50 let socialistické Kuby (2 / 3)

Přidáno ve středu 31. 12. 2008


Ernesto Che Guevara s Fidelem Castrem

      II. Vítězství povstání

      Castrova partyzánská skupina se postupně rozrůstala, v dubnu 1957 měla již 80 mužů a žen. Batista nasadil k jejímu potlačení téměř 12 tisíc vojáků, ale partyzáni jim dovedli dovedně unikat, na vojenské předsunuté hlídky a týlová zařízení dokonce útočili. Pro zviditelnění partyzánské války byl mezi revoluční bojovníky pozván dopisovatel „The New York Times" Herbert Matthews. Fidel Castro v rozhovoru s ním zdůraznil, že povstalci mají pouze dvě možnosti - zvítězit nebo zemřít. V textu reportáže se také poprvé objevilo označení povstalců „barbudos" (zarostlí), povstalci se totiž zavázali neholit si vousy až do úplného vítězství nad Batistou.
      V květnu 1957 prolomili porážkou nepřátelské přesily u vojenského tábora Uvero povstalci obklíčení Sierry Maestry. Díky ukořistění značného počtu zbraní mohli vybudovat základnu La Plata a zformovat druhou povstaleckou kolonu v čele s Ernesto Che Guevarou. Povstalce posílila také posádka jachty Korint, z jejíchž 27 členů dorazilo do hor 10.
      Partyzáni budovali nejen své základny nejen s ošetřovnami a dílnami, ale i se školami pro většinou negramotné venkovany. Městské organizace Hnutí 26. července dodávaly do hor zbraně, léky a potraviny. Potravin byl často nedostatek, ale Fidel Castro zakázal jakékoli rekvizice obyvatelstvu. Ty by pochopitelně poškodily důvěru lidu v revoluci.
      V březnu 1957 zaútočili havanští studenti na prezidentský palác. Diktátora v něm nezastihli a většina jich byla postřílena. V létě 1957 zastřelil ze zálohy v Santiagu de Cuba plukovník Salas Canizaraso Franka Paíse, jehož pohřeb se změnil v masovou demonstraci lidového odporu proti Batistově diktatuře. Demonstrace opět brutálně potlačovala policie.
      V červenci vyhlásil Fidel Castro „Politicko-sociální manifest ze Sierry Maestry", programové prohlášení Hnutí 26. července a ve spolupráci s dalšími revolučními vůdci formoval „Vlasteneckou revoluční frontu" sjednocující všechny opoziční síly podporující zásady manifestu: odmítnutí zahraničního vměšování do kubánských vnitřních záležitostí, odmítnutí nového vojenského převratu (tedy nahrazení Batisty jiným diktátorem nebo vojenskou juntou), okamžité propuštění politických vězňů, obnovení základních ústavních práv, vytvoření podmínek pro agrární reformu rozdělující neobdělávanou půdu, urychlení industrializace, potlačení korupce a zahájení urychlené alfabetizace obyvatelstva.
      Síly, jimž nevyhovoval Batistův způsob řízení, ale požadavky Castrova manifestu přesahovaly jejich zájmy, vytvořily „Juntu kubánského osvobození", kterou Fidel Castro v otevřeném dopise ze 14. prosince odsoudil.
      Povstalecké vojsko získávalo důvěru stále většího počtu rolníků, zvláště když přistoupilo k provádění pozemkové reformy na partyzány ovládaném území. Účinnější už byla i spolupráce s komunisty, kteří ustoupili od počáteční kritiky ozbrojených akcí a začali organizovat vlastní partyzánské oddíly, z nichž nejúspěšnější, vedený Felixem Torrezem, působil v pohoří Escambray.
Raul Castro       V únoru 1958 začal vysílat partyzánský rozhlas, který dokázal revoluční myšlenky šířit podstatně rychleji a účinněji než ilegální tiskoviny. Nezdařený pokus o generální stávku v dubnu 1958 však vyvolal vojenskou ofenzivu proti partyzánům, při které docházelo i k vypalování vesnic. V tomto okamžiku už se neodvážily teroristického diktátora Batistu podporovat ani Spojené státy, a přestaly mu dodávat zbraně, zatímco Castrovým oddílům omezené nákupy umožňovaly. Na území kontrolované partyzány byly zbraně přepravovány většinou letecky účastníkem útoku na Moncada Pedrem Miretem.
      Na konci srpna už si mohlo povstalecké velení dovolit rozšíření partyzánské války i do dalších provincií ostrova. Průnik dvou kolon o síle 250 mužů a žen do rovinatého terénu v oblastech s menší podporou obyvatelstva byl velmi náročný a odvážný. V říjnu 1958 zaútočila kolona „José Martí" vedená Fidelem Castrem na důležitou vojenskou základnu v Baymu a k ofenzivním akcím přistoupila i kolona Raula Castra a další. 10. října vyhlásilo povstalecké vojsko zákon o pozemkové reformě. Partyzánská válka se rozšířila ve všenárodní povstání a Batistův aparát zkolaboval.
      3. listopadu proběhly na dosud vládou ovládaném území volby, kterých se zúčastnilo pouze asi 30% obyvatelstva a prezidentem v nich byl zvolen dosavadní kubánský premiér dr. Aguera. Uveden do úřadu měl být v únoru 1959, mezitím však situaci drželi v rukou stále pevněji povstalci. Docházelo k dezercím vládních vojáků, jejichž oddíly přecházely k partyzánům.
      Ráno 29. prosince 1958 zaútočila Che Guevarova kolona na pevnost Santa Clara, která 1. ledna 1959 kapitulovala. V noci z 31. prosince na 1. ledna uprchl Batista společně s desítkami svých přisluhovačů. (Diktátor Batista zemřel jako bohatý španělský podnikatel v roce 1973.)
      Od 1. ledna převzala moc dočasná vláda revolučních sil v čele s prozatímním prezidentem Manuelem Urrutiou. V čele dočasné vlády stanul José Miro Cardona, Fidel Castro se stal velitelem ozbrojených sil. Kolony vedené Che Guevarou a Cienfugosem vstoupily do Havany, kolona Fidela Castra obsadila Santiago a přijala bezpodmínečnou kapitulaci posádky kasáren Moncada. 8. ledna byla obsazena vojenská základna Columbia. Spojené státy podpořily ustavení vojenské junty generála Cantilla, který předtím uzavřel s Castrem dohodu o zastavení palby, ale masová generální stávka ve dnech 2. - 5. ledna 1959 donutila Cantilla odstoupit.
      Dle údaje z knihy V. Nálepky „Fidel Castro - Podzim diktátora" (Epocha, Praha 1997) se stalo obětí policejní represe za časů Batistovy diktatury (v letech 1952 - 1958) přes 20 tisíc příslušníků hnutí odporu. Po vítězství národně demokratické revoluce bylo odsouzeno k trestu smrti 500 osob nesoucích podíl na těchto represích, další byli uvězněni. To jen dokládá, že revoluce není zdaleka tak krvavá, jako kontrarevoluce. (A dokládají to údaje z knihy autora, který již dle jejího názvu rozhodně není komunista...)

Leopold Vejr