Ivan Hlivka: Couvnutí socialismu (1/5)

Přidáno v neděli 8. 2. 2009


Státní znak ČSSR s odstraněnou pěticípou hvězdou

      V následujících řádcích bych se rád pokusil shrnout zajímavé poznatky z knihy PhDr. Ivana Hlivky, DrSc. (nar. 1933) „Couvnutí socialismu" (Svoboda Servis, Praha 2004). Tato kniha se pokouší vysvětlit příčiny pádu světové socialistické soustavy, aniž by přitom upadala v hodnocení období lidově demokratického a socialistického systému k jeho paušálnímu odmítání a uznávala jen „nepatrné úspěchy", dosažené „jakoby mimochodem přes všechny zločiny", jak to bohužel vyznává i z hodnocení některých významných politických činitelů a ideologů KSČM, a aniž by zároveň bezvýhradně celé toto období vychvalovala a spílala „temných silám imperialismu", které způsobily jeho porážku.

      Autor se zabývá především obdobím dosud největšího rozmachu světového komunistického hnutí, které následovalo po druhé světové válce. Poukazuje na to, že až Velká říjnová socialistická revoluce v Rusku v roce 1917 „přesvědčila o reálnosti pokusu nastolit alternativu výrobních a společenských poměrů vytvořených na kapitalistických vykořisťovatelských základech". Úspěchy budování socialismu v Sovětském svazu ve 20. a 30. letech pak povzbuzovaly k boji za socialismus komunisty celého světa. Rusko se proměnilo ze zemědělské v průmyslovou zemi a Sovětský svaz se stal druhou největší průmyslovou mocností tehdejšího světa. Sovětské vedení věnovalo pozornost nejen rozvoji průmyslu a zemědělství, ale i vzdělání lidu. V rekordním čase odstranilo dříve tak rozšířenou negramotnost.
      Oproti tomu ekonomika buržoazního Československa zasažená světovou hospodářskou krizí stagnovala. V roce 1932 poklesla průmyslová výroba oproti roku 1929 na 63,6% a v následujícím roce dokonce na 60,2%. Průměrná dělnická mzda byla tak mizerná, že velká část dělnictva trpěla podvýživou a nedostatkem nejnutnějších životních potřeb. Obdobná byla situace v ostatních budoucích lidově demokratických a socialistických zemích. V Polsku dosahovala v roce 1938 průmyslová výroba pouze 95% úrovně z roku 1913. V Rumunsku bylo v rukou zahraniční buržoazie přes 80% kapitálu, v Bulharsku kolem 80% a v Maďarsku 40%. Celý svět byl tak či onak rukojmím a dlužníkem Anglie, Francie, USA a Německa. I proto se socialismus stal „skutečně národním a demokratickým fenoménem".
      Po válce se revoluční proces zrychlil. Ovšem poměr třídních sil, který se v osvobozených zemích vytvořil, závisel na mnohých činitelích, především na činiteli mezinárodním - na tom, zda byla země osvobozena sovětskou nebo anglo-americkou armádou. Upevnění nadějí ve vítězství socialismu, autority socialistického Sovětského svazu a komunistů vůbec se odrazilo na růstu komunistických stran: téměř ve všech evropských zemích se komunistické strany stávaly masovými. Nejmarkantněji se to projevilo v Jugoslávii, Albánii, Bulharsku, Československu, Maďarsku. Široké lidové, demokratické masy, které před válkou podporovaly antisovětismus, přecházely na pozice přátelského nebo přinejmenším loajálního vztahu k SSSR. Ve stejném poměru se posouvaly i vrstvy, jež předtím stály na reformistických pozicích. Mnozí přešli do řad komunistických voličů.
      Růstu vlivu komunistických stran pomohly i jejich zásluhy ve všech nacisty okupovaných zemích, neboť byly zpravidla jedinými stranami, které nepřerušily svou existenci v surových podmínkách ilegality ve fašistických režimech.
      Imperialisté se samozřejmě snažili zamezit nástupu světové socialistické revoluce. USA v Evropě zachovaly silný válečný potenciál. Jeho ideově-politickým zastřešením se stalo vyhlášení „studené války". Svět se rozdělil na dva antagonistické „tábory" (autor píše v uvozovkách).
      O následujícím vývoji autor píše: Stalin byl překvapen takovou velkou akcí ze strany Západu a oprávněně ji pokládal za strategický „herní plán" izolace SSSR a jeho vytlačení ze západní i východní Evropy. Proto byl nucen urychleně provést protiopatření, mezi něž patří i založení Kominformy (Informačního byra kom. a děl. stran, Informbyra). Jestliže před Marshallovým plánem nebyla sovětská politika až tak silně orientována na prosazování svých partnerů k moci, ale spíše ve prospěch konsolidace své sféry vlivu pod heslem „národních cest k socialismu", pak po americké akci Stalin již na to nedbal a pod tlakem nových geopolitických realit zahraniční politickou linii kardinálně změnil. Zde považuji výklad za příliš svádějící k výkladu: komunistické hnutí = Stalin. I přes nesporné zásluhy a vliv s. Stalina je třeba vidět to, že vedoucími osobnostmi někdejší Komunistické internacionály a pozdějšího Informbyra byli jiní soudruzi a soudružky. Autor míní: Stalinismus (píše bez uvozovek) nelze zatracovat, ale chápat. Byl to stav společnosti a jejího obklíčení, nikoli vlastnost zvláštní osobnosti (zde by jistě stálo za to vysvětlit, že „stalinismus" je antikomunistickým termínem pro leninismus a Stalin pouze rozvíjel myšlenky Lenina přizpůsobené nové situaci po vítězství socialismu jen na omezeném území).
      Vraťme se však k Marshallovu plánu, který měl být zlomyslným proniknutím do socialistického světa, uchvácením kontroly nad ekonomikou jednotlivých zemí pomocí úvěrů. Proto byl po počátečním váhání nakonec odmítnut.
      Autor upozorňuje na to, že k rozpadu světové socialistické soustavy významně přispěly roztržky mezi jednotlivými socialistickými a lidově demokratickými státy. Připomíná Leninovu myšlenku, že „jednota mezinárodní taktiky komunistického dělnického hnutí všech zemí si bude vyžadovat nikoliv dstraňování různorodosti, nikoliv likvidaci národních rozdílů, nýbrž přizpůsobování základních principů národním rozdílům".
      K první neshodě v táboře socialismu došlo mezi SSSR a Jugoslávií. Důvodem bylo, zjednodušeně řečeno, že předseda Svazu komunistů Jugoslávie Josip Broz Tito požadoval větší nezávislost Jugoslávie na SSSR, než bylo pro SSSR únosné, a volil pozvolnější postup socialistické výstavby. V Jugoslávii neexistovalo všeobecné hospodářské plánování pro celou zemi. V zemědělství koexistovala družstva se soukromými zemědělci. Průmysl byl znárodněn, ale kontrolu vykonávali dělníci v jednotlivých továrnách a velká část spotřebního zboží se prodávala na volném trhu.
      Ostatní státy si stanovily čtyřleté, pětileté či šestileté plány a místo obchodu s kapitalistickými státy se orientovaly především na hospodářské styky se SSSR. Lze tedy říci, že zostřená mezinárodní situace přivodila i přísnější měřítka hodnocení trendů vnitřního vývoje lidově demokratických zemí a úrovně jejich vzájemných vztahů. V oblasti vzájemných vztahů se změny projevily v přechodu od politiky národní specifické cesty k socialismu (ne však izolované) k politice jediného „vzoru".
      Objem průmyslové výroby v socialistických státech se v letech 1950 - 1955 téměř zdvojnásobil, zatímco v kapitalistických zemích se zvýšil pouze o jednu třetinu. Svět socialismu se na světové průmyslové výrobě podílel již 27 procenty. Po roce 1960 narůstají obtíže rozvoje ekonomiky. Narůstají škody v důsledku neodůvodnitelného podceňování vědy při výstavbě nové společnosti.
      Vznik Varšavské smlouvy v květnu 1955 signalizoval počátek nové fáze ve spolupráci socialistických států. Autor upozorňuje na dokument z archivu Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), ve kterém Stalin vysvětluje kritikům nečinnosti RVHP, že „Aby se mohla rozvíjet spolupráce a kooperace, muselo by se nejdřív něco v lidově demokratických zemích produkovat." Jinak řečeno, nejdříve bylo třeba se soustředit na rozvoj průmyslu, a pak až na obchod. Státy začaly rozvíjet zejména těžký průmysl. Bohužel i ty nejzaostalejší z nich budovaly průmyslové giganty, jejichž výstavba přesahovala jejich možnosti, a v důsledku toho nezabezpečily dostatečnou výrobu spotřebního zboží.
      Oslabování tradic politické kultury dělnické třídy a snižování úrovně uvědomělé disciplíny ztěžovalo prohlubování socialistické demokracie, kontroly, pracovního entuziasmu a umožňovalo rozvoj byrokratismu ve výrobě i společnosti. Vedoucí kádry stran místo hledání způsobu řešení nových problémů vyhlašovaly, že vnitřní třídní přeskupování (v neprospěch „kádrové" dělnické třídy) ve své podstatě znamená, že se vytváří sociální stejnorodost, jednolitost socialistické společnosti. A Chruščov se na základě toho blýskl odhalením, že „ještě dnešní generace sovětských lidí bude žít v komunismu"!
      Hodnotě negativní úlohu Chruščova, autor dodává, že nejvyšší představitel Leninovy strany ztratil všechen smysl pro přítomnost. Chruščovovo klábosení socialistickému i dělnickému hnutí způsobilo újmu: vždyť nesmyslně blufoval nejvyšší představitel největší a nejsilnější socialistické země, nejautoritativnější představitel všech komunistů světa! Ideál lidstva - socialismus a komunismus - byl devalvován a znevážen.
      V této souvislosti se v jiné části připomíná, že tehdejší českoslovenští představitelé Chruščovovu koncepci plně přejímali. V Ústavě ČSSR z roku 1960 vylo uvedeno: „V naší zemi byly vyřešeny všechny základní úkoly přechodu od kapitalistické společnosti k společnosti socialistické"; „Všechno naše usilování směřuje nyní k tomu, abychom vytvářeli materiální a duchovní předpoklady pro přechod naší společnosti ke komunismu…" apod. Autor připomíná i Filozofický slovník z r. 1966, podle kterého již socialismus „odstranil všechny třídy a je společností beztřídní"!

Připravil Leopold Vejr