Dějiny a osobnosti komunistického hnutí

I. Stručné dějiny hnutí
II. Zakladatelé marxismu
III. Osobnosti hnutí - Sovětský svaz
IV. Osobnosti hnutí - ostatní zahraniční představitelé - socialistické státy
V. Osobnosti hnutí - ostatní zahraniční představitelé - kapitalistické státy
VI. Osobnosti hnutí - Československo - a) působící pouze před Vítězným únorem 1948
VII. Osobnosti hnutí - Československo - b) působící i po Vítězném únoru 1948

V. OSOBNOSTI KOMUNISTICKÉHO HNUTÍ - Československo
- b) působící i po Vítězném únoru 1948

Klement Gottwald

Klement Gottwald (1896 - 1953)

Československý politik a státník, činitel čs. i mezinárodního revolučního dělnického hnutí, v letech 1929 - 1953 vedoucí představitel KSČ (1929 - 1945 generální tajemník, 1945 - 1953 předseda), 1948 - 1953 prezident ČSR.
Klement Gottwald se narodil jako nemanželský syn zemědělské podruhyně v Dědicích na Hané. Politicky činný byl od svých šestnácti let, od r. 1912, kdy začal pracovat v sociálně demokratické mládeži a dělnické tělovýchovné jednotě ve Vídni, kde se učil truhlářem. Od roku 1915 sloužil jako rakouský voják na frontách 1. světové války, odkud 1918 dezertoval. 1918 - 1920 sloužil v čs. armádě, poté pracoval jako truhlářský dělník v Rousínově, kde se účastnil v prosinci 1920 generální stávky a v roce 1921 založení KSČ. 1921 - 1926 působil jako funkcionář KSČ na Slovensku, kde řídil komunistické listy Pravda chudoby a Hlas ľudu, pracoval též jako redaktor časopisu Spartakus.
Od r. 1925 byl členem ÚV a politbyra KSČ. Stál v čele boje za překonání vnitrostranické krize a bolševizaci KSČ. Tato linie byla prosazena v r. 1929 na V. sjezdu, na němž byl Gottwald zvolen generálním tajemníkem, téhož roku se stal i poslancem Národního shromáždění. 1934 - 1936 byl v ČSR stíhán na základě zákona na ochranu republiky. Nejprve se skrýval před zatčením na různých místech republiky, poté odešel ilegálně do Moskvy, kde se podílel na rozpracování linie lidové fronty proti fašismu a válce a na na přípravě VII. kongresu Komunistické internacionály (1935 byl zvolen tajemníkem jejího výkonného výboru). Do ČSR se navrátil v únoru 1936.
Po přijetí mnichovského diktátu odjel Kl. Gottwald v listopadu 1938 do Moskvy, odkud až do osvobození ČSR řídil v čele moskevského vedení KSČ práci strany doma i v emigraci.
Za 2. světové války a v prvních poválečných letech vedl zápas o lidově demokratický charakter obnovené ČSR, podílel se na vypracování Košického vládního programu. 4. dubna 1945 byl jmenován náměstkem předsedy košické vlády a zvolen předsedou Národní fronty, po volbách 1946 jmenován předsedou vlády. Významně se zasloužil o vítězství československého pracujícího lidu v únoru 1948 a prosazení Ústavy 9. května. 14. června 1948 byl zvolen prezidentem ČSR. Měl podstatný podíl na vypracování generální linie budování socialismu v ČSR vyhlášené IX. sjezdem KSČ v r. 1949.
6. března 1953 vedl Kl. Gottwald čs. stranickou a vládní delagaci na pohřbu J. V. Stalina v Moskvě. Po návratu podlehl již dříve se projevující srdeční chorobě a 14. března zemřel v důsledku prasklé aorty. Jeho nabalzamované tělo bylo umístěno do prostor Národního památníku v Praze na Vítkově, kde bylo vystaveno do r. 1962, kdy bylo v souvislosti s „bojem proti kultu osobnosti" zpopelněno a popel uložen tamtéž. Po kontrarevoluci r. 1989 byla urna s popelem Kl. Gottwalda přemístěna na pražské Olšanské hřbitovy.

Antonín Zápotocký

Antonín Zápotocký (1884 - 1957)

Československý politik a státník, činitel čs. revolučního dělnického hnutí, prezident ČSR v l. 1953 - 1957. Hrdina socialistické práce (1953), trojnásobný držitel Řádu Klementa Gottwalda (1953, 1954, 1955). Jeho otec Ladislav Zápotocký - Budečský (1852 - 1916) byl jedním z prvních průkopníků socialismu v Čechách a zakladatelem českoslovanské sociální demokracie v r. 1878. Antonín Zápotocký působil v sociálně demokratickém hnutí od r. 1900, 1907 - 1911 byl krajským tajemníkem soc. dem. strany a odborové organizace na Kladně, od 1911 redaktorem soc. dem. listu Svoboda, 1914 - 1918 bojoval jako rakousko-uherský voják na frontách 1. světové války. 1919 byl jedním ze zakladatelů marxistické levice v soc. dem. straně, 1920 delegátem II. kongresu Komunistické internacionály v Moskvě. V době prosincové stávky v r. 1920 stál v čele kladenských pracujících, 1921 - 1922 byl vězněn. Od 1921 byl členem KSČ a jejího výkonného výboru, od 1924 až do své smrti členem ústředního výboru, 1922 - 1925 ústředním tajemníkem KSČ, 1925 - 1938 členem politbyra KSČ a poslancem Národního shromáždění, 1929 - 1939 generálním tajemníkem Rudých odborů. 1928 byl zvolen členem výkonného výboru Rudé odborové internacionály. V r. 1932 se významně podílel na organizaci mostecké stávky; v době boje na obranu republiky ve 2. polovině 30. let usiloval o sjednocení čs. odborového hnutí.
1939 byl zatčen gestapem při přechodu hranic, 1940 - 1945 vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. 1945 - 1950 byl předsedou Ústřední rady odborů, 1945 - 1953 poslancem Národního shromáždění, 1945 - 1954 členem předsednictva, od 1954 politbyra ÚV KSČ. V roce 1948 byl nejprve náměstkem předsedy vlády a poté do r. 1953 předsedou vlády. 21. března 1953 se stal prezidentem republiky.
Antonín Zápotocký se zasloužil o vítězství čs. pracujícího lidu v únoru 1948 a vybudování socialismu v ČSR. Byl autorem řady politických statí, projevů i několika románů, ve kterých zachytil počátky dělnického hnutí v českých zemích a zápas o vytvoření revoluční dělnické strany (Rozbřesk; Vstanou noví bojovníci; Bouřlivý rok; Rudá záře nad Kladnem).

Josef Haken

Josef Haken (1880 - 1949)

Český komunistický politik, učitel, od r. 1906 činný v sociálně demokratické straně a odborovém hnutí učitelů. Od r. 1919 jeden z hlavních představitelů levice v sociální demokracii, zakládající člen KSČ. Bojovník za bolševizaci strany, od 1924 člen ústředního výboru a politického byra ÚV KSČ, 1924 - 1927 předseda KSČ, 1920 - 1929 poslanec, 1929 - 1936 senátor a předseda klubu senátorů KSČ. 1926 zvolen členem Exekutivy Komunistické internacionály. V r. 1936 se ze zdravotních důvodů vzdal mandátu a odešel z veřejného politického života. V poválečném období se podle svých zdravotních možností účastnil politického života až do své smrti. Pohřben byl v Národním památníku v Praze na Vítkově, po kontrarevoluci byly jeho ostatky přemístěny na Olšanské hřbitovy.

Karel Kreibich

Karel Kreibich (1883 - 1966)

Čs. politik, spoluzakladatel KSČ. Vedoucí německé levice v sociální demokracii, od r. 1913 šéfredaktor časopisu Vorwärts (Vpřed) v Liberci. V l. 1923 - 1929 člen kontrolní komise Komunistické internacionály, 1921 - 1929 poslanec, 1935 - 1938 senátor. Za 2. světové války člen čs. státní rady v Londýně, 1950 - 1952 čs. velvyslanec v Moskvě. Držitel Řádu republiky (1955) a Řádu Klementa Gottwalda, in memoriam (1968).

Zdeněk Nejedlý

Zdeněk Nejedlý (1878 - 1962)

Český historik, hudební vědec a kritik, kulturní a politický činitel, profesor Univerzity Karlovy a Moskevské státní univerzity (1939 - 1945), akademik Československé akademie věd - ČSAV (1952). V čele levicového křídla realistického hnutí vystupoval v době 1. světové války proti Rakousku - Uhersku. Jako jeden z prvních českých a evropských umělců pochopil Velkou říjnovou socialistickou revoluci v jejím světodějném národně a sociálně osvobozeneckém významu. V r. 1924 založil Společnost pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem (od 1930 Svaz přátel SSSR), v l. 1921 - 1930 a znovu 1948 - 1953 vydával pokrokový časopis Var. Ve svých monografiích zachytil ve třech historicky významných postavách tři období našich a světových dějin - epochu nastupující buržoazie (Bedřich Smetana), období buržoazie dospívající k moci (T. G. Masaryk) a epochu nastupujícího proletariátu (Lenin). Rozsáhlé a mnohostranné dílo Nejedlého ztělesňuje především historickou kontinuitu demokratických a revolučních tradic našich i slovanských národů s bojem komunistické strany za socialistickou přestavbu společnosti.
S KSČ spolupracoval Zd. Nejedlý od jejího založení, členem se stal v r. 1929. Za okupace odešel ilegálně do SSSR, kde působil jako spolupracovník moskevského vedení KSČ, místopředseda Všeslovanského výboru, profesor moskevské univerzity a vědecký pracovník Historického ústavu AV SSSR. Spoluúčastnil se formování čs. ozbrojených jednotek v SSSR, podílel se na tvorbě Košického vládního programu. V l. 1945 - 1946 byl ministrem školství, 1946 - 1948 ministrem práce a sociálního zabezpečení, 1948 - 1953 ministrem školství, věd a umění a 1953 místopředsedou vlády. Od r. 1945 byl předsedou Svazu československo-sovětského přátelství, od 1946 členem ÚV KSČ a 1946 - 1954 členem předsednictva ÚV KSČ, od 1952 prezidentem ČSAV. Zasloužil se o vydání zákona o jednotné škole a dekretů o vysokoškolském vzdělání učitelů. Dvojnásobný držitel Leninova řádu (1945, 1953), trojnásobný držitel Řádu Klementa Gottwalda (1953, 1955, 1958), laureát státní ceny (1951).

Václav Kopecký

Václav Kopecký (1897 - 1961)

Český komunistický politik a publicista. Studoval práva na Universitě Karlově, studia nedokončil. 1919 se podílel na založení Marxistického sdružení, organizace levicové inteligence. Člen KSČ od jejího založení v r. 1921, od r. 1929 člen ÚV a od 1931 politbyra ÚV KSČ, 1931 - 1938 poslanec Národního shromáždění, jeden z nejbližších spolupracovníků Klementa Gottwalda. Od poloviny 20. let redaktor komunistického tisku, od 1928 Rudého práva. 1938 - 1945 člen moskevského vedení KSČ, 1945 - 1953 ministr financí, 1953 - 1954 ministr kultury a 1954 - 1961 náměstek předsedy vlády. Hlavní představitel kulturní politiky KSČ 40. a 50. let, na IX. sjezdu KSČ 1949 přednesl referát o výchově mas v duchu marxismu-leninismu. Držitel Řádu Klementa Gottwalda (1955, 1957). Autor knih Třicet let KSČ (1951) a ČSR a KSČ (1960).
Václav Kopecký byl pohřben v Národním památníku v Praze na Vítkově, po kontrarevoluci byla urna s jeho popelem přemístěna na Olšanské hřbitovy.

Viliam Široký

Viliam Široký (1902 - 1971)

Slovenský stranický a státní činitel, původním povoláním železničář. Člen KSČ od jejího založení v r. 1921, 1931 - 1938 člen ÚV, 1936 - 1938 politbyra, 1935 - 1938 tajemník ÚV KSČ a poslanec Národního shromáždění, 1938 předseda zemského vedení KSČ na Slovensku. 1939 - 1940 člen zahraničního sekretariátu KSČ v Paříži, 1940 - 1941 člen moskevského vedení KSČ. V r. 1941 byl vyslán na Slovensko, kde byl zatčen. V únoru 1945 vedení ilegální KSS zabezpečilo jeho útěk z vězení a přechod k Rudé armádě. V l. 1945 - 1954 byl předsedou KSS, 1945 a 1948 - 1966 členem ÚV KSČ, 1945 a 1948 - 1963 členem předsednictva ÚV KSČ, 1945 - 1953 náměstkem předsedy a 1953 - 1963 předsedou vlády, 1950 - 1953 ministrem zahraničních věcí. Dvojnásobný držitel Řádu Klementa Gottwalda (1955, 1962).
V září 1963 byl pro nedostatky v řídící činnosti vlády a „politické chyby v 50. letech" odvolán ze stranických a státních funkcí, zatímco mnozí jiní straničtí a státní představitelé, provádějící tehdy stejnou politiku, včetně Antonína Novotného, na svých místech zůstali. V r. 1968 mu bylo pozastaveno členství v KSČ, obnovené těsně před jeho smrtí v r. 1971.

Václav Nosek

Václav Nosek (1892 - 1955)

Český politik, pracovník KSČ a revolučního odborového hnutí, pův. povoláním horník. Od 1921 člen KSČ, od 1929 člen ÚV KSČ, 1925 - 1938 vedoucí pracovník Rudých odborů. Na jaře 1939 krátce vězněn, poté se mu podařilo odejít do Velké Británie, kde byl za 2. světové války členem čs. státní rady v Londýně. 1945 - 1954 člen předsednictva ÚV KSČ, 1945 - 1953 ministr vnitra, od 1953 ministr pracovních sil. Nositel Řádu republiky (1955).
Pohřben byl v Národním památníku v Praze na Vítkově, po kontrarevoluci byly jeho ostatky přemístěny na Olšanské hřbitovy.

Karol Šmidke

Karol Šmidke (1897 - 1952)

Československý stranický a státní činitel, pracovník komunistického hnutí na Slovensku. Člen KSČ od 1921, 1930 - 1938 člen zemského vedení KSČ na Slovensku, 1935 - 1938 poslanec. V l. 1939 - 1943 činný v komunistickém zahraničním odboji v SSSR. Z pověření moskevského vedení KSČ byl v r. 1943 vyslán na Slovensko, kde spolu s G. Husákem a L. Novomeským vytvořil V. ilegální ÚV Komunistické strany Slovenska (KSS), účastnil se založení ilegální Slovenské národní rady a příprav Slovenského národního povstání, jehož byl jedním z hlavních představitelů. Od roku 1944 zastával řadu funkcí v KSS (organizační složce KSČ na Slovensku), KSČ a dalších masových organizacích, např. v l. 1944 - 1945 byl předsedou a 1945 - 1950 místopředsedou KSS, 1949 - 1951 členem ÚV KSČ. Z politických funkcí musel odejít po nespravedlivé kritice jeho údajné podpory buržoazního nacionalismu. Před smrtí zastával funkci ředitele Tesly Bratislava.

Zdeněk Fierlinger

Zdeněk Fierlinger (1891 - 1976)

Český politik a diplomat, státní a stranický činitel, v l. 1937 - 1939 a 1941 - 1945 čs. vyslanec a velvyslanec v Moskvě. Od r. 1924 člen sociální demokracie, později představitel jejího levého křídla usilujícího o spolupráci s KSČ. V l. 1945 - 1946 ministerský předseda první poválečné čs. vlády, od 1946 zastával různé funkce ve vládě, 1953 - 1964 byl předsedou Národního shromáždění, 1948 - 1966 členem předsednictva ÚV KSČ, 1951 - 1964 místopředsedou a 1964 - 1969 předsedou ÚV Svazu československo-sovětského přátelství, v l. 1969 - 1971 poslancem Federálního shromáždění. Držitel dvou Řádů Klementa Gottwalda (1955, 1961).

Josef Juran

Josef Juran (1885 - 1963)

Český politický pracovník, vyučený slévač, člen sociálně demokratické levice, zakládající člen KSČ 1921; od 1921 stranický funkcionář, člen několika dělnických spolků a redakce brněnského listu Rovnost. 1925 - 1935 poslanec, organizátor hornických stávek na Mostecku, Rosicku a Oslavansku, 1935 - 1938 senátor. 1938 odešel do SSSR, od 1943 příslušník čs. vojenské jednotky v SSSR; 1945 - 1963 člen brněnského KV KSČ, 1952 - 1954 kandidát ÚV KSČ, 1954 - 1962 člen ústřední kontrolní a revizní komise KSČ. Nositel Řádu republiky (1955), Řádu 25. února 1948 I. stupně (1958), Řádu Klementa Gottwalda (1960) a dalších vyznamenání.
Urna s jeho popelem byla uložena v Národním památníku v Praze na Vítkově, po kontrarevoluci přemístěna na Olšanské hřbitovy.

Gustav Kliment

Gustav Kliment (1889 - 1953)

Český pracovník revolučního dělnického hnutí. Příslušník čs. legií, rudoarmějec, po návratu do Československa 1920 účastník prosincové generální stávky v Třebíči, od 1921 člen KSČ, 1929 - 1938 poslanec. Na Třebíčsku organizoval dělnické hnutí a jako sekretář rudých odborů vedl stávky, dále redigoval časopis Jiskra. 29. 4. - 2. 9. 1925 byl prvním komunistickým starostou Třebíče. Od 30. let působil na Ostravsku. Za okupace vězněn v koncentračním táboře Dachau. Od 1946 člen ÚV KSČ, od 1948 ministr těžkého strojírenství, od 1952 předseda Ústřední rady odborů. Řád Klementa Gottwalda in memoriam (1953).
Jméno Gustava Klimenta nesl za socialismu největší obuvnický závod v Třebíči - Borovině: Závody Gustava Klimenta n. p. Urna s popelem G. Klimenta byla umístěna do Národního památníku v Praze na Vítkově, po kontrarevoluci přemístěna na Olšanské hřbitovy.

Štefan Major

Štefan Major (1887 - 1963)

Slovenský stranický činitel, učitel. Od 1921 člen KSČ, redaktor časopisu Népszava (maď. Hlas lidu), Ľudového denníku, vydavatel novín Pravda. Spoluorganizátor stávek a sociálních bojů. 1929 - 1931 člen ÚV KSČ, 1938 - 1945 žil v emigraci v SSSR, 1949 - 1954 člen ÚV KSČ, od 1950 člen ÚV KSS, 1954 - 1957 čs. velvyslanec v Maďarsku. Řád republiky (1955), Řád práce (1957), Řád Klementa Gottwalda (1957).
Urna s popelem Š. Majora byla umístěna do Národního památníku v Praze na Vítkově, po kontrarevoluci přemístěna na Olšanské hřbitovy.

Marek Čulen

Marek Čulen (1887 - 1957)

Slovenský stranický pracovník a politik, zakládající člen KSČ; 1906 - 1908 a 1913 - 1918 pracoval v USA jako tovární a zemědělský dělník a jako horník, organizoval zde revoluční dělnické hnutí a podporoval myšlenku vzniku samostatného Československa. Na Slovensku představitel marxistické levice v sociální demokracii a jeden ze zakládajících členů KSČ 1921. Zabýval se zvláště rolnickou otázkou a vedl stávkové boje za práva zemědělské chudiny. Jako poslanec Národního shromáždění za KSČ v l. 1925 - 1929 prosazoval pozemkové reformy ve prospěch drobných rolníků; 1930 - 1939 byl předsedou Zväzu maloroľníkov a domkárov; v l. 1935 - 1938 organizoval akce na obranu republiky proti fašismu. 1939 byl zatčen a vězněn v Ilavě, po propuštění uprchl do SSSR. Za 2. světové války spolupracovník moskevského vedení KSČ. 1942 byl zvolen členem Všeslovanského výboru. Slovenské vojáky přeběhlé k Rudé armádě agitoval pro vstup do čs. vojska v SSSR. Aktivní účastník Slovenského národního povstání, koncem září 1944 po příletu na povstalecké území kooptován za člena Slovenské národní rady. 1945 - 1957 člen ÚV KSS, 1950 - 1955 člen předsednictva ÚV KSS, 1949 - 1954 člen ÚV KSČ, 1945 - 1954 poslanec Národního shromáždění a člen Slovenské národní rady. Jeden z hlavních organizátorů Jednotného zväzu rolníkov a zakládání Jednotných rolnických družstev. Řád SNP I. třídy (1945), Řád Velké vlastenecké války (1946), Čs. válečný kříž 1939 (1946), Řád republiky (1955, 1957).

Gusta Fučíková

Gusta Fučíková (1903 - 1987)

Česká politická pracovnice, novinářka, nakladatelská redaktorka, editorka, překladatelka, spolupracovnice a manželka Julia Fučíka; podala cenné svědectví o Fučíkově osobnosti i životních osudech a rozhodující měrou se zasloužila o zpřístupnění jeho díla; významná je též její veřejná činnost a působení v ženském a mírovém hnutí.
Absolvovala obchodní akademii v Praze (1921), poté studovala na vysoké obchodní škole, toto studium nedokončila. V r. 1923 se seznámila s Juliem Fučíkem, v následujícím vstoupila do KSČ. V meziválečném období pracovala mj. na ministerstvu Školství a národní osvěty, v Mezinárodním všeodborovém svazu, na so­větském obchodním zastupitelství a od r. 1936 jako překladatelka v re­dakci Rudého práva. 30. 7. 1938 se provdala a o rok později odešla se svým manželem do Chotiměři u Domažlic. Za nacistické okupace se za­pojila do ilegální odbojové činnosti. V dubnu 1942 byla zatčena, vězněna v Petschkově paláci a na Karlově náměstí v Praze, potom v Terezíně a Ravensbrücku.
Po návratu z koncentračního tábora pracovala jako redaktorka ve Stát­ním nakladatelství politické literatury (1945 - 67). Od r. 1949 byla členkou Československého výboru obránců míru (od r. 1951 členkou předsednictva a v l. 1953 - 68 místopředsedkyní), 1955 - 67 členkou Československého výboru žen, 1969 - 1974 předsedkyní Československé rady žen a 1969 - 1975 místo­předsedkyní Mezinárodní demokratické federace žen. V r. 1970 se stala místopředsedkyní Československého výboru pro evropskou bezpečnost a členkou předsednictva Československého mírového výboru. Od r. 1971 byla členkou ÚV KSČ, poslankyní Federálního shromáždění a 1971 - 1976 členkou je­ho předsednictva. Byla rovněž čestnou předsedkyní Světové rady míru a Českého svazu žen. Vykonala velké množství zahraničních cest. Její mnohostranná činnost byla oceněna udělením Československé ceny míru (1955), Řádem práce (1963), Řádem republiky (1970, 1973), Řádem Vítězného února (1973) a dalšími vyznamenáními.
V meziválečné době pomáhala Juliu Fučíkovi v jeho novinářské a kri­tické práci, spolupracovala s nim i jako překladatelka (přeložila např. spis Karla Sabiny Počátky českého divadla, 1940). Po osvobození věnova­la mnoho let přípravě dvanáctí svazků Díla Julia Fučíka (1945-63). Na tuto editorskou činnost navazuje podílem na vydávání osmisvazkových Spisů Julia Fučíka, vycházejících od r. 1979.
Gusta Fučíková dále uspořádala několik výborů z Fučíkových prací, k nimž napsala předmluvy nebo doslovy. Pro dospělé jsou např. určeny výbory Lidé, bděte! (1951), Ze zápisníků mladého Julia Fučíka (1963, spo­lupráce Vladimír Dostál), Život člověku. Budoucnost komunismu (1978). Mladým čtenářům je adresován svazek O umění pro děti (1960), Čtení o českých umělcích a buditelích (1960), Poselství z moře času (1978). Spolu s Ladislavem Štollem Fučíková napsala úvod k samostatně vydané reportáži Historie stalingradského traktoru (1953). Vedle toho otiskla o Juliu Fučíkovi mnoho článků v denním tisku a časopisech, podílela se na publikaci Julius Fučík v obrazech (1952), přispěla vzpomínkovou stati do sborníku Poslední boj Julia Fučíka (1953) atd. Je rovněž autorkou Fučí­kova stručného portrétu, který u nás vyšel v několika cizojazyčných ver­zích (Julius Fučík, 1953, 1955).
Vrcholem literární tvorby Gusty Fučíkové jsou dvě obšírné vzpomín­kové práce: Vzpomínky na Julia Fučíka (1961) a Život s Juliem Fučíkem (1971). V první knize se autorka soustřeďuje pouze na roky 1939-45. Přibližuje v ní Fučíkovu osobnost, členy rodiny a přátele, jeho plány, způsob práce a okolnosti vzniku literárněhistorických studií. Poté zachy­cuje Fučíkovo působení v komunistickém ilegálním odboji, podává svědectví o jeho zatčení, věznění, o genezi Reportáže psané na oprátce a tra­gickém konci. Podobný charakter má i druhé dílo, v němž G. Fučíková zobrazuje život svého muže od dětství až do r. 1939. Obě vzpomínkové knihy Gusty Fučíkové představují nejenom autentickou výpověď o osobnosti a díle Julia Fučika, nýbrž i pravdivý obraz meziválečných let a doby fašistické oku­pace.
Po své smrti v r. 1987 byla Gusta Fučíková pohřbena v Národním památníku v Praze na Vítkově, odkud byly po kontrarevoluci její ostatky přemístěny na Olšanské hřbitovy.

Ladislav Štoll

Ladislav Štoll (1902 - 1981)

Český vědecký a kulturní politický pracovník, publicista, kritik a teoretik. Od r. 1926 člen KSČ, od 1945 člen ÚV KSČ, ředitel Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV v l. 1962 - 1968 a 1972 - 1981. Od 30. let jeden z hlavních představitelů české marxistické literární kritiky, překladatel Marxových a Engelsových spisů. Vycházel z koncepce socialistické literatury, vědy a kultury jako organické součásti revolučních společenských přeměn. Vyzdvihl zakladatelský význam J. Wolkra, S. K. Neumanna a V. Nezvala pro českou socialistickou poezii, formuloval základní problémy socialistické kulturní revoluce v Československu. Držitel dvou Řádů republiky (1955, 1962) a Řádu Vítězného února (1973), dvojnásobný laureát státní ceny (1951, 1972).

Marie Pujmanová

Marie Pujmanová (1893 - 1958)

Rozená Hennerová, česká prozaička, básnířka, literární a divadelní kritička. Počátky její tvorby zachycují mládí prožité v měšťanské rodině (Pod křídly) a problémy dospévajících mladých lidí (Předtucha). Později autorka próz vyjdařujících protest proti společenským konvencím a morálním předsudkům (Pacientka doktora Hegla), reportáží ze stávkujícího Mostecka a SSSR (Pohled do nové země) a zejména románové trilogie (Lidé na křižovatce, Život proti smrti, Hra s ohněm), v níž zachytila vývoj české společnosti v třídních rozporech buržoazní republiky, 2. světové války a v boji proti fašismu. Laureátka státní ceny (1951, 1953, 1955), národní umělkyně (1953). Pod vlivem důsledků hospodářské krize, návštěvy Sovětského svazu v r. 1932 a spolupráce s komunistickými intelektuály Bedřichem Václavkem a Juliem Fučíkem se přiklonila k marxistickým názorům a podporovala revoluční dělnické hnutí, od 1946 byla členkou KSČ. V období budování socialismu patřila k předním prosazovatelům socialistického realismu v umělecké tvorbě. Na II. sjezdu československých spisovatelů v dubnu 1956 se postavila reakčním silám, vystoupivším po XX. sjezdu KSSS, kritizujícím dosavadní praxi socialistické výstavby a požadujícím postavení umělecké tvorby a vědy mimo vliv KSČ.
Marie Pujmanová byla pohřbena v Praze na vyšehradském Slavíně. Její manžel Ferdinand Pujman, 1889 - 1961, operní režisér a estetik, spisovatel a libretista, byl zakladatelem moderní české operní režie, nositelem Řádu práce (1953) a zasloužilým umělcem (1958).

Ivan Olbracht

Ivan Olbracht (1882 - 1952)

Vl. jm. Kamil Zeman, český prozaik a komunistický novinář. Syn spisovatele Antala Staška (vl. jm. Antonína Zemana), kritika sociálních a národnostních poměrů v Podkrkonoší činného v dělnickém hnutí. Od r. 1905 působil I. Olbracht jako sociálně demokratický novinář ve vídeňských Dělnických listech, později v Praze v Právu lidu. V lednu 1920 se zúčastnil v sovětském Rusku II. sjezdu Komunistické internacionály. 1921 vstoupil do KSČ a začal působit jako komunistický novinář, především v Rudém právu. Pro své politické aktivity byl dvakrát vězněn (1926 a 1928). 1929 vystoupil z KSČ na protest proti její bolševizaci, později začal opět podporovat Gottwaldovo bolševické vedení, po osvobození v květnu 1945 do KSČ opět vstoupil, pracoval v tiskovém odboru Ministerstva informací, stal se členem ÚV KSČ a poslancem Národního shromáždění.
Živý vztah k sociálním otázkám a revolta proti měšťácké společnosti se odrážejí v obrazech anarchistické volnosti společenských vyděděnců (O zlých samotářích), egoismu a individualistického přeceňování síly jedince (Žalář nejtemnější, Podivné přátelství herce Jesenia). Aktivní Olbrachtova účast v revolučním socialistickém hnutí vedla k typizaci třídních základů společnosti v románu Anna proletářka. Umělecký vrchol tvoří prózy, tematicky těžící z poznání Zakarpatské Ukrajiny, jejíž sociální problematice věnoval mistrovské reportáže (Hory a staletí), román (Nikola Šuhaj loupežník) a povídky (Golet v údolí). Zvláštní oblast Olbrachtova díla tvoří adaptace literárních památek, svědčící o suverénním ovládání jazyka a vypravěčském umění (Biblické příběhy). Překladatel zvláště německé prózy. Národní umělec (1947).

Marie Majerová

Marie Majerová (1882 - 1967)

Vl. jm. Bartošová, česká novinářka a prozaička; autorka románů, povídek, básnických reportáží (Z luhů a hor, Africké vteřiny). Pracovala jako služebná a písařka, zapojila se do činnosti sociálně demokratické mládeže, 1908 se stala členkou sociální demokracie a 1921 vstoupila do KSČ. Řídila stranický tisk pro ženy (Žena, Ženské listy, Komunistka), byla redaktorkou Rudého práva a Činu. 1929 z KSČ vystoupila na protest proti bolševizaci, po osvobození Československa od fašismu do KSČ opět vstoupila.
Vedoucí tendencí její tvorby, která se vyvíjela od drobných próz a psychologických povídek o citových osudech žen (Dcery země), je úsilí o velký sociální román, ztvárňující vývoj jedince k socialistickému uvědomění (Náměstí republiky, Nejkrásnější svět) a revoluční proměny skutečnosti (Přehrada). Uměleckým vrcholem je románová kronika Kladenska Siréna a novela Havířská balada. Průkopnice socialistické prózy pro mládež (Robinzonka). Národní umělkyně (1947), laureátka státní ceny (1955), Řád práce (1954), Řád republiky (1957), Řád Klementa Gottwalda (1962).
V rodném městě M. Majerové Úvaly (okr. Praha - východ) byl v r. 1954 za jejího významného finančního přispění a díky více než 10 tisícům odpracovaných dobrovolných brigádnických hodin otevřen Kulturní dům Marie Majerové, vzniklý přestavbou staršího objektu. Po čtyřiceti letech, v r. 1994, rozhodla nová nekulturní moc o jeho zrušení a navrácení objektu původním majitelům...

Vítězslav Nezval

Vítězslav Nezval (1900 - 1958)

Český básník, dramatik, prozaik a překladatel (zvláště Rimbauda). Po nedokončenýczh vysokoškolských studiích pracoval jako tajemník redakce Masarykova slovníku naučného, poté se pracovně věnoval pouze spisovatelství. Ve 20. letech hlavní představitel asociativní poezie poetismu, od 1922 člen Devětsilu, od 1924 KSČ. Ve svých sbírkách vyjádřil smyslově prožívané okouzlení proměnlivou skutečností (Pantomima), velkolepost světa práce a revoluce a své socialistické přesvědčení (Podivuhodný kouzelník, Edison). Ve 30. letech patřil k básnickým propagátorům surrealismu (Žena v množném čísle, Absolutní hrobař). Zároveň vznikají sbírky, např. Zpáteční lístek, Sbohem a šáteček, 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida, Praha s prsty deště, pro něž je charakteristická oslava rodného kraje, protest proti buržoaznímu zřízení a fašistickému nebezpečí. Nezvalův vztah ke KSČ a k SSSR vedly 1938 k jeho rozchodu se surrealismem a k poezii vyjadřující pocity lidu v období Mnichova a okupace (Pět minut za městem, Historický obraz). Po r. 1945 reagoval Nezval svou poezií (Veliký orloj, Zpěv míru, Z domoviny, Chrpy a města, Stalin) na boj za socialistickou společnost a své dílo spojil se zápasem lidstva o mír a s bojem proti nebezpečí atomové války (drama Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou). Autor vzpomínek Z mého života, divadelních her (Schovávaná na schodech, Milenci z kiosku, Manon Lescaut) a prozaických prací (Jak vejce vejci, Monaco, Dolce far niente, Pražský chodec, Neviditelná Moskva). Laureát státní ceny (1951, 1953), národní umělec (1953).
Pohřben je v Praze na vyšehradském Slavíně.

E. F. Burian

Emil František Burian (1904 - 1959)

Český divadelní a filmový režisér, dramatik, spisovatel, hudební skladatel a publicista, syn barytonisty Emila Buriana. Působil jako herec, zpěvák a hudebník (Osvobozené divadlo, divadlo Dada, Moderní studio). Od 1923 byl členem KSČ, od 1930 působil v Levé frontě. 1927 založil vlastní hudební recitační soubor Voice band a 1933 první stálou profesionální scénu s revolučním marxistickým programem u nás - D 34; 1941 nacisty zavřeno, Burian uvězněn a vězněn až do konce války v koncentračních táborech. 3. 5. 1945 se mu podařilo uprchnout z německé lodě Cap Arcona potopené britských letectvem, při němž zahynulo asi 4500 lidí, většinou vězňů z koncentračních táborů, a přežilo jich pouze zhruba 400. Po osvobození řídil divadlo D 47 (1951 - 1955 Armádní umělecké divadlo, od 1955 trvale D 34). Usiloval o vytvoření syntetického divadla, spojujícího politickou cílevědomost s režijním i výtvarným novátorstvím. Sám dramatizoval básnická a prozaická díla (Mácha: Máj, Benešová: Věra Lukášová, Puškin: Evžen Oněgin, Dyk: Krysař, Nezval: Manon Lescaut), aktualizoval dramatické klasiky (Brecht-Gay-Weil: Žebrácká opera, Klicpera: Každý něco pro vlast). Po osvobození se obracel k problematice morálních postojů a citových vztahů lidí socialistické společnosti (Majakovskij: Štěnice).
Těžištěm Burianova skladatelského díla je tvorba vokální a dramatická. Napsal melodramy, písně, opery (Maryša podle Mrštíků), stal se průkopníkem masových písní. Psal hudbu k filmům (Před maturitou; Siréna), režíroval filmy (Věra Lukášová, Chceme žít). Autor několika divadelních her (Dálky), próz a teoretických statí, zejm. o divadle. 1948 byl zvolen poslancem Národního shromáždění. Řád práce (1953), národní umělec (1954).

Ivan Skála

Ivan Skála (1922 - 1997)

Český básník, literární kritik a překladatel. Po maturitě na obchodní akademii pracoval jako účetní a korespondent, 1942 - 1945 byl totálně nasazen v Berlíně. Od 1945 působil jako kulturní referent ve Svazu české mládeže, od 1946 jako redaktor Rudého práva. 1959 - 1964 působil jako tajemník a první tajemník Svazu československých spisovatelů, odkud odešel na protest proti převládnuvšímu oportunismu; od 1965 opět v Rudém právu, 1967 - 1968 byl ředitelem nakladatelství Mladá fronta (funkce zbaven reformistickými silami). Od března 1969 krátce vykonával funkci tajemníka kulturního výboru České národní rady, od 1970 byl ředitelem nakladatelství Československý spisovatel, 1977 - 1982 místopředseda, 1982 - 1987 předseda Svazu českých spisovatelů. Působil i v politických funkcích, mj. byl 1960 - 1971 poslancem Národního (od 1968 Federálního) shromáždění a 1962 - 1971 členem ÚV KSČ. Laureát státní ceny (1959, 1976), zasloužilý umělec (1974), národní umělec (1979).
V lyrické tvorbě uplatňoval zkušenosti z války a ze zápasu o socialistickou republiku (A cokoli se stane, Ranní vlak naděje, Posel přichází pěšky, Co si beru na cestu). Autor článků, studií (Kontinuita, 2 svazky). V l. 1982 - 1986 vydal Československý spisovatel 5 svazků Vybraných spisů Ivana Skály. 1998 posmrtně vydán výbor z pozůstalosti Ještě se mi líbí na zemi.

Ludvík Svoboda

Ludvík Svoboda (1895 - 1979)

Čs. vojenský činitel, politik a státník, armádní generál (1945), v letech 1968 - 1975 prezident ČSSR. Trojnásobný hrdina ČSSR (1965, 1970, 1975), hrdina Sovětského svazu (1965), držitel Řádu republiky (1955), dvakrát Řádu Klementa Gottwalda (1959, 1970), mezinárodní Leninovy ceny (1970) a Řádu Vítězného února (1973).
Za 1. svět. války příslušník čs. legií v Rusku, účastník bitev u Zborova a Bachmače. Od 1922 aktivní důstojník čs. armády, 1931 - 1934 profesor vojenské akademie v Hranicích, v mobilizaci 1938 velitel pěšího praporu. Na jaře 1939 se podílel na budování odbojové organizace Obrana národa, v létě 1939 odešel do Polska, kde se postavil do čela tvořící se čs. zahraniční vojenské jednotky, kterou po prážce Polska v září 1939 převedl do SSSR. Po přepadení nacistickým Německem v červnu 1941 se stal velitelem 1. čs. samostatného praporu v SSSR, který se od března 1943 účastnil frontových bojů a postupně se rozrostl na 1. čs. samostatnou brigádu (1943) a 1. čs. armádní sbor v SSSR (1944).
V l. 1945 - 1950 byl Ludvík Svoboda ministrem národní obrany (do r. 1948 nestraník, poté člen KSČ), náměstkem předsedy vlády a předsedou Čs. státního výboru pro tělesnou výchovu a sport, 1954 - 1958 náčelníkem Vojenské akademie Kl. Gottwalda, 1948 - 1949 a 1968 - 1976 členem předsednictva ÚV KSČ, 1948 - 1968 poslancem Národního shromáždění, 1948 - 1969 místopředsedou ÚV Svazu protifašistických bojovníků, od 1969 čestným předsedou ÚV Československého svazu protifašistických bojovníků. Napsal vzpomínkové knihy Z Buzuluku do Prahy a Cestami života.

Gustáv Husák

Gustáv Husák (1913 - 1991)

Čs. politik, státní a stranický činitel, představitel mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. Hrdina ČSSR (1969, 1972), Řád Klementa Gottwalda (1968, 1972), Řád Vítězného února (1973), Řád republiky (1978), Leninův řád (1969, 1973), Řád Říjnové revoluce (1978).
Od r. 1929 člen Komunistického svazu mládeže, od 1933 KSČ, 1936 spoluzakladatel Zväzu slovenské mládeže, od 1937 tajemník Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení se Sovětským svazem. Spolupracovník komunistických novin Ľudový denník, Slovenské zvesti, DAV. Za 2. světové války člen ilegálního vedení Komunistické strany Slovenska (KSS) v Bratislavě, za protifašistickou činnost 1940, 1941, 1942 a 1944 vězněn. 1943 společně s Karolem Šmidkem a Ladislavem Novomeským vytvořil 5. ilegální ÚV KSS; spolutvůrce Vánoční dohody, programu ilegální Slovenské národní rady. Od srpna do září 1944 stál v čele KSS, od srpna byl předsedou Slovenské národní rady, od slučovacího sjezdu se sociální demokracií v září 1944 byl místopředsedou KSS. 1944 inicioval vydávání týdeníku Nové Slovo. Od 1945 působil v osvobozených Košicích, 1946 - 1950 byl poslancem Národního shromáždění a předsedou Sboru pověřenců. Jako vedoucí osobnost v politickém boji s reakční Demokratickou stranou přispěl k porážce reakčních sil na Slovensku v politické krizi na podzim 1947 a v únoru 1948. 1945 - 1950 byl členem ÚV a předsednictva ÚV KSS a 1949 - 1950 členem ÚV KSČ. V r. 1950 byla skupina slovenských komunistických představitelů Gustáva Husáka, Ladislava Novomeského a Vladimíra Clementise označena za buržoazní nacionalisty a kritizována za chybné řešení národnostní otázky, odpor k centrálnímu vedení strany a státu, podlamování linie potlačování a omezování kapitalistických živlů v zemědělství, hlásání teze o vrůstání kapitalistických živlů do socialismu a sabotáže uplatňování třídního hlediska v kádrové politice. Gustáv Husák byl zbaven všech funkcí a 1951 zatčen. 1954 se v neveřejném procesu hájil sám a k žádným obviněním se (jako jediný z odsouzených v politických procesech v Československu) nepřiznal. Přesto byl odsouzen na doživotí. V r. 1960 byl amnestován, 1963 ÚV KSČ prohlásil proces za nezákonný, rozsudek byl soudně zrušen a G. Husákovi obnoveno členství v KSČ. 1964 vyšla jeho kniha Svědectví o Slovenském národním povstání.
V r. 1968 se stal G. Husák místopředsedou vlády ČSSR. 21. srpna 1968 se zúčastnil s předsednictvem ÚV KSČ moskevských jednání a po návratu se výrazně zasloužil o plnění přijatých dohod. Sehrál významnou úlohu při postupném sjednocování marxisticko-leninských sil ve straně a společnosti, v boji s pravicovými a antisocialistickými silami. Prosadil zákon o federalizaci, který vstoupil v platnost 1. ledna 1969 a ČSSR „rozdělil" na Českou socialistickou republiku (ČSR) a Slovenskou socialistickou republiku (SSR), z nichž každá měla svou vládu a kromě toho existovala také společná federální vláda. Zákonodárnou moc tvořila Česká národní rada a Slovenská národní rada a společné Federální shromáždění.
Od srpna 1968 do dubna 1969 byl G. Husák prvním tajemníkem KSS, 1969 - 1971 prvním tajemníkem a 1971 - 1987 generálním tajemníkem KSČ, 1975 - 1989 prezidentem ČSSR. Období, kdy stál Gustáv Husák v čele socialistického Československa, bylo velmi úspěšné - v zemi fungovalo a rozvíjelo se národní hospodářství založené na rozvinutém průmyslu a zemědělství, neexistovala nezaměstnanost a sociální zabezpečení pracujících lidí bylo na mnohem lepší úrovni než dnes, nemluvě o kultuře a dalších oblastech, jejichž tehdejší rozvoj je v ostrém protikladu s dnešním úpadkem. V 70. letech prosadil G. Husák např. výrazné zvýšení přídavků na děti, díky čemuž závratně vzrostla porodnost. Bytová politika byla řešena výstavbou velkých panelových sídlišť.
24. listopadu 1989 byl G. Husák na vlastní žádost uvolněn z předsednictva ÚV KSČ, 10. prosince 1989 abdikoval z funkce prezidenta republiky. Při své demisi prohlásil, že chyby, které se staly, byly chybami lidí a ne základních myšlenek socialismu, kterým zůstává nadále věrný. Zemřel v Bratislavě 18. listopadu 1991.
Dle knihy Viliama Plevzy Vzostupy a pády, Gustáv Husák prehovoril vydané v r. 1991 popřel G. Husák krátce před svou smrtí základní postoje z KSČ z doby, kdy stál v jejím čele, např. se negativně vyjádřil o Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, Sovětskou armádu na území ČSSR označil jako okupační a řadu svých spolupracovníků za „ultralevé".

Vasil Biľak

Vasil Biľak (nar. 1917)

Čs. stranický a veřejný činitel. Vyučený krejčí, od 1936 pracoval v Rudých odborech; účastník protifašistického odboje a Slovenského národního povstání; 1955 - 1968 a 1969 - 1971 člen ÚV Komunistické strany Slovenska (KSS), 1962 - 1968 tajemník ÚV KSS; 1954 - 1989 člen ÚV KSČ a 1968 - 1988 člen předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ, tajemník ÚV KSČ, od 1970 předseda ideologická komise ÚV KSČ; 1959 - 1962 pověřenec školství a kultury; 1960 - 1962 ministr československé vlády; od 1960 poslanec Národního shromáždění, 1954 - 1964 poslanec Slovenské národní rady, 1963 - 1968 člen předsednictva a 1968 předseda Slovenského ústředního výboru Národní fronty; 1969 - 1989 poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění, 1969 - 1971 a od 1975 člen předsednictva Federálního shromáždění.
Měl velký podíl na boji proti kontrarevolučnímu antisovětismu a protistranické politice pravicových oportunistů v KSČ v krizových letech 1968 - 1969. Jeho vystoupení, články a projevy byly shrnuty v knize Pravda zůstala pravdou. Řád práce (1967), Řád republiky (1972), Řád Vítězného února (1973), hrdina socialistické práce (1977), Řád Klementa Gottwalda (1977), Leninův řád (1977).
Po kontrarevolučním puči byl v prosinci 1989 Vasil Biľak zbaven všech funkcí a 21. 12. 1989 vyloučen z KSČ. Od r. 1990 žije v penzi v Bratislavě. Zůstal věrný myšlenkám marxismu-leninismu. V r. 1991 byly vydány bez svolení autora Paměti Vasila Biľaka - Milníky mého života.

Alois Indra

Alois Indra (1921 - 1990)

Čs. politik, státní a stranický činitel, člen KSČ od 1937. Pův. povoláním železniční úředník; 1948 - 1962 postupně vedoucí oddělení, tajemník a vedoucí tajemník krajského výboru KSČ Gottwaldov; 1958 - 1962 kandidát, 1962 - 1989 člen ÚV KSČ, 1968 - 1971 tajemník ÚV a člen sekretariátu ÚV KSČ, 1970 - 1971 kandidát a od 1971 člen předsednictva ÚV KSČ; 1971 - 1972 předseda komise ÚV KSČ pro zemědělství a výživu a předseda komise ÚV KSČ pro práci s mládeží. 1962 - 1963 ministr - předseda Státní plánovací komise, 1963 - 1968 ministr dopravy; 1964 - 1969 poslanec Národního shromáždění, 1969 - 1971 poslanec České národní rady, od 1969 poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění, od 1969 člen předsednictva a 1971 - 1989 předseda Federálního shromáždění; 1971 - 1989 člen předsednictva ÚV Národní fronty ČSSR. Řád republiky (1971), Řád Vítězného února (1973), Řád Klementa Gottwalda (1981), hrdina socialistické práce (1981). V listopadu 1989 byl donucen k odstoupení ze svých funkcí, v únoru 1990 byl vyloučen z KSČ. Tyto události urychlily jeho smrt.

Karel Hoffmann

Karel Hoffmann (1924 - 2013)

Čs. politik, stranický, státní a odborový činitel. Od r. 1949 pracovník Ústředního výboru KSČ, v l. 1966 – 1989 člen ÚV KSČ a 1971 – 1989 předsednictva ÚV KSČ, 1987 – 1989 tajemník ÚV KSČ. V l. 1959-67 byl ústředním ředitelem Čs. rozhlasu, 1967-68 ministrem kultury a informací a předsedou Výboru pro kulturu a informace, od května do září 1968 ředitelem Ústřední správy spojů, od ledna do září 1969 náměstkem předsedy Správy federálních hmotných rezerv, od září 1969 do ledna 1971 ministrem - předsedou Federálního výboru pro pošty a telekomunikace, následně v r. 1971 ministrem spojů ČSSR. V l. 1971 – 1987 zastával funkci předsedy Ústřední rady odborů, 1971-89 byl poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění, členem předsednictva Federálního shromáždění a členem předsednictva ÚV Národní fronty ČSSR. Kromě toho od r. 1973 byl členem generální rady a náměstkem předsedy byra Světové odborové federace. V r. 1965 obdržel Řád práce, 1973 Řád Vítězného února, 1974 Řád republiky, 1984 Řád Klementa Gottwalda a téhož roku se stal Hrdinou socialistické práce.
Za celoživotní práci ve prospěch prostých lidí se Karlu Hoffmannovi nedostalo možnosti poklidného odpočinku v penzi, nýbrž krutého osudu politického psance a štvance. V závěru roku 1989 byl v důsledku totální kapitulace KSČ pod tlakem gorbačovsko-havlovské kontrarevoluce donucen odstoupit ze svých funkcí nebo jich byl zbaven a v únoru 1990 byl vyloučen z KSČ. Zběsilé kontrarevoluci však nebylo Hoffmannovým odchodem z politického a veřejného života učiněno zadost. V roce 2003 byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody za to, že úmyslně nechal zastavit vysílání Československého rozhlasu v noci 21. srpna 1968 během vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa a snažil se tak zabránit provolání Všemu lidu ČSSR vydaného ÚV KSČ. Odvolací soud později změnil kvalifikaci Hoffmannova „trestného činu“, z původní vlastizrady na zneužití pravomoci veřejného činitele. Následně ho vrchní soud uznal vinným ze sabotáže. 9. srpna 2004 nastoupil osmdesátiletý Karel Hoffmann k výkonu trestu do pankrácké věznice, tehdy jako nejstarší vězeň v ČR. Jeho příznivci jej doprovázeli zpěvem Internacionály. Na návrh vězeňské služby byl, po značné medializaci celého případu a zvěstech o možném udělení milosti prezidentem Klausem, zbytek trestu Hoffmannovi prominut z důvodu jeho špatného zdravotního stavu a 3. září 2004 věznici opustil.
Politické procesy a věznění se na zdravotním stavu Karla Hoffmanna těžce podepsaly. Den před původně stanoveným termínem závěrečného jednání senátu Městského soudu v Praze, 18. května 2003, zemřela na infarkt v důsledku stále stupňovaného napětí a morálních i politických štvanic manželka Karla Hoffmanna Marie. Její památce věnoval svou knihu Obžalován z vlastizrady (Orego, 2009), kde jsou okolnosti štvanice na starého, čestného komunistu popsány na více než 500 stránkách.

Miloš Jakeš

Miloš Jakeš (nar. 1922)

Čs. politik, stranický činitel. Vyučený elektrotechnik, od 1945 člen Československého svazu mládeže (ČSM) a KSČ, 1949 - 1955 člen předsednictva ÚV ČSM, 1952 - 1955 tajemník ÚV ČSM, 1953 - 1955 člen rady Světové federace demokratické mládeže. 1950 - 1952 předseda Jednotného národního výboru (spojujícího funkce městského a okresního národního výboru) v Gottwaldově (dnes Zlíně). 1955 - 1958 absolvoval Vysokou stranickou školu ÚV KSSS v Moskvě, od 1958 pracovník aparátu ÚV KSČ, 1966 - 1977 člen a 1968 - 1977 předseda ústřední kontrolní a revizní komise KSČ.
V r. 1968 zastánce jednání s představiteli států Varšavské smlouvy kritizujícími ústup od socialismu v politice tzv. Pražského jara. Polednovou politiku Dubčekova vedení podporoval ve smyslu demokratizace a zlepšení řízení strany a společnosti, ale kritizoval toleranci nástupu protisocialistických sil. Účastník srpnových jednání v Moskvě; podílel se na provádění usnesení ÚV KSČ z ledna 1970 o výměně členských legitimací spojené s pohovory s každým členem strany, při které bylo vyloučeno či zrušeno členství 318 tisíc členů KSČ, tj. 21,7% členů, většinou pro dlouhodobou pasivitu.
Od r. 1977 člen ÚV KSČ, kandidát předsednictva ÚV KSČ, tajemník a člen sekretariátu ÚV KSČ a do 1981 předseda komise ÚV KSČ pro zemědělství a výživu. Od 1981 člen předsednictva ÚV KSČ. Poslanec Federálního shromáždění od 1971, od 1981 člen jeho předsednictva. Řád práce (1958), Řád republiky (1972), Řád Vítězného února (1973), hrdina socialistické práce (1982), Řád Klementa Gottwalda (1982).
V prosinci 1987 byl Miloš Jakeš ve věku 66 let zvolen generálním tajemníkem ÚV KSČ. V této funkci prosazoval řešení problémů a nových úkolů bez očerňování minulosti, které by vedlo ke zklamání, deziluzi, ztrátě důvěry a rozkladu; v tomto pojetí se rozcházel s L. Adamcem (předsedou federální vlády od října 1988) a některými dalšími stranickými a státními představiteli. Byl zastáncem politiky přestavby, která neměla připustit restauraci kapitalismu, znamenala však ústupky kapitalistickému způsobu hospodaření. V rámci přestavby se nepočítalo s restitucemi a privatizací, ale např. s prodejem státních a komunálních bytů do osobního vlastnictví; byl přijat zákon o možnosti účasti cizího kapitálu ve výrobní činnosti, o budování společných a smíšených podniků, připravována opatření k rozvoji soukromého podnikání, zejména v oblasti služeb, obchodu a malovýroby, zkoumána možnost a podmínky obnovy členství ČSSR v Mezinárodním měnovém fondu a Světové bance. Návrh nové ústavy umožňoval soupeření politických stran v rámci Národní fronty a rušil vedoucí úlohu KSČ. Tak zásadní odklon od marxisticko-leninského pojetí socialismu, inspirovaný politikou M. S. Gorbačova v SSSR, aktivizoval protisocialistické síly. V dlouhodobější perspektivě by tento proces, pokud by nebyl přerušen kontrarevolucí, patrně směřoval k „tržnímu socialismu" čínského typu.
Destabilizace v SSSR umožnila imperialismu za podpory domácí reakce provést kontrarevoluční převraty ve všech zemích Varšavské smlouvy, což na přelomu 80. a 90. let způsobilo pád světové socialistické soustavy a zásadní zpomalení světového revolučního procesu.
Miloš Jakeš usiloval o omlazení stranického vedení. Pokud by toto zůstalo ve složení z doby před listopadem 1989, bylo by v době konání XVIII. sjezdu KSČ, svolaného na 10. 5. 1990, 70% členů jejího ústředního výboru v důchodovém věku. Mezi členy strany, kteří vyrostli již v podmínkách budování socialismu, však bylo velké množství kariéristů.
V hodnocení situace v ČSSR se projevoval nezdravý optimismus - zasedání ÚV KSČ v říjnu 1989 konstatovalo, že je situace stabilní. Po zásahu proti demonstrantům na pražské Národní třídě 17. 11. 1989, kteří sešli z trasy povoleného studentského pochodu, byla antisocialistickou opozicí rozšířena lživá informace o zabití studenta Šmída příslušníky Veřejné bezpečnosti, která podnítila odpor proti stranickému a státnímu vedení. 19. 11. vzniklo Občanské fórum sjednocující kontrarevoluční organizace. Veřejné sdělovací prostředky postupně přecházely na stranu opozice. 24. 11. odstoupilo celé předsednictvo ÚV KSČ a generálním tajemníkem ÚV KSČ byl zvolen dosavadní předseda Výboru pro stranickou práci v českých zemích Karel Urbánek. 29. 11. přijalo Federální shromáždění na návrh KSČ Ústavní zákon o vypuštění vedoucí úlohy KSČ a marxismu-leninismu jako státní idelogie z Ústavy. 7. 12. vylučuje předsednictvo ÚV KSČ ze strany bývalého generálního tajemníka Miloše Jakeše a bývalého vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ v Praze Miroslava Štěpána. 10. 12. abdikuje prezident ČSSR Gustáv Husák. 12. 12. je M. Jakeš donucen k rezignaci na funkci poslance.
Mimořádný sjezd KSČ 20. - 21. 12., na kterém byli do čela strany zvoleni L. Adamec a V. Mohorita, znamenal rozchod strany s minulostí a podporu kontrarevoluce. Komunističtí poslanci jednomyslně podpořili zvolení Václava Havla, který se netajil svým nepřátelstvím k socialismu, prezidentem ČSSR. Za jeho zvolení se přimlouval i generální tajemník ÚV KSSS M. S. Gorbačov.
Miloš Jakeš zůstal i po svém vyloučení z KSČ politicky aktivní a nadále obhajuje myšlenky socialismu. Své vzpomínky a názory shrnul v knize Dva roky generálním tajemníkem vydané nakladatelstvím REGULUS v r. 1996.