Zdeněk Nejedlý: Leninova smrt

Přidáno v sobotu 17. 1. 2009


Pomník V. I. Lenina

      K 85. výročí úmrtí Vladimíra Iljiče Lenina (22. 4. 1870 - 21. 1. 1924) otiskujeme kapitolu „Leninova smrt“ z knihy významného činitele československého komunistického hnutí prof. dr. Zdeňka Nejedlého „Dějiny Sovětského svazu (1917 - 1947)“.

      ...V tu chvíli stihla však Sovětský svaz rána, nad niž nemohlo být těžší. Zemřel Lenin. Bylo to na jaře 1922, kdy byl stižen prvním záchvatem, z něhož se však v létě do té míry zotavil, že na podzim se zase vrátil na své místo, předsedal Sovnarkomu (Sovětu lidových komisařů)1), účastnil se zasedání Ústředního výboru strany a začal opět i vystupovat. Na 4. kongresu Kominterny2) 15. listopadu 1922 přednášel o výsledcích revoluce za 5 let od Říjnové revoluce a znovu odůvodňoval správnost NEPu3) - cesty vedoucí sice ne přímo, ale tím jistěji k socialismu. O čemž mluvil i hned na to 20. listopadu na plenu Moskevského sovětu. Z nepovského Ruska, prohlásil tam Lenin, dojmeme jistě a nejlépe k socialistickému Rusku. To však bylo poslední Leninovo vystoupení. 16. prosince stihl ho druhý záchvat, z něhož se opět po čase zotavil, ale lékaři již mu nedovolili vystupovat. Psal proto horlivě aspoň články. Je celá řada jeho prací z té doby, z nichž nejlépe vidíme, na čem i tu mu nejvíce záleželo, že na zdaru NEPu jako podmínce vybudování socialismu v Rusku. Ukázal v nich na nutnost „smyčky“ mezi dělnictvem a rolnictvem, na nutnost soustředění malých hospodářství a zmechanizování selského hospodářství, na nutnost zbudování průmyslu jako cesty k socialismu, na nutnost elektrifikace země, i konečně nutnost kulturní revoluce v překonání kulturní zaostalosti ruského selského lidu, jako velké překážky při budování socialismu - vše zásady, které pak byly přijímány jako odkaz Leninův a i prováděny. Ani spisovatelská činnost nebyla však Leninovi dlouho dopřána. 9. března 1923 stihl ho třetí záchvat, po němž nemocný Lenin byl převezen do bývalého panského sídla v Gorkách, nedaleko pod Moskvou, s krásným parkem, kde prožil léto, sedávaje na milých svých tam místech uprostřed obklopující ho přírody, plné květů i vůně. Do Moskvy se však živý již - nevrátil.
      Strach o Lenina zachvátil celou zemi. Bylť Lenin více než jen hlava státu a vedoucí duch Sovětského svazu. Byl i lidsky zbožňován vším lidem a ctěn, i pro léta svého strádání, kdy připravoval revoluci, i pro to, jak provedl revoluci a jak po ní vedl Sovětské Rusko i za těžkých let intervenční a občanské války, i potom při budování nového státu. A přece se našli lidé, kteří zneužili Leninovy nemoci a začali podrývat jeho dílo. Na prvním místě Trocký, který takřka ve všem vždy se s Leninem rozcházel už před revolucí i po ní, jak jsme viděli v otázce Brestlitevského míru. I v otázce NEPu, tak přímo základní pro zdar výstavby socialistického Ruska, stál Trocký proti Leninovi. Jemu, typickému „levému“ intelektuálovi, bylo to málo „revoluční“. K tomu na konci roku 1923 vyskytly se některé nesnáze. Vláda sice zatím provedla velkou finanční reformu: místo bezcenných „sovznaků“ zavedla „červonce“, hodnotnou měnu podloženou zlatem, jako neméně důležitou podmínku zdaru NEPu. Ale nízké ceny, stanovené pro výkup obilí, zbavily rolníky možnosti kupovat průmyslové výrobky. Továrny neměly odbyt, obchod vázl. Hledáno proto východisko. Ale Trocký to jen vítal a prohlašoval, že to je „krise“ celé NEPovské politiky, přímo bouřil proti této velké Leninově myšlence.
      Vedení strany převzal však zatím Stalin, naopak zase dávno osvědčený spolupracovník Leninův. Spolupracovník před revolucí i vedoucí muž strany po revoluci. První redaktor „Pravdy“ i vojenský odborník stejně jako lidový komisař národností, v kterýchžto všech oborech dosáhl již dříve skvělých výsledků. V občanské válce při obraně země stejně jako při vybudování národních republik i vůbec při řešení národnostní otázky v SSSR. Bylo proto více než přirozeno, ano jedině možné, že on a nikdo jiný byl nyní, roku 1923, v době Leninovy nemoci ustanoven generálním tajemníkem strany a tím vůbec, po dobu Leninovy nepřítomnosti, vedoucí osobností i státu, k velkému štěstí SSSR4). Ano, i to je zjev v dějinách revolucí nevídaný, že ruská revoluce, ztrativši svého prvního vůdce a zakladatele, nalezla hned o jeho důsledného pokračovatele, jenž nejen uchoval, ale i dále rozmnožil Leninovo dědictví. Jak se ukázalo i teď, v době Leninovy nemoci. Stalin nejen dále vedl a chránil politiku NEPu přes všechny nesnáze, jež se jí tehdy postavily v cestu, ale svedl o to ve straně i ostrou diskusi proti Trockému a jeho falešné ideologii t. zv. permanentní revoluce. Ne z pseudorevoluce, ale z konstruktivní práce vzejde a uskuteční se socialismus.
      Nejen domácí však protivníci Leninovi zneužívali takto situace. I kapitalistický svět zahraniční, na prvém místě Anglie, měl za to, že přišla vhodná chvíle pro jeho protisovětské podkopy. Buržoasní tisk Anglie a podle něho i Francie spustil novou štvavou kampaň proti SSSR. Ale nejen perem se bojovalo proti Sovětskému svazu. V květnu 1923 zabit byl ve Švýcarsku při své tamější návštěvě sovětský velvyslanec v Italii V. V. Vorovský, jeden z nejlepších sovětských diplomatů, jehož Sovětský svaz také vzpomněl proto zcela výjimečně; jeho pomník stojí v Moskvě přímo před budovou zahraničního ministerstva. A Anglie poslala do Sovětského svazu řadu vyzvědačů a provokatérů, které však sovětská policie zjistila a vypověděla. Načež anglický ministr zahraničních věcí Morson měl ještě odvahu žádat od sovětské vlády náhradu „škody“ prý tím těm agentům způsobené, ale nejen to, připojil k tomu ještě i ultimativní požadavek odvolat sovětské zástupce z Persie a Afganistanu!
      Tak domácí i cizí nepřítel troufal si těžit i z tak čistě lidského neštěstí jako je nemoc. Ale co bylo daleko horší: Leninova nemoc ukázala se nevyléčitelnou, a Lenin 21. ledna 1924 - zemřel. Zemřel, uskutečniv revoluci, ale zemřel teprve na samém počátku cesty, kterou prorazil do nového světa pro Rusko i celý ostatní svět. Ohlas tragické té události byl proto nesmírný, v Sovětském svazu i v celém světě. „Nikdy ještě od smrti Marxovy historie velkého osvobozovacího hnutí proletariátu nevynesla na povrch tak gigantskou osobnost, jakou byl náš vůdce, učitel, přítel“, stálo v provolání Ústředního výboru Komunistické strany bolševiků. „Nebojácný rozum, železná, vše přemáhající vůle, svatá nenávist až k smrti k otroctví a útisku, revoluční vášeň, jež hýbe horami, neobmezená víra v tvořivé síly mas, ohromný organisační genius“ - vše, co nejlepšího vyznačuje a je skryto v proletariátu, vše to se přímo vtělilo v Lenina. Jeho jméno proto také se stalo „symbolem nového světa od západu na východ, od jihu na sever“. Tak mluvilo ono provolání, a takový byl opravdu i ohlas zvěsti o jeho smrti. Na krajním západě, ve střední Evropě, u nás i jinde, na jihu, na severu, i daleko za mořem, všude dělnická třída zmlkla úctou i bolestí nad touto ztrátou. Ale i v nejzazších koutech Sovětského svazu, u jakutů na Dalekém Východě, u pěstitelů jelenů Nenců, u primitivů do nedávna Tadžiků a Uzbeků vyvolala Leninova smrt hluboké vzrušení. Zdeněk Nejedlý
      Ale všude, v Sovětském svazu i po celém světě, zněl z dělnické třídy i druhý hlas: My převezmeme Leninovo dědictví a povedeme je dále, splníme jeho odkaz. Ústřední výbor Komunistické strany bolševiků vydal i přímo výzvu, aby proletariát na smrt vůdcovu odpověděl mohutnou mobilisací všech svých sil pro vyplnění Leninovy závěti - pro vítězství socialismu. A dělníci tak i odpověděli. „Přísaháme, že splníme závěť“ - znělo po továrnách. A rudoarmějci volali, že teď jim bude dvojnásob svaté hájit nejen sovětské hranice, ale i nedotknutelnost Leninova hrobu. A tak mísil se smutek a nadšeným odhodláním i při Leninově pohřbu. 23. ledna 1924 byl mrtvý Lenin přivezen z Gorek do Moskvy a tu vystaven na katafalku ve velkém Kolonném sálu moskevských Odborů. Pět dní pak i nocí nepřetržitě procházely kolem rakve davy lidu, aby vzdaly poslední čest i rozloučily se se svým milovaným vůdcem. 26. ledna se pak sešel druhý Sjezd sovětů SSSR, na němž Stalin pronesl slavnostní přísahu jménem všech přítomných, celé strany, všeho lidu. Přísahu, že budou chránit čest členů strany i její jednotu, diktaturu proletariátu i svaz mezi dělnictvem a rolnictvem, Svaz sovětských socialistických republik i sílu Rudé armády, i Komunistickou Internacionálu jako vůdce a hlavu mezinárodního proletariátu. To pak že bude praporem, pod nímž Leninova strana půjde dále v boji za socialismus a světovou revoluci.
      Den nato pak, 27. ledna 1924, byl Lenin pohřben v rychle zbudovaném Mausoleu na Rudém náměstí. Byly 4 hod. odpoledne. Zvučely píšťaly a sirény, hřměla děla, a dav kolem stál v hlubokém mlčení. Tak bylo všude i mimo Moskvu. I tam zastavena na chvíli všechna práce, i vlaky zastavily, všechny mysle obráceny tam, kam ukládali mrtvého Lenina. I za hranicemi dělníci na 5 minut zastavovali práci na důkaz, že i oni dobře jsou si vědomi, čím jim byl živý Lenina čím jim dále bude i mrtvý Lenin jako učitel proletariátu.

      1) V češtině se ustálil překlad Rada lidových komisařů („sovět“ je rusky „rada“)
      2) Kominterna - Komunistická internacionála (III. internacionála)
      3) NEP - Nová ekonomická politika, v jiných překladech též Nová hospodářská politika
      4) Ve skutečnosti byl Stalin zvolen generálním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Ruska (bolševiků) již 3. dubna 1922

Zdeněk Nejedlý: Dějiny Sovětského svazu (1917 - 1947), Orbis, Praha 1948, str. 92 - 98
Připravil a poznámkami opatřil Leopold Vejr