50 let socialistické Kuby (3 / 3)

Přidáno ve čtvrtek 1. 1. 2009


Fidel Castro vyhlašuje havanskou deklaraci v r. 1960

      III. Budování socialistické společnosti

      V únoru 1959 přijala vláda Základní zákon republiky založený na ústavě z r. 1940 zrušené diktátorem Batistou. Revoluční vládu dle nové ústavy tvořila Rada ministrů a prezident. Ještě v únoru podal demisi premiér José Miro Cardona a prezident Urrutia jmenoval novým předsedou Rady ministrů Fidela Castra.
      Fidel Castro navštívil v dubnu 1959 Spojené státy americké, kde se přirozeně ze strany státní administrativy nedočkal pochopení a podpory. Nová kubánská vláda učinila řadu opatření pro zlepšení životní úrovně lidu - zvýšila nejnižší mzdy, snížila ceny léků a sazeb za plyn, elektřinu a telefon a zavedla regulaci nájemného. Zákon o agrární reformě ze 17. května 1959 zrušil latifundie (velké celky pozemků jednoho majitele) a stanovil maximální výměru pozemků jednotlivce na 400 ha půdy. Každá venkovská rodina měla nárok na 27 ha půdy, které získala zcela zdarma, další půdy do celkové výměry 67 ha si mohla přikoupit na splátky. Z vyvlastněných latifundií, obvykle plantáží cukrové třtiny, vznikala první zemědělská družstva.
      Proti novým sociálním opatřením se stavěli všichni ti, kteří si nepřáli kroky směrem k socialismu a vyhovovala by jim buržoazní demokracie. V červenci 1959 odstoupil prezident Urrutia a jeho nástupcem se stal Osvaldo Dorticos Torrado. Výrazně se zhoršily vztahy Kuby nejen s USA, ale i dalšími americkými státy, jejichž představitelé organizovali nebo podporovali protikubánská kontrarevoluční centra. Společně s přerůstáním lidové protiimperialistické revoluce v socialistickou se od ní odvraceli i někteří bývalí Castrovi spolubojovníci, kteří se nemohli s růstem vlivu komunistů smířit. Tak zradil revoluci např. Hubert Matos brojící proti komunistům a odsouzený za to v r. 1959 k 20 letům vězení, nebo Pedro Luiz Diaz Lanz, který v tomtéž roku z Kuby uprchl, vstoupil do služeb americké zpravodajské služby CIA a začal organizovat nálety na kubánské cíle. 11. října 1959 byl bombardován cukrovar „Niagara", poté továrna v Punta Alegre a 21. října 1959 napadl letoun bez výsostných znaků Havanu. Kubánská vláda protestovala ve Washingtonu a po zveřejnění důkazu, že bombardovací letadlo startovalo z letiště poblíž Miami, se USA od akce formálně distancovaly. Koncem října 1959 tragicky zahynul blízký Castrův spolupracovník Camilo Cienfuegos. V jeho letadle pravděpodobně vybuchla bomba nastražená kontrarevoluční opozicí.
      Ernesto Che Guevara na Rudém náměstí v Moskvě Koncem roku 1959 omezila Castrova vláda dovoz luxusního zboží a zavedla mimořádné daně pro ropné společnosti. Ty nyní musely odvádět 60% svých příjmů státu. V únoru 1960 byla podepsána první dohoda o poskytnutí sovětského úvěru Kubě. Sovětský svaz začal od Kuby také odebírat produkci cukru určenou dříve především pro USA, které ji po vítězství kubánských povstalců odebírat přestaly. Kuba používala většinu získaných finančních prostředků na nákup zbraní pro povstalecké vojsko a vznikající revoluční milice.
      Počátkem března explodovala v havanském přístavu francouzská loď s nákladem belgických zbraní. Jednalo se o podvratnou akci CIA. Nová výzbroj pak byla dodávána především z Československa.
      Severoamerická Sněmovna reprezentantů rozhodla 20. dubna 1960 o zastavení všech forem hospodářské pomoci Kubě. Obnovením diplomatických vztahů mezi Kubou a SSSR, které byly přerušeny po puči diktátora Batisty v r. 1952, však Kuba získala mnohem cennější spojenectví. Sovětský svaz začal dodávat Kubě také ropu, kterou ovšem zdejší pobočky severoamerických rafinérií odmítly zpracovat.
      2. září 1960 vyhlásil Fidel Castro Havanskou deklaraci, ve které hovořil o rozsáhlé sovětské pomoci kubánské revoluci. Spojené státy v reakci na to posílily v celé oblasti Antil své válečné loďstvo. Kubánský premiér Fidel Castro vystoupil na podzim 1960 také na zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku, kde se setkal s N. S. Chruščovem, J. B. Titem a dalšími významnými politiky tehdejší scény, kteří mu byli nakloněni. V. Nálevka uvádí ve své knize „Fidel Castro: Podzim diktátora", že když F. Castrovi Státní department zkomplikoval možnost ubytování na americké půdě, „uvažoval nahlas o postavení několika stanů na pečlivě udržovaném trávníku před budovou OSN. Vidina divokého ležení kubánských barbudos natolik vyděsila hostitelskou zemi, že všechny předchozí překážky rázem padly a Castro se svým doprovodem se mohl nastěhovat do jednoho z předních hotelů na Manhattanu."
      Znak Komunistické strany Kuby 13. října 1960 vydala kubánská vláda dekrety o znárodnění bank a velkých průmyslových podniků. USA po tomto kroku odvolaly svého velvyslance z Havany a zcela zablokovaly vývoz svého zboží na Kubu. Revoluční vláda reagovala vysláním obchodní delegace do socialistických zemí vedené Ernestem Che Guevarou, která zajistila import především z SSSR, ČSSR a NDR. Kuba se tak plnohodnotně začlenila do světové socialistické soustavy. Socialistická revoluce zvítězila v prvním státě na americkém kontinentě.
      Na počátku roku 1961 přerušily USA diplomatické styky s Kubou a 16. dubna letecky zaútočily (neoznačenými letadly) na kubánské letecké základny v Havaně, San Antoniu a Santiagu de Cuba. Vláda Fidela Castra se obrátila na Radu bezpečnosti OSN se stížnosti na nevyprovokovanou agresi. Negativní odezva veřejnosti celého světa donutila prezidenta USA J. F. Kennedyho připravovaný další nálet odvolat.
      Kuba vyhlásila všeobecnou mobilizaci armády a milice. Část svých jednotek soustředila také kolem základny USA Guantánamo. USA se odhodlaly i k nasazení pozemních vojsk. 17. dubna se na pláži Girón v Zátoce sviní vylodila ozbrojená brigáda 1500 mužů a zahájila postup do vnitrozemí. V trase předpokládaného pochodu seskočili výsadkáři. Cílem intervence bylo obsazení části kubánského území a ustavení kontrarevoluční prozatímní vlády, které by požádala o pomoc USA. Castrova vláda však napřela proti postupujícímu nepřáteli značnou vojenskou sílu včetně tankové brigády a několika baterií těžkých minometů. Kubánské letectvo potopilo invazní a zásobovací lodě a po třech dnech byly útočící kontrarevoluční bandy zcela rozbity. Respekt Castrova revolučního vedení tím ještě vzrostl.
      V bojích s americkými útočníky padlo 87 vojáků a milicionářů. Většinu amerických zajatců, 1200 mužů, Castro vyměnil po necelých dvou letech za traktory a léky.
      I. sjezd Komunistické strany Kuby Kubánská revoluce odrazila intervenci a kráčela směle vpřed. V červenci 1961 bylo založeno Sjednocení revolučních organizací zahrnující dosud samostatné Hnutí 26. července, Lidovou socialistickou stranu a studentské Direktorium 13. března. V mnoha vedoucích funkcích stanuli komunisté. Vedl se boj o tempo hospodářských přeměn. Che Guevara se postavil proti plánu okamžitého úplného znárodnění zemědělské výroby, která vyvolávala nedůvěru rolníků zejména v západních oblastech s tradicí pěstování kávy a tabáku. Nakonec však dostaly přednost zkušenosti Sovětského svazu a byla realizována koncepce státního a družstevního sektoru v zemědělství a začalo i znárodnění distribuční sítě.
      V únoru 1962 byla Kuba vyloučena z Organizace amerických států. Spolu se snahou o hospodářskou likvidaci Kuby se stupňovaly snahy o fyzickou likvidaci Fidela Castra. Veliký vůdce kubánského lidu však všem pokusům o atentát unikl, zejména díky bdělosti kubánské bezpečnosti posílené odborníky z SSSR, někdy však jen díky náhodě.
      V květnu 1962 byla zahájena jednání mezi sovětskými a kubánskými představiteli o umístění jaderných raket středního doletu na Kubě. To mělo být odvetou za rozmístění amerických raket v Turecku a Itálii použitelných k útoku proti světové socialistické soustavě. Rakety umístěné na Kubě měly mít dosah nejen na jihovýchod USA, ale i na severovýchod s aglomeracemi New Yorku, Bostonu a Filadelfie. Budování odpalovacích ramp pro tyto rakety zaznamenal severoamerický špionážní letoun. Politická špička amerických imperialistů zvažovala dvě možnosti odvety - přímou vojenskou agresi nebo blokádu ostrova. Prezident J. F. Kennedy se nakonec rozhodl pro blokádu, která vstoupila v platnost 24. října 1962 v 10 hodin dopoledne a trvá DODNES. Sovětský svaz sice rakety z Kuby stáhl, ale výměnou za záruky bezpečnosti Kuby a likvidaci raket USA v Turecku a snížení jejich počtu v Itálii a Velké Británii.
      V roce 1963 byla dokončena druhá fáze pozemkové reformy, která rozšířila podíl socialistického sektoru v zemědělství. V únoru 1963 vznikla ze Sjednocených revolučních organizací Jednotná strana socialistické revoluce, která byla v říjnu 1965 přejmenována na Komunistickou stranu Kuby. Vrátil se jí tak původní název z doby založení v roce 1925. Prvním tajemníkem KS Kuby se stal Fidel Castro Ruz a druhým tajemníkem jeho bratr Raul Castro Ruz. Oba vykonávají tyto funkce dodnes. Čtyřicet tři let.
      Fidel Castro s L. I. Brežněvem V roce 1964 přijala Organizace amerických států rezoluci o kolektivních sankcích proti Kubě. Kuba pak s řadou členských států OAS přerušila diplomatické styky.
      Vedení KS Kuby bylo, poučeno vlastní zkušeností, velmi skeptické k možnosti pokojného vítězství socialistické revoluce v latinskoamerických a vůbec v chudých a nerozvinutých zemích pokojnou cestou. Klonilo se proto k teoriím Mao Ce-tunga zdůrazňujícím význam venkova v těchto zemích, nutnost ozbrojeného boje a druhořadou úlohu politické strany evropského typu (tu Castrovi revolucionáři také neměli). KS Kuby se také nepřipojila k sovětské kritice KS Číny, i když otevřeně se jí nezastávala - to by ostatně nebylo účelné, jen by to prohlubovalo rozkol v komunistickém hnutí a omezovalo tolik potřebnou všestrannou podporu Sovětského svazu a socialistických států s jemu odpovídající politickou linií. Svou podporu idejím Mao Ce-tunga ostatně vyjádřil Fidel Castro i ve své úvaze „Mravenec a slon" z 18. června 2008, ve které napsal: „Marxovy myšlenky, Říjnovou revolucí přenesené do reálné praxe, byly dále rozvíjeny Mao Ce-tungem a dalšími revolučními předáky třetího světa. Bez nich by na zadním dvorku Spojených států nevypukla ani kubánská revoluce."
      V říjnu 1965 odešel z kubánské politické scény Ernesto Che Guevara. V dopise, který přečetl Fidel Castro kubánskému lidu, Guevara uvedl, že splnil své povinnosti v kubánské revoluci a nyní ho čeká práce v jiných zemích světa. V ilegalitě se pak pohyboval v Kongu, Eritreji a Vietnamu. V dubnu 1967 vyšla Guevarova studie „vytvořit dva, tři Vietnamy" prosazující lokální partyzánské války jako účinný nástroj socialistické revoluce v rozvojových zemích.
      Na konci roku 1966 pronikl Ernesto Che Guevara se skupinou spolubojovníků do jižní Bolívie, kde byl odhalen CIA, jeho oddíl byl obklíčen a 8. října byl Guevara zraněn a zajat. Přestože CIA jej chtěla dostat živého, byl brutálně zavražděn a pohřben na neznámém místě. Posmrtně byl publikován jeho Bolivijský deník s předmluvou Fidela Castra. Che Guevara se stal po smrti skutečně revolučním symbolem, který uznávají nejen komunisté.
      Fidel Castro při projevu V roce 1968 bylo dokončeno znárodnění zbývajících soukromých průmyslových podniků. Hospodářská blokáda způsobovala Kubě vážné potíže, které však umožňovala překonat účinná pomoc SSSR a dalších socialistických zemí. 23. srpna 1968 odsoudil Fidel Castro pokus o kontrarevoluční převrat v ČSSR a vyslovil souhlas s bratrskou internacionální pomocí SSSR a dalších socialistických států. Toto stanovisko hájila také delegace KS Kuby na moskevské poradě komunistických a dělnických stran v roce 1969.
      V letech 1970 - 1972 byla přijata vládní opatření k upevnění státního aparátu a zvýšení efektivnosti národního hospodářství. V roce 1972 byla Kuba přijata za člena Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Fidel Castro vykonal návštěvy řady socialistických států včetně ČSSR, kde obdržel čestný doktorát Univerzity Karlovy. Kubánská revoluce umožnila pozvednout úroveň vzdělání kubánského lidu, odstranit negramotnost, rozšířit, zkvalitnit a zbavit poplatků lékařskou péči, výrazně snížit počet nezaměstnaných a vytvořit systém sociálního zabezpečení. Buržoazii a jejím přisluhovačům ovšem nesmírně vadilo a vadí, že se tak stalo „za cenu omezení (jejich) občanských práv", a tak pokračovala a pokračuje ve své podvratné činnosti teroristického kalibru. V květnu 1969 se poblíž základny Guantánamo vylodila kontrarevoluční banda, další výsadky následovaly o rok později. Kubánská bezpečnost však měla akce, stejně jako činnost vlastizrádného miamského exilu, plně pod kontrolou.
      Vítězství socialistické koalice v Chile v září 1970 umožnilo obnovu diplomatických styků tohoto státu s Kubou. Kuba vyslala na podporu vlády prezidenta Salvadora Allenda bezpečnostní a zpravodajské experty, kteří měli bránit puči připravovanému CIA. To se bohužel nepodařilo a Allende byl zavražděn. V letech 1972 - 1975 normalizovalo vztahy s Kubou více latinskoamerických států.
      Kuba aktivně podporovala revoluční hnutí v latinskoamerických a afrických rozvojových zemích a na Blízkém Východě. V roce 1975 například díky kubánské materiální a vojenské pomoci mohlo marxistické Lidové hnutí za osvobození Angoly vyhlásit nezávislost tohoto státu. Kubánské vojenské jednotky se v 70. a 80. letech objevily také např. v Etiopii, Libyi, Mosambiku, Tanzanii, Ugandě, Sýrii, Jižním Jemenu a Afghánistánu. Důležité je, že tyto jednotky zde podporovaly boj domorodého obyvatelstva proti imperialistům a domácí reakci, nikoli v žoldu imperialistů a proti zájmům domorodého lidu. Navíc Kuba do těchto oblastí posílala i lékařské týmy, které pomáhaly nejen vojákům, ale i civilnímu obyvatelstvu. Po roce 1989 musela být zahraniční vojenská přítomnost Kuby ukončena, ale její lékařské mise pomáhají v rozvojových zemích - navzdory obtížné hospodářské situace samotné Kuby - nadále. Sociální bouře propukaly v 70. a 80. letech i ve státech Latinské Ameriky, např. v Nikaragui, Guatemale a Grenadě, ale tam si USA hlídaly své zájmy a neumožnily partyzánskému hnutí uchopit moc.
      Fidel Castro a Raul Castro - vůdci kubánské revoluce V roce 1975 se uskutečnil I. sjezd KS Kuby (10 let po jejím obnovení pod tímto názvem!), který se vyslovil pro přijetí socialistické ústavy, která byla schválena lidovým referendem 15. 2. 1976. Hlavními články státního aparátu se staly Národní shromáždění lidové moci, státní rada a rada ministrů. Předseda státní rady (prezident Republiky Kuba) byl dle této ústavy zároveň předsedou rady ministrů (předsedou vlády). Tyto funkce zastával od roku 1976 až do 24. února 2008 Fidel Castro Ruz, od kdy vykonává funkci prezidenta Raul Castro Ruz a funkce předsedy rady ministrů je zrušena. Bývalý prezident Torrado se stal v r. 1976 náměstkem předsedy vlády.
      V roce 1978 proběhly volby do Národního shromáždění lidové moci. Sestavena byla jednotná kandidátka komunistů a nestraníků po vzoru Sovětského svazu. V roce 1979 a z novu v roce 2006 se konala v Havaně konference Hnutí nezúčastněných států, jehož byl Fidel Castro Ruz v letech 1979 - 1983 a 2006 - 2008 generálním tajemníkem. Od 24. února 2008 je generálním tajemníkem hnutí Raul Castro Ruz.
      V létě 1989 proběhl na Kubě proces se skupinou armádních a bezpečnostních důstojníků generála Arnalda Ochoy Sáncheze, člena ÚV KS Kuby. Tato skupina byla obviněna z účasti na pašování drog a diamantů, z korupce a nedůsledného potírání obchodu s drogami. Čtyři její členové byli odsouzeni k trestu smrti a zastřeleni a ostatním byly vyměřeny tresty odnětí svobody v délce 10 - 30 let.
      Fidel Castro se stal zásadním odpůrcem kapitulantské politické linie renegáta M. S. Gorbačova, který stanul v roce 1985 v čele Komunistické strany Sovětského svazu. Gorbačov rezignoval nejen na podporu boje za socialismus v kapitalistických zemích, ale i na jeho obranu v zemích socialistických. Kubánští straničtí a státní představitelé kritizovali Gorbačovovu „přestavbu a otevřenost" vedoucí k destabilizaci a destrukci socialismu. Fidel Castro se také snažil vytvořit ve světovém a dělnickém komunistickém hnutí širší opozici proti Gorbačovově zradě, ale to se mu nepodařilo, protože jednak pro většinu tehdejších vůdců bylo závazné ono pověstné „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak", jednak řada z nich už byla s ohledem na svůj věk neakceschopná...
      Raul Castro M. S. Gorbačov navštívil Havanu v dubnu 1989 a informoval kubánské představitele o omezení hospodářské pomoci, kterou Sovětský svaz přirozeně již nemohl zajišťovat, protože Gorbačov a jemu podobní zrádci jej přivedli do situace, kdy se utápěl ve vlastních ekonomických problémech. Po pádu světové socialistické soustavy se v roce 1990 snížil dovoz na Kubu o 75% a hrubý národní produkt o 40%. Jediným řešením umožňujícím udržení socialismu bylo uvolnění některých prvků tržního mechanismu. Muselo dojít k umožnění omezeného soukromého podnikání a dokonce oběhu dolaru jako druhé měny. Embargo USA trvalo a trvá a bylo ještě zostřeno republikánskou iniciativou z roku 1995. Většího významu nyní nabyly kubánské vztahy s Čínskou lidovou republikou, Vietnamem, Severní Koreou či Jihoafrickou republikou, v posledních letech také s jihoamerickou Venezuelou a Bolívií. Kubánské ekonomice také prospívá fakt, že země je oblíbenou turistickou destinací.
      Situace Kuby sužované imperialistickou blokádou je však přesto velmi obtížná a ekonomické problémy způsobené rozpadem světové socialistické soustavy velmi doléhají na životní úroveň hrdinného kubánského lidu. Z důvodu zhoršujících se životních podmínek docházelo zejména v 90. letech i k rozsáhlé emigraci.
      Buržoazie a všechna světová reakce nadále kuje pikle proti socialistické Kubě, protože i přes všechny represe stále v těsném blízkosti největší imperialistické mocnosti světa funguje hrdý socialistický stát. V roce 1998 byla například v USA uvězněna pětice kubánských občanů zjišťujících informace o činnosti namířené proti Republice Kuba a byla odsouzena ke krutým trestům - tři z nich na doživotí, z toho jednomu byly do konce života zakázány také návštěvy manželky. Přitom v USA beztrestně žije terorista Luis Posada Carriles, který se zapojil do bombového útoku na kubánské letadlo v r. 1976, při kterém zemřelo 73 lidí, i do dalších teroristických akcí vrahů z CIA. Jeho vydání na Kubu nebo do Venezuely USA brání, protože by zde „mohl být mučen".

      Kubánská revoluce zvítězila před 50 lety a překonala i pád většiny socialistických států světa a ztrátu tradičních spojenců. Přejme proto kubánským soudruhům a všem upřímným kubánským občanům mnoho úspěchů v jejich velikém díle i v následujících letech, kdy bude muset převzít vedení kubánské komunistické strany a celé společnosti nová generace revolucionářů.

      Ať žije socialistická Kuba! Ať žije socialistická revoluce!
      Ať žije Komunistická strana Kuby a její první tajemník soudruh Fidel Castro Ruz!
      Ať žije předseda státní rady Republiky Kuba soudruh Raul Modesto Castro Ruz!
     

Leopold Vejr