Vývody z díla L. I. Brežněva poučné i pro dnešek

Přidáno v pátek 12. 12. 2008


L. I. Brežněv jako první tajemník dněpropetrovského oblastního výboru KS(b)U v roce 1947

      Před třiceti lety, v roce 1978, vyšly v Moskvě knihy Malaja zemlja (Malá země), Vozrožděnije (Znovuzrození) a Celina, napsané generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu Leonidem Iljičem Brežněvem (1906 - 1982). Následujícího roku byly vydány i v Československu jako Vzpomínky (L. I. Brežněv: Vzpomínky, Svoboda, Praha 1979.)

      Byl jsem požádán o to, abych shrnul některé zajímavé myšlenky z těchto knih. Beletrické knihy L. I. Brežněva nejsou totiž jen vzpomínkami na tři významná období v dějinách Sovětského svazu - Velkou vlasteneckou válku, poválečnou obnovu hospodářství a zúrodňování panenské a ladem ležící půdy - ale také zdrojem důležitých teoretických tezí, které jsou takto, zasazené do děje knih, bližší lidem než v politických projevech.

      Kniha „Malá země" popisuje hrdinné boje o malý, ale strategicky důležitý úsek země u Novorossijska, jichž se plukovník L. I. Brežněv účastnil jako zástupce náčelníka politického oddělení Jižního frontu. Připomenu závěr této knihy:

      Do posledního dne jsme pohřbívali věrné soudruhy, po celé cestě jsme viděli stopy fašistických zvěrstev, viděli jsme plačící matky, vdovy, které jsme nemohli utěšit, hladové siroty. A kdyby se mě dnes někdo zeptal, jaký hlavní závěr jsem si vyvodil, když jsem prošel válkou od prvního do posledního dne, odpověděl bych: už nikdy nesmí být. Válka už nikdy nesmí být.
      Šťastný je politik, šťastný je státník, který může vždycky říkat to, co si opravdu myslí, dělat to, co považuje opravdu za nutné, usilovat o to, v co opravdu věří. Když jsme vyhlašovali mírový program, když jsme na mnoha mezinárodních setkáních přicházeli s iniciativou zaměřenou k odstranění nebezpečí války, dělal jsem to, usiloval o to, říkal to, v co jako komunista hluboce a bezmezně věřím. A to je snad to nejdůležitější, co jsem si vyvodil ze zkušenosti z velké války.

      V knize „Znovuzrození" popisuje L. I. Brežněv práce na obnově válkou zničené Ukrajiny, kde byl od roku 1946 prvním tajemníkem Záporožského a od roku 1947 Dněpropetrovského oblastního výboru Komunistické strany (bolševiků) Ukrajiny. Věnuje se tu proto blíže teoretickým otázkám budování socialismu:

      Při této příležitosti bych chtěl zdůraznit, jak těsně souvisí včerejšek země, cesta, kterou jsme prošli, s vytyčením nových úkolů. Rok od roku narůstá rozmach našich plánů, rozsah a složitost problémů a řešit se musejí na nové úrovni, novým způsobem. Přitom je však nutno brát v úvahu bohatou praxi výstavby socialismu, historickou zkušenost strany a lidových mas.
      (...) Stále naléhavěji vyvstává úkol včasného soustředění prostředků na hlavní směry, správné stanovení priority, to znamená posloupnosti řešení problémů podle jejich významu pro národní hospodářství.
      Schopnost objevit ony konkrétní články, kde je možné s minimálními náklady dosáhnout největšího a nejrychlejšího efektu, schopnost přistoupit k řešení jakéhokoli úkolu z hlediska konečného výsledku - právě v tom spočívá umění plánování a hospodářského řízení vůbec.
      Prostě, máme-li to říci leninsky, stanovení těch článků, které drží celý řetěz, má pro nás i nadále rozhodující význam.

      Důležitá je zmínka o významu uvědomělosti, komunistické morálky a vnitrostranické práce: L. I. Brežněv

      Mnoha lidem se zdálo, že všechno začíná a končí nedostatkem materiálu. Ten nedostatek pochopitelně opravdu existoval, ale současně bylo jasné, že lidé se odnaučili přemýšlet o vlastních omylech. Pro neustálý shon, spory, naléhavé starosti se rozplizla perspektiva, ztrácelo se to hlavní.
      (...) Cementu je nesporně zapotřebí. Bez něho se beton dělat nedá. Ale daleko důležitější je, aby člověk, který beton ukládá do hráze, chápal, proč je třeba ho ukládat a pěchovat za dvacetistupňového mrazu ve čtyřicetimetrové výšce. Hitlerovci měli mnoho techniky a všeho, čeho je pro boj třeba. A přece jsme zvítězili my, protože my i vojáci, které jsme vedli do boje, jsme hluboce chápali, ve jménu čeho jdeme na zteč nepřátelských opevnění chrlících oheň a smrt. Proto musí stranické organizace považovat za úhelný kámen své činnosti úkol výchovy lidí. A když už o tom hovoříme, pak bude jistě dříve i cement a všechno ostatní a všechno u nás půjde mnohem lépe.

      Velkým omylem je domnívat se, že člověk potřebuje jen hmotné stimuly. Nikoli, sovětský člověk potřebuje velmi mnoho - vědomí vlastní účasti na velkém díle, snahu prosadit se v práci, hrdost na své umění, vážnost soudruhů, úctu.

      Každý z nás ví, že když chce strana řešit nějakou složitou otázku, zvyšuje aktivitu ve vnitrostranické práci. Bude-li na stavbě přísná stranická kázeň, pak zavedeme pořádek a práce se celkově zlepší. Protože není takový příkaz, který by pro komunistu znamenal více než příkaz strany...

      Když už byl úkol vytyčen, musí se také splnit! S léty jsem dospěl k tomuto stanovisku: zvýšení organizovanosti, kázně a odpovědnosti je neoddělitelné od kontroly plnění usnesení. Kdyby naši vedoucí hospodářští pracovníci důsledně plnili všechna rozhodnutí, která sami udělali, pak bychom o mnoha nedostatcích dávno nehovořili.

      Nesmírně důležitá je pro komunistické hnutí otázka kádrů, otázka lidí, a to jak samotných komunistů, tak ostatního pracujícího lidu, který chtějí komunisté oslovit a získat na svou stranu. To je ostatně vyjádřeno i v dnešním hesle strany: „S lidmi pro lidi". L. I. Brežněv se i ve „Znovuzrození" dosti věnuje této otázce:

      Chtěl bych vůbec podotknout, že pamatovat si lidi, zvláště dobré lidi, je pro stranického pracovníka jak lidskou, tak profesionální povinností. Neustálý styk s nimi je nutný. Obohacuje stranického pracovníka, upevňuje jeho spojení se životem, pomáhá, jak se říká, z první ruky se seznámit s plány, zájmy, potřebami lidí. Konečně bývá docela prostě příjemné objevit pro sebe dorbého člověka - dělníka, kolchozníka, stavbaře, agronoma, umělce, novináře, vědce. Nikdy jsem na to nelitoval času a sám charakter stranické a politické práce tomu naštěstí napomáhá.

      Kdo se dopustil amorálního činu - vyměňte ho! Raději ať tam není nikdo. Alespoň všichni uvidí, že na tom místě nikdo není, že je třeba vyslat sem pevného pracovníka. Nebo se vážně, celým kolektivem zasaďte o jeho převýchovu.

      I zde bych chtěl zdůraznit jeden důležitý rys vedoucího stranického pracovníka: musí umět nenahrazovat jiné pracovníky, ale spolupracovníky nacházet, důvěřovat jim, dělit se s nimi o starosti a práci, důležité otázky řešit kolektivně. Generální tajemník ÚV KSSS L. I. Brežněv ve chvílích odpočinku (1971)

      V té době už jsem dokonale pochopil, že dokonce i když se s někým rozcházíte v názoru na zásadní otázku, musíte se snažit, abyste se ho lidsky nedotkli, nezaháněli ho do kouta, neponižovali ho. Dá se říci: „Plácáte nesmysly!" - ale když to ten člověk myslí upřímně, dá se říci: „Děkuji za radu, budeme o tom přemýšlet. A co kdybychom to zkusili takhle...?" Pochopil jsem, že je třeba potlačovat emoce, že na místě, na které mě postavila strana, nemám právo na nedomyšlená slova. Když jsem svolával lidi na poradu, opravdu jsem se s nimi radil, nechal jsem každého vyslovit jeho názor a nespěchal jsem s názorem vlastním. Jsou přece i takoví soudruzi, že uhodnou „šéfův" názor, a hotovo, jiné mínění už od nich neuslyšíte.
      Vedoucí pracovník je všem na očích a nemůže proto projevovat nerozhodnost, slabost. Ať má na srdci cokoli, musí být navenek klidný, mít dobrou náladu a držet nervy na uzdě, aby z něho i na ostatní přecházel pocit jistoty. Někdy nedoceňujeme úlohu humoru, ale velmi často se dá pomoci věci i vtipem.

      Stranický funkcionář musí brát soudruhy v práci takové, jací jsou. Je povinen znát jejich nedostatky, ale vidět i jejich přednosti a využívat jich.

      Nechce-li stranický funkcionář zaostat, musí se učit po celý život.

      Velký význam v práci komunistů má kritika a sebekritika. Na to pamatuje i L. I. Brežněv ve svém díle „Znovuzrození":

      Když člověk zná svou věc, je jí oddán, usiluje o dobro pro všechny, pak je třeba ho podpořit. Cíl je jediný: napravit, usměrnit, vychovat pracovníka, a ne ho zlomit. Hlavní je odhalit jeho přednosti a využít jich pro věc.
      Otázka kritiky a sebekritiky je tak důležitá, že považuji za potřebné se u ní zvláště zastavit. Ne náhodou stojí v článku 49 naší nové ústavy, že každý občan SSSR má právo předkládat státním orgánům a společenským institucím návrhy na zlepšení jejich činnosti, kritizovat nedostatky v práci. A zdůrazňuje se tu, že pronásledování za kritiku se zakazuje.
      Tento článek základního zákona považuji za zásadně důležitý. Usilujeme-li dnes o vysokou, já bych řekl, o nejvyšší organizovanost, chceme-li upevnit kázeň ve všech ohledech - pracovní, technologickou, plánovací kázeň - pak nutně potřebujeme zainteresovaný, bedlivý, kritický pohled na skutečný stav. Ten nám pomůže zajistit potřebnou společenskopolitickou atmosféru. Atmosféru rodící snahu pracovat efektivněji, produktivněji, lépe, vytvářející ovzduší nesmiřitelnosti k fluktuantům a lajdákům, ke každému projevu nedbalosti a nehospodárnosti, podfukářství a uvádění zkreslených údajů.
      Chránit vedoucího pracovníka před kritikou znamená přispět k jeho konci. Ten, kdo přestává přijímat kritiku, je pro věc ztracen.

      Jak příznačné pro nedávné události v Komunistickém svazu mládeže, kde několik jedinců raději, než aby přijalo kritiku, se postavilo proti ostatním soudruhům a nadále se nevěnují žádné pozitivní práci, jen poškozují a rozkládají hnutí! L. I. Brežněv - komisař kombinovaného pluku 4. ukrajinského frontu - na přehlídce vítězství v Moskvě v červnu 1945

      Kritika není čokoláda, aby člověku zachutnala. Jen lehkomyslný, prázdný člověk je schopen vyslechnout výtky, usmívat se a hned všechno vypudit z hlavy. (...) Ale kritika vyvolává u opravdových bolševiků energii, z nespokojenosti se rodí elán, snaha lépe pracovat.

      Nesmíte si myslit, že mnoho kritických připomínek je svědectvím špatné situace. Naopak: čím více otevřené, veřejné kritiky, tím lepší stav věcí.

      Když vzpomínám na svou práci v oněch letech a probírám v paměti mnohá setkání s lidmi, vidím, že jsem si u nich vážil především vytrvalosti, samostatného myšlení, znalosti věci, zvýšeného citu pro nové, umění včas si povšimnout a podpořit iniciativu a tvůrčí úsilí mas. Musím podotknout, že i dnes jsou tyto vlastnosti, chcete-li, tento styl práce, pro nás nejpotřebnější, potřebnější než cokoli jiného. Je důležité do důsledku vymýtit z praxe hospodářského řízení ustrašenost a váhavost, zbytečné obracení se k vyšším instancím s nedůležitými otázkami, snahu zbavit se odpovědnosti, svrhnout ji na cizí bedra. Bohužel se s těmito jevy stále setkáváme.
      Ve své praxi jsem se snažit podporovat přemýšlivé, odvážné, progresivní lidi. Věděl jsem, že se to vždycky stokrát vyplatí.

      Otázce kádrů se věnuje i kniha „Celina" popisující zúrodňování kazachstánských celin, dříve nevyužité úrodné půdy, v 50. letech. L. I. Brežněv byl v této době, v letech 1954 - 1956, nejprve druhým a pak prvním tajemníkem ÚV KS Kazachstánu.

      Nejednou jsem musel hovořit o citlivém vztahu ke kádrům. Myslím pochopitelně lidi, kteří prací dokázali, že dělat umějí. Nejde však o to, aby se odpouštělo všechno. Pracovníky neschopné, nepoctivé je třeba rozhodně vyměňovat.

      L. I. Brežněv věnoval pozornost péči o pracující lid osídlující dříve neobydlené oblasti Kazachstánu. Řediteli sovchozu (státního statku) odpověděl na jeho obavy, že přistěhovalí mladí lidé brzy půjdou jinam:

      „Přemýšlet o tom, jak stabilizovat kádry. Já vidím dvě možnosti. Musíte sem zavolat děvčata. Dojičky, pracovnice k secím strojům, telefonistky, kuchařky, lékařky, učitelky - copak je to pro ně málo práce už dnes? A co teprve zítra? Zavolejte děvčata, a mozí chlapci tady zůstanou navždycky. Nu - a druhá cesta - zvěte sem ženáče s rodinami, ale napřed pro ně vytvořte normální životní podmínky. A tak tuhle půdu osídlíme."
      Když se to tak vezme, hovořili jsme vlastně o plánování lidského štěstí. Každý potřebuje dům, rodinný krb, potřebuje lásku, děti. Stát, společnost nemohou mladému chlapci vyhledat, jak se zastara říkalo, tu souzenou, ale musí se snažit zařídit to tak, aby v zemi nebyly čistě „mužské" okresy nebo „ženská" města. A řeší-li se demografické problémy se zalostí věci, mladí lidé se navzájem najdou a budou šťastni. Oni také šťastni musí být, protože bez toho není možný šťastný rozvoj země.

      Zcela zásadní pro komunistické hnutí v každé etapě jeho vývoje je bezpochyby otázka vedoucích pracovníků, revolučních vůdců. Když L. I. Brežněv v „Celině" hovoří o svévoli N. S. Chruščova, který nebral ohled na názory ostatních, uvádí k tomu:

      Neuvádím tuto skutečnost proto, abych dokázal, že stranický, státní funkcionář musí být současně stavitelem komunikací, ekonomem, inženýrem atd. To ne, ale musí znát zákony obecného vývoje a opírat se o konkrétní vědecké a praktické znalosti. A rozhodně se nesmí považovat za jedinou a neomylnou autoritu ve všech oblastech lidské činnosti.
      Moderní ekonomika, politika, společenský život jsou tak složité, že je může zvládnout pouze mohutný kolektivní rozum. A je třeba poslouchat názory vědců, a to nikoli jen jednoho zaměření nebo jedné školy, je třeba umět radit se s lidem, abychom se vyvarovali všelijakého potácení se „ode zdi ke zdi", ukvapených a nepromyšlených autoritativních rozhodnutí. Ta jsou zvláště nebezpečná tehdy, když jde o všestranný hospodářský, sociální a kulturní rozvoj celé velké zeměpisné oblasti, o dlouhodobou politiku v této oblasti, o schopnost vidět daleko kupředu.

      Hlavním rysem světového dění v době politického působení L. I. Brežněva byl zápas světa socialismu se světem imperialismu. Ve „Znovuzrození" o něm píše: L. I. Brežněv na slavnostním zasedání k 20. výročí zúrodnění celiny a ladem ležící půdy v březnu 1974

      Ve světě probíhá soutěžení dvou společenských soustav. Začalo to za Leninova života, pokračuje dnes, a nevyhnutelně se srovnává - kdo vytavil kolik oceli, vytěžil ropy, vyrobil elektrického proudu, obilí, bavlny. Počítáme to my, počítají to i naši ideologičtí odpůrci. Jsou nuceni uznat, že Sovětský svaz v mnoha ohledech dostihl a v řadě významných ekonomických ukazatelů i daleko předstihl například USA, avšak stále vystrkují do popředí ty ekonomické ukazatele, v nichž největší kapitalistická velmoc zatím ještě neztratila prvenství.
      Přitom pečlivě zamlčují, pokoušejí se před svými čtenáři a posluchači zatajit historické podmínky, jaké jsme měli my a jaké měli oni. V tomto podle jejich slov „čestném" soutěžení jedna strana, oddělená od nepřátelských vpádů oceánem, na každé válce vydělávala, a druhá byla vystavena neustálým provokacím, nesla nejtěžší břímě válek a ničení, byla nucena začínat v mnoha oblastech div ne od nuly. Tak tomu bylo i v Záporožské a Dněpropetrovské oblasti - to jsem viděl na vlastní oči. Tak tomu bylo v celé zemi: druhá světová válka zničila třetinu našeho národního majetku.
      Člověk se musí mimoděk zamyslet nad tím, co všechno jsme mohli dokázat, o kolik bychom se bývali dostali kupředu v sociálním i ekonomickém rozvoji, kdyby nám nikdo nepřekážel, neházel klacky pod nohy, neodtrhoval nás od mírové práce, kdyby nás závody ve zbrojení nenutily věnovat značné síly a prostředky na obranu země. A jak silné je sovětské zřízení, náš lid, když přes všechny ty překážky a obtíže jsme dosáhli vysoké úrovně ekonomiky, vědy, kultury, s níž jsme dospěli k šedesátému výročí Října!

      O nesmírně složitých podmínkách, v jakých budoval sovětský lid socialismus, se zmiňuje L. I. Brežněv opětovně i v „Celině":

      Během hrdinných desítek let obětoval náš lid pro budoucnost mnoho, zažil těžké zkoušky. V některých údobích jsme měli nedostatek doslova všeho - hřebíků a petroleje, obuvi a kartounu, střechy nad hlavou i chleba. A strana vždy lidu otevřeně říkala: těžkosti a nedostatky překonáme společnou usilovnou prací a náš život bude postupně stále lepší a lepší. A také se rok od roku zlepšoval, přestože země byla nucena podstupovat stále nové zkoušky.
      Pochopitelně člověk, který v určitém údobí našich dějin nebyl jaksepatří vybaven a zajištěn, to neměl v konkrétní situaci lehké a někdy to měl i pořádně těžké. V tomto ohledu zažily potíže všechny generace sovětských lidí. Lid žádné země nemusel prožít takové zkoušky jako náš. Ale podívejte se na náš život vcelku. Neustále zaznamenával vzestup. Ať byly překážky jakékoli, vždycky jsme je překonali. A dnešní skutečnost se liší od dřívější, jako se kosmická loď liší od rolnického povozu.

      Hrdinství se může projevit různě. Týž člověk se může s nasazením života vrhnout do hořícího domu, ale není schopen vykonávat den co den jednotvárnou práci. Existuje hrdinství okamžiku. Existuje hrdinství těžké doby v životě všeho lidu - příkladem může být válka. A existuje hrdinství všedních dnů, kdy se lidé vědomě a dobrovolně odsuzují k práci s překážkami, přestože vědí, že na jiném místě by je mít nemuseli.

      Autor uvádí v „Celině" řadu příkladů takového „hrdinství všedních dnů". Ano, sovětští lidé museli vyvinout značné úsilí, aby se zlepšovala jejich životní úroveň. Komunistická strana o zlepšení životní úrovně lidu důsledně usilovala, zároveň se však stavěla proti poživačnému konzumnímu způsobu života a zbytečnému plýtvání. L. I. Brežněv píše: Generální tajemník ÚV KSSS L. I. Brežněv

      Najdou se ještě soudruzi, kteří jsou ochotni házet milióny a miliardami a takzvané maličkosti přehlížejí. A přitom jedním z klíčových úkolů je šetrné, racionální využívání všeho, co máme k dispozici, co bylo v zemi vyrobeno. Plýtvání je nepřípustné, a čím větší je rozmach ekonomiky, tím citelněji se takový nehospodárný přístup projevuje.

      Výběr citátů z knih L. I. Brežněva bych rád zakončil úryvkem z projevu v Alma-Atě v roce 1974 přiblíženého v knize „Celina":

      ...skutečný význam historických událostí a významných politických rozhodnutí se zpravidla neprojevuje ihned, dokud jsou stopy ještě čerstvé, ale až později, kdy se dají porovnat záměry a výsledky, zhodnotit skutečný vliv těchto událostí a rozhodnutí na ty či ony stránky života. Historický odstup, který stírá podrobnosti a podružnosti, umožňuje tím lépe, plastičtěji vidět to hlavní, nejdůležitější.

      Tak i my můžeme s odstupem desítek let vidět a hodnotit hrdinnou cestu, kterou prošel lid Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí v budování socialistické společnosti, úspěchy, kterých dosáhl, i chyby, kterých se dopustil, a které výrazně napomohly pádu světové socialistické soustavy a návratu společenského pokroku o dlouhé desítky let nazpět.

Připravil Leopold Vejr