Recenze - A. Cordon: Viděl jsem Titovu zradu

Přidáno v sobotu 24. 4. 2010


Kniha Viděl jsem Titovu zradu

      Než podám výtah z knihy generála Antonia Cordona „Viděl jsem Titovu zradu" (Nakladatelství Mír, Praha 1951), musím se dotknout ožehavé otázky „jugoslávského socialismu". V dnešních troskách komunistického hnutí prolezlých oportunismem je zvykem se nad „roztržkou" Jugoslávie s ostatními státy socialistického tábora nezamýšlet a prohlašovat prostě, že „hrdinný Tito se odmítl podřídit tyranskému Stalinovi a Stalin se všemi svými vazaly na něj proto byl zlý". Není bez zajímavosti, že tento „komunistický" názor je zcela v souladu se současnou antikomunistickou buržoazní propagandou.
      Chceme-li si jako marxisté udělat jasno o podstatě titovské politiky, nejlépe bude, nahlédneme-li do sovětských a „prosovětských" materiálů z období „roztržky", do materiálů komunistických a dělnických stran z doby „po roztržce" (po roce 1955), a především pak do jugoslávských materiálů z celého období budování „jugoslávského socialismu". Těch vyšlo v češtině velmi málo, a už z těch několika, které česky vydány byly (např. v r. 1968), je zřejmé, proč. Jsou totiž tak nemarxistické, tak netřídní (nemluvě už o praxi z nich vycházející!), že českoslovenští komunisté neměli ani v období po „urovnání roztržky" zájem na jejich šíření.
      Dokumenty zrádného chruščovovského XXI. sjezdu KSSS (27. 1. - 5. 2. 1959), který byl po XX. sjezdu (1956) druhou vážnou ranou světovému revolučnímu procesu, kupodivu nesvědčí o „normalizaci vztahů mezi Jugoslávií a socialistickými zeměmi", která údajně proběhla podepsáním Bělehradské deklarace 2. 6. 1955. První tajemník ÚV KSSS a předseda rady ministrů SSSR Nikita Sergejevič Chruščov uvedl v úvodní zprávě: „Jugoslávští vedoucí činitelé tvrdí, že stojí mimo bloky, že stojí nad tábory, ačkoli ve skutečnosti jsou členy balkánského paktu, který sdružuje Jugoslávii, Turecko a Řecko. Obě poslední země jsou, jak je známo, členy agresivního bloku NATO a Turecko kromě toho je členem Bagdádského paktu. Vůdcové Svazu komunistů Jugoslávie se velmi urážejí, když jim říkáme, že sedí na dvou židlích. Ubezpečují nás, že sedí na své, jugoslávské židli. Jenže americké monopoly jistě vědí, proč tak podpírají tuto jugoslávskou židli. A právě proto »mimobloková« pozice, »neutralita«, které také dělají reklamu vedoucí činitelé Svazu komunistů Jugoslávie, důkladně zavání duchem amerických monopolů, které přikrmují »jugoslávský socialismus«. Dějiny třídního boje dosud nepoznaly příklad, že by buržoazie materiálně či duchovně pomáhala svému třídnímu nepříteli, že by pomáhala budovat socialismus." (XXI. sjazd Komunistickej strany Sovietského sväzu, SVPL - Pravda, vydavateľstvo ÚV KSS, 1959, s. 56)
      O Svazu komunistů Jugoslávie Chruščov dodal: „Jeho vedoucí činitelé se sami izolovali od mezinárodního komunistického hnutí. Proto je na Svazu komunistů Jugoslávie, aby se začal snažit o sblížení s komunistickými stranami na základě marxismu-leninismu, což by odpovídalo též zájmům samotného jugoslávského lidu." (Tamtéž, s. 57)
      J. B. Tito Ještě v době subjektivistické vlády N. S. Chruščova (do r. 1964) bylo od veškerých výhrad vůči titovské Jugoslávii upuštěno, aniž by se přitom titovská linie výrazně změnila k lepšímu. Sovětský svaz (a spolu s ním ostatní jemu věrné socialistické státy) přešel k neútočení vůči Jugoslávii, které však nebylo vzájemné (jugoslávské vedení nadále kritizovalo SSSR, např. za jeho intervenci v ČSSR v r. 1968). V 60. - 80. letech nebylo možné zjistit z materiálů vydaných v ČSSR nic o podstatě „roztržky s Jugoslávií". Heslovité dějiny Jugoslávie v Ilustrovaném encyklopedickém slovníku II. (Academia, Praha 1981, s. 62) uvádějí o věci pouze: „1948 - narušení vztahů se socialistickými zeměmi; (...) 1955 - normalizace vztahů mezi socialistickými zeměmi a Jugoslávií (...)".
      Generální tajemník KSSS L. I. Brežněv uvedl ve zprávě o činnosti na XXIV. sjezdu KSSS (30. 3. - 9. 4. 1971): „V období po XXIII. sjezdu se nadále rozvíjely sovětsko-jugoslávské vztahy. Sovětští lidé chtějí, aby se v Jugoslávii upevňoval socialismus a aby se utužovaly její styky se socialistickými státy. Jsme pro sovětsko-jugoslávskou spolupráci, pro rozvíjení kontaktů mezi našimi stranami." (XXIV. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, Svoboda, Praha 1971, s. 11)
      Dějiny KSSS, „čtvrté přepracované, doplněné a revidované vydání" z r. 1975, také příčiny „roztržky" opomíjejí a uvádějí pouze v kapitole „Mezinárodní situace v letech 1952 - 1958. Boj strany a sovětského státu za uvolnění mezinárodního napětí.": „ÚV KSSS a sovětská vláda iniciativně přistoupily k urovnání konfliktu mezi SSSR a Jugoslávií. V roce 1955 se vztahy mezi oběma zeměmi zlepšily." (Autorský kolektiv, vedoucí akad. B. N. Ponomarjov: Dějiny KSSS, Svoboda, Praha 1975, s. 525) Už z této formulace je jasné, že roztržkou byl vinen SSSR. Předchozí stránky knihy jsou plné hrubých a nehorázných útoků na osobu J. V. Stalina, tedy nelze si než domyslet, že i „roztržkou" byl vinen Stalin. Hle, Dějiny KSSS z r. 1975 docházejí k verzi používané současnou buržoazní propagandou, jen ji neprezentují tak otevřeně...
      „Koncepce" Svazu komunistů Jugoslávie už od 60. let nebyly téměř vůbec hodnoceny, natož pak kritizovány. Např. publikace „Současný pravicový revizionismus" kritizuje chybné hodnocení Leninova přístupu k materialismu v jugoslávské knize M. Filipović: Lenjin. Monografija niegove misli, Sarajevo 1968 (Současný pravicový revizionismus, Svoboda, Praha 1973, s. 103), hlouběji se ale jugoslávského revizionismu nedotýká. J. B. Tito

      Generál Antonio Cordon (1895 - 1965), člen Komunistické strany Španělska a později jejího politbyra, se účastnil řízení mnoha bitev ve španělské občanské válce. Po vítězství Francova fašistického režimu emigroval do Sovětského svazu. V několika posledních měsících války a krátce po ní (v l. 1944 - 1945) pobýval generál Cordon v Jugoslávii, prostudoval vojenské operace jugoslávské armády a napsal o nich vědecké vojenské dílo, které však, jak píše ve své knize na str. 9, nechtěl dříve ukončit a uveřejnit, protože „ze studia operací vyplývala kromě mimořádného heroismu jugoslávského lidu a jeho bojovníků, vysokého stupně jeho statečnosti a obětavosti, neotřesitelné pevnosti jeho víry ve vítězství spravedlivé věci i nesmírná neodpovědnost a neschopnost - tak jsem se aspoň tenkrát domníval - Josefa Tita".
      V úvodu ke knize píše autor „Z. T." o tom, že američtí důstojníci kontrolují stav jugoslávské armády, buržoazní odborníci se snaží zmírnit katastrofální následky titovského hospodaření, instruktoři armády USA kontrolují a usměrňují činnost jugoslávské armády. Titovci tuto strašlivou pravdu netají, protože nemohou a protože si to přejí jejich angloameričtí protektoři. Titovská banda je zde charakterizována jako „zločinná hrstka bývalých sluhů gestapa, kteří se vetřeli do vedení národně osvobozenecké války jugoslávského lidu, aby mohli ve službách dědiců fašismu - amerických imperialistů - zbavit národy Jugoslávie jejich nejlepších synů" (s. 5).
      „Soustavná likvidaci nejčestnějších a nejschopnějších kádrů, nevysvětlitelná neochota Brože-Tita k odchodu z německého obklíčení, tajemné »útěky« manželek titovských předáků z rukou gestapa, a v neposlední řadě i skutečnost, že Titův štáb navázal nejdříve styky s Angličany a Randolphem Churchillem, místo s postupující sovětskou armádou-osvoboditelkou - to vše byly mosaikové kaménky k obrazu, jehož hrůznou tvář jsme tehdy neznali. Musel přijít poválečný vývoj Jugoslávie zpět ke kapitalismu. Musela přijít rezoluce Informačního byra komunistických a dělnických stran o Jugoslávii. Musely přijít procesy s Rajkem a s Kostovem.
      Jugoslávský lid platí dnes strašnou cenu za zkušenosti s titovštinou. Jugoslváie se stala vlastí hladu a koncentračních táborů a fašistickým střediskem k porobení lidových demokracií a k útoku na Sovětský svaz. Bělehradští zločinci nemají dost jugoslávské krve z druhé světové války. Místo chleba vydávají rodinám padlých bojovníků za svobodu vzpomínkové medaile. A hlásají, že to není jen »čistě technická« akce, nýbrž že má velký politický význam.
      Titovští psi O jaký politický význam jde, potvrdila jasně návštěva G. Perkinse, zástupce ministra zahraničních věcí USA, u Tita. Imperialisté z Wall Streetu a z Bílého domu žádají rychlejší vyprovokování války Jugoslávie proti jejím sousedům. Zástupci štábu útočného Severoatlantického paktu zkoumají pohotovost jugoslávské armády, kterou koupili od Titovy bandy.
      Jugoslávská dělnická třída vede nyní za nepředstavitelně těžkých podmínek boj za novou, skutečně internacionalistickou komunistickou stranu, za návrat bratrské Jugoslávie do tábora míru. Krajní bída, amerikanizace a fašizace Jugoslávie dokazuje jasně každému, jak by bylo naivní se domnívat, že snad postup Titovy kliky je nějakou »třetí cestou malých zemí k socialismu«.
      Prodloužení titovské pětiletky o další rok s náznakem, že dále již plánované hospodářství bude zrušeno, vláda kulaků na jugoslávské vesnici, podpora americké agrese v Koreji a nepřetržité štvaní proti Sovětskému svazu a lidovým demokraciím, není to pravý opak socialismu? Djilas je oslavován v Londýně a Perkins v Bělehradě. Za Titovy zásluhy o světový imperialismus dostal titovský vyslanec v Paříži od francouzského prezidenta řád čestné legie! Podlá cesta titovské zrady ukazuje až příliš názorně, kde končí hlasatelé »nezávislého socialismu«.
      Titovština, nová varianta starého trockismu, je spolu s americkým imperialismem úhlavním nepřítelem světového proletariátu. Sestoupila s bosenských hor do pohraničních zákopů proti Bulharsku, Albánii, Rumunsku a Maďarsku a dolary ji roznášejí po světě.
      Případ Šlinga, Švermové, Clementise a spol. ukazuje nutnost obzvláštní bdělosti proti titovské špionské klice i u nás, neboť jak řekl prezident Klement Gottwald na zasedání ÚV KSČ 22. února 1951 - »všude tam, kde se objeví špion a diverzant západních imperialistů, obyčejně vedle něho anebo spolu s ním objevíme špiona a diverzanta titovské Jugoslávie«.
      Strohá vojenská fakta tohoto spisu jsou konkrétní výstrahou i pracujícímu lidu Československa: nezapomínejme ani na okamžik na třídního nepřítele! Pokračujme ještě usilovněji v mírovém budování, chraňme - jak pravil prezident Klement Gottwald - »jako oko v hlavě spojenectví a přátelství s velkým Sovětským svazem a zůstaňme až do konce věrni velikému Stalinovi«.
      Bdělost vůči titovským agentům, kterým nesmíme poskytnout ani sebemenší příležitost ke škůdcovské rozvratné činnosti, bude nejen významným posílením naší lidově demokratické republiky, kráčející k socialismu; bude současně i naším důležitým přínosem světové mírové frontě. Bude pak rovněž účinnou pomocí jugoslávskému lidu, který bojuje statečně a houževnatě za to, aby Tito, služebník dolarových válečných zločinců, a celá jeho fašistická banda se octli co nejdříve tam, kam patří: na smetišti dějin." (s. 5 - 8)

Fašistický provokatér Tito

      V první kapitole, nazvané „Cíle, sledované Titovou kamarilou za války", A. Cordon píše, že Tito nikdy nerozvinul vyhlazovací operace proti jednotkám Osy, s výjimkou posledního období války po příchodu Rudé armády do Jugoslávie, ačkoli měl k tomu nejednou příležitost. Nevysvětlitelně plýtval silami vlastních jednotek, odmítal provádět veškerá bezpečnostní opatření, imponovaly mu vysilující pochody a neodůvodněné oběti. Neusiloval o spolupráci se sovětskou armádou, ale s britsko-americkými jednotkami s předpokladem jejich vylodění v Jugoslávii. Autor upozorňuje, že velkým obdivovatelem Tita a tzv. jugoslávských „komunistů" je Winston Churchill. Hovoří o „zradě Titovy kliky, která se proměnila v bandu fašistických zločinců" a o „celé legii špionů a agentů, spjatých v jednu divokou smečku" (s. 11). Upozorňuje, že v prvním období okupace Tito a Rankovič zůstávali v Bělehradě, ačkoli v Černé Hoře vypuklo povstání. Tito se procházel nemaskován v bělehradských ulicích a vysedával v kavárně. Titovci dokonce tvrdili (A. Cordonovi), že Tito žil v domě, kde bylo gestapo, nebo v sousedním (s. 14). Rankovič a několik dalších jugoslávských důstojníků bylo prý za války zatčeno a poté osvobozeno komunisty. Jeden z těchto důstojníků však uvedl, že nebyli osvobozeni, ale propuštěni na základě jednání s Němci (s. 15).
      Rajk (odsouzený v soudním procesu v Maďarsku v září 1949 k trestu smrti) vypověděl, že Tito a Rankovič byli v pravidelné a úzké spolupráci s americkou špionážní službou. Gestapo je (podle Rajkovy výpovědi) pokládalo za vlastní agenty a posílalo je do Jugoslávie s přesnými úkoly (s. 16). Cordon píše, že Rankovič je pologramotný a brutální chlap, ze kterého má Tito strach. Dle Cordonova úsudku byl v čele sítě jugoslávských špionů gestapa (s. 17).
      V Jugoslávii byli za války i čestní velitelé, kteří značnou měrou přispěli ke změnám kriminálních plánů Titovy bandy ve vojenském ohledu, např. generál Arso Jovanovič, šéf nejvyššího generálního štábu (s. 18). Po objevení titovské zrady byla část z nich zavražděna, ostatní uvězněni nebo posláni do vyhnanství.
      Britská vláda pod tlakem jugoslávské emigrantské vlády v Londýně zamýšlela původně učinit svým mužem v Jugoslávii antikomunistu Mihajloviče, pak ale usoudila, že falešný komunista a generální sekretář strany Tito je lepší než bývalý německý agent, známý Angličanům a Američanům. Mihajlovič, hozený přes palubu, pak přešel k nepříteli (s. 21 - 22).

Tito, Rankovič a Pijade

      Dostáváme se ke kapitole „První operace na Černé Hoře". V r. 1941 přišli do Černé Hory významní činitelé titovské kamarily Milovan Djilas a Moše Pijade, neučinili ale nic, aby rozvedli černohorské bojové hnutí. Naopak, jejich příchodem povstání začalo uhasínat (s. 23). Pijade nařídil popravy nejstatečnějších a nejhrdinnějších partyzánů a usiloval o rozdělení Černohorců na základě jejich starých kmenových sporů a řevnivosti. Djilas tvrdil, že je zbytečné pokračovat v boji a je nutno čekat na osvobození (s. 25 - 26).
      Tito nařídil vytvořit I. proletářskou údernou brigádu, které dal úkol útočit na Bělehrad a vniknout do uhelného revíru údolí Bosny. Rozkaz by nutně způsobil zničení jednotky, řada bojovníků jej proto odmítala splnit. Tito pak nařídil zastřelení mnoha z nich (s. 27). Tito dvě oddělené části proletářské brigády vědomě a úmyslně vystavil soustředěnému úderu drtivé převahy nepřátelských sil. Proletářské jednotky, špatně oblečené a obuté, byly nuceny pochodovat nepřetržitě 48 hodin v těžkém horském terénu za teploty 25 až 30 stupňů pod nulou, s nepřítelem v patách. Stovky bojovníků zemřely, 160 musely být amputovány ruce nebo nohy (s. 29). Tito neodborně operoval u Jaderského moře. Jednotky byly obklíčeny a ztratily mnoho bojovníků, přes 4000 bojovníků padlo za oběť nemocem (s. 34).
      Různí jugoslávští důstojníci, kterým se podařilo zachránit z drápů gestapa, vyprávěli, že za čtvrté ofenzivy byl Tito ve styku s nacisty. Nabízel jim, že se vzdá a přejde do jejich řad, s podmínkou, že ho Hitler ponechá na velitelském místě nad jugoslávským lidem (s. 36).
      Operace jugoslávských jednotek u Jaderského moře s úkolem zamezit přísun německého zásobování na druhořadá bojiště do Středozemí otvíraly cestu Němcům k hlavnímu dějišti, k východní frontě (s. 38). Měly umožnit vylodění angloamerických jednotek v Jugoslávii a zabezpečit vliv a poválečné panství angloamerických imperialistů na Balkáně (s. 38). Falešná titovská propaganda křiklounsky vyhlašovala co nejdéle přátelské city ke SSSR, předstírala komunistický a socialistický charakter vlastního státu, řízeného Titovou bandou, předstírala nedůvěru a nepřátelství k imperialismu, aby bylo možno rozvinout skutečnou zradu s co nejmenším rizikem a s co největší tajností (s. 38).
      Při 4. a 5. ofenzivě podle oficiálních jugoslávských údajů činily ztráty armády 33.966 mužů, z toho 14.950 mrtvých (s. 39). Tito nehledal bezpečnost vojsk v rozptýlení, ale ještě více je soustředil. Západní spojenci dali svému agentu Titovi rozkaz poslat své vojsko na jatka, aby tak zmenšili vlastní ztráty na nejmenší míru a ulehčili svým jednotkám ve Středozemním moři (s. 43). Autorovi se nepodařilo zjistit, kde byl Tito sám v době krvavého likvidování jednotek, o nichž prohlašoval, že je vede. Místo, kde se Tito zdržoval za většiny bitev, zůstalo tajemstvím i po skončení války. Ne některých fotografiích je Tito přede dveřmi sklepa, ale sklepů je v každé zemi tolik, kolik fotografů (s. 44).
      Sovětské triumfy umožnily a podstatně určily změnu v tehdejší politické situaci a umožnily vytvoření jugoslávského vojska. Donutily Tita, aby změnil svou zločinnou taktiku a nahradil ji taktikou zaměřenou k rychlému vítězství při co nejmenším počtu jugoslávských ztrát (s. 45). Zatímco plánem Titovy kliky bylo bránit jadranské pobřeží, aby bylo udrženo spojení se západními spojenci, plánem vlasteneckých důstojníků v čele s Arso Jovanovičem byla pružná obrana celého jugoslávského území. Titovský plán by byl málo účinný a způsobil by nesmírné ztráty (s. 50). Po kapitulace Itálie přišly do Jugoslávie četné angloamerické vojenské mise, ale Tito nebyl v tomto okamžiku schopen bezohledně prosadit svou vůli - operace probíhaly úspěšně ve shodě s plánem generála Arso Jovanoviče, v účinné kooperaci s východními i západními spojenci (s. 54).

      25. 5. 1944 byl zahájen německý parašutistický útok. Parašutisté dostali za úkol přivést Tita živého a zničit celý generální štáb, kterému velel generál Arso Jovanovič. Každý parašutista dostal Titovu fotografii, aby odpadla možnost zabít Tita omylem. „Z toho je vidět jistota Němců, že budou-li mít ve svých rukou Tita, dvojnásobného či trojnásobného agenta s morálkou, kterou podobná individua mívají, dosáhnou od něho bez velkého námahy, co budou chtít." (s. 55)
      „Při obklíčení v Drvaru se Tito chtěl vydat Němcům, generál Arso Jovanovič se však postavil proti tomuto návrhu a donutil Tita násilím, aby vstoupil do letadla. Chování Titovo v Drvaru bude plně osvětleno až v okamžiku, kdy Tito bude stát před lidovým tribunálem, který bude soudit jeho zločiny." (s. 56)
      Titova banda měla nepřetržitý styk s německou špionážní službou během celé války. Svědčí o tom zejména jednání s Němci během 4. ofenzivy, „osvobození" Rankovičovo, podivné vysvobození žen Djiase a Kidriče, které byly propuštěny z nepřátelského vězení a doprovozeny galantně na svobodné území (s. 56). Hrdinný generál Arso Jovanovič byl zavražděn Titovou klikou po tom, kdy rezoluce Informačního byra komunistických a dělnických stran odhalila opravdovou úlohu Tita a jeho přívrženců. „Stín tohoto hrdiny se tyčí dnes jako žalobce před zločinci, kteří ho zavraždili. Jak se jen ozve jeho jméno, vrahové se zakloktávají a pokoušejí se ospravedlnit svou zločinnou zradu jen hrubými nadávkami a pomluvami, kterým nikdo nemůže věřit." (s. 57)
      Generál Arso Jovanovič V polovině roku 1944 došlo ke schůzce Tita s R. Churchillem, synem W. Churchilla, při které se jednalo o okamžitém uskutečnění anglické ozbrojené intervence v Jugoslávii. Tento plán byl definitivně opuštěn v srpnu 1944 díky sovětským vítězstvím (s. 60). Předvoj sovětských sil, motorizovaný sbor generálmajora Ždanova, hrdiny SSSR, postupoval na území Srbska. Útok na Bělehrad skončil jeho osvobozením ve spolupráci s jugoslávskou centrální armádní skupinou (s. 61).

      „Měšťácký nacionalismus či titovský »socialismus« byl maškarním pláštíkem, pod nímž se skrývali a snaží se dále skrývat svou opravdovou úlohu bezpodmínečných služebníků svých amerických pánů bývalí agenti gestapa a francouzského II. byra, podchycení potom americkou špionážní službou", uzavírá svou knihu generál Antonio Cordon. Titovská propaganda „opakuje dnes hlavně »argumenty« řeckých monarchofašistů nebo »úvahy« španělského fašistického diktátora Franca."
      „Veden svou novou komunistickou stranou, která dnes pracuje v plné ilegalitě, jugoslávský lid vyhraje nakonec svůj boj a dosáhne, aby jeho republika zaujala znovu význačné místo mezi svobodnými národy, místo, které si vydobyl svým bojem a svou statečností." (s. 69) Nestalo se. Naopak, téměř všichni představitelé mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, kteří vedli kampaň proti Titově zradě a dožili se „normalizace vztahů", se Titovi omluvili. Tito se neomluvil nikomu.
      Přívrženci Tita namítnou, že lépe než za Tita v Jugoslávii nikdy nebylo. To je pravda. Bohužel.

Leopold Vejr