Komunistické hnutí čtvrt století po pádu „sovětského bloku“

Přidáno v pátek 20. února 2015

Svaz sovětských socialistických republik

      Mnozí lidé dnes žijí v přesvědčení, že Komunistická strana Čech a Moravy je komunistickou stranou v pojetí klasiků marxismu-leninismu, že je zkrátka podobná jako ruská bolševická strana za časů Říjnové revoluce nebo KSČ v časech Gottwaldových. Ti, kteří mají větší smysl pro realitu, ať už v táboře příznivců nebo odpůrců socialismu, vidí, že KSČM svým programem ani reálnou činností komunistickou stranou ze své podstaty, tedy usilující o porážku kapitalismu a vybudování socialistické a komunistické společnosti, není. Současně s tím se setkáváme s názorem, že KSČM vděčí za své dosud poměrně obstojné volební výsledky a z nich pramenící společenskou relevanci pouze svému názvu, resp. značce „komunistická“, ačkoli jde o značku zneužitou, asi jako když jsou ze zahraničí dovezené mléčné výrobky prodávány pod „váženou“ značkou Laktos.
      V této souvislosti stojí za to podívat se na osud komunistického hnutí ve státech, kdysi budujících socialismus a dnes ovládaných buržoazií, ať už domácí či zahraniční. Srovnání situace komunistických stran v těchto zemích stěží může potvrdit domněnku, že název „komunistický“ je natolik atraktivní, že strany jím se honosící mají svou významnou pozici ve společnosti zaručenu, ať už provádějí jakoukoli politiku.
      Vezměme někdejší socialistické státy (resp. následnické buržoazní republiky) abecedně:
      Albánie – Vládnoucí Albánská strana práce změnila v červnu 1991 název na Socialistickou stranu Albánie, přihlásila se k sociální demokracii a vstoupila do Socialistické internacionály. Je nejsilnější stranou v zemi se ziskem 41,36 % hlasů a 65 ze 140 křesel v Národním shromáždění v r. 2013. KS Albánie, vzniklá odštěpením v r. 1991, získala v r. 2013 jen 899 hlasů z 3 271 885 registrovaných voličů (0,03 %).
      Arménie – Z vládnoucí KS Arménie vznikla v r. 1991 Demokratická strana Arménie, hlásící se k demokratickému socialismu. Od r. 2007 není zastoupena v parlamentu, protože nepřekročila hranici 5 %. Odštěpená Arménská KS, vzniklá v r. 1991, získala v r. 2012 1,45 % hlasů. Zemi vládne Republikánská strana Arménie, hlásící se k národnímu konzervatismu.
      Ázerbajdžán – Vládnoucí KS byla v září 1991 rozpuštěna. Ázerbajdžánská KS, založená r. 1993, měla poslední dva poslance do r. 2005. V posledních volbách v r. 2010 nefiguruje mezi stranami, jejichž výsledek překročil 1 %. U moci je nacionalistická Nová ázerbajdžánská strana.
      Bělorusko – Nástupkyní vládnoucí KS se v r. 1991 stala Strana běloruských komunistů, v r. 2009 přejmenovaná na „Běloruskou levicovou stranu Spravedlivý svět“. Ta se hlásí k demokratickému socialismu a eurokomunismu a nemá žádného zástupce v parlamentu. KS Běloruska, založená 1996 (loajální k prezidentu Lukašenkovi), stále stagnuje a od r. 2012 má jen tři ze 110 poslanců sněmovny, ale ještě 17 ze 64 členů horní komory parlamentu – Rady republiky. Vládnoucí stranu nelze definovat, jelikož od posledních voleb v r. 2012 je 104 poslanců „nezávislých“. Reálně ovládá zemi „všelidové“ (demagogicky nadstranické a nadtřídní) hnutí „Bílá Rus“ podporující prezidenta Lukašenka.
      Bosna a Hercegovina – Od prosince 1992 je následnickou organizací vládnoucího Svazu komunistů Bosny a Hercegoviny Sociálně demokratická strana Bosny a Hecegoviny, členská strana Socialistické internacionály. Ve volbách v r. 2010 zvítězila se 26,07 % hlasů. V seznamu bosenských politických stran dostupném na Wikipedii nefiguruje komunistická ani jiná antikapitalistická strana.
      Bulharsko – Následnickou organizací Bulharské KS se v dubnu 1990 stala Bulharská socialistická strana, členská organizace Socialistické internacionály a Strany evropských socialistů. Ve volbách 2013 se stala druhou nejsilnější stranou se ziskem 26,6 % hlasů, po konzervativní a populistické straně „Občané pro evropský rozvoj Bulharska“. KS Bulharska, vzniklá v r. 1996, nemá zástupce v parlamentu.
      Černá Hora – Vládnoucí Svaz komunistů Černé Hory se v r. 1991 přeměnil v Demokratickou stranu socialistů Černé Hory, která zvítězila ve volbách v r. 2012 ziskem 31 z 81 poslanců parlamentu. Jediného komunálního zástupce získala v r. 2010 Jugoslávská KS Černé Hory, založená o rok dříve.
      Česká republika – Následnickou organizací KSČ v českých zemích je KSČM, s 13,2% a 33 poslanci v r. 1990 a 14,9 % a rovněž 33 poslanci v r. 2013. Jak jsme viděli výše a uvidíme i níže, nemají v kapitalistických státech obdobu podobně dobré výsledky následnické organizace vládnoucí KS, jež si ponechala v názvu výraz „komunistická“. (Smutnější je, že v případě KSČM jde pouze o značku, nikoli o obsah.) Mimoparlamentní a bez kandidatury do poslanecké sněmovny v r. 2013 je „Komunistická strana Československa“ založená r. 1995 a do r. 1999 se nazývající „Strana čs. komunistů“. V říjnu 2014 byla zaregistrována z ní odštěpená „Komunistická strana česká 21“. Vládnoucí Česká strana sociálně demokratická vznikla na „obnovovacím sjezdu“ v březnu 1990.
      Estonsko – Většina KS se v r. 1990 transformovala v Demokratickou estonskou stranu práce. Ta nese od r. 2004 název Estonská levicová strana a ve volbách v r. 2007 získala už jen 0,1 % hlasů. Menšina vytvořila KS Estonska (platformu KSSS), jež byla v r. 1991 postavena mimo zákon a zanikla. U moci je Estonská liberální strana, hlásící se ke konzervativnímu liberalismu.
      Gruzie – V r. 1992 byla založena Socialistická strana práce, následnická organizace vládnoucí strany ve federaci SSSR, zastoupená v parlamentu jen do r. 1995 (později pojmenovaná znovu KS Gruzie). „Jednotná KS Gruzie“, založená v r. 1994, je od svého vzniku mimoparlamentní, stejně jako „Nová KS Gruzie“, vzniklá v r. 2001. U moci je strana „Gruzínský sen – demokratická Gruzie“ miliardáře Bidzina Ivanišviliho.
      Chorvatsko – V r. 1990 vznikla Sociálně demokratická strana Chorvatska jako následnice Svazu komunistů Chorvatska. Je členkou Socialistické internacionály i Strany evropských socialistů. Od r. 2011 je vládnoucí stranou. Socialistická dělnická strana Chorvatska, založená 1997, získala v r. 2011 0,22 % hlasů. Jiná protikapitalistická strana není registrována.
      Kazachstán – Monopolní KS se v r. 1991 rozdělila na vládnoucí Socialistickou stranu a odštěpenou KS, oficiálně zaregistrovanou až 1998. Komunistická lidová strana Kazachstánu, založená 2004, má 7 z 98 poslanců parlamentu. Mimoparlamentní a perzekvovaný je „Socialistický odpor Kazachstánu“. U moci je strana „Vlast“ samovládce Nursultana Nazarbajeva (předsedy vlády Kazašské sovětské socialistické republiky 1984 – 1989, prvního tajemníka ÚV KS Kazachstánu 1989 – 1991 a předsedy Nejvyššího sovětu Kazašské SSR v r. 1990), hlásající „všelidovost“ a „autoritářství“.
      Kosovo – Svaz komunistů Kosova zanikl v r. 1990. U moci je Demokratická strana Kosova („proevropská“, nacionalistická, „sociálně liberální“), založená v r. 1999. Komunistická ani jiná antikapitalistická strana není zaregistrována.
      Kyrgyzstán – Z vládnoucí KS vznikla v červnu 1992 Strana komunistů Kyrgyzstánu, která je od r. 2010 mimoparlamentní. Radikálnější KS Kyrgyzstánu, vzniklá 1999, ve volbách nekandiduje. Nejsilnějšími stranami jsou nacionalistická a konzervativní „Vlast“ a sociální demokracie, založená 1993.
      Litva – Většina KS se v r. 1990 přetvořila v Demokratickou dělnickou stranu Litvy a později sloučila se Sociálně demokratickou stranou Litvy, obnovenou v r. 1989, která je dnes u moci. Zbytek KS byl v srpnu 1991 zakázán a zákaz platí dodnes. Socialistická lidová fronta, založená r. 1999 a stíhaná antikomunistickou perzekucí, nemá žádného poslance a pouze dva komunální zastupitele.
      Lotyšsko – V čele státu stojí sociálně demokratická strana „Harmonie“ založená r. 2009. KS Lotyšska byla v září 1990 přejmenována na Demokratickou socialistickou stranu Lotyšska. Přesto byla o rok později zakázána. V r. 1994 byla založena Socialistická strana Lotyšska jako následnice KS Lotyšska. Ta je dnes mimoparlamentní.
      Maďarsko – Část Maďarské socialistické dělnické strany přestoupila v r. 1989 do Maďarské socialistické strany, jež získala v r. 2014 25,67 % a 29 mandátů v opozici národního shromáždění. Následnická strana Maďarské socialistické dělnické strany, Maďarská dělnická strana, po r. 1989 nikdy neměla zástupce v parlamentu. Do r. 2013 nesla název „Maďarská komunistická dělnická strana“; v tomto roce byl výraz „komunistická“ zakázán, ačkoli strana s tímto názvem zjevně nepředstavovala pro maďarskou vládu žádnou hrozbu. V r. 2014 získala 0,58 % hlasů. U moci je Maďarská občanská aliance – Fidesz – založená r. 1988 a hlásící se k národnímu konzervatismu a náboženství (katolicismu).
      Makedonie – Svaz komunistů Makedonie se v r. 1992 přejmenoval na Sociálně demokratický svaz Makedonie a dnes je druhou nejsilnější stranou se ziskem 25,34 % v parlamentních volbách v r. 2014. Ty vyhrála nacionalistická a konzervativní „Vnitřní makedonská revoluční organizace – Demokratická strana za makedonskou národní jednotu“. Mimoparlamentní a v r. 2014 nekandidující jsou Socialistická strana Makedonie (demokratický socialismus, vznik 1990) a Svaz Titových levých sil (hlásící se k marxismu-leninismu v titovském podání, vznik 2005).
      Moldávie – KS Moldávie byla zakázána v srpnu 1991, krátce po vyhlášení moldavské nezávislosti. Znovu povolena byla v září 1993 a obnovena o měsíc později pod názvem „Strana komunistů Republiky Moldávie“. V l. 2001 – 2009 měla většinu v parlamentu, jako jediná KS v bývalých sovětských republikách po rozpadu SSSR. Ve volbách r. 2014 se stala třetí nejsilnější stranou se ziskem 17,48 %. Strana se hlásí k marxismu-leninismu i demokratickému socialismu a je členkou Strany evropské levice. Volby vyhrála s 20,51 % „Strana socialistů Republiky Moldávie“, jež se hlásí k demokratickému socialismu a je pozorovatelkou v Socialistické internacionále. Vládní koalici však vytvořila Liberálně demokratická strana, Demokratická strana (soc. dem.) a Liberální strana.
      Mongolsko – Mongolská lidová strana, vládnoucí v l. 1921 – 1996 jako Mongolská lidová revoluční strana (od r. 1990 při parlamentním zastoupení opozičních stran), změnila název v r. 2010. Marxismus-leninismus jako svou ideologii zaměnila demokratickým socialismem a následně v r. 2010 sociáldemokratismem a od r. 2003 je členkou Socialistické internacionály. V r. 2012 skončila ve volbách druhá se ziskem 31,31 % za nacionalistickou Demokratickou stranou Mongolska. Odtržená Mongolská lidová revoluční strana, vzniklá r. 2010 a hlásící se k marxismu-leninismu, získala v r. 2012 v koalici s Mongolskou národně demokratickou stranou 22,31 % a 11 poslanců.
      Německo – Jednotná socialistická strana Německa byla v prosinci 1989 přejmenována na Stranu demokratického socialismu a zřekla se marxismu-leninismu. V r. 2007 se spojila se stranou „Práce a sociální spravedlnost“ pod názvem „Levice“ (Die Linke) a stala se ve federálních volbách 2013 třetí největší stranou v parlamentu s 8,6 % a 64 poslanci. 160 poslanců má v zemských parlamentech, je zastoupena v několika zemských vládách a od prosince 2014 má také zemského premiéra v Durynsku (bývalá NDR). Žádná z několika registrovaných komunistických stran nemá parlamentní zastoupení (ani v zemských parlamentech). Ve federálních volbách v r. 2013 z nich kandidovala pouze Marxisticko-leninská strana Německa (MLPD), se ziskem 0,06 %. Zemi vládne Křesťanskodemokratická unie (CDU) v koalici s Křesťanskosociální unií v Bavorsku (CSU) a sociální demokracií (SPD).
      Polsko – Z Polské sjednocené dělnické strany vznikla v r. 1990 Sociální demokracie Polské republiky (dnešní Svaz demokratické levice, s 8,24 % a 27 poslanci ve volbách 2011), Polská sociálnědemokratická unie (její následnickou organizací je nyní už mimoparlamentní Svaz práce) a dnes již neexistující Hnutí 8. července. Komunistická strana Polska, založená v r. 2002, v dosud posledních parlamentních volbách v r. 2011 nekandidovala. K socialismu se hlásící Polská strana práce, vzniklá r. 2001, získala 0,55 %. Nejsilnější stranou je liberálně konzervativní a křesťanskodemokratická Občanská platforma.
      Rumunsko – Rumunská KS se rozpadla po „popravě“ (vraždě) manželů Ceaušescových v prosinci 1989. Za její pokračovatele se prohlašuje současná Rumunská KS (založena 2010, ve volbách 2012 nekandidující) a Strana socialistické alternativy (založena 2003, hlásící se k demokratickému socialismu, členka Strany evropské levice – s volebním výsledkem 0,03 % v r. 2012). K socialismu se hlásí i Rumunská socialistická strana, jež ale ve volbách 2012 nekandidovala.
      Ruská federace – KS Sovětského svazu byla postavena mimo zákon v srpnu 1991, v listopadu pak i KS Ruské sovětské federativní socialistické republiky, vzniklá jako součást KSSS v r. 1990. V únoru 1993 byla založena KS Ruské federace, v současnosti druhá největší a nejsilnější strana po konzervativním „Jednotném Rusku“. V r. 2011 získala KSRF 20,46 % hlasů a 92 poslanců ve Státní dumě. Několik dalších registrovaných KS je mimoparlamentních (ve volbách 2011 žádná z nich nekandidovala), ale Komunisté Ruska a Komunistická strana sociální spravedlnosti mají několik regionálních poslanců. Činnost vyvíjejí i neregistrované KS jako Ruská komunistická dělnická strana či Všesvazová komunistická strana bolševiků.
      Slovensko – KS Slovenska změnila v prosinci 1990 název na „KS Slovenska – Strana demokratické levice“ a v únoru 1991 na „Strana demokratické levice“. V březnu 1991 se od ní odštěpila KS Slovenska a Svaz komunistů Slovenska, jež se v r. 1992 sloučily do současné KS Slovenska. Strana demokratické levice zanikla v r. 2004 sloučením se stranou „Směr – sociální demokracie“, založenou r. 1999 a od posledních voleb v r. 2012 v zemi vládnoucí. KSS získala v těchto volbách 0,72 %. „Vzdor – strana práce“, hlásící se k marxismu-leninismu, vznikla v únoru 2014 a ve volbách do Evropském parlamentu ve stejném roce získala 0,31 %.
      Slovinsko – Svaz komunistů Slovinska se v únoru 1990 přejmenoval na Stranu demokratické obnovy, o dva roky později na Sociálně demokratickou obnovu a v r. 1993 na Spojený list sociálních demokratů. Od r. 2005 nese název Sociální demokraté, je členkou Strany evropských socialistů a ve volbách 2014 získala 5,98 % hlasů a šest poslaneckých křesel. Spojená levice, založená v březnu 2014 a propagující demokratický socialismus, získala 5,97 % a šest mandátů. Ve volbách zvítězila liberální „Strana Mira Cerara“.
      Srbsko – Svaz komunistů Srbska se v červenci 1990 sloučil s několika menšími stranami v Socialistickou stranu Srbska. Její koalice s dalšími dvěma stranami získala v r. 2014 13,49 % a 44 poslanců (z toho 25 socialistických). Tři poslance má jako součást vládní koalice „Hnutí socialistů“ založené v r. 2008. Titovská „Komunistická strana“ ve volbách nekandidovala.
      Tádžikistán – KS Tádžikistánu, pokračující v činnosti někdejší vládnoucí svazové strany KSSS, získala v r. 2010 7,01 % hlasů a dva poslanecké mandáty. Veškerou moc drží Lidová demokratická strana Tádžikistánu s 71,69 % hlasů ve volbách 2010 a 45 ze 63 poslanců.
      Turkmenistán – Vládnoucí KS se v r. 1991 přejmenovala na „Demokratickou stranu Turkmenistánu“ a její ideologií se stal turkmenský nacionalismus. Od té doby až do současnosti drží absolutní moc. Až do své smrti v r. 2006 stál v čele státu jako islámský diktátor Saparmurat Atajevič Nijazov, první tajemník KS Turkmenistánu od r. 1985 až do jejího zániku v r. 1991. V zemi jsou zaregistrovány pouze dvě politické strany, „Demokratická strana Turkmenistánu“ a „Strana průmyslníků a podnikatelů“. Žádná opozice, natož protikapitalistická strana, není tolerována.
      Ukrajina – KS Ukrajiny byla v srpnu 1991 zakázána. Většina členů přešla do Socialistické strany Ukrajiny, která je od r. 2007 mimoparlamentní. V červnu 1993 byla znovu založena KS Ukrajiny, jež získala v posledních volbách před nástupem fašismu v r. 2012 13,2 % hlasů a 32 poslanců. V pochybných volbách v r. 2014, probíhajících už v období teroristické diktatury a občanské války, byl výsledek KSU 3,87 % a zůstala tedy mimoparlamentní. V červenci 2014 byla dosavadní parlamentní frakce KSU vládnoucími fašisty rozpuštěna. Soudní proces, jehož cílem má být postavení KSU mimo legalitu, dosud nebyl ukončen. Na Ukrajině působí též neregistrované „Byro ÚV Všesvazové komunistické strany bolševiků pro Ukrajinu, Moldavii a Podněstří“, jehož tajemník Anatolij Arkaděvič Majevskij je od června 2014 vězněn. Nejsilnější stranou ve zfašizovaných volbách se stal prozápadně orientovaný „Blok Petra Porošenka“ a liberálně konzervativní „Lidová fronta“. Samostatné KS vznikly v r. 2014 v mezinárodně neuznané Doněcké lidové republice a Luganské lidové republice.
      Uzbekistán – KS byla v r. 1991 přejmenována na Lidovou demokratickou stranu Uzbekistánu. Ta je dnes druhou nejsilnější stranou v zemi. V čele státu od jeho vzniku v r. 1991 dosud stojí Islam Abduganijevič Karimov, předtím první tajemník KS Uzbekistánu od r. 1989 a prezident Uzbecké sovětské socialistické republiky od r. 1990. Opoziční strany nejsou povoleny, komunistická strana neexistuje. Vítěznou stranou posledních voleb z přelomu let 2009 a 2010 je Uzbecká liberálně demokratická strana.

      Ponechal jsem stranou pozornosti mimoevropské státy, hlásící se k budování socialismu zpravidla jen v 70. a 80. letech (Kambodža, Etiopie, Somálsko…) nebo s výrazně odlišným pojetím socialismu (Kaddáfího Libye – bez politických stran). Porovnáním uvedených 31 bývalých socialistických států jsem dospěl k závěru, že následnické organizace dřívějších vládnoucích stran, které se dosud hlásí k socialismu, jsou zastoupeny v parlamentech pouze čtyř z nich: ČR, Německa, Srbska a Tádžikistánu. Přitom pouze v případě ČR nese následnická strana dosud název „komunistická“ (bohužel jen název). Nově vzniklé komunistické strany jsou zastoupeny v parlamentech Běloruska, Kazachstánu, Moldávie, Mongolska a Ruské federace. V ostatních 22 zemích jsou volební výsledky protikapitalisticky orientovaných stran (byť i jen formálně) žalostné, případně zde takové vůbec neexistují.
      Ačkoli bychom si měli být vědomi toho, že sám dobrý volební výsledek a dokonce ani volební vítězství není podmínkou porážky kapitalismu, uvedené výsledky voleb a nástin politické situace v postsocialistických zemích ukazují, že pokrokové hnutí zde zpravidla nemá širokou podporu, naopak obvykle vítězí nejhorší protilidové tendence představované neoliberalismem, klerikalismem a nacionalismem. Příčiny nemůžeme hledat pouze v antikomunistické propagandě, ale i v politice vládnoucích stran před rokem 1990. Není náhodné, že ve většině států po se po zrušení své vedoucí úlohy bývalé komunistické strany transformovaly do sociálních demokracií nebo jiných „demokratických stran“, podporujících kapitalismus. Velká část vedoucích funkcionářů byla zkrátka odhodlána udržet se u moci za každou cenu. A mnohým se to i povedlo, ať už v „transformovaných“ nebo nově založených stranách.

Leopold Vejr