Dějiny a osobnosti komunistického hnutí

I. Stručné dějiny hnutí
II. Zakladatelé marxismu
III. Osobnosti hnutí - Sovětský svaz
IV. Osobnosti hnutí - ostatní zahraniční představitelé - socialistické státy
V. Osobnosti hnutí - ostatní zahraniční představitelé - kapitalistické státy
VI. Osobnosti hnutí - Československo - a) působící pouze před Vítězným únorem 1948
VII. Osobnosti hnutí - Československo - b) působící i po Vítězném únoru 1948

IV. OSOBNOSTI KOMUNISTICKÉHO HNUTÍ
- ostatní zahraniční představitelé - socialistické státy

Jiří Dimitrov

Jiří Dimitrov (1882 - 1949)

Bulharský politik a státník, představitel mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. Vyučený sazeč, od r. 1902 člen bulharské sociální demokracie, 1904 - 1923 tajemník odborové federace, 1915 byl zvolen do bulharského parlamentu a za hlasování proti válečným uvěrům vězněn až do r. 1917. 1919 spoluzakladatel Bulharské komunistické strany (BKS). Po neúspěšném pokusu o povstání v červnu 1923 uprchl do Jugoslávie, v nepřítomnosti byl odsouzen k trestu smrti. Do r. 1929 žil v Sovětském svazu, poté se stal zástupcem Komunistické internacionály (Kominterny) v Berlíně. R. 1933 byl v Berlíně zatčen, obviněn ze zapálení Říšského sněmu (Reichstagu) a souzen v Lipském procesu, který se stal díky jeho obhajovací řeči obžalobou fašismu.
1934 - 1945 žil v SSSR, od 1935 až do jejího rozpuštění v r. 1943 byl generálním tajemníkem Kominterny, 1937 - 1945 poslancem Nejvyššího sovětu SSSR. Byl propagátorem jednotné a lidové fronty boje evropských národů proti fašismu. Po svém návratu do vlasti stanul v čele Bulharské komunistické strany, 1946 - 1949 byl předsedou vlády Národní fronty a od 1948 generálním tajemníkem BKS. Tělo J. Dimitrova bylo po jeho smrti do r. 1990 umístěno v mauzoleu v Sofii. V r. 1999 bylo mauzoleum zbořeno.

Vasil Petrov Kolarov

Vasil Petrov Kolarov (1877 - 1950)

Bulharský politik a státník, činitel bulharského a mezinárodního revolučního dělnického hnutí. Učitel a právník, od 1897 člen sociální demokracie, od 1905 jeden z vedoucích představitelů těsňaků - těsných socialistů, obhajujících třídních boj na rozdíl od širokých socialistů, stoupenců oportunismu. Těsňaci založili v r. 1903 pod vedením J. Dimitrova, D. Blagoeva a dalších Bulharskou socialistickou dělnickou stranu, za 1. světové války se postavili proti válečné politice a 1919 se přihlásili ke Komunistické internacionále a reorganizovali svou stranu v Bulharskou komunistickou stranu, jejímž byl od založení V. P. Kolarov tajemníkem ÚV. V l. 1920 a 1923 byl vězněn. Spolu s Dimitrovem a Genovem vedl zářijové povstání r. 1923, po jeho porážce působil v emigraci v SSSR. 1922 - 1924 generální tajemník Exekutivy Komunistické internacionály a až do jejího rozpuštění v r. 1943 člen předsednictva. V r. 1945 se vrátil do osvobozeného Rumunska, kde byl v l. 1945 - 1947 předsedou Velkého lidového shromáždění, 1947 - 1949 ministrem zahraničí a po smrti J. Dimitrova 1949 - 1950 předsedou rady ministrů.

Wilhelm Pieck

Wilhelm Pieck (1876 - 1960)

Vedoucí představitel německého a mezinárodního dělnického a komunistického hnutí, politik a státník NDR. Vyučený tesař, od r. 1895 člen sociální demokracie, 1916 spoluzakladatel Spartakova svazu, 1919 Komunistické strany Německa (KPD). V lednu 1919 se mu podařilo uprchnout z Berlína, kde císařská armáda a jednotky Freikorps masakrovaly povstalce a zavraždili i jejich vedoucí představitele Karla Liebknechta a Rosu Luxemburgovou, a podal o masakru svědectví. V l. 1933 - 1945 žil v emigraci v Paříži a Moskvě. V l. 1928 - 1943 byl členem exekutivy Komunistické internacionály, od 1931 jejího prezidia, od 1935 byl tajemníkem exekutivy a předsedou KS Německa. V r. 1946 se stal spoluzakladatelem Jednotné socialistické strany Německa (SED), do r. 1949 byl členem jejího ústředního sekretariátu a 1949 - 1960 předsednictva, v l. 1946 - 1954 byl spolu s O. Grotewohlem předsedou SED. V l. 1949 - 1960 byl prezidentem NDR (od jejího vyhlášení). NDR vznikla jako výsledek boje německé dělnické třídy a všech pracujících pod vedením SED za utvoření mírumilovného demokratického státu proti snahám západoněmecké buržoazie, podporované mezinárodním imperialismem, vnutit německému národu vládu monopolů a militarismus. V r. 1950 byla NDR přijata do Rady vzájemné hospodářské pomoci a 1955 přistoupila k Varšavské smlouvě. 1953 byla zrušena sovětská kontrolní komise a poražen pokus o kontrarevoluční puč. 1955 výnos prezídia Nejvyššího sovětu SSSR ukončil válečný stav s Německem a SSSR uzavřel státní smlouvu s NDR. 1956 byla vytvořena národní lidová armáda. Prostřednictvím socialistického centrálně plánovaného hospodářství, znárodnění, kolektivizace a industrializace bylo obnoveno válkou zničené národní hospodářství.

Walter Ulbricht

Walter Ulbricht (1893 - 1973)

Vedoucí představitel německého a mezinárodního dělnického a komunistického hnutí, politik a státník NDR. Vyučený truhlář, od 1912 člen sociální demokracie, 1915 - 1917 bojoval v 1. světové válce. Po dezerci vězněn, osvobozen revolučními událostmi r. 1918. 1918 - 1919 spoluzakladatel KS Německa, 1923 - 1924 a 1927 - 1946 člen ÚV KSN. Od nástupu fašismu v r. 1933 působil v emigraci v Paříži a Praze a v občanské válce ve Španělsku, 1937 - 1945 v SSSR. V dubnu 1945 odjel do Německa obnovovat komunistické hnutí, 1946 se stal spoluzakladatelem a náměstkem předsedy Jednotné socialistické strany Německa (SED), 1950 - 1953 byl generálním a 1953 - 1971 prvním tajemníkem SED, od 1960 do své smrti předsedou státní rady NDR (tato funkce nahradila po smrti Wilhelma Piecka funkci prezidenta NDR). Podílel se na porážce pokusů o kontrarevoluční puč v NDR v červnu 1953 a v ČSSR v srpnu 1968. V době, kdy stál v čele NDR, došlo v r. 1961 k zajištění státní hranice NDR v Berlíně, 1962 byl přijat zákon o všeobecné branné povinnosti a zrušeno velitelství sovětských vojsk v Berlíně, 1968 byla přijata socialistická ústava. 1963 se stal Walter Ulbricht hrdinou SSSR. 1971 nahradil Waltra Ulbrichta v čele SED (i pro jeho odmítání plně se podřídit revizionistické politice sovětského vedení) Erich Honecker.

Boleslaw Bierut

Boleslaw Bierut (1892 - 1956)

Vl. jm. Boleslaw Biernacki. Polský politický a státní činitel. Vystudoval ekonomickou školu ve Varšavě. Od r. 1912 člen Polské socialistické strany - levice, od 1918 KS Polska, od 1925 člen ÚV KS Polska, téhož roku byl vyslán na školení do Moskvy. 1933 - 1939 byl vězněn za „protistátní činnost", po amnestii pracoval jako účetní v družstvu. Po vypuknutí 2. světové války odešel do východního Polska, většinu války pak strávil v SSSR. 1942 spoluzakládal Polskou dělnickou stranu, 1944 - 1947 byl předsedou prozatímního polského parlamentu, Státní národní rady (KRN), od 1947 prezidentem republiky, od 1948 generálním tajemníkem a 1954 - 1956 prvním tajemníkem Polské sjednocené dělnické strany, 1952 - 1954 předsedou rady ministrů.
Jeho smrt během návštěvy Sovětského svazu krátce po ukončení XX. sjezdu KSSS a vyslechnutí hanebné tajné Chruščovovy zprávy o kultu Stalinovy osobnosti a jeho důsledcích je zahalena tajemstvím. Často se v této souvislosti hovoří o otravě nebo o sebevraždě.

Mao Ce-tung

Mao Ce-tung (1893 - 1976)

Čínský politický a státní činitel. Pocházel ze statkářské rodiny, v r. 1918 absolvoval pedagogický institut a o dva roky později se zapojil do revolučního hnutí vzniklého pod vlivem Velké říjnové socialistické revoluce. V r. 1921 se účastnil zakládajícího I. sjezdu KS Číny, v l. 1923 - 1925 a znovu od r. 1928 byl členem jejího ústředního výboru. 1928 se stal politickým komisařem 4. sboru čínské Rudé armády, 1931 předsedou ústředního výkonného výboru a předsedou rady lidových komisařů Čínské sovětské republiky, od 1933 členem politbyra a od 1943 předsedou ÚV KS Číny.
Mao Ce-tung pochopil, že Čína je příliš zaostalá na to, aby se komunistická strana mohla spoléhat na nepočetnou městskou dělnickou třídu, proto vytvořil na rozmezí jižní a střední Číny sovětskou základnu, jejíž oporou byli rolníci. Sovětské základny musely od počátku čelit vyhlazovacím výpravám reakčního čínského politika Čankajška. Když Čankajškovy síly v r. 1934 sovětskou oblast dobyly, Mao se svými stoupenci vyrazil na nebezpečný „Dlouhý pochod" na severozápad země. Čankajšek byl v r. 1936 zajat vlastními oddíly (Kuomintangem) a donucen vytvořit s komunisty protijaponskou frontu, která v roce 1945 zvítězila v národně osvobozenecké válce proti japonskému imperialismu. Čankajšek, který po japonské kapitulaci začal opět útočit proti revolučním silám, v r. 1949 uprchl na Tchaj-wan a v Pekingu byla vyhlášena Čínská lidová republika, jejímž byl Mao Ce-tung 1954 - 1959 předsedou.
V 50. letech dosáhl čínský lid při budování socialistické společnosti významných úspěchů. Zároveň už z dřívějšího období přetrvávaly k odchylky od marxismu-leninismu, projevující se např. v prosazení teze, že KS Číny se řídí „idejemi Mao Ce-tunga" do stanov strany na VII. sjezdu (1945).
V období, kdy v čele SSSR stál N. S. Chruščov, zejména po r. 1958, došlo k výraznému zhoršení vztahů mezi SSSR a ČLR a spolu s tím i mezi státy, které byly s těmito dvěma zeměmi politicky a hospodářsky spřízněny. Ačkoli sovětskou stranou byl za roztržku v mladé světové socialistické soustavě viněn výhradně Mao Ce-tung a jeho „nacionalismus a subjektivismus", negativní úlohu v politováníhodném narušení přátelských vztahů socialistických a lidově demokratických států hrála zejména subjektivistická a revizionistická politika N. S. Chruščova, která poškodila vztahy Sovětského svazu se zahraničím i jeho vnitřní záležitosti a rozvoj.
Čínské vedení se sice v 1. polovině 60. let zásadově postavilo antileninským Chruščovovým koncepcím, ale přesto v politice KS Číny po roce 1958 došlo k chybám, které výstavbu socialistické společnosti vážně poškodily. Jednalo se např. o „velký skok", při kterém byly stanoveny nereálné hospodářské plány, ale ve skutečnosti bylo hospodářství oslabeno, životní úroveň pracujících se zhoršila a projevy jejich nespokojenosti byly vojensky potlačovány. Docházelo k přeceňování vývoje projevujícímu se snahou nahradit zemědělská družstva komunami či postavit mimo zákon náboženství (1966 - 1976). Revoluční nadšení mas bylo podlamováno zaváděním kasárenských metod a výchovou k asketismu. Mezinárodní politika se řídila tezí o dvou supervelmocích, imperialistických USA a sociálimperialistickém SSSR. Komunistické a dělnické strany a socialistické státy sledující sovětskou linii byly prohlášeny za revizionistické.
V l. 1965 - 1969 proběhla v Číně „velká proletářská kulturní revoluce", při které byla nesprávně odsuzována téměř veškerá světová i čínská kultura jako feudální, buržoazní či revizionistická a došlo ke zničení mnoha památek. Byla násilně přerušena činnost řady společenských organizací a „Rudé gardy" a „cao-fani" („buřiči" z řad dělníků) nespoutaně řádili a když maoistické vedení uznalo, že toto řádění překračuje meze únosnosti, rozhánělo tyto vlastní oddíly vojensky. Delegáti IX. sjezdu KS Číny v r. 1969, který znovu prohlásil „ideje velikého Maa" za „teoretický základ" KS Číny a Mao Ce-tunga za doživotního vůdce, nebyli voleni, ale jmenováni.
V r. 1971 byl zbaven vlivu Maův blízký spolupracovník a jmenovaný nástupce Lin Piao. V témž roce již začalo navazování spolupráce s USA; SSSR byl vyhlašován největším nepřítelem Číny. Po Maově smrti byla v r. 1977 odsouzena tzv. „banda čtyř" v čele s Maovou manželkou Ťiang Čchin. V čele ČLR stanul Chua Kuo-feng, který stejně jako jeho následníci (především Teng Siao-pching, nejvyšší vůdce ČLR 1978 - 1992) prohluboval spolupráci s kapitalistickými státy a prováděl ekonomické reformy, které v závěru 80. let vedly fakticky k obnově kapitalistického hospodářství při zachování vedoucí úlohy komunistické strany a podílu státu v některých významných podnicích („socialistického tržního hospodářství").

Fidel Castro Ruz

Fidel Castro Ruz (nar. 1926)

Činitel kubánského a mezinárodního komunistického hnutí. První tajemník ÚV KS Kuby 1965 - 2011, 1959 - 1976 ministerský předseda revoluční vlády Kuby, 1976 - 2008 předseda státní rady a předseda rady ministrů Kubánské republiky, 1979 - 1983 a 2006 - 2008 generální tajemník Hnutí nezúčastněných. Původem ze statkářské rodiny, vzdělání získal v jezuitské koleji. Již od poloviny 40. let organizoval demonstrace proti zkorumpované vládě a ministru školství. V roce 1947 se účastnil ozbrojené expedice proti Trujillově diktatuře v Dominikánské republice, která skončila neúspěchem a Fidel Castro se zachránil od zatčení kubánským válečným námořnictvem skokem do vln. O rok později bojoval v nepokojích v kolumbijské Bogotě. V r. 1949 si otevřel advokátní kancelář, zároveň se stal viceprezidentem a záhy i prezidentem Svazu univerzitních studentů. V letech 1952 - 1953 byl jedním z organizátorů revolučního Hnutí mládeže století. Již tehdy přesvědčil o nutnosti ozbrojeného vystoupení proti diktatuře Fulgencia Batisty (podporované USA) i mnoho příslušníků středních vrstev, zvláště studentů a úředníků.
Příprava ozbrojeného útoku začala probíhat na jaře 1953, kdy byly nakoupeny zbraně a na zapadlých farmách začal probíhat výcvik ve střelbě. Večer 25. července 1953 se shromáždilo na 200 členů Hnutí mládeže století, mezi nimi i dvě dívky, aby následujícího dne nad ránem zaútočili na pevnost Moncada v Santiagu de Chile. Hlavní útok vedl Fidel Castro, vedlejší útok proti posádce v Bayamu jeho bratr Raul Castro. Oba útoky však ztroskotaly - obránce byli v přesile a útočníci nezkušení. Tři z povstalců padli v boji, 68 jich bylo zajato a se souhlasem diktátora Batisty ještě téhož dne postříleno. Ostatní se rozptýlili o Kubě nebo za hranice.
Proces s účastníky povstání, kteří nebyli zadrženi a zastřeleni na místě, ale byli dopadeni později, přinesl jeho účastníkům tresty ve výši 10 - 30 let odnětí svobody. Fidel Castro byl souzen odděleně od ostatních a bez přístupu veřejnosti. Přednesl řeč „Dějiny mi dají za pravdu", ve které vyložil programové zásady Hnutí mládeže století, kterými bylo navrácení svrchovanosti Kubě a obnova demokratické ústavy z roku 1940, agrární reforma podporující drobné zemědělské vlastnictví, podíl dělníků a zaměstnanců ze zisku podniků a rolníků ze zisku cukrovarů, a také konfiskace majetku korupčníků. Tajně stenografovaný projev byl propašován na veřejnost a ve stovkách kusů ilegálně šířen.
Fidel Castro byl odsouzen k 15 letům ztráty svobody a uvězněn v káznici na Isla de Pinos. Ve vězení napsal Manifest k národu, který se mu podařilo zaslat redakcím havanských listů, a ve kterém deklaroval, že „povinnost pomstít památku padlých je posilou na cestě k nové revoluci".
Diktátor Batista (podporovaný USA) ustoupil sílícímu hnutí požadujícímu propuštění uvězněných povstalců, a tak byl i Fidel Castro v květnu 1955 propuštěn na svobodu. Byl mu však zakázán přístup na univerzitu a práce v rozhlase a noviny s jeho článkem zabaveny, proto 7. července odešel do exilu, nejprve do USA a poté do Mexika, kde se bratři Castrové poprvé setkali s argentinským lékařem Ernestem Che Guevarou, na kterého jejich boj hluboce zapůsobil a rozhodl se jej podpořit.
V Mexiku začal probíhat výcvik invazní skupiny hnutí, které nyní přijalo název dle data útoku na kasárna Moncada - Hnutí 26. července. Aktivity kubánských povstalců na území Mexika neunikly pozornosti tamním bezpečnostním orgánům, takže Fidel Castro byl spolu se 22 spolupracovníky zatčen a poté donucen k opuštění Mexika. Odcestoval do USA, kde se mu podařilo získat značné finanční prostředky na nové zbraně namísto těch, které zabavila mexická policie. 26. listopadu 1956 vyplula z Mexika motorová jachta Granma, na které se přepravovalo na Kubu 82 ozbrojených povstalců se zásoby braní, střeliva a potravin. Jachta určená pro 8 - 10 cestujících byla značně přetížena a na rozbouřeném moři se dostala do potíží, se kterými nepočítali spojenci na kubánské pevnině vedení Frankem Paísem, kteří v den plánovaného vylodění, 30. listopadu, zahájili několik ozbrojených akcí. Vláda mobilizovala armádu a vyhlásila výjimečný stav. Většina povstalců padla v boji.
Granma zakotvila u kubánských břehů teprve v noci z 1. na 2. prosince a její posádka, která už o porážce povstání věděla z rozhlasu, zamířila rovnou k pohoří Sierra Maestra, odkud chtěla vést partyzánskou válku. V plantáži cukrové třtiny však byla vypátrána leteckým průzkumem, obklíčena armádou a 60 jejích členů zabito. Do Sierry Maestry dorazilo jen 12 mužů, mezi nimi i Fidel a Raul Castrové. Společně vystoupili na nejvyšší vrchol Torquino a tam vybudovali svou první základnu. 15. ledna 1957 zaútočili na vojenskou stanici v osadě La Plata. Tento útok vyvrátil šířené zvěsti o zabití Fidela Castra.
Castrova partyzánská skupina se postupně rozrůstala, v dubnu 1957 měla již 80 mužů a žen. Batista nasadil k jejímu potlačení téměř 12 tisíc vojáků, ale partyzáni jim dovedli dovedně unikat, na vojenské předsunuté hlídky a týlová zařízení dokonce útočili. Povstalecké vojsko získávalo důvěru stále většího počtu rolníků, zvláště když přistoupilo k provádění pozemkové reformy na partyzány ovládaném území.
Ráno 29. prosince 1958 zaútočila Che Guevarova kolona na pevnost Santa Clara, která 1. ledna 1959 kapitulovala. V noci z 31. prosince na 1. ledna uprchl Batista společně s desítkami svých přisluhovačů.
V únoru 1959 přijala vláda Základní zákon republiky založený na ústavě z r. 1940 zrušené diktátorem Batistou. Fidel Castro se stal předsedou Rady ministrů. Postupně byla provedena řada hospodářských reforem zlepšujících životní úroveň lidu a směřujících k socialismu. V únoru 1960 byla podepsána první dohoda o poskytnutí sovětského úvěru Kubě. V té době začaly také podvratné akce tajných služeb USA proti Kubě, hospodářská blokáda a neúspěšné pokusy o vojenskou intervenci. V únoru 1963 vznikla ze Sjednocených revolučních organizací Jednotná strana socialistické revoluce, která byla v říjnu 1965 přejmenována na Komunistickou stranu Kuby. Vrátil se jí tak původní název z doby založení v roce 1925. Prvním tajemníkem KS Kuby se stal Fidel Castro Ruz a druhým tajemníkem jeho bratr Raul Castro Ruz. Oba vykonávali tyto funkce až do r. 2011, kdy byl zvolen prvním tajemníkem Raul Castro Ruz.
V r. 1968 bylo dokončeno znárodnění, 1972 byla Kuba přijata za člena Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). V r. 1975 se uskutečnil I. sjezd KS Kuby, který se vyslovil pro přijetí socialistické ústavy, která byla schválena lidovým referendem 15. 2. 1976.
Socialismus se na Kubě podařilo navzdory agresivní imperialistické politice USA udržet i po pádu světové socialistické soustavy v čele se Sovětským svazem a Kuba tak zůstává ostrovem svobody a vzorem pro další latinskoamerické státy na cestě k vítězství pracujícího lidu.

Raul Castro Ruz

Raul Castro Ruz (nar. 1931)

Kubánský vojenský a politický činitel. Studoval společenské vědy. Během studií se připojil k Socialistické mládeži prosovětsky orientované Lidové socialistické strany Kuby; 1953 se účastnil útoku na kasárny Moncada, po kterém byl 22 měsíců vězněn. Jeden z vůdců kubánské revoluce, člen politbyra a druhý tajemník ÚV KS Kuby 1965 - 2011, od 2011 první tajemník; 1976 - 2008 první náměstek předsedy revoluční vlády Kuby, od 2008 předseda kubánské státní rady a předseda rady ministrů, 1959 - 2008 ministr revolučních ozbrojených sil Kuby, 2008 - 2009 generální tajemník Hnutí nezúčastněných. Generálporučík, vrchní velitel ozbrojených sil Kuby.
Nejvyšší státní funkce na Kubě vykonával v souladu s ústavou z důvodu nemoci svého staršího bratra Fidela Castra Ruz od července 2006, zvolen do nich byl v únoru 2008.
Pod vedením Raula Castra Ruz uskutečňuje v současnosti Kuba nejvýraznější ekonomické změny na ostrově od r. 1993, kdy bylo povoleno drobné podnikání v pohostinství, ubytování a některých dalších oborech. Od VI. sjezdu KS Kuby v dubnu 2011 je možno podnikat již ve 178 povoláních a půl milionu zaměstnanců má být uvolněno ze státního sektoru do soukromé sféry. Marxisticko-leninské síly sledují tento další obrat směrem k „socialistickému tržnímu hospodářství" s obavami.

Ernesto Che Guevara

Ernesto Che Guevara (1928 - 1967)

Latinskoamerický revolucionář, původem lékař z Argentiny. Po studiu medicíny projel na motocyklu celou Latinskou Ameriku, při čemž poznal život obyčejných obyvatel , vykořisťovaných loutkami amerického imperialismu. V roce 1953 podporoval pokrokového prezidenta Árbenza, který byl svržen invazí vojsk USA a později militaristickou diktaturou. V r. 1954 se v Mexiku zapojil do revolučního hnutí Fidela Castra, 1956 se s ním na lodi Granma vylodil na Kubě. Měl velký podíl na vedení partyzánské války jako vrchní velitel armády. Hlavním úspěchem byla bitva u Santa Clary, která znamenala konec Batistovy diktatury a vítězství revoluce. Po vítězství revoluce byl ředitelem Národní banky, Ústavu pro průmyslový rozvoj a výcvikovým náčelníkem armády, od r. 1961 ministrem průmyslu. V r. 1960 oficiálně a v l. 1965 a 1966 tajně pobýval v ČSSR. Československou společnost té doby zhodnotil jako selhání, nikoli úspěch socialismu.
V roce 1965 opustil Kubu a bojoval proti imperialismu v jiných zemích světa. V Kongu podporoval prezidenta Lumumbu proti korporacemi podporovaném pučistovi Mabutovi. V Bolívii byl zajat při vojenské operaci organizované CIA (Ústřední zpravodajskou službou USA), brutálním způsobem zavražděn a pohřben na neznámém místě. Po nalezení byly jeho ostatky převezeny v r. 1997 na Kubu a uloženy do památníku v Santa Claře, kde je pohřben se svými spolubojovníky.

Tamara Bunke

Tamara Bunke (1937 - 1967)

Východoněmecká revolucionářka Haydée Tamara Bunke Bider, známá jako „Tania la Guerillera", se narodila v Argentině německým komunistickým emigrantům. V r. 1952 se rodina vrátila do východního Německa, kde Tamara Bunke vystudovala politické vědy. Ve věku 18 let se stala členkou Jednotné socialistické strany Německa; byla aktivní členkou Svobodné německé mládeže (FDJ). V r. 1960 se setkala s Che Guevarou, který navštívil NDR s kubánskou delegací a Tamara Bunke mu byla přidělena jako tlumočnice. V r. 1961 odcestovala na Kubu, kde se účastnila pracovních brigád, podílela se na kampani pro rozvoj gramotnosti, na práci milice, pracovala na ministerstvu školství, Institutu přátelství mezi národy a ve Federaci kubánských žen. Od r. 1964 působila v Bolívii, kde byla pověřena založením ilegální sítě na podporu Che Guevarou vytvořené guerilly Národně osvobozenecké armády. Pokus o ozbrojené povstání v r. 1967 ztroskotal a guerilla byla zlikvidována. Při přechodu řeky Rio Grande byla Tamara Bunke s dalšími osmi komunistickými partyzány zastřelena bolivijskými vojáky. Její mrtvola byla unášena proudem řeky a vyproštěna mohla být až po několika dnech. Che Guevara byl uvězněn a na rozkaz CIA popraven o šest týdnů později.
Po vypátrání v r. 1998 byly ostatky Tamary Bunke převezeny na Kubu a společně s ostatky Che Guevary a dalších partyzánů padlých v Bolívii v l. 1966 - 1967 uloženy v Santa Claře.

Mátyás Rákosi

Mátyás Rákosi (1892 - 1971)

Maďarský stranický a státní představitel, spoluzakladatel komunistické strany v r. 1918, 1919 jeden z vedoucích činitelů Maďarské republiky rad, po jejím pádu dočasně v emigraci, později se vrátil do Maďarska, kde byl za ilegální činnost v l. 1926 - 1940 vězněn. 1940 uprchl do SSSR. V l. 1945 - 1948 byl generálním tajemníkem KS Maďarska, 1948 - 1956 Maďarské strany pracujících, 1945 - 1952 státní ministr a náměstek předsedy vlády, 1952 - 1953 předseda vlády.
Brzy po smrti J. V. Stalina, v červnu 1953, začal ústřední výbor Maďarské strany pracujících kritizovat Rákosiho „levičácké chyby" a premiérem jmenuje dlouholetého pravicového oportunistu Imre Nagye. Toho se sice daří Rákosimu v r. 1955 vyloučit ze strany, ale rozsáhlá pomlouvačná kampaň dosavadní etapy výstavby socialismu, podporovaná imperialistickou propagandou, zbytky poražených maďarských vykořisťovatelských tříd a Chruščovovou „kritikou kultu osobnosti" vede ke kontrarevoluci v říjnu - listopadu 1956, kterou doprovázelo zatýkání a zabíjení komunistů. Nagy rozpouští Maďarskou stranu pracujících a vyhlašuje neutralitu Maďarska. Dva členové Nagyovy vlády, János Kádár a Ferenc Münnich, vytvářejí v této situaci revoluční dělnicko-rolnickou vládu, která povolává Sovětskou armádu k obnovení pořádku. Kádár se staví proti otevřené kontrarevoluci, ale zároveň prohlašuje, že tato vznikla proniknutím kontrarevolučních živlů do „hnutí lidu", jehož cílem byla „likvidace zločinného režimu Rákosino a jeho kompliců, získání národní nezávislosti a obrana naší národní svrchovanosti."
Mátyás Rákosi byl v r. 1956 odvolán ze všech funkcí a 1962 vyloučen z Maďarské socialistické dělnické strany.

János Kadár

János Kádár (1912 - 1989)

Maďarský státní a stranický činitel, představitel maďarského a mezinárodního komunistického hnutí. Hrdina socialistické práce (1962), hrdina Sovětského svazu (1964), držitel Řádu Maďarské lidové republiky (1962), Leninova řádu (1972) a Mezinárodní Leninovy ceny (1977).
Od 1931 člen KS Maďarska, od 1942 člen a od 1943 tajemník jejího ÚV. 1944 uvězněn, z vězení uprchl. 1946 - 1948 náměstek generálního tajemníka ÚV KS Maďarska, 1948 - 1950 náměstek generálního tajemníka Maďarské strany pracujících a současně ministr vnitra. V r. 1950 byl odsouzen na doživotí na základě falešného obvinění, že byl konfidentem fašistického Horthyho režimu. 1954 byl propuštěn. Za kontrarevolučního puče v r. 1956 byl iniciátorem ustavení revoluční dělnicko-rolnické vlády a jedním z hlavních organizátorů Maďarské socialistické dělnické strany (MSDS). V l. 1956 - 1958 a 1961 - 1965 byl předsedou vlády, v l. 1957 - 1988 členem politbyra a prvním tajemníkem MSDS, od r. 1965 členem prezidia Maďarské lidové republiky.
V době, kdy stál v čele Maďarska János Kadár, prošla tato země nebývalým rozvojem. Na druhou stranu docházelo ke špinění socialistické minulosti a zanedbávání komunistické výchovy a důraz byl kladen pouze na udržení vyhovující životní úrovně, tedy ke vzniku režimu nazývaného posměšně „gulášovým socialismem". V r. 1988 byl J. Kádár ze svých funkcí vytlačen reformistickými politiky, kteří umožnili v souladu s Gorbačovovou politikou vítězství kontrarevoluce a návrat kapitalismu. Ačkoli je J. Kádár i v současnosti považován za jednu z největších osobností v historii Maďarska, byl 2. května 2007 jeho hrob rozbit a vyloupen neznámými vandaly.

Enver Hodža

Enver Hodža (1908 - 1985)

Albánský státní a politický činitel. Po anexi Albánie Itálií organizátor partyzánského boje, v r. 1941 spoluzakladatel a vedoucí představitel obnovené KS Albánie, 1943 - 1948 její generální tajemník. Od r. 1944 generálplukovník, stál v čele národně osvobozenecké armády. V l. 1944 - 1954 byl předsedou rady ministrů, 1946 - 1953 ministrem zahraničí, od roku 1948 až do své smrti v roce 1985 prvním tajemníkem Albánské strany práce.
Po prohlubujícím se ústupu od leninismu mezi XX. a XXII. sjezdem KSSS, narůstajícím hanobení osobnosti J. V. Stalina a normalizaci vztahů SSSR s Jugoslávií přerušila v r. 1961 Albánská lidová republika styky se SSSR a výrazně omezila kontakty s většinou socialistických zemí a odklonila se od činnosti v Radě vzájemné hospodářské pomoci a Organizaci Varšavské smlouvy. Tím došlo ke zpomalení rozvoje a bylo nutno rozvíjet kampaň „spoléhání se na vlastní síly" a zvyšovat zapojení občanů do řešení hospodářských problémů formou brigád. Byla zavedena všeobecná manuální pracovní povinnost pro duševně pracující (pro muže 1 měsíc a pro ženy 14 dní za rok) a vojenská příprava všech složek obyvatelstva. Administrativní pracovníci byli přesouváni do výroby. Byla prohlubována ideologická výchova a likvidovány církve. V r. 1967 byla Albánie vyhlášena prvním ateistickým státem na světě. Významná část obyvatelstva však byla stále nábožensky založena a protináboženská opatření v nich důvěru v Albánskou stranu práce a socialismus neposílila. O tom svědčí i opětovný rozmach náboženství po kontrarevolučním převratu na začátku 90. let.
Politická linie Albánské strany práce byla v té době značně ovlivňována idejemi Mao Ce-tunga, zejména v propagování ideje o dvou supervelmocích, USA a SSSR, o imperialisticko-revizionistickém komplotu a imperialisticko-revizionistickém obklíčení. Mnohé socialistické představitele Hodža nazýval fašisty. Na protest proti intervenci vojsk pěti států v ČSSR inicioval vystoupení Albánie z organizace Varšavské smlouvy v září 1968. V souvislosti s prohlubováním orientace ČLR na USA a kapitalistické státy přerušila Albánie v r. 1978 i styky s Čínou. Již v r. 1971 kritizoval Enver Hodža přijetí prezidenta USA Nixona v ČLR, po kterém čínské vedení vyhlásilo svým největším nepřítelem SSSR a tvrdilo, že s USA je možno v boji proti SSSR utvořit alianci. V r. 1977 byl v Pekingu přijat také předseda Svazu komunistů Jugoslávie a prezident Socialistické federativní republiky Jugoslávie Josip Broz Tito. Enver Hodža poté hovořil o „zradě titovských, sovětských, čínských a jiných revizionistů" a Albánii prohlásil za jediný socialistický stát na světě.
I přes důraz kladený Albánskou stranou práce na udržování revolučního nadšení při budování socialismu vlastními silami zvítězila v r. 1990 kontrarevoluce. Její vítězství vyvolalo nebývalý nárůst korupce, nezaměstnanosti a zločinnosti, mnoho občanů uprchlo kvůli neutěšeným poměrům v zemi do zahraničí. Současní představitelé země zaprodaní buržoazii požádali o členství země v útočném paktu NATO a imperialistické Evropské unii.

Ho Či Min

Ho Či Min (1890 - 1969)

Vlastním jménem Nguyen-tat-Thanh. Vietnamský politik a státník, činitel mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. V roce 1911 byl zaměstnán jako kuchař na zaoceánském parníku, díky čemuž měl možnost mnoho poznávat a seznamovat se tak s bídnými poměry proletariátu v celém světě. Od r. 1920 člen Francouzské komunistické strany. Krátce po Leninově smrti se v roce 1924 dostal do Moskvy na Univerzitu pracujících východu, založenou na základě direktiv Kominterny. Na konci roku 1924 byl poslán do čínského Kantonu, kde organizoval revoluční hnutí vietnamských exulantů. Když zde místní úřady provedly na komunisty zátah, uprchl do Hongkongu, kde v roce 1930 spoluzakládal Komunistickou stranu Indočíny (od 1951 Vietnamskou stranu pracujících) a stal se jejím předsedou. V Hongkongu rovněž zůstal jako zástupce Kominterny.
V červnu roku 1931 byl zatčen britskou policií. Ve vězení zůstal až do svého propuštění roku 1933 a napsal zde básnickou sbírku Deník z vězení. Následně odjel do Sovětského svazu za účelem léčby tuberkulózy - následku svého věznění. Roku 1938 se vrátil do Číny, kde sloužil jako poradce čínské komunistické armády. Když v roce 1941 okupovalo Japonsko Vietnam, pokračoval v kontaktu s vůdci Komunistické strany Indočíny a založil Ligu za osvobození Vietnamu, známou jako Vietminh.
V roce 1945 byla na celém území Vietnamu vyhlášena Vietnamská demokratická republika (VDR) a Ho Či Min se stal jejím prezidentem, v l. 1946 - 1955 byl i předsedou vlády. 1946 došlo k intervenci francouzských, britských a čínských vojsk, v r. 1954 byla francouzská vojska poražena a Vietnam byl rozdělen na Vietnamskou demokratickou republiku v severní a Republiku Vietnam v jižní části. V Republice Vietnam vládl diktátor Ngo-Dinh-Diem podporovaný USA. Ten byl v r. 1963 poražen a zabit.
USA se snažily zabránit sjednocení Vietnamu do jednoho socialistického státu, v r. 1964 proto zahájily válku proti VDR, kterou vedly neúspěšně až do r. 1973, kdy byla podepsána dohoda o odchodu amerických vojsk. V roce 1975 jihovietnamský režim držený od smrti diktátora u moci vojenskými klikami kapituloval, díky čemuž mohl být o rok později Vietnam sjednocen do socialistické Vietnamské demokratické republiky. Toho se však Ho Či Min nedožil - zemřel v roce 1969.

Kim ir Sen

Kim Ir Sen (1912 - 1994)

Uváděn též jako Kim Il Sung. Korejský politik a státník, činitel korejského a mezinárodního komunistického hnutí. V l. 1932 - 1945 vedl odboj proti Japonsku, které v r. 1904 vyhlásilo nad Koreou protektorát a v r. 1910 ji anektovalo. V srpnu 1945 byla severní část Koreje osvobozena Rudou armádou a v září jižní část obsazena armádou USA, odlišný vývoj v obou částech Koreje pak vedl k vyhlášení Korejské republiky na jihu a Korejské lidově demokratické republiky (KLDR) na severu země v r. 1948. Spoluzakladatelem a předsedou vlády KLDR byl Kim Ir Sen. V r. 1946 se Kim Ir Sen stal spoluzakladatelem Korejské strany práce, v l. 1949 - 1966 byl jejím předsedou a od r. 1966 až do své smrti v r. 1994 generálním tajemníkem.
V prosinci 1948 opustila území severní Koreje Sovětská armáda, americká v jižní Koreji však zůstala. V r. 1950 vpadla jihokorejská a americká vojska na území KLDR, příměří v imperialistické intervenční válce proti KLDR bylo podepsáno v r. 1953 a trvá dodnes. V r. 1972 byl Kim Ir Sen zvolen prezidentem KLDR, kterým byl rovněž až do své smrti v r. 1994. Po celou dobu se snažil o sjednocení obou částí Koreje do jednoho socialistického státu, to však USA podporující Jižní Koreu nechtěly navzdory nepokojům v této zemi připustit.
V r. 1994 Kim Ir Sena ve funkci generálního tajemníka Korejské strany práce nahradil jeho syn Kim Čong Il (nar. 1942), který stojí také v čele KLDR ve funkci předsedy Národního obranného výboru Severní Koreje. Funkce prezidenta je v současnosti neobsazena, protože Kim Ir Sen byl po své smrti jmenován věčným prezidentem.
Od r. 1955 propagoval Kim Ir Sen jako státní ideologii KLDR filozofii čučche, jejímiž ústředními myšlenkami jsou nezávislost v politické práci, samostatnost v ekonomickém rozvoji a důraz na národní obranu. V l. 1956 - 1961 dosáhla KLDR velkých úspěchů realizací pětiletého plánu nazvaného Hnutí Čcholimy (podle bájného létajícího koně). Vývoj čučche se odvíjel od prohlubování sovětského chruščovovského revizionismu, čínsko-sovětského konfliktu a snahy o nezávislost na SSSR i ČLR. KLDR se nikdy nestala členem Rady vzájemné hospodářské pomoci, přesto jí nejvíce zahraniční pomoci poskytoval až do svého rozpadu v r. 1991 SSSR. V r. 1972 nahradila filozofie čučche marxismus-leninismus v ústavě KLDR. 1984 byl přijat zákon o společných podnicích s cizím kapitálem a začaly vznikat zvláštní ekonomické zóny po vzoru ČLR. Na druhou stranu je KLDR v současnosti jediným socialistickým státem, který po rozpadu světové socialistické soustavy nepovolil obnovu soukromého podnikání svých občanů. Kim Čong Ilem byla v r. 1996 do státní ideologie zařazena politika songun, považující za vedoucí sílu socialistické revoluce namísto proletariátu armádu. Čučche je Korejskou stranou práce považována za „původní tvořivou filozofii revoluce" a marxismus-leninismus a dialektický materialismus za „omezený", „nedokonalý" a „překonaný".
Současná situace v KLDR je předmětem rozsáhlého zkreslování ze strany buržoazních masových médií v kapitalistických státech, která se neštítí hovořit o údajné fyzické likvidaci politických odpůrců v koncentračních táborech a plánech agrese KLDR proti kapitalistickým státům pomocí jaderných zbraní. KLDR však vždy deklarovala, že své zbraně a armádu bude využívat jen pro obranu země před imperialistickou agresí, nikdy pro „preventivní útoky", které by pro ni ostatně byly při současné převaze imperialismu sebevražedné.


Pokračování - ostatní zahraniční představitelé - kapitalistické státy >>>