Dva nepodmíněné tresty v současném politickém procesu

JUDr. Antonín Prchal

Nevím, zda šlo o náhodu nebo záměr, že se soudní proces s bývalými příslušníky Sboru národní bezpečnosti žalovanými za zbití disidenta Petra Placáka konal u Městského soudu v Praze 24. února 2014, kdy všudypřítomnou antikomunistickou kampaň posilovaly připomínky 66. výročí Vítězného února 1948. Každopádně, bylo příznačné, že pokus o zúčtování s příslušníky bezpečnostního aparátu minulého režimu zapadl jako kamínek do mozaiky stále se zostřující protikomunistické a protisocialistické propagandy, každoročně dosahující svého vrcholu kolem 25. února, 1. máje a takzvaného "Dne památky obětí komunistického režimu" 27. června.
Někdejší příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB), resp. Státní bezpečnosti (její součásti) - JUDr. Antonín Prchal, Ladislav Irovský a Petr Vrbický - byli obžalováni, že 21. června 1989 tehdy pětadvacetiletého disidenta Petra Placáka unesli, když spolu s dalšími zhruba 30 lidmi protestoval proti kácení stromů v pražské Stromovce. Dle výpovědi Placáka a jeho svědků na místě na něho číhali čtyři příslušníci StB, odvedli ho do auta a odvezli desítky kilometrů daleko do lesů poblíž Křivoklátu na Rakovnicku. Placák již dříve u soudu popsal, že tři z nich jej začali mlátit. Údajně dostal několik ran do břicha i kopanců do hlavy. Následně mu muži vzali doklady a nechali ho v lese. Jeden z obžalovaných, Antonín Prchal, měl zbít Placáka také další den, když si přišel na služebnu pro zabavené doklady.
Veřejné zasedání u Městského soudu v Praze ve Spálené ulici na Novém Městě 24. února 2014 se konalo v nepřítomnosti obžalovaného Vrbického. Oproti tomu zbývající dva obžalovaní se k soudu dostavili, a to v doprovodu několika podporovatelů. Příznivci Placáka, mezi nimi např. nechvalně známý antikomunistický exhibicionista Jan Šinágl, byli však v početní převaze. Soudní jednání několikrát doprovázeli povykováním, posměchem a přednesený rozsudek odměnili potleskem. Měli dobrý důvod. Šinágl tleskal v jednom případě i sólo, za což byl předsedou senátu napomenut.
Doktora Antonína Prchala a Ladislava Irovského, kteří údajně Placáka bili, Obvodní soud pro Prahu 7 v květnu 2012 nepravomocně poslal na 1,5 roku a na rok do vězení. Petru Vrbickému, který jim dělal řidiče, uložil dvouletý podmíněný trest. (Poslední z údajných útočníků René Springer již zemřel.) Městský soud v Praze tyto tresty pro obžalované potvrdil na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu, že případ není promlčený. Jejich čin označil předseda senátu JUDr. Jaroslav Cihlář za zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci veřejného činitele. Obžalovaní využijí možnosti dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jímž lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu.
Na případu je zajímavé, že se jím soudy zabývají až od r. 2007 (ačkoli první trestní oznámení podal Placák ještě před listopadem 1989!) a k vynesení rozsudku dochází téměř 25 let po zákroku proti demonstraci ve Stromovce. Těžko uvěřit argumentaci Placáka a jeho zastánců, že "staré struktury" tak dlouho bránily potrestání viníků. Vždyť antikomunismus je státní ideologií v ČSSR a následnických státech prakticky od prosince 1989. Petr Placák zřejmě po téměř 20 let o potrestání údajných útočníků nestál, ačkoli s vysvědčením "bojovníka proti komunistickému režimu" mohl už krátce po něm, na podzim 1989, odstartovat báječnou kariéru. Údajné útočníky z řad členů SNB viděl v létě 1989 poprvé a následujících 23 let nikoli (jak sám uvedl), přesto je poté poznal. Také pozoruhodné. Stejně jako to, že soud uvěřil všem výpovědím svědků ve prospěch tvrzení Placáka, ačkoli v nich byla řada rozporů jak vzájemně mezi jednotlivými výroky, tak např. s dobovými fotografiemi. Rozsudek byl vynesen pouze na základě svědeckých výpovědí (jediným svědkem jednání příslušníků SNB od naložení Placáka do auta je pouze on sám), bez jakýchkoli jiných důkazů, přičemž obvinění vinu popřeli. Sotva bude náhodou také to, že některé dokumenty z doby před r. 1990 se "ztratily".
Petr Placák V průběhu procesu se "objevili" noví svědkové podporující výpověď Placáka, přičemž např. svědek Tlustý dle svého popisu událostí ve Stromovce Prchala vidět nemohl a přesto ho poznal. Svědek Holata viděl Vrbického jen jedenkrát, navíc za volantem automobilu, přesto ho po téměř 25 letech identifikoval! Také mezi Placákovým popisem událostí v knize "Fízl" a jeho pozdějšími výpověďmi se objevily rozpory. Soud bohužel účelově u svědků ve prospěch neviny obžalovaných zpochybnil, že si mohou po tak dlouhé době přesně pamatovat, co a jak se dělo, zatímco u svědků žalující strany naopak jejich zřejmě výbornou a detailní paměť postavil naroveň důkazům.
Zarážející rovněž je, že obžalovaní Prchal a Irovský byli opakovaně označeni za příslušníky "bicího komanda", ačkoli dosud nikdy nečelili žalobě z bití kohokoli. Pokud by skutečně příslušníky takového "komanda" byli, čím si vysvětlit, že kromě Placáka si za čtvrt století dosud nikdo na své trýznitele nevzpomněl a nežaloval je?
V případě soudu s JUDr. Antonínem Prchalem, Ladislavem Irovským a Petrem Vrbickým jsme svědky politického procesu, v němž je evidentní snaha poslat přinejmenším první dva jmenované do vězení i bez existence věrohodných důkazů a za velmi pružného a zarážejícího výkladu zákonů. Také odmítání promlčení je právě v tomto případě velmi nápadné. Zajímavým paradoxem je, že obžalovaní byli souzeni podle zákonů ČSSR platných v době zásahu ve Stromovce v červnu 1989. Pakliže tedy závažně zneužili pravomoc veřejného činitele a jednali tak proti zákonům ČSSR, vlastně by měli být dnes vysoko ceněni, protože politický systém ČSSR byl prohlášen Zákonem o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (č. 198/1993 Sb.) za "zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný", tedy logicky porušování jeho zákonů bylo legitimní a obdivuhodné! Svým jednáním vlastně diskreditovali "zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný režim"!
Pokud se soud dovolává proti obžalovaným tehdejších zákonů ČSSR, měl by je stejnou optikou vztahovat i na jednání Placáka a jeho společníků, tedy např. konstatovat, že demonstrace ve Stromovce byla nepovolená a tedy policejní zákrok proti ní zákonný a plně oprávněný. (Dnešní "demokracie" snad nepovolené demonstrace toleruje?)
Státní znak ČSSR Předseda senátu ve své řeči uvedl, že obžalovaní dr. Prchal a Irovský nevyjádřili nad svým jednáním žádnou lítost (proč by měli vyjadřovat lítost nad jednáním, o kterém vypovídají, že se jej nedopustili?) a toto jednání že považují za normální (nic takového ani jeden z nich nevypověděl, jakým právem je jim to podsouváno?). V odůvodnění rozsudku zaznělo, že soud nemá o věrohodnosti svědků pochybnosti (proč?) a nepochybuje o věrohodnosti Placáka, protože před listopadem 1989 prokázal morální kvality (což je zjevně politicky účelové tvrzení). Naskýtá se otázka, proč si Placák, byl-li tak "morálně pevný", nenechal před podáním trestního oznámení v r. 1989 zhotovit lékařskou zprávu potvrzující jeho zbití, aby měl pro své trestní oznámení podklad? Placák si nechal vyhotovit pouze rentgen, který žádná zranění neprokázal.
Předseda senátu JUDr. Cihlář dokonce uvedl, že příklon pachatelů k režimu do r. 1989 je zcela zjevný! Tím poukázal na politický podtext soudního procesu. Pokud někdo dává najevo svůj příklon k minulému režimu, je nevěrohodný, zatímco kdokoli vypovídající proti němu, pakliže je stoupencem režimu současného, je věrohodný, ať říká cokoli!
Politický proces s bývalými příslušníky SNB, kteří po listopadu 1989 nepřevlékli kabáty, je jen jedním z řady případů kriminalizace příslušníků ozbrojených sborů někdejší ČSSR, z nichž je třeba v očích co nejširší veřejnosti, zvláště však mladé generace, udělat zavrženíhodné zločince. Nepodmíněné tresty pro obžalované dr. Prchala a Irovského vytvářejí nebezpečný precedens pro perzekuci jakéhokoli občana, který bude označen za "přikloněného k minulému režimu", na základě událostí z doby před r. 1990 - naprosto bez důkazů, bez přiznání, jen na základě ničím nepodložených výpovědí proti němu!
Takto jedná režim, který se považuje za demokratický a nestydí se hlásat vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Povážlivě hnědne tato "demokracie"!
Komunistická strana Čech a Moravy přešla tento nestoudný politický proces mlčením. Propaganda proti ní přitom neustále přitvrzuje a výzvy k fyzické likvidaci komunistů nejsou ničím neobvyklým. Velká část vedení KSČM si zřejmě neuvědomuje, že příště může stát před soudem kdokoli z nich. (Už dnes poslankyně a předsedkyně Krajského výboru Praha Marta Semelová čelí dvěma trestním oznámením pouze za názory.) Antikomunisté nerozlišují "hodné" komunisty (ty, kteří se od minulosti distancují a omlouvají se za ni). Vojtěch Filip je pro ně jako Josef Stalin bez ohledu na to, že žádný z těch dvou by neměl z takového přirovnání radost.
Inspirován příkladem rozhodnutí Městského soudu v Praze ze 24. února t.r. může zítra kdokoli přijít a uspět s tvrzením, že ho např. Vojtěch Filip v červnu 1989 zbil. Stačí si najít pár "svědků"…

Prokop Haken

P.S.: Pokus o zveřejnění tohoto článku u několika českých "radikálně levicových" redakcí nevedl k úspěchu...