O komunistické morálce

Přidáno ve čtvrtek 25. 12. 2008


Kniha O komunistické morálce

      Přečetl jsem knihu sovětského autora A. J. Zise „O komunistické morálce" vydanou nakladatelstvím Orbis v Praze roku 1951. Četba tohoto díla je dnes pro nás komunisty zvláště poučná, protože si díky uvědomíme, proč byla poražena původní světová socialistická soustava, jak tragicky skončilo přeceňování úrovně komunistické morálky obyvatelstva lidově demokratických a socialistických států.
      Pokusím se shrnout základní myšlenky zmíněné knihy.

      I.

      V buržoazní společnosti se šíří pomluvy, že prý marxismus a komunismus není slučitelný s morálkou, že ji odmítá. Šosácká pomluva o „panství nemravnosti", o které prý usilují komunisté, sleduje zcela určitý cíl - očernit v očích mas komunistické učení, které je pro buržoazii nepřítelem, pošpinit boj, který vedou dělnická třída a ostatní pracující za své osvobození, a odstrašit váhající křikem o „nemravnosti" marxismu.
      Komunistická morálka se začíná tvořit mezi nejlepšími pracujícími lidmi ještě před socialistickou revolucí. Takové vlastnosti, jako věrnost národu, organizovanost, disciplinovanost a vytrvalost, schopnost zříci se osobních zájmů, obětavost, rozhodnost v boji, opovržení k zbabělosti a další se formují postupně s procítáním třídního uvědomění, v průběhu revolučního boje.
      Před socialistickou revolucí je obsah komunistické morálky určen úkolem zničit starou buržoazní společnost a její řád. Hlavním obsahem proletářské morálky je kritika buržoazního řádu, šíření nenávisti k buržoazii mezi masami a rozvíjení třídního uvědomění. Je přirozené, že růst socialistického uvědomění dělnické třídy a ostatních pracujících vyvolával vždy a vyvolává v buržoazii šílenou zlobu. Zničení buržoazní morálky dělnickou třídou pokládají měšťáci za zničení veškeré morálky vůbec.
      Lenin odhaloval tuto pomluvu a učil, že zničení staré morálky dovoluje lidu vybudovat místo ní novou, komunistickou morálku, která je důležitou částí komunistického světového názoru.
      Obsah komunistické morálky po socialistické revoluci je určen tvořivými cíli revoluce a úkoly plynoucími z výstavby nové společnosti. V socialistické společnosti jsou právní normy a mravní normy svou sociální přirozeností homogenní a sledují jeden a týž cíl. Nakonec se v komunistické společnosti rozplynou právní normy v mravních normách. Ale toto vše není přímočarý proces, který by znamenal postupné oslabování práva v socialistické společnosti. Naopak, během tohoto vývoje je dočasně možný i proces opačný, totiž přeměna mravních norem v normy právní, zpevňování morálky právem. V tom se projevuje harmonické spojování přesvědčování a donucování jako dvou základních doplňujících se metod pro výchovnou práci komunistické strany a socialistického státu.
      Komunistická morálka má rozvíjející se pokrokový charakter. Komunistická společnost se bude vyznačovat velmi vysokou úrovní mravního vědomí lidí, kteří budou zbaveni všech přežitků kapitalismu. Uskutečnění konečných zájmů dělnické třídy je ve shodě s konečnými zájmy všeho pokrokového lidstva.
      Ekonomickou základnou komunistické morálky je společenské vlastnictví výrobních prostředků. Morálka socialistické společnosti odpovídá charakteru socialistických výrobních poměrů, které znamenají soudružskou spolupráci pracovníků zbavených vykořisťování.
      Ale komunistická morálka nevyrůstá automaticky ze socialistického způsobu výroby. Socialistický stát vedený komunistickou stranou je hlavní silou, která vychovává v masách normy komunistické morálky. Na rozdíl od jiných států má socialistický stát kulturně výchovné funkce, jejichž provádění je nutnou podmínkou přechodu od socialismu ke komunismu. Politika komunistické strany a socialistického státu se zásadně liší od politiky buržoazních států svým hlubokým mravním charakterem.
      Politika vládnoucích tříd v buržoazní společnosti je neslučitelná se skutečnou morálkou. Má lživý a pokrytecký charakter. Vládnoucí třídy buržoazní společnosti se nikdy v politice neřídí morálními představami, ale zakrývají svou nemravnou politiku závojem morálky, a snaží se takovým způsobem oklamat masy lidu. Takový vztah politiky k morálce je přímým následkem jejího protilidového charakteru a vyrůstá z protichůdných vztahů za kapitalismu. Naproti tomu komunistická politika se vyznačuje svou čestností, pravdivostí, zásadovostí. Komunistická strana nemůže „hlásat falešná hesla, která nejsou uskutečnitelná, kterým nevěří sama strana, která některé strany hlásají proto, aby obelstily masy. (…) U ní není rozdílu mezi slovem a činem; ona neklame masy, říká lidem jen pravdu a nestaví svou politiku na demagogii, ale na vědecké analýze třídních sil." (J. V. Stalin, Otázky leninismu)
      Komunistická strana a socialistický stát musí vést rozhodný boj proti všem pokusům hlásat bezideovost a apolitičnost. Tyto pokusy nejsou ničím jiným než snahou oživit přežitky kapitalismu ve vědomí lidí, otrávit jejich vědomí nepřátelskou ideologií. Strana i stát vychovávají masy lidu v duchu komunistické politiky a tím zabezpečují také rozvoj a upevnění komunistické morálky ve společnosti. Ohromnou úlohu v tomto procesu má celá socialistická společnost, rodina, škola, všechny společenské organizace, literatura, umění, divadlo i film. Nemusíme se bát přiznat závislost ideologie a morálky na politice, neboť politika socialistického státu je hluboce mravní.

      II.

      Komunistická morálka je nejjasněji vyjádřena v lásce lidu ke své socialistické vlasti. Na rozdíl od buržoazního patriotismu, ve své podstatě šovinistického, socialistický patriotismus hlásí ideu přátelství a bratrství všech národů vlastní země.
      Panující třídy v buržoazní společnosti s národními city jen spekulují, využívají vlasteneckého úsilí národa pro rozněcování výbojných válek, pro nacionální nepřátelství jednoho národa k druhému. Dějiny dokazují, že buržoazie pokaždé, když hrozí nebezpečí jejímu bohatství, otevřeně zradí zájmy vlasti.
      Socialistická ideologie je hluboce internacionální, ale nemá nic společného s kosmopolitismem, který propagují imperialisté, aby zakryli svou výbojnost. Kosmopolitismus (světoobčanství hlásající nutnost zříci se národních tradic a kultury a popírající vlastenectví a suverenitu národů a států) je právě tak cizí socialistickému lidu jako nacionalismus (hlásání národní nadřazenosti a výlučnosti) a šovinismus (vyhrocený nacionalismus rozněcující nenávist k jiným národům).
      Při budování socialistické společnosti se lid musí opírat nejen o vymoženost socialismu, ale také o svou slavnou minulost. Historické tradice, tvořivě přejímané a rozvíjené novými pokoleními, mají ohromný význam v životě národů. Bez historické souvislosti není možný žádný skutečný pokrok.
      Socialistické vlastenectví je aktivní. Neomezuje se na abstraktní hlásání lásky k vlasti, ale žádá od člověka vlasteneckou činnost, skutky a činy ve prospěch své země. Lidé v socialistické společnosti se neoceňují dolary nebo rubly: jejich činy, jejich praktická práce pro blaho vlasti, jejich vytrvalost jsou tím, čím se měří cena člověka.
      Význam komunistické morálky spočívá v tom, že odstraňuje zbytky starých mravů, staví proti buržoazní lži a pokrytectví socialistickou čestnost a pravdivost, proti egoismu a individualismu kolektivismus a přátelství, proti nenávisti k lidem humanismus. Marxismus-leninismus učí, že není věčné a neměnné „přirozenosti člověka", nýbrž že je určována charakterem společenských vztahů. Divoké mravy se v člověku udržely po celé věky ne proto, že se v nich odráží dřímající živočišné instinkty člověku vrozené, ale především proto, že na člověka měly rozhodující vliv protichůdné společenské vztahy. Veškeré „divoké" city lidí jako lačnost, vládychtivost, individualismus, dravost, cynismus atd. se rodí z panství soukromého vlastnictví, z nevyhnutelného kontrastu mezi pohádkovým přepychem vládnoucích tříd a bídou lidových mas. Tento kontrast dělá ze soukromovlastnického instinktu jeden z nejsilnějších lidských pocitů. Socialistické společenské zřízení odstraňuje nesmiřitelné rozpory mezi společností a osobností a tím ničí hospodářské a politické příčiny dravé vlčí morálky.
      Ve společnosti, která se teprve nedávno stala socialistickou, jsou ještě přežitky kapitalismu ve vědomí lidí velmi živé. Nevymizí okamžitě případy rozkrádání, podvodnictví, nešetrného zacházení s národním majetkem. Za kapitalismu zlodějství a zpronevěra jsou nevyhnutelné. Zloději a podvodníci tam nemají v úmyslu podkopávat společenské základy. V jejich zájmu není odstranění soukromého vlastnictví, nýbrž jen „přechod" majetku z jedněch rukou do druhých. A proto velcí zlodějové, kteří zpravidla pocházejí z majetných tříd, se v buržoazní společnosti ani neodsuzují. Ve „veřejném mínění" propadají jen tehdy, když byla krádež provedena veřejně, ne dost obratně.
      V socialistickém státě osoby, ukládající o společný majetek, podrývají samé základy státního zřízení a jsou trestány nejen státem, ale zároveň jsou odsuzovány lidem.

      III. V. I. Lenin

      Otázka spojení osobních a společenských zájmů je hlavní, ústřední otázkou morálky. Buržoazní morálka podřizuje společenský zájem zájmu osobnímu a jakékoliv jiné řešení otázky nazývá potlačováním osobnosti. Na rozdíl od individualistického pojetí osobnosti jako protikladu společnosti vychází marxismus-leninismus z toho, že nesmiřitelný konflikt mezi osobností a společností neexistuje a že podmínkou svobodného rozvoje každého jednotlivce je svobodný rozvoj všech. Komunismus nepotlačuje svobodný rozvoj individuality, ale komunisté se domnívají, že rozkvět osobnosti a harmonie mezi zájmem osobním a společenským jsou možné jen na základě přednostního postavení zájmu společnosti.
      Socialistické zřízení, které zaručuje člověku právo na práci, na vzdělání, na odpočinek na sociální zabezpečení ve stáří, které ho chrání před nezaměstnaností a chudobou, poprvé v historii lidstva položilo skutečné základy osobní svobody.
      Po staletí byly masy pracujících, tvůrci všech hmotných statků, odsouzeny k hmotnému nedostatku a duchovní zaostalosti. V socialistických státech byl miliónovým masám otevřen přístup ke kultuře. Mezi laureáty státních cen byli vedle slavných vědců řadoví dělníci a družstevní zemědělci, kteří svou tvůrčí prací zdokonalovali výrobní procesy. Tito řadoví lidé byli průkopníky vědy, nositeli technického pokroku, v čemž byl také jasný důkaz rozvoje osobnosti v socialistických státech.
      V kterékoli vykořisťovatelské společnosti existuje svoboda jen pro příslušníky vládnoucích tříd a jen potud, pokud představují svou třídu. V kapitalistické společnosti se člověk vždy snaží uhnout břemenu nucené práce. Názor na práci jako na těžké a nedobrovolné zaměstnání, přání urvat státu co nejvíce a pracovat co nejméně, žije v socialistické společnosti mezi zaostalými živly ještě dlouho po socialistické revoluci. Proto Lenin mluvil o nutnosti zachovat přísnou státní kontrolu nad mírou práce a spotřeby.
      Revoluce v názorech lidí na práci, přeměna práce z těžkého břemene v čestné zaměstnání vedou k tomu, že se pokrokoví lidé přestávají dívat na práci jen jako na prostředek k zachování existence. Práce se stává organickou potřebou - život bez práce by byl bezobsažný, nudný, nesmyslný. V socialistické práci rostou a formují se takové vlastnosti lidí jako pracovitost, iniciativa, vynalézavost, soudružská svépomoc, čestnost, pravdivost, pocit důstojnosti a další. Tyto vlastnosti je nutno v lidu všemožně upevňovat.
      Humanismus v socialistickém slova smyslu znamená především rozřešení sociálních otázek. Neomezuje se formálním vyhlášením práv osobnosti a demokratických svobod, ale vyžaduje boj za materiální podmínky nutné pro kulturní a blahobytný život lidu. V letech druhé světové války se s ohromnou silou projevil humanistický charakter sovětské společnosti. Sovětský svaz zachránil civilizaci Evropy před fašistickými barbary.
      Socialistický člověk nestaví svůj soukromý život proti společenskému. Osobní život socialistického člověka nemůže být jen jeho „soukromou" záležitostí; musí být podřízen společenským zájmům.
      Lenin kladl veliký důraz na boj s přežitky kapitalismu v osobním životě, na boj s buržoazními předsudky ve vztahu muže k ženě. Proti buržoaznímu manželství, založenému na špinavém obchodním ujednání, proti maloměšťácké „svobodě lásky" a přechodným svazkům staví Lenin proletářské manželství, založené na lásce a vzájemné náklonnosti.
      Komunismus nehlásá asketickou morálku, neničí radost ze života, avšak odsuzuje buržoazní honičku za požitky a zapomínání na společenskou povinnost. Nejdůležitější společenskou povinností lidí socialistické společnosti jsou mravní závazky k rodině, výchova dětí. V socialistické společnosti upevnění a rozvoj rodiny plně odpovídají cílům socialistické výstavby.
      Socialistickým lidem je vlastní zdravý, optimistický světový názor, který nemá nic společného s prohnilým přesvědčením, že se vše na světě i bez naší účasti uspořádá k lepšími. Nikdy, ani v nejtěžší chvíli neopouští komunisty víra ve vítězství. Komunisté však nikdy nepočítali s tím, že vítězství přijde samo sebou. Náš optimismus nenabádá ke klidnému rozjímání, nýbrž k neúnavnému boji za lepší budoucnost, za štěstí lidstva.
      Protože se vědomí lidí zpožďuje za jejich bytím, jsou v socialistické společnosti vedle pokrokových lidí ještě zaostalci, nositelé staré morálky - zbabělci, lenoši, podvodníci atd., objevují se ještě nacionalistické a náboženské přežitky. Pokud je boj proti nositelům staré morálky přehlížen a zanedbáván, vede to k tragickým důsledkům, jako v Československu v roce 1989 či v Sovětském svazu roku 1991, kde pracující lid nedokázal zabránit náporu kontrarevoluce, socialistické zřízení se zhroutilo a společenský pokrok se za několik následujících let vrátil o několik desítek let nazpět.

Připravil Leopold Vejr