Prvomájové srovnání

Přidáno v úterý 3. května 2016
Tábor míru versus tábor války

      Prvního května ráno jsem vyrazil na pražskou oslavu Svátku práce, pořádanou Komunistickou stranou Čech a Moravy. Hned na počátku cesty jsem si všiml, že soused vyvěsil do okna kůlny, dobře viditelného z ulice, velkou vlajku USA. Sousedovic dům je přes dvacet let rozestavěný a z větší části zjevně neobyvatelný, protože nemají peníze na jeho dostavbu. Samozřejmě k tomu domu nepřišli v kapitalismu, ale za socialismu. Nu, USA jim jistě s dostavbou pomohou.
      Mluvě o Prvním máji, otec dnešního domácího pána kráčíval v předlistopadových dobách v čelech prvomájových průvodů jako „velký komunista“, aby se v 90. letech stal předním propagandistou ODS.
      U pražského Masarykova nádraží jsem potkal jednoho z „bojovníků proti komunismu“, chystajícího se kázat o svém pojetí „svobody a demokracie“ (pro bohaté) v pozici narušitele setkání KSČM. Stál na tramvajové zastávce, s tričkem s obrazem Václava Havla na pupku, na zádech s anglickým heslem o tom, že svět musí být zachráněn pro demokracii. V češtině by to asi nemělo smysl uvádět, málokterý Čech už Havlovým žvástům věří.
      Přijela tramvaj a z ní se jal vystupovat postarší vychrtlý člověk velmi zanedbaného zjevu, dle všeho bezdomovec, s kalhotami spuštěnými na úroveň kolen, bez viditelného spodního prádla, zkrátka s odhaleným přirozením, které mu viselo nad schody tramvaje zhruba v úrovni hlav zájemců o nástup. Vylezl ven a odšoural se pomalu kamsi.
      Tato kombinace, spatřená cestou na shromáždění na Výstavišti (blahé paměti Park kultury a oddechu Julia Fučíka, přičemž socha národního hrdiny byla po kontrarevoluci od vchodu odstraněna a dnes stojí místo ní reklamní tabule), mi znovu názorně ukázala, v jak zvráceném světě žijeme. Příznačně na nádraží, pojmenovaném po ikoně antikomunismu Masarykovi, můžeme vidět nejen bustu Masaryka, ale i spoustu bezdomovců a lidí na dně společnosti, třeba opilců ve zdejších stravovacích zařízeních nevalné úrovně. Lidí na dně takové společnosti, jakou chtěl Masaryk a pro jejíž zachování se za jeho prezidentování mnohokrát střílelo do dělníků a rolníků a minimálně sto jich bylo zastřeleno.
      Přemýšlel jsem nad důstojnou oslavou Svátku práce, největšího svátku proletariátu celého světa, bez ohledu na to, že jeho velká část si toto ještě neuvědomuje, jako si neuvědomuje své třídní postavení. Nejdůstojněji bezpochyby oslavuje První máj Korejská lidově demokratická republika, kde je pracující lid pánem všeho a rozhoduje vše, kde nejsou oslavováni patolízalové zahraničních mocností, protilidoví politici a vlastizrádci, nýbrž se zde těší vysoké úctě velcí revolucionáři, tvůrci politiky národní nezávislosti a socialismu. Tato šťastná země klade důraz na samostatný rozvoj a sebeobranu a nečeká na nezištnou pomoc ze zahraničí.
      Dva světy Československo za časů Masaryka spoléhalo na západní mocnosti, na Francii a Anglii. Dobře víme, jak dopadlo. Bylo jimi zrazeno a předhozeno jako kořist Hitlerovi, jehož ambicím ovšem nestačilo a západní mocnosti musel před vítězstvím imperialistického konkurenta, před vítězstvím fašismu zachránit socialistický, stalinský Sovětský svaz. Po druhé světové válce a zvláště po únoru 1948 se Československo zahraničně-politicky orientovalo na SSSR. Dokud měl Sovětský svaz zásadovou bolševickou linii, přinášelo to i Československu mnoho úspěchů, stejně jako v té době SSSR pomáhal lidově demokratické Koreji a dalším zemím tábora míru. Jakmile však byla po Stalinově smrti bolševická zásadovost odhozena a nahrazena maloměšťáckým smířlivectvím k imperialismu, stáhnul Sovětský svaz do bahna oportunismu s sebou i ČSSR a všechny své satelity a nakonec do nich jeho vedení přímo exportovalo kontrarevoluci. Ta pak smetla většinu států, které se jen nedlouho předtím za cenu nesmírných obětí vymanily z područí imperialismu.
      KLDR byla zachráněna svou linií nezávislosti, na rozdíl od československé linie naprosté závislosti. Po r. 1989 si Československo našlo staronové partnery v západních mocnostech a po jejich boku hájí především zájmy USA. Rozpadlo se ve dvě bezmocné kolonie, zavlečené do útočného paktu NATO a ultrareakční Evropské unie, která Českou a Slovenskou republiku zbavila posledních zbytků suverenity. Bohužel, více než komunisté dnes tento problém zdůrazňují zdejší šovinisté a fašisté, hájící spíše zájmy českého a slovenského kapitálu proti zahraničnímu než zájmy českých a slovenských proletářů po boku proletářů celého světa proti buržoazii a jejím posluhovačům celého světa.
      Zatímco v bývalém Československu si velký Svátek práce přisvojují všemožní reakcionáři, KLDR dobře ví, kde je její místo na barikádě třídního boje a moc dobře chápe, že imperialismu nelze vzdorovat pouhými deklaracemi. V KLDR není soukromé vlastnictví výrobních prostředků, v KLDR není buržoazie, v KLDR ovšem také nejsou nezaměstnaní a bezdomovci. Zde oslavuje všechen lid Svátek práce jako vítěz. Nikdo zde nemůže vlastnit továrnu, důl nebo třeba hrad. To u nás nemůže také skoro nikdo, nikoli z hlediska právního, ale faktického. V KLDR však kromě toho nikdo nemůže zůstat bez zabezpečení, bez střechy nad hlavou, nikdo zde neživoří v bídě. To v bývalém Československu může potkat každého, bez ohledu na to, že si to sám nepřipouští, dle kréda „sytý hladovému nevěří“. Anebo slovy jednoho z mnoha obdivovatelů Západu na naší kulturní frontě, skvělého umělce a špatného politika Jiřího Suchého: „Život je hrozná černá studna a hloubku pozná jen, kdo je u dna, proč je to tak, proč je to tak, proč je to tak…?“

Leopold Vejr