Ne Lisabonské smlouvě! Ano Evropské unii?

Přidáno ve středu 28. 1. 2009


Mapa EU

      Novinkou nakladatelství a vydavatelství BMSS-START z Prahy (z ledna 2009) je brožura „Proč levice odmítá Lisabonskou smlouvu“, neprodejná publikace financovaná frakcí GUE/NGL (Evropská sjednocená levice/Severská zelená levice) Evropského parlamentu a připravená poslancem EP za KSČM Danielem Strožem a jeho asistentem Emilem Hruškou.
      V úvodním článku, nazvaném „Ano Evropské unii, ne Lisabonské smlouvě!“ uvádí D. Strož řadu zajímavých údajů o Evropské unii a netají se odporem k negativním trendům evropské integrace. Píše např. „V EU už nejde o vytváření většího hospodářského prostoru, s jehož pomocí by bylo možné vytvářet blahobyt a lepší životní podmínky obyvatelstva. V pozadí stojí zištné zájmy velkých koncernů a tedy podřízení všeho lidského brutální konkurenci, snižování mezd, daňovému a sociálnímu dumpingu.“ (str. 6) To je výstižná charakteristika Evropské unie, až na to slovo „už“. Byly snad Evropská unie a organizace jí předcházející někdy jiné?
      Jiří Maštálka, také poslanec EP v GUE/NGL zvolený za KSČM, píše v článku „Výsledek irského referenda je výzvou“: „Výsledek irského referenda je především výzvou a šancí. Je šancí pro celé Evropské společenství zamýšlet se znova po padesáti letech od Římských smluv nad tím, jaký smysl vkládali zakladatelé do ES. Nešlo přece především o nástroj k liberalizaci obchodu či možností nadnárodních regulací a diktátu. Prvotním záměrem bylo garantovat mírové soužití na evropském kontinentu.“ (str. 38).
      Oba soudruzi se bohužel ve svém hodnocení dosti vzdalují od pravdy. V. I. Lenin už v roce 1915 uváděl v článku „O hesle Spojených států evropských“, že „Z hlediska ekonomických podmínek imperialismu, tj. vývozu kapitálu a rozdělení světa mezi „vyspělé“ a „civilizované“ koloniální mocnosti, jsou Spojené státy evropské za kapitalismu buď nemožné, nebo reakční. Kapitál se stal mezinárodním a monopolistickým.
      Svět je rozdělen mezi hrstku velmocí, tj. států, kterým se daří veliké olupování a utlačování národů... (...)
      Jsou ovšem možné dočasné dohody mezi kapitalisty a mezi mocnostmi. V tomto smyslu jsou možné i Spojené státy evropské jako dohody evropských kapitalistů... o čem? Jen o tom, jak by mohli společně potlačovat socialismus v Evropě, jak společně chránit uloupené kolonie proti Japonsku a Americe... Doby, kdy věc demokracie a socialismu byla spjata jen s Evropou, jsou nenávratně pryč.
      Spojené státy světové (nikoli evropské) jsou onou státní formou sjednocení a svobody národů, kterou spojujeme se socialismem - dokud úplné vítězství komunismu nepovede k tomu, že jakýkoli, tedy i demokratický stát nadobro zmizí.“
      To napsal Lenin v roce 1915, před 94 lety. Podle data vzniku by se dalo soudit, že se jedná o teze zastaralé a dnes již neplatné, realita Evropské unie a celého světa však denně dokazuje, že tato Leninova slova platí dnes stejně, jako kdysi. V roce 1915 už totiž existoval imperialismus jako monopolistický kapitalismus, jehož vznik, principy fungování i nutnost zániku Lenin v r. 1917 důkladně osvětlil v knize „Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu“, v jedné ze svých nejzásadnějších prací.
      Proč a jak tedy vznikla (západo)evropská integrace? Nenamlouvejme si, že „prvotním záměrem bylo garantovat mírové soužití na evropském kontinentu“. Tak se tehdejší Evropské hospodářské společenství a podobné organizace nanejvýš oficiálně propagovaly, aby se udělaly hezčími a zastřely svůj skutečný charakter. Ten byl přesně takový, o jakém hovořil Lenin - potlačovat socialismus a chránit uloupené kolonie (a nově více než klasické kolonie obecně hospodářství a sféry vlivu) proti ostatním imperialistickým mocnostem.
      Vycházeje z Lenina, charakterizuje evropskou - tehdy ještě pouze západoevropskou - imperialistickou integraci Slovník vědeckého komunismu (Svoboda, Praha, 1978):
      „Reálné kroky k integraci vyspělých kapitalistických zemí byly podniknuty v západní Evropě, kde se zvlášť ostře projevil rozpor mezi značně vysokým stupněm internacionalizace výroby a kapitálu a existencí velkého množství států navzájem si konkurujících. Zvláštní zájem na integraci je zde spojen s poměrným oslabením pozic západoevropského kapitalismu, což vyplývá z výsledků druhé světové války, z upevnění dělnického a demokratického hnutí v Evropě, z krachu koloniálních impérií západoevropských velmocí. Hospodářské sjednocení těchto zemí má podle názorů ideologů integrace zvýšit tempo růstu ekonomiky a vytvořit základnu pro agresivní politiku imperialistických velmocí zaměřenou proti socialismu, tj. především pro NATO. Iniciátory rozvoje imperialistické integrace v západní Evropě byla velká monopolistická seskupení kapitálu, jejichž rozsah činnosti přesahoval hranice národních zájmů.“ (str. 82 - 83).
      Soudruzi Strož i Maštálka, i přes nepochopení nebo zamlžování původního charakteru dnešní EU, popisem její současné politiky potvrzují charakteristiku Leninovu. (Viz třeba citaci ze str. 31: „Stupňující se militarizace EU je rovněž důsledkem jejího neoliberálního charakteru a snah v maximální možné míře zajišťovat zájmy nadnárodních korporací včetně vytváření podmínek, umožňujících konkurovat Spojeným státům, Japonsku a dalším zemím.“)
      Jen upouštějí od Leninovy rétoriky, což lze v zájmu širší stravitelnosti textu pro nekomunistické masy pochopit, ale i od jím propagovaných strategických cílů, což už v zájmu komunistického hnutí, které autoři reprezentují, tak snadno pochopit nelze. O socialismu není v celé knize ani slovo. Ale nezazlívejme to pouze soudruhům Strožovi, Maštálkovi a dalším - vždyť kdyby se o něm v pozitivním smyslu zmiňovali, „sjednocená levice“ Evropského parlamentu by jim publikaci nikdy nezaplatila...
      Nyní však k samotné Lisabonské smlouvě. Ta má být jakýmsi základním dokumentem Evropské unie, vypracovaným na základě Smlouvy o ústavě pro Evropu, zamítnuté v referendech ve Francii a Německu. Lisabonská smlouva však přebírá více než 90% zamítnuté Ústavní smlouvy, byla vypracována v úzkém okruhu nejvyšších představitelů EU, za zády národních parlamentů, a „pro většinu lidí v EU je nečitelná a nesrozumitelná“ (str. 21). D. Strož poukazuje zejména na důraz nové smlouvy na zbrojení, na neoliberální „otevřené tržní hospodářství se svobodnou soutěží“, jehož důsledkem je „rozsáhlá privatizace a odbourávání práv chránících zaměstnance“, na to, že smlouva omezuje základní svobody posilováním nedostatečně kontrolovatelných možností zásahů policejních a justičních orgánů na úrovni EU. Pro nás komunisty je nanejvýš zajímavé, že Lisabonská smlouva „předepisuje neoliberální zaměření hospodářské a sociální politiky EU, již mají uskutečňovat orgány EU i členské státy. Je proto skoro jedno, jaké většinové poměry vzniknou v členských státech a v EU na základě voleb, když politika, kterou musí provádět vlády členských států, bude předem určena Lisabonskou smlouvou!“ (str. 27 - 28).
      Zakládací smlouvy EU dokonce „předepisují principy hospodářské politiky natolik důrazně a závazně, že případné výrazné politické přesuny v členských státech jsou pro jejich politiku vlastně bezvýznamné.“ (str. 28). Lisabonská smlouva rovněž zavazuje členské státy k tomu, aby chránily demokratické instituce a civilní obyvatelstvo před teroristickými útoky, píše D. Strož, a dodává, že v prosinci 2001 Rada EU konstatovala, že terorismem jsou také aktivity, které mají za cíl „vystavit veřejné korporace nebo mezinárodní organizaci nepřiměřenému nátlaku proto, aby podnikla určité jednání nebo se jej zdržela“. (str. 35). To je nejpádnější důkaz o naprosto reakční, antikomunistické a protilidové politice imperialistické Evropské unie! Dát zavírat komunisty, bojovníky za práva pracujících lidí, jako teroristy, toho se zachtělo unijnímu buržoaznímu panstvu!
      Evropská unie prosazuje v dojemné shodě s USA vojenskou doktrínu preventivní války, přičemž v Lisabonské smlouvě je „výslovně uváděno, že Unie může nasadit vojenské a nevojenské prostředky mimo hranice EU, aby zajistila mír, zabránila konfliktům a znovunastolila mezinárodní bezpečnost.“ (str. 33). Těžko můžeme soudit, tak jako soudruh Maštálka, že prvotním záměrem dnes takto jasně militaristicky profilovaných evropských společenství bylo „garantovat mírové soužití na evropském kontinentu“.
      V článku „Proč levice odmítá Lisabonskou smlouvu“ píší D. Strož a E. Hruška, že „Levice je pro evropskou integraci.“ Já myslím, že levice musí být především pro světovou integraci, tak, jak ji to učil Lenin. Nicméně, tvrdit, že unijní smlouva „musí definovat cíle, hodnoty a základní limity integračního procesu, jež tvoří rámcové podmínky pro mírové a rovnoprávné soužití lidí na evropském kontinentu a jsou legitimovány občany“, znamená naprosto opustit třídní hledisko věci. V buržoazních státech přece nelze hovořit o „rovnoprávném soužití lidí“ - každá taková rovnoprávnost je zde pouze formální, svoboda a demokracie se zde nutně pojí s otázkou „pro koho a proti komu?“. Evropská unie a ostatní imperialistické projekty jejího charakteru nás nenechávají na pochybách, že v jejich případě se jedná o svobodu, demokracii a rovnoprávnost buržoazie proti proletariátu, proti pracujícímu lidu, o svobodu, demokracii a rovnoprávnost menšiny proti většině. A pak, i pokud by docházelo k růstu svobody, demokracie, rovnoprávnosti a životní úrovně „všeho lidu“ Evropské unie či Evropy, bude to růst na úkor kolonií, polokolonií a vůbec chudších zemí, na úkor tzv. „třetího světa“, který je pro bohaté mocnosti především zdrojem levných (či přímo loupených) přírodních zdrojů a pracovních sil, zdrojem neuvěřitelného vykořisťování.
      Zdá se mi, že některá zlepšení politiky EU navrhovaná autory článků ve zmiňované publikaci jsou nejen obtížně realizovatelná, ale také neúčinná. K čemu bude např. pracujícím „přeshraniční právo na stávku“ (str. 19), když rozpad odborového hnutí a činnost žluťáckých odborů, které se zájmy pracujících bojí bránit už i slovy, v posledních letech znemožnil účinně stávkovat i v rámci jednotlivých států? A pak, těžko lze soudit, že sociální výdaje států orientované podle jejich ekonomické výkonnosti umožní „růst hospodářsky slabších států“ (str. 29). Spíš naopak, sociálně slabší státy budou mít nižší sociální výdaje, tím i nižší sociální úroveň a poroste nanejvýš buržoazie těchto států. (Opět třídní hledisko, a taková bohužel v „evropské sjednocené levici“ nejsou v módě.)
      Co dokáže změnit české předsednictví v Evropské unii? D. Strož to vyjádřil výstižně slovy, že „kolem českého předsednictví propuká zbytečný humbuk. Odbude se totiž stejně standardně, jako předsednictví jiných členských států.“
      Otázkou tedy je: má při takovémto charakteru Evropské unie vůbec smysl, aby se levice (tedy alespoň ta komunistická) vyjadřovala PRO Evropskou unii, pro evropskou imperialistickou integraci? Řekl bych, že nikoli. Taková levice musí být pro socialistickou integraci, a to nejen evropskou, ale hlavně a především světovou. Ovšem - odmítání evropské imperialistické integrace neznamená a nesmí znamenat odmítání práce komunistů v imperialistické Evropské unii. To by byla obrovská chyba! Komunistická strana Čech a Moravy dosáhla v roce 2004 významného úspěchu, když získala šest křesel v Evropském parlamentu a stala se v něm tak za Českou republiku druhou nejsilněji zastoupenou politickou stranou po ODS s devíti křesly (daleko před ČSSD s křesly dvěma). I když poslanci EP za KSČM nejsou, jak dokazuje i tento článek, v mnoha stanoviskách komunisticky zásadoví, jejich práce je bezpochyby záslužná, nebo přinejmenším lepší, než prostý bojkot EU.

      P.S.: Může se zdát, že jsem vůči soudruhu Strožovi příliš kritický. Ale pro pořádek, tento soudruh může obtížně zaujímat jednoznačná komunistická, upřímná marxisticko-leninská stanoviska, když v letech 1968 - 1989 působil „na opačné straně barikády“, v západoněmeckém Mnichově, a od roku 1981 je občanem NSR/SRN, ačkoli se do tehdejšího Československa po kontrarevolučním puči v roce 1989 vrátil. A mimochodem, v profilu tohoto „evropského poslance“ na stránkách KSČM je uvedeno, že je „bez politické příslušnosti“. Takže vlastně ani nevím, jestli ho více než veškerou svou kritikou neraním označením „soudruh...“

      P.P.S.: Přes to všechno si D. Strož i další autoři brožury „Proč levice odmítá Lisabonskou smlouvu“ zaslouží pochvalu, protože nás svým dílem vybízejí k zamyšlení se nad problematikou současné Evropské unie a možností působení komunistů v jejím rámci.

Leopold Vejr