Ivan Hlivka: Couvnutí socialismu (2/5)

Přidáno v pondělí 9. 2. 2009


Státní znak ČSSR s odstraněnou pěticípou hvězdou

      Druhá část shrnutí obsahu knihy PhDr. Ivana Hlivky, DrSc. (nar. 1933) „Couvnutí socialismu" (Svoboda Servis, Praha 2004):

      V šedesátých a sedmdesátých letech, vedle úspěchů socialismu v ekonomické a jiných oblastech, vznikaly desítky nových nezávislých států s protizápadní orientací. Svědčilo to o postupném omezování možností Západu prosazovat své záměry na mezinárodní scéně, neznamenalo to ale, že by imperialistické státy nepřecházely na mnohých místech do protiútoku a nemohly zostřovat situaci.
      Ale socialismus přesto sílil. Jestliže v r. sovětský průmysl produkoval méně než třetinu produkce USA, pak v r. 1957 to byla téměř polovina a v r. 1964 již přes 65%. Značně se zvýšil podíl socialistických zemí ve světové průmyslové výrobě, z 20% v roce 1950 na přibližně 38% v roce 1964.
      Dilema pro USA a západoevropské země znělo: hledat řešení, jak zabránit ztrátě půdy pod nohama a růstu socialistických ekonomik a jejich mezinárodního vlivu. Nepředvedly snad Spojeným státům svou technologickou prioritu dramatickým triumfem sovětských satelitů a kosmonautů? Nezvítězil snad právě komunismus ke překvapení všech na Kubě, pár desítek mil od Floridy? A k tomu ještě v polovině 60. let v SSSR byly objeveny gigantické zásoby ropy a zemního plynu!
      Buržoazní politologové vymysleli v té době teorii konvergence, dle které by bylo možné zvrátit studenou válku v politiku vyrovnání sil a sbližováním obou mocností, SSSR a USA. Protože antisocialističtí politologové byli dost prohnaní než aby uvěřili svým konvergentním konstrukcím, podmanili si staronovou strategii „třetí cesty". Socialismus měl být donucen couvnout na ústupovou „třetí cestu". Ve skutečnosti tato „cesta" neměla mít reálný základ, měla se stát prostým bezcestím, na němž se roztříští socialismus.
      Další rozvoj dokazoval, že socialismus má dostatek vlastního rozvojového potenciálu. V období let 1950 - 1985 se národní důchod zemí RVHP zvýšil 9,4krát (v zemích EHS pouze 3,5krát). Na země RVHP připadala jedna třetina světové výroby a jedna čtvrtina světového národního důchodu. Přesto docházelo ve všech zemích ke zpomalení, někde i k poklesu tempa ekonomického rozvoje, k těžkostem při zabezpečování vyrovnanosti národního hospodářství a ke zpomalení růstu životní úrovně některých vrstev obyvatelstva. Zhoršily se podmínky v politické oblasti, zabezpečení nové techniky a technologie, energetiky, elektroniky, výrobní infrastruktury a zabezpečování investic.
      Autor knihy dochází k závěru, že gnozeologické kořeny subjektivistického myšlení v KSSS i v dalších stranách, a tomu odpovídajícího způsobu řízení, tkvěly v absolutizaci centralismu, zatímco sociální kořeny tvořila nedůvěra v tvůrčí síly lidu a ostražitost vůči demokratickým metodám. Negativní procesy nevyhnutelně ovlivnily smýšlení, postoje a morálku lidí. Devalvoval se význam takových hodnot socialistické společnosti, jakými byly ideové přesvědčení, pracovní nadšení, vlastenectví.
      Pod vlivem probíhajících složitých společenských procesů v socialistickém společenství se otevřeněji mluvilo o tom, že vedle projevů objektivních národních a státních zájmů se v jednotlivých případech projevují i subjektivní faktory (tak nacionalistických nálad, skupinových zájmů a subjektivních chyb). Jenže se zároveň pořád pokračovalo v ošidném ujišťování, že autorita strany se zvyšuje, že úloha dělnické třídy stoupá, všechno se „zvyšovalo" včetně porozumění a spolupráce mezi zeměmi. Život však prozrazoval, že „zvyšování" existuje, ale „zvyšování" socialistických problémů a nedorozumění mezi stranami a státy. A hlavně - mezi slovy a činy.
      V. I. Lenin jasnozřivě upozorňoval komunisty, že všechny revoluční strany, které doposud zanikaly, zanikaly proto, že zpyšněly a bály se mluvit o svých slabostech. Jeho nenadaní nástupci tradici dodrželi. K nejprekérnějším aspektům zhroucení socialismu v Evropě patří skutečnost, že celý proces začal zrovna v Sovětském svazu. Jakkoli se Gorbačovovy reformní kampaně mnohým jevily jako neočekávané, měly své kořeny v dřívějších sovětských vládách.
      Osmnáctileté období, kdy stál v čele KSSS L. I. Brežněv (v l. 1964 - 1982), zaznamenalo některé významné úspěchy. Sovětští občané se těšili vyšší úrovni vzdělání a zdravotní péče než kdykoli dříve. Ke zlepšením v těchto oblastech docházelo současně s nesmírným posílením ozbrojených sil a se zvyšováním vlivu po celém světě. Země ovšem vynakládala na obranné účely dvakrát více prostředků ze svého HDP než Spojené státy, a to znamenalo odliv peněz, pracovní síly a strojního vybavení z civilní ekonomiky. A tak zatímco vojensky nabyl SSSR značně na významu, jeho civilní ekonomika nadále výrazně zaostávala za západními státy. Často bylo téměř nemožné získat spotřební zboží, a dostupné zboží bylo dosti často nekvalitní.
      Sovětské zemědělství bylo do té míry nevýkonné, že počátkem 70. let musel stát dovážet miliony tun pšenice a kukuřice, většinou z Ameriky. O všem rozhodovali byrokraté z ústředí. Nedostatek pružnosti omezoval i pokrok v průmyslu, zejména v oblasti vyspělých technologií, které mají tak zásadní význam pro moderní průmyslový rozvoj.
      Problémy, na které Sovětský svaz narážel v posledních letech Brežněvovy vlády, přesvědčily mnohé sovětské občany o potřebě silného vůdce, který bude připraven provést zásadní změny v existujícím systému. Brežněv měl značnou moc, ale zdráhal se ji používat jinak než k obraně stávajících poměrů. Naproti tomu Jurij Andropov, který po něm v listopadu 1982 nastoupil, krátce po příchodu ve svém politickém programu napadl samolibé dogma, podle kterého byl Sovětský svaz „plně vyzrálou" socialistickou společností. Prohlásil, že sovětská společnost je naopak plná „protikladů", a že její „nadřazenost" nad kapitalismem je „potenciálem", který lze využít jen při lepším řízení, menší korupci a usilovnější práci. Vyzval k dílčí decentralizaci v otázkách hospodářské politiky, ke zvýšení účasti občanů na hospodářském rozhodování, k vyšší odpovědnosti řídících kádrů a ke zlepšení pracovní morálky. V každém případě byl státníkem velkých, i když nesplněných nadějí.
      Následkem nedostatků sovětského politického následnictví po něm nejdříve nastává na krátkou dobu provizorium, ve kterém vládl neschopný Černěnko, který vlastně kromě neustálého léčení v moskevské nemocnici nebo odpočinku na Krymu a pokusů postrčit ručičky hodin zpátky sesazováním některých lidí, jmenovaných Andropovem, neučinil nic.
      V říjnu 1985, něco přes půl roku od chvíle, kdy Gorbačov vystřídal Černěnka ve funkci generálního tajemníka, poznamenal významný americký sovětolog F. Gilbert, že se možná blíží „zlomový okamžik" v sovětských dějinách. A tak se i stalo. Přesto, že existovalo v sovětském vedení nemálo osobností, které by byly s to zemi vést správným směrem.

Připravil Leopold Vejr