Dějiny a osobnosti komunistického hnutí

I. Stručné dějiny hnutí
II. Zakladatelé marxismu
III. Osobnosti hnutí - Sovětský svaz
IV. Osobnosti hnutí - ostatní zahraniční představitelé - socialistické státy
V. Osobnosti hnutí - ostatní zahraniční představitelé - kapitalistické státy
VI. Osobnosti hnutí - Československo - a) působící pouze před Vítězným únorem 1948
VII. Osobnosti hnutí - Československo - b) působící i po Vítězném únoru 1948

I. Stručné dějiny hnutí

Marx, Engels, Lenin, Enver Hodža

Vznik a vývoj marxismu-leninismu

      Marxismus-leninismus, revoluční učení Marxe, Engelse a Lenina, je jako ucelený teoretický systém zároveň vědeckou ideologií dělnické třídy, základem činnosti revolučních dělnických stran a organizací, učením o revoluci vykořisťovaných mas, o budování socialismu a komunismu. Součástí marxismu-leninismu jsou dialektický a historický materialismus (marxisticko-leninská filozofie), marxistická politická ekonomie a vědecký komunismus.
      Marxismus vznikl ve 40. letech 19. století, když se rozvinuly základní rozpory kapitalismu na základě revolučního boje dělnické třídy a stal se programem jejího boje za socialismus a komunismus. Vznik marxismu byl revolučním převratem v dějinách lidského myšlení. V marxismu-leninismu je nejdůležitější jeho zdůvodnění světodějného historického poslání dělnické třídy, která vytvoří beztřídní komunistickou společnost.
      „Marx byl pokračovatelem a geniálním dovršitelem tří hlavních ideových proudů 19. století: klasické německé filozofie, klasické anglické politické ekonomie a francouzského socialismu a zároveň francouzského revolučního učení vůbec" (Lenin). Marx a Engels při studiu lidských dějin nevycházeli pouze z vědomí lidí, ale především z materiálních podmínek života, jež samy toto vědomí určují. Ze společenských vztahů vyčlenili vztahy výrobní jako prvotní a určující všechny ostatní společenské vztahy (Marx-Engels, Německá ideologie). Ukázali, že třída proletářů je díky svému postavení v systému kapitalistických výrobních vztahů historicky povolána tento systém rozbít a nastolit společnost beztřídní - komunistickou. Svým objevem historického významu materiální činnosti vyrábějících mas a revoluční praxe, vedoucí k přeměně výrobních vztahů, Marx kriticky překonal Hegelovu filozofii, jež na idealistickém základě dovršovala předmarxovskou filozofii a chápala již dějinný význam lidské činnosti pro vývoj společnosti, ale pojímala ji jen jako činnost myšlenkovou. Marx překonal i jednostrannost předchozího materialismu, který chápal praktický význam lidské materiální činnosti jenom potud, pokud mohla využívat přírodních sil k uspokojování lidských potřeb, jež samy pojímal jako přírodně dané, neměnné.
      Manifest komunistické strany Marxův a Engelsův objev výrobních vztahů jako ekonomického základu společnosti zavazoval k přehodnocení dosavadních ekonomických učení. Anglická politická ekonomie ve své nejrozvinutější podobě (Smith, Ricardo) pohlížela na člověka jako na výrobce zboží, který se účastní společenských vztahů jen potud, pokud směňuje zboží. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků bylo pro ni základní a neměnnou kategorií. Materialistické pojetí dějin umožnilo Marxovi odhalit rozpornou podstatu soukromého vlastnictví jako základu třídních antagonismů buržoazní společnosti. Ve svém stěžejním díle Kapitál Marx odhalil zákon pohybu kapitalistické společnosti, ukázal, že „spotřeba" pracovní síly vede za kapitalismu ke vzniku nadhodnoty - zdroje rozšířené reprodukce kapitálu, v jejímž procesu se prohlubuje základní ekonomický rozpor kapitalismu: rozpor mezi společenským charakterem práce a soukromým přivlastňováním jejích výsledků. Zrušit vykořisťování proto znamená vyvlastnit kapitalisty. Vytvořením marxistické politické ekonomie bylo vědecky doloženo Marxovo a Engelsovo učení o historické nutnosti socialismu a komunismu.
      Marx a Engels kriticky přehodnotili utopický socialismus (S. Simon, Fourier, Owen), utopický komunismus (Cabet) i díla historiků (Guizot, Thierry, Mignet) a na základě studia reálných třídních konfliktů vytvořili vědeckou teorii třídního boje. Ukázali, že reálný pohyb společnosti se odehrává v procesu třídních bojů, jež v rozvinuté podobě jsou vždy boji politickými. Rozpracovali učení o historickém poslání proletariátu a na základě nových historických zkušeností ukázali, že třídní boj nutně vede k tomu, že proletariát uchopí politickou moc a využije ji pro zespolečenštění výrobních prostředků, překoná třídní antagonismus a vybuduje beztřídní společnost. Marxova a Engelsova teorie třídního boje byla od počátku spjata s teorií socialistické revoluce a tvořila základnu pro rozpracování teorie diktatury proletariátu.
      Mezníkem ve vývoji marxismu je Manifest komunistické strany (1848), v němž Marx a Engels ukázali nutnost revolučního překonání kapitalismu a nástupu socialistického řádu, revoluční roli dělnické třídy, podali základ učení o proletářské straně a v hlavních rysech nastínili vývoj socialistické společnosti.
      Jedním z nejdůležitějších znaků marxismu-leninismu je těsné sepětí teorie s praxí, jímž se mimo jiné liší od různých reformistických a později též revizionistických teorií. Marx a Engels své učení neustále rozvíjeli a obohacovali novými revolučními zkušenostmi mas a novými poznatky vědy.
      V revolučním roce 1848 a v následujícím období se Marx a Engels zabývali taktikou třídního boje proletariátu, dále rozvíjeli historický materialismus a vypracovali teorii diktatury proletariátu - jádro marxismu-leninismu (Marx, Třídní boje ve Francii, 1850, Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, 1852, Engels, Německá selská válka, 1850). Zároveň se Marx dále zabýval politickou ekonomií (Ke kritice politické ekonomie, 1859, I. díl Kapitálu, 1867).
      Marx a Engels bojovali proti překonaným i oportunistickým směrům v dělnickém hnutí. Dějiny Mezinárodního dělnického sdružení (I. internacionála, 1864 - 1876) jsou historií bojů marxismu proti oportunismu a anarchismu v dělnickém hnutí, za vytvoření revoluční, bojeschopné mezinárodní organizace dělnické třídy. Pařížská komuna potvrdila pravdivost Marxova učení o diktatuře proletariátu. (Marx, Občanská válka ve Francii, 1871.) V období po r. 1871 vznikla mj. Marxova práce Kritika gothajského programu, zaměřená proti oportunismu v německém dělnickém hnutí a Engelsovy práce Anti-Dühring, Dialektika přírody, Ludvík Feuerbach a vyústění německé klasické filozofie, Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, které znamenaly další rozvinutí dialektického a historického materialismu. Marx a po jeho smrti Engels dovršili práci na stěžejním díle marxistické politické ekonomie Kapitál.
      V. I. Lenin Koncem 19. století se těžiště revolučního hnutí přesunulo do Ruska. Zároveň přechod kapitalismu volné soutěže do stadia imperialismu vyzvedl celou řadu nových problémů. Nová etapa tvůrčího rozvoje marxismu je neodlučně spjata se jménem Vladimíra Iljiče Lenina, důsledného pokračovatele v Marxově a Engelsově díle.
      V sociálních antagonismech carského Ruska vykrystalizovaly antagonismy imperialismu jako světového systému. Světodějný význam Leninova rozvinutí marxismu je dán historickým významem hnutí ruského proletariátu a šíří společenských jevů, prozkoumaných a zobecněných Leninem, hloubkou jeho analýz a mistrností jeho aplikace materialistické dialektiky na celou epochu světových dějin. Leninovo dílo, podobně jako dílo Marxe a Engelse, je vzorem jednoty teorie a praxe.
      Leninova díla Kdo jsou přátelé lidu a jak bojují proti sociálním demokratům (1894), Materialismus a empiriokriticismus (1909), Filozofické sešity (1914 - 1915), O významu bojujícího materialismu (1922) znamenají novou, leninskou epochu v dějinách marxistické filozofie.V dílech Vývoj kapitalismu v Rusku (1898), Agrární program ruské sociální demokracie (1902), Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu (1916) aj. Lenin ukázal podstatu nových jevů v oblasti marxistické politické ekonomie, které vyvstaly spolu s imperialistickým stadiem kapitalismu a jejichž praktické řešení znamenalo nástup do socialistické revoluce. Prvořadou pozornost věnoval Lenin otázkám třídního boje a vědeckého komunismu. Vytvořil učení o straně nového typu (Co dělat, 1902, Krok vpřed, dva kroky vzad, 1904) a teorii o přerůstání buržoazně demokratické revoluce v revoluci socialistickou (Dvě taktiky sociální demokracie v buržoazní revoluci, 1905). Vytvořil marxistické učení o státu v nových historických podmínkách (Stát a revoluce, 1917, Proletářská revoluce a renegát Kautsky, 1918), ukázal nutnost a podmínky vytvoření svazku dělnické třídy a rolnictva, ukázal význam osvobozeneckého hnutí v koloniích pro socialistickou revoluci. Na základě vědecké teorie o imperialistickém stadiu kapitalismu dospěl k závěru o možnosti vítězství socialismu zpočátku v jedné zemi.
      Po vítězství Velké říjnové socialistické revoluce Lenin rozpracoval teorii a metody budování socialistické a komunistické společnosti (Velká iniciativa, 1919, O naturální dani, 1921, O družstevnictví, 1922). Leninské myšlenky se staly ideovou základnou Komunistické internacionály, založené r. 1919 v Moskvě.
      J. V. Stalin Vítězstvím socialistické revoluce v SSSR se leninské ideje přeměnily ve skutečnost. Další tvůrčí rozvoj marxismu-leninismu je nerozlučně spjat se zkušenostmi výstavby socialismu v SSSR a zemích lidové demokracie a s vytvořením světové socialistické soustavy. Se jménem Josefa Vissarionoviče Stalina je spojeno vítězství socialistické industrializace, kolektivizace zemědělství, všestranný rozvoj centrálně plánovaného hospodářství, vědy, techniky, socialistické kultury, upevňování komunistické morálky a porážka trockistů a pravicových oportunistů, jejichž činnost směřovala k obnově kapitalismu. Je tedy nevyvratitelnou skutečností, že to byl J. V. Stalin, pod jehož vedením sovětský lid vybudoval sociálně-ekonomické základy socialismu. Stalinovou zásluhou byla likvidace páté kolony imperialismu před napadením Sovětského svazu fašistickými agresory, která byla předpokladem vítězství Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce. Tohoto vítězství bylo dosaženo za cenu nesmírných obětí na životech vojáků, partyzánů i civilistů. Mnoho z nich umíralo se Stalinovým jménem na rtech. Stalin, předseda Státního výboru obrany, byl pro všechny pokrokové síly té doby ztělesněním vítězství nad fašistickým barbarstvím, symbolem lepší budoucnosti. Bez revolučních přeměn v sovětském hospodářství by nikdy nebylo možné vítězství sovětského lidu ve Velké vlastenecké válce. SSSR v čele se Stalinem dokázal bez nadsázky zachránit velkou část evropské civilizace před vyhlazením. Buržoazně demokratické státy by nejenže neměly síly porazit bez SSSR fašistickou osu, ale je velmi pravděpodobné, že by nevázáni tlakem příkladu Rudé armády vedené generalissimem Stalinem nehnuly proti fašistické genocidě ani prstem.
      Díky vítězství nad fašismem, osvoboditelské úloze Rudé armády a dovedné zahraniční politice Sovětského svazu nesmírně vzrostla autorita myšlenek socialismu a komunismu a došlo ke vzniku světové socialistické soustavy, největšímu úspěchu světového komunistického hnutí od Velké říjnové socialistické revoluce. Válkou zničené sovětské hospodářství ještě za Stalinova života předstihlo předválečnou úroveň výroby. Nejvýznamnější statě a projevy J. V. Stalina byl vydány pod názvy Marxismus a národnostní a koloniální otázka (1913 - 1936) a Otázky leninismu (1924 - 1939). Druhé z těchto děl obsahuje také významnou stať O dialektickém a historickém materialismu (1938) napsanou pro knihu Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků). Významným přínosem k politické ekonomii je poslední Stalinovo dílo Ekonomické problémy socialismu v SSSR (1952).
      Enver Hodža Odklon od principů a zásad stanovených Leninem a posléze v teorii a praxi uplatňovaných J. V. Stalinem vedl po nástupu N. S. Chruščova do čela Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) a zvláště po XX. - XXII. sjezdu KSSS (1956 - 1961) v konečném důsledku k pádu a porážce socialismu ve většině zemí včetně Československa a k jeho naprosté deformaci ve zbývajících státech, které se k němu dodnes hlásí. Zkušenosti z byrokratické degenerace velké části komunistických a dělnických stran shrnul v l. 1960 - 1985 ve svém díle albánský stranický a státní představitel Enver Hodža, zásadově bojující proti všem barvám a odstínům revizionismu, především proti sovětskému - chruščovovskému, jugoslávskému - titovskému a zvláště od 70. let i proti čínskému - maoistickému.
      Boj proti oportunismu a revizionismu je zásadní podmínkou pro posilování úlohy a významu komunistického a revolučního dělnického hnutí. Přechod k socialismu je možný pouze pod vedením revoluční komunistické strany řídící se ve své činnosti marxismem-leninismem a přihlížející přitom ke konkrétní situaci.

Z dějin Komunistické strany Československa

Znak Komunistické strany Československa

      7. dubna 1878 byla na sjezdu v Praze - Břevnově v hostinci U Kaštanu založena Českoslovanská strana sociálně demokratická, přihlásivší se k závěrům První internacionály. K jejím předním organizátorům patřili Josef Boleslav Pecka - Strahovský a Ladislav Zápotocký - Budečský, kteří vydávali od r. 1874 čtrnáctideník Budoucnost, jenž se stal ústředním tiskovým orgánem strany. Od r. 1890 pozvedly organizovanost dělnictva prvomájové oslavy Svátku práce. V r. 1891 byl založen kladenský sociálně demokratický list Svoboda, o rok později na Královéhradecku Právo lidu.
      V květnu 1918 se v Moskvě konal ustavující sjezd Československé komunistické strany na Rusi. 28. října 1918 převzal Národní výbor československý pod tlakem revolučního lidového hnutí veškerou moc v zemi a vydal zákon o zřízení samostatného československého státu. Záhy vytvořený socialistický blok (Čs. sociální demokracie, centralisté, strana českých socialistů a strana pokroková) vstoupil 14. listopadu do Kramářovy vlády. Ta zanedlouho zrušila národní výbory (iniciativní lidové orgány) po celé zemi.
      Bohumír Šmeral 21. září 1920 vychází první číslo Rudého práva, nejprve jako tiskového orgánu Československé sociálně demokratické strany dělnické, od založení KSČ jako ústředního orgánu Komunistické strany Československa. Prvním šéfredaktorem byl Bohumír Šmeral.
      Postupně se v tomto období většina národnostních sekcí sociální demokracie hlásí k 21 bodům Komunistické internacionály. V pražském Obecním domě se proti vůli pravicových vůdců konal XIII. sjezd Československé sociálně demokratické strany dělnické, který vyslovil zásadní souhlas s 21 podmínkami Komunistické internacionály (KI) a pověřil ústřední výbor, aby jednal o připojení ke Komunistické internacionále. Vyzval proletariát střední Evropy k obraně sovětského Ruska. K této orientaci se přihlásila pokroková mládež, ženy i umělci. Na obranu požadavků levice probíhala generální stávka. Vláda vyhlásila v mnoha městech mimořádný stav. Bylo zastřeleno 13 dělníků, desítky byly zraněny a přes 3000 uvězněny.
      14. až 16. května 1921 schází v Obecním domě v Praze ustavující sjezd Komunistické strany Československa (KSČ). Sjezdu se zúčastnilo 569 delegátů s hlasem rozhodujícím a 86 delegátů s hlasem poradním. Hlavní referát přednesl Bohumír Šmeral. Sjezd přijal 21 podmínek pro vstup do Komunistické internacionály a požádal o přijetí do KI. Tak začala nová etapa boje proti kapitalismu za osvobození pracujících od vykořisťování.
      Počtem svých členů (132 000 v r. 1923) patřila KSČ mezi tři nejsilnější strany KI; představovala masovou politickou stranu dělnické třídy s širokým zázemím neorganizovaných stoupenců. Prosazování revolučního leninského kursu v KSČ ve 20. letech bylo obtížným procesem, během něhož se strana musela postupně vypořádat s činností různých pravicově i levicově oportunistických frakcí a oprostit se od jejich názorů a přístupů. V období hospodářské konjunktury a dočasné stabilizace kapitalismu 1924 - 1929 ztratilo vedení KSČ (v čele s generálním tajemníkem Jílkem) důslednou revoluční orientaci. V ostrém politickém zápase proti ztrátě revoluční perspektivy se zformovala ve straně revoluční leninská skupina, reprezentovaná převážně mladými funkcionáři v čele s Klementem Gottwaldem. Pod heslem "Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě" prosadila na V. sjezdu KSČ v únoru 1929 revoluční politickou linii a převzala do svých rukou vedení strany (Kl. Gottwald byl zvolen generálním tajemníkem).
      Klement Gottwald Nová akceschopnost strany se projevila plně v období světové hospodářské krize 1929 - 1933, kdy KSČ s úspěchem vedla boje nezaměstnaných, dělnické stávky i hnutí krizí zbídačených rolníků. V době VI. sjezdu KSČ v březnu 1931 měla strana na 40 000 členů. Po Hitlerově nástupu k moci v sousedním Německu (1933) usilovala strana o sjednocení všech antifašistických a demokratických sil v ČSR na obranu republiky proti hitlerovskému expanzionismu i proti vnitřním fašistickým silám.V r. 1938 se KSČ postavila do čela masového hnutí proti kapitulaci a na obranu republiky, její iniciativa však narazila na odpor rozhodující části buržoazní a reformistické politické reprezentace. Počet členů KSČ v době bojů na obranu republiky přesáhl 70 000.
      Po Mnichovu přešla KSČ postupně do ilegality, v říjnu 1938 byla úředně zastavena její činnost a 27. 12. byla oficiálně rozpuštěna. V listopadu 1938 odešla většina členů politbyra ÚV KSČ v čele s Kl. Gottwaldem do Moskvy, kde vytvořila zahraniční vedení strany; část komunistických funkcionářů odešla též do Paříže a Londýna, kde vyvíjeli činnost podle směrnic moskevského vedení. Současně bylo utvořeno i domácí ilegální vedení KSČ. Po rozbití ČSR 14. a 15. 3. 1939 se KSČ na Slovensku se souhlasem KI organizačně osamostatnila jako Komunistická strana Slovenska (KSS), nadále se však řídila pokyny moskevského vedení KSČ. V českých zemích KSČ plně rozvinula odbojovou činnost proti německým nacistickým okupantům; byla jedinou českou stranou, jež jako celek přešla do ilegality a organizovala odbojové hnutí. Její činnost byla v l. 1939 - 1945 postupně řízena čtyřmi ilegálními ústředními vedeními. Přes perzekuci, jíž padlo za oběť přes 25 tisíc jejích členů, zůstala KSČ nejlépe organizovanou a ideově nejpřipravenější silou národně osvobozeneckého zápasu. Postupně se stávala hlavní reprezentantkou tužeb širokých lidových vrstev českého a slovenského národa po novém politickém, sociálně i národnostně spravedlivém uspořádání poměrů v osvobozené ČSR; prosadila se jako vedoucí síla národní a demokratické revoluce, jejímž vyvrcholením bylo v r. 1944 Slovenské národní povstání (SNP) a 1945 Květnové povstání českého lidu. V aktivním boji proti okupantům se z iniciativy KSČ postupně formovala široká národní fronta, jež se stala východiskem programu národní a demokratické revoluce, rozpracovaného moskevským vedením KSČ a obsaženého v Košickém vládním programu.
      Sídlo ÚV KSČ v Praze v ul. Na Příkopě v r. 1949 V osvobozené ČSR byla KSČ hlavní politickou silou garantující uskutečňování tohoto programu. VIII. sjezd KSČ 1946 stanovil konkrétní politickou linii pokojného přerůstání národní a demokratické revoluce v revoluci socialistickou; formuloval též konkrétní aktuální politické úkoly, obsažené pak v Budovatelském programu Gottwaldovy vlády z července 1946. Za podpory většiny československého lidu zmařila KSČ v únoru 1948 pokus o kontrarevoluční zvrat lidově demokratického zřízení; tímto svým vítězstvím otevřela cestu k výstavbě socialismu. Pod vedením KSČ byla provedena druhá etapa znárodnění, pozemková reforma a očista veřejného života od reakčních politických činitelů; záhy po únoru byl téměř po třiceti letech překonán rozkol v čs. dělnickém hnutí, vyvolaný pravicovými vůdci sociální demokracie. 27. 6. 1948 se sociálně demokratická strana sloučila s KSČ na principech marxismu-leninismu. Na svém IX. sjezdu 1949 přijala KSČ generální linii výstavby socialismu v ČSR. Její postupné plnění v následujících letech změnilo od základu dosavadní charakter celé naší společnosti, která tím dosáhla kvalitativně vyšší úrovně. Ve všech odvětvích národního hospodářství zvítězily socialistické výrobní vztahy, zásadně se změnilo ekonomicko-sociální postavení pracujících, vzrůstala hmotná i kulturní úroveň lidu. Ve složitých podmínkách prudkých společenských změn uvnitř země a výrazného zostření mezinárodní situace dosahovala strana velikých úspěchů při budování socialistické společnosti. Vedle potíží, jež pramenily z novosti a složitosti úkolů, se přitom projevovaly i subjektivní chyby, především sebeuspokojení, nedůslednost při uplatňování leninských principů v životě a v práci strany, zanedbávání třídního přístupu, podceňování teorie a ideologické práce, subjektivistické hodnocení dosaženého stupně společenského vývoje a porušování socialistické zákonnosti, do nějž však byly po XX. - XXII. sjezdu KSSS a XII. sjezdu KSČ v r. 1962 bezzásadově zahrnovány i rozsudky proti usvědčených velezrádcům, vyzvědačům, sabotážníkům a vojenským zrádcům, zejména z procesu s protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským (1952). Tato pochybení se odvíjela od podobných chyb v politice Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS), kde nad marxisticko-leninskou linií postupně po smrti J. V. Stalina a nástupu N. S. Chruščova (1953) převládl oportunismus a revizionismus.
      V době konání IX. sjezdu (1949) měla KSČ 2 300 000 členů a kandidátů, v dalších letech budování socialismu neklesl počet členů a kandidátů pod 1 400 000.
      Antonín Zápotocký Po smrti Klementa Gottwalda, vynikajícího dělnického revolučního vůdce, byl zvolen do funkce prvního tajemníka KSČ Antonín Novotný, který se po smrti Antonína Zápotockého 1957 stal též prezidentem republiky. Plnění generální linie výstavby socialismu vedlo k vybudování mohutné materiálně technické základny socialismu, výraznému růstu životní úrovně všech tříd a sociálních vrstev, k plnému vítězství socialistických výrobních vztahů v hospodářské oblasti a ke zformování vyspělých socialistických národů českého a slovenského. Vypracování a přijetí nové Ústavy ČSSR 1960 bylo významným úspěchem socialismu, došlo k němu však v době, kdy se vybudování základů socialismu spojovalo s představami, že byly již vyřešeny všechny základní úkoly spojené s přechodem od kapitalismu k socialismu. V tom se odrazilo přeceňování dosaženého stupně vývoje, způsobené především bezvýhradným kopírováním revizionistické Chruščovovy linie, které se projevilo i na mezinárodním poli odvržením Číny a Albánie, jež se proti ní zásadově postavily, po r. 1960. Po vzoru SSSR bylo v ČSSR po XXII. sjezdu KSSS provedeno "překonání kultu osobnosti" spojené s přejmenováním téměř všech lokalit a podniků nesoucích jméno našeho osvoboditele od fašismu J. V. Stalina, odstraněním jeho památníku (z r. 1955!) v Praze na Letné, přehodnocením politických procesů a odvoláním ze stranických a státních funkcí některých představitelů obviněných z "politických chyb v 50. letech", zatímco jiní, provádějící tehdy stejnou politiku, včetně Antonína Novotného, na svých místech zůstali.
      Státní znak ČSSR Oslabení strany v důsledku narůstání krizových jevů ve straně a společnosti využily antikomunistické a oportunisticko-revizionistické síly k soustředěnému útoku na principy socialismu, na jehož odražení nebyla strana dostatečně připravena. Lednové zasedání ÚV KSČ 1968 prosadilo odchod A. Novotného z funkce prvního tajemníka strany a na jeho místo zvolilo Alexandra Dubčeka. Nové vedení strany však podlehlo vlivu revizionistických skupin, usilujících o likvidaci marxisticko-leninského charakteru strany, i nacionalistickým náladám a nedbalo ani na opakovaná upozornění a varování představitelů komunistických stran členských států Varšavské smlouvy. Otevřenému vystoupení kontrarevoluce zabránil nakonec vstup armád pěti států Varšavské smlouvy na čs. území 21. 8. 1968. Tento akt na druhou stranu negativně ovlivnil vztah mnoha československých občanů k SSSR a prohloubil zásadní rozpory v mezinárodním komunistickém a dělnickém hnutí, kde se proti němu postavily i některé komunistické strany nejen v kapitalistických, ale i socialistických, resp. k socialismu se hlásících státech (Čína, Albánie, Rumunsko a Jugoslávie).
      V dubnu 1969 byl na zasedání ÚV KSČ zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ Gustáv Husák a začalo se formovat nové stranické vedení. Po provedení výměny stranických legitimací 1970 a odstranění velké části nositelů pravicového oportunismu ze svých řad se KSČ opět postavila za základy marxismu-leninismu, její kurs však byl v dalších letech plně poplatný politice KSSS založené na linii XX. - XXII. sjezdu a charakterizované pozvolnou restaurací kapitalistických hospodářských principů, nedostatečným rozvojem komunistické morálky, podceňováním nepřítele, nedůsledností v boji proti kariérismu a lhostejnosti ve straně i společnosti. XIV. sjezd KSČ 1971 schválil dokument Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, jenž však nemohl důkladně odhalit příčiny a cestu překonání krizových jevů, protože zůstal poplatný revizionismu KSSS.
      Gustáv Husák Dlouholetou krizi sovětského revizionismu ukončila Gorbačovova politika "přestavby a otevřenosti", která přerostla v naprostou kapitulaci před silami imperialismu a umožnila rozpad světové socialistické soustavy i SSSR a restauraci kapitalismu ve většině bývalých socialistických států. Nezbytnost "přestavby" konstatoval XXVII. sjezd KSSS v r. 1986 a její rysy formuloval na svých následujících zasedáních ÚV KSSS. V prosinci 1987 byl generálním tajemníkem KSČ zvolen Miloš Jakeš a ÚV KSČ přijal program "přestavby" po sovětském vzoru. Cílem mělo být především zlepšení fungování hospodářského mechanismu a rozšíření socialistické demokracie. V l. 1988 - 1989 se připravovalo uplatnění hospodářské reformy od 1. 1. 1990. Mj. byl přijat zákon o možnosti účasti cizího kapitálu ve výrobní činnosti, o budování společných a smíšených podniků a připravovala se další opatření k rozvoji soukromého podnikání, zejména v oblasti služeb, obchodu a malovýroby. Byla zkoumána možnost obnovy členství ČSSR v Mezinárodním měnovém fondu a ve Světové bance. Nepočítalo se sice s restitucemi a privatizací, nicméně připravovalo se rozšiřování soukromého sektoru a prodej státních a komunálních bytů do osobního vlastnictví. Návrh nové ústavy posuzovaný předsednictvem ÚV KSČ začátkem listopadu 1989 neobsahoval článek o vedoucí úloze KSČ; někteří vedoucí představitelé KSČ se zabývali možností politické plurality - soutěžení různých politických stran v rámci socialismu. V dlouhodobější perspektivě by tento proces, pokud by nebyl přerušen kontrarevolucí, patrně směřoval k "tržnímu socialismu" čínského typu.
      Uvolňování pozic protisocialistické opozici v procesu "přestavby a otevřenosti" společně s kapitulací sovětského vedení (ovládajícího Radu vzájemné hospodářské pomoci a Varšavskou smlouvu) před třídním protivníkem a jeho tlak na další kapitalizaci socialistického hospodářství umožnilo vítězství kontrarevoluce. Od střetu studentů s bezpečnostními složkami v Praze na Národní třídě 17. 11. 1989 byla už vedoucí úloha KSČ v československé společnosti pouze formální. ÚV KSČ na svém mimořádném zasedání 24. 11. 1989 přijal rezignaci všech členů a kandidátů předsednictva a zvolil nové předsednictvo v čele s generálním tajemníkem Karlem Urbánkem.
      Mimořádný sjezd KSČ 20. - 21. 12. 1989 obrátil orientaci strany k antimarxistické koncepci tzv. "demokratického socialismu", omluvil se aktivním kontrarevolucinářům a zhanobil celé období budování socialismu v l. 1948 - 1989. Komunističtí poslanci jednomyslně podpořili zvolení Václava Havla, který se netajil svým nepřátelstvím k socialismu, prezidentem ČSSR. Za jeho zvolení se přimlouval i generální tajemník ÚV KSSS M. S. Gorbačov. V prosinci 1989 a na počátku roku 1990 byli z KSČ vyloučeni její bývalí vedoucí představitelé, kteří s tímto vývojem nesouhlasili, včetně Miloše Jakeše a Gustáva Husáka. Ustavujícím sjezdem 31. 3. 1990 vznikla územní organizace komunistů v českých zemích - Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM). Územní organizace na Slovensku - KSS - nesla od prosince 1990 název KSS - Strana demokratickej ľavice a od února 1992 Strana demokratickej ľavice. Stala se sociálně demokratickou stranou a po neúspěchu ve volbách v r. 2002, ve kterých nezískala žádný mandát, se 31. 12. 2004 sloučila se stranou SMER. Současná Komunistická strana Slovenska (KSS), formálně se hlásící k marxismu-leninismu, ale praktickou politikou spíše reformistická, byla založena v r. 1991 a v Národní radě Slovenské republiky byla zastoupena jen jedno volební období - 2002 - 2006. Od té doby je stranou mimoparlamentní.
      Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) Federace KSČM a Strany demokratickej ľavice zanikla ještě před likvidací Československa, 7. 4. 1992. KSČM se hlásí k marxismu, ale její politika je po celou dobu existence strany nemarxistická, netřídní a oportunistická. Neochota kruhů ji ovládajících odlišit se od státotvorné, prokapitalistické sociální demokracie vede k nezájmu mladých lidí o tuto politickou stranu. KSČM je dosud politickou stranou s největší členskou základnou v ČR, počet členů však stále klesá. V r. 2005 jich bylo 88 000, v r. 2010 67 000 a 2012 již jen 57 000. Od r. 1995 působí na území ČR také politická strana používající název Komunistická strana Československa (KSČ) vedená Miroslavem Štěpánem (původně s názvem Strana československých komunistů), která se hlásí k marxismu a od KSČM se odlišuje především tím, že neuznává platnost mimořádného sjezdu KSČ z prosince 1989. Aktivity této mimoparlamentní strany jsou však v rámci komunistického hnutí zcela okrajové.

Z dějin československého komunistického mládežnického hnutí

Československý svaz mládeže

    K formování čs. komunistického mládežnického hnutí přispělo založení Mezinárodního sdružení socialistických organizací mládeže v r. 1907 a Komunistické internacionály mládeže (KIM) v r. 1919. 5. září 1920 se konal sjezd zástupců revoluční mládeže Slovenska a Zakarpatska, který se přihlásil ke KIM a rozhodl nazvat svou organizaci Sväz komunistických mladorobotnikov. 3l. října - l. listopadu 1920 mladí němečtí sociální demokraté se také rozhodli pro přistoupení ke KIM. Vydali výzvu k vytvoření jednotné internacionální komunistické organizace mládeže v republice. Významným mezníkem k vytvoření revoluční organizace mládeže se stal III. mimořádný sjezd mládeže Čs. sociálně demokratické strany (levice), který se konal 6. února 1921 a většinou hlasů přijal návrh na odloučení sekcí mládeže od sociálně demokratické strany a na vytvoření samostatného českého komunistického svazu mládeže, který vstupuje do KIM. Také jeho účastníci vyslovili požadavek sjednotit revoluční organizace mládeže v celostátní komsomol (název "komsomol" je zkratkou z ruského "KOMunističeskij SOjuz MOLoděži").
    20. února 1921 vznikl v Praze na slučovacím sjezdu několika revolučních mládežnických skupin Svaz komunistické mládeže Československa (SKMČ). Ustavující sjezd čs. komsomolu považoval za svůj nejvýznamnější úkol přispět k založení komunistické strany. Přijal provolání »Dělníkům národností v Československu«, ve kterém bylo zdůrazněno: »Prvý pozdrav nyní sjednocené revoluční dělnické mládeže všech stran v Československé republice patří vám, dospělým dělníkům a dělnicím… Je nutno přikročiti k vytvoření oné zbraně proletariátu v jeho osvobozovacím boji… k vybudování mezinárodní komunistické strany v Československé republice.« V době svého vzniku měl komsomol kolem 40 tisíc členů. Jeho tiskovým orgánem se stal časopis Mladý komunista. Na II. sjezdu (22.-24. ledna 1922) byl změněn název na Komunistický svaz mládeže Československa (KSMČ).
    Delegace ČSM z brněnského kraje na IX. sjezdu KSČ (1949) Komunistická strana Československa (KSČ) založená ustavujícím sjezdem 14. - 16. května 1921 se rozhodla opřít se o dělnickou mládež jako o její nejrevolučnější složku a konstatovala, že strana s proletářskou mládeží má budoucnost. Ještě v roce 1922 byl KSMČ úředně rozpuštěn a jeho organizace proto nadále pracovaly jako sekce KSČ. III. a IV. sjezd (1923, 1924) se musely konat ilegálně. Tehdejší komsomol vyvíjel velmi široké spektrum činností. V prvé řadě se komsomolci postavili do čela boje dělnické mládeže, za prosazování práv učňů. Podíleli se na organizování dělnických stávek a demonstrací, besed s učni, vystupovali proti večernímu, sobotnímu či nedělnímu vyučování v pokračovacích školách, vydávali letáky, v jejichž obsahu zdokumentovali mnoho projevů vykořisťování nejmladší dělnické mládeže. Zúčastňovali se politických bojů proti fašizaci, válce, za obranu SSSR. Organizovali Rudé letnice, Mezinárodní den mládeže. Získávali zkušenosti z činnosti sovětského komsomolu, koncem listopadu 1925 první šestičlenná delegace měla možnost pobývat v SSSR. Po jejím návratu členové delegace uskutečnili desítky schůzí a besed. Nedílnou součástí byla činnost komsomolců mezi příslušníky čs. armády. V mnoha letácích byla požadována lepší péče o vojáky, byly kritizovány pokusy izolovat vojáky zcela od politického života. Udržovali s nimi osobní styk, v době jejich volna je zvali do komunistických rodin.
    Klement Gottwald na návstěvě stavby mládeže Velmi cennou práci vykonával komsomol v tělovýchovném a dětském hnutí a mezi trampy. KSČ v roce 1922 řešila úkoly formování dětského proletářského hnutí a právě tímto úkolem pověřila komsomol. Zejména hnutí Mladých průkopníků dostávalo potřebnou pomoc. Tramping v podmínkách první republiky byl v podstatě sociálním jevem. V mnoha místech byli komsomolci jeho hlavními organizátory. Výše uvedená činnost nebyla v podmínkách kapitalistického zřízení jednoduchá. Proto komsomol věnoval značnou péči agitační a propagandistické práci a ideové výchově členů. Byla organizována školení i krátkodobé internátní kurzy (například v roce 1927 v Pražském kraji bylo provedeno 26 základních kurzů). Dobře byl využíván tisk - do roku 1929 Komunistická mládež, poté Pravda mládeže, od roku 1930 Mladá garda. Členové komsomolu aktivně pracovali mezi studující mládeží. Dokladem toho byla Komunistická studentská frakce - KOSTUFRA (únor 1922). V činnosti komsomolu se projevovaly i nezdravé tendence, především sektářství spojené s nespravedlivou kritikou marxistů-leninovců v KSČ. Počet členů byl úzce spjat s celkovým vývojem revolučního hnutí i s vývojem názorů na poslání komsomolu. Podle některých statistik poklesl z prvých několika desítek tisíc na 4281 v roce 1924, později se rozrůstal (1926 - 11 338, 1927 - 13 000), v roce 1932 se zvýšil až na počet kolem 25 tisíc.
      V r. 1936 bylo v rámci politiky široké fronty s pokrokově smýšlejícími občany v boji proti fašismu ustaveno z iniciativy KSČ několik národních svazů mládeže, z nichž prvním byl český Svaz mladých, sjednocující mladé komunisty, sociální demokraty, národní socialisty a bezpartijní levicově smýšlející. Ten položil základy k sjednocení mladé generace po r. 1945.
      KSČ věnovala po mnoho let veškeré úsilí zabránění nástupu fašismu v Československu. Po okupaci českých zemí hitlerovským Německem 15. 3. 1939 vyhlásila boj za plnou obnovu národní samostatnosti. Svaz mládeže byl rozpuštěn. Za druhé republiky došlo ke vzniku Národního hnutí pracující mládeže (mládežnické organizace Národní strany práce). V průběhu fašistické okupace působilo na území Československa několik ilegálních komunistických mládežnických organizací, např. Komunistický svaz mladé generace (KSMG) a zejména PŘEDVOJ, jehož 52 představitelů bylo popraveno těsně před osvobozením 2. 5. 1945 v Terezíně. Nikdo nemůže upřít komunistům jejich boj za osvobození Československa od fašismu! V tomto padlo 25 tisíc členů KSČ a včetně bezpartijních komunistů (např. mládežníků - nečlenů KSČ) až 34 tisíc komunistů!
      I. sjezd Socialistického svazu mládeže (1972) Po osvobození Československa nedošlo k obnově komsomolu, ale vznikly jednotné národní mládežnické organizace, nejprve Svaz mládeže Karpat (leden 1945), Zväz slovenskej mládeže (jaro 1945) a posléze i Svaz české mládeže (květen 1945). Na území severní Moravy a Slezska působil i Svaz polské mládeže (od r. 1947). Začal vycházet revoluční mládežnický deník Mladá fronta.
      V poválečném období došlo i ke vzniku mezinárodních organizací pokrokové mládeže - Světové federace demokratické mládeže (SFDM) existující (ve značně oslabené podobě) dodnes a Mezinárodního svazu studentstva, který měl sekretariát v Praze a po kontrarevoluci v r. 1989 zanikl.
      Každý sjezd KSČ se zabýval mládeží. VIII. sjezd v r. 1946 umožnil vstup do KSČ od 16 let. Pokroková mládež v té době sváděla boj o jednotnou mládežnickou organizaci, proti čemuž se stavěli reakčně orientovaní mladí, především z národně socialistické strany, jenž byla v té době nejburžoaznější politickou stranou v českých zemích. Mladí komunisté pracovali tehdy současně v KSČ, svazech mládeže a jednotných odborech - Revolučním odborovém hnutí (ROH). Pokroková mládež dávala všechny své síly ve prospěch plnění Košického vládního programu a budování lidově demokratické republiky. Vznikaly úderky zlepšující pracovní morálku, mládež kolektivně studovala marxismus-leninismus, KSČ v tomto duchu vedla její rozsáhlá školení. "Staveb mládeže" se československá mládež neúčastnila jen na našem území, ale i v dalších lidově demokratických státech.
      Socialistický svaz mládeže Na slučovací konferenci 23. - 24. 4. 1949 byly národní svazy mládeže sjednoceny v Československý svaz mládeže (ČSM), který byl přímo řízen KSČ. Od té doby začalo docházet k formálnímu členství ve snaze dosažení výhod, např. při přijímání na školy; negativně se uplatňovalo i přílišné kopírování sovětských vzorů. V březnu 1968 se pod náporem oportunistů aktivizovaných kontrarevoluční politikou "obrodného procesu" ČSM rozpadl na 18 organizací. Významnou úlohu v organizaci revolučních sil mládeže v krizových letech sehrál Leninský svaz mládeže (LSM). V průběhu roku 1970 byly z iniciativy nového vedení KSČ všechny organizace mládeže sjednoceny do nově vzniklého Socialistického svazu mládeže (SSM). Socialistický svaz mládeže (a předtím Československý svaz mládeže) představoval jednotnou dobrovolnou společenskou organizaci mládeže v ČSSR. Byl členskou organizací Národní fronty. Jeho posláním bylo upevňovat morální a politické vlastnosti mladého socialistického člověka a plně rozvíjet a uplatňovat schopnosti a zájmy všech svých členů. Získával mladou generaci pro politiku KSČ. Specifickou součástí svazu byla Pionýrská organizace SSM. Nejvyšším orgánem svazu v ČSSR byl sjezd SSM, v ČSR (České socialistické republice) a SSR (Slovenské socialistické republice) republikové sjezdy SSM. Práci SSM mezi sjezdy řídil v rámci ČSSR ÚV SSM, v rámci ČSR a SSR Český a Slovenský ÚV SSM.
      ČSM, LSM a SSM vykonaly v letech budování socialismu v Československu obrovskou práci pro blaho mladé generace a měly významný podíl na rozvoji národního hospodářství. Dopustily se i chyb, které se přímo odvíjely od pochybení v politice KSČ a KSSS. Kariérismus v SSM dosáhl ještě větších rozměrů než v ČSM; dokonce řada vedoucích představitelů obou organizací se později projevila protisocialisticky. Ústřední výbor SSM rozhodl v lednu 1989 o zřízení muzea pokrokového mládežnického hnutí v ČSSR, tento záměr však zmařila kontrarevoluce v listopadu 1989.
      Komunistický svaz mládeže Komunistický svaz mládeže a Svaz mladých vzniklé na troskách SSM v roce 1990 prošly oba v krátké době stejným vývojem - prudkým poklesem členské základny z několika tisíc členů až na několik jednotlivců. Svaz mladých, poslouživší spíše než organizaci mládeže rozkrádání majetku bývalého SSM, se záhy rozpadl. Komunistický svaz mládeže (KSM) byl v r. 2006 rozpuštěn Ministerstvem vnitra ČR, ve vleklém soudním procesu bylo toto rozpuštění v r. 2008 potvrzeno a poté v r. 2010 opět zrušeno. Mezitím KSM v průběhu r. 2008 rozložily vnitřní spory a v listopadu 2008 vznikl Svaz mladých komunistů Československa (SMKČ). Řada českých mladých komunistů však nepůsobí ani v jedné z těchto organizací. Na Slovensku vyvíjí činnost Socialistický zväz mladých (SZM).


Pokračování - Zakladatelé marxismu >>>