Mezinárodní politika, KSČM a my

Přidáno v neděli 30. března 2014
Lukáš Vrobel

      Projev soudruha Lukáše Vrobela (KSČM) na XXXV. pražské teoreticko-politické konferenci, pořádané v sobotu 15. března 2014 Obvodním výborem Komunistické strany Čech a Moravy Praha 1 a dalšími organizacemi

      Vážené soudružky, vážení soudruzi,
      dnešní konferenci pořádají především určité nižší územní jednotky Komunistické strany Čech a Moravy, její okresní nebo obvodní výbory. Přesněji řečeno, jejich výrazná menšina. Navenek se tedy zdá, že jde o akci KSČM. Přitom však vedení této strany prostřednictvím většiny jejího ústředního výboru dalo ruce pryč od konference, namířené proti kapitalismu a jeho imperialistickým válkám, ba co více, rozhodlo se ji bojkotovat a sabotovat ještě otevřeněji, než ty předešlé, což nejnázorněji vidíme na skutečnosti, že se, nikoli ze své iniciativy, dnes poprvé scházíme mimo objekt budovy ÚV KSČM.
      KSČM je dle svého názvu komunistickou stranou. Programově se však ke komunismu nehlásí, naopak, mnozí vedoucí představitelé strany jej otevřeně označují za utopii. Hlásíc se k marxismu slovy, zůstává od něj strana na hony vzdálena v praxi. To se projevuje i v otázce přístupu k válce a míru. Setkali jsme se s vyjádřeními činitelů KSČM proti válce, nedoslechneme se však od nich, že existují války spravedlivé – osvobozenské a naproti tomu války nespravedlivé, dobyvačné, podle jejichž charakteru by k nim měla komunistická strana zaujmout různé stanovisko. Stejné je to s právem národů na sebeurčení až do vytvoření samostatného státního celku. To může také hrát úlohu pokrokovou nebo reakční. Nebudeme-li k této otázce přihlížet, můžeme podpořit např. „samostatnost“ Kosova, protektorátu NATO a Evropské unie. Naproti tomu někteří činitelé KSČM odbývají složitou národnostní otázku na Balkáně větou „Kosovo je Srbsko“, s níž, napsanou na tričku azbukou, se svého času současná vůdkyně kandidátky do Evropského parlamentu Kateřina Konečná ukázala na jednání Poslanecké sněmovny. Že toto heslo používá řada fašistických organizací, buďto nevěděla nebo jí to nevadilo.
      Jediné stanovisko KSČM k situaci na Ukrajině, které jsem zaznamenal, je nevyhraněný text o pouhých třech krátkých odstavcích z 13. prosince 2013. Předseda strany Vojtěch Filip se 2. března t.r. vyjádřil k situaci na Ukrajině jednou větou: „Věřím, že všechna rozhodnutí pomohou k tomu, aby co nejdříve konané volby znamenaly pozitivní rozhodnutí pro všechny občany Ukrajiny bez rozdílu národnosti či politické nebo náboženské orientace.“ Může komunista věřit tomu, že v třídně antagonistické společnosti mohou volby znamenat pozitivní rozhodnutí pro všechny občany bez rozdílu politické orientace, pro lid i pro reakci? Může, ovšem pak je komunistou jen subjektivně.
      KSČM k mezinárodní situaci nejraději mlčí nebo zastává nemastná, neslaná „stanoviska“ toho druhu, že situace je vážná a je třeba hledat řešení. K situaci doma se nestaví o mnoho aktivněji a zásadověji. Stačí se podívat na internetové stránky kscm.cz. Ohledně událostí na Ukrajině nenalezneme na úvodní stránce ani slovo, ohledně jiných mezinárodních otázek prakticky také ne, nepočítáme-li sem propagaci kandidátů do Evropského parlamentu, jenž v pojetí KSČM není tribunou pro šíření revolučních myšlenek (ani nemůže být, takové strana nešíří), nýbrž k obdivu Evropské unie, místem k urvání si své pozice u žlabu mezi ostatními prasnicemi. Nejlepším výrazem „aktivity“ KSČM je pak kalendář akcí na jejích stránkách, obsahující pouze data dní v kalendáři, akce však nikoli. Asi už žádné nejsou anebo nestojí za řeč. To spíše.
      Poslanci Evropského parlamentu udělali v minulých volebních obdobích KSČM takovou reklamu, že dnes celá řada protikapitalisticky a socialisticky, ba někdy i komunisticky orientovaných aktivistů a voličů preferuje raději sociální demokracii. To se ovšem netýká jen těchto voleb. Sundáme-li růžové brýle, nezbude nám než konstatovat, že ve většině zásadních otázek je KSČM druhou sociální demokracií a stejně jako ČSSD oporou restaurovaného kapitalismu. Psem, který štěká, ale nekouše. A většinou ani neštěká, jen pokorně leží u nohou svému kapitalistickému pánu a kňučí, žádaje o větší příděl žrádla.
      Chceme bojovat proti imperialismu a jeho válkám, ale podívejme se na to, jakou máme pro to základnu, jaké je dnes komunistické a vůbec protikapitalistické hnutí v České republice. Revoluční strana proletariátu zde neexistuje nejen od listopadu 1989, ale mnohem déle. Předlistopadový oportunismus KSČ, poplatný sovětskému revizionismu Chruščova a jeho následníků, byl nahrazen tisícinásobně tragičtějším oportunismem KSČM, jehož důsledkem je mimo jiné to, že marxistická mládež se od KSČM dnes naprosto odvrací a znechuceně distancuje, zatímco mladí funkcionáři, zastupitelé a poslanci této strany jsou namnoze bezcharakterními kariéristy, které nemůžeme nazvat revizionisty jen proto, že se s marxismem nikdy ani okrajově neseznámili, nemají tedy co revidovat.
      Pravidelní návštěvníci našich konferencí si asi všimli, že mezi organizátory už nefiguruje žádná komunistická mládežnická organizace. Ještě před šesti lety existovala jediná, posléze dvě (ovšem dohromady slabší, než dřívější jediná) a dnes to vypadá, že je komunistické mládežnické hnutí v ČR minulostí. Mladých lidí, aktivně vyznávajících leninské pojetí politiky, není v našem státě více než desítky. V praxi jde však o jednociferná čísla aktivistů izolovaných do titěrných, vzájemně znepřátelených skupinek, přičemž reálným programem bývá spíše, namísto boje za práva proletariátu a jeho spojenců, „chlastání první ligy“. Podívejme se, kolik mladých komunistů je dnes na tomto setkání a srovnejme s minulými. Pokles jejich počtu je zřejmý.
      Stojí za zamyšlení, proč se velká část české komunistické mládeže odvrací od KSČM, proč se odvrací i od těchto teoreticko-politických konferencí. Umírněná kritika vedení strany, ve smyslu „jsme přece všichni soudruzi“, netáhne. Neustále kritizujeme, proběhlo 35 konferencí kritických k linii vedení, ale žádný praktický výsledek, žádná organizovaná opozice neexistuje, žádná marxistická levice v KSČM ani mimo ni není. Těžko můžeme doufat, že se z KSČM stane revoluční strana, když takovou od svého vzniku nikdy nebyla. Ba naopak, s úbytkem staré členské základny a nástupem generace Konečných, Klánů, Janečků, Cvalínů, Šlahúnkových a jim podobných se strana propadá stále hlouběji do bahna oportunismu.
      Velká část účastníků těchto konferencí nebyla dosud ochotna si vůbec připustit, že KSČM není z marxistického hlediska komunistickou stranou, natož, aby byli ochotni o vznik takové strany usilovat. Když jsem tuto otázku na minulé konferenci otevřel, ve sborníku příspěvků pak vyšel místo mého projevu hanopis.
      Naskýtá se tedy otázka, na čí straně KSČM stojí v třídně rozdělené společnosti, na čí straně stojí v revolučním a mírovém hnutí. Marxisté nehodnotí politiku podle proklamací, nýbrž podle činů, podle toho, které třídě slouží. Vzpomeňme na slova V. I. Lenina, od jehož úmrtí uplynulo v tomto roce 90 let: „Z osobního hlediska je rozdíl mezi zrádcem ze slabosti a zrádcem z úmyslu a vypočítavosti značně velký; z politického hlediska takový rozdíl neexistuje, neboť politika – to je fakticky osud milionů lidí a na tomto osudu se nic nemění, budou-li miliony dělníků a chudých zrazeny lidmi, kteří se stali zrádci ze slabosti nebo z prospěchářství.“ (V. I. Lenin, Spisy, Praha, sv. 30, s. 356)
      Děkuji za pozornost.