Václav Řezáč: „Nástup“, „Bitva“

Přidáno v pátek 3. července 2015
V. Řezáč

      Může se zdát, že není příhodné číst budovatelské romány v současnosti, kdy naše společnost stojí na prahu nového nástupu fašismu a třetí světové války a její značná část to toleruje, ne-li přímo vítá. Stojí však za připomenutí, že bylo období – a jeho pamětníci jsou ještě mezi námi – kdy kapitalismus byl na kolenou a národy velké části světa se dávaly na cestu socialismu a komunismu. Právě toto období nám přibližují romány Václava Řezáče „Nástup“ a „Bitva“. Jejich autor patřil společně s Janem Drdou k nejvýznamnějším představitelům budovatelských románů 1. poloviny 50. let, kdy komunismus ještě nebyl považován za utopii, ale pokrokovými lidmi za reálnou perspektivu a reakcionáři za noční můru, která jim nedávala spát a nemohla jim dopřát klidu, dokud nenašli spojence v samých komunistických stranách, dokud nedobyli pevnost zevnitř. Angažované próze té doby se prý také spojením jmen Drdy a Řezáče říkalo „Drzáč“. Je to roztomilý termín vzhledem k asociaci slova „drzý“. Právě takový byl socialismus, dokud měl úspěchy a ty měl právě potud, pokud byl takovým.
      „Nástup“ napsal V. Řezáč v r. 1951 jako dar k 30. výročí založení Komunistické strany Československa a jeho kniha byla v tomtéž roce poctěna státní cenou. Druhý díl vyšel pod názvem „Bitva“ o tři roky později. Romány popisují dění v českém pohraničí, především na tehdejším kadaňském okrese v obci Potočná od osvobození v květnu 1945 po vítězství pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí v únoru 1948. Románová Potočná odpovídá skutečné obci Perštejn v dnešním okrese Chomutov, v níž dodnes stojí Řezáčova busta.
      První díl líčí příjezd prvních českých osadníků do ryze německého pohraničního kraje po porážce hitlerovského Německa a osvobození Rudou armádou v květnu 1945. Češi odtud byli vyhnáni již při odstoupení pohraničí Říši na podzim 1938. Se třemi svými druhy, spolubojovníky z barikád Pražského povstání, se do Potočné vrací pětadvacetiletý hostinský Rejzek, vyhnaný odtud před válkou společně se svým otcem, zatímco německá matka zůstala na místě a s nacisty. Otec se zapojil do odboje a zemřel v pankrácké sekyrárně. Rejzkův příběh je však jen jedním z mnoha pohnutých osudů v Řezáčových románech a sám Rejzek nevybočí z řady sobeckých maloměšťáků, jimž popletlo hlavu soukromé vlastnictví. Hlavním hrdinou je komunista Jiří Bagár, ani ne čtyřicetiletý zámečník z Hodonína, stíhaný perzekucí první republiky, bojující ve španělské občanské válce, za protektorátu ilegální stranický pracovník, po svém zatčení v r. 1944 odsouzený k smrti, před kterou se zachránil v dubnu 1944 díky bombardování věznice, kdy se mu v nastalém zmatku podařilo uprchnout.
      Bagár se po svém příchodu do Potočné stává předsedou nově ustaveného místního národního výboru a později je jako schopný organizátor postaven do čela okresního národního výboru v Kadani. Pozice prvních českých osadníků není lehká, ze strany většiny německého obyvatelstva se setkávají nejen s otevřeným nepřátelstvím, ale i s pokusy o svou fyzickou likvidaci. Jednou z mála výjimek je německý komunista Hans Palme, vrátivší se zmrzačený z koncentráku, jenž však sám musí čelit vražedným pokusům svých krajanů. Situace se zlepšuje s příchodem dalších českých osadníků, zejména skupiny vedené komunistickým textilákem Dejmkem, jehož dceru Zdenu pojme Bagár za ženu. Dojemně vylíčené osobní vztahy hrdinů románů tvoří nezanedbatelnou součást Řezáčova díla. Za pozornost stojí zvýraznění proletářské morálky oproti buržoazní, kdy intimní vztah komunistických párů začíná žádostí o ruku a zasnoubením, zatímco dcera reakčního soudce Zimy Alena prožívá „milostná dobrodružství“ (Řezáčův výraz) s anglickým letcem, dědicem textilky Püchlerem a přesto si vykají. Alena, znechucena měšťáckou neupřímností, poživačností a misantropií se dá tajně do služeb dělnické třídy, což jí stojí život. Její „záhadné zmizení“, spojené se zločinnou činností bývalého četníka a odstaveného SNBáka Janoucha, patří k nejsmutnějším místům „Bitvy“.
      Ne všichni čeští přistěhovalci do pohraničí byli vedeni čestnými úmysly. Společně s poctivými a pokrokovými lidmi přicházeli vyhnaní čeští maloměšťáci a měšťáci, toužící po získání nebo zvětšení soukromého majetku nehledě na metody, „zlatokopové“ snažící se obohatit na majetku po uprchlých nebo později odsunutých Němcích. Jednou z negativních postav je novopečený člen KSČ Tymeš, surový protektorátní konfident gestapa, jenž se v květnu 1945 přiklonil na stranu nových vítězů. Jeho případ není v románech zcela rozpleten, ale je zjevné, že nitky vedou až na ústřední výbor strany v Praze. Narážka na odhalení protistátního spikleneckého centra a další politické soudní procesy té doby je zjevná a Řezáč přesvědčivě líčí, že tato odhalení měla své opodstatnění. Mimochodem, Řezáč zemřel ve věku 55 let v červnu 1956, v časech „odhalení důsledků kultu osobnosti“, jež udělala tlustou čáru za érou bolševismu.
      „Nástup“ a „Bitva“ jsou obsáhlým popisem (386 + 670 stran) období vyostřeného třídního boje, podaného skvostným literárním, básnickým jazykem a o to více působivým. Výsledek tehdejších událostí je předem zřejmý, zdrcující většina Němců je odsunuta a pracující lid 25. února 1948 vítězí, národně demokratická revoluce přerůstá v socialistickou, lidová demokracie se stává formou diktatury proletariátu. V tomto smyslu nemohou Řezáčovy romány překvapit, fascinují však svou formou, vytříbeným jazykem, detektivním líčením událostí. Čtou se jedním dechem. Nepřipouštějí pochybnosti, na čí straně je pravda. Život v nich má smysl. Vyjadřují obrovskou důvěru k myšlenkám marxismu-leninismu, k politice KSČ a k velikým revolucionářům té doby - Stalinovi, Gottwaldovi a Zápotockému, které autor zmiňuje s náležitou úctou, netuše, že zejména první z nich bude záhy zhanoben a zavržen a dílo zbylých dvou zcenzurováno tak, aby neodkazovalo na prvního...
      V Řezáčových románech stojí za pozornost argumentace, vložená do úst antikomunistům. Je totiž stejná jako ta současná. Prázdná a falešná, řečeno slovy jejich guru Václava Klause. Zajímavé je také pozorovat rozdílnost některých dobových zvyklostí od současnosti. Snad na každé stránce románu někdo kouří cigaretu nebo dýmku. Tento zlozvyk je zmíněn v desítkách případů. Tehdy byl samozřejmostí. Na schůzích se neustále kouřilo tak, že přes závoje dýmu nebylo vidět na krok. A samozřejmě se na nich mocně popíjelo. Opakovaně je také zmiňováno plivání na zem, což už je dnes nepřijatelné. Na druhou stranu bych raději kolem sebe viděl bolševiky s cigaretami a dýmkami, sklenicemi piva a plivající na zem než nekuřácké, abstinující a neplivající maloměšťáky. Přičemž ideálem je mi nekouřící, nechlastající a neplivající bolševik. A pokud vím, V. I. Lenin nekouřil, nepil a neplival. Ale cesta k socialistickému ideálu je daleká. Nyní jde o záchranu lidstva před hrozbou globálního nástupu fašismu a nové světové války.

Leopold Vejr