Marie Švermová - „kladivo na stalinisty"

Přidáno ve středu 14. 1. 2009


Marie Švermová pod bustou Klementa Gottwalda

      Nejnovějším vydavatelským počinem nakladatelství Futura (akciové společnosti ovládané KSČM) se stalo v roce 2008 vydání knihy Marie Švermové „Vzpomínky". Jedná se o vzpomínky této komunistické političky (1902 - 1992) napsané na konci 70. a průběhu 80. let a doplněné komentáři její dcery Jiřiny Kopoldové.
      Jaké cíle vydání kniha sleduje, ukazuje nejnázorněji už revizionistická předmluva Miloslava Ransdorfa, ve které autor například tvrdí, že „Gottwald měl vlastní koncepci lidové fronty už na konci 20. let, zatímco Kominterna heslem ,Třída proti třídě´ a orientací na boj se ,sociálfašisty´ (tedy reformisty) praktickou politiku KSČ jen komplikovala." Toto tvrzení odporuje skutečnosti, vždyť ve svém prvním parlamentním projevu v roce 1929 útočil Klement Gottwald proti sociálním demokratům právě jako proti „sociálfašistům" a rozhodně s nimi žádnou „lidovou frontu" vytvářet nechtěl…
      M. Ransdorf píše, že současná KSČM na bývalou KSČ v něčem navazuje a v něčem nenavazuje. „Kontinuitu ale cítíme především s tím, co komunisté, navzdory všem tragickým zákrutám dějin, udělali I dobrého pro tuto zemi." Komunisté tedy udělali I něco dobrého, vyjma zločinů. Tak „hrdým" se cítí být autor na hnutí, ve kterém působí!
      „S čím ale nemůžeme souhlasit bylo ochuzení socialismu o dimenzi politického pluralismu." „Ano, KSČM - poučena vlastní minulostí - se otevřeně hlásí k tomu, že bude tvrdě a neústupně hájit politickou, ekonomickou a kulturní pluralitu." Tedy „socialismus" třeba s fašisty („politická pluralita"), s velkoburžoazií („ekonomická pluralita") a s volným polem působnosti pro úpadkové umění všech druhů, pro propagaci rasové a náboženské nesnášenlivosti („kulturní pluralita")! Viděno očima Miloslava Ransdorfa, žijeme vlastně v socialistickém státě!
      Pokud Vás předmluva zmíněného předního ideologa KSČM neodradí, seznámíte se postupně se životními osudy Marie Švermové. Marie Švermová, rozená Švábová, se narodila v roce 1902 v Teplicích - Šanově. Otec byl stavebním dělníkem, matka šičkou v domácnosti. Otec byl perzekuován za činnost v sociální demokracii a v místě bydliště nemohl získat práci, rodina se proto odstěhovala do Německa, kde Marie Švábová docházela do německé školy a později pracovala v továrně. Měla pět sourozenců.
      V roce 1918 odjela Marie Švábová (a později i její matka s ostatními sourozenci) do Prahy, kam byl její otec za války nasazen do vojenské nemocnice. Po vzniku ČSR pracovala ve Svazu zemědělců. V roce 1919 se stala členkou sociálně demokratické mládeže, v roce 1920 (kdy došlo k potlačení revolučních bouří a obsazení Lidového domu četníky v zájmu pravicových sociálně demokratických vůdců) hájila v hnutí zájmy levice a již tehdy byla policejně sledována za politickou činnost. Začala pracovat ve Federaci proletářské tělovýchovy a studovat na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1921 se seznámila se studentem Právnické fakulty Janem Švermou, původem z Mnichova Hradiště. Píše: „I když jsme se s Janem velmi sblížili, o svatbě jsme neuvažovali. Manželství se mi zdálo měšťácké." O sňatku s Janem Švermou se v knize vůbec nezmiňuje a nepodařilo se mi zjistit, kdy k němu došlo. Nicméně v roce 1923 se Janu a Marii Švermovým (nebo možná Janu Švermovi a Marii Švábové) narodila dcera Jiřina.
      V roce 1921 se stala Marie Švermová členkou nově založené KSČ. V letech 1924 - 1925 byla sekretářkou pražského kraje komsomolu. V KSČ byla pověřena vedením oddělení pro práci se ženami, tzv. ženoddělu. V roce 1926 odjela s Janem Švermou a dalšími soudruhy do mezinárodní leninské školy v Moskvě a společně se zúčastnili praxe v lokomotivce v Kolomě, o rok později pak Jan Šverma na těžbě rašeliny v Šatuře a Marie v textilce v Ivanovo-Vozněsensku. V roce 1927 se při cestě po různých oblastech SSSR zabývali sovětským řešením národnostní otázky. Za svého tříletého pobytu v Sovětském svazu se seznámili s úspěchy i obtížemi budování socialistické společnosti v prvním státě socialismu.
      V roce 1928 se oba Švermovi účastnili VI. sjezdu Komunistické internacionály a připojili se k potření trockismu. Po návratu do ČSR podporovali Klementa Gottwalda proti skupině Jílka a Bolena, která tehdy stranu ovládala a rozvracela, ale i proti Friedově skupině, která žádala kromě Jílka a Bolena vyloučit ze strany i starší revoluční vůdce Šmerala, Zápotockého a Kreibicha. V hodnocení tehdejších událostí v knize už se ovšem projevují pozdější postoje Švermové: „Čím více se dívám zpět, tím více mi vyvstává velikost Šmeralova, který o proces bolševizace (…) usiloval od samého začátku a který by patrně, nebýt zásahů zvenčí, dokázal proces bolševizace završit, aniž by byly vneseny do něj cizorodé prvky stalinismu."
      Roku 1931 nahradila Marie Švermová Josefa Guttmanna v zastupování KSČ v Komunistické internacionále. Přesídlila proto do Moskvy. Tehdejší situaci v SSSR už plně hodnotí očima svých pozdějších postojů: píše o „stalinské zvůli", „Stalinových pochopech" apod., zamlčujíc, že dokud se jí samotné ta „stalinská zvůle" nedotkla, nikdy proti ní nevystupovala, ale naopak ji svou činností plně podporovala.
      Do Československa se Marie Švermová vrátila v lednu 1933. Psal se rok 1935, když KSČ podpořila za prezidenta ČSR E. Beneše. Beneš za to slíbil amnestii pro politické vězně, ale jen pro ty ve výkonu trestu. Komunisté proto (vyjma Gottwalda a Kopeckého, kteří dleli v Moskvě) nastoupili na pokyn strany výkon trestu. Taktéž Marie Švermová, která byla za své projevy odsouzena úhrnem na jeden rok. (Tak byla první republika „demokratická"!) Nicméně, v roce 1936 byla na zasedání Komunistické internacionály kritizována podpora Beneše ze strany KSČ a některé další otázky taktiky strany. Na základě této kritiky byl Jan Šverma na zasedání ÚV KSČ v únoru 1932 uvolněn ze sekretariátu ÚV. Stal se pak šéfredaktorem Rudého práva.
      V roce 1935 byla na VII. kongresu Kominterny prosazena myšlenka lidové fronty proti fašismu. Marie Švermová upozorňuje, že Komunistická strana Německa v čele s E. Thälmannem přijala tuto politiku pozdě a dlouho (i pod vlivem dřívějších směrnic Kominterny) na prvním místě bojovala proti „sociálfašismu", což zabraňovalo semknutí antifašistů a umožnilo hitlerovcům nástup k moci.
      Po mnichovském diktátu odcestovali v listopadu Šverma, Kopecký a Široký přes Francii a Švédsko do Moskvy, kam je v prosinci přes Polsko následovaly jejich manželky a děti. Marie Švermová opět píše o nedostatcích sovětské společnosti a hodnotí je takto: „Dnes si uvědomuji, že jsme tenkrát chápali tyto nedostatky spíše jako důsledek zaostalosti a nekulturnosti i určitých rysů ruské povahy, což se - jak jsme doufali - podaří v brzké době překonat a odstranit, nikoliv však za průvodní jevy stalinského pojetí socialismu." O atmosféře strachu po politických procesech tvrdí: „Že právě o toto stalinskému vedení šlo, mně v onu dobu - v mé tehdejší naivní představě o výstavbě spravedlivé a humánní socialistické společnosti v SSSR - opravdu nemohlo ani napadnout." Jako by už autorka byla někde na druhém břehu, v jiném táboře, a tam se zpovídala za své někdejší hříchy z doby, než „pohlédla"! Zajímavá podobnost s převlékači kabátů po roce 1969 i 1989, zajímavá podobnost s rétorikou Ransdorfa, Hellera a jiných tribunů „demokratického socialismu"!
      Na jaře 1939 odcestoval Jan Šverma jako zástupce KSČ (spolu s V. Širokým) do Francie, po jejím napadení Německem pak každý zvlášť ilegálně prchal do SSSR. Jan Šverma přes Jugoslávii.
      V květnu 1941 zemřel v Moskvě Bohumír Šmeral. Po napadení SSSR nacistickým Německem v červnu 1941 byli v říjnu téhož roku političtí emigranti z Moskvy evakuování do Ufy, Jan Šverma však dostal po příjezdu pokyn k návratu do Moskvy. Marie Švermová zůstala v Ufě, kde působila v redakci rozhlasového vysílání pro Československo. Na jaře 1943 se vrátila do Moskvy, kde rovněž pracovala v rozhlase a kromě toho pomáhala ve vojenských lazaretech. Dcera Jiřina (Jurka) odešla z moskevské vysoké školy v létě 1943 z vlastního rozhodnutí na frontu. Ve válečných letech působili Jan a Marie Švermovi také ve Všeslovanském výboru v Moskvě.
      V létě 1944 již Rudá armáda osvobozovala Podkarpatskou Rus. 26. listopadu 1944 byl na 1. sjezdu Národních výborů Podkarpatské Ukrajiny odhlasován návrh na připojení k SSSR. M. Švermová píše: „Prožívala jsem tehdy rozporné pocity. (…) Teprve dodatečně jsem si uvědomila, že to byla bezprostředně pro nás vlastně první lekce sovětské velmocenské politiky, která se pod vlivem vítězného nástupu Rudé armády v posledních měsících války začala postupně vytvářet a v pozdějších letech se stala jejím základním rysem." Tedy: vůli většiny lidu Zakarpatské Ukrajiny považovala Švermová za projev sovětské velmocenské politiky. Zastávala stanovisko českých prvorepublikových buržoazních politiků, jejichž mimořádně necitlivý vztah k ostatním národům Československa zákonitě směřoval k rozbití společného státu. Lid Zakarpatské Ukrajiny, píšící azbukou a hovořící rusky a ukrajinsky, měl kulturně mnohem blíže k Ukrajinské SSR a k SSSR vůbec než k Československu a prvorepublikové Československo postupovalo vůči němu jako vyložený imperialistický agresor. Pokud Čechoslováci zdejšímu lidu pomáhali, činili tak z vlastního rozhodnutí (komunista Ivan Olbracht apod.), státní politika však zajistila Zakarpatské Ukrajině především české policajty. Není divu, že postoj Švermové cizí leninskému řešení národnostní otázky (a v československém komunistickém hnutí menšinový) zavdal příčinu k jejím pozdějším obviněním z buržoazního nacionalismu!
      Po vypuknutí Slovenského národního povstání byl Jan Šverma vyslán jako zástupce KSČ na Slovensko, kam letěl s Rudolfem Slánským. Přistáli zde 28. září 1944. 10. listopadu zemřel Jan Šverma oslabený nemocí na následky vyčerpání a podchlazení při přechodu Chabence na ústupu partyzánů do hor. Marie Švermová dle svých slov vždy odmítala podíl Slánského na vině Švermy. (Ostatně i při procesu se Slánským a společníky v roce 1952 byla Slánskému vyčítána jen morální vina za Švermovu smrt, jako nezajištění dostatečné péče. S nepodloženou konstrukcí o tom, že Slánský ukradl Švermovi boty, se nikdo „vyrukovat" neodvážil…)
      Marie Švermová se o smrti svého manžela dozvěděla až po svém návratu z 1. všeslovanského sjezdu v Sofii v únoru 1945. 31. března 1945 odjela z Moskvy do Košic a stanula v čele operativní skupiny, která pak při cestě osvobozeným územím do Prahy obnovovala stranické organizace. Švermová si často stěžovala u sovětských velitelů na chování vojáků, kteří někdy příliš bujaře oslavovali své vítězství nebo zabavovali „válečnou kořist", ačkoli tato prokazatelně nebyla německým majetkem. I když stížnosti Švermové byly oprávněné (a příslušníci Rudé armády dostávali na jejich základě tresty včetně nejvyššího), později jí patrně přitížily v obviněních z nenávistných postojů vůči SSSR.
      Do Prahy dorazila Marie Švermová 12. května 1945. Při hodnocení Pražského povstání se zastávala Smrkovského, jímž vedená Česká národní rada tehdy uzavřela jediný separátní mír s Němci za celý průběh války a byla pak za to náležitě kritizována. Švermová argumentovala tím, že velitelé pražských povstalců zaprvé nevěděli o postupu Rudé armády, zadruhé využili nepřítele jen ku prospěchu vlastní taktiky.
      Marie Švermová se při obnově stranických struktur stala organizačním tajemníkem strany. Tajemníci byli dva - politickým tajemníkem byl Slánský. V listopadu 1945 proběhl v Mnichově Hradišti oficiální pohřeb Jana Švermy.
      Po válce se stal aktuální otázkou odsun Němců z území ČSR. Švermová byla pro odsun jen aktivních fašistů (stejný názor prý před smrtí zastával i Šverma). K odsunu všech se vyjadřuje: „Jednali jsme spíše jako nacionalisté než jako marxisté." I v této otázce zůstala osamocena. Většina přeživšího německého obyvatelstva nacisty podporovala. Těžko rozhodovat, kdo z přesvědčení a kdo z donucení. Těch, kteří se postavili na odpor, mnoho nepřežilo. A i těch několik zbývajících německých antifašistů raději odešlo s ostatními Němci, než aby zůstali osamoceni v nově osídlovaném a jim náhle kulturně odcizeném území.
      Švermová pak pracovala v komisi žen a komisi mládeže KSČ a podporovala jednotnou mládežnickou organizaci - Český svaz mládeže. Do sporu s většinou vedoucích komunistických představitelů se ovšem dostala i v této otázce - podporovala totiž činnost komunistů v Junákovi místo jeho odsuzování. Pracovala také ve Slovanském výboru. Spoluorganizovala úspěšnou kampaň za dosažení počtu jednoho milionu členů strany. Při VIII. sjezdu v březnu 1946 měla KSČ 1 081 544 členů. Volby do Ústavodárného národního shromáždění (ÚNS) v květnu 1946 vyhrála KSČ se 38% hlasů. M. Švermová se stala poslankyní ÚNS za Mladoboleslavský kraj.

      Zásadními otázkami, ve kterých se Marie Švermová před únorem 1948 a ještě více po něm rozcházela s linií strany a které měly pak zásadní význam pro její politický pád, byla existence a činnost Informbyra, podpora živnostníků a Marshallův plán. Švermová nesouhlasila se založením Informačního byra komunistických a dělnických stran (Informbyra) v roce 1947 a svůj nesouhlas tlumočila zástupci VKS(b) Guljajevovi. Rezoluce Informbyra považovala za chybné: „Stalinské zásady (…) vyplývaly z chybné teze o zostření třídního boje v období přechodu k socialismu." „Se svými pochybnostmi o nově importované tezi z Moskvy jsem se netajila."
      Jenže: tezi o zostřování třídního boje v průběhu budování socialismu přednesl J. V. Stalin už v roce 1929, o dvacet let dříve, než vznikla M. Švermovou kritizovaná rezoluce Informbyra. (A Stalin i v této tezi vycházel z Lenina, např. z jeho Velké iniciativy.) Krom toho tato teze nebyla za existence světové socialistické soustavy nikdy zcela odmítnuta. Ne nadarmo je ve spisech J. V. Stalina (např. Otázky leninismu, Svoboda, Praha 1950, str. 231 - 232) podtrženo, že se třídní boj zostřuje „v nynějším stadiu vývoje, za nynějších podmínek". Později byla tato teze nahrazena tezí, že „obecná tendence rozvoje třídního boje v podmínkách úspěšné výstavby socialismu upevňuje pozice socialistických sil, oslabuje odpor zbytků nepřátelských tříd", ale s důležitým dodatkem, že „v souvislosti s určitými změnami vnitřní i zahraniční situace se může třídní boj v jednotlivých obdobích zostřit." (Např. Slovník vědeckého komunismu, Svoboda, Praha 1978.) Proto bylo paušální odmítání zostřování třídního boje v podání M. Švermové v socialistické společnosti nepřípustné i po XX. sjezdu KSSS.
      Marie Švermová měla výhrady vůči postojům Informbyra ke Komunistické straně Jugoslávie. Dle jejího svědectví stálo na počátku roztržky mezi SSSR a Jugoslávií odvolání sovětských poradců z Jugoslávie, o které požádal předseda KSJ Josif Broz Tito. „To jsme však ještě nevěděli, že kritika KSJ je de facto prvním poválečným zásahem do samostatné politiky komunistických stran, který v brzké době postihne i naši stranu i její koncepci československé specifické cesty."
      Švermová byla vůbec mimořádně aktivní zastánkyní tzv. „československé cesty k socialismu". Zároveň do této pozice staví i Klementa Gottwalda. Např. svůj názor na odřeknutí Marshallova plánu přímo nevyjadřuje, ale píše: „Myslím, že to bylo Gottwaldovi osobně velmi nepříjemné." Stavěla se proti hromadné kolektivizaci a rozorávání mezí, místo toho (jak sama píše) propagovala družstevnictví v jeho prvorepublikové podobě (kde bylo ovšem jen jednou z forem vlastnictví v nerovné „konkurenci" s kulaky a velkostatkáři). Živnostníky podporovala i v době, kdy již v rámci socializace docházelo ke sjednocování živností do družstev a podniků ve všelidovém vlastnictví. Odvolávala se na poválečný program KSČ slibující živnostníkům podporu. I pokud připustíme, že kolektivizace byla v Československu přehnaně urychlována, je třeba brát ohled na to, že názory Švermové byly tehdy mezi komunisty v menšině a při budování socialismu bylo třeba udržovat jednotu strany a věční kritici na to dopláceli, i když měli třeba někdy pravdu.
      „Opustili jsme naši slibně začatou specifickou cestu k socialismu. Podvedli jsme desetitisíce lidí, kteří důvěřovali našim ujištěním o zásadách naší živnostenské politiky. Bylo to jedno z prvních porušená daného slova, které se později, žel, ještě nejednou opakovalo.", píše Švermová, a dodává, že Gottwald to tak nechtěl, ale „zalekl se, aby nebyl obviněn jako Tito". Těžko můžeme dnes soudit, co si myslel Klement Gottwald, ale ve veřejných vystoupeních jednoznačně podporoval kolektivizaci a pevné spojenectví se Sovětským svazem. Měli jsme snad pouze jedinou, komunistickou stranu? Měli jsme snad sověty…?
      Že KSČ „zradila" živnostníky? Byli snad fyzicky likvidováni, umírali snad hlady? Nikoli, mohli rozvíjet své schopnosti v socialistickém sektoru, zbaveni strachu z konkurence a hospodářských krizí, strachu z nezaměstnanosti, při zajištění sociálního zabezpečení, které většina z nich poznala poprvé v životě! Mimo to, likvidace živnostní nebyla až tak rychlá a bezohledná, jak je dnes prezentováno: při sčítání lidu, domů a bytů v roce 1960 (kdy byl v Československu vyhlášen socialismus za vybudovaný a ČSR přejmenována na ČSSR) bylo v Československu evidováno ještě 60 tisíc živnostníků!
      O únoru 1948 Marie Švermová píše: „Pokud vím, nešlo o žádný předem připravený scénář, ani o nějaké rady z Moskvy. (…) Pamatuji se, že když přijel v únorových dnech do Prahy Zorin, bývalý sovětský velvyslanec v ČSR a v té době už náměstek ministra zahraničí SSSR, byl Gottwald velmi rozezlen. ,Co tady chce? Teď bude kdekdo moci vykládat, že za vším stojí Moskva a Stalin, že se tady vše děje na jejich popud.´"
      Když došlo v roce 1950 k procesu s Miladou Horákovou, kterou Marie Švermová dobře znala, přiznává autorka, že věřila ve vinu obžalované, i když trest považovala za krutý a nelidský. Veřejně proti němu ale nevystoupila. Později byla evidentně bezvýhradně přesvědčena o nevině Horákové, a z textu knihy není jasné, připouštěla-li si vůbec, že socialismus mohl mít nějaké skutečné nepřátele, proti kterým bylo třeba bojovat.
      V témže roce došlo k zatčení tajemníka KV KSČ v Brně Otty Šlinga (obviněného z velezrady a vyzvědačství a v procesu s Rudolfem Slánským a společníky v roce 1952 odsouzenému k trestu smrti), který si předtím na přelomu let 1949 a 1950 stěžoval, že StB používá protizákonné metody při vyšetřování. Pro jeho přátelství s Marií Švermovou se pozornost vyšetřovatelů obrátila na ni.
      Jak je již z výše uvedeného patrné, obvinění Švermové z nepřátelství SSSR a Stalinovi, ze zpochybňování smysluplnosti existence i rozhodnutí Informbyra a z (českého) buržoazního nacionalismu, jakož i obvinění ze „stálé kritiky", měla svůj reálný základ. V rámci dobové hysterie, která byla přirozeným důsledkem zostřeného třídního boje (fakticky nutností postavení „rudého teroru" proti bílému teroru, i když to tak nebylo prezentováno), byla tato obvinění značně zveličena a přerostla až do obvinění „z přípravy spiknutí za účelem odstranění věrných činitelů Gottwaldova vedení, z přípravy zákeřného zavraždění Klementa Gottwalda a provedení násilného státního převratu za účelem převedení Československa, po vzoru Titovy Jugoslávie, do tábora imperialismu." Marie Švermová měla stát podle těchto konstrukcí v čele spiknutí, jehož organizaci měl zajišťovat Šling, jehož záškodnickou činnost ona znala a kryla.
      Od 29. ledna do 21. února 1951 byla Švermová držena v izolaci ve vilce u Staré Boleslavi, 21. února jí byla na zasedání ÚV KSČ přednesena Václavem Kopeckým zpráva vyšetřovací komise. O velmi nenávistném postoji Václava Kopeckého vůči Švermové svědčí např. jeho kniha „30 let KSČ" z r. 1951. Je ovšem třeba vidět, že V. Kopecký vždy obhajoval aktuální politiku strany, ať byla jakákoli, a své konstrukce pružně měnil. Např. ve zmíněné knize ještě oslavuje „soudruha Gottwalda a soudruha Slánského", aby ze Slánského zanedlouho udělal největšího nepřítele strany a lidu místo Švermové. V knize „ČSR a KSČ" z r. 1960 se Kopecký o Švermové, která již v té době byla propuštěna na svobodu, takticky nezmiňuje…
      Dle komentáře Jiřiny Kopoldové pramenil tak vyhrocený vztah Kopeckého vůči Švermové i z toho, že v r. 1945 po smrti Švermy jí Kopecký „vyjádřil svou sympatii a nabídl svou ochranu", což ona „odmítla a obrátila v žert".
      Po vyslechnutí obvinění na zasedání ÚV se Marie Švermová cítíla vinna jen svým vztahem ke Šlingovi, ostatní obvinění odmítla. Nikdo se tehdy Švermové nezastal. Švermová byla vyloučena ze strany a odvezena do ruzyňské věznice. (Pro pořádek podotýkám, že se žádným mučením, které je nám dnes prezentováno jako základní rys socialistického vězeňství, se nesetkala.)
      V roce 1952 Švermová svědčila v procesu proti Slánskému. Píše, že výpověď dostala předem napsanou a musela se ji naučit. Každopádně, pokud tomu tak bylo, učinila tak. O rok později se Švermová dozvěděla o smrti Stalina a Gottwalda. Píše: „Smrt Stalina se mě příliš nedotkla. S ním jsem se v podstatě už vnitřně vypořádala sama během války ve Svazu. (…) Byly chvíle, kdy jsem ho začala nenávidět." Tím jen potvrzuje reálný základ obvinění vůči ní vznesených. V atmosféře po roce 1945 nenávidět Stalina znamenalo nenávidět komunistické hnutí.
      26. - 28. ledna 1954 se konal neveřejný „tajemnický proces" s Marií Švermovou a tajemníky KV KSČ Fuchsem, Lomským, Landou a Polákem. Marie Švermová v něm byla za velezradu odsouzena na doživotí s propadnutím majetku a ztrátou občanských práv. (Je neuvěřitelné, že od zatčení Švermové, ale i Husáka, uběhly do procesů s nimi tři roky!) Byla pak vězněna v Leopoldově, odkud napsala v letech 1954 - 1955 dva dopisy prezidentu Zápotockému. 6. června 1955 byla provedena za nepřítomnosti Švermové revize procesu s ní a nově jí byl vynesen trest „za spolčení k velezradě s dalšími pachateli" na 10 let odnětí svobody. Po odpykání poloviny trestu mohla požádat o podmíněné propuštění, což učinila a 1. 10. 1956 byla propuštěna.
      Na počátku roku 1957 navštívila Švermová na Pražském hradě prezidenta A. Zápotockého. Zápotocký s ní hovořil o tom, že je velmi omezován ve své činnosti, ale že i přes své námitky proti některým politickým procesům a přílišnému urychlování kolektivizace nechce vystupovat proti linii strany, aby nerozbíjel její jednotu. Politickou linii strany určovalo předsednictvo v čele s prvním tajemníkem A. Novotným.
      Po propuštění z vězení pracovala Švermová jako překladatelka z ruštiny a němčiny, navíc dostávala vdovský důchod „po národním hrdinovi". V roce 1963 napsala dopis XIII. sjezdu KSČ, ve kterém zaujímala v zásadě správné postoje, ale s natolik neuctivou rétorikou (obraty typu „stalinský dogmatismus"), že dopis zákonitě musel zůstat bez odpovědi.
      Roku 1963 byla Marie Švermová stranicky a soudně rehabilitována. Bylo jí obnoveno členství ve straně, ale to jí bylo málo - kritizovala, že jí nebylo obnoveno členství v ÚV a ve volených funkcích. Kvůli tomu by ovšem z těchto funkcí museli být uvolněni soudruzi, kteří do nich byli zvoleni na další funkční období, nebo by se musel rozšířit počet funkcionářů! Tak si patrně představovala onen „demokratismus", který prosazovala!
      V lednu 1968, po zvolení A. Dubčeka prvním tajemníkem KSČ, se M. Švermová stala iniciátorkou dopisu starých členů strany Dubčekovi. Podepsaní vyjádřili Dubčekovi svou podporu, ale i své politické požadavky, mezi kterými byl i požadavek oddělení stranických a státních funkcí. Zajímavé je, že Švermová brojila proti spojování těchto funkcí v socialistickém státě, ve kterém státní zřízení podporuje vedoucí úlohu strany a naopak vedoucí úloha strany podporuje státní zřízení, zatímco srůstání stranických a státních funkcí čelných politiků buržoazních států jí patrně nevadilo.
      V krizových letech 1968 - 1969 přešla Marie Švermová definitivně na protisocialistické pozice. Stýkala se se členy Klubu K 231 a dalších kontrarevolučních organizací, v knize se opakovaně vyjadřuje o „sovětské okupaci" a dává průchod dalším antisovětským výlevům. Byla v pracovním předsednictvu ilegálního „vysočanského sjezdu", který intervenci vojsk Organizace Varšavské smlouvy odsoudil. V lednu 1969 napsala dopis členu předsednictva ÚV KSČ Gustávu Husákovi na obranu Smrkovského.
      Jiřina Kopoldová komentuje tehdejší události slovy, že „…nám naštěstí ve světě fandili pokrokoví lidé a často do republiky přijížděli. A naši lidé se tehdy ještě nebáli přijímat je ve svých domovech." A za tímto komentářem následuje článek o návštěvě Billa Clintona u Švermových v roce 1970! Tedy Bill Clinton, pozdější prezident USA úspěšně provádějící imperialistickou válečnickou politiku této velmoci a otevřený antikomunista, byl podle Kopoldové „pokrokový člověk"!
      10. dubna 1970 byla Marie Švermová po zásluze vyloučena ze strany. V 70. a 80. letech podporovala různé kontrarevolucionáře a antisocialistické živly typu Uhla, Chramostové, Landovského, Kohouta, Třešňáka a Havla. (Spolu s Josefou Slánskou žádala prezidenta Husáka o jeho propuštění.) Stýkala se s Krieglem a Dubčekem, zkrachovanci „obrodného procesu". Švermová se neúčastnila voleb a v roce 1977 byla mezi 240 prvními signatáři Charty 77. Jiřina Kopoldová o této době píše, že „Marie Švermová totiž jako ,pravicová oportunistka´ znovu upadla v nemilost." Proč je ten termín v uvozovkách?!
      Ve druhé polovině 80. let byla M. Švermová zneklidněna tím, že čs. stranické vedení neusiluje dostatečně o „perestrojku a glasnost" (přestavbu a otevřenost), kterou renegát M. S. Gorbačov stále otevřeněji rozkládal Sovětský svaz i celé mezinárodní komunistické a dělnické hnutí. Švermová byla dokonce spoluautorkou dopisu Gorbačovovi, který se ale k adresátovi nedostal. V komentáři píše J. Kopoldová, že Švermová „živě sledovala události 89-90 v rozhlase a televizi." Nepíše, jaký na to měla názor. Ale jistě byla schopna plně tyto události vnímat, protože „17. ledna 1992 ještě v pohodě oslavila své 90. narozeniny."
      Marie Švermová zemřela 4. února 1992. Poslední věta komentáře v závěru knihy zní: „Bylo symbolické, že u rakve Marie Švermové ležely věnce ÚV KSČM a Charty 77." Ano, to bylo symbolické, stejně tak, jako je symbolické, že knihu Marie Švermové nyní vydala Futura s předmluvou M. Ransdorfa, aby jejím prostřednictvím šířila do stranického aparátu i veřejnosti ideologii „demokratického socialismu" a „antistalinismu", jejímž prostřednictvím je od prosince 1989 prováděna reformace komunistické strany jako masové strany a revolučního předvoje dělnické třídy a všech pracujících na sociálně demokratickou volební stranu, nástroj buržoazního politikaření.

Leopold Vejr