Proti ukrajinskému fašismu – českým fašismem?

Přidáno v pondělí 9. března 2015
Demonstrace na Václavském nám. v Praze 22. 2. 2015

      Stoupenci amerického imperialismu a jeho vazalů, mezi které patří vedoucí čeští i ukrajinští vedoucí státní činitelé, přišli v sobotu 22. února připomenout si na pražské Václavské náměstí rok od vzniku občanské války na Ukrajině. Není mi (a zřejmě ani jim) jasné, zda svou akci pojali jako oslavu nebo tryznu, neboť na jedné straně skákají radostí nad slovy a činy současné ukrajinské moci vzešlé z rok starého puče, na straně druhé si připomínají oběti, k nimž došlo právě v důsledku jejího nastolení. Stoupenci oligarchy Porošenka ovšem odpovědnost za všechny ztráty materiální i lidské přičítají putinovskému Rusku a jeho zastáncům. Přitom naprosto neodpovídá skutečnosti, že každý odpůrce ukrajinské vlády je stoupencem ruského imperialismu.
      O shromáždění proti příznivcům ukrajinského fašismu jsem se dozvěděl v sobotu, po pietním aktu k 67. výročí Vítězného února 1948, pořádaném některými komunisty, přičemž většina členů současných komunistických stran a organizací i neorganizovaných komunistů o něm buďto ani nevěděla nebo jej z různých důvodů odmítla. Přesto si několik desítek pokrokových lidí důstojně připomnělo výročí velkého vítězství československých pracujících a památku jejich tehdejších vůdců v čele s Klementem Gottwaldem. Velká část pohřbených, jejichž ostatky byly k ohradní zdi Olšanských hřbitovů vyhozeny po obnově kapitalismu z Národního památníku na Vítkově, byla aktivními organizátory a účastníky protifašistického odboje a např. Gusta Fučíková protrpěla léta 1942 – 1945 v koncentračních táborech a přišla v té době o manžela, bezpříkladného hrdinu Julia Fučíka, jehož úchvatné literární dílo dnes bohužel téměř nikdo nezná (a významně k tomu přispěla skutečnost, že velká část jeho statí nebyla po r. 1956 vydávána, protože vyjadřovala obdiv k „prokletému“ J. V. Stalinovi).
      Přesto každoročně hrob komunistických činitelů zostouzí hlouček antikomunistů s cedulemi se symbolikou typu „srp a kladivo rovná se hákový kříž“. Proč tedy zemřelo v boji proti fašismu 25 tisíc čs. komunistů, zač padlo jen při osvobozování Československa 140 tisíc sovětských vojáků? Bojovali snad proti sobě samým?

      Fašismus nebyl poražen

      Od porážky hitlerovského fašismu uplyne v tomto roce 70 let. Dnešní události nás však přesvědčují, že v r. 1945 nebyl poražen fašismus, nýbrž jen fašistické režimy válčících států hitlerovské koalice. Dnes, po uplynutí téměř celého lidského věku (průměrná délka života v ČR činí 78 let), se stále častěji setkáváme s velebením fašistické teorie i praxe a militantním odmítáním všech pokrokových tendencí, včetně antifašismu. Současnost dává naprosto zapravdu také Klementu Gottwaldovi, který upozorňoval, že kapitalismus používá k potlačování dělnického hnutí dvě ruce – levou v podobě reformismu (sociáldemokratismu; dnes do této definice bohužel spadá i velká část světových parlamentních komunistických stran) a pravou v podobě fašismu.
      O to více potěšující je, že se najdou lidé ochotní se nezištně fašismu postavit. A odpor proti pučistické banderovské diktatuře na Ukrajině je především odporem proti fašismu. Totiž – měl by být. Ne u všech jeho odpůrců tomu ale tak je.
      Protestovat proti „majdanistům“ přišly asi čtyři desítky lidí, schopných se shodnout na tom, co nechtějí – proamerický neoliberalismus střižený fašismem ukrajinského stylu, ale zdaleka už ne na tom, co chtějí. Přišli řadoví členové (a právě jen ti řadoví, neplacení členové) KSČM i dalších politických stran a organizací s nimi spřízněných, ale i neorganizovaní komunisté, minimálně jeden člen ČSSD, nicméně žádní zástupci Komunistického svazu mládeže, jejichž účast uváděl ve své reportáži militantní pravičák a „český“ sudetoněmecký revanšista Jan Šinágl. Naše skupinka mladých komunistů se prezentovala rudým praporem a žlutými cedulemi s červeným nápisem „Levý sektor“ se symbolem srpu a kladiva a „Ať (o)žije sovětská socialistická Ukrajina“. Přijali jsme i svatojiřské stužky a slovanské červeno-modro-bílé trikolory, aniž bychom se tím však mínili hlásit k současnému imperialistickému Rusku. Samozřejmě jsme se nevyhnuli slovním potyčkám s „pravdoláskaři“ a „demokraty“, ať už ze strany zastánců či odpůrců „Majdanu“. Zastánce podporoval na duchu obrovský černobílý portrét Václava Havla s idiotským heslem „Havel navždy“ na fasádě zchátralé a uzavřené budovy Národního muzea. Nedávno se pro jeho svěšení vyslovila poslankyně KSČM a předsedkyně pražského krajského výboru strany Marta Semelová, což by se opovážil málokterý z funkcionářů téže strany (mnozí naopak drželi za Havla po jeho skonu smutek). Se zlou se potázala. Havel je přece po smrti, havlisté mají smutek a jeho portrét nesundají, dokud bude po smrti. Ironií osudu je, že svého času visela na téže fasádě, od té doby neopravené, podobně velká černobílá fotografie Klementa Gottwalda. Demonstrace na Václavském nám. v Praze 22. 2. 2015

      NE! jednotné frontě s fašisty a blázny

      Musím uvést, že ze strany odpůrců ukrajinského puče nepadly žádné výhrady proti našemu otevřeně komunistickému vystupování, až na jednu kritickou výhradu k požadavku socialistické Ukrajiny. Prý bychom měli požadovat Ukrajinu demokratickou. Ano, jakožto demokraté jsme zastánci Ukrajiny (jakož i každé jiné země) demokratické, dokonce i buržoazně demokratické, oproti fašismu. Současně však jako komunisté jsme zastánci Ukrajiny socialistické (socialisticky demokratické) a dokonce i komunistické oproti Ukrajině buržoazně demokratické. Komunistický stát není protimluvem, ale historicky možnou, mezinárodními okolnostmi podmíněnou alternativou, vědecky zdůvodněnou např. J. V. Stalinem (Otázky leninismu, Svoboda, Praha 1950, s. 595 – 601).
      Jeden bodrý Ital se u našeho rudého praporu neváhal ihned fotografovat a zpívat revoluční píseň „Bandiera Rossa“.
      Mezi protestujícími proti „Majdanu“ se objevili i otevření čeští nacionalisté, šovinisté a rasisté. Možno říci, fašisté. Z „Ne Bruselu – Národní demokracie“ i „Dělnické strany sociální spravedlnosti“. Byť tyto organizace neprezentovali. Ovšem byli to čeští fašisté, proti fašistům ukrajinským. Mnohdy paradoxně ochotní se proti nim spojit s fašisty ruskými. Fašistický „internacionalismus“, při šovinismu a rasismu fašistů všech národů, je vskutku kuriózní. Ladislav Ších, jeden z českých „národovců“, o den dříve účastník demonstrace DSSS „proti islamizaci“ na Staroměstském náměstí, se nadšeně fotografoval s cedulí „Levý sektor“ se srpem a kladivem. Není mi známo, zda šlo o poblouznění, snahu o diskreditaci komunistů či novou metodu boje. Současně si přítomné komunisty důsledně natáčel kamerou. Přítomen byl i Bohumil Šourek, monarchista, bezpartijní kandidát ve volbách za „Ne Bruselu – Národní demokracii“.
      Mezi jinými protestovala také Eva Hůlková z „Aktivu nezávislých občanů“ – iniciativy zhrzeného likvidátora kladenské Poldiny huti Vladimíra Stehlíka, věčná demonstrantka, dle seznamu na volby.cz povoláním „občanská aktivistka“. Nebo Josef Hörl, „účastník čtvrtého odboje“. A hyperaktivní falešný žid (dle fašistické terminologie „bílý žid“) Michal Ulvr z AKORNu, „Asociace za komunitní organizování a sociální reformy (krátkodobé, revoluce dlouhodobé cíle) nyní“ (tento gramaticky pochybný slovní průjem je opsán z oficiální internetové prezentace). Ani CIA se dosud nepodařilo vypátrat, zda má tato organizace nějakého dalšího člena.
      Zlatým hřebem odporu proti „Majdanu“ byl však Miloslav Jandík z DSSS (http://www.hrebenar.eu/2014/01/miloslav-jandik-z-blazince-do-dsss/). Tento ctihodný šedivý děd po celou dobu silně halekal proti Majdanu, Havlovi a fašismu, takže musel být opakovaně policisty nabádán k pořádku (aby nenarušoval povolenou akci majdanofašistů). Bohužel řval také, že žádné cizince v ČR nechceme, že Ukrajinci jsou fašisté, že nechceme islám ani Dědu Mráze, ale Ježíše Krista, takže jsme si říkali, že by bylo lepší, kdyby jej policie zatkla - udělali bychom z něj oběť perzekuce a měli bychom od něj klid… (To prosím berte s nadsázkou.)

      Demonstrace na Václavském nám. v Praze 22. 2. 2015 Proti islamismu, proti klerikalismu

      Akce byla až na drobné slovní přestřelky poklidná. Po jejím skončení začala významná část odpůrců „Majdanu“ provolávat slávu Československu a Slovanům a vést řeči o tom, že je jedno, kdo je pravice a kdo levice, hlavně, že jsme vlastenci, Čechoslováci (žádný Slovák tam ale nebyl) a Slované.
      Zastavme se ještě u otázky „islamizace“. „Moderní levice“ hlásá, že antiislamismus je zlo. Táži se, je větším zlem islamismus nebo antiislamismus? Je větším zlem klerikalismus nebo antiklerikalismus? Pokrokový člověk, každý socialista, by měl být ateistou a antiklerikálem. Antiislamismus je výrazně pokrokovější než islamismus, stejně jako antikatolicismus je pokrokový, na rozdíl od katolicismu. Co je však větší hrozbou v našem kulturním prostředí? Komu „naše“ protilidové vlády (v ČR, SR, ale i okolních státech) vydávají majetek a neustále posilují jeho moc v životě společnosti? Katolické církvi v první řadě! Zde se znovu setkáváme s politikou jednotné fronty. Proti islámu ano, ale ve jménu ateismu, nikoli ve jménu katolicismu!
      V téže době, kdy se „zdola“, živelně vytváří takováto „široká lidová fronta“, rozdmýchávají někteří čeští anarchisté znovu polemiku proti komunistům, dokonce i proti reformním a otevřeně odmítajícím „režim v SSSR a ČSSR“ jako „stalinský“. Komunisty, resp. osoby za komunisty se považující, tak ženou svou nenávistnou rétorikou ke spojenectví se zdánlivě přátelskými fašisty. Základním pilířem anarchistické politiky je přitom požadavek na okamžité odstranění státu, tedy náhradu kapitalistického státu jakýmsi přesněji nedefinovaným anarchistickým snem na rozdíl od jeho náhrady socialistickým státem (diktatury proletariátu).

      Politika jednotné fronty

      Bez ohledu na to, kdo je reformista a kdo revolucionář a jak se liší pohled anarchistů a marxistů (a různých jejich proudů) na tuto problematiku, domnívám se, že za určitých okolností nelze odmítat jednotnou frontu na podporu určitého cíle, na kterém je shoda, ani v případě, kdy se z hlediska strategických cílů rozcházíme i v tom nejzákladnějším. Příkladem budiž jednotná fronta proti fašismu nebo proti válce. Zde přece neodmítáme reformisty proto, že jsou kontrarevoluční (ač se z marxistického hlediska v tomto smyslu dříve či později projeví). Naopak se spojujeme vědomě se zastánci buržoazní demokracie, pakliže jsou zastánci takové demokracie proti fašismu a zastánci míru proti válce. Pokud bychom dělali opak, bylo by to, jako kdyby SSSR odmítal za Velké vlastenecké války otevření druhé fronty v Evropě a vytvoření protihitlerovské koalice s tím, že západní mocnosti jsou kontrarevoluční a že důsledným bojovníkem proti fašismu je jen on sám (což ovšem byla rovněž pravda). Jak by to skončilo? Vítězstvím hitlerovské Osy!
      Správné je konstatování anarchistů, že „(sovětský) stát získával diktátorský rozměr už za vlády Lenina a Trockého, a rozhodně tedy neměl tendenci ,odumřít´ ani před tím, než ho osedlal Stalin“ (cituji z článku Alexe Andrleho „Trockistický bumerang“, http://asociacealerta.noblogs.org/post/2015/02/04/trockisticky-bumerang/). Jistě, byl to stát diktatury proletariátu a ze své podstaty tedy musel mít diktátorský rozměr (proti menšině, proti svým nepřátelům - buržoazii a reakci). V této etapě vývoje nemohl mít tendenci odumřít, to by znamenalo odumření celé socialistické revoluce a následně fyzické odumření - povraždění - jejích zastánců.
      Výstižná je rovněž část stati o (ne)používání socialistických pojmů. „Nahrazujeme jedny pojmy za druhé a snad se domníváme, že jim dáváme jiný obsah než naši nepřátelé. Ve skutečnosti jejich obsah zůstává stejný. Zásadně se ale mění obsah toho, co sami děláme, a cíle, ke kterým směřujeme. Užívaná ,občanská´ rétorika je nebezpečná v tom, že nevyhnutelně mění uvažování o nás samotných i o našem vztahu ke státu a kapitalismu.´“ Zauvažujte nad tím, než můj článek odmítnete publikovat.
      Demonstrace na Václavském nám. v Praze 22. 2. 2015 Rozhodně přitom nemíním kritizovat anarchisty nijak paušálně. V oblasti praktické politiky dosáhli v poslední době značných úspěchů, např. v Praze v boji proti nevyplácení mezd a šikanování zaměstnanců v restauracích „Řízkárna“ a za vznik autonomního sociálního centra „Klinika“ v opuštěném objektu polikliniky na Žižkově.

      Havel navždy? Stalin navždy!

      Podtrženo a sečteno, politika jednotné fronty proti fašismu má dvě úskalí. Zaprvé, tato jednotná fronta nesmí být příliš široká a nesmí vést k nekritické nacionalistické podpoře jedněch fašistů proti druhým (českých proti ukrajinským, protože čeští jsou „naši“, ruských proti ukrajinským, protože Putinovo Rusko do jisté míry, v rámci svých imperialistických zájmů, odporuje úsilí imperialistů USA o světovládu). Zadruhé, tato jednotná fronta nesmí být ani příliš úzká a nesmí se vyhýbat spolupráci s upřímnými, byť buržoazními demokraty, s upřímnými reformistickými nebo i „ultralevými“, např. anarchistickými antifašisty (budou-li druzí zmínění uvedené spolupráce schopni).
      Dějiny nás učí, že někdy je nutno se dočasně spojit, bez jakýchkoli iluzí, s „větším zlem“ proti „menšímu zlu“. Příkladem budiž sovětsko-německý pakt o neútočení z r. 1939. Můžeme jej kritizovat, jak chceme. Můžeme donekonečna odsuzovat a hanobit Stalinovu politiku. Ostatně, je to linií mezinárodního komunistického hnutí již od r. 1956 a podle toho toto hnutí vypadá. Jakou důstojnost může mít ve společnosti ten, kdo si před 59 lety pozvracel sako a za tak dlouhou dobu nebyl schopen jej vyčistit?
      Faktem je, že ve Velké vlastenecké válce Sovětský svaz zvítězil a že jeho vítězství vedlo ke vzniku světové socialistické soustavy. Faktem je, že politice Všesvazové komunistické strany (bolševiků) vedené J. V. Stalinem vděčíme za osvobození Československa od fašismu a od fyzické likvidace českého a slovenského národa. Jelikož téměř všichni, kdo čteme tento text, jsme se narodili po roce 1945, vděčíme za svůj život Sovětskému svazu a zvláště otci národů J. V. Stalinovi, pod jehož vedením socialistický tábor vznikl a ve jménu jehož hanobení a revize jeho politiky tentýž tábor zanikl.

Leopold Vejr