O leninismu jako nedílné součásti ideologie komunistické strany a vědeckých východisek její politiky - 2. část

Přidáno v úterý 15. 6. 2010


V. I. Lenin

      (Pokračování z čísla 263 - 1. část ZDE.)

      B) Nehynoucí zásluhou V. I. Lenina pak bylo v boji s revizionismem v teorii (a oportunismem v praxi) nejen další rozvinutí všech základních součástí marxismu - marxistické filozofie (tj. dialektického materialismu a dialekticko-materialistického pojetí dějin), marxistické politické ekonomie, vědeckého socialismu a komunismu, ale zvláště jeho vypracování základů vědecké strategie a taktiky boje dělnické třídy za vítězství socialistických revolucí a vybudování socialismu a komunismu, včetně učení o straně nového typu. (K nejvýznamnějším dílům ve filozofii patří: Matrialismus a empiriokriticismus, Filozofické sešity, O významu bojového materialismu atd.; v politické ekonomii: Vývoj kapitalismu v Rusku, Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu; vědecký socialismus a vědecký komunismus: Dvě taktiky sociální demokracie v revoluci, Marxismus o státu, Stát a revoluce, Proletářská revoluce a renegát Kautsky, Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu atd.)
      1) Lenin tedy rozvinul marxismus při jeho obraně před revizionismem, který vznikl a začal se šířit v dělnickém hnutí po Engelsově smrti (5. 8. 1895) koncem 19. století. A to v podobě „oprav“, „doplňování“ přehodnocení marxistické teorie faktickým zanášením buržoazní teorie do marxismu! Započal tak boj proti revolučnímu marxismu na půdě marxismu samotného! Dodnes naplno platí Leninova slova „Revizionismus neboli „přehodnocení“ marxismu je dnes jedním z hlavních, ne-li nejhlavnějším projevem buržoazního vlivu na proletariát a buržoazní demoralizace proletářů.“ (Práce kvapná málo platná; V. I. Lenin, Sp. sv. 20, s. 328.) Revizionismus tedy není ničím jiným, než pokračování boje buržoazní ideologie proti revoluční teorii, vědecké ideologii na základě jen formálního uznávání marxismu!
      Lenin objasnil, že revizionismus nepředstavuje náhodnosti, ani omyly jednotlivců a skupin, ale že jeho kořeny tkví v samotném ekonomickém systému kapitalismu. Jde o to, že nevyhnutelnost oportunismu v praxi a tím revizionismu v teorii je především důsledkem ustavičného přílivu maloburžoazních, maloměšťáckých živlů do dělnické třídy, kdy tyto živly vnášejí do dělnických stran maloburžoazní světový názor. Jeho slovy: „…získávání dalších a dalších… nových vrstev pracujících mas musí být nutně provázeno kolísáním v oblasti teorie a taktiky, opakováním starých chyb… atd.“ (viz Neshody v evropském dělnickém hnutí; V. I. Lenin, Sp. sv. 16, s. 357) Jednou z dalších podmínek, která plodí oportunismus v DH a tím sociálně třídní základnu revizionismu je existence privilegovaných vrstev dělnictva, tzv. „dělnické aristokracie“, s níž se buržoazie dělí o část svých mimořádných zisků, které ji plynou zejména z vykořisťování kolonií a polokolonií. Leninovými slovy „jsou to naši třídní odpůrci, buržoové v řadách dělnického hnutí“ (potud citace) Dodejme: jsou buržoazní svým způsobem života, zvyky a světovým názorem. Z nich se rekrutovali a rekrutují parlamentní, odboroví a sociálně demokratičtí činitelé - agenti buržoazie v dělnickém hnutí, kteří otravovali a otravují vědomí dělníků a dalších pracujících hlásáním třídního, sociálněpolitického míru. „Představují vrstvu, skupiny složky dělníků objektivně zkorumpovaných buržoazií (lepší mzdy, čestné funkce atd.) a pomáhající své buržoazii olupovat a rdousit malé a slabé národy, rvát se o rozdělení kapitalistické kořisti.“ Jsou to „rutinéři, prolezlí zpuchřelou legalitou, zkažení atmosférou parlamentarismu aj., byrokrati, kteří si zvykli na teplá místečka a na „klidnou“ práci.“ (Úkoly proletariátu v naší revoluci, Sp. sv. 24, s. 68)
      V. I. Lenin 2) Pokud jde o strategii leninismu, rozumíme tím nejen stanovení hlavní linie, hlavního zaměření revolučního boje proletariátu a jeho spojenců, ale i určení jeho vztahu (proletariátu) k různým společenským, politickým silám, včetně reálných i potenciálních spojenců. Hlavním úkolem politické strategie marxisticko-leninské, komunistické strany je stanovit generální linii, základní cíle revolučního boje proletariátu (a jeho spojenců) pro dané historické období, etapy tohoto boje.
      K teoreticko-metodologickým základům marxisticko-leninské strategie bezesporu patří marxisticko-leninské učení jako celek (M-L filozofie, politická ekonomie a vědecký komunismus), zvláště pak teorie o historickém poslání proletariátu a tím o socialistické revoluci a hegemonii proletariátu v této revoluci a při budování socialismu; o vztahu proletariátu k politické moci, tj. k diktatuře buržoazie a k diktatuře proletariátu jako svazku s ostatními pracujícími, jako „polostátu“, přechodné formě „od státu k nestátu“ - od kapitalismu ke komunismu; tedy i učení o dvou fázích komunistické společenskoekonomické formace atd. Právě ve všech těchto uvedených otázkách V. I. Lenin výrazným způsobem rozvinul a obohatil marxismus na základě nejen studia teoretického dědictví K. Marxe a B. Engelse, ale zvláště zkušeností ze tří ruských revolucí, jejichž byl spoluaktérem a prvých let výstavby socialismu v SSSR.
      Je to např. obsaženo zejména v těchto významných Leninových dílech: Co dělat?, Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci, Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu, O karikatuře marxismu a o „imperialistickém ekonomismu“, Marxismus o státu, Stát a revoluce, Proletářská revoluce a renegát Kautsky, Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu, Teze o hlavních úkolech druhého kongresu KI (o diktatuře proletariátu), O významu bojového materialismu, Nejbližší úkoly sovětské moci atd. atd.
      K základům marxisticko-leninské taktiky patří určení prostředků, forem a způsobů boje, které nejvíce odpovídají konkrétní historické situaci a nejlépe napomáhají k dosažení strategického cíle. Jde o to:
      * leninismus vyžaduje vyčlenit na každém historickém stupni z mnoha taktických forem boje ty, které v dané historické etapě nebo situaci jsou ty hlavní, rozhodující a základní.
      * Taktika přitom nemůže být ve všech zemích stejná. Je totiž vždy závislá jak na dosaženém stupni hospodářského rozvoje dané země, na poměru třídních sil, politické uvědomělosti, vyspělosti proletariátu a ostatních pracujících, tak na charakteru stávající politické moci, rozvinutosti či nerozvinutosti buržoazní demokracie, mezinárodní situaci atd. atd. Leninismus totiž chápe vztah obecného a zvláštního, národního a internacionálního dialekticky. Odmítá jak ignorování tak absolutizování, zveličování národních zvláštností.
      * K základním formám boje komunistických stran pro získání většiny pracujících přitom patří předně: práce komunistů v odborech, v parlamentu, mezi mládeží a v jiných zájmových organizacích (tělovýchovných apod.), v družstevnictví atd.; kombinování parlamentních i neparlamentních forem boje (demonstrace, stávky až po generální stávku), popřípadě legálních i nelegálních atd. (viz o tom podrobně Leninova práce Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu aj.).
      3) Učení o straně a Komunistická internacionála
      Lenin obohatil, rozvinul a prohloubil myšlenky zakladatelů marxismu o proletářské straně a vytvořil učení o straně nového typu, všestranně rozpracoval její program, taktické i organizační principy, normy stranického života, principy uplatňování její vedoucí úlohy v revoluci a při budování socialismu. Principy pojaté ne nacionálně ale internacionálně.
      Vznik takovýchto vskutku proletářských stran vyvolala objektivní potřeba očistit revoluční hnutí proletariátu zachváceného oportunismem a revizionismem, aby bylo připraveno a schopno zvládat své historické úkoly v nastupující revoluční epoše zahájené VŘSR.
      Stal se tak zakladatelem nového mezinárodního sdružení III. Komunistické internacionály (založena 2. 3. 1919), která obnovila bojovou jednotu a tradice I. internacionály. V. I. Lenin to vyjádřil takto: „Světodějný význam III., Komunistické internacionály je v tom, že začala uskutečňovat velké Marxovo heslo, které je shrnutím staletého vývoje socialismu a dělnického hnutí, heslo vyjádřené pojmem diktatura proletariátu. Tato geniální předpověď, tato geniální teorie se stává skutečností… Začala nová epocha světových dějin. Lidstvo se zbavuje poslední formy otroctví: kapitalistického čili námezdního otroctví.“ (Třetí internacionála a její místo v dějinách; V. I. Lenin, Sp. sv 29, s. 302)
      Ve vztahu k vývoji MKDH v poválečném období, tj. při formování a rozvoji světové socialistické soustavy, měly uvedenou internacionálu (s výjimkou informbyra) nahradit mezinárodní porady KaDS. Jak tyto porady efektivně fungovaly „oznámkovaly“ nakonec perestrojkové, kontrarevoluční převraty.

Zdeněk Košťál,
Dialog č. 264, červen 2010
(pokračování příště)

      Objednávky, připomínky, dotazy i své články do marxisticko-leninského měsíčníku „Dialog" můžete zasílat na adresu: Orego, Box 13, 257 26 Divišov, orego@orego.cz.