Leninovo poselství k mládeži stále aktuální

Přidáno ve středu 3. 12. 2008


V. I. Lenin

      Vladimír Iljič Lenin (1870 - 1924) se ve své práci často zabýval otázkami mládeže a její práce v komunistickém hnutí. Ve svých článcích, brožurách, knihách a projevech se věnoval úkolům mládeže v boji proti carismu a imperialismu, za vítězství socialistické revoluce a po jejím vítězství v roce 1917 boji mládeže za udržení a upevnění prvního státu světa budujícího socialismus.
      Leninovy teze jsou dnes všechny starší 80 let, často však i sta let. Bez důkladné znalosti tehdejších skutečností nebo bez řádných encyklopedických slovníků a vysvětlivek už leccos z nich nemohou mladí lidé plně pochopit. Myslím si ale, že stojí za připomenutí několik Leninových myšlenek, které jsou pro komunistickou mládež stále aktuální.

      Lenin se rozsáhle zabýval postavením nejen pracující, ale i studující mládeže v carském Rusku. V roce 1897 napsal v kritice knihy S. N. Južakova „Otázky osvěty“:

      „Podstata třídní společnosti (a tedy i třídního vzdělání) záleží v úplné právní rovnosti, v úplné rovnoprávnosti všech občanů, v úplné rovnoprávnosti a dostupnosti vzdělání pro majetné. Žák stavovské školy musí příslušet k určitému stavu. Třídní škola nezná stavy, zná jen občany. Vyžaduje od svých žáků bez rozdílů jen jedno: aby za své vyučování zaplatili. Třídní škola vůbec nepotřebuje různé programy pro bohaté a pro chudé, protože ty, kteří nemají prostředky na zaplacení studia, nemohou si zaplatit za učební pomůcky, vydržovat žáka po celou dobu studií - ty třídní škola jednoduše k střednímu vzdělání nepustí. (...) Třídní škola se neuzavírá před nikým, kdo má na studium prostředky.“ (Perly narodnické plánománie, poprvé otištěno r. 1898 ve sborníku Ekonomické studie a stati“)

      Pro vysvětlenou dodávám, že stavy byly společenské skupiny feudální společnosti. Hle, jak dávnou dobou se nám může zdát rok 1897, a přece se dnes potýkáme s podobnými problémy, jako tehdy! I u nás od roku 1990 směřuje zvolna školství k tomu, aby vzdělání bylo dostupné jen bohatým žákům a studentům. Existují ještě neplacené vysoké školy, ale i při studiu na nich musí studenti platit vysoké částky za učební pomůcky či, nejsou-li z okolí, za ubytování. Navíc velké množství soukromých placených vysokých škol, obvykle s nižším náporem uchazečů, umožňuje snazší získání vysokoškolského diplomu a znevýhodňuje tak chudší studenty. Tento problém se přenáší už i do nižších stupňů vzdělání, kde mohou děti bohatých rodičů navštěvovat nejrůznější „prestižní“ střední, ale i základní a mateřské školy, a pro některé pracující je často finančně náročné udržet dítě na běžné „bezplatné“ škole.

      V. I. Lenin věnoval velkou pozornost vzdělávání mládeže. Jeho nutnost shrnul ve větě:
      „Bez vědění jsou dělníci bezbranní, dělníci s věděním jsou síla!“ (Nač myslí naši ministři, napsáno r. 1895 pro časopis „Rabočeje Dělo“). Ale zabýval se také řadou dalších otázek, které mladé lidi zajímají, mimo jiné i otázkami lásky, manželství a prostituce. Požadoval zrušení zákonů, které postihovaly umělý potrat nebo dokonce šíření lékařských pojednání o ochranných prostředcích. (Dělnická třída a novomalthuziánství, Pravda, 1913). Dnes se může zdát neuvěřitelné, že takové zákony existovaly, ale když vidíme blouznění náboženských fanatiků v kdysi lidově demokratickém Polsku, je nám jasné, že i dnes mají zastánce.
      Lenin se vysmíval buržoazním „bojovníkům s prostitucí“, kteří chtěli bojovat proti prostituci „náboženstvím a policií“ a prosazovali tělesné tresty za kuplířství. V článku „Pátý mezinárodní sjezd pro boj s prostitucí“ (Pravda, 1913) napsal: „Když se rakouský delegát Gärtner pokusil nadhodit otázku o sociálních příčinách prostituce, o nouzi a bídě dělnických rodin, o vykořisťování práce dětí, o nesnesitelných podmínkách, byl nenávistnými výkřiky umlčen.“ Například v dopisech Inese Armandové se stavěl proti jím propagovanému požadavku „volné lásky“, kritizoval buržoazní manželství bez lásky (nikoli manželství jako takové!). V. I. Lenin

      Ovšem hlavním tématem Lenivých děl věnujících se mládeži zůstával její politický boj. V návrhu prohlášení „Jiskry“ a „Zarji“ (což byly tehdejší marxistické listy) v roce 1900 píše, že je za prvé nutno vytvořit společnou stranickou literaturu. „Za druhé je nutno vytvořit organizaci, která se bude zabývat speciálně stykem mezi všemi středisky hnutí, bude dodávat úplné a čerstvé zprávy o hnutí a bude pravidelně zásobovat všechny končiny Ruska periodickým tiskem. (...) Z tohoto našeho úkolu vyplývá přirozeně i program, kterým se musí řídit námi vydávané orgány. Musí v nich být uděleno mnoho místa teoretickým otázkám, tj. všeobecné teorii sociáldemokratismu a její aplikaci na ruskou společnost. (...) Rozumí se samo sebou, že v nerozlučné spojitosti s otázkami teorie tu musí být též obeznamování se s dělnickým hnutím na Západě, s jeho dějinami a jeho současným stavem.
      Dále si klademe za úkol soustavně pojednávat o všech politických otázkách: sociálně demokratická dělnická strana se musí vyslovovat ke všem otázkám, které život přináší ve všech oblastech, k otázkám jak vnitřní, tak mezinárodní politiky, a musíme usilovat, aby každý sociální demokrat a každý uvědomělý dělník si utvořil zcela určité názory ve všech základních otázkách - bez této podmínky je nemožná široká a plánovitá propaganda a agitace.“

      To je velmi poučné i dnes, stačí upravit několik detailů na naše současné poměry: dnešní sociální demokracie už dávno není revolučním hnutím, tedy všechny termíny „sociálně demokratický“ číst jako „komunistický“, místo Ruska dosadit Českou republiku (či bývalé Československo) a místo Západu celý svět.

      V dopise A. A. Bogdanovovi a S. I. Gusevovi z února 1905 Lenin píše:
      „Potřebujeme mladé síly. Radil bych zastřelit přímo na místě každého, kdo si dovolí tvrdit, že lidé nejsou. V Rusku je lidí spousta, je jen třeba v širší míře a odvážněji, odvážněji a v širší míře a ještě jednou v širší míře a ještě jednou odvážněji získávat mládež a nebát se jí. Doba je bojovná. O tom, jak celý boj dopadne, rozhoduje mládež, studentská a ještě více dělnická mládež. Zbavte se všech starých návyků strnulosti, úcty k vysoce postaveným osobám apod. (...) Je třeba směle a rychle sdružovat a zapojovat do práce všechny revolučně iniciativní lidi. Nebojte se toho, že nejsou vyškoleni, nelekejte se toho, že jsou nezkušení a nevyspělí. Za prvé, jestliže je nedokážete zorganizovat a podchytit, půjdou za menševiky a za Gapony a právě svou nezkušeností natropí pětkrát víc škod. Za druhé, události je teď budou učit v našem duchu. Události už všechny učí a každého právě ve vperjodovském duchu.“

      Zde bude nutné opět několik vysvětlení: menševici byli oportunisté v Sociálně demokratické dělnické straně Ruska, kteří získali svůj název od skutečnosti, že při volbách stranických orgánů v roce 1903 byli v menšině (rusky menšinstvo), zatímco bolševici ve většině (rusky boľšinstvo). Gapon byl pop a policejní agent - provokatér, organizátor petice za zlepšení životních poměrů, jejíž předání carovi v Petrohradě 22. ledna 1901 se změnilo v střelbu do davu prosebníků, známou jako „Krvavá neděle“. „Vperjod“ (Vpřed) pak byl bolševický týdeník vycházející v roce 1905 v Ženevě.

      Lenin se ještě před Velkou říjnovou socialistickou revolucí věnoval způsobu práce komunistů se zvláštním důrazem na jejich práci s mládeží. V dopise S. I. Gusevovi z února 1905 píše:
      „Revolucionář z povolání musí navazovat v každém místě desítky nových spojení, svěřovat jim ještě za své přítomnosti všechnu práci, učit je a vychovávat ne poučováním, ale prací. Potom má jet na jiné místo a za měsíc dva se vrátit a prověřit své mladé zástupce.“
      Ano, takových „revolucionářů z povolání“ bylo stejně zapotřebí v carském Rusku v roce 1905, jako v buržoazní České republice v roce 2008.

      Na závěr bych rád připomenul důležité Leninovo poučení z článku „Internacionála mládeže“ z roku 1916:
      „Něco jiného jsou dospělí lidé, kteří matou proletariát a dělají si nárok vést a učit ostatní: proti těm musíme bezohledně bojovat. A něco jiného jsou organizace mládeže, které otevřeně prohlašují, že se ještě učí, že jejich základním úkolem je vychovávat pracovníky socialistických stran. Takovým lidem musíme všemožně pomáhat, musíme se chovat co možná nejtrpělivěji k jejich chybám, snažit se napravovat je postupně a hlavně přesvědčováním, a ne bojem. Často se stává, že se příslušníci generace starší a staré nedovedou náležitě přiblížit k mládeži, která nutně musí docházet k socialismu jinak, jinou cestou, v jiné formě a za jiné situace než její otcové. Z toho důvodu jsme mimo jiné povinni být bezpodmínečně pro organizační samostatnost svazu mládeže, a nejen proto, že se této samostatnosti bojí oportunisté, ale i ze zásadních důvodů. Neboť bez úplné samostatnosti se mládež nedokáže ani vypracovat v dobré socialisty, ani připravit k tomu, aby vedla socialismus kupředu.
      Jsme pro úplnou samostatnost svazů mládeže, ale také pro úplnou svobodu soudružské kritiky jejich chyb! Mládeži nesmíme lichotit.“

Připravil Leopold Vejr