďarsku a v dalších zemích byly trestem za oportunistické hříchy vládnoucích stran.

Připravil Leopold Vejr