Dějiny a osobnosti komunistického hnutí

I. Stručné dějiny hnutí
II. Zakladatelé marxismu
III. Osobnosti hnutí - Sovětský svaz
IV. Osobnosti hnutí - ostatní zahraniční představitelé - socialistické státy
V. Osobnosti hnutí - ostatní zahraniční představitelé - kapitalistické státy
VI. Osobnosti hnutí - Československo - a) působící pouze před Vítězným únorem 1948
VII. Osobnosti hnutí - Československo - b) působící i po Vítězném únoru 1948

V. OSOBNOSTI KOMUNISTICKÉHO HNUTÍ - Československo
- a) působící pouze před Vítězným únorem 1948

L. Zápotocký - Budečský

Ladislav Zápotocký - Budečský (1852 - 1916)

Jeden z prvních průkopníků socialismu v Čechách a zakladatel českoslovanské sociální demokracie (1878). Vyučený krejčí; 1872 - 1874 pracoval spolu s J. B. Peckou v redakci Dělnických listů, kde se postavil proti mladočeským liberálům v čele s J. Barákem. Na jaře 1873 vedl mzdový boj krejčovských dělníků v Praze. Byl jedním ze zakladatelů sociálně demokratického časopisu Budoucnost (1874), v jehož redakci pracoval až do svého zatčení v r. 1881. Po propuštění z vězení (1884) byl z Prahy vypovězen a usadil se ve své domovské obci Zákolanech na Kladensku. Stal se průkopníkem socialistických idejí i na českém venkově a obhájcem zájmů venkovského proletariátu. R. 1900 se vrátil do Prahy. Pracoval v sociálně demokratické straně a psal do soc. dem. tisku. V r. 1911 v časopise Svoboda publikoval Vzpomínky z prvních dob dělnického hnutí v Čechách, které později vyšly i knižně.
Život a boj revolucionáře Ladislava Zápotockého - Budečského popsal ve své knize Vstanou noví bojovníci jeho syn Antonín Zápotocký.

J. B. Pecka - Strahovský

Josef Boleslav Pecka - Strahovský (1849 - 1897)

Český průkopník socialismu, spoluzakladatel Českoslovanské sociálně demokratické strany, novinář a přední dělnický básník. Pracoval jako tkadlec a slévač; od r. 1872 byl redaktorem Dělnických listů, 1874 se podílel za založení časopisu Budoucnost. V době rozkolu sociální demokracie na radikály a umírněné se přikláněl k radikálům. 1882 - 1883 vězněn. Neustálá perzekuce ho donutila emigrovat do USA (1885). Působil v Chicagu v časopise Budoucnost, v Práci, Dělnických listech a sociálně demokratickém Právu lidu až do jeho zániku (1894). Je autorem několika souborů dělnických básní a písní a Dějin Pařížské komuny.

Josef Hybeš

Josef Hybeš (1850 - 1921)

Pracovník českého dělnického hnutí, průkopník socialismu, spoluzakladatel českoslovanské sociální demokracie (1878) a Komunistické strany Československa (1921). Již od svých devíti let pracoval jako dělník v textilním průmyslu. Ve svých dvaceti letech stál v r. 1870 v čele úspěšné stávky textiláků. 1876 byl za organizaci stávky vídeňských textilních dělníků uvězněn. Od téhož roku člen ÚV rakouské sociální demokracie, 1881 - 1884 redaktor vídeňských Dělnických listů, od 1887 redaktor Rovnosti. 1897 zvolen jako jeden z pěti českých sociálních demokratů poslancem říšské rady, kterým byl do r. 1914; 1918 - 1920 byl poslancem československého Revolučního národního shromáždění. Byl jedním z prvních stoupenců marxistické levice a zásad Komunistické internacionály.

Bohumír Šmeral

Bohumír Šmeral (1880 - 1941)

Český politik, novinář a publicista, představitel československého i mezinárodního dělnického hnutí, jeden ze zakladatelů KSČ. Povoláním právník. Od r. 1896 činný v sociálně demokratickém hnutí, od 1899 spolupracovník sociálně demokratického tisku (Právo lidu, Akademie). Od 1909 člen výkonného výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany, 1916 - 1917 jeho předseda. 1911 - 1918 poslanec říšské rady, 1916 - 1917 místopředseda Českého svazu. Na rozdíl od většiny sociálně demokratických vůdců hájil internacionální charakter dělnického hnutí a vystupoval proti nacionalismu a oportunismu. Pro rozpory s pravicovou většinou vedení sociální demokracie odstoupil v září 1917 z vedoucích funkcí.
Jako člen Socialistické rady byl jedním z organizátorů generální stávky 14. října 1918. V l. 1919 - 1920 stál v čele marxistické levice v sociální demokracii, r. 1920 navštívil sovětské Rusko a setkal se s Leninem. Usiloval o prosazení revoluční marxisticko-leninské strategie a taktiky v čs. dělnickém hnutí, významně se zasloužil o založení KSČ a její vstup do Komunistické internacionály (KI) v roce 1921. V l. 1924 - 1929 byl členem politbyra ÚV KSČ, 1920 - 1929 poslancem Národního shromáždění, 1935 - 1938 senátorem. Od r. 1921 byl členem výkonného výboru a 1924 a 1927 - 1931 prezídia výkonného výboru Komunistické internacionály. Od r. 1926 pracoval trvale v exekutivě KI a pobýval převážně mimo území ČSR, ve 30. letech organizoval mezinárodní hnutí proti fašismu a válce a účastnil se boje na obranu ČSR proti hitlerovské agresi. V listopadu 1938 odjel do Moskvy, kde až do své smrti pracoval v zahraniční komisi KI a výkonném výboru Rudé pomoci a zároveň se podílel na činnosti moskevského vedení KSČ.

Jiří František Chaloupecký

Jiří František Chaloupecký (1890 - 1922)

Český vedoucí činitel revolučního proletářského tělovýchovného hnutí v ČSR a spoluzakladatel KSČ, železniční úředník, organizátor I. spartakiády v červnu 1921 na Maninách. Zabýval se výchovou a vzděláním dělníků; propagátor esperanta a ida, pracoval na slovníku těchto umělých jazyků. V r. 1911 založil Dělnické sdružení esperantské, do esperanta přeložil Internacionálu. V roce 1913 založil Monistický svaz bezvěrců, působil ve Sdružení dělnických tělocvičných jednot, od r. 1921 ve Federaci dělnických tělocvičných jednot (FDTJ); založil ústřední časopis FDTJ Výboj. Autor pozdravu Práci čest! a termínu spartakiáda (podle vůdce vzpoury římských otroků Spartaka).
Po únoru 1948 byl pohřben v Národním památníku v Praze na Vítkově, po kontrarevoluci byly jeho ostatky přemístěny na Olšanské hřbitovy.

Antonín Janoušek

Antonín Janoušek (1877 - 1941)

Český revolucionář a dělnický novinář, představitel čs. a mezinárodního revolučního dělnického hnutí. V r. 1895 se stal členem sociálně demokratické strany, 1906 dělnickým novinářem a funkcionářem dělnických spolků. Od r. 1918 žil v Budapešti, kde pracoval jako dopisovatel kladenských novin Svoboda a byl předsedou české sekce při výkonném výboru KS Maďarska, založené téhož roku. V r. 1919 vedl českou a slovenskou sekci při výkonném výboru KS Maďarska. Od 1919 působil na Slovensku, byl spoluzakladatelem a vedoucím činitelem Slovenské republiky rad v Prešově, členem jejího revolučního výkonného výboru a předsedou revoluční vládní rady. 7. července 1919 československé jednotky vytlačily maďarská vojska z území Československa a Slovenská republika rad zanikla. Po pádu Maďarské republiky rad v srpnu 1919 byl vězněn v Maďarsku, 1920 ho Horthyho režim odsoudil a vydal československým úřadům. 1920 kandidoval v československých prezidentských volbách proti T. G. Masarykovi. 1921 se pokusil o ilegální přechod do Sovětského svazu, byl zatčen a obviněn z vlastizrady. Po intervenci Sovětského svazu a udělení sovětského občanství se tam v r. 1922 přestěhoval a stal se zde zmocněncem Mezinárodní dělnické pomoci. Žil v ruské republice Čuvašsko, v jejím hlavním městě Čeboksary, kde mj. založil sirotčinec a kde je po něm pojmenována ulice. Od 1932 člen Všesvazové komunistické strany (bolševiků). Řád práce in memoriam (1959).
Antonín Janoušek byl po Vítězném únoru 1948 pohřben v Národním památníku na Vítkově, po kontrarevoluci byly jeho ostatky přemístěny na Olšanské hřbitovy.

Jan Šverma

Jan Šverma (1901 - 1944)

Čs. komunistický politik a novinář, vedoucí činitel KSČ, národní hrdina. Studoval práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, studia však nedokončil a začal se věnovat politické a žurnalistické dráze. Spolu s Václavem Kopeckým se účastnil aktivit Marxistického sdružení, určeného mladé inteligenci. Roku 1921 se stal zakládajícím členem KSČ. Ve 20. letech byl funkcionářem Komunistického svazu mládeže Československa (Komsomolu) a redaktorem Rudého večerníku, od r. 1924 byl členem ÚV Komsomolu. V letech 1926 - 1928 studoval na Leninské škole v Moskvě, účastnil se jednání v orgánech Kominterny o situaci v KSČ. Byl stoupencem bolševizace KSČ, od r. 1929 členem ÚV KSČ, politbyra ÚV KSČ a vedení Rudých odborů, dále pracoval jako redaktor Rudého práva a spolu se Zápotockým, Zikou a Dolanským i vedoucím činitelem Rudých odborů. Když byl v r. 1934 na Gottwalda a Kopeckého vydán zatykač a ti se uchýlili na dva roky do Moskvy, Šverma se stal v Praze vedoucím politikem KSČ. 1935 - 1938 byl poslancem Národního shromáždění, 1936 - 1938 šéfredaktorem Rudého práva, od 1935 byl kandidátem exekutivy Komunistické internacionály. K jeho nejvýznamnějším dílům patří Rok 1948 v Čechách (1933), Na okraj lipanského výročí (1934), Proti panské jednotě (1936), Hus, Tábor a naše doba (1937), Role českého národa v historii (1939).
Od 1938 byl členem moskevského vedení KSČ, 1939 - 1940 řídil práci zahraničního byra KSČ v Paříži a vydával zde časopis Světový rozhled. Podílel se na vyloučení Vladimíra Clementise z KSČ za jeho veřejnou kritiku sovětsko-německé smlouvy o neútočení. Po porážce Francie odešel přes Jugoslávii do SSSR, kde se všestranně podílel na práci moskevského vedení KSČ, přispíval do řady sovětských časopisů a do čs. vysílání moskevského rozhlasu, redigoval Československé listy, řídil politickou práci při formování čs. vojenských jednotek v SSSR a od 1941 pracoval ve Všeslovanském výboru v Moskvě. S Klementem Gottwaldem, Bohumírem Šmeralem a Václavem Kopeckým pracoval na přípravě budoucího Košického vládního programu. Za Slovenského národního povstání byl v září 1944 vyslán na Slovensko, kde po ústupu povstalců do hor při přechodu hory Chabenec 10. 11. 1944 zemřel vysílením během patnáctihodinového pochodu ve sněhové bouři. Hrdina ČSSR in memoriam (1969), Leninův řád in memoriam (1969).
Po Janu Švermovi je dodnes pojmenována část Kladna Švermov, původně samostatná obec vzniklá pod tímto názvem r. 1949 sloučením obcí Motyčín a Hnidousy. Ve dvou městech ČR se nachází Švermova čtvrť, v řadě měst a obcí Švermova ulice. Mnoho připomínek tohoto národního hrdiny však bylo po kontrarevoluci r. 1989 odstraněno, např. v r. 1999 socha u Švermova (dnes Štefánikova) mostu v Praze, v r. 2004 znovuodhalená na Olšanských hřbitovech.

Julius Fučík

Julius Fučík (1903 - 1943)

Komunistický novinář, politický pracovník, literární a divadelní kritik a překladatel, národní hrdina. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, na studia si vydělával jako dělník na stavbě, pomocný úředník a novinář. Během studií se stal r. 1921 členem KSČ. V r. 1926 byl pověřen řízením časopisu Kmen. V říjnu 1928, měsíc před volbami, byla zastavena většina novin a časopisů komunistické strany. Fučík přesvědčil svého někdejšího univerzitního profesora F. X. Šaldu, aby dal KSČ k dispozici svůj nepravidelně vycházející časopis Tvorba. Jako redaktor Tvorby pomáhal J. Fučík formovat levou kulturní frontu 30. let, zúčastnil se jako novinář dělnického stávkového hnutí. 1930 poprvé navštívil SSSR, o němž po návratu během jediného roku uspořádal v ČSR na 370 přednášek, úřady předmnichovské republiky často zakazovaných nebo rozpouštěných. Za své přednášky o Sovětském svazu byl mnohokrát zatčen, souzen a odsouzen na mnoho měsíců do vězení. 1930 byl rovněž povolán do základní vojenské služby, ale po měsíci z ní byl propuštěn jako nebezpečný protiválečný agitátor. Při odchodu z vojny byl před branou kasáren zatčen, jeho právnímu zástupci se však podařilo nástup trestu za propagaci SSSR oddálit. Fučík poté pokračoval v redakční práci pro Haló noviny, které začaly vycházet po zastavení Rudého práva a Tvorby.
V r. 1934 rozhodlo vedení KSČ, aby J. Fučík nenastoupil výkon trestů, ke kterým byl odsouzen, nýbrž aby odešel do Sovětského svazu jako dopisovatel Rudého práva. Do ČSR se vrátil r. 1936. Z Fučíkových reportáží z SSSR byly sestaveny knihy V zemi, kde zítra již znamená včera a V zemi milované. Od r. 1936 pracoval v redakci Rudého práva, 1938 opět převzal řízení Tvorby. Za mobilizace v září 1938 narukoval Julius Fučík do opevněného pásma Prahy u Unhoště. Po třech týdnech byla mobilizace zrušena. Po mnichovské kapitulaci byla zrušena KSČ a všechen její tisk zakázán. Fučík v té době psal do řady jiných, ještě vycházejících časopisů a ve svých článcích bojoval proti poraženeckým náladám. Marxisticko-leninská hlediska uplatňoval i v literární kritice a historii (Božena Němcová bojující).
Po nacistické okupaci pracoval J. Fučík od r. 1940 v ilegalitě, skrýval se na Domažlicku a poté v Praze, kde navázal spojení s I. ilegálním ÚV KSČ a po jeho rozbití gestapem vytvořil s Janem Zikou a Janem Černým II. ilegální ÚV KSČ. Byl pověřen vedením tiskové propagandy a organizováním národně revolučního výboru české inteligence. Vydával a převážně sám psal ilegální noviny Rudé právo, Českou ženu, České noviny, Tábor a satirický Trnaveček. Mimo to přeložil a vydal Ústavu SSSR a druhé vydání Dějin VKS(b).
V roce 1942 byl zatčen, ve vězení na Pankráci psal zápisky, které vyšly posmrtně pod názvem Reportáž psaná na oprátce a byly přeloženy do více než 80 jazyků. Popraven byl 1943 v Berlíně-Plötzensee. Na II. světovém kongresu míru ve Varšavě v r. 1950 byl J. Fučík vyznamenán Mezinárodní čestnou cenou míru in memoriam.
V l. 1949 - 1968 byl členům Československého svazu mládeže a 1970 - 1989 Socialistického svazu mládeže udělován Fučíkův odznak za znalost děl z politické literatury marxismu-leninismu, z čs. a sovětské beletrie a poezie. Po kontrarevoluci r. 1989 se antikomunistická propaganda pokoušela zpochybnit autenticitu Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. Zkoumání historických okolností jejího vzniku i rukopisného originálu nezávislou komisí historiků potvrdilo autentičnost textu a tyto smyšlenky vyvrátilo.
Fučíkova socha umístěná v Praze před Výstavištěm (dříve Park kultury a oddechu Julia Fučíka) byla po listopadu 1989 odstraněna, v listopadu 2012 znovuodhalena na pražských Olšanských hřbitovech.

Jožka Jabůrková

Jožka Jabůrková (1896 - 1942)

Česká komunistická novinářka a pracovnice ženského hnutí, v l. 1929 - 1938 šéfredaktorka ženského časopisu Rozsévačka, 1931 - 1938 členka pražského ústředního zastupitelstva. Narodila se jako nemanželské dítě švadleny ve Vítkovicích. Poměry dělnické čtvrti vedly k jejímu třídnímu uvědomění, které bylo názorovým rozchodem s matkou vychovávající Jožku přísně katolicky. Po první světové válce se odstěhovala do Prahy. V r. 1921 spoluorganizovala maninskou I. spartakiádu a vstoupila do založené KSČ. Ve 20. a 30. letech pobývala a studovala i v Sovětském svazu. V pražském zastupitelstvu žádala zřizování jeslí, mateřských škol, stravoven a hřišť, účinnou zdravotní péči pro děti dělníků a nezaměstnaných, vybudování levných moderních bytů pro sociálně slabé rodiny. Stavěla se důsledně proti projevům fašismu a upozorňovala na jeho nebezpečí. Usilovala o vytvoření jednotné národní protifašistické fronty.
Po obsazení Československa nacisty byla v noci z 15. na 16. března 1939 zatčena a uvězněna v koncentračním táboře Ravensbrück, kde byla jednou z prvních českých vězeňkyň. Hned na počátku své internace navázala kontakty s antifašistkami různých zemí, hlavně s německými, které byly v táboře vězněny již po řadu let. Mezi ženami v koncentračním táboře politicky pracovala do poslední chvíle svého života. Zemřela 31. července 1942 po těžkém mučení, po kterém byla ponechána bez pomoci v táborovém vězení - bunkru. V roce 1965 byl odhalen její pomník v Praze-Košířích, 1992 byl na žádost restituentky pozemku odstraněn a převezen do depozitáře Galerie hl. m. Prahy. V létě 2002 byla socha J. Jabůrkové znovuodhalena na Olšanských hřbitovech.

Marie Kudeříková

Marie Kudeříková (1921 - 1943)

Dcera železničáře ze slovácké vesnice Vnorovy poznala bídu a těžkou práci venkovského lidu. Pro myšlenku komunismu byla rozhodnuta nekompromisně zúčtovat se vším, co se tomuto ideálu příčí - s náboženstvím, což byl ostrý konflikt s rodiči, s pokryteckou morálkou vesnice a nakonec i s vlastním chlapcem, když se jí zdálo, že nejedná podle komunistických zásad, se kterými ji sám seznámil. Po okupaci byla pracovnicí ilegální KSČ a vedení Komunistického svazu mladé generace (ilegální následnické organizace Komunistického svazu mládeže a Svazu mladých), aktivně se účastnila odbojové činnosti. Prosila rodiče dopisem, aby prodali část půdy, kterou měla dostat věnem, a peníze jí zaslali. Potřebovala je na výrobu protifašistických letáků. Rodiče byli zděšeni - a půdu neprodali. V r. 1942 byla zatčena, ale své spolupracovníky neprozradila. Před popravou byla více než 100 dní umístěna v cele smrti, kde omalovávala cínové vojáčky, a při této činnosti potají psala dopisy. V roce 1961 byly vydány knižně pod názvem Zlomky života.
Marie Kudeříková byla popravena stětím sekyrou ve Vratislavi 26. března 1943, dva dny po svých dvaadvacátých narozeninách. Před popravou odmítla prosbu své matky, aby přijala poslední pomazání.

Ivan Sekanina

Ivan Sekanina (1900 - 1940)

Český komunistický právník a kulturní pracovník, organizátor pokrokové inteligence. Od 1918 člen mládeže Čs. strany socialistické, na 24 hodin zatčen za účast na nepovolené prvomájové demonstraci. Od 1922 se podílel na založení a práci Mezinárodního výboru socialistického studentstva, později byl jeho předsedou. 1923 odešel do Nezávislé čs. strany socialistické vytvořené pokrokovými členy Čs. strany socialistické vyloučenými za odpor proti zákonu na ochranu republiky a stal se redaktorem jejího časopisu Nové proudy. Od r. 1925 člen KSČ, činitel Kostufry (Komunistické studentské frakce), vydavatel a redaktor Avantgardy a 1928 DAVu. 1925 - 1930 tajemník Klubu poslanců KSČ. 1929 - 1939 právní zástupce KSČ, zakladatel řady pokrokových organizací (mj. Levé fronty, Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku, Rudé pomoci), právní obhájce dělníků. 1938 spoluorganizátor manifestu Věrni zůstaneme. 16. 3. 1939 zatčen nacisty a 21. 5. 1940 zemřel na následky mučení v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. 1949 vyznamenán Řádem bílého lva Za vítězství I. stupně in memoriam.

Václav Sinkule

Václav Sinkule (1905 - 1942)

Český komunistický novinář, funkcionář KSČ a levicového studentského hnutí v buržoazní ČSR, pracovník odborového hnutí. Od r. 1927 člen KSČ, od 1933 předseda Jednoty nemajetného a pokrokového studenstva, od 1935 redaktor Rudého práva (1936 byl jeho zpravodajem v občanské válce ve Španělsku), publikoval též v Haló novinách a Tvorbě. Po rozpuštění KSČ jeden z instruktorů I. ilegálního ÚV KSČ. V r. 1941 zatčen nacisty, následujícího roku popraven v Mauthausenu.

Eduard Urx

Eduard Urx (1903 - 1942)

Slovenský a český novinář, marxistický teoretik, literární kritik a spisovatel, v l. 1930 - 1938 redaktor Rudého práva, za okupace člen I. ilegálního ÚV KSČ. Jeden za zakladatelů skupiny Dav a teoretiků proletářské literatury, autor politických úvah a statí, prací literálně kritických, teoretických a filozofických, povídek, črt a reportáží ze SSSR (Na socialistických polích). V r. 1941 zatčen gestapem, 1942 popraven v Mauthausenu.

Kurt Konrad

Kurt Konrad (1908 - 1941)

Vl. jm. Beer, český komunistický novinář (redaktor Tvorby a Rudého práva a šéfredaktor Haló novin), historik (jeden ze zakladatelů české marxistické historiografie) a literární kritik usilující o vědecké hodnocení uměleckého díla. Zaměřil se na španělské revoluce, husitství a rok 1848 v Čechách (Španělské revoluce, Svoboda a zbraně, Ztvárněte skutečnost, posmrtně Husitská revoluce). Jako účastník protifašistického odboje byl v r. 1941 zatčen a po mučení ve vězení v Drážďanech spáchal sebevraždu.

Oto Synek

Oto Synek (1900 - 1941)

Ve 20. letech funkcionář čs. Komunistického svazu mládeže, 1929 - 1938 člen ÚV KSČ, 1929 - 1931 politbyra ÚV KSČ, 1933 - 1935 krajský tajemník KSČ v Praze, 1935 - 1938 v Plzni; 1935 - 1938 poslanec Národního shromáždění, 1938 - 1941 člen a posléze organizační tajemník I. ilegálního ÚV KSČ. R. 1941 zatčen gestapem a popraven-umučen ihned po příchodu Heydricha do Prahy. Po celou cestu na smrt zpíval Internacionálu a gestapáci se snažili jej umlčet bodáky. Když jej přivezli do krematoria, byl zbrocen krví z desítek bodných ran, ale dosud žil. Gestapáci nařídili, aby byl živý hozen do spalovací pece. Jeho popel i popel soudruhů, kteří s ním sdíleli poslední cestu, bylo nařízeno rozmetat, ale pracovníci krematoria jej tajně uchovávali po celou dobu okupace - na paměť hrdinství, které jimi otřáslo a před nímž se skláněli.
Bratr Oto Synka Viktor Synek (1903 - 1942) byl rovněž ve 20. letech činný v čs. Komsomolu, v l. 1930 - 1938 pak v Rudých odborech, v l. 1938 - 1941 byl členem I. ilegálního ÚV KSČ a v r. 1941 byl, stejně jako jeho bratr, zatčen gestapem a 1942 popraven.

Jan Zika

Jan Zika (1902 - 1942)

Český stranický pracovník, hrdina protifašistického odboje a boje za socialismus. Pro chudé rodinné poměry a odchod otce na bojiště první světové války musel již od útlého věku pracovat, vychodil proto jen čtyři třídy obecné školy a poté se v rodné obci vyučil obuvníkem. Jako obuvnický pomocník odešel za prací do Prahy, kde 1923 vstoupil do buňky komunistické mládeže a chodil cvičit do Jednoty proletářské tělovýchovy. Od r. 1924 funkcionář Komunistického svazu mládeže, Rudých odborů a KSČ, po propuštění ze zaměstnání v r. 1926 za revoluční vystoupení uvolněný pracovník - profesionální revolucionář, organizátor stávek a demonstrací. Za svou činnost několikrát vězněn, neustále policejně pronásledován. 1929 se na Kladně účastnil potlačení likvidátorů a prosazení Gottwaldova směru. V l. 1930 – 1931 absolvoval Mezinárodní leninskou školu v SSSR, v ČSR mezitím po něm bylo vyhlášeno pátrání. Dopisoval do Rudého práva a revolučního odborového tisku. Od VII. sjezdu KSČ v r. 1936 byl organizačním tajemníkem KSČ v Praze. Od zastavení činnosti a následného rozpuštění KSČ v r. 1938 žil v ilegalitě.
Za okupace byl členem I. ilegálního ÚV KSČ, který fungoval od podzimu 1938 do února 1941 ve složení Emanuel Klíma, Oto Synek, Viktor Synek, Eduard Urx a Jan Zika. Byl předním organizátorem stávky 28. října 1939, kdy v Praze stávkovalo 15 ze 30 tisíc kovodělníků a došlo k bouřlivým masovým demonstracím se zpěvem československé hymny a Internacionály a vztyčováním československých vlajek a rudých praporů. Během dne se ke stávce připojily i školy a kanceláře. Od jara 1940 pečoval o technický aparát tisknoucí a rozšiřující Rudé právo. V noci z 12. na 13. února 1941 byl zatčen až na Jana Ziku celý I. ilegální ÚV KSČ. Akce začala náhodným zatčením pro výrok v hostinci. Zika jako jediný člen I. ilegálního vedení zatýkání shodou okolností přečkal – v bytě herce Jindřicha Plachty, populárního komika, o jehož zapojení do odboje fašističtí slídiči nevěděli. Posléze se Zika ukryl v trampské chatě jednoho ze soudruhů, kde přečkával s nedostatkem potravin a v mrazu, aby se neprozradil kouřem z komína. V těchto podmínkách onemocněl a byl tedy nucen se vrátit do Prahy k jedné ze svých spojek. Cestou těsně uprchl před prohlídkou autobusu četníky a SS-many, kteří za ním stříleli, ale nezasáhli jej. Skrýval se pak u dílenského mistra Františka Ježka z jinonické Waltrovky, kde znovu těsně unikl prohlídce gestapa, při níž byl Ježek zatčen a později popraven. Poté se Zika ukryl v zadním traktu Ledeburského paláce pod Pražským hradem v bytě vrchního tajemníka Jaroslava Pixy, v těsné blízkosti úřadoven předních fašistických katanů. Ostatně, již v období od ledna do listopadu 1940 se ilegální ústřední výbor scházel v bytě doktora Josefa Kamenického na Hradčanském náměstí 67, na dohled od hlavního vstupu do Pražského hradu. Krátce se Zika skrýval také v Bubenči. Napsal provolání k českému národu po přepadení SSSR, vyšlé v Rudém právu 25. 6. 1941 a jako leták.
II. ilegální ÚV KSČ vytvořil Jan Zika, jenž v něm zastával funkci vedoucího organizátora, společně s Juliem Fučíkem, který měl na starosti agitprop, a Janem Černým, vedoucím sabotáže a příprav ozbrojeného boje. Úzce spolupracovali také s Janem Pokorným. 27. května 1942, když se Zika připravoval opustit Prahu a ukrýt se v bezpečnější lokalitě v chatě u Roblína, dozvěděl se o atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, provedeného parašutisty vyslanými z Londýna. „K tomu nemělo dojít. Nic se tím nevyřešilo, jen můžeme očekávat, že se podmínky pro ilegální činnost ještě zhorší,“ řekl tehdy. Okamžitě pak opustil svůj úkryt v Ledeburském paláci a odebral se do bytu manželů Preislerových v Břevnově, Na Malovance 6. Dům však byl v noci z 27. na 28. května při náhodném zátahu gestapa, jichž probíhalo po atentátu mnoho, obklíčen. Při pokusu o únik se Zika spouštěl z okna na prádelní šňůře, která se přetrhla. S poraněnou páteří byl převezen do Pečkárny, sídla gestapa v Bredovské ulici na Novém Městě (dnes ul. Politických vězňů), kde při výslechu ztratil vědomí. Byl přemístěn do vězeňské nemocnice na Pankráci. Jeho totožnost byla po několik dní pro gestapo záhadou. Blažena a Josef Preislerovi byli deset dní po atentátu popraveni.
Zika byl z Pankráce převezen zpět do Pečkárny a znovu vyslýchán. 15. června 1942 na následky svého zranění a mučení zemřel, aniž by cokoli vypověděl. V červenci 1942 byl II. ilegální ústřední výbor rozbit, odhalen stranický archiv i pokladna. V nesmírně těžkých podmínkách vzniklo III. ilegální vedení v čele s Josefem Molákem.
Na domě, kde byl Zika zatčen, je umístěna jeho pamětní deska s bustou. V r. 2012, v roce 110. výročí Zikova narození a 70. výročí jeho smrti, byla rekonstruována, přičemž původní text byl nahrazen novým, uvádějícím sice, že zde Zika byl zatčen, ale na rozdíl od původního nezmiňujícím jeho další osud ani politickou příslušnost. Informační cedule z nedávné doby u označení Zikovy ulice kupodivu členství v KSČ uvádí.

Bedřich Václavek

Bedřich Václavek (1897 - 1943)

Český literární kritik a historik, průkopník české marxistické literární vědy a estetiky a kulturní politický organizátor. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Ve 20. letech působil v Devětsilu, ve 30. letech v Levé frontě. Od r. 1925 byl členem KSČ, 1930 se zúčastnil Mezinárodní konference proletářských revolučních spisovatelů v Charkově, podporoval stávkové hnutí v rosicko-oslavanském revíru 1932 - 1933. Jeho teoretické názory charakterizuje snaha o rovnováhu mezi pokrokovou ideovostí a novým uměleckým vyjádřením (Od umění k tvorbě, Poezie v rozpacích) a zřetel k poznávací funkci umění (Tvorbou k realitě). Významné je i dílo Česká literatura XX. století a průkopnické studie a edice věnované lidové a zlidovělé slovesnosti (Písemnictví a lidová tradice, Český národní zpěvník).
Od r. 1940 žil v ilegalitě, 1942 byl zatčen a po věznění na Pankráci 1943 převezen do koncentračního tábora Osvětim, kde zahynul.

Bohumil Pokorný

Bohumil Pokorný (1893 - 1944)

Český politik, novinář, protifašistický bojovník komunistického odboje. Vyučený soustružník, propagátor nemocenského pojištění, od 1921 člen KSČ, od 1922 šéfredaktor stranického časopisu Volnost v Nymburce, okresní a od 1925 krajský tajemník KSČ, vychovatel v Jednotě proletářské tělovýchovy, zakladatel týdeníku Třídní boj. Dvakrát vězněn. 1935 zvolen poslancem Zemského zastupitelstva v Čechách. Od 1936 řídil měsíčník Lidová samospráva. Organizátor práce komunálních zastupitelů; jeho hlavními myšlenkami bylo uplatnění skutečné samosprávy ve městech a obcích a nezasahování vlády a byrokracie do jejich pravomocí. Rozhodně vyzýval k aktivní práci komunistů na komunální úrovni, v sociálních komisích, k podpoře poctivých živnostníků, školství, nezaměstnaných a kultury. Rovněž podpořil organizaci komunistického komunálního aparátu (1937 měla KSČ v komunální sféře 12 000 funkcionářů). Zastavení činnosti KSČ a jejího tisku v říjnu 1938 učinilo B. Pokorného nezaměstnaným. Po přechodu strany do ilegality byl učen pro práci v protektorátu. Pracoval jako vedoucí nově vzniklého krycího Spolku pro právo stavby, který se věnoval obchodu s pozemky. Účelem činnosti skupiny byla podpora soudruhů žijících v ilegalitě a podpora jejich rodin. Také posílali balíčky pro uvězněné. Skupina měla vlastní vysílačku. Pokorný se podílel na vydávání ilegálního Rudého práva. Poprvé zatklo gestapo Pokorného hned na začátku okupace, po výslechu propuštěn. Podruhé zatčen po průniku konfidenta do III. ilegálního vedení strany v září 1943. Ani při mučení své spolupracovníky nevyzradil. Vězněn na Pankráci, v Bautzenu a Drážďanech, kde byl 2. 8. 1944 popraven.

Bohuslav Vrbenský

Bohuslav Vrbenský (1882 - 1944)

Český politik, novinář a veřejný činitel, povoláním zubní lékař. Od r. 1904 vedoucí představitel českého anarchokomunistického hnutí, v l. 1904 - 1906 byl předsedou Svazu českého studenstva. 1914 - 1917 byl vězněn v rakouských internačních táborech. 1918 - 1923 člen národně socialistické strany a poslanec Národního shromáždění; 1918 - 1919 byl ministrem zásobování, 1920 ministrem veřejných prací, 1921 - 1922 ministrem zdravotnictví. Roku 1923 vyloučen z nár. soc. strany za hlasování proti zákonu na ochranu republiky. 1924 - 1925 předseda Nezávislé socialistické strany dělnické, s níž roku 1925 přešel do KSČ. V l. 1934 - 1939 byl předsedou Svazu přátel SSSR, 1938 - 1939 náměstkem primátora hlavního města Prahy. Roku 1939 odešel do SSSR, kde se v l. 1941 - 1943 podílel na formování československých vojenských jednotek; od r. 1940 byl členem československé státní rady v Londýně a delegátem Československého červeného kříže v SSSR. Zemřel v Moskvě.
B. Vrbenský byl po Vítězném únoru 1948 pohřben v Národním památníku na Vítkově, po kontrarevoluci byly jeho ostatky přemístěny na Olšanské hřbitovy.

Jiří Wolker

Jiří Wolker (1900 - 1924)

Český básník, představitel proletářské poezie 20. let. Studoval práva, byl politicky činný v KSČ. V první sbírce Host do domu, naplněné všeobjímající láskou k lidem a věcem, objevil novou poetickou oblast v bezprostředním, zlidšťujícím vztahu básníka ke všední skutečnosti. Tento vztah se ve sbírce Těžká hodina prohlubuje až ke konkrétnímu sociálnímu vidění a třídnímu hodnocení reality. Básně sbírky Těžká hodina vyjadřují přerod básníka, jenž nahrazuje chlapecky naivní svět své první sbírky představou budoucí komunistické společnosti a jenž se přímo vřazuje do revolučního boje proletariátu; tuto proměnu vyjadřuje zvláště básnická obraznost, jež pomáhá dát jednotlivým jevům života konkrétní společenský obsah, a posílení epického prvku, jenž krystalizuje v osobitém typu sociální balady. Mravní opravdovost charakterizuje i básně z pozůstalosti, z nichž některé byly psány v době, kdy Wolker onemocněl tuberkulózou. Kromě básní vydal Tři hry a v časopisech uveřejnil řadu povídek a pohádek. Souběžně s vlastní tvorbou probojovával Wolker v literárních studiích a polemikách zásady umění spjatého s revolučním bojem proletariátu (Proletářské umění) a jako hlavní rysy nového umění zdůrazňoval jeho třídnost, kolektivismus a optimismus.

S. K. Neumann

Stanislav Kostka Neumann (1875 - 1947)

Český básník, publicista, prozaik, literární a výtvarný kritik. Neumannův vývoj až k jeho aktivní činnosti v KSČ (patřil k jejím zakladatelům) a k iniciativnímu vytváření socialistické kultury byl určován dlouholetou účastí v politických zápasech (účastník pokrokového hnutí 90. let 19. století, anarchistického hnutí), odporem proti měšťáctví, úsilím o umění odpovídající potřebám moderní doby. Od r. 1893 přispíval do mnoha časopisů, pracoval jako redaktor a vydavatel (do 1918 Niva, Nový kult, Moderní revue, Omladina, Anarchistická revue, Šibeničky, po 1918 Lidové noviny, Červen, Rudé právo, Proletkult, Komunistická revue, Levá fronta, Lidová kultura, Tvorba).
Počátky Neumannovy básnické tvorby byly poznamenány zážitky z vězení po procesu s Omladinou (Nemesis bonorum custos - Nemesis ochránkyně dobrých), silně individualistickou revoltou a výrazově symbolismem (Kniha mládí a vzdoru). Léta 1905 - 1915 prožil na Moravě, kde vznikla jedna z nejlepších sbírek české reflexívní lyriky Kniha lesů, vod a strání a souběžně s ní sbírka civilizační poezie Nové zpěvy. Po návratu z 1. světové války se pod vlivem Velké říjnové socialistické revoluce stal jedním ze zakladatelů KSČ (1929 po vystoupení proti bolševizaci vyloučen), jejíž ideovou orientaci prosazoval v proletářské poezii 20. let (Rudé zpěvy), v protifašistické tvorbě 30. a 40. let (Srdce a mračna, Sonáta horizontálního života, Zamořená léta) i jako prozaik, kulturní politický publicista a umělecký kritik (S městem za zády, Ať žije život, Československá cesta, Anti-Gide). Autor popularizačních monografií (Dějiny francouzské revoluce, Dějiny ženy) a vzpomínkových knih (Vzpomínky, Paměti, Válčení civilistovo). Národní umělec (1945).


Pokračování - Československo - po Vítězném únoru 1948 >>>