50 let socialistické Kuby (1 / 3)

Přidáno v úterý 30. 12. 2008


Fidel Castro v čele partyzánů v Sierra Maestra v r. 1958 - za ním jeho přítelkyně Célia Sánchezová

      Republika Kuba slaví 50 let své socialistické existence v době nelehké pro hájení vymožeností kubánské revoluce a socialismu vůbec. Po pádu světové socialistické soustavy existuje pouze několik osamocených států, které se považují za socialistické, a to u některých z nich, například Čínské lidové republiky, je trvání socialismu značně diskutabilní.
      Hrdinný kubánský lid však navzdory této pro socialismus nebývale obtížné situaci hrdinně vzdoruje neustálým pokusům o restauraci kapitalismu a opětovné zavlečení Kuby pod imperialistické panství Spojených států amerických.

      I. Počátky povstání

      Za vítězství kubánské revoluce můžeme považovat 1. leden 1959, kdy padla vláda diktátora Batisty a moc převzala prozatímní vláda revolučních sil, ale kubánské revoluční hnutí je mnohem starší. Komunistická strana Kuby byla založena v roce 1925 a neměla to nikdy snadné: do roku 1938 fungovala v ilegalitě, od roku 1947 v poloilegalitě a do ilegality se musela znovu uchýlit v roce 1953. V té době se už jmenovala Lidová socialistická strana Kuby.
      Kubánská revoluce končící vítězstvím na počátku roku 1959 se však neprofilovala od začátku jako socialistická. Partyzánské povstalce, kteří dokázali získat podporu širokých mas rolníků, dělníků a ostatních pracujících, vedl doktor práv Fidel Castro Ruz (nar. 13. 8. 1926), od roku 1951 člen levicové Kubánské lidové strany - ortodoxní, jehož nejvýznamnějšími spojenci se stali jeho mladší bratr Raul Modesto Castro Ruz (nar. 3. 6. 1931), člen Lidové socialistické strany Kuby, a Argentinec Ernesto Che Guevara (14. 6. 1928 - zavražděn 9. 10. 1967). Fidel Castro jako vůdce revolučních partyzánů
      Bratři Castrové pocházeli ze statkářské rodiny - otec, španělský emigrant, vlastnil 4000 ha plantáží cukrové třtiny a zaměstnával přes 500 zemědělských dělníků. Vzdělání získali oba bratři v jezuitské koleji, přesto se z nich stali socialističtí revolucionáři. Fidel Castro již od poloviny 40. let organizoval demonstrace proti zkorumpované vládě a ministru školství. V roce 1947 se účastnil ozbrojené expedice proti Trujillově diktatuře v Dominikánské republice, která skončila neúspěchem a Fidel Castro se zachránil od zatčení kubánským válečným námořnictvem skokem do vln. O rok později bojoval v nepokojích v kolumbijské Bogotě. V tomto roce se také oženil se studentkou filozofie Mirthou Díaz Balart, se kterou měl svého prvního syna Fidelita, sňatek však skončil v roce 1955 rozvodem. V roce 1949 si Fidel Castro otevřel advokátní kancelář, zároveň se stal viceprezidentem a záhy i prezidentem Svazu univerzitních studentů. V letech 1952 - 1953 byl jedním z organizátorů revolučního Hnutí mládeže století. Již tehdy přesvědčil o nutnosti ozbrojeného vystoupení proti diktatuře i mnoho příslušníků středních vrstev, zvláště studentů a úředníků.
      Příprava ozbrojeného útoku začala probíhat na jaře 1953, kdy byly nakoupeny zbraně a na zapadlých farmách začal probíhat výcvik ve střelbě. Večer 25. července 1953 se shromáždilo na 200 členů Hnutí mládeže století, mezi nimi i dvě dívky, aby následujícího dne nad ránem zaútočili na pevnost Moncada v Santiagu de Chile. Hlavní útok vedl Fidel Castro, vedlejší útok proti posádce v Bayamu Raul Castro. Oba útoky však ztroskotaly - obránce byli v přesile a útočníci nezkušení. Tři z povstalců padli v boji, 68 jich bylo zajato a se souhlasem diktátora Batisty ještě téhož dne postříleno. Ostatní se rozptýlili po Kubě nebo za hranice.
      Lidová socialistická strana Kuby kladla důraz na legální formy politického boje a ozbrojené vystoupení odsoudila. Ani později nebyla její podpora Castrovým partyzánům bezvýhradná. Za to strana provedla po vítězství revoluce na svém VIII. sjezdu v roce 1960 sebekritiku. Raul Castro s Ernestem Che Guevarou
      Proces s účastníky povstání, kteří nebyli zadrženi a zastřeleni na místě, ale byli dopadeni později, přinesl jeho účastníkům tresty ve výši 10 - 30 let odnětí svobody. Fidel Castro byl souzen odděleně od ostatních a bez přístupu veřejnosti, protože se dalo očekávat, že jeho obhajoba bude mít velký ohlas. Tak se také stalo. Fidel Castro přednesl řeč „Dějiny mi dají za pravdu", ve které vyložil programové zásady Hnutí mládeže století, kterými bylo navrácení svrchovanosti Kubě a obnova demokratické ústavy z roku 1940, agrární reforma podporující drobné zemědělské vlastnictví, podíl dělníků a zaměstnanců ze zisku podniků a rolníků ze zisku cukrovarů, a také konfiskace majetku korupčníků. Tajně stenografovaný projev byl propašován na veřejnost a ve stovkách kusů ilegálně šířen.
      Fidel Castro byl odsouzen k 15 letům ztráty svobody a uvězněn v káznici na Isla de Pinos. Ve vězení napsal „Manifest k národu", který se mu podařilo zaslat redakcím havanských listů, a ve kterém deklaroval, že „povinnost pomstít památku padlých je posilou na cestě k nové revoluci".
      Diktátor Batista (podporovaný USA) ustoupil sílícímu hnutí požadujícímu propuštění uvězněných povstalců, a tak byl i Fidel Castro v květnu 1955 propuštěn na svobodu. Byl mu však zakázán přístup na univerzitu a práce v rozhlase a noviny s jeho článkem zabaveny, proto 7. července odešel do exilu, nejprve do USA a poté do Mexika, kde se bratři Castrové poprvé setkali s argentinským lékařem Ernestem Che Guevarou, na kterého jejich boj hluboce zapůsobil a rozhodl se jej podpořit. Fidel Castro se svým synem Fidelitem v r. 1959
      V Mexiku začal probíhat výcvik invazní skupiny hnutí, které nyní přijalo název dle data útoku na kasárna Moncada - Hnutí 26. července. Mezitím se vyostřovala situace na Kubě - Batistova vláda na podzim 1955 dočasně uzavřela vysoké a střední školy, dělníci z cukrovarů zahájili celostátní stávku a proti společnému vystoupení dělníků a studentů nasadila policie těžké zbraně, tři z nich zabila a stovky zranila. V květnu 1956 odhalila policie spiknutí plukovníka Barquína, který připravoval vojenský puč proti Batistovi. Jeho odhalená skupina byla při pokusu o přepadení kasáren Goircuría zmasakrována.
      Aktivity kubánských povstalců na území Mexika neunikly pozornosti tamním bezpečnostním orgánům, takže Fidel Castro byl spolu se 22 spolupracovníky zatčen a poté donucen k opuštění Mexika. Odcestoval do USA, kde se mu podařilo získat značné finanční prostředky na nové zbraně namísto těch, které zabavila mexická policie.
      26. listopadu 1956 vyplula z Mexika motorová jachta Granma, na které se přepravovalo na Kubu 82 ozbrojených povstalců se zásoby braní, střeliva a potravin. Jachta určená pro 8 - 10 cestujících byla značně přetížena a na rozbouřeném moři se dostala do potíží, se kterými nepočítali spojenci na kubánské pevnině vedení Frankem Paísem, kteří v den plánovaného vylodění, 30. listopadu, zahájili několik ozbrojených akcí. Vláda mobilizovala armádu a vyhlásila výjimečný stav. Většina povstalců padla v boji.
      Granma zakotvila u kubánských břehů v oblasti Los Colorados teprve v noci z 1. na 2. prosince a její posádka, která už o porážce povstání věděla z rozhlasu, zamířila rovnou k pohoří Sierra Maestra, odkud chtěla vést partyzánskou válku. V plantáži cukrové třtiny však byla vypátrána leteckým průzkumem, obklíčena armádou a 60 jejích členů zabito. Do Sierry Maestry dorazilo jen 12 mužů, mezi nimi i Fidel a Rauz Castrové. Společně vystoupili na nejvyšší vrchol Torquino a tam vybudovali svou první základnu. 15. ledna 1957 zaútočili na vojenskou stanici v osadě La Plata. Tento útok vyvrátil šířené zvěsti o zabití Fidela Castra.

Leopold Vejr