Pokus o obhajobu vůdce, kterého vlastní hnutí zavrhlo

Přidáno v úterý 16. 12. 2008


J. V. Stalin - výřez z obrazu F. Šurpina Ráno naší vlasti

I.

      Josef Vissarionovič Stalin, vl. jm. Džugašvili, narozen 21. prosince 1879 v Gori, Gruzie, Ruská říše, zemřel 5. března 1953 v Moskvě, Ruská sovětská federativní socialistická republika, Svaz sovětských socialistických republik.
      Snad všichni, kdo se někdy zabývali nejnovějšími dějinami, uznají, že J. V. Stalin byl jednou z nejvýznamnějších osobností 20. století. Už se ale těžko shodnou na tom, v jakém smyslu. Ještě za Stalinova života o něm v mnoha státech světa vycházely publikace, které při zmínkách o něm skloňovaly slovo genialita ve všech pádech, a nezdráhaly se používat ani věty typu: „Je to spasitel." Obdobně o Stalinovi mluvili politici i běžní lidé na celém světě, pokud jej takto chápali, nebo pokud si chtěli získat jeho přízeň a upevnit pozice.
      Pamětníci, kteří nejsou proti Stalinovi zaujati, mnohokrát potvrdili, že Stalin nijak nelpěl na chvalozpěvech pěných na jeho osobu. Ale na druhé straně jim nemohl do roztrhání těla bránit, když jej sami lidé (zdaleka ne jen komunisté) takto chápali. A pak, v tvrdých bojích s vnějšími i vnitřními nepřáteli, které provázely celé období, kdy stál J. V. Stalin v čele sovětské komunistické strany, bylo nanejvýš účelné, aby lid důvěřoval svému revolučnímu vůdci.
      Brzy po Stalinově smrti se k němu většina světového komunistického hnutí obrátila zády. Hlavní úlohu v tom hrál jeho následník v čele strany Nikita Sergejevič Chruščov, který pro pošpinění památky Stalina „odhalil" na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 Stalinův „kult osobnosti". To nebyl nový termín. Francouzský komunista Henri Barbusse (1873 - 1935) napsal ve své knize „Stalin": „V novém Rusku je úžasný kult Stalina, ale tento kult je založený na důvěře a vyvěrá zdola." Chruščov sám mohl tedy směle „kult osobnosti" Stalina kritizovat, protože sám žádný „kult Chruščova" neměl a mít nemohl, neměl totiž onu důvěru zdola. Naopak celý Sovětský svaz, jeho komunistickou stranu a celé komunistické hnutí zdiskreditoval nejen před světem, ale i před vlastním lidem.
J. V. Stalin v r. 1900       Po útocích na Stalina zahájených Chruščovem a opakovaných jeho nohsledy nastala situace, že řada komunistů i široké masy obyvatel většiny socialistických států přestala uznávat Stalina, a souběžně s tím přestala uznávat úspěchy, kterých pod jeho vedením Sovětský svaz dosáhl. Po pádu světové socialistické soustavy a útoku na vše komunistické, socialistické a vůbec pokrokové si ideologové antikomunismu nemuseli argumenty proti Stalinovi vymýšlet. Našli je ve spisech a projevech někdejších činitelů komunistického hnutí, kteří byli za Stalina z dění v hnutí vyřazeni (Trockij) nebo se naopak probíjeli vzhůru a po Stalinově smrti uchvacovali moc (Chruščov).
      Nejzásadnější na kritikách Stalina, ať již vedených ze strany komunistů, buržoazních liberálů či fašistů, je to, že ve skutečnosti nejsou zaměřeny jen proti Stalinovi, ale i proti Leninovi. Ne proti „stalinismu", ale proti leninismu, proti marxismu epochy imperialismu a proletářských revolucí. Stalin totiž v teorii i v praktické politice vycházel z Leninových prací a zásad. Jako nejschopnější Leninův spolupracovník dokázal nejlépe jeho teze vysvětlit, obhájit i prakticky použít. Na Lenina se odvolával pravidelně a pozdější ideologové kritizující Stalina museli Lenina citovat velmi opatrně, aby nemuseli dát Stalinovi za pravdu.
      Jak uvádí Ludo Martens, předseda Belgické strany práce (nar. 1946) ve své knize „Jiný pohled na Stalina" (česky OREGO, 1995), většina výpadů proti Stalinovi má svůj základ v dílech zavilého nepřátele sovětské moci L. D. Trockého (1879 - 1940). A Trockij bojoval proti Leninovi stejně zuřivě jako později proti Stalinovi. Stavěl se proti budování socialismu v jedné zemi v očekávání „světové revoluce", čímž revoluční proces jen podkopával, spojenectví proletariátu s chudým rolnictvem považoval za nemožné a stál proti Leninovi ve všech zásadních otázkách i v době, kdy pracoval po jeho boku.
      Již v roce 1904, a opakovaně později, označoval Trockij Lenina za „fanatického rozkolníka", „buržoazně demokratického revolucionáře", „fetišistu organizace", „přívržence kasárenského režimu", „diktátora, který chce svou osobou nahradit ústřední výbor", který „chtěl zavést diktaturu nad proletariátem" a pro něhož „je jakékoli vměšování odlišně myslících elementů patologickým jevem". Lenin podle Trockého vytvořil „ortodoxní teokracii" a „autokraticko-asijský centralismus". Když v čele Komunistické strany Ruska (bolševiků) stanul jako její generální tajemník (ještě za Leninova života v dubnu 1922) J. V. Stalin, Trockij jen kritiku Lenina rozšířil a poté plně přenesl na něj.
      Sovětská společnost se s trockismem rychle vypořádala: v hlasování v rámci strany v roce 1927 získali stoupenci Trockého jen 1 - 1,5% hlasů. Trockij byl ze strany vyloučen, později vyhoštěn na Sibiř a nakonec vypovězen ze SSSR. Z emigrace až do svého zavraždění v roce 1940 prosazoval svržení Stalina a bolševiků v zájmu přípravy na válku s fašismem, protože Stalin a bolševické vedení prý oslabovalo obranyschopnost. V očekávání napadení SSSR fašisty chtěl odstranit vedení strany a státu - tím se stal přímo posluhovačem hitlerovců.
První setkání V. I. Lenina a J. V. Stalina v Tammerforsu r. 1905 - z obrazu J. A. Vepchvadzeho       Odpůrci Stalina často tvrdí, že Lenin ve své „politické závěti" (poznámkách diktovaných mezi 23. 12. 1922 a 5. 1. 1923) označil za svého nástupce Trockého a Stalina odsoudil. Pravdou je, že Lenin poukazoval na některé Stalinovy nedostatky (kritizoval jeho „hrubost" a „nedostatek snášenlivosti, zdvořilosti a pozornosti") a upozornil, že Stalin „soustředil ve svých rukách nezměrnou moc a já si nejsem jist, že ji může vždy používat dostatečně obezřele". O Trockém se pak ale Lenin vyjadřuje, že „neupoutal pozornost jenom vynikajícími vlastnostmi" a kritizuje jeho „nadměrné sebevědomí, přemrštenou zálibu pro čistě administrativní stránku věcí", jeho boj proti ústřednímu výboru a jeho „nebolševismus". V případě Zinověva a Kameněva upozorňuje, že jejich zrada v době říjnové revoluce (kdy vyzradili plánované povstání) nebyla náhodná. O Bucharinovi píše, že není dokonalý marxista a nepochopil dialektiku.
      To znamená, že Stalin vychází z Leninova hodnocení naprosto nejlépe a pokud Lenin žádá nahradit Stalina ve funkci generálního tajemníka někým, kdo by měl Stalinovy skvělé vlastnosti a neměl jeho nedostatky, nemyslí tím žádného tehdejšího bolševického činitele (a už vůbec ne Trockého!), protože takový prostě neexistoval.
      S oblibou je využíváno toho, že Lenin nadiktoval 5. března 1923 dopis Stalinovi s výtkou, že Stalin neoprávněně pokáral Krupskou, a Lenin po něm žádá buď omluvu nebo přerušení styků. Jenže Stalin Krupskou pokáral oprávněně, protože lékaři zakázali Leninovi politickou činnost, a Krupská se snažila mu dodávat politické zprávy, které by zhoršovaly jeho zdravotní stav.
      Rozšířené je tvrzení, že Leninovo hodnocení tehdejších nejvýznamnějších bolševických činitelů Stalin utajil. To není pravda, dle Leninova přání s ním byl seznámen XIII. sjezd strany, a na veřejnost tehdy dopis sjezdu nebyl vydán, protože k tomu nebyl určen. Stalin splnil Leninovo přání i v tom, že na 1. plenárním zasedání ÚV po XIII. sjezdu žádal o zproštění funkce generálního tajemníka. Jednomyslně, tedy i Trockým, Zinověvem a Kameněvem, mu bylo uloženo, aby zůstal. O rok později požádal o zproštění funkce znovu, a opět mu byla ponechána. Měl snad dezertovat?      

V. I. Lenin a J. V. Stalin - akvarel P. V. Vasiljeva

II.

      Sovětský svaz i po Leninově smrti kráčel mílovými kroky k socialismu a komunismu. Po období Nové ekonomické politiky mohlo být přikročeno k industrializaci a kolektivizaci zemědělství. Je známo, že velké škody způsobilo nadměrné urychlování kolektivizace a boj za kolektivizaci nikoli přesvědčováním, ale donucováním. Toto urychlování a donucování nebylo však nařízeno „z centra" a od Stalina, ale pocházelo od místních orgánů sovětské moci. Chudé rolnictvo, po staletí zbídačované statkáři a nejbohatšími sedláky - kulaky, bylo v postupu proti svým bývalým utlačovatelům velmi radikální.
      U mnohých chudých rolníků si však kulaci udržovali respekt podporovaný náboženstvím a protibolševickou propagandou. Bolševická strana nejprve usilovala o spolupráci s kulaky a o zapojení kulaků do kolchozů, ale vzhledem k tomu, že kulaci kolchozy cíleně rozkládali, musela usnesením ÚV z 5. ledna 1930 přejít „od politiky omezování vykořisťovatelských tendencí kulaků k politice likvidace kulaků jako třídy". Zároveň ustavila, že „je nepřípustné dovolovat kulakům, aby se připojovali ke kolchozům".
V. M. Molotov, J. V. Stalin a V. I. Lenin v redakci Pravdy r. 1917 - obraz P. V. Vasiljeva       Po tomto usnesení se kulaci vrhli do boje se sovětskou mocí na život a na smrt. Pálili úrodu, podpalovali stodoly, domy, budovy, poráželi zvířata, čímž způsobovali hlad, a zabíjeli bolševiky a jejich příznivce.
      Likvidace kulaků ovšem ve většině případů neznamenala jejich likvidaci fyzickou. Kulaci (tvořící 3 - 5% obyvatel v obilnářských oblastech a 2 - 3% v neobilnářských) byli rozděleni do tří kategorií: do I. kategorie spadali aktivní kontrarevolucionáři, kterým byly konfiskovány výrobní prostředky a soukromý majetek, byli posláni do vězení nebo do pracovních táborů a někteří odsouzeni k trestu smrti. Členové jejich rodin spadali do kategorie II spolu s ostatními politicky aktivními kulaky. Těm byla konfiskována převážná část výrobních prostředků a části majetku a byli posláni do vyhnanství. Většina kulaků však byla v kategorii III, kterou bylo možno připojit k sovětské moci. Těm byla odebrána jen část výrobních prostředků a byli přemístěni jen v rámci svého okresu.
      Proti urychlování kolektivizace se Stalin postavil svým článkem z 2. 3. 1930 „Opojení z úspěchu". Po jeho zveřejnění došlo k poklesu kolektivizace, ale po něm opět ke konsolidaci a nárůstu. V roce 1936 byla kolektivizace dokončena.
      Při kolektivizaci nezemřely zdaleka miliony lidí, a většina z obětí zemřela nikoli vinou fyzické likvidace, ale katastrofálních hygienických podmínek, které tehdy ještě panovaly na celém sovětském venkově. Přesídlování bylo také charakteristické špatnou organizací, mnohým se podařilo z transportů uprchnout, někteří se po čase směli z táborů a z vyhnanství vrátit (v roce 1933 byla z pracovních táborů propuštěna polovina lidí poslaných tam za kolektivizace), a antikomunistická propaganda používá počty uprchlých a navrácených i počty přirozených úmrtí k „obětem".
Vystoupení J. V. Stalina na II. Všesvazovém sjezdu sovětů po smrti V. I. Lenina - perokresba P. V. Vasiljeva       Oblíbeným nástrojem antikomunistické propagandy je „ukrajinský hladomor" na počátku 30. let, který je z velké části dílem buržoazní falzifikace, na které se podílely hlavně USA a fašistické Německo. Lži o ukrajinském hladomoru a genocidě měly v německém obyvatelstvu vyvovat představu, že fašistická okupace ukrajinské obyvatelstvo vysvobozuje z bolševického teroru.
      Jak poukazuje Ludo Martens ve svém „Jiném pohledu na Stalina", bylo prokázáno, že řada „svědků" vypovídajících v těchto státech o sovětském hladomoru v SSSR nikdy nebyla, nebo zde byla v jiném období a na jiných místech, než o kterých se zmiňují. Navíc fotografická dokumentace „hladomoru" byla z velké části podvržená a použitá z jiných materiálů, zejména z fotografií ze skutečného hladomoru po občanské válce (doloženo je jejich otištění již v roce 1922!). Nacistická propaganda využívala proti SSSR „svědectví" kontrarevolucionářů z občanské války. Po válce byla plně převzata propagandou USA a přidána k ní byla „svědectví" kolaborantů s fašisty uprchlých ze SSSR. Ve starších i současných amerických „dokumentech" o hladomoru svědčí aktivní nacisté a záběry v nich obvykle nepocházejí ze 30. let, ale z doby před rokem 1917 (!), z občanské války a dokonce z blokády Leningradu za 2. světové války! Cizinci, kteří v době údajného hladomoru byli ve zmiňovaných oblastech, tyto výmysly popřeli.
      Buržoazní autoři používají pozoruhodné metody ke „zjištění" počtu obětí „hladomoru", při kterých docházejí až k číslu 5,5 - 10 milionů Ukrajinců (z 25 milionů obyvatel Ukrajiny v roce 1932!). Různá srovnání počtu obyvatel ale nerespektují pokles porodnosti způsobený povolením potratů, migraci obyvatel nebo třeba to, že 2 - 3 miliony kozáků bylo při sčítání v r. 1926 považováno za Ukrajince, kdežto v r. 1939 za Rusy, z čehož buržoazním odborníkům vyšel úbytek Ukrajinců o další 2 - 3 miliony („obětí hladomoru")…
      Pravdou je, že na Ukrajině byl v letech 1932 - 1933 hlad (buržoazní autoři často tvrdí, že až do roku 1935 nebo dokonce 1937). Ten byl ale způsoben kulaky a kulaci byli i největším počtem jeho obětí, protože si zničili úrodu a porazili dobytek a mysleli si, že je stát vezme na milost a pomůže jim. Což se nestalo. K uspokojivému vývoji nepřispělo ani to, že v letech 1930 - 1932 bylo sucho a v roce 1933 i epidemie tyfu.
      Sovětskou vládou byla zajištěna mimořádná opatření pro překonání hladu - do postižených oblastí byla posílána osiva, potraviny, píce, traktory a nákladní automobily, pracovalo se na zlepšení organizace. Takže řeči o tom, že Stalin nechal Ukrajince vyhladovět a pomřít, jsou čirým nesmyslem.

J. V. Stalin v železničních dílnách v Tbilisi r. 1926 - z obrazu I. M. Toidzeho

III.

      Pro upevňování a rozvoj socialistické společnosti bylo nutné provádět boj proti byrokracii, proti tomu, aby se sovětské zřízení nestalo něčím samozřejmým a odtrženým od lidu, něčím, za co již není třeba bojovat. Později, zejména od nástupu Chruščova, byl již tento boj zanedbáván, což významně usnadnilo ovládnutí komunistické strany renegáty Gorbačovova typu a restauraci kapitalismu.
      Boj proti byrokracii vedli ve 30. letech zejména Stalin, Ždanov a Kirov. Pozoruhodné je, že jediné zpřístupněné archivy komunistické strany z této doby jsou ty, které za války ukořistili nacisté. Tyto archivy vypovídají o tom, jak byly tehdy diskuze ve straně demokratické, že se do všech funkcí vybíralo z více kandidátů a o těchto kandidátech se hlasovalo. Stalin a ostatní tehdejší vedoucí činitelé prohlašovali, že funkcionáři strany musí znát vlastnosti a schopnosti sobě podřízených pracovníků, že mezi vedoucími funkcionáři a členskou základnou musí být užší kontakt a že je třeba vyzdvihovat nové kádry. To bylo ovšem pozdějším zrádcům typu Chruščova a Gorbačova zcela cizí!
      V roce 1934 byl v Petrohradě zavražděn jeden z nejvýznamnějších bolševických vůdců S. M. Kirov. Jeho vražda upozornila na to, že nepřátelé sovětské moci se vetřeli do strany a rozkládají ji zevnitř. V roce 1936 následoval proces proti trockisticko-zinověvovskému bloku.
J. V. Stalin a S. M. Kirov v Leningradě r. 1926       Rozkladná činnost Trockého a Zinověva byla bolševickou stranou odsouzena již v roce 1927. Trockij ani poté nepřestal bojovat proti sovětské moci a byl proto poslán na Sibiř. Zinověvovci a po nich i mnozí trockisté provedli sebekritiku a byli proto znovu přijati do strany. Zinověv a Kameněv, o kterých Lenin v roce 1923 napsal, že jejich zrada v okamžiku povstání v říjnové revoluci nebyla náhodná, pak znovu bojovali proti linii strany a spojovali se s Trockým, byli proto ze strany vyloučeni a posláni na Sibiř.
     Po procesu se Zinověvem, Kameněvem a společníky následoval proces s Bucharinem a jeho spolupracovníky. Bucharin již v r. 1918 kryl plán na zatčení Lenina, Stalina a Sverdlova, ve 30. letech byl pak představitelem sociálně demokratické úchylky - bojoval proti „stalinismu", stavěl se za demokracii s více politickými stranami, s opozicí, i s nacionalisty, prosazoval maximální decentralizaci. Propadl také kapitulantství, což bylo před hrozící německou agresí zvláště nebezpečné. Ideově byl Bucharin předchůdcem Chruščovovy linie, která KSSS ovládla ve 2. polovině 50. let.
      Procesy 30. let jsou dnes považovány za projev „stalinské" zvůle a nezákonnosti a přiznání v nich za vynucená. V roce 1938 však i velvyslanec USA a známý advokát Joseph Davies (rozhodně ne komunista) konstatoval, že obvinění se provinili proti sovětským zákonům, jejich zločiny jsou podepřeny důkazy a nemůže být vznesena rozumná pochybnost proti obvinění a trestu. Vyjádřil se, že „byla dokázána existence nesmírně závažného spiknutí".
      Upevnění sovětské společnosti a potlačení opozičních skupin před německým napadením bylo důležitým předpokladem vítězství ve válce s fašistickou imperialistickou agresí. Významnou úlohu s něm hrál proces s maršálem Tuchačevským a jeho spojenci, kteří připravovali státní převrat. Oproti tehdejším obviněním je dnes sice známo, že tak činili bez spojení se zahraničními mocnostmi, ale pouze z osobních kariéristických pohnutek, ale to nijak nesnižuje jejich nebezpečnost v tehdejší situaci. V procesu byla odsouzena opozice v Rudé armádě, která by mohla za války začít kolaborovat s Němci nebo se jim vzdát.
     V Rudé armádě tehdy rozkladně působila Tokajevova skupina, která se vyslovovala pro buržoazní demokracii, a Tokajev přiznal, že jeho skupina plánovala zavraždění Kirova a Kalinina, ale Kirova pak zabila jiná skupina, se kterou byli v kontaktu. Zavraždění Stalina prý Tokajevova skupina odmítla, protože došlo již k mnoha neúspěšným pokusům vedoucím k velkým ztrátám. Tato skupina připravovala za účelem převzetí moci ozbrojené povstání.
J. V. Stalin v předsednictvu sjezdu kolchozníků - úderníků - z obrazu G. M. Šegala       Snaha o vymýcení byrokracie se konkrétně projevila ve Ždanovově kampani na oživení strany a Ježovově honu na nepřátele sovětské moci. Nikolaj Ježov stanul v čele NKVD (lidového komisariátu pro vnitřní záležitosti) v roce 1936. Jeho předchůdce Genrich Jagoda byl kritizován za přílišný liberalismus a podporu Bucharina a v roce 1938 popraven. V roce 1938 byl již ovšem zbaven funkce i Ježov a v roce 1940 byl popraven i on. Míru jeho provinění je obtížné posoudit, ale o mnohém svědčí to, že na jeho místo nastoupil L. P. Berija, který měl podíl na urychlení úmrtí J. V. Stalina a za vážné porušování socialistické zákonnosti byl v roce 1953 popraven.
      Velká čistka měla kromě pozitivních i řadu negativních rysů. Jednak se skuteční zločinci často vyhnuli zatčení pouhým přemístěním do jiné oblasti SSSR, jednak někteří funkcionáři VKS(b) horovali za bezdůvodné vyloučení poctivých členů jen proto, aby ukázali svou „bdělost" nebo aby zvýšili počet nespokojených s čistkami a vyvolali nepokoje. Krom toho se v čistce dostali k moci i lidé typu Beriji, který se svými společníky vedl tažení proti všem svým odpůrcům včetně zastáncům Stalina.
      K často zveličovaným počtům obětí represí uvádí L. Martens ve svém „Jiném pohledu na Stalina", že největší počet vězňů v pracovních táborech (GULAG) byl v roce 1951. Většina z těchto vězňů byli ovšem běžní zločinci odsouzení z jiných než politických důvodů - bylo jich 1 948 158. Z politických důvodů zde bylo 579 878 vězňů, z nich však většina - 334 538 - za zradu Sovětského svazu, totiž za kolaboraci s fašisty. Tedy žádní „staří bolševici, kteří se stavěli proti Stalinově tyranii", jak je nám dnes často prezentováno!
      Jak už jsem zmiňoval v počátku článku, velmi negativní úlohu hrál v období před vypuknutím 2. světové války Trockij. Ten z emigrace hlásal, že je nutno svrhnout Stalina a bolševiky v zájmu přípravy na nacistickou válku, protože Stalin a bolševické vedení prý oslabuje obranyschopnost. Zrádnou trockistickou linii československému lidu vysvětlil a argumenty antikomunistů znamenitě vyvrátil Klement Gottwald ve své řeči „Trocký ve spolku s Hitlerem" z 10. února 1937 (K. Gottwald: Se sovětským svazem na věčné časy, Orbis, Praha 1949, str. 31 - 47).

J. V. Stalin mezi dětmi na Tušinském letišti r. 1936

IV.

      Od roku 1939 až dosud brojí antikomunisté proti sovětsko-německé dohodě o neútočení podepsané v Moskvě 23. srpna 1939. Avšak tato dohoda byla v dané situaci pro Sovětský svaz nezbytná. Je zde patrná podobnost s rokem 1917 po vítězství Velké říjnové socialistické revoluce. SSSR chtěl uzavřít smlouvy nejprve s Anglií, Francií a Polskem. Anglie a Francie ale nezmocnily delegace pro podepsání a Polsko odmítlo. Díky podepsání dohody sovětské vedení oddálilo německý útok a zajistilo si lepší výchozí pozice pro budoucí válku s Německem. K tomu patřilo i rozšíření území SSSR o pobaltské státy, kde byly smeteny reakční vlády usilující o spolupráci s Německem, o západní část Ukrajiny, Běloruska a Polska. Po válce s Finskem a jednání s Rumunskem rozšířil SSSR své území také o strategicky důležitou oblast v Karelii poblíž Petrohradu a o většinu území Moldávie. Socialistické přeměny v těchto oblastech však byly z velké části vypuklým válečným konfliktem odsunuty do pozdějších let.
      Nacistické Německo zaútočilo nejprve na Anglii a Francii, které byly méně schopné odporu než Sovětský svaz. SSSR byl Německem napaden až 22. června 1941. Počínaje Chruščovovou „tajnou zprávou" účastníkům XX. sjezdu KSSS v roce 1956 se šíří tvrzení, že po napadení SSSR nacistickým Německem Stalin propadl poraženectví, ve dnech 22. 6. - 3. 7. (do svého památného projevu) se skrýval a „naléval se vodkou". Ve skutečnosti Stalin hned 22. června jednal - ve 3.40 byl oznámen německý útok, ve 4.30 se již shromáždilo politbyro. Na rozdíl od Chruščova, který podrobil v roce 1956 Stalinovo vedení vojenských akcí zdrcující kritice, se o Stalinovi jako vůdci obrany SSSR nejvýznamnější vojenští velitelé té doby Žukov a Vasilevskij vyjadřují ve svých pamětech napsaných v 70. letech velmi kladně. Stalin mnohokrát za války prokázal svou odvahu a zásadovost, například tím, když při bezprostředním ohrožení Moskvy odmítl hlavní město opustit.
Zasedání prezídia Nejvyššího sovětu SSSR       Za 2. světové války utrpěl Sovětský svaz nesmírné škody, ale vítězným postupem Rudé armády osvoboditelky až do Berlína nebývale zvýšil svou mezinárodní autoritu. Představitele imperialistických mocností, včetně zarytých antikomunistů Churchillova typu, donutil spojit se s ním proti mocnostem fašistické osy. Spolu s autoritou Sovětského svazu sílila v celém světě autorita jeho komunistické strany a jejích představitelů v čele s generálním tajemníkem a předsedou Rady lidových komisařů (od roku 1946 Rady ministrů) Stalinem. V širokých masách pracujícího lidu sílily myšlenky socialismu zvláště na územích osvobozených Rudou armádou nebo domácími partyzány vedenými komunisty.
      Válečné rány Sovětský svaz zacelil tak rychle, že to vzbudilo údiv všech buržoazních ekonomů, kteří doufali, že zůstane válkou na dlouho oslaben. Již v roce 1946 byla vyhlášena nová pětiletka a v roce 1948 průmyslová výroba překročila stav z roku 1940. Imperialisté stále otevřeněji projevovali snahu využít armád mobilizovaných do boje s fašismem pro boj proti SSSR. K němu chtěli použít dokonce i zbytky fašistických jednotek. Obrácení zahraničních vojenských jednotek antifašistické koalice proti SSSR vyznával i generál Heliodor Píka, v roce 1949 prý neprávem popravený.
      Sovětskému svazu vyhrožovali i atomovou zbraní, jejíž účinnost američtí imperialisté dvakrát demonstrovali na japonském civilním obyvatelstvu. Přítrž tomuto jednání však učinilo v roce 1947 prohlášení ministra zahraničí SSSR V. M. Molotova, že Sovětský svaz má také k dispozici jadernou zbraň, a ještě něco navíc. Tím „něčím navíc" byla vodíková bomba. Sovětský svaz však s těmito zbraněmi hromadného ničení neměl žádné destruktivní záměry, naopak vedl mezinárodní kampaň proti válce a za zákaz jaderného zbrojení.
Soudruzi J. V. Stalin a V. M. Molotov       Vítězný postup Rudé armády a růst autority komunistického hnutí umožnil po roce 1945 vznik světové socialistické soustavy. Komunistické strany tehdy přijaly statisíce nových členů, často ze sociální demokracie, a staly se silně přístupné oportunismu a buržoaznímu nacionalismu. Pro usměrňování práce jednotlivých stran bylo v roce 1947 založeno Informační byro komunistických a dělnických stran, zkráceně Informbyro. Bylo částečnou náhradou Komunistické (III.) internacionály založené z Leninova popudu v roce 1919 a rozpuštěné v roce 1943. (Dodnes se vedou spory, zda bylo rozpuštění Komunistické internacionály prospěšným krokem. Ostatně v roce 1956 zaniklo i Informbyro.)
      S ohledem na nebezpečný vývoj v Komunistické straně Jugoslávie přijalo v roce 1948 Informační byro komunistických a dělnických stran rezoluci o tom, že KS Jugoslávie zastává buržoazně nacionalistické postoje a rozbila tak jednotnou frontu proti imperialismu a že Jugoslávie pod jejím vedením degeneruje v běžnou buržoazně demokratickou republiku. Obvinění měla reálný základ. Titovo jugoslávské vedení odmítalo združstevňování zemědělství, třídní boj a diktaturu proletariátu, hlásalo vítězství socialistického sektoru čistě ekonomickými prostředky, později obnovilo volný nákup a prodej půdy a najímání zemědělských dělníků. Po rezoluci Informbyra zahájil Tito hon na komunisty sympatizující se SSSR, kterých bylo zatčeno více než 200 tisíc. Zastánci rezoluce byli přirovnáváni k Hitlerově páté koloně. Jugoslávie začala bojovat proti „sovětskému státnímu kapitalismu a imperialismu" a podporovala americkou agresi v Koreji. Teprve N. S. Chruščov, jehož politická linie se postupem času stále více blížila jugoslávské, měl zájem na normalizaci vztahů s Titovou Jugoslávií.
      Po druhé světové válce se bolševické vedení v čele se Stalinem opět zaměřilo i na boj proti oportunismu v Sovětském svazu, a to proti všem jeho odstínům, z nichž jako nejzákladnější jmenuje L. Martens a) trockismus - menševismus zakamuflovaný ultralevými frázemi, b) bucharinovství - sociálně demokratickou úchylku, c) bonapartimus - militaristickou orientaci v armádě a d) buržoazní nacionalismus.
      L. Martens upozorňuje, že imperialismus nikdy nepřestal s infiltrací tajných agentů a skupováním renegátů, kteří se společně snažili využít a posílit všechny formy oportunismu v SSSR. Stalin se však v této době bohužel dopustil zásadní chyby vyhlášením teze, že „není třídní základna pro převládnutí buržoazní ideologie". Podcenil, že i v socialistické společnosti přetrvává nebezpečí byrokratismu, technokratismu a honby za výsadami.
Soudruzi Buďonnyj, Vorošilov a Stalin na tribuně Leninova mauzolea       Československo přistoupilo k politickým procesům po sovětském vzoru ihned po Vítězném únoru 1948. Vyjma skutečných nepřátel nastolené diktatury proletariátu, kteří museli být v tehdejších podmínkách zostřeného třídního boje nelítostně potrestáni, však byli perzekuováni i mnozí komunisté, kteří se činů na ně svalených vůbec nedopustili nebo sice svým oportunismem a kariérismem přinášeli do stranického a společenského života negativní tendence, ale byli odsouzeni za smyšlené nebo silně nadsazené zločiny. V 60. letech byli plně rehabilitováni, aby pak někteří z nich mohli v krizových letech 1968 - 1969 znovu potvrdit svou protistranickou orientaci.
      J. V. Stalin byl v období po druhé světové válce mezi pracujícím lidem Sovětského svazu a nových lidově demokratických států na vrcholu obliby. Oprávněně byl symbolem všech úspěchů Sovětského svazu od Leninovy smrti. Významní umělci psali o Stalinovi básně, písně a dokonce i pohádky pro děti. Často to byla i hodnotná díla, viz Nezvalovu báseň „Stalin" z roku 1949. Chvalořečení Stalina nabývalo někdy rozměrů vzbuzujících až úsměv, zvláště v jeho životopise a různých sbornících vydaných v roce 1949 k jeho 70. narozeninám. Je známo, že Stalin, stejně jako Lenin, nebyl nijak nadšen těmito chvalozpěvy na svou osobu. Nicméně již v období před vypuknutím druhé světové války si jistě Stalin uvědomoval, že sovětský lid musí jít do války s důvěrou ve své revoluční vůdce a jejich pokyny, a přestával tedy tolik projevovanému zbožňování své osoby bránit.
      Není těžké si představit, jak těžko se vyrovnávali přesvědčení komunisté s hanobením Stalina brzy po jeho smrti, kdy jej Chruščov hanebně očernil v dojemné shodě s trockisty a vůbec oportunisty a antikomunisty všech odstínů a celého světa, odstranil z dějin komunistického hnutí téměř všechny zmínky o něm a ponechal jen několik negativních.

J. V. Stalin - z obrazu A. M. Gerasimova

V.

      Často diskutovanou otázkou je to, jak je možné, že Stalin i přes dlouholetou snahu o potírání oportunismu a očistu strany od všech nepřátelských živlů umožnil ve svém nejbližším okolí vegetovat takovým zrádcům, jakými byli Chruščov a Berija, kteří pak nastoupili cestu k utlumení světového revolučního procesu a postupné restauraci kapitalismu.
      Významným ideologem VKS(b) 30. a 40. let byl A. A. Ždanov, který hrál zásadní úlohu v konsolidaci strany a byl považován za možného Stalinova nástupce. Zemřel však v srpnu 1948. Na počátku 50. let se pak zhoršil i zdravotní stav Stalina, což umožnilo kariéristickým skupinám kolem Chruščova a Beriji nerušeně soupeřit o moc. Principielní bolševiky, kteří neměli takové ambice, postupně odstavovali tito zrádci od moci. Tak tomu bylo i s jedním s nejvýznamnějších a nejrespektovanějších sovětských státních a stranických činitelů té doby V. M. Molotovem. Ten ve svých vzpomínkách (F. I. Čujev: Vzpomínky Molotova, OREGO 1996) ze 70. a 80. let vypovídá, že Berija zastával ještě pravicovější pozice než Chruščov, chtěl povolit soukromou iniciativu v lehkém průmyslu, „zmírnit" kolchozní systém, vrátit se k Nové ekonomické politice a „udržovat dobré vztahy" se západními zeměmi a Titovou Jugoslávií. Molotov také vzpomíná, jak se mu Berija na tribuně mauzolea 1. května 1953 přiznal, že uspíšil Stalinovu smrt. Molotovovi prý řekl: „Nechal jsem ho zemřít. Všechny jsem Vás zachránil." Tím narážel na to, že Stalin chtěl omladit politbyro a snažil se prosadit kádrové změny, které by možná vedly k odstavení kariéristů od moci. Ale už na to neměl sílu.
      V roce 1952 se sešel XIX. sjezd sovětské komunistické strany, který změnil její název z Všesvazové komunistické strany (bolševiků) na Komunistickou stranu Sovětského svazu. Předchozí sjezd se konal v roce 1939! Stalinovi už jeho zdravotní stav neumožňoval, aby na XIX. sjezdu přednesl hlavní projev, svěřil jej proto členu politbyra G. M. Malenkovovi. Malenkovova zpráva na XIX. sjezdu konstatovala, že boj proti nepřátelům leninismu před německým napadením připravil zemi k aktivní obraně. Nebýt jej, byli by sovětští komunisté ostřelováni z fronty i ze zázemí a boj by prohráli. Chruščov později význam předválečných procesů s oportunistickými skupinami popíral, některé jejich „oběti" nechal rehabilitovat, ale k plné rehabilitaci tehdejších odsouzených přistoupil až na konci 80. let Gorbačov, který se tak důsledně držel Bucharinova vzoru, že Sovětský svaz dovedl až k rozpadu na jednotlivé republiky a restauraci kapitalismu a umožnil pád celé světové socialistické soustavy.
      Malenkov ve své zprávě kritizoval také byrokratismus, formalismus i bezstarostnost, požadoval důsledné uplatňování kritiky a sebekritiky (na což vše se již brzy za Chruščovova vedení rezignovalo). Dále Malenkov žádal „odhalit nezákonnosti, radou pomoci čestným pracujícím, potrestat nenapravitelné". Varoval před podceněním ideologické práce, které by vedlo k posílení vlivu buržoazní ideologie (Chruščov tvrdil pravý opak: důležité jsou zejména ekonomické otázky). Po Stalinově smrti už bohužel nebyl Malenkov tak důsledný jako pod jeho vedením a v nastalém boji o moc byl nakonec v roce 1957 vyloučen ze strany v Molotovově „protistranické skupině".
      Nejradikálněji a doslova přes mrtvoly se v posledních letech Stalinova života dral k moci bezuzdný kariérista L. P. Berija. Ten vedl se Stalinem spory i v oblasti čistek, což se projevovalo tím, že Stalin se snažil odstranit Berijovy lidi a Berija Stalinovy ochránce a bolševiky blízké dříve Stalinovu věrnému spolupracovníku Ždanovovi. To se pravděpodobně promítlo i na sovětské poradce v zahraničí a tím i průběh politických procesů v Československu, kde za nezákonnostmi stáli patrně především Berijovi sloužící bezcharakterní kariéristé.
      Když 5. března 1953 J. V. Stalin ve věku 74 let zemřel, Berija znovu dosadil své lidi do stranických a státních orgánů. V tehdejším vedení KSSS však neměl Berija mnoho spojenců a podporu proti němu získal Chruščov. Jednou z jeho mála zásluh bylo, že 24. 7. 1953 byl Berija zatčen a 23. 12. i se spolupracovníky zastřelen.
J. V. Stalin se všemi řády, které obdržel. Obvykle nosil jen jednu hvězdu hrdiny socialistické práce.       Předsedou Rady ministrů SSSR se stal po Stalinově smrti G. M. Malenkov a prvním tajemníkem KSSS N. S. Chruščov, který přešel na pravicově oportunistické pozice a na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 vystoupil s kritikou Stalinova „kultu osobnosti", která vážně oslabila světové komunistické hnutí a umožnila nástup na cestu jeho rozpadu.
      Stalinovi nejbližší spolupracovníci vyjma představitelů nové politické linie Chruščova a Mikojana byli brzy po jeho smrti odstaveni z veřejného dění. V roce 1957 se již jednalo o osm z deseti členů předsednictva (politbyra) zvolených XIX. sjezdem v roce 1952. L. Martens hovoří ve svém „Jiném pohledu na Stalina" o porážce stoupenců marxismu-leninismu způsobené jejich „malou politickou prozíravostí a smířliveckým duchem". To ostatně uznává ve svých pamětech i velký, ale po Stalinově smrti málo rozhodný a důsledný revolucionář V. M. Molotov.
      V roce 1957 byla z KSSS vyloučena tzv. protistranická skupina v čele s Molotovem, Kaganovičem a Malenkovem. Rehabilitována nebyla ani po kritice a sesazení Chruščova novým vedením v čele s L. I. Brežněvem v r. 1964. „Dějiny sovětské společnosti" z roku 1976 uvádějí, že „proti linii XX. sjezdu KSSS se postavili lidé, kterým vyhovovaly dřívější metody řízení, omezující socialistickou demokracii a zákonnost. (...) Avšak žádnou významnější podporu nezískali. Plenární zasedání ústředního výboru KSSS v létě 1957 jejich linii odsoudilo a vyloučilo je z ústředního výboru." Stalinův blízký spolupracovník K. J. Vorošilov (předseda prezídia Nejvyššího sovětu od r. 1953) byl „odstaven" až v roce 1960, ale za vedení L. I. Brežněva byl znovu členem ÚV od r. 1966 až do své smrti v r. 1969.
      Chruščov zcela změnil linii KSSS i většiny bratrských komunistických stran. Kladl důraz na přátelství s kapitalistickými státy, zatímco mezi socialistickými prohluboval rozkol, oceňoval revizionistickou Jugoslávii, propagoval vítězství socialismu parlamentní cestou bez socialistické revoluce a jeho hodnocení současnosti a předpovědi brzkého přechodu ke komunismu byly zcela mimo realitu. S neblahými důsledky Chruščovova revizionismu se Sovětský svaz nevyrovnal ani v následujícím období, kdy v čele KSSS stál L. I. Brežněv, ač určité pozitivní kroky podniknuty byly a dokonce ani Stalin nebyl už tak zatracován, jako dříve (ne nadarmo antikomunisté a pravicoví oportunisté přezdívají Stalinově éře „stalinismus" a Brežněvově „neostalinismus").
      Stalin opakovaně upozorňoval na možnost rozložení socialistické společnosti a komunistické strany oportunisty zevnitř. Jeho předpovědi se, bohužel, v Sovětském svazu a ve většině socialistických států později naplnily.
Pomník J. V. Stalina, který stál v Praze na Letné v l. 1955 - 1962       Znamenitou pomůckou k poznání předválečné historie Sovětského svazu a marxisticko-leninských zásad uplatňovaných jeho komunistickou stranou jsou i dnes „Dějiny VKS(b)" sestavené redakcí v čele se Stalinem a vydané v SSSR v roce 1938 a u nás v roce 1951. Historie plně potvrdila oprávněnost závěrů shrnutých na konci této knihy.
      V bodu 4 se praví: „Mohlo by se zdát, že bolševici věnovali příliš mnoho času boji proti oportunistickým živlům ve straně, že přeceňovali jejich význam. To je však naprosto nesprávné. Není možné trpět ve svých řadách oportunismus, tak jako není možno trpět vřed ve zdravém organismu. Strana je vedoucí oddíl dělnické třídy, jeho přední tvrzí, jeho operační štáb. Není možno trpět, aby v hlavním štábu dělnické třídy se roztahovali lidé malomyslní, oportunisté, kapitulanti a zrádci. Vést boj na život a na smrt proti buržoazii a mít přitom ve vlastní tvrzi kapitulanty a zrádce, by znamenalo dostat se do situace lidí, do kterých je stříleno zpředu i zezadu. Není těžké pochopit, že takový boj by musel skončit jen porážkou. Tvrz je možno nejsnáze ztéci zevnitř. Aby bylo dosaženo vítězství, je třeba především očistit stranu dělnické třídy, hlavní štáb dělnické třídy a její čelnou tvrz, od kapitulantů, desertérů, stávkokazů a zrádců."
      Tomu se za Chruščova a pozdějších vůdců nevěnovala dostatečná pozornost. Stalinova předpověď se naplnila a takový boj skončil pro komunisty porážkou.
      Neméně poučný je bod 5: „Dějiny strany nás dále učí, že strana nemůže dostát své úloze vůdkyně dělnické třídy, dává-li se zaslepit úspěchy, začne-li propadat velikášství, přestává-li vidět nedostatky ve své činnosti, bojí-li se přiznat své chyby, bojí-li se včas je otevřeně a čestně napravit." (...) „Můžeme vyhlásit jako zásadu, že dokud bolševici budou udržovat spojení se širokými lidovými masami, budou nepřemožitelní. A naopak, postačí, aby se bolševici odtrhli od mas a ztratili s nimi spojení, aby se pokryli byrokratickou rzí, a tím pozbudou veškeré síly a stanou se bezvýznamnými."
      To se za Chruščova a pozdějších vůdců stalo. Stalinova předpověď se naplnila, komunisté pozbyli veškeré síly a ve společnosti se stali bezvýznamnými, čekajíce na nové revoluční vůdce, jakými byli Lenin a Stalin.
      Chce-li někdo tvrdit, že na počátku pádu socialismu stál Stalin, mohu s ním souhlasit, ale jen potud, že Stalin nedokázal ještě za svého plného zdraví a rozhodnosti prosadit a udržet mladší důsledné bolševické vedení, které by po jeho smrti zúčtovalo se všemi kariéristy deroucími se k moci a udrželo v praxi, nikoli květnatými slovy, leninské pojetí strany a socialismu.

Leopold Vejr, listopad 2008