Dějiny a osobnosti komunistického hnutí

I. Stručné dějiny hnutí
II. Zakladatelé marxismu
III. Osobnosti hnutí - Sovětský svaz
IV. Osobnosti hnutí - ostatní zahraniční představitelé - socialistické státy
V. Osobnosti hnutí - ostatní zahraniční představitelé - kapitalistické státy
VI. Osobnosti hnutí - Československo - a) působící pouze před Vítězným únorem 1948
VII. Osobnosti hnutí - Československo - b) působící i po Vítězném únoru 1948

II. Zakladatelé marxismu

Karel Marx

Karel Marx (1818 - 1883)

Zakladatel vědeckého komunismu, tvůrce dialektického a historického materialismu, kritik původního pojetí politické ekonomie, kterou přepracoval, doplnil a dodal jí společenský a širší vědecký základ; vůdce a učitel mezinárodního proletariátu. Studoval na gymnáziu v Trevíru, na univerzitě v Bonnu a v Berlíně. V r. 1842 se stal spolupracovníkem a později redaktorem Rheinische Zeitung (Rýnských novin), listu rýnské liberální buržoazie, který se však za jeho vedení stává mluvčím revoluční demokracie. Po zastavení Rheinische Zeitung (1843) odjel Marx se svou ženou Jenny von Westphalen do Paříže. Prakticky poznával dělnické hnutí, účastnil se revolučního boje, sledoval rozmach třídních bojů, studoval politickou ekonomii, utopický socialismus a historii. R. 1844 poprvé dospěl k myšlence o nevyhnutelnosti sociální revoluce a potřebě spojit dělnické hnutí s vědeckým světovým názorem. V téže době se seznámil s Bedřichem Engelsem a spolu s ním začíná vědecky rozpracovávat nový světový názor.
Na naléhání pruské vlády byl Marx r. 1845 vypovězen z Paříže a usídlil se v Bruselu. Tam r. 1847 vstoupili Marx a Engels do tajného německého Svazu komunistů, pro který z pověření sjezdu vypracovali Manifest komunistické strany, který vyšel v únoru 1848. Tento dokument je ucelenou a klasickou formulací materialistického pojetí dějin, základů vědeckého komunismu, teorie tříd a třídního boje, teorie a taktiky proletářské revoluce.
Po vypuknutí únorové revoluce v Paříži byl Marx vypovězen z Bruselu. Vrátil se nejprve do Paříže a po březnové revoluci do Německa. V Kolíně nad Rýnem založil Neue Rheinische Zeitung (Nové rýnské noviny). Po porážce revoluce v Německu (1849) byl zatčen a vypovězen. Trvale se usadil v Londýně. V podmínkách emigrace žil Marx se svou početnou rodinou ve velmi nuzných poměrech a jen neustálá Engelsova materiální pomoc umožnila, aby napsal své stěžejní dílo Kapitál, jehož první díl vyšel v r. 1867 a po Marxově smrti vydal Engels druhý a třetí díl. Kapitál se stal nejen základním spisem vědecké politické ekonomie, ale i všestrannou kritikou celé kapitalistické společensko-ekonomické formace.
Po rozpuštění Svazu komunistů byla Marxova činnost v proletářském hnutí spjata s I. internacionálou, jejím vytvořením a veškerou její činností. V práci Občanská válka ve Francii (1871) rozebral zkušenosti Pařížské komuny a objevil státní formu diktatury proletariátu, dále rozvinutou v Kritice Gothajského programu (1875). Marxismus, rozvinutý v nových historických podmínkách Leninem a jeho pokračovateli, umožnil vítězství socialistické revoluce v Rusku a poté v řadě dalších zemí. Stal se vědeckým základem činnosti revolučních stran proletariátu na celém světě. Stejně jako byly veškeré úspěchy revolučního hnutí proletariátu spojeny s věrností marxismu, postupný odklon od marxismu byl příčinou úpadku světového revolučního procesu.

Bedřich Engels

Bedřich Engels (1820 - 1895)

Vůdce revolučního proletariátu, nejbližší přítel a spolupracovník Karla Marxe, spoluzakladatel teorie vědeckého komunismu a první revoluční proletářské strany - Svazu komunistů. Jako nejstarší syn továrníka byl nucen na nátlak otce opustit gymnázium a věnovat se obchodní činnosti. Za pobytu v Anglii, kde studoval životní podmínky proletariátu, se stává proletářským revolucionářem. V Nástinu kritiky politické ekonomie a Postavení dělnické třídy v Anglii dospěl samostatně k materialistickému pojetí dějin. Společně s Marxem, s nímž spolupracoval od r. 1844, položil v Svaté rodině (1844) a Německé ideologii (1845-46) základy dialektického a historického materialismu a učení o světodějném historickém poslání dělnické třídy. Napsal Zásady komunismu, základ Manifestu komunistické strany vydaného v r. 1848. V revolučních událostech 1848 se účastnil bojů v Porýní, povstání v Bádensku, spolu s Marxem vydával Neue Rheinische Zeitung. Zkušenosti z německých revolucí shrnul ve spisech Revoluce a kontrarevoluce v Německu a Německá selská válka.
Aby zajistil Marxovi možnost teoretické a politické činnosti, vrátil se po porážce revoluce k zaměstnání u firmy Ermen a Engels v Manchesteru; podporoval zároveň materiálně i revoluční dělnické hnutí. Podílel se na vytvoření a vedení I. internacionály. V díle Anti-Dühring podal první ucelený výklad všech součástí marxismu; v pracích Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, Ludvík Feuerbach a vyústění německé klasické filozofie a Dialektika přírody rozvinul dále marxismus se zřetelem k vědeckým objevům. Podílel se s Marxem na jeho stěžejním díle Kapitálu, jehož 2. a 3. díl vydal po Marxově smrti z jeho pozůstalosti. V posledním období svého života se Engels zasadil o vytvoření mezinárodního dělnického sdružení stojícího na pozicích marxismu - II. internacionály (1889).

III. OSOBNOSTI KOMUNISTICKÉHO HNUTÍ
- Sovětský svaz

V. I. Lenin

Vladimír Iljič Lenin (1870 - 1924)

Vlastním jménem Uljanov. Tvůrce marxismu epochy imperialismu, jeho spolupracovníky nazvaného leninismus, proletářských a národně osvobozeneckých revolucí a výstavby socialismu a komunismu. Vedoucí činitel ruského a mezinárodního dělnického hnutí, zakladatel Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (SDDSR, pozdější Komunistické strany Sovětského svazu), sovětského státu a organizátor světového komunistického hnutí, jeden z největších géniů novodobých dějin lidstva.
Pokroková výchova v rodině, četba revolučně demokratické literatury, otřesné příklady utrpení prostého lidu i osud staršího bratra Alexandra, popraveného za pokus o atentát na cara, formovaly Leninův revoluční světový názor. Již jako student práv byl za účast v revolučním povstání studentů v Kazani v r. 1887 poslán do vyhnanství; studium potom dokončil externě na univerzitě v Petrohradě (1891). Po čtyřletém pobytu v Samaře, kde intenzivně studoval a propagoval marxismus, r. 1895 odešel do Petrohradu, kde založil Svaz boje za osvobození dělnické třídy. Koncem roku byl za revoluční činnost zatčen a 1897 poslán do vyhnanství na Sibiř.
V r. 1900 odešel do emigrace v západní Evropě, kde inicioval založení celoruského marxistického časopisu Jiskra, který sehrál rozhodující úlohu v semknutí ruských marxistů a v přípravě II. sjezdu SDDSR, na němž bylo 1903 vytvořeno bolševické křídlo, organizačně samostatné od r. 1912. Zásady bolševické strany rozpracoval Lenin v dílech Co dělat (1902) a Krok vpřed, dva kroky vzad (1904).
V listopadu 1905 se vrátil z emigrace do Petrohradu, kde pracoval ilegálně. V knize Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci vypracoval taktické zásady marxistické strany, především teorii přerůstání demokratické revoluce v socialistickou. Po porážce revoluce a nástupu stolypinské reakce v prosinci 1907 Lenin opět emigroval. 1909 vyšla jeho práce Materialismus a empiriokriticismus, v níž podrobil zdrcující kritice buržoazní filozofické směry a dále rozvinul filozofii marxismu. V předvečer 1. světové války založil bolševický deník Pravda. Po vypuknutí války odhaloval její imperialistickou podstatu a vytyčil heslo její přeměny ve válku občanskou. 1916 napsal jedno z nejvýznamnějších děl marxismu-leninismu Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu.
V době svržení carismu v Rusku v únorové revoluci 1917 pobýval Lenin ve Švýcarsku. Po příjezdu do Petrohradu v Dubnových tezích narýsoval plán pokojného přerůstání buržoazně demokratické revoluce v socialistickou. V červenci byl nucen se uchýlit do ilegality, kde napsal Stát a revoluci.
6. listopadu 1917 se Lenin dostavil do petrohradského štábu revoluce v paláci Smolný a ujal se vedení povstání. Povstání 7. listopadu 1917 zvítězilo a vešlo do dějin jako Velká říjnová socialistická revoluce.
8. listopadu 1917 byl Lenin zvolen předsedou rady lidových komisařů. Řídil boj pracujících sovětského Ruska proti vnitřní kontrarevoluci a zahraniční intervenci, určoval směr sovětské zahraniční politiky, vypracoval plán výstavby socialismu založený na industrializaci, kolektivizaci zemědělství a kulturní revoluci a rozhodujícím podílem přispěl k založení Komunistické (III.) internacionály (1919). V srpnu 1918 byl těžce raněn eserskou teroristkou, 1922 vážně onemocněl a 21. 1. 1924 zemřel v Gorkách u Moskvy.
Lenin ubránil marxismus před útoky nepřátel, zobecnil nejnovější vědecké objevy a novou zkušenost třídních bojů a povznesl marxistickou teorii na kvalitativně nový stupeň rozvoje.

J. V. Stalin

Josef Vissarionovič Stalin 1879 - 1953)

Vlastním jménem Džugašvili. Vedoucí činitel Komunistické strany Sovětského svazu, sovětského státu a mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, teoretik a propagátor marxismu-leninismu, hrdina socialistické práce (1939), hrdina Sovětského svazu (1945), maršál Sovětského svazu (1943), generalissimus Sovětského svazu (1945). Rodák z gruzínského města Gori do revolučního hnutí vstoupil ve svých patnácti letech. Po svém vyloučení z pravoslavného semináře za propagaci marxismu a krátkém zaměstnání ve fyzikální observatoři vedl od roku 1901 až do únorové revoluce 1917 život profesionálního revolucionáře pracujícího v ilegalitě. Byl opakovaně vězněn a posílán do vyhnanství, odkud několikrát uprchl. Účastnil se revoluce v Zakavkazsku v l. 1905 - 1907 a byl jedním z vůdců Velké říjnové socialistické revoluce roku 1917 v Petrohradě. V první sovětské vládě, Radě lidových komisařů, zastával funkci lidového komisaře národnostních věcí. 3. 4. 1922 byl Stalin na Leninův návrh zvolen generálním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Ruska (bolševiků) a v čele strany stál až do své smrti 5. 3. 1953. Od 6. 5. 1941 do své smrti byl také předsedou Rady lidových komisařů SSSR, od r. 1946 nesoucí název Rada ministrů SSSR.
J. V. Stalin významně přispěl k vítězství sovětské moci nad domácí kontrarevolucí a zahraniční intervencí v občanské válce, vytvoření mnohonárodnostního Svazu sovětských socialistických republik a konsolidaci strany po Leninově smrti. Se Stalinovým jménem je spojeno vítězství socialistické industrializace, kolektivizace zemědělství, všestranný rozvoj centrálně plánovaného hospodářství, vědy, techniky, socialistické kultury, upevňování komunistické morálky a porážka trockistů a pravicových oportunistů, jejichž činnost směřovala k obnově kapitalismu. Je tedy nevyvratitelnou skutečností, že to byl J. V. Stalin, pod jehož vedením sovětský lid vybudoval sociálně-ekonomické základy socialismu.
Stalinovou zásluhou byla likvidace páté kolony imperialismu před napadením Sovětského svazu fašistickými agresory, která byla předpokladem vítězství Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce. Tohoto vítězství bylo dosaženo za cenu nesmírných obětí na životech vojáků, partyzánů i civilistů. Mnoho z nich umíralo se Stalinovým jménem na rtech. Stalin, předseda Státního výboru obrany, byl pro všechny pokrokové síly té doby ztělesněním vítězství nad fašistickým barbarstvím, symbolem lepší budoucnosti. Bez revolučních přeměn v sovětském hospodářství by nikdy nebylo možné vítězství sovětského lidu ve Velké vlastenecké válce. SSSR v čele se Stalinem dokázal bez nadsázky zachránit velkou část evropské civilizace před vyhlazením. Buržoazně demokratické státy by nejenže neměly síly porazit bez SSSR fašistickou osu, ale je velmi pravděpodobné, že by nevázáni tlakem příkladu Rudé armády vedené generalissimem Stalinem nehnuly proti fašistické genocidě ani prstem.
Díky vítězství nad fašismem, osvoboditelské úloze Rudé armády a dovedné zahraniční politice Sovětského svazu nesmírně vzrostla autorita myšlenek socialismu a komunismu a došlo ke vzniku světové socialistické soustavy, největšímu úspěchu světového komunistického hnutí od Velké říjnové socialistické revoluce. Válkou zničené sovětské hospodářství ještě za Stalinova života předstihlo předválečnou úroveň výroby.
Nejvýznamnější statě a projevy J. V. Stalina byl vydány pod názvy Marxismus a národnostní a koloniální otázka a Otázky leninismu. Druhé z těchto děl obsahuje také významnou stať O dialektickém a historickém materialismu napsanou pro knihu Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků). Významným přínosem k politické ekonomii je poslední Stalinovo dílo Ekonomické problémy socialismu v SSSR.
Za 31 let, po která stál J. V. Stalin v čele Komunistické strany Sovětského svazu, se dopustil i chyb, které byly zvláště po XX. sjezdu KSSS v roce 1956 neúměrně zveličovány na úkor úspěchů. Projevilo se, že v posledních letech Stalinova života stanuli v nejvyšších stranických a státních funkcích lidé skrývající svou pravicově oportunistickou orientaci nebo kolísaví, kariéristé čekající na Stalinovu smrt (kterou někteří z nich urychlili přinejmenším neposkytnutím pomoci). Sami se podíleli na vytvoření kultu osobnosti Stalina jako neomylného vůdce, což vedlo k nahrazení tvořivého rozvoje marxismu-leninismu a bolševické kritiky a sebekritiky neužitečným a stagnaci podporujícím holdováním Stalinově genialitě. Patrně nejvýznamnějším skutečným Stalinovým pochybením bylo, že tomuto procesu nedokázal i pro zhoršující se zdravotní stav zabránit, ačkoliv se např. přehnané glorifikaci své osoby mnohokrát postavil.
„Odhalení" Stalinova kultu osobnosti, kterým se revizionističtí vůdci po jeho smrti snažili zveličit vlastní zásluhy, vedlo k pošpinění předchozích 30 let budování socialistické společnosti, znechucení a odrazení milionů čestných komunistů a jejich sympatizantů a rozkolu v mezinárodním komunistickém hnutí. Chruščovovy útoky na Stalina, často založené na překrucování a zatajování skutečnosti a revizi leninismu, se staly podkladem pro zostření ideologické antikomunistické kampaně světového imperialismu. Ke škodě světového komunistického hnutí nebyl sovětským vedením J. V. Stalin až do rozpadu SSSR objektivně zhodnocen, nebyly rozebrány skutečné příčiny a následky negativních jevů jeho éry. Zejména pak nebyla učiněna přítrž Chruščovově revizionistické linii, pouze zmírněné po odchodu N. S. Chruščova z funkcí. Její pokračování umožnilo nástup M. S. Gorbačova a jeho společníků do čela KSSS a SSSR. Ti prohloubili útok na vědeckou teorii marxismu-leninismu, nadále maskovaný „bojem proti kultu osobnosti", dovršili probíhající kontrarevoluční procesy a umožnili obnovu kapitalismu ve většině socialistických zemí.

J. M. Sverdlov

Jakov Michajlovič Sverdlov (1885 - 1919)

Ruský revolucionář, člen ruské sociální demokracie, pozdější komunistické strany, od r. 1901. Řídil ilegální revoluční činnost na mnoha místech Ruska, za revoluce v l. 1905 - 1907 působil na Urale. Mnohokrát byl vězněn a poslán do vyhnanství na Sibiř. Na pražské konferenci v r. 1912 byl v nepřítomnosti kooptován do ÚV a ruského byra ÚV strany, od dubna 1917 byl tajemníkem ÚV Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. Byl jedním z předních organizátorů Velké říjnové socialistické revoluce a od 8. listopadu 1917 prvním předsedou Všeruského ústředního výkonného výboru sovětů, zároveň byl předsedou komise pro vypracování první sovětské ústavy.
V r. 1919 podlehl epidemii španělské chřipky. Zemřel krátce před VIII. sjezdem bolševické strany, na kterém uctil Lenin památku Sverdlova jako jednoho z nejschopnějších organizátorů strany.

M. I. Kalinin

Michail Ivanovič Kalinin (1875 - 1946)

Sovětský stranický a státní činitel a pedagog, hrdina socialistické práce (1944). Člen SDDSR od roku 1898, organizátor marxistickýchh kroužků, za revoluční činnost několikrát vězněn. V r. 1912 byl zvolen členem ÚV SDDSR, účastnil se únorové revoluce v r. 1917 a Velké říjnové socialistické revoluce, 1919 se stal kandidátem a 1926 členem politbyra strany, zároveň byl od r. 1919 předsedou (Všesvazového) Ústředního výkonného výboru SSSR, známého pod ruskou zkratkou VCIK, resp. CIK. Tento vrcholný orgán moci v SSSR mezi sjezdy sovětů byl v r. 1936 nahrazen Nejvyšším sovětem SSSR, jehož byl M. I. Kalinin předsedou prezídia až do své smrti v r. 1946.
M. I. Kalinin se jako pedagog zabýval otázkami komunistické výchovy a morálky. Jeho nejvýznamnější projevy a stati jsou shrnuty v knize O komunistické výchově.

F. E. Dzeržinskij

Felix Edmundovič Dzeržinskij (1877 - 1926)

Sovětský státní a stranický činitel, přední organizátor polského a ruského revolučního hnutí, jeden ze zakladatelů Sociální demokracie království Polského a Litvy v r. 1900, účastník revoluce v l. 1905 - 1907. Od r. 1897 až do únorové revoluce 1917 pobýval ve vyhnanství, pracoval v ilegalitě a opakovaně byl vězněn, nejdéle v l. 1912 - 1917, kdy mu byla surovými vězniteli způsobena trvalá zranění.
Od r. 1917 člen ÚV Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (bolševiků), od r. 1918 nesoucí název Komunistická strana Ruska (bolševiků) a od r. 1925 Všesvazová komunistická strana (bolševiků), předseda Všeruské mimořádné komise, orgánu pro boj proti kontrarevoluci a sabotážím známého také jako Čeka. Čeka sehrála velkou úlohu při ochraně revoluce a upevňování diktatury proletariátu. V únoru 1922 byla reorganizována ve Státní politickou správu (GPU) při lidovém komisariátu vnitra.
F. E. Dzeržinskij zemřel v Moskvě 20. 7. 1926 na srdeční mrtvici po rozhorleném projevu na plénu ústředního výboru proti trockistické opozici. V provolání ÚV VKS(b) k jeho smrti byl charakterizován jako „postrach buržoazie, věrný rytíř proletariátu, nejušlechtilejší bojovník komunistické revoluce, neúnavný budovatel našeho průmyslu, věčně horlivý pracovník a neohrožený voják velikých bojů".

M. V. Frunze

Michail Vasiljevič Frunze (1885 - 1925)

Sovětský státní, stranický a vojenský činitel, vojenský teoretik. Od r. 1904 člen pozdější komunistické strany. V r. 1905 stál v čele Ivanovo-vozněsenské stávky, která trvala skoro dva a půl měsíce a účastnilo se jí na 70 000 dělníků. Carské úřady nařídily do dělníků střílet, desítky jich byly zabity a několik set zraněno.
Frunze byl za svou činnost vězněn a dvakrát odsouzen k trestu smrti. Po vítězství socialistické revoluce byl vojenským velitelem v občanské válce a Leninovým spolupracovníkem. Pod Frunzeho vedením byli úspěšně likvidováni ukrajinští bandité. V r. 1921 se stal Frunze členem ÚV, 1924 kandidátem politbyra ÚV a v r. 1925 lidovým komisařem vojenství.

Inessa Armandová

Inessa Armandová (1875 - 1920)

Pracovnice mezinárodního dělnického hnutí, francouzského původu, od dětství žijící v Rusku, členka Komunistické strany Ruska (bolševiků) a spolupracovnice V. I. Lenina. Se svým manželem, synem výrobce textilu, založila školu pro děti rolníků a pracovala v charitativní skupině pomáhající chudým ženám v Moskvě. V r. 1903 vstoupila do ilegální sociálně demokratické strany, r. 1907 byla zatčena za šíření bolševické propagandy a na dva roky poslána do vyhnanství na severu Ruska, odkud se jí podařilo o rok později uprchnout a usadit se v Paříži, kde se seznámila s V. I. Leninem a dalšími bolševiky v exilu. V r. 1911 se stala tajemnicí výboru pro koordinaci bolševických skupin v západní Evropě. 1912 se vrátila do Ruska připravovat kampaň bolševickým zástupcům k volbám do Státní dumy, byla zde ale zatčena a 1913 propuštěna na kauci. Znovu žila v emigraci, kde vydávala list Dělnice a od r. 1915 organizovala ve Švýcarsku protiválečnou Mezinárodní konferenci socialistických žen. Společně s Leninem propagovala myšlenku nutnosti obrácení zbraní v rukou dělníků a rolníků proti buržoazii vlastní země, myšlenku přeměny imperialistické války ve válku občanskou.
V dubnu 1917 se I. Armandová spolu s Leninem a dalšími bolševiky vrátila z emigrace do Ruska, do Petrohradu. Po vítězství VŘSR působila v moskevském sovětu a vedla oddělení pro práci se ženami - Ženodděl. V r. 1920 předsedala První mezinárodní konferenci komunistických žen a začala vydávat časopis Komunistka. Ve stejném roce se při pobytu na Kavkaze nakazila cholerou a zemřela. Pohřbena byla na čestném místě u kremelské zdi v Moskvě.

N. K. Krupská

Naděžda Konstantinovna Krupská (1869 - 1939)

Sovětská politická pracovnice, pedagožka a organizátorka sovětského školství. Při studiu na gymnáziu se seznámila s marxismem a s jeho propagátorem V. I. Leninem. Několik měsíců po jeho zatčení byla r. 1896 zatčena rovněž. V r. 1898 se stala Leninovou manželkou, což bylo podmínkou k tomu, aby mohli ve vyhnanství na Sibiři, kam byli posláni, pobývat společně. Později pobývala s Leninem v emigraci a od r. 1903 byla funkcionářkou bolševické frakce ruské sociálně demokratické dělnické strany.
Po VŘSR se stala zástupkyní lidového komisaře pro vzdělávání A. V. Lunačarského, vedla vzdělávání dospělých, zabývala se otázkami polytechnického vzdělání a spojení výchovy a vyučování s výrobní praxí a knihovnictvím. Byla činná též v mezinárodním komunistickém hnutí. Po Leninově smrti se postavila proti trockistické opozici. Čestná členka Akademie věd SSSR (1931).

G. K. Ordžonikidze

Grigorij Konstantinovič Ordžonikidze (1886 - 1937)

Sovětský státní a stranický činitel, původem z Gruzie, známý také jako Sergo Ordžonikidze. Vystudovaný lékař, člen pozdější komunistické strany od r. 1903, účastník revoluce v l. 1905 - 1907 v Zakavkazsku a Velké říjnové socialistické revoluce 1917. Za carismu byl ve vyhnanství, v emigraci i na nucených pracích. V r. 1930 se stal předsedou Nejvyšší rady národního hospodářství a členem politbyra ÚV VKS(b), 1932 lidovým komisařem těžkého průmyslu.
G. K. Ordžonikidze zemřel 18. 2. 1937 v Moskvě, dle zveřejněné lékařské zprávy na zástavu srdce. Teprve v r. 1956 byla N. S. Chruščovem v projevu po skončení XX. sjezdu KSSS vyslovena verze, že Ordžonikidze spáchal sebevraždu, ke které ho dohnaly spory se Stalinem a nesouhlas s politickými procesy s opozicí. Autentické prameny potvrzující takové Ordžonikidzeho postoje však nebyly Chruščovem předloženy. V objasnění skutečnosti nám brání nedostupnost dobových materiálů, které byly pravděpodobně zničeny z iniciativy L. P. Beriji a N. S. Chruščova.

S. M. Kirov

Sergej Mironovič Kirov (1886 - 1934)

Vl. jm. Kostrikov. Sovětský revolucionář a politik, státní a stranický činitel. Od r. 1904 člen pozdější komunistické strany, účastník tří ruských revolucí (buržoazně demokratických v r. 1905 a březnu 1917 a socialistické v listopadu 1917), za carismu opakovaně vězněn. Od r. 1926 vedl stranickou organizaci v Leningradě, od r. 1930 byl členem politbyra ÚV VKS(b). 1. prosince 1934 byl v Leningradě ve Smolném zákeřně zavražděn výstřelem z revolveru. Vrah, zadržený na místě činu, byl příslušníkem kontrarevoluční skupiny napojené na opoziční blok Zinověva a Kameněva, kteří pro převzetí moci připravovali ve spojení s Trockým zavraždění vedoucích osobností komunistické strany.
V r. 1956 byla utvořena komise pro přezkoumání vraždy S. M. Kirova. Ta nezjistila žádné skutečnosti, které by potvrzovaly pravičáckou teorii, že byl Kirov zavražděn na pokyn Stalina. Výsledek vyšetřování však nebyl zveřejněn, protože se nehodil do antistalinské štvanice rozpoutané N. S.  Chruščovem.

V. M. Molotov

Vjačeslav Michajlovič Molotov (1890 - 1986)

Vl. jm. Skrjabin. Sovětský politik, člen pozdější KSSS od r. 1906. Studoval na gymnáziu v Kazani a petrohradské polytechnice, od r. 1911 pracoval se Stalinem v redakci ilegálních bolševických novin Pravda, opakovaně byl vězněn, 1909 - 1911 a 1913 - 1915 pobýval ve vyhnanství, z druhého vyhnanství utekl a vrátil se do Petrohradu, kde se stal 1916 členem městského výboru bolševické strany. V době únorové revoluce 1917 byl členem ruského politbyra ÚV, za Velké říjnové socialistické revoluce členem petrohradské Vojenské revoluční rady. V l. 1921 - 1957 byl členem ÚV, 1921 - 1930 tajemníkem ÚV VKS(b), 1926 - 1952 členem politbyra ÚV VKS(b) a 1952 - 1957 předsednictva ÚV KSSS. V l. 1930 - 1941 byl předsedou a 1941 - 1957 náměstkem předsedy rady lidových komisařů SSSR (od r. 1946 rady ministrů), 1939 - 1949 a 1953 - 1955 lidový komisař, resp. ministr zahraničí. V l. 1957 - 1960 byl sovětským velvyslancem v Mongolsku, 1960 - 1962 zástupcem SSSR v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii ve Vídni.
V. M. Molotov se po roce 1956 postavil proti oportunistické politice N. S. Chruščova, který zdiskreditoval největší úspěchy sovětské moci stupňujícím se hanobením J. V. Stalina a oslaboval pozice Sovětského svazu oportunismem v zahraniční politice a subjektivismem ve všech oblastech činnosti. Chruščov se za Stalinova života významně podílel na vytváření kultu Stalinovy osobnosti a jeho následným odsuzováním prosazoval své zájmy. Molotov se stal nejaktivnějším členem tzv. protistranické skupiny, ve které se sjednotila většina nejbližších Stalinových spolupracovníků za účelem sesazení Chruščova z pozice prvního tajemníka ÚV KSSS. Proto byl v r. 1957 Molotov uvolněn z vrcholových funkcí a při dalším stupňování protistalinské politiky v r. 1961 vyloučen z KSSS a o rok později donucen odejít z veřejného života. Znovu přijat do strany byl až v r. 1984, kdy byl generálním tajemníkem K. U. Černěnko.
V. M. Molotov zemřel v Moskvě 8. listopadu 1986 ve věku 96 let. Byl posledním žijícím významným účastníkem Velké říjnové socialistické revoluce. V době jeho smrti už byl generálním tajemníkem KSSS renegát M. S. Gorbačov a do rozpadu prvního státu dělníků a rolníků zbývalo jen pět let...
Molotovovy vzpomínky a myšlenky, které jsou cenným dokumentem ke studiu sovětských dějin, byly po zániku SSSR publikovány F. I. Čujevem v knize Vzpomínky Molotova.

L. M. Kaganovič

Lazar Mojsejevič Kaganovič (1893 - 1991)

Sovětský stranický a státní činitel, hrdina socialistické práce (1943). Člen bolševické strany od r. 1911, účastník VŘSR, po jejím vítězství organizátor na různých místech sovětského Ruska a později SSSR a v Rudé armádě. Od r. 1922 předseda organizačního oddělení (orgbyra) sekretariátu KSR(b), 1925 - 1928 první tajemník Komunistické strany (bolševiků) Ukrajiny, 1928 - 1939 tajemník VKS(b), od 1930 člen politbyra ÚV VKS(b). V l. 1933 - 1934 ve funkci předsedy Centrální komise pro prověrku stranických řad sehrál významnou úlohu v boji proti pravičáckým a jiným protistranickým skupinám. 1930 - 1935 stál v čele oblastního výboru strany v Moskvě a 1931 - 1934 v čele moskevského městského výboru strany. Zasloužil se o výstavbu moskevské podzemní dráhy, která do r. 1955 nesla jeho jméno.
V l. 1935 - 1947 zastával L. M. Kaganovič postupně funkce lidového komisaře železnic, těžkého průmyslu, ropného průmyslu a stavebního materiálu. Za Velké vlastenecké války byl členem vojenské rady severokavkazského a transkavkazského frontu. 1947 - 1948 byl opět prvním tajemníkem KS(b) Ukrajiny, 1948 - 1952 vedoucí státního zásobování a 1952 - 1957 místopředseda rady ministrů.
Za účast v tzv. protistranické skupině namířené proti rozkladné politice N. S. Chruščova byl Kaganovič v r. 1957 nucen odejít z ústředního výboru strany a stal se ředitelem malé továrny na draslík na Urale. V r. 1961 byl z KSSS vyloučen úplně a stal se důchodcem. Zemřel ve věku 97 let těsně před rozpuštěním SSSR v r. 1991.

V. V. Kujbyšev

Valerian Vladimirovič Kujbyšev (1888 - 1935)

Sovětský stranický a státní činitel, od roku 1904 člen SDDSR. Účastník revoluce v l. 1905 - 1907 a VŘSR, v období občanské války 1918 - 1920 politický pracovník Rudé armády. V l. 1922 - 1923 člen a tajemník ÚV KSR(b), od roku 1927 člen ÚV a politbyra ÚV VKS(b), 1923 - 1926 předseda ústřední kontrolní komise VKS(b) a současně lidový komisař dělnicko-rolnické inspekce, od 1926 předseda Nejvyšší rady národního hospodářství, od 1930 náměstek předsedy rady lidových komisařů SSSR a předseda Státní plánovací komise (Gosplanu), od 1934 předseda Komise sovětské kontroly. Byl jedním z iniciátorů vydání Velké sovětské encyklopedie.
V soudním procesu s bucharinsko-trockistickou bandou v r. 1937 obžalovaní vypověděli, že byl V. V. Kujbyšev v r. 1935 z jejich iniciativy zákeřně zavražděn (stejně jako Kirov, Menžinský a Gorkij). Po XX. sjezdu KSSS (1956) došlo k přehodnocení a smrt Kujbyševa považována za přirozenou.

A. A. Ždanov

Andrej Alexandrovič Ždanov (1896 - 1948)

Sovětský státní a stranický činitel. Člen SDDSR(b) od 1915, od 1930 člen a od 1934 tajemník ÚV VKS(b), od 1935 kandidát a od 1939 člen předsednictva ÚV VKS(b). 1934 - 1944 stál v čele leningradské stranické organizace. Za Velké vlastenecké války 1941 - 1944 byl členem vojenské rady leningradského frontu, 1944 získal hodnost generálplukovníka. Sehrál významnou úlohu při řízení obrany Leningradu.
Od r. 1944 se zvláště zabýval ideologickými otázkami, problémy marxisticko-leninské filozofie a literální teorie. Stal se dvojnásobným nositelem Leninova řádu.

D. Z. Manuilskij

Dmitrij Zacharovič Manuilskij (1883 - 1959)

Sovětský politik, činitel sovětského a mezinárodního revolučního dělnického hnutí. Od 1903 člen KSSS, účastník VŘSR. 1921 - 1923 tajemník KS (bolševiků) Ukrajiny, 1928 - 1943 tajemník Exekutivy Komunistické internacionály. 1923 - 1952 člen ÚV KSSS, 1944 - 1953 náměstek předsedy rady ministrů a ministr zahraničí Ukrajinské sovětské socialistické republiky (USSR), akademik Akademie věd USSR.

M. Gorkij

Maxim Gorkij (1868 - 1936)

Vl. jm. Alexej Maximovič Peškov, ruský sovětský prozaik, dramatik, básník, publicista, teoretik socialistické literatury a politik; po VŘSR čelný organizátor sovětského literárního života. Od r. 1887 pět let putoval pěšky po Rusku a střídal zaměstnání. V r. 1892, když pracoval jako novinář pro noviny Kavkaz v Tiflisu (Tbilisi), začal používat pseudonym Gorkij („hořký"), odrážející jeho znechucení ze situace v Rusku a odhodlání říkat hořkou pravdu. Mnohokrát vystoupil proti carismu. V r. 1902 se setkal a spřátelil s Leninem. Do literatury vstoupil bosáckými povídkami, v nichž zachytil typy lidí vyvržených na okraj společnosti (Makar Čudra, Čelkaš, Manželé Orlovovi, Konovalov). Zároveň psal díla alegorická, plná revoluční romantiky (poémy Píseň o Sokolu, Píseň o Bouřliváku, Dívka a Smrt, povídka Stařena Izergil). Účastnil se revoluce 1905, byl uvězněn; propuštěn po protestech světové veřejnosti, odjel 1906 do ciziny. Z pobytu v USA vytěžil látku k črtám V Americe, z léčebného pobytu na Capri Zkazky o Itálii, z poutí Ruskem satirické črty Ruské zkazky a cyklus črt Po Rusi. Vedle románů (Foma Gordějev, Tři, Matka, Městečko Okurov, Život Matveje Kožemjakina) se věnoval od začátku 20. let zvláště tvorbě dramatické (Měšťáci, Na dně, Letní hosté, Nepřátelé) a činnosti publicistické. V r. 1913 se po amnestii vrátil do Ruska. Po vítězství VŘSR se dostával do sporů s bolševiky a v říjnu 1921 odcestoval do Itálie. 1921 - 1923 psal autobiografickou trilogii Dětství, Do světa, Moje univerzity a román Podnik Artamonových. Od r. 1929 několikrát navštívil SSSR a když ho v r. 1932 J. V. Stalin vyzval, aby se do SSSR natrvalo vrátil, nabídku přijal. V SSSR obdržel nejvyšší pocty včetně Leninova řádu. Ve 30. letech napsal dramata Jegor Bulyčov a ti druzí, Dostigajev a ti druzí a novou verzi Vassy Železnovové, vzpomínkovou knihu V. I. Lenin a byl šéfredaktorem publikace Stalinův bělomořsko-baltský kanál, pojednávající o této velkolepé stavbě socialismu a úspěšné převýchově bývalých nepřátel proletariátu. 1934 stanul v čele nově založeného Svazu sovětských spisovatelů. Dílo završil velkým románem Život Klima Samgina, zobrazujícím 40 let života ruské společnosti před VŘSR.
Přestože Maxim Gorkij zastával po r. 1932 přední místo v sovětském politickém životě a aktivně se účastnil budování socialistické společnosti, nikdy se nestal členem komunistické strany. V soudním procesu s bucharinsko-trockistickou bandou v r. 1937 obžalovaní vypověděli, že byl M. Gorkij v r. 1936 z jejich iniciativy zákeřně zavražděn (stejně jako Kirov, Menžinský a Kujbyšev). Po XX. sjezdu KSSS (1956) došlo k přehodnocení a smrt Gorkého považována za přirozenou.
Gorkij se stal zakladatelem socialistického realismu ve světové literatuře. Česky bylo v l. 1948 - 1964 vydáno 30 svazků jeho Sebraných spisů.

M. M. Litvinov

Maxim Maximovič Litvinov (1876 - 1951)

Sovětský diplomat, státní a stranický činitel, člen ruské sociální demokracie, pozdější VKS(b), od r. 1898. R. 1900 se stal členem kyjevského výboru strany, který byl o rok později celý zatčen. Po 18 měsících vězení zorganizoval útěk 11 vězňů a nadále žil v emigraci ve Švýcarsku, kde psal do revolučních novin Jiskra. Po návratu do Ruska se stal v r. 1905 redaktorem prvních legálních bolševických novin Novaja žizň (Nový život) v Petrohradě. Po porážce revoluce pobýval v emigraci ve Francii a Velké Británii, kde byl r. 1918 zatčen, ale byl propuštěn výměnou za britského agenta Bruce Lockharta uvězněného sovětskou vládou.
Od r. 1934 člen ÚV VKS(b), v l. 1921 - 1930 náměstek lidového komisaře zahraničí, 1930 - 1939 lidový komisař zahraničí, 1934 - 1938 představitel SSSR ve Společnosti národů. V l. 1941 - 1946 byl opět náměstkem lidového komisaře zahraničí a v l. 1941 - 1943 současně velvyslancem v USA.

A. M. Kollontajová

Alexandra Michajlovna Kollontajová (1872 - 1952)

Představitelka mezinárodního a ruského revolučního hnutí, sovětská diplomatka; od 1915 členka bolševické strany, Leninova spolupracovnice. Po zveřejnění svého spisu Finsko a socialismus, ve kterém vyzývala finský lid k boji proti útlaku carského Ruského impéria, odešla do exilu, kde se seznámila s německými revolucionáři Karlem Liebknechtem a Rosou Luxemburgovou. Po VŘSR se stala lidovou komisařkou sociální péče, nejvýše postavenou ženou sovětské moci. Od r. 1919 pracovala v ženském oddělení KSR(b) - Ženoddělu. V r. 1923 se stala sovětskou velvyslankyní v Norsku a byla tak první ženou ve funkci velvyslance na světě. Později byla velvyslankyní v Mexiku a 1930 - 1945 ve Švédsku.
Její práce v oblasti ženské otázky, manželství, rodiny, lásky a sexuality se staly populárními ve feministickém hnutí na Západě v 60. a 70. letech.

K. J. Vorošilov

Kliment Jefremovič Vorošilov (1881 - 1969)

Sovětský vojenský, stranický a státní činitel, maršál SSSR (od r. 1935). Člen pozdější KSSS od r. 1903, za VŘSR komisař petrohradského vojenského revolučního výboru a vedoucí pracovník Čeky (Všeruské mimořádné komise, orgánu pro boj proti kontrarevoluci a sabotážím), za občanské války jeden z velitelů Rudé armády. V l. 1921 - 1961 a znovu od r. 1966 člen ÚV KSSS, 1926 - 1960 člen politbyra (předsednictva) ÚV KSSS, 1925 - 1934 lidový komisař vojenství a námořnictví, 1934 - 1940 lidový komisař obrany, 1940 - 1953 náměstek předsedy rady lidových komisařů (ministrů) SSSR, 1953 - 1960 předseda prezídia Nejvyššího sovětu. Hrdina socialistické práce (1960), dvojnásobný hrdina Sovětského svazu (1956, 1968), osminásobný držitel Leninova řádu.
Po XX. sjezdu KSSS se nejprve postavil proti rozkladné politice N. S. Chruščova, později se však podřídil Chruščovovu kursu.

S. M. Buďonnyj

Semjon Michajlovič Buďonnyj (1883 - 1973)

Sovětský maršál (od r. 1935), trojnásobný hrdina SSSR (1958, 1963, 1968), významný vojevůdce v období občanské války a zahraniční intervence v Rusku 1918 - 1920. Od r. 1903 sloužil v carské armádě, po pádu carismu přešel na stranu bolševiků a stal se organizátorem vojenských sovětů. Po VŘSR velel první jízdní armádě, mj. bojoval s Děnikinem a Wrangelem. 1939 - 1940 náměstek lidového komisaře obrany; za 2. světové války velel různým úsekům fronty. Od 1939 se stal členem ÚV VKS(b) a členem nebo kandidátem ústředního výboru byl až do své smrti.
Po S. M. Buďonném je pojmenována špičatá čepice "buďonnovka" užívaná v Rudé armádě do začátku Velké vlastenecké války a odolné plemeno koně úspěšně chované od r. 1920 a používané v boji i jezdeckých soutěžích.

L. I. Brežněv

Leonid Iljič Brežněv (1906 - 1982)

Představitel KSSS a sovětského státu a mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, šestinásobný nositel Leninova řádu, čtyřnásobný hrdina Sovětského svazu, hrdina socialistické práce (1961) a nositel Mezinárodní Leninovy ceny za rok 1972, trojnásobný hrdina ČSSR, držitel Čs. řádu bílého lva 1. třídy s řetězem (1973), trojnásobný držitel Řádu Klementa Gottwalda. Maršál SSSR od r. 1976.
Absolvoval odbornou zemědělskou školu pro melioraci a později vysokou školu hutní. Člen KSSS od r. 1931, 1939 - 1941 tajemník Dněpropetrovského oblastního výboru KS Ukrajiny. Za Velké vlastenecké války působil jako zástupce náčelníka politické správy jižního frontu a náčelníka politické správy 4. ukrajinského frontu. R. 1943 získal hodnost generálmajora. Účastnil se bojových akcí Rudé armády na Kavkaze, černomořském pobřeží, Krymu, na Ukrajině a při osvobozování Polska, Maďarska a Československa. 1946 první tajemník Záporožského a od 1947 Dněpropetrovského oblastního výboru KS (bolševiků) Ukrajiny. 1950 - 1952 první tajemník ÚV KS Moldávie, 1953 - 1954 zástupce náčelníka Hlavní politické správy Sovětské armády a válečného námořnictva; 1954 - 1956 druhý, pak první tajemník ÚV KS Kazachstánu. Má zásadní podíl na obnově válkou zničených oblastí Ukrajiny, vybudování socialistické společnosti v Moldávii a na zúrodnění panenské a ladem ležící půdy v Kazachstánu.
V r. 1952 se stal členem ÚV KSSS, 1956 kandidátem a 1957 členem politbyra, v l. 1952 - 1953, 1956 - 1960 a 1963 - 1964 byl tajemníkem ÚV KSSS, od r. 1964 prvním tajemníkem a od r. 1966 až do své smrti v r. 1982 generálním tajemníkem ÚV KSSS. 1960 - 1964 a 1977 - 1982 byl předsedou prezídia Nejvyššího sovětu SSSR. Je autorem vzpomínkových knih Malá země, Znovuzrození a Celina.
Politika Sovětského svazu v éře L. I. Brežněva byla bohužel v hlavních rysech pokračováním oportunistické linie nastolené N. S. Chruščovem, která vedla k rozkolu v mezinárodním komunistickém hnutí, přeceňovala vlastní úspěchy a přehlížela nedostatky a podlamovala důvěru lidu v socialismus. Reprezentaci Sovětského svazu uškodilo, že L. I. Brežněv zůstal jeho vrcholovým představitelem až do své smrti i přes pokročilý věk a špatný zdravotní stav (podporován kariéristy, kteří zatím získávali pozice). Na druhou stranu Sovětský svaz v té době zajišťoval svému lidu velmi slušnou životní úroveň, nesrovnatelnou s dnešní bídou restaurovaného kapitalismu, a jako velmoc požívající značné autority na mezinárodním poli byl hrází proti plánům imperialismu na násilné ovládnutí celého světa.
Navzdory oslabení sovětské moci revizionistickou linií XX. - XXII. sjezdu KSSS byl Sovětský svaz v čele s L. I. Brežněvem dalek hanebné kapitulaci před silami imperialismu, kterou jen několik let po Brežněvově smrti umožnil renegát M. S. Gorbačov.

A. N. Kosygin

Alexej Nikolajevič Kosygin (1904 - 1980)

Sovětský stranický a státní činitel. Vysokoškolské vzdělání získal na leningradském textilním institutu. Od r. 1927 člen KSSS, od 1939 člen ÚV KSSS. 1919 - 1921 byl příslušníkem Rudé armády, za 2. světové války byl zplnomocněncem státního výboru obrany v obklíčeném Leningradě. V l. 1948 - 1952 a 1960 - 1980 byl členem politbyra ÚV KSSS, od 1939 lidovým komisařem (ministrem) textilního průmyslu, 1948 ministrem financí a 1948 - 1953 ministrem lehkého průmyslu, 1943 - 1946 premiérem Ruské sovětské federativní socialistické republiky, 1940 - 1960 náměstkem, 1960 - 1964 prvním náměstkem předsedy a 1964 - 1980 předsedou rady ministrů SSSR. Šestinásobný držitel Leninova řádu, dvojnásobný hrdina socialistické práce, držitel Čs. řádu bílého lva 1. třídy s řetězem (1970) a Řádu Klementa Gottwalda (1979).
A. N. Kosygin prosazoval reformy sovětské ekonomiky kladoucí důraz na zlepšení fungování lehkého průmyslu a zásobování spotřebním zbožím. Jeho koncepce umožnily částečně překonat škody způsobené subjektivistickými zásahy N. S. Chruščova a zajistit obstojnou životní úroveň, ale zanášely do sovětské ekonomiky prvky vlastní kapitalistickému hospodaření, které působily stejně negativně jako opouštění marxisticko-leninského pojetí sovětské politiky v jiných oblastech.

J. V. Andropov

Jurij Vladimirovič Andropov (1914 - 1984)

Sovětský stranický a státní činitel. V l. 1940 - 1944 byl prvním tajemníkem ÚV Komsomolu Karelofinské sovětské socialistické republiky a účastnil se partyzánské činnosti. 1947 - 1951 druhý tajemník ÚV KS (bolševiků) Karelofinské SSR, 1950 - 1954 a znovu od 1962 poslanec Nejvyššího sovětu SSSR. V l. 1953 - 1957 byl velvyslancem v Maďarské lidové republice a podílel se zde na potlačení kontrarevoluce. Od 1961 člen ÚV KSSS, 1961 - 1967 a znovu r. 1982 tajemník ÚV KSSS, od 1967 kandidát a od 1973 člen politbyra ÚV KSSS, 1967 - 1982 předseda výboru státní bezpečnosti při radě ministrů SSSR (KGB). Hrdina socialistické práce (1974), armádní generál (1976).
Po smrti L. I. Brežněva byl 12. 11. 1982 zvolen generálním tajemníkem KSSS. V této funkci zahájil rozhodný boj proti kariéristům ve stranických a státních funkcích, řadu z nich odvolal a vytvořil podmínky pro jejich vyšetřování. Poukázal na negativní jevy v sovětské společnosti, které se dříve přecházely mlčením. Zesílil také potlačování vnitřních nepřátel SSSR, agentů imperialismu, tzv. disidentů. Andropovem připravované hospodářské reformy by pravděpodobně vedly k „tržnímu socialismu" čínského typu, který však, jak je patrno z příkladu Číny, vytváří stejné negativní jevy ve společnosti jako kapitalismus a na cestě ke komunismu je dlouhodobě neudržitelný.
Zásadnější změny nestihl J. V. Andropov prosadit s ohledem na zhoršující se zdravotní stav, navzdory kterému byl 16. června 1983 zvolen předsedou Nejvyššího sovětu SSSR. 9. února 1984 ve věku 69 let zemřel.

K. U. Černěnko

Konstantin Ustinovič Černěnko (1914 - 1984)

Sovětský stranický a státní činitel. Od r. 1929 zastával řadu funkcí v komsomolských, stranických a sovětských orgánech, 1943 - 1945 navštěvoval Vysokou školu stranických organizátorů v Moskvě, 1948 - 1956 působil v ÚV KS Moldávie, 1956 - 1960 byl pracovníkem ÚV KSSS a 1960 - 1965 úřadu prezídia Nejvyššího sovětu SSSR. Od 1965 byl vedoucím oddělení ÚV KSSS, od 1966 poslancem Nejvyššího sovětu SSSR a kandidátem a od 1971 členem ÚV KSSS, od 1976 tajemníkem ÚV KSSS, od 1977 kandidátem a od 1978 členem politbyra ÚV KSSS. Hrdina socialistické práce (1976), Řád Klementa Gottwalda (1981). Napsal řadu prací, ve kterých se zabýval širokou škálou témat od zásad marxismu-leninismu přes práva žen, školství, ekonomiku po lidská práva.
Po smrti J. V. Andropova byl K. U. Černěnko 13. 2. 1984 ve věku 72 let zvolen generálním tajemníkem ÚV KSSS. Přes své zhoršující se zdraví přijal i funkci předsedy prezídia Nejvyššího sovětu a předsedy Nejvyšší rady obrany. Krátké období působení K. U. Černěnka v čele KSSS a sovětského státu bylo charakterizováno pokračováním tlaku na vnitřní nepřátele, snahou o uvolňování napětí v mezinárodních vztazích (která nebyla úspěšná, protože na rozdíl od pozdějšího Gorbačovova vedení nebyla založena na ústupcích imperialismu) a neoficiální rehabilitací J. V. Stalina, který začal být znovu oslavován jako úspěšný diplomat a vojevůdce. Bylo obnoveno členství v KSSS V. M. Molotovovi, nejaktivnějšímu představiteli tzv. protistranické skupiny, která se po XX. sjezdu KSSS postavila proti N. S. Chruščovovi. Oficiálně však nebyla rozhodnutí z Chruščovovy doby přehodnocena.
Konstantin Ustinovič Černěnko zemřel v Moskvě dne 10. března 1985. Andropov i Černěnko podporovali schopného stranického funkcionáře Michaila Sergejeviče Gorbačova, o kterém oba uvažovali jako o svém možném nástupci. Gorbačov dovedně využil důvěry získané u stárnoucích a nemocných generálních tajemníků Brežněva, Andropova a Černěnka a po smrti posledního z nich, kdy již bylo zcela jasné, že v čele sovětské komunistické strany a státu musí stanout mladší osobnost, mu nic nebránilo v převzetí moci. Jeho politika „přestavby a otevřenosti" a „nového myšlení" se během několika let zvrhla v naprostý hospodářský rozvrat a kapitulaci před silami imperialismu a kontrarevoluce. Po období Chruščovova subjektivismu a revizionismu spjatého s očerňováním sovětské minulosti, období Brežněvova zakonzervování tohoto stavu a nedokončených koncepcí Andropova a Černěnka to znamenalo konec upadající sovětské moci, zánik prvního a největšího socialistického stát světa, zánik světové socialistické soustavy, nenahraditelnou škodu světovému revolučnímu procesu.


Pokračování - ostatní zahraniční představitelé - socialistické státy >>>