Diskusní vystoupení s. Lukáše Vrobela na 39. pražské teoreticko-politické konferenci

Bolševická KSČ, dnešní KSČM a mládež

Přidáno ve středu 20. dubna 2016
Diskusní vystoupení s. Lukáše Vrobela na 39. pražské teoreticko-politické konferenci

      Vážené soudružky, vážení soudruzi,
      v letošním roce si nepřipomínáme jen 95. výročí založení KSČ, ale také 120. výročí narození jejího největšího revolučního vůdce s. Klementa Gottwalda. Gottwaldova politika byla bolševickou politikou pro Československo, byla linií, na jejímž formování se s. Gottwald podílel v Komunistické internacionále a současně prosazoval a prosadil politiku Kominterny v KSČ. Mezi linií Kominterny a linií VKS(b) nebylo rozdílu a v čele VKS(b) stál po téměř celé období revoluční činnosti s. Gottwalda s. Stalin. Lze tedy říci, že gottwaldovská linie, linie bolševické KSČ, byla linií stalinskou. To dobře věděli nepřátelé Stalina, nepřátelé leninismu, kteří záhy po smrti Stalina a Gottwalda provedli kontrarevoluční zvrat v mezinárodním komunistickém hnutí v podobě XX. sjezdu KSSS a následujícího vývoje. Výsledkem nebylo proklamované vítězství komunismu během jedné generace, ale obnova kapitalismu takřka v celém světě během jedné generace. Klement Gottwald by se obracel v mauzoleu, kdyby jeho tělo zrádci z řad jeho někdejších spolupracovníků lokajsky nenechali spálit, jako to učinila Chruščovova klika s tělem Stalina.
      Zatímco destalinizace byla v ČSSR od počátku 60. let téměř úplná a o Stalinovi od té doby u nás jen zřídka najdeme pozitivní zmínku, formální uznávání Gottwalda bylo zachováno až do mimořádného sjezdu KSČ na konci r. 1989. Gottwaldovy spisy však nevycházely a jeho statě a projevy byly citovány okleštěně, jelikož velká část jejich tezí byla zpochybněna. Logickým důsledkem opuštění revoluční linie a důsledkem snahy o smír s třídním nepřítelem byl kontrarevoluční zvrat, dobrovolné předání moci antikomunistům, služebníkům imperialismu USA a západního Německa.
      KSČM se od svého vzniku k s. Gottwaldovi nehlásí. Vyjádření jednotlivých vedoucích představitelů k této největší osobnosti čs. dějin se shodují s buržoazní propagandou. Ačkoli by strana legálně mohla na svém pozemku postavit s. Gottwaldovi pomník a důstojně si jeho osobnost připomínat, namísto toho přispěla na pomník Milady Horákové, o čemž se řadoví členové strany dozvěděli až z režimních sdělovacích prostředků1. Jednoznačně je tak patrné, kdo je bližší vládcům KSČM, zda proletářský revolucionář s. Gottwald nebo ikona reakce dr. Horáková.
      S. Gottwald věnoval velkou pozornost získání mládeže pro komunistické hnutí. „Bez získání mladé proletářské generace nemůžeme splnit úkol dneška: získání většiny dělnické třídy," uvedl v Rudém právu 18. května 1930. (Spisy, sv. II, Svoboda, Praha 1951, s. 73)
      Co dělá KSČM pro získání mládeže? Proč má tak málo mladých členů a ještě mnohem méně mladých aktivních členů? Je to jen neschopností mládež získat anebo je tato cíleně odrazována? Dovolím si tvrdit, že b) je správně.
      Občan, nezajímající se o politiku, se dnes o KSČM dozví jen v souvislosti s kauzou zpackaného prodeje budovy ÚV, s korupčním skandálem místopředsedů Dolejše a Miloty či mnoha skandály zesnulého europoslance Ransdorfa. Volební výsledky strany jsou od jejího vzniku pozoruhodně stabilní, ačkoli její výsledky v práci pro dobro voličů jsou přinejmenším sporné. Přičítat je lze stěží činnosti současné strany, spíše však nostalgii po ČSSR a pragmatickému konstatování, že žádná pokrokovější strana nekandiduje a že KSČM je nejmenším zlem ze všech zel. Tak lze získat hlasy ve volbách, ale těžko lze tímto způsobem získat členy, aktivisty. Argument, že strana je nejméně špatná ze špatných, není dostatečně mobilizující.
      V r. 2008 byl soudně rozpuštěn Komunistický svaz mládeže. KSČM mu sice poskytla právní pomoc, která beztak organizaci před rozpuštěním nezachránila, nicméně brzy po rozpuštění vyhodila komsomolce z kanceláře v budově ÚV a zakázala jim zde kopírovat materiály. Před zákazem KSM mohli mladí komunisté bezplatně využívat kanceláře v budově ÚV, propůjčovat si k jednání zasedací místnosti, bezplatně přespávat v budově, tisknout a rozesílat časopis Mladá pravda a další letáky a publikace, u vchodu do budovy a ve II. patře měli nástěnky, jejich zástupci se mohli účastnit jednání ÚV. To je všechno minulostí. Po léta čelili komsomolci spílání vedoucích představitelů strany (někdy i vulgárnímu) za to, že na stranické akce nosí rudé prapory se srpem a kladivem. Místopředsedkyně Vostrá dokonce v režimních médiích vyhrožovala vyhozením komsomolců z akcí KSČM soukromou agenturou! Důsledkem je, že dnes na veřejných akcích KSČM neuvidíte prapor se srpem a kladivem, nezavadíte o rudý prapor, ale nezavadíte ani o mladého člověka. A téměř nikdy nikde v celé republice neuvidíte na veřejnosti prapory a transparenty komunistického hnutí, nejde-li o recesi.
      Lze alibisticky říci, že rozpad KSM jsme si způsobili sami, my, tehdejší členové a vedoucí představitelé, že za něj mohou naše osobní spory, neschopnost komunikace a domluvy. Ale pokud by strana měla zájem na své mládeži, pomohla by jí tyto spory překonat, poradit jí, poskytnout jí účinnou pomoc, např. zachovat kancelář a všechnu dřívější podporu komsomolu pod hlavičkou komise mládeže a ukázat směr, jak pracovat dál po rozpuštění KSM, např. založením nové organizace nebo v rámci komise mládeže.
      Vládcům KSČM však příliv mládeže do řad strany nevoní. Většina mládeže se nepřipojuje ke straně proto, že by chtěla zaujmout místo v českém nebo evropském parlamentu, získat placenou funkci ve stranickém aparátu či snad že by ji přitahovaly skandály s budovou, s hracími automaty, dotací pomníku Horákové či švýcarskou bankou, že by ji lákala „politická a hospodářská pluralita". Většina mladých členů vstupuje do strany s přesvědčením, že tato představuje skutečnou opozici a alternativu ke kapitalismu, že skutečně bojuje za socialismus, založený na společenském vlastnictví výrobních prostředků a kolektivismu.

      Soudružky a soudruzi,
      oprávněně lze předpokládat, že mladí členové strany budou kritizovat vedení a požadovat návrat revoluční politiky. Vládci strany nepotřebují takové kritiky, nepotřebují nové členy strany, nevadí jim vymírání členské základny. Volební strana nepotřebuje 50 tisíc členů, stačí třeba jen 500 kariéristů pro obsazení placených postů ve státní správě a regionální samosprávě, správních radách a všelijakých komisích, plus nepatrná kádrová rezerva.
      Většinu mladých lidí, které jsem měl možnost poznat za skoro už 10 let působení v komunistickém hnutí, odradila KSČM nejen od členství v této straně, ale i od jakékoli politické činnosti. Stali se zhrzenými a pasivními, někdy dokonce přešli do tábora odpůrců. Po rozkolu v KSM se větší část aktivních členů od KSČM zcela distancovala a odmítá s ní jakoukoli spolupráci. Zkuste si dát dohromady jména pouhých deseti aktivních mladých komunistů v ČR! Zřejmě se Vám to nezdaří. Takovou tragédii způsobilo dlouhodobé popírání a hanobení bolševické politiky Klementa Gottwalda.
      Dokud se bude KSČM prezentovat jako druhá sociální demokracie, bude mlčet k antikomunismu nebo mu dokonce přizvukovat a bude usilovat o splnění falešného snu „sociálního smíru", nebude přitahovat nové členy. Zastáncům polidšťování kapitalismu a kšeftů s kapitalisty stačí jedna sociální demokracie. Děkuji za pozornost. Čest práci!

1 http://www.lidovky.cz/komuniste-prispeli-na-pomnik-horakove-vezne-to-urazilo-pjv-/zpravy-domov.aspx?c=A091021_182612_ln_domov_mtr - „Europoslanec KSČM Miloslav Ransdorf řekl, že na pomník nepřispěl jen on osobně, ale i předseda KSČM Vojtěch Filip a celý výkonný výbor strany." (Lidové noviny, 21. října 2009)

Lukáš Vrobel