Úplné a definitivní vítězství socialismu

Přidáno v pátek 26. 12. 2008


N. S. Chruščov

      Při studiu dějin světového komunistického a dělnického hnutí se řada soudruhů zamýšlí nad otázkou, kde se stala hlavní chyba, která umožnila rozpad světové socialistické soustavy a restauraci kapitalismu ve většině socialistických a lidově demokratických států. Po tolika úspěších socialistické výstavby, po tolika bojích za lepší budoucnost. Když například vyjdu pouze z hodnocení čelných osobností hnutí, mohu říci, že někteří hledají hlavní chybu v nástupu Stalina, jiní v nástupu Chruščova, další v nástupu Gorbačova. Vědečtější však jistě bude zabývat se jednotlivými otázkami teorie. Zajímavý rozbor z poslední doby nabízí např. kniha „Ve jménu života aneb Renesance socialismu očima jeho porážky" soudruhů Kováře, Křemene, Ullricha a Šantrocha (OREGO, 2007).
      I když je z ní patrný určitý subjektivismus (např. označování Gustáva Husáka za slovenského buržoazního nacionalistu, pro které je v textu knihy tak málo důkazů, jako bylo při procesu s ním v 50. letech…), je to přece jen nesporně pravděpodobnější rozbor příčin vítězství kontrarevoluce než např. materiál teoreticko-analytického pracoviště KSČM „Socialismus pro 21. století", který v hodnocení minulosti našeho hnutí spadává až k antikomunistickým pozicím. Za vše ostatně mluví, že jeden z autorů tohoto dokumentu, Josef Heller, považuje marxismus-leninismus za reakční.
      Já se domnívám, že jednou z hlavních chyb v přístupu k marxisticko-leninské teorii v naší minulosti bylo nesprávné řešení otázky „úplného a definitivního vítězství socialismu". Slovník vědeckého komunismu (Svoboda, Praha 1978) definuje (na str. 268-269) úplné vítězství socialismu jako „uskutečnění základních přeměn ve všech sférách společnosti, vytvoření socialistické ekonomiky, politického systému, kultury, likvidaci vykořisťovatelských tříd, a tedy i vnitřních zdrojů restaurace kapitalismu, nezvratné řešení otázky ,kdo s koho´ v zemi ve prospěch socialismu". Zatímco „definitivní vítězství socialismu znamená nezvratnost socialistických vymožeností z hlediska vnějších podmínek, tj. dosažení základní změny poměru sil na mezinárodním poli ve prospěch socialismu, kdy se restaurace kapitalismu v socialistických zemích zvnějšku, pomocí sil imperialistické reakce stává nemožnou". N. S. Chruščov a J. V. Stalin
      Jinak řečeno, úplné vítězství socialismu je spojeno s VNITŘNÍMI a definitivní vítězství socialismu s VNĚJŠÍMI podmínkami rozvoje socialistické revoluce. Zajímavé ovšem je, že toto rozdělení úplného a definitivního vítězství socialismu jako dvou odlišných pojmů se nepoužívalo již od dob Lenina, ale až později. Např. J. V. Stalin v knize „Otázky leninismu" (Svoboda, 1950), často hovoří o úplném a definitivním vítězství socialismu jako o synonymech, viz str. 32: „Ale svrhnout moc buržoazie a nastolit vládu proletariátu v jedné zemi neznamená ještě zajistit úplné vítězství socialismu. Proletariát vítězné země, když upevní svou moc a povede rolnictvo, může a musí vybudovat socialistickou společnost. Znamená to však, že tím dosáhne úplného, konečného vítězství socialismu, tj. znamená to, že může silami jen jedné země nadobro upevnit socialismus a plně zajistit zemi před intervencí, a tedy i před restaurací? Nikoli, neznamená. K tomu je třeba, aby revoluce zvítězila alespoň v několika zemích. Proto rozvíjení a podpora revoluce v jiných zemích je podstatným úkolem vítězné revoluce."
      Je ovšem třeba říci, že Slovník vědeckého komunismu a další pozdější materiály v tomto případě nijak nerevidují Stalina, nýbrž jen sjednocují terminologii.
      První zemí na světě, která vybudovala socialismus, byl Sovětský svaz. VIII. všesvazový sjezd sovětů v roce 1936 zobecnil sociální změny, k nimž v zemi došlo, a prohlásil, že v SSSR je v základě socialismus vybudován. (J. V. Stalin, Otázky leninismu, str. 513: „Naše sovětská společnost se domohla toho, že už uskutečnila v základě socialismus, že vytvořila socialistický řád, tj. uskutečnila to, co marxisté jinak nazývají první neboli nižší fází komunismu. U nás je tedy už v základě uskutečněna první fáze komunismu, socialismus."). O tom bylo tehdy těžko možné pochybovat. Na základě vybudování socialismu byla přijata nová ústava SSSR, která „zajišťovala rovné právo všech občanů na práci, na odpočinek, na vzdělání, na hmotné zaopatření ve stáří, jakož i pro případ nemoci a invalidity, a také rovnoprávnost ženy a muže ve všech oborech hospodářského, státního, kulturního, veřejného a politického života. Ústava zaručovala tato práva tím, že poskytla široké materiální možnosti pro jejich uplatnění. Zvláštní význam měl článek o rovnoprávnosti občanů SSSR bez zřetel na jejich národnost a rasu. Jakékoli hlásání rasové nebo národní výlučnosti, jakékoli omezování práv národů SSSR se podle ústavy trestá jako zločin" (Dějiny sovětské společnosti, Svoboda, 1976).
      K tragickým chybám v politice KSSS podlamujícím moc a vliv celého světového komunistického hnutí došlo v době, kdy stál v čele strany Nikita Sergejevič Chruščov (1953 - 1964). Ránu světovému revolučnímu procesu zasadily postupně všechny sjezdy této doby: XX. sjezd v roce 1956 zakončený Chruščovovým referátem o Stalinově „kultu osobnosti" (který byl z velké části založen na obtížně průkazných nebo zcela smyšlených tvrzeních a otevřel cestu k diskreditaci celého předchozího období socialistické výstavby), XXI. sjezd v roce 1959 se svým závěrem, že „v SSSR zvítězil socialismus nejen úplně, ale i definitivně", a jako vyvrcholení XXII. sjezd v roce 1961, na kterém Chruščov prohlásil, že „ještě naše generace bude žít v komunismu" (což v ČSSR nadšeně opakoval Antonín Novotný).
      Pohledem z dnešní doby zní jako výsměch úvodní část kapitoly „Přechod k budování materiálně technické základny komunismu" z Dějin sovětské společnosti (Svoboda, 1976, od str. 372): „V lednu 1959 se v Moskvě sešel XXI. sjezd KSSS. Právě tehdy byl poprvé zformulován závěr, že v SSSR plně a definitivně zvítězil socialismus. Sovětský lid v uplynulých čtyřech desetiletích skoncoval s kapitalistickými vztahy, reorganizoval celý systém společenské výroby a přešel k socialismu. Na sklonku padesátých let dokončil výstavbu socialismu a vytvořil vyspělou socialistickou společnost. Vznikem dalších socialistických zemí bylo kapitalistické obklíčení prolomeno. V životě sovětské země nastala taková etapa, kdy již neexistovala ani vnitřní, ani vnější síla, která by byla s to vrhnout SSSR zpátky do kapitalistické minulosti. Je sice pravda, že tábor imperialismu zůstává a že není vyloučena možnost ztřeštěných dobrodružství vládnoucích činitelů buržoazního světa, ale nic již nemůže obnovit v Sovětském svazu moc kapitálu a soukromého vlastnictví. Socialismus v SSSR byl vybudován v plném rozsahu a definitivně."
N. S. Chruščov       Autoři Dějin sovětské společnosti rádi používali formulaci „život ukázal". S přihlédnutím k pozdějším událostem mohu, myslím, konstatovat, že „život ukázal", že závěr XXI. sjezdu o definitivním vítězství socialismu byl jednou z největších chyb v dějinách první světové socialistické soustavy a jednou z hlavních příčin jejího rozpadu.
      L. I. Brežněv uvedl v referátu na V. sjezdu Polské sjednocené dělnické strany v r. 1968: „Zkušenost praví, že vítězství socialistického zřízení v té či oné zemi se může za nynějších podmínek považovat za definitivní a restaurace kapitalismu se může považovat za vyloučenou pouze tehdy, jestliže komunistická strana jako vedoucí síla společnosti neochvějně provádí marxisticko-leninskou politiku v rozvíjení všech sfér společenského života; pouze tehdy, jestliže strana neúnavně posiluje obranu země, ochranu jejích revolučních vymožeností, jestliže sama zachovává a v lidu pěstuje bdělost vůči třídnímu nepříteli, nesmiřitelnost k buržoazní ideologii; pouze tehdy, jestliže se věrně dodržuje zásada socialistického internacionalismu, upevňuje jednota a bratrská solidarita s jinými socialistickými zeměmi" (L. I. Brežněv, Projevy a stati, 1964 - 1971, Svoboda, 1972, str. 448 - 449).
      To byla nesporná pravda. Jak je možné, že táž KSSS, jejíž generální tajemník podal tak jasné a výstižné marxisticko-leninské stanovisko, se (i přes kritiku Chruščovova subjektivismu a voluntarismu) klidně hlásila k revizionistickému závěru XXI. sjezdu o definitivním vítězství socialismu?

Leopold Vejr