Dějiny a osobnosti komunistického hnutí

I. Stručné dějiny hnutí
II. Zakladatelé marxismu
III. Osobnosti hnutí - Sovětský svaz
IV. Osobnosti hnutí - ostatní zahraniční představitelé - socialistické státy
V. Osobnosti hnutí - ostatní zahraniční představitelé - kapitalistické státy
VI. Osobnosti hnutí - Československo - a) působící pouze před Vítězným únorem 1948
VII. Osobnosti hnutí - Československo - b) působící i po Vítězném únoru 1948

V. OSOBNOSTI KOMUNISTICKÉHO HNUTÍ
- ostatní zahraniční představitelé - kapitalistické státy

Karel Liebknecht

Karel Liebknecht (1871 - 1919)

Činitel německého a mezinárodního revolučního dělnického hnutí, jeden z vůdců německé sociální demokracie, spoluzakladatel Spartakova svazu (1916) a KS Německa (vzniklé 1. ledna 1919). Syn Wilhelma Liebknechta (1826 - 1900), jednoho ze zakladatelů Sociálně demokratické strany Německa a organizátorů I. a II. internacionály, učitele, novináře a politického pracovníka, pro svou činnost v revolučním dělnickém hnutí neustále pronásledovaného. Karel Liebknecht studoval práva a politickou ekonomii a v r. 1899 si otevřel spolu s bratrem Theodorem advokátní kancelář. Často pak obhajoval socialisty souzené za svou politickou činnost. V r. 1900 se stal členem Sociálně demokratické strany Německa (SPD) a v l. 1907 - 1910 byl předsedou Socialistické internacionály mládeže, tehdy ještě pokrokové mezinárodní organizace mládeže ustavené v r. 1907 na konferenci ve Stuttgartu (v r. 1919 většina jejích členských organizací podpořila nově založenou Komunistickou internacionálu mládeže, ale pravicové a centristické živly se v r. 1923 oddělily a obnovily Socialistickou internacionálu mládeže jako reformistické hnutí).
Za svůj článek Militarismus a antimilitarismus byl Liebknecht v r. 1907 zatčen a 18 měsíců vězněn. Následujícího roku, ač stále ve vězení, byl zvolen do pruského parlamentu. Pracoval aktivně v II. internacionále a od roku 1912 byl za sociální demokracii poslancem Říšského sněmu. Stejně jako R. Luxemburgová se postavil proti zrádné linii SPD, která, vedena Karlem Kautskym, po vypuknutí 1. světové války zradila zájmy dělnické třídy a vyzývala k „obraně vlasti", k bratrovražednému boji ve jménu obohacení imperialistické buržoazie. Většina německé sociální demokracie v srpnu 1914 hlasovala pro vojenské úvěry německé buržoazní vlády. V prosinci téhož roku se stal Karel Liebknecht jediným členem Říšského sněmu hlasujícím proti válce.
Za války byl Karel Liebknecht zatčen a poslán na východní frontu, odmítl však bojovat a vzhledem k jeho zhoršujícímu se zdravotnímu stavu mu byl v říjnu 1915 umožněn návrat zpátky. V srpnu 1914 založili němečtí levicoví sociální demokraté v čele s K. Liebknechtem, R. Luxemburgovou, F. Mehringem a K. Zetkinovou revoluční skupinu Internacionála (Die Internationale), ze které v lednu 1916 vznikl Spartakův svaz (Spartaksbund). Po demonstraci proti válce 1. května 1916 byl Liebknecht opět zatčen a odsouzen ke dvěma a půl letům vězení za vlastizradu, později mu byl trest ještě zvýšen na čtyři roky a jeden měsíc. Propuštěn byl při amnestii v říjnu 1918.
3. listopadu 1918 začalo povstání válečných námořníků v Kielu a bezprostředně po něm vznikaly v mnoha oblastech rady (sověty) dělnických a vojenských zástupců. 9. listopadu 1918 obsadili na výzvu Spartakovců ozbrojení dělníci Berlín a svrhli hohenzollernskou dynastii. Revoluční bouře vyvolané vítězstvím Velké říjnové sociaistické revoluce daly vzniknout prvním komunistickým stranám oproštěným od pravicových sociálních demokratů. Tak vznikla i v noci z 31. prosince 1918 na 1. ledna 1919 Komunistická strana Německa (KPD). Jedněmi z jejích zakladatelů byli i K. Liebknecht a R. Luxemburgová.
V lednu 1919 Liebknecht s Luxemburgovou nejprve odmítli povstání v Berlíně, které nemělo příliš šancí na úspěch, ale když už vypuklo, rozhodli se do něj zapojit. Povstání však bylo krutě potlačeno novou vládou Friedricha Eberta za pomoci zbytků německé imperialistické armády a ozbrojených kontrarevolučních jednotek Freikorps. Vojáky Freikorps byli také 15. ledna 1919 uneseni Karel Liebknecht a Rosa Luxemburgová. V hotelu Eden v Berlíně pak byli několik hodin vyslýcháni a mučeni. Rosa Luxemburgová byla umlácena pažbou pušky a hozena do nedaleké řeky, Karel Liebknecht byl zastřelen a jeho tělo bylo pak bez označení uloženo do blízké márnice. Obdobně byly povražděny stovky členů Komunistické strany Německa.

Rosa Luxemburgová

Rosa Luxemburgová (1871 - 1919)

Pracovnice německého a mezinárodního dělnického hnutí. Narodila se v ruském záboru Polska, v r. 1894 byla spoluzakladatelkou polské sociálně demokratické strany. Po svém přestěhování do Německa v r. 1897 byla členkou Sociálně demokratické strany Německa (SPD), bojovala proti reformismu a revizionismu (proti teoriím Karla Kautského byla namířena její kniha Sociální reforma nebo revoluce? z r. 1899) a v l. 1905 - 1906 se účastnila povstání ve Varšavě. Publikovala politické a ekonomické spisy.
V letech 1904 - 1906 byla Luxemburgová třikrát vězněna pro svou politickou činnost. Na V. sjezdu Sociálně demokratické strany dělnické Ruska v Berlíně v r. 1907 se setkala s Leninem. Za 1. světové války byla několikrát zatčena, 1916 byla spoluzakladatelkou Spartakova svazu a 1919 KS Německa.
15. ledna 1919 byla spolu s Karlem Liebknechtem zavražděna skupinou gardových důstojníků dobrovolnických jednotek Freikorps (umlácena pažbou pušky a její tělo hozeno do řeky). Případ zabití Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové nebyl nikdy řádně soudně přezkoumán. Jeden z vojáků Freikorps, Otto Runge, byl za vraždu Luxemburgové uvězněn na dva roky, a po uchvácení moci fašisty ve 30. letech byl za toto „nezákonné uvěznění" finančně odškodněn.

Clara Zetkinová

Clara Zetkinová (1857 - 1933)

Německá představitelka mezinárodního dělnického a ženského revolučního hnutí. Během studií na učitelku se v r. 1878 připojila k činnosti sociální demokracie (členkou strany od 1881), vzhledem k zákazu socialistické činnosti v Německu působila 1882 - 1891 v emigraci ve Švýcarsku a Francii. V té době přijala příjmení svého partnera, ruského revolucionáře Ossipa Zetkina, se kterým měla dva syny. Zetkin zemřel v r. 1889. Později byla vdána za umělce Georga Friedricha Zündela (1899 - 1928).
Spoluorganizátorka II. internacionály, na jejímž zasedání 1889 se zabývala problematikou revolučního ženského hnutí. Iniciátorka I. a II. mezinárodní socialistické konference žen (1907, 1910), které mimo jiné přijaly usnesení o oslavě Mezinárodního dne žen (1910, slaven od 1911). Vystupovala proti revizionismu a centrismu v dělnickém hnutí, společně se svou blízkou spolupracovnicí Rosou Luxemburgovou vystoupila proti reformistickým tezím Eduarda Bernsteina. Společně s Rosou Luxemburgovou a Karlem Liebknechtem odmítla po vypuknutí 1. světové války „hradní mír", kterým sociální demokracie mj. slibovala vládě, že během války nebude pořádat žádné stávky. Kromě dalších protiválečných aktivit organizovala mezinárodní protiválečnou ženskou konferenci v Berlíně 1915. Za své protiválečné postoje byla několikrát vězněna. Od 1917 byla členkou Nezávislé sociálně demokratické strany Německa a Spartakova svazu, od 1919 členkou KS Německa (1919 - 1924 členkou vedení, 1927 - 1929 ÚV). Jako poslankyně Říšského sněmu (1920 - 1933) usilovala zejména o demokratizaci vzdělání, bojovala za sociální práva lidu a proti nastupujícímu fašismu. Pracovala v Kominterně, byla v úzkém styku s Krupskou a Leninem; od 1925 byla předsedkyní Mezinárodní rudé pomoci. V r. 1933 po převzetí moci Adolfem Hitlerem byla vypovězena z Říšského sněmu a emigrovala do SSSR, kde téhož roku zemřela. Pohřbena byla na čestném místě u kremelské zdi.
Od r. 1954 byl v Německé demokratické republice udělován Řád Clary Zetkinové bojovnicím za práva žen.

L. Jogiches-Tyszka

Leo Jogiches-Tyszka (1867 - 1919)

Činitel polského a německého dělnického hnutí, účastník revolučního hnutí od r. 1885, od r. 1890 pobýval ve Švýcarsku a Německu, kde poznal Rosu Luxemburgovou. 1893 spoluzakládal Sociální demokracii království Polského, ze které 1900 vznikla Sociální demokracie království Polského a Litvy. 1906 - 1916 byl členem jejího ústředního výboru a jedním z jejích hlavních ideologů, také redaktorem Rudého praporu a Sociálnědemokratického přehledu. Spolupracoval se Sociálně demokratickou dělnickou stranou Ruska, v Německu byl členem Sociálnědemokratické strany (SPD) a následně Nezávislé sociálně demokratické strany (USPD). V r. 1914 se stal spoluzakladatelem Spartakova svazu a 1918 Komunistické strany Německa, ve které byl tajemníkem ústředního výboru. 1916 - 1918 byl vězněn za pořádání protiválečné demonstrace 1. května 1916. Za bojů v Berlíně byl v březnu 1919 zatčen a ve vazbě ubit.

D. Ibárruri Gómez

Dolores Ibárruri Gómez (1895 - 1989)

Zvaná La Passionaria (zanícená), činitelka španělského a mezinárodního dělnického hnutí. Pracovala jako švadlena, služka a v hostinci, kde se seznámila s revolučním horníkem Julianem Ruizem Gabiňem, za kterého se 1916 provdala. Od r. 1917 členka Socialistické strany. V tomto roce se účastnila stávky a její manžel byl uvězněn. 1920 byla jedním ze zakládajících členů KS Španělska, od 1930 členkou ústředního výboru a od 1932 polibyra. V této době měla šest dětí, z nichž čtyři dcery zemřely těsně po narození a jeden syn padl v bitvě u Stalingradu.
Od r. 1931 pobývala v Madridu, kde byla redaktorkou deníku KS Španělska Mundo Obrero (Dělnický svět). 1931 a 1932 - 1933 byla vězněna. 1933 založila organizaci antifašistických žen a účastnila se pléna Exekutivy Komunistické internacionály v Moskvě. 1934 se účastnila prvního světového setkání žen proti válce a fašismu v Paříži. Od konce roku 1934 do jara 1935 byla opět vězněna, poté tajně překročila španělské hranice a odjela do Moskvy na 7. kongres Komunistické internacionály. Po návratu do Španělska byla 1936 vězněna počtvrté. Téhož roku zvítězila v parlamentních volbách Lidová fronta a Ibbáruri se stala poslankyní. Významně se podílela na protifašistickém boji ve španělské občanské válce. 1939 uprchla nejprve do Francie a poté do SSSR. 1936 - 1939 a znovu 1942 - 1960 byla generální tajemnicí KS Španělska, od 1960 až do své smrti v r. 1989 předsedkyní KS Španělska. Z Moskvy a z Ufy řídila vysílání rozhlasové stanice Nezávislé Španělsko. V r. 1963 se stala čestnou předsedkyní Mezinárodní demokratické federace žen a byla vyznamenána Mezinárodní Leninovou cenou.
V r. 1977, dva roky po smrti fašistického diktátora Franca, se D. Ibárruri vrátila do Španělska. Zemřela v Madridu ve věku 94 let 12. 11. 1989.

Ernst Thälmann

Ernst Thälmann (1886 - 1944)

Vedoucí činitel německého a mezinárodního revolučního dělnického hnutí. Jako funkcionář německé sociální demokracie a odborů bojoval za 1. světové války proti imperialistické válce a oportunismu. Od 1918 byl činitelem Nezávislé sociálně demokratické strany Německa (USPD) a usiloval o její sjednocení s KS Německa založenou 1. ledna 1919. Na sjednocovacím sjezdu v r. 1920 byl zvolen do vedení komunistické strany (KPD). V r. 1923 stál v čele povstání hamburských pracujících. Působil jako významný činitel bolševizace KPD, v l. 1924 - 1933 byl poslancem říšského sněmu, od r. 1924 vedl KPD. V l. 1928 - 1943 byl členem exekutivy Komunistické internacionály, v l. 1925 a 1932 kandidátem na říšského prezidenta. Včas varoval před fašismem a podílel se na vypracování zásad antifašistického boje. V r. 1933 byl zatčen a uvězněn, v r. 1944 byl na Hitlerův rozkaz v koncentračním táboře Buchenwald zavražděn.

Antonio Gramsci

Antonio Gramsci (1891 - 1937)

Italský marxistický teoretik, spoluzakladatel a vůdce Komunistické strany Itálie. V r. 1919 založil s Togliattim skupinu kolem týdeníku L´Ordine Nuovo (Nový řád), která s dalšími levicovými skupinami utvořila v r. 1921 KS Itálie. V l. 1922 - 1923 pracoval jako její delegát v exekutivě Komunistické internacionály, v r. 1924 založil přes stále tvrdší údery fašistické reakce deník l´Unitá (Jednota) a od stejného roku byl generálním tajemníkem strany. V r. 1926 byl navzdory své parlamentní imunitě zatčen. Zemřel krátce po propuštění po jedenáctiletém věznění a mučení v r. 1937.
V žaláři Gramsci napsal významné historické a filozofické dílo Sešity z vězení. Italským dějinám je věnováno Risorgimento, filozofii Historický materialismus a filozofie a kultuře Literatura a lid.

Palmiro Togliatti

Palmiro Togliatti (1893 - 1964)

Činitel italského a mezinárodního dělnického hnutí. Od r. 1914 člen Italské socialistické strany, r. 1919 založil v Turíně s A. Gramscim a U. Terracinim čaopis L´Ordine Nuovo (Nový řád), v r. 1921 byl spoluzakladatelem Komunistické strany Itálie, o rok později se stal členem jejího ústředního výboru a v r. 1923 členem politbyra ÚV. V r. 1924 stál u založení deníku l´Unitá (Jednota) a po zatčení generálního tajemníka KS Itálie A. Gramsciho fašisty stanul v čele strany. V l. 1926 - 1944 žil v zahraničí, mezi roky 1935 a 1943 byl členem sekretariátu Komunistické internacionály. Spolu s G. Dimitrovem vytyčil v r. 1935 linii jednotné antifašistické fronty a v l. 1936 - 1939 byl jedním z organizátorů interbrigád ve Španělsku bojujících proti fašistické agresi. V l. 1944 - 1946 byl po návratu do Itálie náměstkem ministerského předsedy a ministrem spravedlnosti.
Po dalším zesílení agrese reakčních sil podporovaných Spojenými státy a Vatikánem byl v r. 1948 Togliatti těžce zraněn při atentátu. I přes obrovský vliv KS Itálie v období po skončení 2. světové války a vytvoření jednotné fronty italského lidu ve spolupráci s marxistickou Italskou socialistickou stranou uhájili imperialisté své protilidové zájmy a socialistická revoluce v Itálii nezvítězila.
Palmiro Togliatti napsal řadu prací o teorii i praxi dělnického hnutí, zejména z oblasti historického materialismu a vědeckého komunismu a z dějin socialistického učení i mezinárodního dělnického hnutí.

Marcel Cachin

Marcel Cachin (1869 - 1958)

[Kašen], francouzský komunistický politik, pracovník francouzského a mezinárodního dělnického hnutí, od 1891 člen Francouzské dělnické strany, jeden ze zakladatelů Francouzské komunistické strany, 1918 - 1958 šéfredaktor l´Humanité, 1935 první komunistický senátor, 1935 - 1943 člen exekutivy Komunistické internacionály. Autor článků a politicko-historických prací. Ve věku 88 let se stal prvním cizincem - nositelem Leninova řádu. Čtyřikrát byl navrhován na prezidenta Francie, nejvíce hlasů (12,18% v prvním kole) získal v r. 1953.

Maurice Thorez

Maurice Thorez (1900 - 1964)

Představitel francouzského a mezinárodního dělnického hnutí, autor četných spisů o boji francouzské dělnické třídy. Od svých 12 let pracoval jako horník, 1919 vstoupil do Socialistické strany, 1920 se stal jedním ze zakladatelů Francouzské KS, 1924 byl zvolen členem ústředního výboru, 1925 politbyra a 1926 organizačním tajemníkem strany. 1927 - 1928 pracoval v ilegalitě, 1929 - 1930 byl vězněn. Od r. 1930 až do své smrti byl generálním tajemníkem strany. Působil v Kominterně, 1928 - 1943 byl členem její exekutivy. Podílel se na vytváření lidové fronty proti fašismu. V r. 1939 byl mobilizován, ale z armády dezertoval a uprchl do Sovětského svazu, odkud organizoval hnutí odporu. Zřekl se francouzského občanství a v nepřítomnosti byl odsouzen k trestu smrti.
Po osvobození Francie v r. 1944 se Maurice Thorez vrátil ze Sovětského svazu, trest mu byl prominut a občanství navráceno. Komunističtí partyzáni museli odevzdat své zbraně, ale komunistická strana se stala velmi vlivnou silou v poválečné vládě, kde v l. 1945 - 1947 zastával Thorez různé funkce (místopředseda vlády, státní ministr). Poté byli komunisté pro svůj nesouhlas s protilidovou politikou buržoazních stran z vlády vytlačeni.

Harry Pollitt

Harry Pollitt (1890 - 1960)

Britský komunistický politik, činitel mezinárodního dělnického hnutí. 1920 zakládající člen, 1929 - 1956 generální tajemník a od 1956 předseda výkonného výboru KS Velké Británie. 1924 - 1943 člen Exekutivy Komunistické internacionály. Školu navštěvoval pouze do svých třinácti let, poté pracoval jako kotlář. 1915 vedl stávku kotlářů v Southamptonu, 1919 se podílel na kampani „Ruce pryč od Ruska" proti imperialistické intervenci v sovětském Rusku. Na konci první světové války se připojil k Dělnické socialistické federaci, která se následujícího roku přeměnila v KS Velké Británie, sekci Komunistické internacionály. 1925 byl odsouzen k odnětí svobody na 12 měsíců pro podněcování ke vzpouře. I po XX. sjezdu KSSS (1956) zůstal obhájcem leninsko-stalinské politiky. Chruščovova obvinění Stalina zhoršila situaci i v KS Velké Británie, ze které řada členů vystoupila. Harry Pollitt odstoupil z funkce generálního tajemníka a byl zvolen předsedou strany. V posledních letech svého života jej sužoval zhoršující se zdravotní stav, rostoucí politická izolace, snahy o podřízení KS Velké Británie Chruščovovu kursu a znechucení z obratu v sovětské politice. Zemřel při návratu z přednáškové cesty po Austrálii.

John Reed

John Reed (1887 - 1920)

Americký spisovatel, básník a publicista, spoluzakladatel KS USA. Absolvoval harvardskou univerzitu. Během studií se seznámil se socialistickými myšlenkami a začal je propagovat. V r. 1913 byl poprvé zatčen, když se stal mluvčím stávkujících v přádelnách v New Jersey. Na podzim 1913 se jako reportér účastnil mexické revoluce v armádě Pancho Villy. Jeho reportáže vyšly v knize Vzbouřené Mexiko. V 1. světové válce působil jako korespondent v Evropě; 1914 se v Německu setkal s Karlem Liebknechtem, jedním z mála německých socialistů, kteří se postavili proti válce. Reed byl zklamán selháním Druhé internacionály, jež propadla sociálšovinismu a militarismu. 1915 se vydal na cestu po východní Evropě společně s kanadským umělcem Boardmanem Robinsonem. 1916 byli zatčeni a několik týdnů vězněni v Chelmnu v Ruském impériu (v dnešním Polsku). Zastřelení za špionáž unikli díky zásahu amerického velvyslance. Při pokusu o přechod do Rumunska byli znovu zatčeni, propuštěni byli po intervenci britského velvyslance. Zkušenosti z této cesty vedly Reeda k napsání knihy Válka ve východní Evropě. V srpnu 1917 odcestoval se svou manželkou Louise Bryantovou, americkou novinářkou, spisovatelkou a komunistickou aktivistkou, do Ruska. Byli přítomni v Petrohradě při dobývání Zimního paláce, akce, která zahájila Velkou říjnovou socialistickou revoluci. Jako nadšený přívrženec nové bolševické vlády překládal Reed její usnesení do angličtiny a účastnil se obrany před kontrarevolucí. Průběh VŘSR zachytil v knize Deset dní, které otřásly světem.
Při cestě zpět do USA byl zatčen nejprve finskými a poté americkými orgány. Po propuštění na kauci byl pak opakovaně souzen pro pobuřování, když agitoval pro diktaturu proletariátu. V r. 1919 patřil k zakladatelům Komunistické strany Ameriky a tvůrcům jejích základních dokumentů (po přechodu do ilegality v r. 1921 se spojila s Komunistickou dělnickou stranu Ameriky v Jednotnou komunistickou stranu USA). Řídil její tiskový orgán Hlas práce. Před výkonem trestu za pobuřování uprchl jako topič na lodi do Švédska a odtud do Ruska. Při cestě zpět v r. 1920 byl zatčen za pašování a ve vězení se značně zhoršil jeho zdravotní stav. Po propuštění na konci června 1920 odcestoval do Moskvy a zúčastnil se II. kongresu Kominterny. Z rozhodnutí Kominterny odcestoval v červenci na sjezd národů Východu do Baku. Po návratu v září onemocněl tyfem. Léky nebylo možné získat z důvodu blokády sovětského Ruska, proto 17. října 1920 v Moskvě zemřel. Pohřben byl na čestném místě u kremelské zdi.

Julien Lahaut

Julien Lahaut (1884 - 1950)

[Lao] Belgický politik a revolucionář. 1915 - 1918 sloužil v belgické armádě, po válce se stal tajemníkem odborového svazu hutnictví a strojírenství. Patřil k hlavním organizátorům stávek, od 1923 byl členem a vedoucím představitelem Komunistické strany Belgie, 1941 - 1945 vězněn nacisty v koncentračním táboře Buchenwald. 1945 - 1950 předseda Komunistické strany Belgie a komunistický poslanec. 1944 - 1947 byla KS Belgie ve vládě, poté postupně do r. 1950 ovládly politickou scénu síly reakce. V r. 1949 Belgie vstoupila do NATO a v r. 1950 umožnili klerikálové a další reakcionáři návrat krále Leopolda III., jenž v r. 1940 po napadení hitlerovským Německem podepsal kapitulaci a stal se vazalem Němců. V r. 1944 ho Němci deportovali do Německa a pak do Rakouska a Belgii vládl princ Karel jako regent. V referendu se r. 1950 vyslovilo pro návrat krále 57% hlasujících, ve Valonsku však bylo pro návrat jen 42%. Návrat krále s pěti tisíci vojáky proběhl 22. 7. 1950 v časných ranních hodinách v obavách před masovými protesty. Proti zdiskreditovanému monarchovi se zvedlo silné hnutí odporu, požadující vyhlášení republiky a hrozící přerůst v občanskou válku. Docházelo k masovým shromážděním, útokům na mosty, vedení vysokého napětí a železniční tratě, odbory vyhlásily generální stávku a pohrozily zatopením dolů. Ve Valonsku se pozvedlo hnutí za nezávislost, belgické vlajky byly nahrazovány valonskými. 30. 7. byli policií zastřeleni tři demonstranti. 31. 7. požádal Leopold III. vládu a parlament, aby přijaly za krále jeho syna prince Baudouina. Když nový král skládal 11. 8. ústavou předepsaný slib, jeden z komunistických poslanců zvolal Ať žije republika! Výkřik byl přisouzen J. Lahautovi, ačkoli dodnes není jasné, zda křičel on nebo někdo v jeho blízkosti. Lahaut byl o týden později, 18. 8. 1950, před svým domem zastřelen dvěma zabijáky. Jako jeden z nich byl později odhalen monarchista Francois Goossens, Lahautova vražda však nebyla nikdy uspokojivě vyřešena, patrně i proto, že vrazi byli napojeni na tehdejší belgickou a vatikánskou tajnou službu. Vyšetřování bylo ukončeno v r. 1972.
Po vraždě J. Lahauta následovaly v celé zemi stávky a jeho pohřbu se účastnilo 300 000 lidí. Baudouin I. byl belgickým králem i přes další nepokoje až do své smrti v r. 1993 a Belgie je královstvím dodnes.

I. Kaypakkaya

Ibrahim Kaypakkaya (1949 - 1973)

Vedoucí představitel tureckého komunistického hnutí hlásící se ke koncepcím KS Číny. V roce 1972 založil odštěpením od revizionistické Turecké dělnické strany ilegální Tureckou komunistickou stranu marxisticko-leninskou (TKP/ML). Zpracoval možnosti socialistického rozvoje dosud polokoloniálního a polofeudálního Turecka, zabýval se tureckou národnostní otázkou a prosazoval právo na sebeurčení kurdského národa. V roce 1973 zemřel po tříměsíčním mučení ve vězení ve věku pouhých 24 let. Jeho tělo bylo odevzdáno jeho otci k pohřbení rozsekané na kusy.
Jeho odkaz je vzorem v boji tureckým komunistům, kteří jsou i dnes nezřídka perzekuováni a vězněni.

J. M. Sison

José Maria Sison (nar. 1939)

Filipínský spisovatel a intelektuál, vůdce filipínského komunistického hnutí, který reorganizoval (fakticky rozdělil) Komunistickou stranu Filipín a přidal k její filozofii prvky maoismu. Od srpna 2002 je Spojenými státy americkými a Evropskou unií klasifikován jako „osoba podporující terorismus".
J. M. Sison v roce 1959 zakončil studium na filipínské univerzitě, poté studoval v Indonésii, než se vrátil na Filipíny působit jako univerzitní profesor literatury. V roce 1964 založil Národní mládež, která sjednocovala filipínskou mládež v boji proti válce ve Vietnamu, proti prezidentu Marcosovi a zkorumpovaným politikům. Dne 26. prosince 1968 zorganizoval založení nové Komunistické strany Filipín (CPP), dříve označované také jako KS Filipín (marxisticko-leninská), a stal se předsedou jejího ústředního výboru. KS Filipín je organizace založená na principech marxismu-leninismu - Mao Ce-tungových idejích. J. M. Sisonem založená KS Filipín je členem maoistické Mezinárodní konference marxisticko-leninských stran a skupin.
V roce 1977 byl J. M. Sison uvězněn za podvracení a spiknutí za účelem spáchání povstání. Po propuštění odešel v roce 1987 do Nizozemí, kde od té doby žije jako politický uprchlík. V současné době je Sison politickým konzultantem Národně demokratické fronty Filipín, která sjednocuje jednotlivé revoluční organizace. Dále vede Mezinárodní ligu lidového boje, což je mezinárodní antiimperialistická a demokratická formace, která podporuje, propaguje a rozvíjí antiimperialistické a demokratické boje národů světa proti imperialismu a veškeré reakci. Dále je Sison předsedou Mezinárodní sítě filipínských studií.
28. srpna 2007 byl J. M. Sison uvězněn za údajné zosnování vražd tří zrádců revolučního hnutí na Filipínách v letech 2003 a 2006. Po jeho zatčení ještě zesílil boj Národní demokratické fronty na Filipínách proti vládě imperialistické buržoazie v čele s fašizující prezidentkou Glorií Macapagalovou-Arroyovou. 13. září 2007 byl Sison propuštěn.

Ludo Martens

Ludo Martens (1946 - 2011)

Belgický historik a komunistický politik. V r. 1968 založil maoistickou skupinu „Všechnu moc dělníkům (pracujícím)", která se oddělila od Komunistické strany Belgie, příliš propadlé sociálnědemokratickým tendencím. Tato skupina se v r. 1979 přejmenovala na Belgickou stranu práce a Ludo Martens byl do r. 2008 jejím předsedou a nejvýznamnějším ideologem strany. Původní KS Belgie postupem času zcela pozbyla na významu, takže Belgická strana práce je dnes nejsilnější komunistickou stranou v Belgii.
Belgická strana práce pod vedením Ludo Martense v r. 1987 přehodnotila maoistickou teorii, podle které proběhla v SSSR po XX. sjezdu KSSS v r. 1956 restaurace kapitalismu, a konstatovala, že ekonomické základy a jádro politických struktur SSSR zůstaly socialistické, i když nahlodané revizionismem, který převládl ve vedení. V té době vystupoval nejvyšší sovětský stranický a státní představitel M. S. Gorbačov velmi kriticky k předchozímu sovětskému vedení a zdání jeho snahy o nápravu situace vytvářelo naději, že se Sovětský svaz vrátí k marxismu-leninismu. O rok později však již musela Belgická strana práce konstatovat, že se Gorbačov dal nezvratně cestou restaurace kapitalismu.
Ludo Martens je autorem řady prací, které jsou znamenitou obhajobou marxismu-leninismu a díla V. I. Lenina a J. V. Stalina. K nejvýznamnějším patří Jiný pohled na Stalina a Sovětský svaz a sametová kontrarevoluce, které byly vydány i v češtině nakladatelstvím OREGO. Podílel se také na vytvoření 11 zdravotních středisek, jež mohou pacienti užívat zcela zdarma. Od r. 1999 působil v Demokratické republice Kongo.

Harpal Brar

Harpal Brar (nar. 1939)

Komunistický politik a publicista původem z Indie, od r. 1962 žijící ve Velké Británii. Mnoho let působil ve Sdružení indických pracujících ve Velké Británii a jeho časopise Lalkar, byl zakládajícím členem Sdružení komunistických pracujících, které bylo v r. 1997 rozpuštěno. Poté působil v Socialistické straně pracujících a po vyloučení z ní byl v r. 2004 zvolen předsedou nově založené Komunistické strany Velké Británie (marxisticko-leninské).
Harpal Brar je autorem významných prací obhajujících marxismus-leninismus, analyzujících současný imperialismus a kritizujících revizionismus, např. Perestrojka - naprostý kolaps revizionismu a Imperialismus - dekadentní, parazitující, odumírající kapitalismus, vydaných i česky nakladatelstvím OREGO. Zvláště se zabývá obhajobou díla J. V. Stalina; je také předsedou britské Stalinovy společnosti založené v r. 1991.


Pokračování - Československo - do Vítězného února 1948 >>>